číslo 5/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Petr Motýl: Ještě k rozhovoru s Pavlem Řezníčkem
Rozhovor s Pavlem Řezníčkem jsem vedl na lavičce před Pálfyho palácem, s výhledem na zahrady pod Pražským Hradem. V Pálfyho paláci sídlí Jazzová sekce, která zde od čtvrtka do neděle pořádala čtení nazvané „non-stop“ čtením, které – v rozporu se svým názvem - bylo ovšem prokládáno dlouhými pauzami. V souhrnu celé Evropy se ovšem četlo non-stop, tak tedy dobře (více na adrese www.nonstopczech.cz).
Pavel Řezníček četl básně Karla Šebka, v pátek v půl desáté ráno, v češtině i v italském překladu, který právě vyšel. Poté jsem přečetl básně Pavla Řezníčka otištěné letos na jaře v časopise Babylon a organizátor akce a šéf Jazzové sekce se pousmál při zmínce o Rudolfu Slánském, který v básni Pavla Řezníčka nebyl popraven, ale dodnes žije v Praze a pracuje zde jako zahradník (snad v Řepích, kde na sklonku svého života zahradničil proslulý lotr Babinský a kde mu podle informací získaných Egonem Ervínem Kischem denně kradli ze záhonů jahody?).
Před polednem se zlatě zatřpytily půllitry v restauraci U Vejvodů, ovšem bez Karla Srpa. A sobotu U Milosrdných i bez Pavla Řezníčka.

Petr Motýl
Praha – polámaná dáseň

v prázdném sále
čte básník verše svého zmizelého přítele
v italštině
„každý přece umí italsky
jen o tom neví“
říká Josef Kroutvor
v knize kterou otevírám
v restauraci U Milosrdných
turisté z Německa hlučí
thajská manželka a dcera
jednoho z nich mlčí
a svět je nemilosrdný k básníkům
v restauraci U Milosrdných
a v prázdném sále Pálfyho paláce
a v Čechách
kde doposud ne každý ví o tom
jak dobře umí italsky
a jak krásné básně
by po večerech v italštině mohl psát

Obrázek 1: Výhled z lavičky do zahrad pod Pražským Hradem
Obrázek 2 a 3: Pálfyho palác
Obrázek 4 a 5: Restaurace U Vejvodů

Petr Motýl: Rozhovor s Pavlem Řezníčkem
Tak jaký byl čtvrteční výlet na Sázavu?
V noci předtím jsem od jedné do šesti nespal, z neznámých důvodů, vypil jsem tři piva plzeňská z lednice, nepomohlo to. Ráno jsem s přítelem Hroníkem vyrazil vlakem do Poříčí nad Sázavou, které vyniká tím, že zde bydlel Emil Artur Longen s Frantou Sauerem, z nichž prvnímu jmenovanému zde prasknul žaludeční vřed, s čímž jej odvezli do nemocnice v Benešově, kde zemřel. Též zde žil Josef Topol a Jáchym Topol. Hned u nádraží je románský kostel, před kterým přítel Hroník prohlásil, že si připadá jako v Toskánsku. U kostela je nádherný hřbitůvek, ovšem zaplevelený, zahnojený, samé smetí a zarostlý travou do výše poloviny těla. Já bych faráře zavřel. Vyzývám jej a starostu k posečení trávy, je to ostuda města Poříčí.
Pak jsme vyrazili směrem k Měsíčnímu údolí kanadskou divočinou. Údolí se jmenuje podle románu Jacka Londona, ovšem jedná se o osadu městských a měšťanských lidí s jejich přepychovými auty. Není to údolí, ale rovina s pěknými domečky. Ale mají tu indiánský totem.
Z Měsíčního údolí jsme se odebrali do nejromantičtější části výletu, ke Konopišťskému potoku, který nás vedl tou nejdivočejší kanadskou divočinou, byl plný balvanů a vrouben spadlými kmeny. Naše velké rozhořčení zde vzbudilo šest čerstvě pokácených sto padesát let starých stromů – spočítali jsme jejich léta. Tážeme se odpovědných činitelů: proč jste tak učinili? Obzvláště znalec přírody pan Hroník, který byl i na Borneu, byl upřímně pobouřen. Ony stromy byly zasazeny ve stejném roce, ve kterém se narodil prezident Masaryk – 1850. Je to jako kdyby skáceli Masaryka.
Poté jsme vyšli z lesa, po pravé straně jsme nechali bez zájmu Konopiště a odebrali jsme se do Benešova, kde jsme setrvali v družném hovoru v pověstném hostinci U Kovářů na náměstí, kde čepují šest druhů piv. Když jsme šli na nádraží, utrpěli jsme další šok. Na vývěsní tabuli jsme spatřili ohromný plakát zvoucí na večer poezie komunistického básníka Vladimíra Janovice (původním jménem Pičmana), který je veden v Cibulkových seznamech jako agent Vladyka a v současné době je členem redakční rady časopisu Obrys-Kmen (příloha Haló novin). Přiznávám se, že jsem na plakát namaloval rudou hvězdu.
Z nádraží, významného tím, že zde vystoupil z vlaku císař František Josef I., když byl navštívit svého synovce na Konopišti, jsme odjeli zpět do Prahy.

Obrázek 1: Pavel Řezníček
Obrázek 2: Konopišťský potok
Obrázek 3: Kostel v Poříčí nad Sázavou

Báseň spřízněného autora

Slavomír Kudláček

Autodafé ve Stráži n. N.

Pálil jsem dřevomorku
v jámě na zahradě.
Všechno ze staré kůlny vynosil
nakonec starou kůlnu.

Dva dny ty věci doutnaly.
Dva dny se probouzeli
duchové koček, holubů a slepic
ukrytí ve vzduchu zahrady.

Jinak tam nikdo nebyl.
Všechno se vlastně stalo
nějak dřív.

(Báseň vyšla v Psím víně číslo 31 a je z poslední rukopisné sbírky Slavomíra Kudláčka, která už oběhla nejedno nakladatelství.)

Bledavý Perleťovec: Z Moravy, z Moravy...
V posledním čísle časopisu Psí víno (vychází čtvrtletně) vsadil jeho šéfredaktor a vydavatel Jaroslav Kovanda na zavedené autory střední generace, na obtloustlé čtyřicátníky Michala Šandu, Víta Kremličku a Petra Motýla (prožluklého majitele Čmeláka a světa) či na o něco starší, leč hubené Jana Štolbu a Slavomíra Kudláčka. Časopis tak působí poněkud ukotveněji, než když je zaplaven verši mladých básnířek, jak se občas stává. Tradiční je přesah do literatur sousedních zemí a také do vzdálené Moskvy, jejímuž básnickému dění byla Praha tak blízko za dob Jesenina a Majakovského, aby pak o něm nevěděla téměř nic až po dnešek. Psí víno má od tohoto čísla také novou grafickou podobu z ruky Petra Palarčíka – písmo se ztenčilo, titulky proměnily. A nový oblek dělá dojem. Doufám, že není z půjčovny a nebude každého čtvrtroku jiný.
Psí víno je své, jeho opratě drží Jaroslav Kovanda pevně a urputně a zarytě vyorává brázdu na poli české literatury.

Brumbár: Kam zmizel náš spolupracovník z Brna?
V tomto týdnu se nám náš externí redaktor Zdeněk Mitáček vůbec neozval, až nám to bylo divné. Na maily neodpovídal, pevný telefon nezvedal a jeho mobilní přístroj ohluchnul až na dno. Do své oblíbené umělecké kavárny v Brně Soběšicích přestal docházet a jeho stálá židle zde už od minulého pátku zela prázdnotou. Na svých internetových stránkách (podeltrati.net) zanechal zneklidňující fotografii nazvanou Vypínač a obraz. Poptávali jsme se prostřednictvím komunikační techniky leckoho v Brně, ale kromě neurčitých dohadů a fám ("utopil se při jachtingu", "nechce už s vaším časopisem nic mít") jsme se nic konkrétního nedozvěděli. Ve středu jsme tedy vyzvali jiného našeho spolupracovníka z Moravy a Brna, aby zanechal úpěnlivého pozorování prázdné židle v kavárně v Brně Soběšicích, odlepil se od židle své a navštívil Zdeňka Mitáčka přímo v místě jeho trvalého pobytu. Majitelka domu uprosted rozlehlé zahrady, ve kterém Zdeněk Mitáček bydlí, se nechala výmluvností a naléhavým vzevřením našeho vyslance přesvědčit a otevřela univerzálním klíčem byt. Nikde nikdo. Ticho, pusto, prázdno, A hned za dveřmi totéž, co na internetových stránkách: vypínač a obraz.

A to už jsme začínali mít opravdové obavy. Naštěstí ve čtvrtek 26. května dopoledne přišla do redakce od Zdeňka Mitáčka pohlednice, která vše vysvětlila, jelikož jednak byla z roku 1908, jednak i poštovní razítko na jejím rubu bylo z 24. května 1908. Ano, pochopili jsme, Zdeněk Mitáček se tentokrát vydal na poněkud delší cyklovýlet proti proudu času. Vrátí se v pondělí.

Brumbár: Ze smutné minulosti Čmeláka a světa
Již několikrát byly na těchto stránkách uvedeny fotografie ze slavných dnů Čmeláka a světa v běžné historii. Nebylo ovšem vždy tak skvěle. Přečetní členové historických redakcí časopisu byli vystaveni nejen tupení a posmívání, ale mnohdy i fyzickému napadání a bohužel i ještě více vystupňovaným formám násilí. Na fotografii je zachycen neblahý konec jedné lokální redakce Čmeláka a světa, která podlehla v momentálním souboji s místními šosáky nevalné intelektuální úrovně. Již za sedmdesát let poté se ale situace v inkriminovaném městečku úplně obrátila.

Fotografie: James Ensor – Nebezpečná kuchyně (1896)

Bledavý Perleťovec: Z čtenářova deníčku
V souvislosti s výstavou Exprese v Husově ulici v Praze, při níž jsem si nemohl nevybavit obrazy Matthiase Grünewalda, upomněl jsem se také na velmi zajímavou zmínku o tomto německém malíři v knížce Andrzeje Wajdy, kterou jsem nedávno četl. Knížka velikého režiséra se ovšem ve své většině věnuje technickým záležitostem spojeným s filmem, mnohem méně obecným úvahám o umění či vzpomínkám.

„Každý z nás režisérů by chtěl dělat něco originálního. Každý se snaží vidět svět svýma vlastníma očima, ale jiní, schopnější umělci nám tu přímost pohledu ztížili. Jednou jsem letěl z Palerma do Říma ve výšce deset tisíc metrů. Okénko mi umožňovalo pohled na krvavě rudou a zelenou oblohu, na mystický západ slunce. Byl jsem šťastný, že mohu pozorovat ten okamžik svrchované dokonalosti; pak jsem si uvědomil, že už jsem to jednou viděl, ale ne z letadla! Ach ano, to bylo nebe Matthiase Grünewalda, který se silou své fantazie přenesl přes mraky a mohl malovat, co ještě nikdo nikdy neviděl. Z toho vzniklo jeho Ukřižování. Neměl snad proto tento pohled z letadla patřit mně, ačkoliv jsem jej prožíval tak intenzivně? To je přesně ono - za intenzitu svého pohledu vděčím Grünewaldovi. To on mi otevřel oči pro tu zlověstnou kombinaci červených a zelených tónů.“
(Andrzej Wajda, Moje filmy, Votobia 1996, přeložili Jiří Fiala a Marie Sobotková)

Obrázek 1: Matthias Grünewald - Isenheimský oltář (1513 - 1515)
Obrázek 2: Obálka knížky Andrzeje Wajdy Moje filmy

Bledavý Perleťovec: Výstava v Husovce
V Českém muzeu výtvarných umění v Husově ulici v Praze probíhá až do 12. června výstava nazvaná Exprese, která prezentuje především umělce narozené ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století.
Expresi se v historii českého výtvarného umění nikdy příliš nedařilo, koneckonců - až na nečetné výjimky - jako málokde v Evropě, kromě území německy mluvících zemí a jejich skandinávských sousedů. Němci ovšem mají expresionistickou (a expresivní) tradici výjimečnou, od Grünewalda až po dnešek. Není český národ tedy německým živlem infiltrován tak, jak by se zdál být a jak vám kdokoliv rád (v Čechách, ne na Moravě) bude dokazovat v rozhovoru, ve kterém bude vyjmenovávat své německé předky.

A tak exprese vystavená v domě s renesančním štítem a románským sklepením postrádá ze všeho nejvíce samotné expresivní, křičící a silové gesto. Řada obrazů či soch v expozici je velmi lyrických (Margita Titlová-Ylovsky, Stanislav Jůdl a nejvíce Václav Stratil), dále se zde představují autoři vycházející z různých uměleckých tendencí šedesátých let minulého století, ve kterých jsou svým výrazem pevně utkvělí, jako Aleš Veselý v informelu a Jiří Načeradský a Václav Bláha v nové figuraci, a jejichž hranice jejich tvorbu vymezují. Michael Rittstein a Boris Jirků jsou obdobným způsobem svázáni se surrealismem, kterému se v Čechách vždy dařilo. A srovnám-li dlouhé video Jiřího Sozanského s hlučně křičícím hercem-tanečníkem v rozbitém domě třeba jen se dvěma záběry z některého filmů Rainera Wernera Fassbindera, malá retrospektiva jehož filmů se právě v Praze koná, je rázem jasné, kde exprese je a kde se jen, byť upřímně, snaží být.
Výstava je doplněna řadou teoretických textů, které se návštěvníkovi snaží namluvit něco, co není. Český sen? Touha po něčem, co nikdy nebylo a nemůže být, tak jako Čechy na břehu mořském? Nicméně tematické výstavy v Husovce jsou již zavedenou tradicí, dokáží na dané téma (naposledy jím byla "Zima“ - čímž bylo míněno roční období) shromáždit díla, která o tendencích českého výtvarného umění jistě mnohé vypovídají, ba jsou jeho kapesními encyklopediemi s přijatelnou cenou vstupenky.

Obrázek 1: Propagační materiál výstavy „Exprese“
Obrázek 2 a 3: Exprese ve filmech Rainera Wernera Fassbindera

Koláž Kateřiny Bolechové

Exprese na Valašsku

(expresi fotografoval Ladislav Krajča)

Báseň z Jeseníků

Petr Španger

Rybáři

Proměněni v sebe
jako rybáři,
které na vlasce deště uloví
studený květnový večer.
Ty všední slavnosti
rovnání hrníčků
v osvětlených kuchyních.
Nebesa zmuchlaná do mraků
v nekonečnu tísní
válečky smutku,
tu pýchu mrtvých očí ryb.
Stráň lesa tone v mlze
- pevný obrys
našich nejistot.

(fotografie Jana Lauschmana (1901-1991) z jeho monografie vydané v Odeonu v roce 1986)

Z ohlasů na časopis Čmelák a svět, které lze nalézt na internetových stránkách:
11.11.04 05:43
Pane Čmeláku, nikde v mém příspěvku jsem nepsal, že pan president Arafat je zvíře, nevím tedy, proč vy si ho se zvířetem pletete. Nejste vy náhodou trubec, který se pouze za čmeláka vydává?
S úctou ke čmelákům Včelička
Pisatel si přeje zůstat v anonymitě -- 24.?.?.? RE: Muž svého národa
Reagovat
12.11.04 00:22
Ale pane Včeličko, nedělejte, že nerozumíte tomu, o čem Čmelák píše.
Přece když se u vás v úlu narodí vosím rodičům malá vosička, znamená to snad, že je to včelička, nebo dokonce čmeláček? Ne, je to pořád vosička, co se narodila v úlu u včeliček. Nebude tak pilná a pracovitá jako včelička, ale zase může píchat, do koho se jí zachce, a světe div se - nic se jí nestane.
Druid -- 62.?.?.?

Nad ohlasem proběhlo jako obvykle redakční zamyšlení, tentokrát v restauraci U Cukrsuka. A shodli jsme se na tom, že rodinné poměry obou pisatelů pravděpodobně nejsou ideální. Což jsme dokumentovali výše uvedenou fotografií z filmu Bolwieser.

Bledavý Perleťovec: Ještě k výstavě Martina Mainera ve Via Artu
Stále se těžko smiřuji se skutečností, jakou jsem na výstavě v Resslově ulici spatřil (viz poznámka níže uvedená). Ano, je to opakující se případ, ale proto ne méně smutný. Talent, který nesmírně sliboval, ale který nenaplnil naděje vkládané (jinými) do jeho budoucnosti. Jistě není všem dnům konec, ale od vrcholných a oslňujících výkonů Martina Mainera uplynulo čtrnáct let. Úvaha Viktora Pivovarova, jejíž úryvek si dovoluji uveřejnit, uvádí příklad Karla Malicha, který se k podstatnému ve své tvorbě dopracoval nezvykle pozdě. Bude Martin Mainer oním tvůrcem, který se k témuž dopracoval příliš brzy? U básníků, na rozdíl od malířů, to nebývá nic neobvyklého a bylo by možná až nepřípadné se nad tímto faktem pozastavovat. Ale nemohu si pomoci a na výstavu ve Via Artu si v poslední době často vzpomenu a ve vzdálenějších vzpomínkách se vracím k umělcovým výstavám dříve viděným.

Úryvek z úvahy Viktora Pivovarova uveřejněné v katalogu k výstavám Martina Mainera v Chebu a v Ostravě v roce 1993:
"Všichni jsme svědci chátrání duchovních jistot a rozpadu kulturních základů. Někteří se úspěšně snaží zalátat díry, dát na staré záplaty nové, stejně spěšně tvoří nové ideologie ze střepů starých všechen smysl již postrádajících konvencí. Nemnozí, ti nejodvážnější, nahlíží do bezedných děr, které se otevřely. Proč? Proč zkouší hranice člověka, morálky, psychiky? Propadají se do halucinačních delirií, aby se osvobodili do kontroly, rozumu a vůle. Co hledají v patologických propadlech vědomí? Anebo v rafinovaných erotických zážitcích? Možná nehledají vůbec nic a nic nechtějí a naopak temná strana bytí se chce skrze ně sama projevit?
Těžko říct. Každopádně tradice psychedelické vize v českém moderním umění sahá až ke Kupkovi. K jeho mohutným kosmogonickým halucinacím. Josef Váchal, potměšilý typograf české mystiky, objevil tajnou faunu podivných bytostí mezi stránkami bulvárních románů a starých rytin. Náš současník Karel Malich, který začínal jako strohý a chladný konstruktér, náhle stanul před otevřenými dveřmi propasti paměti a došel do jejích hlubin, kde končilo jeho Já a začínal neosobní prvotní svět světla.
Martin Mainer k této linii a ačkoliv spolu s Vladimírem Skreplem, Martinem Johnem, Jiřím Davidem a dalšími jako první otevírali v Čechách prostor pro postmodernu, je ve své tvorbě osamělý stejně jako jeho předchůdci. Stejně jako oni vychází ze své esoterní zkušenosti, ale pole jeho iracionálních zážitků je poněkud jiné. Je to především prostor jeho kulturní kolektivní paměni naplněný obrazy a archetypy. Odtud v jeho tvorbě reminiscence na umění gotiky, manýrismu, baroka, staré Číny a romantismu. Samozřejmě, že se Martin Mainer neohraničuje jenom tím. Je to umělec širokého spektra a velkých, ještě netušených rezerv. Je mladý, plný síly a lzde od něj očekávat jakékoliv neočekávanosti."

Obrázek 1: Martin Mainer - Čtyři díry do nebe (1991)
Obrázek 2: Martin Mainer - Turecký letící koberec (1991)

Fotografie, která je (anebo není) z připravované knížky Hlavého jezdce Skotsko malé a velké

Robert Burns

Willie sud piva navařil

Willie sud piva navařil,
ochutnat šli Rob s Allanem.
Tři blaženější chlapíky
nenajdeš v světě křesťanském.

My nejsme vůbec opilí,
opilí touhle kapičkou!
Ať kohoutem se hlásí den,
my ochutnáme pivečko!

Sešli se chlapci veselí,
veselí chlapci všichni tři.
Veselí včera, předvčírem,
dnes, včera, zítra, pozítří!

Rohatý měsíc, poznám ho,
když z nebe na nás zazáří.
Chtěl by nás domů odlákat,
chviličku ještě počká si!

Kdo první domů zvedne se,
je paroháč, lump, pecivál.
Kdo první spadne ze židle,
ten je z nás tří ten pravý král!

My nejsme vůbec opilí,
opilí touhle kapičkou!
Ať kohoutem se hlásí den,
my ochutnáme pivečko!

(Darebné verše Roberta Burnse vydalo SNKLU v roce 1963, vybral a přeložil Jiří Valja.)

Michal Šanda: Fotoreportáž z oslavy právě vydávaných knih
Ve čtvrtek 19. května se pražském klubu Obratník představily dvě právě vydané knížky nakladatelství Petrov, a sice Bůh je pes Hany Pachtové a Milancolia Milana Ohniska. Představitelé nakladatelství pobývali v Obratníku již od čtvrté hodiny odpolední, aby důstojný chod večerního ceremoniálu přepečlivě zajistili. A pak zajistili, a to tak, že úplně. Poté do ulic svým obvyklým krokem vstoupila noc.

Obrázek 1: Taška Hany Pachtové, Hana Pachtová, v pozadí nezbytný účastník takovýchto seancí Radim Kopáč (kde má šos?) a spisovatelka a dramaturgyně Radka Denemarková, úplně vzadu okna smíchovských činžáků
Obrázek 2: Hana Pachtová podrobněji a s cigaretou
Obrázek 3: Eva Petláková, redaktorka Petrova, přiměřeně předčítá z textu Hany Pachtové
Obrázek 4: Milan Ohnisko při čtení, podhlédnut
(fotografoval Michal Šanda, texty dodala redakce)

Knížkám měl být kmotrem rovněž Ivan Wernisch, nicméně podle fotografií soudě, nedostavil se. V internetovém časopise Obšťastník bylo ovšem nalezeno vysvětlení, jehož autor zůstal v anonymitě.

"Ivan Wernisch ležel zabalen, zafáčován po vzoru egyptských mumií v muzeu Ivana Wernische, kroutil sebou, marně řval, jsa umlčen roubíkem, a kolem něj chodili lidé a ukazovali si na něj prstem:
Hle, toť on, ten Wernisch, ten slavný básník, co nic nebylo mu svaté.
A taky dobře mu tak, víte děti."

Michal Šanda: Opět nová knížka uvržena na trh
Nakladatelství Protis uvedlo ve středu 18. května prostřednictvím svého majitele Romana Poláka a kritika s předním šosem Radima Kopáče v knihkupectví Academia v Praze na Václavském náměstí novou prózu Víta Kremličky nazvanou Manael. Na místě byl přítomen pohotový a všudypřítomný fotoreportér Michal Šanda, který se mimo jiné každičký pátek zabývá pomocí divadelním badatelům.

Obrázek 1: Barbora Gregorová a Vít Kremlička na scéně, autor prozatím se sklenicí
Obrázek 2: Vít Kremlička nevěřícně hledí do stránek své knížky
(fotografoval Michal Šanda, texty dodala redakce)

19. 5. 2005
Dva redakční počítače nám již byly odhmyzeny a zbytek přístrojů jsme svrhli do vod Vltavy, kde je v mžiku sežraly dravé ryby. Moc jim chutnaly. Pokračujeme tedy prozatím v nouzovém režimu.

17. 5. 2005:
Z důvodu zavirování všech třiceti sedmi redakčních počítačů nenajdete po několik dní na tomto místě své oblíbené zprávičky z Pylové Lhoty a okolního světa. Přejeme nám brzké uzdravení!

Brumbár: Obvyklá snídaně fotografek Čmeláka a světa
Naše současná fotografka Mechůvka, která pracuje především pro tištěnou podobu časopisu a nad její internetovou podobou ohrnuje svůj překrásný nos, mně sdělila, že ji nikdo u snídaně fotografovat nesmí, natož aby její podobu v domovském listě uveřejňoval. Což náš šéfredaktor Jirka Prášek potvrdil. Zveřejnit fotografii jedné z předchozích fotoreportérek Čmeláka a světa s laskavým dovolením jak jejích vnoučat, tak vedení redakce a ovšem Mechůvky smíme za podmínky, že nebude jmenována. A mám taktéž schváleno podotknout, že běžná snídaně naší současné fotografky vypadá vpodstatě stejně, a to o deváté hodině ranní v prvním patře noblesního činžovního domu.

Obrázky z denní práce básníků: Práce v kuchyni
Pracuje Michal Šanda

KNEDLÍKY VYSÁLY ZE SLANINY VŠECHEN TUK.
PŘESTO SE NA OKRAJÍCH PÁNVE ZAČÍNAJ PŘIPALOVAT.
ROZKLEPNUTÝ VAJÍČKO V RUCE
a do toho telefon:
„můžu mluvit s Bedřiškou?“
žloutek mi skápnul na pantofel.
„šla na rande!“
omyl.
další omyl byl že natrefil zrovna na mě.
knedlíky se zatím zkremovaly na uhel.
třičtvrtě na dvanáct
a Marie nikde.

(báseň je ze sbírky Michala Šandy Dvacet deka ovaru, kterou vydalo nakladatelství Klokočí Jana Drdy v roce 1998)

Čmelák v české literatuře: Václav Havel – Zahradní slavnost
"Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. "

Brumbár: Návštěvou na Klamovce
„Starý Hlaváček, košířský starosta, neměl s obchodem štěstí. Pro zlatou mládež jeho předměstí stačila Sklenářka a potřeba sadu pro milence městské periférie není tak palčivá jako ve středu města. Jít však ze středu města až na západní cíp Prahy - to bylo příliš mnoho. Tak vystavěl pan Hlaváček na vlastní útraty elektrickou dráhu ze Smíchova až sem, a skutečně teď jezdily v neděli dvojice milenců, aby si v sále zatancovaly a v přestávkách pobyly spolu v nádherném séparé na volném vzduchu. Ale návštěvy se vžívaly tak pomalu, že se zakoupení šlechtického sadu, stavba hostince a elektrické dráhy nemohly vyplácet, a první měšťanský majitel Clamovy zahrady si v zoufalství prohnal hlavu kulí. Za jeho syna pronikla však pověst o dobré hudbě, hladkém parketu a nerušenosti v zahradě mezi lid, Klamovská dráha přešla v majetek města a v neděli odpoledne se hrnula do tanečního sálu celá procesí.
Do výše se tyčily gledicie, šeříkové keře ti vháněly do tváře vlny vůně, kaštany se klenuly nad dvojicemi jako oddávací nebesa, javory a hlohy jsou neproniknutelné a obsypané květy. Cesty už nejsou přesně ohraničeny rukou panského zahradníka a vysypány křemínky, také na pěšinkách z písku vyrůstá tráva a ani nepozoruješ, že jsi sešel z cesty, na tráník mezi záhony. Není to také zakázáno. Sad se vymanil z feudálního panství, vrací se zpět k přírodě a chce se úplně proměnit v prales; je jako divoká zahrada Paradoue, jíž bloudil hříšný abbé Mouret.“

Tak popisuje Klamovku z počátku 20. století Egon Ervín Kisch. V osmdesátých letech 20. století prostory zdejší restaurace obsadil rozsáhlý kancelářský komplex redakce časopisu Revolver revue, na stránkách jehož starších čísel můžeme také nalézt podrobně zpracovanou historii Klamovky v běhu věků. Na počátku devadesátých let 20. století se redakce přestěhovala do jednoho z paláců na Václavském náměstí, neboť jí už budova v košířském parku absolutně nepostačovala. A do uvolněných místností se vrátila restaurace, aby byla na počátku 21. století kompletně zrenovována.
A dnes? Pivo mají dobré a vaří zde výborné halušky s brynzou. Obsluha unylá a místy až velmi nepříjemná, řvoucí hudba, permanentně běžící televizní plátno se sportovními přenosy. Hosté si bez "vole, vole" nedokáží objednat jediné pivo. Oblíbený oděv: teplákovka. Kulturní tradice místa se zcela vytratila vytlačena silou volejbalových a basketbalových míčů a floorbalových hokejek.

Vyluštění redakční hádanky ze čtvrtka 12. května

Zde je objekt, který byl hádankou, zachycen v ukotvení ve zdi. Jedná se o původní barokní větrák v kostele v Janovičkách v okrese Chrudim. I když nikdo nezodpověděl správně, všem účastníkům soutěže gratulujeme a děkujeme za účast.

A na tomto obrázku je oltář kostela v týchž Janovičkách. Bez hádanky.

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
14. 5. 2005
V pátek jsem zašel na koncert do Semilassa, kde vystoupila finská skupina Värttinä. Jak jsem psal, měl jsem tady období zvukového půstu, kdy jsem poslouchal jedině komentáře v TV, trvalo to už skoro měsíc a půl. Tento koncert se stal možná o to více výjimečným zážitkem.
Napřed hrála skupina Benedikta, mladí začínající hudebníci. O jejich hudbě vypovídá název právě vydaného CD: Punky dumky. Směs různých stylů, nejvíce rock, punk, ale i jazz. Plus lidové texty. Podobných skupin je v nabídce Indies Records více. U Benedikty bych řekl, že se teprve hledají, hrát od každého stylu něco mi nepřijde zrovna jako cesta, která by se dala vést dlouho. Jak se vlastně dívat na skupiny, které jdou cestou podobnou Čechomoru? Rozhodně mi to připadá lepší, než kdyby zpívaly na texty, které by byly povrchně moderní. Ačkoliv se mi podobný mix, tedy rock plus lidové písně, docela dlouho nelíbil, koncert Benedikty mi napověděl, že to může fungovat. Připadal jsem si tak trochu jako v 60. letech, kdy u nás začínali písničkáři z Šafránu, Hutka, Třešňák a tak dále.
Při koncertu Värttinä na pódiu stálo šest Finů, zleva v obsazení Lassi Logren housle, Markku Lepistö akordeon, Janne Lappalainen saxofon/píšťaly, Jaakko Lukkarinen bicí, Hannu Rantanen basa, Antto Varilo kytara. Většinou nenápadní, oblečení v černých košilích. Kromě Rantanena, který měl košili kostičkovanou černobíle. A Varilo měl košili tlumeně barevnou.
Potom na scénu přišly zpěvačky Susan Aho, Mari Kaasinen a Johanna Virtanen. První píseň zpívaly, jako by otevíraly bránu do tak trochu jiného světa, měl jsem opravdu dojem, že jsem se z Brna přenesl do Karélie, na pomezí Finska a Ruska. Není jednoduché to popsat, písně skupiny Värttinä vynikají tím, že jsou ve zcela nesrozumitelném jazyce, přesto jsem měl dojem, že z nich rozumím mnoha věcem. Možná díky tomu, že jsou výrazně rytmické. Publikum se během koncertu roztančilo, roztleskalo, došlo i na tři přídavky, v předposledním z nich naučily zpěvačky sál Semilassa halekat refrén, pak to skoro vypadalo, že sál lidi zboří, poslední přídavek pak musel být o něco klidnější.
Jejich vystoupení mě vzalo jednak zpěvem, hudbou a pak samotným výrazem ženské radosti z vlastní existence, který ze zpěvaček vyzařoval od prvního do posledního okamžiku. Spontánní projev tří ženských bytostí, které přesně dodržují pravidla, které tyto písně mají, a zároveň jsou svobodné a hrdé. Něco podobného mi popravdě řečeno v běžném světě dost chybí.
(nezkrácenou verzi článku lze nalézt na adrese podeltrati.net)

Brumbár: Květnová sezóna

Touto ocelovou kabinou se zub po zubu sesunuje osádka sestavená ze stoprocentního podílu germánského živlu dolů do staroslavného města nad Vltavou, a to průměrně každých patnáct minut denně. Po zahalekání a zamávání nad vyasfaltovanou cestičkou následuje nádech a výdech na spodní konečné stanici a pak již nájezd do ulic propuká. Pinglové se radují a nešetří sprostými slovy směrovanými na adresy nájezdných chlebodárců, jimž ovšem osádky ocelových kabin spouštějících se z kopce nad Bertramkou obvykle neporozumí.

Bruton: Když majitel časopisu odjede do lesa
Majitel našeho listu se odjel nadýchat čerstvého vzduchu, a to na celý týden, čehož ihned využívám k uveřejnění článku, který jej hanobí. Minulý měsíc jsem totiž nedostal prémie, a tak se mstím alespoň takto. A abych měl patřičné alibi, nevystoupím proti našemu majiteli sám, ale prostřednictvím článku, který napsali manželé Saunovi a který jsem já – v rámci nezbytné objektivity našeho časopisu – jen přetiskl.

SAUNOVI
FAMILY NEWS
Wednesday, April 02, 2003
Vítáme vás u pravidelného pořadu nazvaného HORKÉ CHVILKY PO TELEFONU:
Tady Petr Motýl....
Cože, neslyšíme....
Petr Motýl....
Haló, neslyšíme vás....
Tady Petr Motýl....
Jakej Pahýl... haló...
A PAK VOLEJTE SAUNOVÝM!!!
A už jsou tady zase
HORKÉ CHVILKY PO TELEFONU:
Tůůůů - tůůůů - tůůůů – tůůůů!
Haló, tady Motýl...
Co říkáte, tady je blbě slyšet...
Petr Motýl...
Odkud voláte? Nějak to tam škručí...
Dostali jste můj dopíííís...?
Cožé, kdo je na odpis...
A PAK ŽE SE K SAUNOVÝM NEDÁ DOVOLAT!!!
A už tady máme prvního posluchače, který se chce na něco zeptat po telefonu. Haló, dovolali jste se právě do pořadu SAUNOVI VÁS TEĎ BUDOU CHVILIČKU ZPOVÍDAT, jak se jmenujete?
Petr Motýl...
Je vás nějak špatně slyšet, odkud voláte?
Ze Zbuzan.
Haló, vůbec vás neslyšíme...
Tady, Petr Motýl. Dostali jste už můj dopííííís....
Neslyšíme vás, vemte si jiný sluchátko....
A PAK ŽE SE K SAUNŮM NEDÁ DOVOLAT!
A teď vzhůru do pořadu CO ŘÍKÁTE NA NAŠE LITERÁRNÍ CENY?
A už je tady první telefonát:
Haló...
Tady Petr Motýl...
Cože, vůbec vás neslyšíme...
Jak to že jsem letos nic nedostáááál...?
Halóóóóó, jaká postel...?

Článek manželů Saunových je ve skutečnosti mnohem delší, tak dlouhý, že daleko přesahuje všemožné rozměry (včetně duchovních) běžných článků Čmeláka a světa. Vybral jsem z něj proto jen úryvky přímo se týkající našeho nakladatele a doplnil jsem je obrázky, které pocházejí z širšího rodinného kruhu Saunových.

Bledavý Perleťovec: Z výstavních síní
V pražské galerii Via art je do 20. května k vidění výstava Martina Mainera (*1959) nazvaná Něco z plazmy. Nevisí zde obrazy, ale digitální tisky, které zachycují velmi nevýrazná přelévající se spektra barev, jak je vidět na obrázku, který je propagačním materiálem expozice. Což je u jednoho z nejtalentovanějších českých malířů jistě škoda. Umělecká dráha Martina Mainera byla drahou komety, jeho tvorba z přelomu 80. a 90. let minulého století je jako kus balvanu vržený do poklidně a melodicky plynoucí hladiny českého výtvarného umění. Mainerova výstava v domě U Divého muže na Malostranském náměstí v roce 1990 byla jediným obrovským výbuchem energie ovládané mistrovským štětcem jistým si svou oslnivou paletu barev. Předzvěst něčeho, co nenastalo, záře ztvárňující veškerou naději doby, kdy se starý řád společnosti rozpadl a svobodná mysl se zdála rozpínat se do nekonečného prostoru, ve kterém neexistují žádné překážky.
Krátké a šťastné okamžiky. A dnes? Dům U Divého muže patří k parlamentu vyznačujícímu se kulturním barbarstvím. A dávná výstava Martina Mainera se nedoceněna rozplynula v čase. Umělecká dráha malíře v následujících letech přesně sleduje rozklad a rozpad společnosti, která si nedokázala najít pozitivní hodnoty, o které by se mohla opřít. Za prudce sestupnou tendencí Mainerova díla by jistě bylo možné hledat i jiné a osobnější příčiny, že jeho kvalita směřuje hloub a hloub směrem dolů, je ovšem smutným konstatováním. Zůstává lítost jako po zmizení komety, která prolétne tmou noční oblohy. Ale bylo to krásné světlo...

Obrázek 1: Současná tvorba Martina Mainera
Obrázek 2: Martin Mainer v roce 1991 (šikmé pruhy na obrázku jsou způsobeny špatným naskenováním obrazu z katalogu k výstavám v Chebu a v Ostravě v roce 1993)

Nápověda k níže uvvedené redakční hádance
Atomy baroka v urychlovači dějin

Pátek třináctého května - vzpomínka na úterý třináctého května u Rychlých šípů

Koláž Kateřiny Bolechové

Hlavý jezdec: Redakční hádanka

Co vidíme na obrázcích, které zachycují dvakrát tentýž objekt?
Vyluštění hádanky bude uveřejněno na těchto stránkách v neděli večer.

Obrázky z denní práce básníků: Přemítání nad vznikající básní
Pracují Robert Fajkus a Jan Novák

proměna laskavce: Lískovec, každý
orgasmus znovu minulost, jiná cestou z
chléva: bude co jíst, o čem přemýšlet. a
budeš myš, netopýre! pod nebeským ale

(báseň Jana Nováka je z knížky Gaya Gaya, kterou vydalo nakladatelství KANT v roce 1998)

Bledavý Perleťovec: Denunciace zpod filmového plátna
Ve středu 11. května seděl v druhé řadě na sedadle číslo pět muž důchodového věku a po celou dobu trvání filmu si četl noviny, vždy evidentně zklamán nočními scénami, kdy na tiskovinu opravdu špatně viděl. Odpoledne, pravda, nebylo nejteplejší, ale vstup do kina zdarma není, takže opravdu nevím. Ovšem určitě bych přivítal více takovýchto tichých návštěvníků. Jelikož se jednalo o film ruského tvůrce, především kameramana (Jeřábi táhnou) a tentokrát i režiséra Sergeje Urusevského, studenti, kteří tu jindy halekají a halasně se smějí každé smrti na plátně, tentokrát v hledišti naštěstí chyběli, ale jindy...

Černobílý obrázek je z filmu Člověk a kůň natočeného podle novely Čingize Ajtmatova „Sbohem, Gulsary!“
Barevné obrázky jsou z internetového Kyrgyzstánu. Obdobných záběrů, ovšemže umělecky zajímavějších, byla ve filmu spousta.

Petr Motýl: Z čtenářova deníčku
O původou básnictví se dozvídáme z Eddy Snorri Sturlusona, který působil na Islandu v první polovině 13. století. Do češtiny přeložila Helena Kadečková, v druhém vydání vyšel její překlad v nakladatelství Argo v roce 2003.

Potom se Aegi zeptal: Odkud se vzalo ono umění, kterému říkáte básnictví?
Bragi odpověděl: Počátek byl ten, že bohové žili v nepřátelství s lidem zvaným Vanové. Sešli se však k smírčímu jednání a stvrdili dohodu tím, že obě strany přistoupily k soudku a plivly do něj své sliny. Když se pak rozcházeli, napadlo bohy, že toto znamení míru by nemělo přijít nazmar, a stvořili z něj člověka. Jmenoval se Kvasi. Byl tak moudrý, že ať se ho kdo zeptal na cokoliv, nenašlo se nic, co by nedovedl rozřešit. Cestoval široko daleko světem a učil lidi vědění. Když byl jednou hostem u dvou skřítků, Fjalara a Galara, ti s ním chtěli mluvit o samotě a přitom ho zabili. Jeho krev nachytali do dvou soudků a jednoho kotlíku, jenž se nazývá Ódreri, kdežto soudky se jmenují Són a Bodn. Smíchali s krví med a z toho vznikla ona medovina, po níž každý, kdo se jí napije, se stane básníkem a učeným člověkem. Ásům skřítkové řekli, že se Kvasi zalknul rozumem, jelikož se nenašel nikdo tak moudrý, aby se ho uměl vyptat na všecky jeho vědomosti.

Po různých lstích a vraždách se ke třem drahocenným soudkům dostane Ódin, vůdce bohů.

Ódin se dostal až na místo, kde byla Gunnlöd, a po tři noci s ní ležel. Ona mu potom dovolila třikrát se napít medoviny. Prvním douškem vypil celý Ódreri, druhým Bodn a třetím Són, čímž získal všechnu medovinu. Poté se proměnil v orla a odletěl, co nejrychleji mohl. Když Suttung spatřil letícího orla, vzal na sebe své orlí roucho a letěl za ním. Ásové viděli, že se Ódin vrací, i postavili na nádvoří své soudky. A když Ódin doletěl na Ásgard, vyvrhl medovinu do těchto soudků. A poněvadž Suttung byl už tak blízko, že ho málem dostihl, vypustil medovinu zadem a o tu se nikdo nepostaral. Mohl si ji vzít každý, kdo chtěl, a my ji nazýváme přídělem daremných básníků. Kdežto Suttungovu medovinu dal Ódin Ásům a těm, kdo básnit umějí. Proto nazýváme básnictví kořistí Ódina či jeho nálezem a nápojem i jeho darem a nápojem Ásů.

Obrázek: Ódin v orlím rouchu, pronásledovaný obrem Suttungem, rovněž v podobě orla, vyvrhuje medovinu básnictví do připravených nádob v Ásgardu a zbytek vypouští zadem. Ilustrace z roku 1760 Ólafur Brynjólfsson.

Brumbár: Z historie a slávy vydávání Čmeláka a světa
Nedávno jsme přinesli věrný obrázek z nadšených oslav vydání nového čísla Čmeláka a světa v Londýně v roce 1851, nyní přinášíme obdobný obrázek z Bruselu z roku 1878. Zde se jedná o pravidelný, jednou za rok konaný hold Bruselanů Čmeláku a světu, uprostřed kráčí holdující, vpravo slávu přijímají externisté redakce, vlevo řádní členové redakce spolu s místním královskou rodinou. Jak jsme psali již v předchozí poznámce k Londýnu, ve dvacátém století se Čmelák a svět uchýlil do kontemplativního ústraní.

Michal Šanda: Fotografie z koncertu v Unijazzu v pondělí 9. května 2005
Známý brněnský výtvarník, básník a prozaik Tomáš Přidal vystoupil v cyklu čtení pořádaných v pražském Unijazzu v Jindřišské ulici, aby v první polovině pořadu přečetl texty z několika svých knih (naposledy vydal letos knížku Kokosová opice v nakladatelství Petrov) a aby v druhé polovině pořadu představil svou podobu hudebníka v kapele India Happening Punk, v níž hraje na kytaru a v níž jeho žena Barbora zpívá.

Obrázek 1: Kapela hraje, publikum tančí a šílí
Obrázek 2: Kapela hraje, publikum soustředně poslouchá, ani nedutá
Obrázek 3: Barbora a mikrofon
Obrázek 4: Tomáš, věnec šňůr a kytara
(fotografoval Michal Šanda, texty dodala redakce)

Jelikož jsme opomněli do Unijazzu vyslat kromě fotoreportéra i píšícího redaktora, nahrazujeme neexistující aktuální článek rok starým, ale stále svěžím příspěvkem našeho spolupracovníka Zdeňka Mitáčka, který India Happening Punk zhlédl v jeho domovském a sídelním městě. Aktuality o India Happening Punk lze nalézt na internetových stránkách Almanachu Vítrholc, kde se skrývá také internetový časopis Tomáše Přidala Pórek.

Zdeněk Mitáček: India Happening Punk, 15. února 2004 v Brně
Ve středu tenhle týden jsem byl na vernisáži výstavy Tomáše Přidala Vinylmania (tuším, pokud jsem si název správně zapamatoval) v nové kavárně v pasáži Alfa. Kavárna tam vznikla zároveň s přeměnou bývalého kina v podzemí pasáže na divadelní sál, kde teď hraje HaDivadlo.
Na vernisáže moc nechodím, ale nějak jsem to zahlédl v novinách a Tomášovy věci se mi líbí, tak jsem se tam zašel podívat. Lákadlem bylo avizované vystoupení India Happening Punk, skupiny, která se na vernisáži představila v sestavě Bára Přidalová zpěv - ve svérázném úboru s růžovým chocholem umělého rajčího peří na hlavě, v bílém tričku, jeansech a růžových stuhách přes prsa, což se mi dost těžko popisuje, chtělo by to fotku -, Tomáš Přidal hrající na sólovou kytaru a basák, který byl představen jako nejlepší v Brně, ale jeho jméno jsem si nezapamatoval. Na vernisáž jsem přišel načas, ale začínalo se s asi půlhodinovým zpožděním. Seděl jsem vedle Leoše Slaniny, který mi sdělil pár novinek z Obce spisovatelů a ani jednou mě nepožádal o půjčení peněz, zřejmě mu už došlo, že ze mě nic nevytáhne, jako z nejchudšího redaktora ve střední Evropě.
O Vánocích jsem si v Praze na Hlavním nádraží dával pivo a bagetu se salámem a přišel tam neznámý pražský bezdomovec a ptal se, jestli nemám nějaké peníze. Řekl jsem mu, že nic nemám, a on mi odpověděl: "Tak to jsme na tom stejně!" Bylo to před Vánoci a od té doby si říkám, že až se mě někdo zeptá na peníze, tak mu nějaké dám, ale pořád to nevychází, pořád někam spěchám, pár lidí se už ptalo, ale zatím mi právě toto předsevzetí nevyšlo. Zatím nikdo nevypadal tak uboze jako neznámý pražský bezdomovec, kterého jsem tak lehce poslal pryč.
Byli tam i nějací Slaninovi známí, ale já jsem se s nimi nijak neseznámil, i když jsme pár slov prohodili, o výstavách, na kterých oni na rozdíl ode mě byli, například na Kokoliovi v Domě umění - Kokolia tam asi dva měsíce bydlel a vedl semináře pro veřejnost a namaloval spoustu kreseb a obrazů, které tam byly od země až po strop instalovány, tak mi to aspoň líčil ten pro mě neznámý Slaninův známý.
Kavárna byla plná, ve chvíli, kdy jsem přišel byl jenom jediný volný stůl, ten u kterého seděl Slanina. A byl to hned druhý stůl od minipódia, tak jsem měl i dobrý výhled. Pak tam přišel fotograf Milan Svatuška, tak jsem další kus večera strávil v rozhovoru s ním.
Ale to už začalo vystoupení, nějaký člověk přečetl docela vtipný úvodní text, ve kterém se označil za kunsthistorika Přidalovic rodiny.
Tomáš s basákem stáli a hráli pod pódiem, na kterém byla jenom Bára. Hráli skladby Opice Poly - polyfunkční opice, Oranžový samaritán, potom skladbu věnovanou jejich příteli Sojkovi, který zemřel, kde se zpívalo "Sojka se přesmažil", a další sloka začínala "Sojka se přejel", potom taky skladbu, kde se myslím zpívalo "Je to Dona, Dona, Dona ale je to Dona z Beverly Hilus nebo Dona z Twin Peaks?", na závěr taky píseň Anděl od Kryla.
Obrazů tam bylo vlastně jenom pár, některé jmenované písničky byly o právě o nich. Nad pódiem byl obraz TV diváka před televizí, sedícího na červeném gauči nebo pohovce, v modrozeleném pokoji, ten se mi hodně líbil. A taky Rosťovi Koryčánkovi, šéfredaktorovi tak trochu konkurenčního časopisu, kterého jsem tam taky potkal i s jeho přítelkyní. Taky tam přišel Vídeňský, ex-dramaturg z Flédy, který šel zrovna okolo. Z Flédy odešli i s Danem Giačem pro názorové neshody s majitelem a založili novou agenturu Last Minute Management, jak jsem se dozvěděl.
Dal jsem si tam 2x dvě deci vína a cestou domů jsem si dal u okénka na Kobližné burek za 20 korun, Svatuška říkal, že si ho tam dává.

Obrázky jsou bez svolení Tomáše Přidala (on nám totiž na dopisy neodpovídá) převzaty z jeho internetového časopisu Pórek

Metrologické zpravodajství z Jeseníků
Podle fotografie Petra Špangera pořízené dnes ráno, to je v úterý 10. května, vidíme nejen sníh na vrcholcích, zatímco podél naší redakce na pražském nábřeží se promenuje mládež v krátkých kalhotách a ještě kratších sukních, ale i bílý mrak, který se zdá věštit cosi velmi tajemného a křiví celou krajinu pod sebou i s vikýři. Na vypátrání tajemství mraku jsme si již hned po ránu najali příslušného odborníka na mraky.

Petr Španger

Do zapadlého bytu

Nějaká význačná osobnost
žvaní v televizi.
Muž štípe špalky.
Až do zapadlého bytu je slyšet,
jak pěkně praskají
v kotli.
Do teploučka
i ta udýchaná mašinka,
co obkružuje kopec,
najednou zpívá.

Obrázky z denní práce básníků: Pozorování západů slunce nad lesy
Pracují básníci Vojta Kučera a Petr Maděra

Slézáš do lesů, pronikáš k paloukům,
ó víly klokotavé, sveďte poutníka,
točte se na okoralých patách
v pačesatých drnech.
(úryvek z básně Petra Maděry Předvečer v pustině ze sbírky Krevel, kterou vydal Host v roce 1997)
(fotografoval Michal Šanda)

Bledavý Perleťovec: Z nejmladší české literatury
Nedávno se mi dostal do ruky rukopis prózy mladé autorky Ivy Folajtárové
(*1982) pojmenovaný Malka. Znám její starší texty, ač se Iva Folajtárová v literárním světě neprosadila ve smyslu pozornosti literární veřejnosti, její prózy jsou svou kvalitou srovnatelné s texty jejích vrstevníků, o kterých se mluví a píše. S Petrou Hůlovou, Tomášem Kolským či Natálií Kocábovou. Právě tyto autory srovnává v předposledním čísle Welesu Vladimír Novotný. Cituji: „Pro jejich vypravěčskou metodu se v daném vývojovém okamžiku české prózy zdá být nadobyčejně příznačné tíhnutí k fenomenologickému uchopení či vnímání jak světa v jeho každodennosti a v jeho dějinném bytí, tak i vlastního faktu či vznikání prozaického artefaktu, sestávajícího v jejich knížkách mnohdy z mozaiky nejrozličnějších fenoménů: především topologických nebo citových (tj. morálních), případně též z mytických nebo mytizujících... ...Právě takto, jako svědectví o spřízněnosti vypravěčských postupů, pak může na čtenáře a zvlášť kritiky působit stylizace fenomenologických narativních postupů i v takových stylově zjevně nestejnorodých prózách z pera Petry Hůlové (Paměť mojí babičce), Tomáše Kolského (Ruthie a barevnost světa) nebo vyhraněně dekonstruktivní Natálie Kocábové (Monarcha Absinth).“
Vladimír Novotný, domnívám se, zaměňuje „fenomenologické uchopení světa“ za prostou sebestřednost mládí. Spřízněnost autorů ovšem postihl přesně, jde o generaci, jejíž představitelé už jsou velmi málo ovlivněni neblahým dědictvím socialismu a vnímají skutečnost opravdu jinak. Lehce a snadno si ze světa vybírají, co je pro ně zajímavé a příjemné, a sebevědomě si vytvářejí či vysnívají svou velmi osobní podobu jeho obrazu, která se odmítá zabývat složitým fungováním reality. Shodně nejsou ovlivněni v podstatě žádnými literárními vzory a také se nijak nevyhraňují vůči starším literárním generacím v Čechách, ty pro ně jakoby neexistují, důležité je jen vyslovení čistě osobních zážitků a vizí, a tak si Petra Hůlová dokázala „vymyslet Mongolsko“, které existuje právě jen v její představě. Jde jistě o velmi věrné ztvárnění myšlenkového světa současných vysokoškolských studentů, těch, kteří naštěstí nejsou v zajetí hrubého a jednoduchého pragmatismu. A studenty tito autoři jistě musí zaujmout - jsou z nich a píší o nich -, otázkou je, zda v nich jejich knihy mohou něco zanechat do budoucna, jestliže jsou právě jen věrným odrazem doby bez výrazného uměleckého přesahu. Ten se pochopitelně může (ale nemusí) dostavit se stárnutím těchto tvůrců, na odhad jejich budoucího vývoje je jaksi příliš brzy, próza bývá mnohem častěji než poezie záležitostí dlouhodobé práce a zrání. Budu rád, když kterýkoliv z jmenovaných autorů jednou dosáhne uměleckého úspěchu, neboť ten je podstatný a cesty k němu mohou být rozličné.

Iva Folajtárová

Malka

Pak jsem stejně šla. Za svou láskou. Láskou za zrcadlem. Do křišťálu. Do touhy a očekávání. Šla jsem za ním, ačkoliv jsme se měli minout. Za panem z druhého břehu. Za Jaakovem jsem šla. Za malířem mé duše. Navzdory Věře-Marii jsem musela být u něj, v jeho blízkosti. Dotýkat se jeho vlasů. Vlasů slunce. Potřebovala jsem cokoliv z jeho přítomnosti. Bylo jedno, co bude pak. Bylo důležité, co je teď.
Město ten den bylo krásnější než dřív. Mělo šaty modré. Temně sytě modré. Krásné, udobřené. Jak moře, noční obloha, krásné město v moře se proměnilo. Moře blaha. Blaho ve městě.
Na mostě seděl Jaakov, koukal do řeky pod ním. Asi přemýšlel. V řece plavaly kačenky.

(fotografoval Hlavý jezdec)

Báseň s fotografií

Jan Novák

Když strašidlo podminujete
Dostane jméno

(fotografoval Hlavý jezdec)

Bledavý Perleťovec: Na Výtoni
Ve čtvrtek pátého května, týden před svátkem ledového muže Pankráce, sešli se v budově Staré Celnice, kromě blízkého kostela svaté Trojice jedinému pozůstatku starého Podskalí, dva editoři chystané knihy pardubického nakladatelství Theo a tři autoři, jejichž práce budou v knize otištěny, což byli dohromady čtyři lidé. A jelikož ten z nich, který fotografoval, opomněl zachytit na snímku sám sebe, na obrázcích vidíme celkem jen tři osoby, zahrádku restaurace před budovou Staré Celnice a rovněž její kajutními okénky a záchranným kolem opatřený vnitřek. Při podrobnějším zkoumání záchranného kola se zjistilo, že se jedná o záchranné kolo české literatury, které zde editory chystané knihy netrpělivě očekávalo.

Obrázek 1: Sabrina Karasová
Obrázek 2: Petr Motýl
Obrázek 3: nakladatel, editor, spisovatel a fotograf Pavel Šmíd
Obrázek 4, který zde není: Pavel Rajchman, který sám sebe nevyfotografoval

Hlavý jezdec: Literární výročí
Necítím se oprávněný rozsáhle psát o Jiřím Šotolovi, neznám víc jeho knih, mám jenom jako on zvláštní vztah k zvláštnímu kraji okolo Luže, specifickému území na samém pomezí opukové kry české křídové tabule a krystalických útvarů Vysočiny, kteréžto geologické souvislosti jsou pro podobu a atmosféru kraje podmiňující. Jiří Šotola tam měl chalupu, na níž jako svobodný umělec většinu času i bydlel.
Jedná se o území pod „staroslavnou“ Rabouní na soutoku říček Krounky a Novohradky v lukách pod hradem Košumberkem, kraj ovládaný ze široka do daleka hradem a hlavně barokním chrámem Panny Marie pomocnice křesťanů na Chlumku a provázaný vzájemnými dálkovými pohledy, průhledy a zjeveními mnoha dalších staveb kaplí, kapliček a kostelíků na místech vyvýšených i skrytých. Na tomto území, takto dodnes poznamenaném barokním cítěním, se odehrává děj Šotolova historického románu Tovaryšstvo Ježíšovo (první vydání v roce 1969), který se pro mne stal možná jednou z nejlepších knih české poválečné prózy.

Román se zabývá příchodem a působením jezuitů na Košumberské panství za hraběnky Marie Slavatovny Hýzrlové z Chodů v 80. letech 17. století a tím, „co se kolem toho sběhlo“. Bylo toho víc, než by zde bylo účelné přehledně sumarizovat, lidské osudy se otáčely jako kolečka ve strojích rozsáhlejších osudí a byly v nich také patřičně zmarněny, zůstaly stavby, zdi, pověsti, krajina, dějiny… Zůstaly opakující se otázky.
Šotola román pojímá jako nabízející se dobové podobenství o postavení jedince ve struktuře společenství, zde v přímo ideologií a účelem definované organizaci řádu Ignáce z Loyoly, se zcela zřejmými a pochopitelnými paralelami ke komunistické straně a k postavení člověka ve společnosti jí ovládané. Nechávám stranou polemiku a historické exkurze o skutečné povaze, roli a zaměření řádu jezuitů, na bázi a v nastavení parametrů knihy jde o podobenství nepochybně fungující. Je však překvapující si při nové četbě po mnoha letech uvědomit, jak z hlediska literární hodnoty podléhá tato rovina knihy jistému úbytku přesvědčivosti.
A jak naopak smutek hraběnčina srdce nad údolím, tíha a nevyhnutelnost děje v odlehlé končině, prázdnota, která ji obklopuje, tak jako pochybnosti i pochybení, výčitky a trýznivé otázky jejího zpovědníka pátera Hada a němá účast místa a krajiny v osudech těchto i dalších postav, jak tyto odkazy dosud tkví v prázdných a slepých oknech košumberských paláců starobylým, možná až archaickým, ale pravdivým a námi znovu zažívaným způsobem. Tudy a za pomoci reálií krajiny lze stále román číst s velkým zaujetím a dojetím.
Škoda jen, že v Luži samotného spisovatele ani knihu nikdo (nemluvil jsem, pravda, s učiteli češtiny na místní škole) nezná, že v obci není přítomno jediné upozornění nebo připomínka ani na spisovatele, ani na knihu, která tolik nabírá z místního pramene genia loci.
Jiřímu Šotolovi to může být jedno, leží na starém neskutečném místě, kde živé postihuje závrať a mrtvé nic horšího než věčný sen, na okrouhlém hřbitůvku pod lesem u kostela Zvěstování Panny Marie z roku 1744 v údolí Novohradky, postaveného na místě staršího románského kostelíku a zaniklé středověké vesnice Janovičky, při ještě patrných hlubokých úvozech jedné z větví Trstenické stezky. Poštolky, opilé v těchto dnech hnízděním nad děravou římsou kostela, mu na hrdelní píšťalky pískají nebeské melodie.

Tato letmá vzpomínka byla sepsána k šestnáctému výročí spisovatelova úmrtí dne 8. 5. 1989 v Praze. (Jiří Šotola se narodil 28. 5. 1924 ve Smidarech u Hradce Králové.).

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka
Minulý týden jsem četl dvě knížky současných žijících klasiků. Tadeusz Konwicki (* 1926) a Josef Škvorecký (* 1924) jsou téměř stejně staří, postavení obou autorů v literatuře jejich národů je podstatné. I životní osudy obou spisovatelů jsou si mnohým podobné (fascinace filmem, například, úspěch u publika i zatracení komunistickým režimem), ovšem podstatně rozdílné je, co každý z nich zažil za druhé světové války, od které se jako od klíčového momentu odvíjí jejich umělecké směřování.
Konwického Bohyň (Paseka 2004, přeložila Helena Stachová) se sice odehrává na konci devatenáctého století, nicméně v knize vystupují postavy se jmény Schickelgruber (Hitler) a Džugašvili. Škvoreckého Obyčejné životy (Ivo Železný, 2004) probírají prostřednictvím setkání maturantů českou historii od války až do současnosti. Ani jedna z těchto dvou knih není "velkou literaturou" - tu oba autoři psali v jiných svých dílech -, obě knihy jsou strašlivě smutné, obě líčí zmarnění životů a nadějí, které rozdrtilo soukolí dějin. Oba spisovatelé se shodně vracejí ke světu, který pominul zároveň s jejich mládím, ve kterém, ač si jej oba idealizují, ještě platila určitá morální a společenská pravidla, z nichž po přechodu válečná smršti nezůstalo téměř nic.
V dávném - mezi tři země rozděleném - Polsku Konwického jsou ti, kteří zradili, z polské (šlechtické) společnosti, byť by měli sebevětší faktickou moc a majetek, vyřazeni. A puška a šavle jsou proti uzurpátorům stále připraveny udeřit. Ve Škvoreckého novele se ti, kteří jsou a byli u moci, scházejí se spolužáky, kterým zničili život, na srazech abiturientů, aby si spolu připili šampaňským a pak se po straně navzájem pomlouvali. Ne nesoudím, k tomu nejsem povolán, jen je mi smutno, stejně jako postavám z obou knih, strašlivě smutno jako autorům těchto knih, byť by mimo jejich řádky tvrdili něco jiného.

Petr Motýl: Z čtenářova deníčku
Toho jara trávil K. večery tak, že se po práci, bylo-li to ještě možné - vysedával většinou v kanceláři do devíti hodin -, trochu prošel sám nebo s úředníky a pak zašel do pivnice, kde u stálého stolu seděl obyčejně do jedenácti hodin, většinou se staršími pány. Z tohoto rozvrhu byly však také výjimky, když například ředitel banky, který si velmi vážil jeho práce a spolehlivosti, pozval K. na projížďku autem nebo na večeři do své vily. Mimoto chodil K. jednou týdně k dívce jménem Elsa, která sloužila přes noc až téměř do rána jako číšnice v jedné vinárně a ve dne přijímala návštěvy jen v posteli.

Zásilka básně z Jeseníků

Petr Španger

Do tmy

Vítr pramení
na louce a roztéká se
do všech stran.
Však tady je horko
jak u děvčátek pod sukní.
Vlak zdálky
udusává čas těžkými koly,
pěchuje jej do tmy
jak nahý chlapec motýla
do krabičky
od zápalek.

Koláž Kateřiny Bolechové

Bledavý Perleťovec: Valašská kavárna U Frgála
Valašskou kavárnu, která se nachází v pražských Košířích, jsem navštívil už v listopadu, dva měsíce po jejím otevření. Zúčastnil jsem se tu literárního dýchánku sdružení BlueWorld (pardon „aktivní literární skupiny Blue World“, tak název zní správně).
Při mé zdejší květnové návštěvě jsem okusil čepované pivo z Černé hory, které zde bylo dříve podáváno pouze ve formě lahvové. Nyní tedy dvanáctistupňový půllitr za dvacet dva korun. Jeho kvalita odpovídá dovozu ze vzdálené Černé hory, ovšem je-li v bezprostředním sousedství hospody U Zvonu podáván lahodný gambrinus, jeho chuť jistě sráží přízračné prostředí se řvoucím televizorem a řvoucími sprostými hosty, zatímco U Frgála lze naopak posedět příjemně a v poklidu. A objednat si například slivovici či víno, valašský frgál či kyselicu. Pořádají se zde rovněž různé koncerty (Václav Koubek, Jaroslav Hutka) a občas i čtení literátů. Program jsem v hlubinách internetu nenalezl, přímo U Frgála, pokud tam zavítáte (od zastávky tramvaje U Zvonu směrem podél křovin na náspu asi třicet metrů vpřed), je k dispozici ve formě letáku.

Jako protekční prémii obdržel nikoliv zástupce redakce Čmeláka a světa, který je zde zcela neznám, ale bývalá třídní učitelka číšnice a manželky majitele podniku, se kterou jsem v kavárně usedl, publikaci Valašské darebnice. Knížka vydaná Folklórním sdružením České republiky ve spolupráci s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhoštěm, jejímž „autorem“ je Arnošt Kubeša, obsahuje písně, z nichž je údajně ve večerních až nočních hodinách v kavárně U Frgála zpíváno. Uvádím tři z nich i s notovým záznamem, byť na blikající obrazovce počítače hůře čitelným. Ilustrace Zdeňka Mézla jsou ke knížce Jana Jeníka z Bratřic (Český spisovatel, 1989), jež obsahuje obdobné písně české a která je v úvodu Valašských darebnic zmíněna. Inu, to by bylo, aby se Valaši Čechům nedokázali nejméně vyrovnat!

Děvčina známá, pojeď ty s nama,
máš ty cymbálek mezi nohama.

Na tom cymbálku vlásené strunky,
gdo chce naň bliňkať, mosí měť gulky.

Mosí měť gulky aj teho ftáčka,
ja co on nemá ani zobáčka.

Takého ftáčka, co dobře stójí,
co sa ďúrečky nigdy nebójí.

Dyž sem já šél od svéj miléj, od Pepičky,
ona sa ně vyčurala do čepičky;
měla pěknú, kudrnatú,
ona ně ju načurala vrchovatú.

Ráz dala ně, uškubla ně, netrefil sem;
příďa k ďúrce nebozízkem zavŕtál sem:
čuraj, čuraj do čepičky,
šak já sa ti vyščím do tvéj pičky.

Malučká je, pěkňučká je,
dala ně hubičky,
ale pomalučky
u maštale.

Dala ně věc,
mám vám to řéct?
Dál sem jí kúlíček
z mojích nohaviček
až po míšek.

(Obrázky: Zdeněk Mézl)

Bledavý Perleťovec: A ještě jedna poznámka ke kavárně U Frgála
Zdejší mapa Valašska vyvedená na stěně je opravdu fantastická rozměry, které Valašsku v rámci území Moravy přiřkla. V jeho velkolepých hranicích se ocitlo i město Příbor, čímž se rázem vyjasnilo, kdo je ve světě nejznámějším Valachem, nikoliv ovšem Valachem největším, o němž by rozhodlo vševalašské hlasování. Ano, samozřejmě, proslulý felčar duší později přebývající ve Vídni v bytě, kam se do manželské ložnice vcházelo přes pokoj její sestry.

(Na obrázku je Sigmund Freud)

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
26. 4. 2005
Včera jsem se díval při práci na předávání cen Magnesia Litera. Dávali ten program na ČT 2. Moderoval Jan Burian, kterému jsem kdysi psal, že se mi líbí jeho názory, to zůstalo. Také úsměv Jana Balabána je podobný jako kdysi, kdy jsem se s ním seznámil na Literární harendě v Ostravě. Připomíná úsměv člověka, který právě vypil pět litrů láku z kyselých okurek. Bogdan Trojak mi kdysi tiskl časopis Jihovýchodní pošta ve spřátelené tiskárně, buď zadarmo nebo za nějakou režijní cenu.
Tato literatura mi připomíná mé lásky, vztahy s ženami, které náhle odepsaly veškerá očekávání. Podobný krok jsem nikdy nechápal, ale je možná velmi obdobný mému rozhodnutí zanechat vydávání vlastních časopisů a poohlédnout se po vlastním životě.
Literatura pro mě znamenala:
Vždy: četbu v zajetí samoty, studium, soustředění, izolaci.
Nikdy: veselí, hru, přátele.
Vždy: nedostatek blízkosti, samotářské poblouznění.
Nikdy: párty, mejdany, pití, atraktivitu ve společnosti.
Právě ta druhá stránka věci mě ovšem vždy přitahovala. Při svém stylu „života s literaturou“ jsem se však skutečně k těmto věcem nijak zvlášť nedostal.
Dnes bych nehledal útěchu v knihách těchto autorů, ačkoliv je dost dobře možné, že je to moje chyba. Ostatně to, co dnes hledám, není ani tak útěcha, jako snad cesta k porozumění tomu, co se děje okolo, pokud je možné to tak formulovat.
(blog Zdeňka Mitáčka lze nalézt na adrese podeltrati.net)

Bledavý Perleťovec: Děkujeme dědicům
Dědicové obrazu známého malíře Jamese Ensora byli k nám tak laskavi, že nám do naší redakce na celý jeden rok zdarma zapůjčili originál obrazu Dobří soudcové. Tento obraz jsme si zavěsili v jedné z rozsáhlých pracoven, jimiž naše redakční prostory oplývají, na čelní stěnu a změnili jsme, rovněž s laskavým svolením dědiců, jeho název. Ten nyní (velkými písmeny) zní: DOKTOŘI A DOCENTI LITERÁRNÍ VĚDY SE ZABÝVAJÍ ČASOPISEM ČMELÁK A SVĚT.

Hlavý Jezdec: O lásce k obludnému světu na břehu moře
Ošklivý Vrků byl starý hlídač v parku, přes který jsme ze školy chodili domů. Nevím, kdo na to jméno přišel, ani proč jsme mu tak říkali. Jistě to ale nějak souviselo s hrdličkami a holuby, kteří mu říkali v podstatě stejně.
Nechovali jsme se v parku hezky, šlapali jsme po trávníku i záhonech, lámali kytky, větve a hulákali. Hlídání parku měl Vrků za přísné a důležité poslání a vykonával ho oddaně a zuřivě, jako zlý pes. Tím nám však poskytoval pravidelnou, spolehlivou a vzrušující zábavu. Pokřikovali jsme: „Vrků…Vrků…,“ a bylo nás moc. Vrků nás za to honil s holí, ale nikdy si tím nepomohl, protože měl kromě hole dřevěnou i jednu nohu. Ze začátku dokázal ještě občas zformulovat a vykřiknout svým zlobně krákoravým hlasem nějakou věšteckou otázku ve smyslu „Co z vás bude, až vyrostete…“, ke které posléze začal připojovat oslovení „parchanti, zmetkové“ a podobně. Brzy se jeho vztah k nám vyvinul v alergii, kterou už nebyl schopen vyjadřovat slovy, ale jen neartikulovanými skřeky.
Kam s tím vším na nás, pány ulic odpoledních hodin. Nám to teprve vyhovovalo. Vrků se vždy rozlítil k nepříčetnosti a byl tak schopen plnit svou roli zlého kašpara věrohodnou přesvědčivostí. Zuřil, že vypadal skoro nebezpečně, ale chytit někoho z nás, mladých a zdravých chlapců, za normálních okolností prostě nemohl. I kdyby nakonec býval měl obě nohy, nemohl běžet na víc stran najednou. Myslím však, že by byl schopen někomu ublížit, všechna ta příkoří se v něm hromadila léta. Bylo tedy i jeho štěstí, že k tomu nikdy nedošlo, naši rodiče by ho za to dali k soudu.
Ale všechno hezké někdy skončí, a tak jednoho dne i naše oblíbené povyražení.
Bylo to tak. Vrků nikdy nikoho nepronásledoval dál než na hranici parku tvořenou chodníky okolních ulic. Tam končilo jeho území, zájmy i práva. Dnes vím, že se ven z parku nejspíš bál. Vždycky se na chodníku zastavil a zběsile mával holí směrem na druhý chodník, kde jsme stáli my a pošklebovali se. „Vrků…Vrků…,“ křičeli jsme vytrvale spolu s holuby, kteří za jeho zády tvořili pátou kolonu.
Jednou jsme zase už dávno stáli v bezpečí na „našem“ chodníku, když on teprve dorazil na svůj. Všechno se až do toho okamžiku dělo jako obvykle. Ale teď stál Vrků na protější straně ulice a nehrozil, nezuřil, nenadával. Stál tam a brečel a celé jeho tělo ve starém dlouhém špinavém kabátě se třáslo. Po šeredné žluté tváři se valily slzy, dobře viditelné přes celou ulici. Stál na svém chodníku, na své straně a my, zástup tajtrdlíků, jsme pomalu umlkali.
A pak bylo ticho a v něm bylo najednou slyšet šumění nějakého moře.
Vrků brečel, až vzlykal. „Vrků…Vrků…,“ znělo moře z dáli a hloubi své neúčastné duše. „Vrků…,“ vracela ozvěna po vlnách.
Rozešli jsme se po nějaké chvíli trochu v rozpacích domů a dál na to nemysleli. Odešli jsme psát úkoly a učit se, abychom něco věděli, až budeme velcí. Vrků se ale v parku od té doby neobjevil a brzo umřel. Propadl se pod hladinu a nás ani nenapadlo přemýšlet kam.
Další hlídači byli zdraví a kladli daleko urputnější odpor. Občas někoho chytili, takže jsme si dovolovali čím dál míň a chodili si častěji hrát k Labi.
A když jsme vyrostli, nebyla to vesměs žádná sláva…

(Obrázky: Pieter Breughel)

Brumbár: Od našich zpravodajů
Po návštěvě naše externího spolupracovníka, od nějž nám přišla do redakce níže umístěná víkendová fotoreportáž, se na jižní Moravě umístěný pomník Stanislava Kostky Neumanna naklonil o devět stupňů od své svislé osy směrem vpravo. Nenadále vzniklou situaci zachytil naprosto nezávislý místní externista redakce Čmeláka a světa pan Broubidlo, který na Bílovicko na naši úpěnlivou výzvu vyrazil v žhavém pondělím odpoledni.

Bledavý Perleťovec: A ještě cestou k Bílovicím
Abych připomněl poezii autora, jehož pomník se tak nenadále naklonil, vybírám z jeho Knihy lesů, vod a strání báseň, kterou vybral rovněž František Hrubín do knížky Malý koncert, která shromažďuje podle jeho názoru sto nejlepších českých sonetů. Knihu lesů vod a strání pěkně ilustroval Josef Čapek, jenž byl ilustrátorem mistrným.

Stanislav Kostka Neumann

Kaštan

Hle, dárce stínu velmi shovívavý.
A nadevšecko milující děti,
jimž úrodu svých měkce oblých snětí
pro hru i zdobu střásá z mocné hlavy.

Má kypící a houževnaté zdraví,
a selsky rozložen, se nechce chvěti;
byť nemohl i prudce zavoněti,
cos hlubokého jeho červen praví.

Když po západu vlažné slzy štěstí kanou
v kraj milostný, jenž cikádami zvoní,

kdes v aleji či v sadě, kde se stmělo,
tak jeho květy bílé náhle vzplanou,
že dívku čekáš, jež ti nese tělo.

(Obrázek: Josef Čapek)

Víkendová fotoreportáž Zdeňka Mitáčka
Tentokrát - prvního května - se náš spolupracovník z jižní Moravy vydal na svůj tradiční cyklovýlet i s fotoaparátem. A na putování bílovickým krajem, který začíná na samém okraji jihomoravské metropole, zachytil upomínku na dva literáty, kteří zde žili a tvořili. A o tomto kraji a v něm napsali také svá nejlepší díla, která prošla tou nejtěžší literární zkouškou, jíž je neúprosný čas. Rudolf Těsnohlídek zde napsal Lišku Bystroušku a Stanislav Kostka Neumann Knihu lesů, vod a strání.

Obrázek 1: Upomínka na Stanislava Kostku Neumanna
Obrázek 2: Upomínka na Rudolfa Těsnohlídka

Idyličnost zdejšího kraje je stále značná, i když samozřejmě ne taková, jaká bývala, a velká literární díla zde už také nevznikají. Nebo vznikají v takovém utajení – což je docela dobře možné – že o nich redakce Čmeláka a světa prostě neví. Ryzí současnost ovšem do kraje proniká a působí v něm vybavena povahovými vlastnostmi charakteristickými pro celou republiku, obzvláště pro její výletní a víkendovou část.

Obrázek 3: Ryzí vláčková současnost
Obrázek 4: Ryzí současnost s bílým sombrerem na šišce

K výletu na Bílovicko
Alespoň krátkou ukázkou se vracíme k Lišce Bystroušce Rudolfa Těsnohlídka, a to konkrétně na jaře.

Bystrouška tu nebyla asi týden a za tu dobu palouk zkrásněl, prokvetl plicníkem, dymnivkami a prvními petrklíči. Zastavila se a unyle se rozhlížela. V tu chvíli zapraštělo v houští. Ale Bystrouška neutíkala. Kdyby se byl vynořil z podrostu třeba sám revírník Bartoš, kdyby byl namířil na ni pušku, nebyla by prchala. Počala se jen třásti po celém těle. Z mlází černého tmou zasvítily žluté žhavé oči.
„Bóžínku, ten je tak hezké!“ vzdechla Bystrouška a otočila se k němu. Byl to statný, urostlý lišák, o jakém se jí ani nesnívalo. Vedle tlamy ušlechtilých tvarů trčel mu roztomilý knírek, mezi slechy měl bělavou stezku a kráčel uhlazeným, mladistvým krokem a oháňkou pohazoval nedbale vpravo vlevo, jako by si nesl elegantní hůlečku. Srst měl tuhou, prozrazující, že prošel už hezký kus světa. Nebyl to tudíž mladý floutek, kterého stará vyhnala z doupěte.
Bystrouška pocítila, jak jí ruměnec zalévá nos a líce, a hodlala rychle zmizeti v podrostu, když on zahovořil roztomilým mužným barytonem.
„Polekala jste se mne, slečno?“
„Ó néé,“ řekla protáhle Bystrouška.

(Obrázky Stanislav Lolek)

Bledavý Perleťovec: Na Petříně
Prvního máje odpoledne jsem se vydal na Petřín, kde se měla kromě akce ODS, která se zde konala v podobě hostesek a balónků v modré a bílé, odehrávat také záležitost literární. Ale v danou hodinu jsem na daném místě pod Strahovským klášterem nikoho0, kdo by jevil literární podobu, nepotkal, tak nevím. Lidí zde bylo jinak dostatek, stejně jako jinde na Petříně, včetně hlídky armády střežící zvnějšku americké velvyslanectví, která v maskáčích splývala s keři pámelníku. Šeřík ještě úplně nerozkvetl, višňový sad už odkvetl minulý týden, nicméně i tak byl Petřín dostatečně malebný. I když ne tolik jako na fotografii Josefa Sudka a v básni Jaroslava Seiferta.

Josef Sudek: Jaro na Petříně

Jaroslav Seifert

Já neznám jména květin
v záplavě zeleně,
jsem očarován před tím,
a co mi je po jméně.

A co mi po jméně,
jen klidně ulehni si
tu na mém rameně,
ať dech tvůj s mým se mísí.

Ať dech tvůj s mým se mísí,
jak voní mi tvá pleť!
Ten parfém v Paříži si
nemohou vymyslet.

Ještě k literární akci na prvomájovém Petříně: výpisky z čmejlů

Ahoj Renato,
byl jsem se podívat v 16 hodin u Strahovského kláštera, ale nikoho jsem tam nikde neviděl... Tedy lidí tam bylo plno, ale nevypadali na poety... Tak nevím, konala se akce?
Ahoj, Bledavý Perleťovec

Ahoj,
mrzí mě to! Byls spatřen, ale neosloven. Já přišla o chvíli později. Bylo nás pár, vlastně pět. Výlet se povedl. Snad příště.
Renata

Na obrázku jsou zástupci redakce Čmeláka a světa na loňském prvomájovém Petříně, o němž pojednával článek v papírovém čísle časopisu 5/2004, odkud je převzata i fotografie.

První květen

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovinách stinných

zvučelo temně tajný bol,
břeh jej objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

(fotografoval Hlavý jezdec)

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
10. 4. 2005
Zdá se mi, že mám velký nepořádek ve věcech a taková situace neprospívá uvažování ani soustředění. Námětů by bylo, stačí se jenom podívat na zprávy. Například jsem viděl reportáž, v délce asi půl minuty, jak někdo v lese motorovou pilou nařezal stromy do poloviny kmenů. Takové stromy usychají a musí se vykácet. Udělal to profesionál, znělo v komentáři. Neviditelná ruka trhu, opět velmi přesná… Majitelé lesů se takto domáhají zisků ze svého majetku. A já se musím ptát, jestli nejsem nějak útlocitný, je to jejich majetek. Tak dobře, řekněte mi, že potom neviditelná ruka vysází nové stromky.
Jinde opravují nějací nadšenci dávno nepoužívanou železniční trať – a někdo jim po deseti letech práce krade koleje. No zajímavé. Život v zemi CR: boj všemi prostředky pod heslem přežít a dostat se k prachům.
Přičemž bojuji o to samé, se stejným cílem, jenom snad běžnějšími způsoby.
Když jsem chodil po městě minulý týden s knihami Fridricha Nietzcheho, uvažoval jsem také nad deníky Marcela Prousta, které jsem před několika týdny doma ve Véskách otevřel. Proč mi připadá, že tyto věci leží tak stranou? Době vévodí body building, myšlenky filozofů jsou tolik nepotřebné. Možná je zaměření na tělesný a pracovní výkon tak vyčerpávající, že nezbývá čas? Ano připadá mi, nejvíc ze všeho, že tato doba je nesmírně chudá. K tomu, aby člověk pracovně obstál a uživil se, musí pracovat od rána do večera a nemyslet na nic jiného – ale to možná jenom popisuji svoji vlastní situaci.
Dovolit si luxus umění, stát se sám sebou v otevřeném vztahu k životu. Což značí: bojovat v rámci pravidel a umět přijmout případnou porážku.
(převzato se souhlasem autoru z blogu, který najdete na adrese podeltrati.net)

Pavel Řezníček: Možná že i Tibet...
Ve vědecké literatuře narazíme kolikrát na věci podivné, někdy zázračné, ba i ohromující. Takové je i samovznícení: jsou zaznamenány případy, že člověk sám od sebe chytil plamenem a v momentě se změnil v troud. Připomeňme třeba případ Samuela Fuchse z Kalifornie, který roku 1892 vzplál ve svém křesle a v momentě nebyl. Vědecká literatura uvádí i kauzu Virginie Hamptonová z roku 1912, která shořela v několika okamžicích v San Francisku. Podobně se stalo Herbertu Drexlerovi roku 1927 v Německu. Ne, nebyly to lihové páry nebo alkohol v nešťastníkovi, prostě tyto věci se staly a vědci si dodnes lámou hlavy, jak je to možné. Jsou věci mezi nebem a zemí, na které svým mozkem nestačíme. Jednou takovou je případ básníka Karla Šebka: je od dubna 1995 nezvěstný; jistého dne se prostě nevysvětlitelně vypařil. Můžeme to brát v obou významech, v tom obrazném i reálném. Zmizel! Byl to člověk, který potřeboval k životu lidi; žil jen korespondencí a básněmi, kterých nosil ve své tašce stovky. Rozhodně by své lidičky neopustil jen tak, aniž by dal něco vědět. Že by tedy opravdu samovznícení?
Katolický básník Ivan Slavík ve své antologii „Čeští prokletí básníci“ (Host, 1998) jich spolu s KARLEM ŠEBKEM uvádí řadu: Hermor Lilia, Irma Geislová, Simoneta Buonaccini, Aleš Balcárek, Vincenc Furch, Petr Kles a tak dále, a tak dále. Všichni nějak vynikali nad průměr, třeba se i pokoušeli o sebevraždu a smrt je chtěla. KAREL ŠEBEK, autor vydaných sbírek „Ruce vzhůru“ a „Dívej se do tmy, je tak barevná“, se smrti celý svůj život podbízel, ba i vnucoval. Nechtěla ho, ta jezerní paní, ten černý šál, která se snáší z hořící stříbrné jedle na úl plný včel z ledových smaragdů a ametystů. Asi se jí nelíbil: i smrt je žena, a nemůžete jí vnucovat mužského, který jí nejde pod nos. Prostě se svými námluvami neuspěl, aspoň určitou dobu. Košem mu ta s kosou dala třeba, když vypadl z balkonu ve čtvrtém patře v Lublaňské ulici, dopadl dolů na trabant a přežil. Nechtěla ho: měla jiné milence a tenhle chlap s černým vousem a stříbrnými brýlemi jí nevoněl. Kvinde mu dala i tehdy, když ho odhodila lokomotiva na trati; byl sice čtyři minuty v klinické smrti, takže pár nevlídných polibků si s ním přece jen vyměnila, pak si asi štítivě utřela rety navoněným šátečkem a poslala ho na svět.
Verlaine definuje prokletého básníka takto: „Absolutní v obraznosti, absolutní ve výrazu, absolutní jako Reyes Natos – Ryzí Králové nejlepších staletí. Leč prokletí!“
Tvá nepřítomnost jako oddálení okamžiku smrti
s kterou se vedu za ruku
po celý život
v tvé podobě
dvířka se otevřela jeskyně vydává matnou zář
nikdy tě neuvidím
nikdy neuvidím svou smrt
na nahé kůži obra...
napsal KAREL ŠEBEK roku 1969. Tato báseň má všechny znaky Verlainovy definice. Absolutnost obrazu i absolutnost výrazu byla KARLU ŠEBKOVI vlastní. Během svého života (narodil se roku 1941) publikoval většinou v samizdatu, po roce 1989 vydal dvě sbírky v renomovaných nakladatelstvích, řada jeho básní byla přeložena do francouzštiny, angličtiny a němčiny. Více jeho básní vyjde letos v létě v italské literární revue HEBENON. On, který si říkal „parašutista poezie“ jím rozhodně byl, nejen ve svém skoku ze čtvrtého poschodí. Velkých poct se mu za jeho života nedostalo: zato zažil v životě hromádku kuriózních situací, kupříkladu když vozil v jisté léčebně s básníkem Františkem Hrubínem na kolečku kompost do skleníku. Po maturitě si chvilku pohrával s myšlenkou být knězem: myšlenku semináře odmítl a v mezičasí dělal sanitáře v léčebně v Dobřanech u svého bratrance slavného básníka Zbyňka Havlíčka. Vlivem dramatických událostí se stal ze sanitáře pacientem. V dubnu roku 1995 beze stopy mizí. Podobně zmizel kdysi dramatik Emanuel Bozděch nebo malíř Josef Tulka z generace výstavby Národního divadla v devatenáctém století. Byl údajně později spatřen v TIBETU. Potká někdo v Himalájích KARLA ŠEBKA, toho, jehož ta s černou šálou tak dlouho odmítala? Snad ji omámily jeho básně a kosou přece jen ťala. Nebo že by to byl opravdu poslední případ samovznícení v dějinách lidstva? Smrt suď!

Obrázek 1: Karel Šebek s Pavlem Řezníčkem v 70. letech
Obrázek 2: Karel Šebek v roce 1994, rok před zmizením

Bledavý Perleťovec: Zklamání v domě nad knihovnou
Včera, to je ve čtvrtek 28. 4. 2005 se konal v Praze v galerii ve Školské ulici na Novém městě psychiatricko-literární dýchánek. Psychiatr, který dával najevo despekt ke svým pacientům, s evidentním pohrdáním a neporozuměním četl verše Daniela Šikla, pacienty psychiatrie fascinovaná dívka četla s naivním dojetím povídky Václava Ryčla a úplně opilý Pavel Řezníček četl básně svého přítele a vynikajícího básníka Karla Šebka, nejlépe samozřejmě. Své písně profesionálně zazpívala a precizní kytarou se doprovodila Katka Sarközi, na pozadí amatérsky prováděného večírku zářící jako slunce v krabici noci.
Přihlíželi například známý surrealista a znalec magické Prahy Martin Stejskal, pořadatel literárních večerů v domě Sue Ryder pan Jeslínek či literární redaktor a kritik a hodný člověk a editor knížky Karla Šebka Podívej se do tmy, je tak barevná Jan Nejedlý.
Pavel Řezníček rozdával na potkání strojopis svého fejetonu o Karlu Šebkovi, který mu odmítl uveřejnit Český rozhlas.

Na obrázku je propagační materiál k výstavě, která se ve Školské koná a které byl amatérský pořad doprovodnou akcí. K vidění byl i jeden obrázek Karla Šebka. Výstava - naštěstí - zítra končí.

Bledavý Perleťovec: Ještě k láhvím minerálky
O ceně Magnesia Litera jsem už do Čmeláka a světa stručně psal, nyní uvádím recenzi Vladimíra Novotného na sbírku Bogdana Trojaka, která prázdnou láhev od minerálky v oboru poezie vyhrála. Recenze vyšla v časopise Psí víno, jehož první letošní číslo ( moravský časopis Jaroslava Kovandy vychází čtyřikrát ročně) právě vyrazilo z tiskárny do světa. Vladimír Novotný byl tak laskav, že nám převzetí recenze osobně povolil. O sbírce Bogdana Trojaka si myslím téměř totéž, co stojí v následujícím příspěvku. Bogdan Trojak začínal jako velký talent a láhev minerálky vyhrál za svou prozatím nejslabší knížku. Ovšem jako manažer sama sebe v literárním světě je Bogdan Trojak rok od roku lepší, kdeže je ten skromný mladík, se kterým jsem se před dvanácti lety seznámil v Českém Těšíně.

Vladimír Novotný: Manýristické veršování aneb Veselka s umrlou tetou
(Bogdan Trojak: Strýc Kaich se žení. Ilustrace Petr Markvart. Petrov, Brno 2004)
Letošní třicátník Bogdan Trojak, svého času jedna z největších nadějí básnického pokolení, vydal v brněnském Petrovu po tříleté pomlce svou další, již čtvrtou sbírku (po knížkách veršů Kuním štětcem, Pan Twardowski a Jezernice) s názvem Strýc Kaich se žení (s podtitulem Memorabilie a komorní horory). Oč lépe by však možná učinil, kdyby tak neučinil! Ještěže se alespoň na záložce knihy dovídáme nebo si potvrzujeme tolikero věcí, které podle čísi mínky stojí za zmínku či za připomenutí: například že se básník „věnoval různým zaměstnáním“ nebo že je „přívržencem obnovy Těšínského knížectví“ (není ale jasné, v jakých hranicích, zda například i včetně Osvětimska nebo bez něho) a má ženu Lenku a syna Kajetána a vzdělává vinnou révu. Tohle všechno je tuze pěkné – leč s vlastní autorovou poezií je to tuze horší.
Ze všeho nejvíce asi při četbě „Kaicha“ bije do očí zvláštní, až bohorovná propast spojující obdivuhodnou Trojakovu invenci, neboli jeho evidentní stylistickou bravuru, s obecným zacílením jeho nových textů, pro které by se asi nejlépe hodil paušální termín „verbalizace“. Právě při autorově uplatňování řečené stylistické suverenity, a to v jakémsi neohraničeném kontextu verbalismů, mnohdy působících téměř jako slovní kejkle a šarády, netoliko jako parafráze a variace rozličných žánrových postupů, vesměs shledáváme, že tu jsme svědky až masochistického diktátu autorské manýry psaní, v daném případě zhoubného, vpravdě dosebezavinutě manýristického pojetí poezie a básnění an sich.
Dozajista se tu na jedné straně co chvíli přesvědčujeme o bytostném autorově tíhnutí k formální dokonalosti výraziva, jenomže na straně druhé toto tíhnutí nejednou vyústí v křečovitou lyrizaci, zamýšlenou snad i jako nonsensovou nebo pitoreskní. Kdo se doposud s Trojakovou poezií nesetkal, může taktéž v této sbírce zcela bezelstně obdivovat jeho „jazyk nanejvýš osobitý, nápaditý, hravý“, jak čteme na záložce. Leč kdo má ještě v paměti například vynikající básníkovu prvotinu Kuním štětcem, může právem utrousit škarohlídskou poznámku o nepochybném zplanění (resp. planění) umělcova nadání, případně o autorově kroku či úkroku do jalova – a to právě ve vydaném „Kaichovi“.
Možná měl Trojak v úmyslu psát cosi jako poezii nadčasovou, vychází však ze značně pomíjivých perzifláží, možná tady urputně rýmuje rým za rýmem, aby zaujal svou deklamační dovedností, je to však spíše dovednost, nikoli básnivost. A ve znamení dovednosti, zručnosti, řemeslnosti tu pak bezstarostně rýmuje ruku-struku, cest-chřest, rodidla-zastydlá, prostěradel-rádel, Herme-sperme, trnu-skvrnu, lidi-vidí, vzduch-much, kombiné-pomine atakdál. Zračí se v tom i okázalá veršová ekvilibristika, kolikrát však samoúčelná, bezdůvodná. A propos: polského klasika J. Slowackého skloňujeme v 2. pádě bez Slowackého, nikoli „Slowackého“ (s. 4). Nuže, a co ten hrdina z titulu, poněkud tajemný strýc Kaich? Tak ten se tady doopravdicky žení, byť s mrtvou tetou, kterážto mu navíc pod tapetou – pukla. Sic.
Nakonec jsou v nové autorově básnické sbírce paradoxně zřejmě nejzajímavější její prozaické pasáže, neboli Trojakova básnická próza Antikaich – Karpatská poema, charakterizovaná jím samým jako kosmogonie, i když kosmogonického jest v ní věru pomálu. Snad se tím nemá na mysli záznam pubertálních snů, v nichž vypravěče, „pronásledovala macatá prsatá Božena, ženský derivát Boha, objímala mě a hnětla mé chlapecké tělo a já jsem tonul v její horké hlubině, spojoval se s její obří ženskostí“, ona Božena, která ve vypravěčově dnešním vědomí neustále evokuje „nezadržitelné laktační žlázy“. Budiž. Každý má své gusto a lze připustit, že Trojakovu autorskému subjektu splývá Bůh s obskurní vidinou baňatého hrnce, ba dokonce s ideální baňatostí vůbec. Jakápak životní filozofie však má na tomto základě vyvříti z údajné básníkovy kosmogonie? Pravděpodobně pouze protagonistovo rozhodnutí, že „budu strkat prsty do škvír mezi prkny a budu je namáčet do této lidmi nevnímané prázdnoty“.
Ale ano, zajisté: i v „Kaichovi“ najdeme některé krásné básně, některé krásné verše. Leč rovněž jim ustavičně hrozí usedavě hromaděná, byť na první pohled málokdy vnímaná verbalistní prázdnota (v níž prsty mokvají), která vůčihledně prokazuje někdejšímu Trojakově záviděníhodnému talentu šelmovskou medvědí službu. Nevadí, či jakáž pomoc – příště to už může být mnohem, mnohem lepší. (Žel i horší.) K beznaději však není důvod: pro případ tvůrčí stagnace se zde koneckonců dočteme, jak pohodově si při ní počínat: „Kotníky líně v perlivém víně / myl bych si před spaním...“

Obrázek 1 je obálkou recenzované knížky
Obrázek 2 je z internetové adresy asterion.wz.cz
Tento Kaich, o kterém není známo, zda je strýcem, se narodil kováři Corinovi...