číslo 7/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Letní slavnosti staré hudby
V červenci a na počátku srpna probíhá festival už v Praze zavedený, pořádaný
Týnskou školou a vynikající.
Na koncertu v Rudolfinu 11. července se představilo pořádající Collegium
Marianum s hosty. Zvláště úžasně pak účinkující provedli kantátu Ich habe
genug od Johanna Sebastiana Bacha. Hlasově výborný a výrazově naprosto
přesvědčivý pěvec dal Bachovi co jeho jest. Zbývá jen smeknout. I zbytek
koncertu byl dobrý, ale už ne tak, Vivaldiho a Lottiho umí zahrát lépe
Italové... Ale ne, byl to skvělý koncert.
A obdobně výborný byl i koncert hned následující, 12. července v Břevnovském
klášteře. Anglický houslový virtuóz Andrew Manze hrál v první polovině
programu slavné Růžencové sonáty rakouského barokního autora (narozeného
ovšem ve Stráži pod Ralskem) Heinricha Ignace Bibera, skladatelovo Opus
magnum, alespoň viděno z perspektivy počátku 21. století. Ano, úžasné.
Po přestávce pak následovaly koncerty „nově nalezeného“ Giovanni Mealliho.
V doprovodném textu jsou srovnávány s cykly písní Schubertových. A opravdu,
ač autor doložen v polovině století sedmnáctého, zní – přinejmenším na
tomto koncertě – jakoby o dvě stě let dopředu, s barokem ovšem svázán
dobovými nástroji, které zní pod klenbami Tereziánského sálu v bělostné
budově mistrných křivek. Stmívá se, déšť padá do sadu...
(Petr Motýl)
P.S. O festivalu více na stránkách www.tynska.cuni.cz
Z deníkových poznámek Zdeňka Mitáčka
Další
věcí, kterou jsem si z práce odnesl, je měsíčník New Express (s podtitulem
List brněnského regionu), ale jenom abych zaznamenal pár slov o této tiskovině.
Vydavatelem je Ponrepo s.r.o., šéfredaktorem Jaroslav Rác.
Na obálce květnového čísla je Vladimír Železný (s titulkem Nova je věcí
mého srdce!). Pod ním najde čtenář fotografii autobusu zničeného po havárii
u Sokolnic, kterou nepřežili dva lidé. Vedle fotografie autobusu je polonahá
tanečnice pomalovaná „body paintingem“ - pozvánka na výstavu Ivany Barazi
do Galerie Nonstop v kabaretu Ponrepo, který je s vydavatelem New Expressu
finančně spřízněn.
Na této vernisáži prý bylo pět set lidí, což autoři přehání, protože tolik
lidí v Brně ani nežije. Je to další doklad o tom, kde se dnes v Brně scházejí
snobové - typy z Bolkovy jedenáctky, primátor Duchoň, majitel agentury
Sepes Paulczyňský, šéf klubu Šelepka Bernátek a další lidé, kteří jsou
v brněnském měřítku sami sobě velikány.
Vrcholy brněnského bermudského trojúhelníku tvoří vedle Ponrepa ještě
zmíněný klub Šelepka a pak Městské divadlo. New Express sází na fotografa
Jeffa Kratochvila, který zřejmě ve volných chvílích působí jako siréna
lákající ztracené duše k věčnému bloudění tímto územím.
O dění ve třetím vrcholu informují horní dvě třetiny strany 26, s fotoreportáží
Jeffa Kratochvila obsahující záběry z (cituji): „...posledního 'trháku'
Městského divadla, hudební fresky na motivy básně Máj romantika Karla
Hynka Máchy. Kája žil jen šestadvacet let, ale stopu do české historie
vyryl nezničitelnou...“ Je to myšlenka košatá, a přitom podaná bez falešné
skromnosti Jeffa Kratochvila, v civilním životě zaměstnance Městského
divadla.
(31.5)
Od středy jsem byl doma, v pátek jsme měli malíře ve dvou hlavních pokojích.
V sobotu jsme uklízeli, pomáhal jsem stěhovat nábytek a mýt podlahu. Do
toho jsem si otevřel několik dávno nečtených knížek, přečetl jsem si polovinu
esejů z Miloszova Svědectví poezie. Oslovilo mě autorovo přesvědčení,
že poezie má smysl a užitek pro život, jeho přirozené zákonitosti a pravidla,
která nelze jen tak porušovat - snad proto, že pro svá tvrzení uvádí autor
tak „drobné“ důkazy.
Když přečtu něco podobného, nabádá mě to psát po svém, vymyslet si vlastní
koncept a vlastní cestu. Což nemá nic společného s tím, že poezii příliš
nečtu, že pro mě jsou stravitelnější jiné texty, například jsem si nad
Miloszem vybavoval Doktora Živaga, romány Dostojevského - ačkoliv ty sám
zmiňuje. Demla, Čepa, Hostovského, snad Bunina - stále stejné knihy, kdysi
dávno přečtené.
(13. 6.)
V pondělí odpoledne jsem pak byl na vyjížďce směrem na Bílovice, pak
do Adamova, odtud do Útěchova a zpět do Soběšic. Celkem skoro 25 km. Jenom
úvodní sjezd do Bílovic okolo Panské Líchy vedl polní cestou, pak po silnicích
s velmi slabým provozem údolím Svitavy, do stráně v Adamově, to je prudký
kopec... Možná bych se tam měl vypravit a nafotit nějaké fotky, protože
Adamovu se jen tak nějaké město nevyrovná. Je v krajině připomínající
Luhačovice nebo Jánské Lázně, uprostřed lesů, v hlubokém údolí u řeky
- a přitom je v tom údolí ukrytá továrna na tiskařské stroje a na stráních
několik paneláků čnících ze zalesněných svahů jako zuby zkamenělého veleještěra.
Bydlet v 1+kk s umakartovým bytovým jádrem a pod oknem mít výhled na třicet
metrů hlubokou zalesněnou strž. Procházet se v lese a nad korunami stromů
vidět betonové balkóny.
(15. 6.)
Okna mého pokoje jsou přímo na západ a západy slunce jsou teď často rudé,
fotil jsem další „Západ slunce v Soběšicích“, zatáhl jsem rolety a plamen
záře zvenčí dopadal v pruhu na stěnu pokoje, jako by jím právě prolétala
kosmická družice...
(16. 6.)
Včera jsem byl v C-press až do večera a pak jsem se setkal s Liborem
Šupčíkem. Před několika týdny se vrátil z Jižní Ameriky, kde byl na stopu
od února. Šli jsme na Kozla a pak na Starobrno a probrali jsme jeho cestu
a mé dojmy z práce a odchodu z CCB. Libor tam taky pracoval. Dost rád
popisuji své názory na tu firmu.
Kolem poledne jsem vyjel do města, zanesl jsem Motýlovy Čmeláky do knihkupectví
Spolek na Orlí. Pak jsem byl v Domě umění, je tam vynikající výstava EAT
- experiment a typografie. Je to v přízemí, je tam vystaveno několik časopisů
(Reflex, Vokno, Živel a nějaké sborníky), kterých by ale myslím mohlo
být daleko více - vychází u nás několik časopisů vyloženě o typografii,
které chodily grafikům v CCB, ale v Domě umění jsem je neviděl. V Procházkově
síni pak byly na stěnách panely s písmy českých a slovenských typografů.
Zatímco Slováci byli ve svých návrzích spíše vážní, čeští - tedy domnívám
se bez výjimky pražští - typografové byli naopak celkem odvázaní, například
v návrzích písma Merkur (podle stavebnice) nebo písma na námět plastikových
odlitků. Zajímavé bylo také písmo nazvané font Hovado - na motiv socialistické
výzdoby výloh...
Přemýšlel jsem, jak Pražáci dovedou člověku „vyfouknout“ spoustu nápadů,
nebo lépe, jak díky tomu, že ovládají techniku a mají na to čas a peníze,
tak uskuteční věci, které člověk z venkova a bez prostředků z mé generace
jenom mlhavě tuší. A protože nežije v takové pohodě, tak nad svými nápady
mávne rukou, nebo jak to říct.
(19. 6.)
Kolektiv redakce na výletě ve Vídni
