číslo 4/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Bledavý Perleťovec: Kino nebude jmenováno
Andaluský pes Luise Buńuela, který byl v Čechách promítán tisíckrát, byl včera, to je v úterý 26. dubna uveden v údajně výjimečné projekci s hudbou, kterou vybral sám režisér. A byl to opravdu jiný film, průzračnější a preciznější. Ale pes v něm zase nebyl vidět...

Na obrázku je kostel, který kinu položenému o pár ulic dál dodává důvěry.

Bledavý Perleťovec: Na rádiovlnách
V úterý ( tentokrát 26. 4. 2005) je na stanici Vltava vysílán literární pořad, který je v časovém plánu Českého rozhlasu bohužel během roku několikrát přemisťován, pokud jde o uváděný čas. Nyní je tedy prezentován o šestnácté hodině. A vida, tentokrát byly předvedeny úryvky „z románu, který nikdy nebude napsán“. Myšlenka hodná Čmeláka a světa! A veřejnoprávně realizovaná!

Na obrázku je obálka románu, který napsán byl. Na několik tisíc stran.

Bledavý Perleťovec: Jiná z rozhlasu
Vstupenky na koncert jsem nevyhrál, jelikož jsem do soutěže rozhlasu nezavolal, protože jsem nevěděl, kde tak asi bydlí Ute Lemper. Zpěvačka, která v osmdesátých letech nazpívala písně Kurta Weila po svém. V devadesátých letech jsem tu nahrávku často poslouchal. A dnes mě vystoupení Ute Lemper ani trochu neláká, kdeže vlastně se odehrává? V Rudolfinu? A ještě zítra, ve středu 27. dubna snad v Obecním domě? A jeho fenomenální úspěch? O něm jistě napíší příslušní recenzenti do novin, já si vybavuji krystalickou nenávist, kterou Ute Lemper do nahrávky dokázala dostat. Ve spojení s Weilovými melodiemi mrazilo, jako kdyby z hrobu povstával přízrak Ulriky Meinhofové a v samotě noci svíral krk.
A v jedenadvacátém století? Všechno je na prodej...

Na obrázku je Ute Lemper.

Bledavý Perleťovec: Denunciace zpod filmového plátna
Filmové představení, které se odehrávalo v pondělí 25. dubna v 17.30 přímo v matičce Praze, sestávalo z dvojprogramu a přímo ve čtvrté řadě, na posledních dvou sedadlech vpravo, seděli Radim Kopáč a Viki Shock. A sice konkrétně na sedadle číslo devět se usadil kritik Radim Kopáč a na sedadle číslo deset se uvelebil básník Viki Shock. Film Luise Buńuela Zlatý věk skončil, uplynuly tři minuty z filmu Jeana Viga Na slovíčko, Nizzo. Oba výše jmenovaní sedící se zvedli z polstrovaných sedadel, v modravé tmě kina nalezli dveře a jejich světlým obdélníkem zmizeli v ještě světlejší chodbě.
Krátký film Jeana Viga byl úžasný, jen úplně jinak než předešlý Buńuelův. Luis Buńuel o Jeanu Vigovi řekl, jak uvádí program k představení: “Líbila se mi Atalanta do Jeana Viga. Navštívil jsem Viga při natáčení...” A Jean Vigo o Luisi Buńuelovi: “Naše lenivá mysl, která se smiřuje se všemi zrůdnostmi páchanými po celém světě, je opravdu vystavena těžké zkoušce, když nesneseme na plátně obraz ženského oka rozříznutého břitvou. Cožpak je to snad strašnější než pohled na mrak zakrývající lunu v úplňku?” A ještě režisér Francois Truffaut o Jeanu Vigovi: “Jean Vigo o sobě pochybuje; přitom už je z něj, sotva natočil padesát metrů, a aniž by to tušil, velký režisér, na jedné úrovni s Jeanem Renoirem, s Abelem Gancem a s Buńuelem, který také právě debutoval.”

A pak mi ještě R. K. a V. S. zasedli můj oblíbený stůl U Ježků. Ale po večerním filmu Dzigy Vertova už u něj neseděli, a tak jsem si tam sedl sám a začal jsem pracovat na jejich denunciaci.

Obrázek 1: Denuncovaný Viki Shock
Obrázek 2: Jean Vigo s rodiči
Obrázek 3: Jean Vigo
Obrázek 4: Snímek z natáčení Buńuelova Zlatého věku
Obrázky 5-7: Záběry z Muže s kinoaparátem Dzigy Vertova

Brumbár: Magnesia Litera
V pondělí 25. dubna 2005 ve 12.30 jsem bystrým okem mrknul do bufetu Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, ale nikdo z autorů, kteří byli nominováni na večerní vyhlášení literárních cen, se zde na tuto velkolepou událost zodpovědně nepřipravoval ani pivečkem, ani kávičkou, ani jinak. Tak má tedy vypadat vztah k srdci české literatury, které zde dobře uschováno za regály knih přebývá a do bufetu žíznivými ústy nahlíží?

Na fotografii je zachycen jeden z lustrů Městské knihovny v Praze.

Bledavý Perleťovec: A výsledky Magnesie?
Ano, zvítězil a obří láhev minerálky v ceně dvou set tisíc korun obdržel Jan Novák, ovšem nikoliv básník Jan Novák, který by si ji zasloužil a který bydlí na Vinohradech kousek od zdejší vodárenské věže a který vydal několik opravdu dobrých básnických knih, ale úplně jiný Jan Novák, který básně vůbec nepíše. Zato si ale – jak jsem se dozvěděl – dokáže snadno poradit s obří láhví minerálky, což se prokázalo notářsky ověřenou zkouškou jeho bicepsů.
V kategoriích, které mne zajímají, obrželi čestné výhry v podobě prázdných láhví minerálky Jan Balabán za prózu, Bogdan Trojak za poezii a Arnošt Goldflam za literaturu pro děti. Nepravý Jan Novák měl přeci jen v pažích větší sílu, takže jim hlavní cenu nepřenechal, přesto všem zdatným borcům, kteří si budou muset umět poradit s prázdnými láhvemi, gratulujeme.

Na obrázcích zleva Jan Balabán, Bogdan Trojak a Arnošt Goldflam jako Mefistofeles.

Bruton: Redaktoři, redaktoři!
Včera, v pondělí 25. dubna, se za večera hrozícícho deštěm konala v betonovém mnohoúhelníku bělajícím se nad Vltavou vernisáž výstavy Jiřího Sozanského nazvaná Zóna zabývající se pražskými povodněmi a mezinárodními teroristickými útoky. Jiří Sozanský tak po Staroměstské radnici obsadil další strategický bod hlavního města dostatečnou zásobou odstínů černé. Na obrázcích vidíme jednak zástupce naší redakce zoufalého z toho, že vernisáž promeškal, jednak ručně malovaný obraz majitele zmíněného objektu nad Vltavou, Antonína Mánesa. Než tento dnes všeobecně vážený a bohatý muž začal na budově, kterou neváhal směle postavit mezi břehem a ostrovem, skvěle vydělávat, živil se – což jistě pro mnohé čtenáře bude překvapením – opravdu rukodělným malováním pláten a namísto tří mercedesů tehdy vlastnil jen neplatný řidičský průkaz vydaný v roce 1837 obcí Hrubá Skála. A vidíte, kam se až dopracoval!

Brumbár: Aktuální fotoreportáž
Na snímku vidíme českou literaturu unášenou personifikací dravosti současné společnosti do dalekého, avšak dozajista strašlivého neznáma.
Únos podporují z levé strany zviditelněná neviditelná ruka trhu a „sekera“, kterou vydávání české literatury zanechává ve státním rozpočtu.
Únosu brání z pravé strany dubnový deštíček a májový jetelíček.

Výsledek únosu je doposud nejistý.

Brumbár: Vzpomínka
Na obrázku je zachycen okamžik, kdy v květnu 1851 obyvatelé Londýna vítají májové číslo Čmeláka a světa, které právě vyšlo. Od té doby náš časopis do sebe vstřebal myšlenky předních duchovních nauk a v důsledku pochopení jejich podstaty se skromně uchýlil do ústraní. Někteří veteráni redakce – externisté však doposud vzpomínají s nepatřičnou slzou v oku.

Hlavý jezdec: K našemu stálému tématu

Kocovina

Za trest teď budu
dlouho sedět v domě
a napíšu hodně básní
krásných pro mě...

Bledavý Perleťovec: Rovněž ke kocovině
Jak mi bylo sděleno, Michal Šanda dokázal v úterý svou kocovinu vyléčit pouhou chůzí z Národní třídy ke Smíchovskému nádraží. Mně zůstala sedět na krku až do pátečního odpoledne, kdy jsem dostal darem litrovou láhev kvasu, což je nealkoholický a z ruské literatury proslulý nápoj chuti zhruba okurkového láku. Co má ale dělat člověk, který láhev kvasu darem nedostane?

Ivan Bunin Kapitál

Prodavač kvasu, holohlavý, červený, s tuhým panděrem, bujaře vyvolává tenorem na celý jarmark:
„Prima kvásek, pojďte jen, ten čpí v nose jako křen! Jenom kypí, jenom kypí, ale nemá ho kdo vypít!“
Vysoký rusý mužik v teplé čepici pošoupnuté do týla jde v davu s obrovským bílým chlebem v podpaží, v chůzi si jej cpe do úst, žvýká, zvrací hlavu dozadu, nosní dírky se mu nadouvají.
„A zač je ten kvásek?“
„Deset kopejek celá láhev, dvě kopjeky sklenice!“
„A za groš mi neodleješ?“
„Za groš, milej zlatej, se ani vrabec nevychčije!“
Muži žvýká, přemýšlí. Pak říká s povzdechem, ale neochvějně:
„To ne, na dvě kopejky nejdu. Kapitál mi to nedovolí!“

(Obrázek je historickou studií příčin neustálého nedostatku domácího kapitálu na Rusi v časech před rokem 1917.)

Petr Motýl: Z čtenářova deníčku
Zhruba před dvaceti lety vyšly v časopise Světová literatura verše anglického básníka Geoffrey Hilla, výbor z jeho sbírky Mercijské hymny. Nadchnul jsem se jimi a velmi ovlivnily můj tehdejší způsob psaní. Nyní vydalo nakladatelství BB/art verše Geofrey Hilla knižně v knížce nazvané Nic, jež v tvých slovech je, která obsahuje průřez autorovou celoživotní tvorbou. Básně přeložil Zdeněk Hron a Mercijské hymny zde nalezneme v nezkrácené podobě. Stále mne fascinují, verše z jiných básníkových sbírek se mne ale příliš nedotýkají. Čím to? Zážitek z mládí, který si do Mercijských hymnů stále promítám? Anebo jsou vrcholem tvorby svého tvůrce, který je nemožné překonat?

Geoffrey Hill Mercijské hymny

VII.

Plynojemy, narezlé uprostřed polí. Mlýnské
jezy, slínové rybníčky s nepohnutou hladinou.
Úhoří hejna. Žabinec – jednou jich klacky a půlkami cihel
zabil tolik, že zaplnily příkop; potom se
vytratil do nehybnosti a ticha.

Ceolred byl jeho kamarád a zůstal jím, dokonce i po
dni, kdy došlo ke ztrátě stíhačky – dvojplošníku, už dávno
zastaralého a nenahraditelného, dvou palců těžkého
tupého stříbra. Ceolred ji nechal
krouživě dopadnout dírou v podlaze třídy,
pomalu a měkce, do krysích hovínek a mincí.

Po vyučování Offa vylákal Ceolreda, který se nervózně
usmíval, do starého lomu a tam ho stáhl z kůže.
Pak ho nechal ležet a celé hodiny
cestoval, klidný a opuštěný, ve svém soukromém
vraku nákladního auta na písek pojmenovaném Albion.

XXVI.

Opevnění v parádních místnostech, muži mají o zimním slunovratu
blíž k vraždě. Opilí, vzdorují válečným sekerám,
dokola vykřikují to o velrybí kosti a o hnoji.

Manželky trolů, sténající rozkoší, zaříkávačky zubů,
také se musíte pročišťovat pro obžerství Anglie –
vy, které jste rozházely mátu peprnou a konfety,
statisíce ozdobiček na dort.

(fotografie z dávného Albionu: Hlavý jezdec)

Bledavý Perleťovec: Mezi stříbropěnnou Vltavou a borovým hájem na hradbách
Česká republika utrácí hrsti desetimiliónových bankovek za staré rukopisy nenadále nalezené v daleké cizině a pak je ještě vystavuje v Klementinu od prvního do patnáctého dubna.

Přitom dva mnohem vzácnější středověké rukopisy takzvaného Vyšehradského kodexu se nacházejí na polici jisté restaurace pod Vyšehradem umístěny nad věšáky s denním tiskem a vedle černé vzpomínkové knihy hostů zdejšího podniku datované rokem 1997.

Musíme ovšem přiznat, že středověké exempláře není možné z nejmenovaného hostince ani ukrást, ani je vyplatit sebevětší hrstí desetimiliónových bankovek (tak jen ať si tedy v cizině klidně nakupují dále!). Zdejší vzácné knihy jsou chráněny mocným kouzlem přebývajícím v samém srdci vyšehradské skály, které každou nepovolanou ruku okamžitě sežehne, někdy i s městem, ze kterého nepovolaná ruka pochází. Příklady vidíme na obrázcích.

Otázkou zůstává, proč vědci-historici nezkoumají vzácné knihy přímo na místě. Obávají se snad, že by jejich akademickými tituly ověnčené prsty patřily rovněž k rukám nepovolaným?

Neautorizované obrázky:
Obrázek 1 - Dalimilova kronika. Obrázek 3 – Josef Váchal, Ohnivý muž. Obrázek 4 – Adam Elsheimer, Pád Tróje.
Autorizovaný obrázek:
Obrázek 2 – Nejmenovaný hostinec ve fotografii Ladislava Krajči.

Čmelák v současné české literatuře

Bogdan Trojak
(uveřejněno na stránkách časopisu Weles,
jehož poslední číslo právě vyšlo)

Sám nepošoupnu židli ani o píď,
rozhodnut strnule se opít
a potom usnout a snít jako chlapec,
co po dechu žen zatím pouze lape
a jemnost zná jen z chloupků čmeláků.

(úryvek z delší básně nazvané Otto Lilenthal)

Brumbár: Na Bílé hoře
Jaro svými růžovozlatými prsty dosáhlo až nahoru na kopec. Provléklo se vlahou a jasnou zelení rašících listů v korunách a dotklo se kamenné hvězdy, jejíž bílé zdi se zdvihají na průsečíku štěrkem a pískem vysypaných cest. Na záhonu před letohrádkem právě rozkvétají tulipány.

Báseň Petra Špangera

Jako socha

V tom chatrném dubnu
se všecko zvětšuje,
rozpíná a nabobtnává.
Jako socha
štíhlé děvče stojí
v opadaném modřínovém háji.
Před explozí
tiskne tenoučkou vaječí skořápku světla.
A snaží se neslyšet
v holých korunách
ty rozeřvané ptáky.

(reprodukce obrazu Claude Moneta Le Val de la Falaise, 1885)

Koláž Kateřiny Bolechové

Petr Motýl: Na Národní třídě
V úterý 19. dubna jsem šel po Národní třídě směrem k filmovému plátnu, na kterém jsem chtěl uzřít Dostojevského Běsy v interpretaci Andrzeje Wajdy, když tu na mne od kostela svaté Voršily volá Michal Šanda. Vzápětí Michal přešel Národní třídu a měl hroznou kocovinu. A já jsem měl také hroznou kocovinu. A přitom minulý týden na Vyšehradě, kam se vracím obrázkem, jsme neměli vůbec žádnou kocovinu.

V hledišti pod Běsy (atmosféru filmu přibližuje výše uvedená koláž Kateřiny Bolechové) seděl brněnský umělec Petr Bronos Novák. A pak seděl ještě také poblíž za rohem u sklenice piva. Ale fotografií to dokázat nemůžeme.

Skotsko kdysi: Jules Verne
Slečna Campbellová, bratři Melvillovi a on utvořili skupinu asi padesát kroků od kalvárie, aby na ni měli celkový pohled. Olivier Sinclair usedl na roh nízké zdi a začal kreslit první plochu půdy, na které strměl Mac Leanův kříž.
Po několika okamžicích si všimli, že se někdo snaží vylézt na první stupně kalvárie.
„Co tam asi ten vetřelec chce?“ řekl Olivier Sinclair.
„Kdyby aspoň vypadal jako mnich, nepřekážel by mi a vymaloval bych ho klečícího u paty kříže!“
„Je to prostý zvědavec, který vám bude překážet, pane Sinclaire,“ povzdychla slečna Campbellová.
„Ale, k ďasu, není to Aristobulus Ursiclos, který nás předstihl?“ řekl Sam.
„Opravdu, je to on!“ dodal Sib.
„Byl to skutečně mladý učenec v celé své velikosti. Vystoupil na podstavec kříže a bušil do něho kladívkem. Slečna Campbellová, rozčilená touto nešetrností samozvaného geologa, k němu hned běžela.
„Co to děláte, pane,“ ptala se.
„Však vidíte, slečno,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „rád bych urazil kousek této žuly.“
„Ale k čemu, proboha, takové bláznovství? Trvám na tom, že doba ničitelů náboženských obrazů již minula!“ vraštila čelo víc a víc slečna Campbellová.
„Nejsem obrazoborec,“ odpověděl klidně Aristobulus Ursiclos, „jsem však geolog, a proto se chci dozvědět, jaká je podstata tohoto kamene.“
Mohutná rána kladivem dokončila dílo pustošení: kus kamene z podstavce se kutálel po zemi.

Skotsko dnes: Hlavý jezdec
Podle zprávy Hlavého jezdce u paty téhož kříže seděl skotský občan v saku, košili a kravatě, opíral se o jeho kámen zády a hlučně hovořil do mobilního telefonu. Dá se tedy říci, že se postoj k Mac Leanovu kříži téměř nezměnil?

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka
Román Michala Ajvaze Prázdné ulice (Petrov 2004) se zcela vymyká z běžné prozaické produkce současné české literatury a v souvislostech autorova díla je nesporně vrcholem jeho dosavadního uměleckého usilování. Ano, to je opravdu onen „velký román“ po kterém volá literární kritika po léta, ovšem je otázkou, zda jej, když vyšel – což se událo – dokáže rozpoznat a vyzdvihnout jej na místo, jež mu přísluší.
Mou jedinou výtkou vůči této mistrně napsané knížce je, že je příliš krátká. Rád bych si přečetl nikoliv pět set stran, ale nejméně tisíc pět set stran, neboť potenciál na rozvíjení spletitých osudů románových postav je v díle obsažen. Jako milovník popisů, ve kterých Michal Ajvaz vyniká především ve vystižení atmosféry pražských periférií a ve fascinujících vnořeních se do „duše hudby“, bych ocenil další a další podrobnosti týkající se rudě se zbarvujícího slunce, které zapadá za omšelé zdi skladů u železniční trati, či tichého smutku klavírní sonáty, která bolestně svírá srdce uprostřed noci.
Velká próza, opravdu mocný akord, ve kterém zní tíha i krása posledních čtyř desetiletí, která v Čechách - a především v Praze, kde autor žije a žil – uplynuly v nadějích a strastech, v zoufalství a snech, v bloudění labyrinty i v nacházení útržků Ariadniny niti, v záblescích jejíhož světla lze nalézt cestu z nich.

Hlavý jezdec: Z Lichnicka
Dnes jsem si vyšel na staré prakoviště u Lichnice. Potkal jsem tam skupinku čertů. Jeden z nich se mnou pohovořil. Nebo že by to byly nějaké tajné bývalé dobývací stroje? "Ach čeho jste vy stroje dobývací? Určitě ne dívčích srdcí...", vzpomněl jsem na starou z Lichnicka (píseň na starou, na lidovou). Posílám fotodokumentaci prožitého dopoledne.

Redakce: Setkání redakce
Jelikož naše články nejsou jen planými řečmi, věnovali jsme v redakci většinu sobotního dne průzkumu a hodnocení pražských alejí, které jsme srovnávali s alejí zmiňovanou v úryvku z románu Waltera Scotta Nevěsta z Lamermooru. Neměli jsme bohužel možnost získat osobně ke spolupráci Lorda strážce pečeti, nicméně Ladislav Krajča, který se ve Čmeláku a světu stará o činnost počítačů, dělal se svými elektronickými hejblaty, co mohl, aby se duchovnímu světu zmiňovaného lorda přiblížil a aby nám svá pozorování zprostředkoval směrem do ryze jarního současného velkoměsta.

Obrázek 1: Zástupci redakce v aleji v pilné práci se svými počítači.
Obrázek 2: Zástupci redakce při zaslouženém odpočinku po pilné práci v alejích.

Nevěstu z Lamermooru Waltera Scotta fotografoval Hlavý jezdec

Bývalo otázkou cti, aby skotští pánové udržovali ve svých parcích několik kusů z potomstva divokých stád, jež se kdysi potulovala v kaledonských pralesích. Bylo ještě v povědomí současníků, že se stádečka těchto zvířat chovala aspoň na třech významných statcích – u Hamiltonů, Drumlanrlicků a Cumbernauldů. Degenerovaní potomci dávného plemene už nebyli tak velcí a silní, máme-li soudit podle zpráv starých kronikářů a obrovitých nálezů, které se často objeví při vysoušení a zpřístupnění rašelinišť a bažin. Býk přišel o kosmatou slávu své hřívy, plemeno už bylo drobné a lehce stavěné, špinavě bílého či nažloutlého zabarvení, s černými rohy a kopyty. Do určité míry si však tato zvířata uchovala divokost svých předků...
...Buď býka podráždila červená barva pláštěnky slečny Ashtonové, nebo prostě dostal záchvat nevázaného vzteku, jaké zvířata občas přepadají, zamířil k těm, kdo si troufali na jeho pastvinu; napřed pomalu; sem tam zadupal kopyty, zabučel a zaryl rohy v písku, jako by chtěl sám sebe vybičovat k vzteku a násilí.
Lord strážce, který chování zvířete zpozoroval, si uvědomil, že má něco nekalého za lubem, vzal dceru pod paží a rychle ji odváděl alejí, doufaje, že se býkovi ztratí z očí, a tak mu uniknou. Byl to ovšem nejnerozvážnější postup, jaký mohl zvolit, protože býk, podnícený jejich útěkem, rozběhl se za nimi plnou rychlostí. I člověk odvážnější než lord strážce snad by byl zakolísal v nebezpečí hrozícím tak bezprostředně. Ale posilovala ho otcovská příchylnost, „láska silná jako smrt“: podpíral a přímo vlekl svou dceru, dokud jí síly úplně nevypověděly; zhroutila se na zem, a když už jí nemohl pomáhat k útěku, otočil se a postavil se mezi ni a zuřící zvíře, které se blížilo plným tryskem, stále víc rozvášněné vlastním páděním; bylo už jen na několik yardů od nich. Lord strážce neměl zbraně; jeho věk a vážnost omlouvaly, že nenosil ani vycházkový meč po boku – a je otázka, byl-li by mu takový přívěsek vůbec co platný.
Vypadalo to, že buď otec, nebo dcera, nebo oba dva padnou za oběť hrozícímu nebezpečí, když tu náhle výstřel z nedaleké houštiny srazil zvíře v běhu. Zasáhl je přímo v místě, kde se páteř připojuje k lebce – zásah do kteréhokoli jiného místa by ovšem nebyl srazil zvíře v plném trysku. Klopýtlo dopředu, ohavně zabučelo a hnáno spíše silnou setrvačností než činností svých údů dopadlo na tři yardy od užaslého lorda strážce; tam se svalilo, zbroceno temným potem umírání, otřásajíc se v poslední svalové křeči.

Redakce: Setkání redakce
Ve čtvrtek 14. dubna vpodvečer se část naší redakce setkala v zahradní restauraci nad Prahou, aby se na problémy jak města, tak Čmeláka a světa podívala pěkně svrchu, což také učinila. (A ještě se otočila zády k panorámatu!)

Je to jen hra
stříbrných koulí
v zapadajícím slunci,
které provléká oranžové nitě
svých paprsků korunami borovic
nad cihlovou šachovnicí bašty.
A vůně opékaných klobás
naplní chladnoucí vzduch
a mizí s kroky vzdalujícími se k bráně,
jako mizí čas v malbě vzpomínek
na zdech odplouvajících do tmy
s lampami parníků na řece.
Je to jen hra
stříbrných koulí
na černé řece
a v zahradě vystřižené z mraků nad městem.

A pak jsme toto čtvrteční redakční usnesení podepsali.
(fotografoval Michal Šanda)

Bledavý Perleťovec: Alén Diviš (Galerie Rudolfinum 10. 2. – 24. 4. 2005)
V Rudolfinu se konečně – po řadě problematických expozic, které jeho prostory nedokázaly smysluplně zaplnit – konala výstava celoživotního díla opravdu velkého umělce, což je jedna z možností, jak se se ctí porovnat s velkolepými zdobnými sály pod střechou budovy na vltavském nábřeží.
Osud Aléna Diviše a jeho díla je pro Čechy dvacátého století až příliš typický. Umělec opomíjený a zapomenutý, který se své první velké výstavy dočkal padesát let po své smrti. V témže týdnu, kdy jsem výstavu navštívil, jsem se na stanici Český rozhlas 3 doslechl, že začnou vycházet sebrané spisy Ladislava Klímy díky sponzorství České spořitelny. No tak já už opravdu nevím...

Bledavý Perleťovec: Výpisky z četby
Půjčil jsem si v knihovně knížku Zeno Kaprála Glosy a maximy, kterou vydala v roce 2001 Votobia. Netušil jsem, že lyrik Zeno Kaprál píše i takto:

„Svědomitý kritik. Archeolog v terénu, když lopatičkou narazí na skelet básně. Opatrně jej očistí od jílu a teď nad ním bezradně sedí. Neví, co dál.“

„Básník je provazochodec, který si si nevšiml, že pod ním není roztažena záchranná síť. Diváci to, po celou dobu jeho produkce, vědí.“

(Na fotografii je Zeno Kaprál)

Bledavý Perleťovec:
Sbírka Petra Štengla Co říkal Zouplna
O slavnostním uvedení knihy v Týnské literární kavárně za přítomnosti slivovice a Jaroslava Kovandy, jehož Psí víno je vydavatelem knížky, jsem psal do Čmeláka a světa nedávno, fotografie je možno vyhledat. Nyní uvádím podobu obálky knížky, její přední i zadní stránku a přikládám jednu autorovu báseň.

Miki byl nejsilnější

a taky nejstarší jelikož dvakrát propadl
říkal špatně er ale nikdo se mu nesmál
když nám vyprávěl:
já mám domu motůlek ten si to ale sele!
věděli jsem že kecá
kde by ten motorek sebral
ve škole o přestávce vyměňoval
vařenou kukuřici za chleba s uherákem
měl skleněný oko
vybuchla mu doma ve skříni směs
na bouchací kuličky zrovna když ji otvíral
bylo vyndávací
záviděli jsme mu ho
protože kam se na něj hrabala
i ta nejkrásnější duhové skleněnka
kterou každej schovával až na dně
teplákový kapsy
jakmile trefil důlek civělo oko do nebe
Miki posbíral všechny kuličky
nasadil si oko
a řekl:
To sem vám volové vytfel zlak!

A můj názor? Solidní, velmi solidní práce. Ovšem chybí mi pokus pevněji uchopit okraj roztřepeného hávu absolutna. Petr Štengl se striktně drží reality, kterou oslnivý třpyt krásy jen matně probleskuje. Pokud ozáří autorovu příští sbírku, budu velmi rád.

Zdeněk Mitáček: Elektronický dopis politologovi Bohumilu Doležalovi, který byl zaslán do politologova elektronického zápisníčku http://www.bohumildolezal.cz/texty/u001-11.htm

Dobrý den,
na současné vládní krizi je zajímavá skutečně role strany lidové. Zdá se mi, že ČSSD ve vládní koalici od roku 2002 učinila celou řadu kompromisů a ústupků od svého vlastního programu, aby koaličním partnerům vyhověla. Je jasné, že v politice se na vděčnost nehraje, nicméně je otázkou, co lidovce přimělo k takovému podtrhu, jakého jsme byli svědky. Kde jsou mantinely politické slušnosti? Koalice s lidovci připomínají svérázný svazek, kdy menší z partnerů zkouší jaksi stále více otevírat svá ústa a pokouší se svého partnera pohltit. A již podruhé toto iracionální puzení končí obrovskou blamáží demokratické politiky jako takové, skoro bych to označil za jakousi obdobu "runu", jak to známe z bankovnictví v gangsterských třicátých letech minulého století. Jsem přesvědčen, že kdyby politika byla obdobou ekonomie, tak voliči nyní stojí před volebními místnostmi, ne aby hlasovali jinak, ale aby dostali své hlasy zpět.
Nejsem levicový volič, nicméně způsob, jakým je Gross odstavován od hry, je pro mě krajně problematický. Řekl bych dokonce, že je vystavován do pozice falešné oběti lidového hněvu - pokud by se k tomu nepřidávala řada komentátorů, které považuji za lidi určité životní zkušenosti a rozhledu. Mně se nezdá, že by Grossova pozice v naší politice byla tak ztracená, jak se to může jevit. Mnozí naši politici sází na to, že dav si nic nepamatuje - a snaží se promyšleně oslovovat právě dav. Ale volební lístek se zatím u nás ještě pořád vybírá za plentou a odevzdává jednotlivě, a ne formou demonstrací nebo petic.
Mimochodem, "neveřejná" petice vysokoškolských pedagogů, kteří požadavek na odstoupení Grosse sice podepsali, ale s požadavkem jejich podpisy nezveřejňovat, kterou jste ve svých komentářích také zmínil, mi přijde jako věc velmi příznačná pro určitý humorný svéráz naší aktuální situace.
S pozdravem čtenář Událostí,
Zdeněk Mitáček

(Přiznáváme, že jsme v redakci Čmeláka a světa o Bohumilu Doležalovi nikdy v životě neslyšeli. Ale naši čtenáři si přáli, abychom se alespoň jednou za čas k politické situaci vyslovili. Vyslovujeme se tedy prostřednictvím našeho stálého spolupracovníka. Ale třeba Brumbár neví ani, kdo je to Gross, a velmi se divil, když se ho na tohoto pána náš šéfredaktor optal.)
(Na obrázku je nešťastný Rembrandtův anděl.)

Michal Šanda: Čte Michal Šanda
Včera, to je v pondělí 11. dubna, četl své texty v Unijazzu v Jindřišské ulici v Praze Michal Šanda.
Čtení mělo ohromný úspěch.
Zástupce naší redakce, který byl na čtení vyslán, bohužel zabloudil do restaurace U Staré kotvy pod Vyšehradem a na čtení nedorazil. A možná se dotyčná restaurace jmenovala i U Zlaté lodi. Anebo i U Námořníka a jeho kapitána.
Ale opakujeme: čtení mělo ohromný úspěch. Michal Šanda četl až do pozdních nočních hodin a pak přidával dál a dál až do brzkých ranních hodin a teprve pak jej publikum propustilo. Během čtení, jehož pověst se takřka okamžitě rozkřikla doslova po všech literárních kruzích, byli z naší redakce vysíláni další a další naši redaktroři, a to i externí, ale žádnému z nich se do Jindřišské ulice dorazit nepodařilo, stejně jako nejmenovanému zástupci redakce, který byl vyslán jako první již odpoledne. Všichni bohužel zabloudlili do restaurací U Voraře, U Říční paluby, U Kormidelníka s plavčíkem a vůbec do mnohých s podobnými jmény a Jindřišskou ulici nenašli.

Obrázek 1: Poutač na Michala Šandu umístěný takřka na Václavském náměstí
Obrázek 2: Vpravo čtoucí Michal Šanda, vlevo poslouchající spisovatel a performer Milan Kozelka
Obrázek 3: Michal Šanda
(Michala Šandu fotografoval Michal Šanda)

Petr Španger

Pro Tvůj čistý pláč

Hrady z písku
jsou pevnější
než úlisné prosby ranních bohů.
V rakvích příkop souloží
zmatené sluneční světlo
na loži ze sněhu.
Černý vítr uspořádal
střapatou výstavu zbytků.
Ve vitríně stojíš –
sněhová královna.
Pro tvůj čistý pláč
se rozchechtala noc,
plná vzlyků.
Zániku,
který se otevírá těm,
kdož ho už dobře znají.
Pro otázku:
co jsi zač ?

(fotografii z Jeseníků, kde tuto sobotu a neděli sněžilo, poslal Petr Španger)

Michal Šanda: Nenadálá srážková kalamita v Praze na ostrově
Následkem víkendových dešťů se enormně zrychlily průtoky v našich řekách. Vltava od mostu Legií v pravotočivém ohybu k Čechovu mostu nabrala takový švunk, že odstředivou silou voda vystoupala 2 metry nad úroveň Kampy. Na staroměstském břehu přitom nezpozorovali pražádných změn. Takovéto excentrické povodně bývají nejzáludnější. Ještě že malostranští včas postavili protipovodňové bariéry.

(na místě kalamity fotografoval Michal Šanda)

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
18. 2. 05
Ve čtvrtek večer jsem opět vyšel z izolace a navštívil kulturní akci v planetáriu hvězdárny Mikuláše Koperníka. Byla to přednáška Miroslava Jenčíka nazvaná Altaj. Na koních, po vodě, pěšky i v gruzoviku.
Byl jsem na Altaji s přáteli v roce 1991. Jenčík coby cestovatel a průvodce známé brněnské cestovní kanceláře Kudrna tam byl v roce 2001 a loni. Promítal na stěnu/strop planetária snímky ze svých cest. Bylo potěšující vidět, že se na Altaji příliš mnoho věcí nezměnilo. Tedy změny byly následující: v milionovém Barnaulu, který ovšem je za hranicí Altajské republiky, očividně přibylo reklam. Naopak o noční osvětlení města se nikdo nestará, nejsou na to peníze. Svítí jen reklamy, lucerny postupně „odchází“.
Na Altaji se postupně rozpadají dřevěné mosty a lávky přes tamní divoké řeky. Jsou prý z dob, kdy tam jezdili lovit komunističtí papaláši. Ti současní postkomunističtí mají jiné zájmy, jiné cíle letních pobytů.
V Gornoaltajsku je stále ta velká Leninova socha z černého kovu, u které jsme jednoho dne leželi v trávě.
Jenčík a jeho výprava jela náklaďákem z Gornoaltajsku takzvaným Čujským traktem více východním směrem, takže se Běluše blížil z východu a navštívil relativně zapadlejší vesnice a končiny Altaje. Zatímco my jsme jeli ze stejného města místním autobusem asi 600 km na jih při hranici s Kazachstánem a přijeli jsme do města Usť-Koksa. Což bylo malé městečko, kde bylo i několik zděných staveb, ačkoliv myslím ne víc než deset. Ale bylo tam i letiště a nemocnice. Tím bych jenom poopravil názor, že Gornoaltajsk je posledním městem s nemocnicí na Altaji.
V Usť-Kokse jsme pobývali několik dní na místní turbáze – turistické základně a následně jsme uskutečnili podobný výlet na koních do hor.
Z fotek mě zaujaly Jenčíkovy obrázky starověkých „maleb“ na kamenech, neumělých reliéfů s kozorohy pocházejících z dob Skythů. Je to nádherná krajina bez civilizace a přitom se nedá říct, že by se tam žít nedalo. Jednak podhůří ostrých, skalnatých hor Altaje a jednak ohlazené kopečky se stepí. Na rozloze dvakrát větší, než jakou má Česká republika, žije 200 tisíc obyvatel.

Zpráva na téma Altaj na kole: http://www.malytibet.cz/expedice/altaj.html
(přiložené fotografie jsou z uvedené internetové adresy)
Zprávy Zdeňka Mitáčka najdete na adrese podeltrati.net)

Téměř interní fotografie
Zde přinášíme téměř interní fotografii proslulého bicyklu našeho externího spolupracovníka Zdeňka Mitáčka. Vpravo vidíme kresbu i s cyklistou, který projíždí podvečerními či víkendovými Soběšicemi a okolím, vlevo vidíme obrázek z katalogu, na němž je přesně typ kola, o které jde. Možná někdy příště uveřejníme i fotografii bicyklu autentického, ošlehaného krajinou okolí Brna, se stopami zdejšího bláta a jehličí.

Hlavý jezdec: Fotografie, které nejsou (anebo jsou) z připravované publikace Skotsko malé a velké

Robert Burns

Ovečky žeň na hřeben

Slyš, jak večer zpívá drozd,
rozléhá se celý hvozd,
ovce chtějí ulehnout,
moje pěkná milá.

Ovečky žeň na hřeben,
tam kde vřesy kryjí zem,
nad divokým ručejem,
moje pěkná milá.

Seženem je po stráni,
cestou mezi lískami.
Nad jasnými vlnami
plane luna bílá.

Trčí věže jako v snách
a v půlnočních hodinách
na zrosených květinách
tančí šťastná víla.

Skřítek, duch tě nezkruší,
lásce, nebi drahá jsi,
nad všechno zlo silnější,
moje pěkná milá.

Zapálila jsi můj cit,
dovedlas mi srdce vzít,
smrt nás nesmí rozloučit,
moje pěkná milá.

Dokud jde proud do moře,
slunce svítí nahoře
a smrt mi zrak nezavře,
budeš moje milá.

Ovečky žeň na hřeben,
tam kde vřesy kryjí zem
nad divokým ručejem,
moje pěkná milá.

(přeložil Jiří Valja, knížku Darebné verše Roberta Burnse vydalo SNKLU v roce 1963)

Bledavý Perleťovec: Na svatbě

V kostele svatého Mikuláše ve Vršovicích se v sobotu 9. dubna sešlo skoro tři sta lidí, aby úplně zaplnilo jeho skromné prostory. Zazněly varhany a zpěv a při mši se četlo z Listu apoštola Pavla Korintským.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“
„Ano, ta slova jsem slyšel zaznít v kostele snad tisíckrát,“ říkal farář, aby vzápětí dodal, že jejich poselství nepřestává platit. A konstatoval, že takovou svatbu, na jejíž přípravě se podílela většina farníků, ve své farnosti ještě nezažil. Na závěr se zpívala píseň Adama Michny z Otradovic, ve které andělé vinšují štěstí. A opravdu, jako kdyby v kostele svatého Mikuláše zašustila jejich nebeská křídla.

Obrázky jsou z knihy Čtení z bible, kterou Václav Sokol ilustroval. A k naší radosti vytvořil také emblém tištěné podoby Čmeláka a světa.

Bledavý Perleťovec: Vibra Optica – sedm mexických výtvarníků
Druhdy prestižní Galerie kritiků sídlící v paláci Adria v Praze na Národní třídě výstavo, která skončila minulý týden, pokračuje v sestupu dolů po svahu, který započala v loňském roce. Expozice sedmi současných mexických umělců vesměs narozených v šedesátých letech minulého století toho byla důkazem. K Mexiku se hlásí pouze obrázek na oficiálním propagačním fotu, který zde uveřejňujeme, jinak byly vystavené obrazy a instalace asi tak mexické jako díla finských umělců na Novoměstské radnici, o kterých jsem psal nedávno: velmi nepatrně. Zaměnitelné, sterilní euro-americké výtvarné umění vytvářené pro svůj specifický (a fungující) trh ustavený kritikou, kurátory a galeriemi a vyhovující určitému typu kupců a ovšem spřízněným úředníkům usazeným ve státních i nestátních institucích od Tokia po Moskvu.
Koneckonců typická je písemná charakteristika jednoho z vystavujících:
"Tomás López Rocha má za sebou dlouholetou kariéru automobilového závodníka. V roce 1990 jako jediný Mexičan zvítězil s vozidlem Spice/Buick v Mezinárodním mistrovství IMSA Camel. Úspěšně maluje od svých pěti let."
V souvislosti s Galerií kritiků mně nelze nevzpomenout na výstavu José Posady, která se zde konala někdy před dvěma třemi roky. Ano, toť umělec vpravdě mexický, básník grafiky, do které vtělil duši a dějiny svého lidu. Mistr rydla a ideje, tvůrce za svého života zneuznaný, posléze zapomenutý, poté znovuobjevený a dnes známý po celém světě. Dočká se někdy takové slávy i Josef Váchal?

José Posada 1852-1913

Kalavera zobrazující soudobé noviny jako kostry na bicyklu

Kalavera parádivé ženy

Šťastný tanec a divoký večírek všech kostlivců

Tři poslední obrázky jsou uveřejněny ze sbírek a se souhlasem ArtMusea Martiny Glenn (http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=952).

Petr Motýl: Otakar Slavík ve Via artu
Ještě do konce příštího týdne je v galerii Via art, která se nachází přímo pod kostelem svatého Václava v Resslově ulici kousek od Karlova náměstí a ještě ke všemu v Praze, možné vidět výstavu Otakara Slavíka (*1931) Kočka v křesle. Přiložený obrázek, který je oficiálním propagačním materiálem galerie, bohužel pro výstavu není typický, představuje Otakara Slavíka, jaký býval, s neklidným pohybem tvarů pulsujícím pod zářivou paletou barev, ve které obvykle převažuje žlutá. Barvy zůstaly a žlutá dominuje stále, ale na plátnech se rozhostil klid a mír, ztišení a smíření. Pozdní styl, který měli to štěstí někteří z malířů nalézt, pokud jim bylo dopřáno dožít se v plné tvůrčí síle stáří. Se Slavíkovým postpostimpresionismem nelze mi nevzpomenout na starce Renoira souženého úpornou bolestí a nepohyblivostí kloubů, který maloval štětcem přivázaným k ruce a na téměř slepého osmdesátiletého Moneta, který ze svých posledních rozměrných obrazů dokázal zrakem obsáhnout jen několik čtverečních centimetrů.
Ale zpět k realitě. Výstava Otakara Slavíka je opravdu moc pěkná, ale nyní se od umění přesměruji ke společenské rubrice, která především Čmeláku a světu přináší čtenáře. Vernisáž jsem těsně minul, když jsem se s Pavlem Řezníčkem, který mě na ni tahal, rozloučil na Perštýně, kde jsem potkal bubeníka Tomáše Grunda, který dříve tlukotem svých nástrojů doprovázel recitaci mých básní. Odebrali jsme se do hospody U Rotundy, kde je Tomáš jako doma. A tak jsem v Resslovce na vernisáži nepotkal ani básníka Jana Nováka, ani fotografa Petra Zhoře, ani malíře Rudolfa Němce, ani maharádžu z Rádžastánu, ani kdo ví koho ještě. A byli tam a žlutá Slavíkových obrazů je skrápěla svým světlem a temná masa zdí kostela svatého Václava se tyčila vysoko nad nimi.

Petr Motýl: O nejlépe chutnající sekanou pečeni
Ve středu 6. dubna proběhl v Týnské kavárně již několikátý ročník soutěže, ve které se poměřili soupeři v doma upečené sekané. Porota sestávala ze čtyř osob a sice z majitele kavárny Montmartre, jehož jméno neznám, z malíře Antonína Střížka, z dcery básníka Jana Nováka Pepiny a z předsedy poroty historika Václava Erbena. Zúčastnilo se osm soutěžících, zvítězila Mína, jejíž výrobek však nebyl po ukončení klání ostatním borcům předložen. Náš tým ve složení Jan Novák, manažer sekané, a Petr Motýl, pekař sekané, obsadil čestné třetí místo, následkem čehož dosáhl výhry jedné malé lahve šampaňského.

Jelikož nevlastním fotoaparát, přikládám snímek anonymní sekané z kuchařské knihy. Dobrou chuť!

Hlavý jezdec: V lese nad Řevnicemi
Andersen by napsal Pohádku o ztraceném mobilu, ve které se nemůže dívka dovolat chlapci. Neví, že ztratil mobil, a myslí si, že to nebere, protože už ji nemá rád. Mobil to ví, ale nemůže nic dělat, jen se chvět - vyzváněním a zimou lesní noci. Nakonec mu
a)vyteče baterie
b)šlápne na něj lesní prase
c)najde ho babka na houbách
d)stane se něco jiného

Petr Motýl: Vernisáž Jiřího Sozanského, úterý 5. dubna
Směřoval jsem od domu U Minuty na Staroměstském náměstí k orloji a k Týnské kavárně, když tu na mě kdosi zavolá:
„Petře!“
A on to velký český básník Jan Novák. Šibalsky mu září oči. Potahuje z cigarety.
„Vernisáž?“
„Vernisáž,“ přikývne Jan Novák.
A opravdu. Na stěnách visí vidiny koncentračních táborů. Sozanského posedlost, těžko zpochybnitelná, ovšem po léta opakovaná nastokrát. Autentické texty. Nafotografované divadelní scény.
Pak jsme s Janem Novákem seděli v Týnské kavárně. Další den zde má proběhnout soutěž o nejlepší doma upečenou sekanou pečeni. Ano, máme se nesmírně dobře. A koncentrační tábory?

Obrázek 1: Jiří Sozanský
Obrázek 2: Grafika Jiřího Sozanského, která na výstavě nebyla
Obrázek 3: Básník Jan Novák na fotografii Martina Stanovského

Bledavý Perleťovec: Nad jarní Vltavou
V neděli skončila v Galerii Hollar na Smetanově nábřeží v Praze výstava Františka Hodonského nazvaná Restrospektiva - od linořezu po dřevořez.
Představily se zde především dřevořezy z posledních let doplněné několika pracemi z let šedesátých. Zajímavě autor prezentoval matrice i jejich otisky umístěné ve dvojicích nad sebou, podstatné ovšem bylo, že přesvědčovala jejich kvalita. Svébytný způsob vidění krajiny, především té spojené s řekou a s vodou, působivý a jistý výraz s léty vyzrálý, jinými slovy dílo mistra svého oboru, který ví, co a jak chce říci. Krajináři ovšem nejméně v posledním čtvrtstoletí nejsou právě ve středu pozornosti dění v českém výtvarném umění, ačkoliv by si to velmi zasloužili – od nestorů Oldřicha Smutného a Karla Valtra po čtyřicátníka Vladimíra Hanuše.
Ti, kteří jako František Hodonský sledují tiché vlnění rákosí, puškvorců a listů olší a jejich odrazy na hladině plynoucí a proměňující se řeky, ovšem ani ve středu pozornosti být nechtějí. A přesto si své příznivce vždycky najdou.

Dřevořezy Františka Hodonského se jmenují: Vodní rostliny, Z vodních záznamů, Zimní tráva, Stoupající vody

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
2. 4. 2005
Od pátku se v domě Skleněná louka koná festival poezie Potulný dělník. V minulých dvou letech jsem se tam byl aspoň na chvíli podívat a pokaždé jsem tam našel spoustu známých. Letos jsem návštěvu festivalu ale vynechal. Místo ní jsem se dopoledne potuloval po městě s vybranými spisy Fridricha Nietzscheho v aktovce. Přivezl jsem si je kdysi z Moskvy, je to už více než deset let. Dva díly po osmi stech stranách, stály patnáct rublů každý. Dnes dopoledne jsem je nesl prodat do antikvariátu Alfa a cestou jsem přemýšlel, jestli ta stokoruna, co za ně dostanu, stojí za to. Napadlo mě, že bych mohl na internetu najít nějaké příznivce tohoto autora a pokusit se prodat tyto knihy přímo jim. Pak mě ale napadlo, že prodat je do antikvariátu bude přece jenom lepší, pohodlnější a rychlejší. V Alfě v sobotu knihy nevykupují, jak jsem zjistil. Mohlo mě to napadnout. Už si ani nepamatuji, jak dlouho jsem nebyl v centru města. Br, no, město zkázy na mě v posledních měsících nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Dnes se mi poprvé zdálo, že jsem v Irsku a na pochůzku ulicemi jsem se vydal vlastně také z tréninkových důvodů. Teoreticky tady mám spoustu známých a mohlo by se při shodě několika šťastných náhod stát, že by mi některý z nich někdy poslal zprávu, např. e-mail, SMS nebo lístek poštou. Možná i proto se na těchto ulicích cítím tak nejistě, nevím, co tu vlastně dělám, a musím neustále uvažovat, jak bych to komu vysvětlil. V antikvariátu nebyl žádný kupující, jenom dvě prodavačky, za pokladnou dáma, o níž jsem kdysi slyšel, že snad měla vystupovat v jednom z Pitínského literárních pokusů.
„Vykupujete knihy?“ ptal jsem se v zadní místnosti a znělo to tak hloupě, že jsem raději hned po její odpovědi přešel k regálům vpředu, což možná vypadalo ještě hloupěji, ale odehrávalo se to již beze slov. Listoval jsem v denících Alberta Camuse, původní cena 299, v Alfě za 200, druhý a třetí díl, a četl jsem chvíli jeho úvahy nad Tolstým a Kafkou. Byl by to velmi dobrý obchod, kdybych tam ty knihy vyměnil, ale to mě napadá až teď večer.
Šel jsem pak do kavárny Spolek, jejíž interiér navrhl také jeden z mých známých. Možná, že když odjedu, bude to lepší, protože nikde jinde není skoro ani teoretická šance, že by mě tam mohl někdo znát. Ale vím, předpokládám, že své problémy tady nikomu nenechám, že si je odvezu s sebou, v neviditelných zavazadlech o hmotnosti vzduchu, kterého jsem se v posledních letech nadýchal právě tady. Ve Spolku jsem si prošel všechny časopisy, mají tam snad tři desítky intelektuálních titulů. Chvíli jsem nahlížel do knih Thomase Bernharda, koupil jsem si časopis Dějiny a současnost, poslední číslo, o historii Prahy. Na oběd jsem šel vedle do vegetariánské restaurace, která byla kupodivu nově otevřená i v sobotu. Večer pak jarní výlet, na kole, deset jarních kilometrů okolo Mokré hory.

(Vážení a milí čtenáři Čmeláka a světa, je přece docela snadné příradit jména objevující se v textu našeho externího spolupracovníka k přiloženým obrázkům...)

Michal Šanda: Festival Potulný dělník v Brně
Nakladatelství Vetus Via, které patří Jaroslavu Eriku Fričovi, pořádá už několik let na jaře festival Potulný dělník zaměřený především na autorská čtení básníků a spisovatelů nakladatelství blízkých. Čerstvou fotoreportáž z festivalu, který se konal v pátek 1. dubna a v sobotu 2. dubna, přináší pro Čmeláka a svět Michal Šanda, který tam také byl, četl a pivo pil.
Přinášíme program festivalu, jak byl uveřejněn na internetu, ale ve kterém došlo v prostorách brněnské Skleněné louky, kde se odehrával, k mnohým aktuálním změnám.

Pořadatel festivalu Potulný dělník Jaroslava Erik Frič

FESTIVAL POESIE POTULNÝ DĚLNÍK
1. a 2. dubna 2005
Skleněná louka, Kounicova 23 & Hospoda U Sucháča, Koliště 71, Brno


pátek 1. dubna
Galerie
14.00 zahájení festivalu
14.00 J. E. F. & comp.
14.30 Ivan Motýl - Přednáška
Potulné akademie: Noviny viny
15.10 Tomáš Vtípil & Vladimír Červenka
Čajovna
16.00 Mira Kubín & Radek Musil
16.30 Marie Šťastná
17.00 Jiří Olič
17.30 Karel Vepřek
Galerie
18.00 Josef Žáček: Obrazy
(výstavu uvedou Jiří Olič a Ivan M. Jirous)
18.20 Jiří Dědeček
19.00 Vratislav Brabenec & Joe Karafiát
19.30 Pavel Zajíček & Jan Pokorný & comp.
Sklep
20.45 Karel Malík & J. J. Neduha & Tomáš Schilla
22.00 Kolébka filmu I
. (Martin Jiroušek uvádí filmy němé éry)
Hospoda U Sucháča
20.00 Sauerkraut & Jan Lamram
21.00 Hynek Robeš
21.20 J. H. Krchovský
21.50 Kapela Sobola
22.50 Záviš
00.00 Jan Kunze & Pierot Oliver & comp.
01.00 Memorial
sobota 2. dubna
Galerie
14.00 zahájení druhého dne
14.00 Kamil Fojt & comp.
14.30 Ivan M. Jirous -
Přednáška Potulné akademie: Labutí písně
15.10 Slum & Milan Erben
Čajovna
16.00 Agnes Kutas & Jaroslav Kořán
16.30 Z pozůstalosti Milana Kocha:
Milan Kozelka & J. E. F.
17.00 Michal Šanda
17.30 Jan J. Novák
Galerie
18.00 Pepíček Čečil
18.30 Patrik Linhart
19.00 John Bok
19.30 Milan Kozelka & Andrea Lexová
Sklep
20.45 Čočka
22.00 Kolébka filmu II.
(Martin Jiroušek uvádí filmy němé éry)
Hospoda U Sucháča
20.00 Jožka Horvath
20.40 Z pozůstalosti Marcely Pinterové:
Jiří Kába Kabeš, Josef Janíček & J. E. F.
21.10 Dáša Vokatá
21.50 Ivan M. Jirous
22.10 Permon Balet Superstar
23.20 Hever & vazelína
23.50 Špinavý nádobí
01.00 Bratři Karamazovi

Obrázek 1: Ivan Martin Jirous
Obrázek 2: Milan Kozelka a Andrea Lexová
Obrázek 3: Atmosféra festivalu s nám neznámým tvůrcem s cigárem
Obrázek 4: Jiný nám neznámý tvůrce
Obrázek 5: Harmonikář Pepíček Čečil

(fotografoval Michal Šanda, texty dodala redakce)

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
5. 3. 2005
Včera jsem sledoval vyhlášení filmařské ankety Český lev. Překvapilo mě, kolik filmů se u nás točí, a je mi to trochu podezřelé. Žádný z loňských filmů jsem neviděl. Herečka, která dostala lva za výkon ve vedlejší roli, z toho byla rozklepaná a pak z ní měla polovina dalších odměněných legraci. Vždyť o nic nejde… Režisér Hřebejk pogratuloval auditoriu, že mu opět udělilo lva, tvářil se skoro uraženě, že jeho film žádného jiného lva do té chvíle nezískal, ale bylo vidět, že lev pro něj celou věc napravil. No, byl to trochu tristní večer.
Jsem asi nějaký přecitlivělý. Film, který bych rád viděl, jsou Mistři, dostali hned několik lvů, tak je snad opět začnou hrát.

Obrázek 1: Lvice
Obrázek 2: Herečka ve vedlejší roli filmu Mistři, Klára Melíšková, členka Dejvického divadla

Brumbár: K výročí narození Hanse Christiana Andersena
Druhého dubna 2005 uplynulo právě dvě stě let od narození ve světě nejznámějšího dánského spisovatele. K tomuto výročí vyšla řada článků, Český rozhlas věnoval Andersenovi řadu svých vysílacích hodin. A citoval – samozřejmě – četně z Pohádky mého života, Andersenovy knihy vzpomínek. Zazněla zde i zpráva o jedné ze spisovatelových návštěv Prahy, ovšem podaná jaksi příliš idylicky. I já ji krátím. Nicméně není náhodou spíše kafkovská?

„V dostavníku nás o dvě nejlepší místa připravili mladá dáma se svým mužem, ten už spal, když jsme zase nastupovali, ona však bděla za oba a byla to zosobněná výmluvnost, hovořila o umění a literatuře, o vybraném vzdělání, o četbě básníků a jejich pochopení, o hudbě a gymnastice, o Calderónovi a Mendelssohnovi, mezitím přestala a obrátila se s povzdechem na manžela, který se o ni opíral hlavou: „Zvedni tu svou andělskou hlavu, tlačí mne na prsou!“ a teď mluvila o knihovně svého otce, o shledání s ním, a když jsem se jí tázal na českou literaturu, znala se se všemi významnými spisovateli té země, oni chodí k jejímu otci, v jeho knihovně je všechna novější literatura...
Řekl jsem, že hned druhý den ráno jedu dál do Drážďan, nad čímž ona vyslovila politování, neboť jinak by mě byla pozvala na návštěvu k otci, abych viděl jeho knihovnu a snad se „setkal s duchovním spřízněncem!“ „Bydlíme v největším domě na náměstí!“ říkala a ukázala mi jej, viděl jsem také, jak tam oba manželé vstupují, při rozloučení jsem dostal jeho vizitku...
Druhý den ráno jsem šel do velikého domu, kam jsem viděl vstupovat manžely. V přízemí o té rodině nikdo nic nevěděl, v prvním poschodí také ne; když jsem přišel do druhého poschodí, zmínil jsem se o veliké knihovně, kterou prý má její otec, ale ne, nikdo o ní nic nevěděl; přišel jsem do třetího poschodí, ale ani tam to nebylo, a všichni říkali, že tam už nebydlí žádná jiná rodina než ty, u kterých jsem v domě už byl; žije tam ovšem starý žid, který má pár komůrek v podkroví až docela nahoře, ale ten to přece vůbec nemůže být; šel jsem však nahoru, stěny na schodišti tam byly z hoblovaných prken, byly tam nízké dveře s kouskem papíru, já jsem zaklepal, starý muž v ušpiněném županu otevřel dveře do nízkého pokojíku, na podlaze stál veliký vak na šaty, plný starých knih.
“Nebydlí zde tato rodina?“ zeptal jsem se a ukázal jsem vizitku.
“Mein Gott!“ ozval se výkřik z malé postranní komůrky, byl to hlas té dámy, a když jsem tam pohlédl, viděl jsem ji, jak tam stojí v hlubokém negližé a jak s rukama vysoko nad hlavou zápolí při oblékání s pěknými černými hedvábnými šaty na cestu, a v protějším pokojíku zíval její manžel velice ospale a skláněl svou „andělskou hlavu“. Překvapeně jsem tam stál, dáma vešla dovnitř s šaty na zádech rozepnutými, na hlavě měla rozvázaný čepec, překvapením byla červená jako pivoňka. „Von Andersen!“ řekla a omlouvala se, všechno že je v nepořádku, knihovna jejího otce – ukázala na vak na šaty.
Takhle se tedy rozplynula celá ta záplava slov z dostavníku, „podkrovní komůrka a pytel knih!“

Hans Christian Andersen byl také výborným kreslířem, pozoruhodné jsou jeho vystřihovánky z papíru a koláže, kterým se zabýval dávno před dadaisty. Německá monografie o jeho výtvarném díle je mi momentálně nedostupná, obrázky jsou z českého překladu Pohádky mého života, který vyšel v roce 1965 v Odeonu.

Michal Šanda: Další knížka z Petrova se křtila v Obratníku
Ve čtvrtek 31. března se konal v Praze na Smíchově v kavárně Obratník křest knížky Radky Denemarkové A já pořád, kdo to tluče. Rozhovor s autorkou přineslo poslední číslo časopisu Tvar. Radka Denemarková kromě jiného pracovala jako dramaturgyně na představení Popis jednoho zápasu, které mělo nedávno premiéru v Divadle Na Zábradlí v režii Davida Radoka, který knížku v Obratníku křtil jako čestný host.

Obrázek 1: Radka Denemarková a David Radok, sklenice s alkoholem
Obrázek 2: Radka Denemarková, sklenice s alkoholem

(fotografoval Michal Šanda, text dodala redakce)

Bledavý Perleťovec: Dýchánek k vydání knihy básní Petra Štengla
Vydání své knižní prvotiny oslavil ve čtvrtek 31. března v Týnské literární kavárně Petr Štengl. Básnickou sbírku vydalo Psí víno, známý časopis věnující se české poezii řízený básníkem a sochařem Jaroslavem Kovandou, který básně Petra Štengla pravidelně uveřejňoval. Jaroslav Kovanda ze Zlína přivezl několik lahví domácí slivovice, kterou na dýchánku rozdával stejně nezištně jako knížku Petra Štengla, když nejdříve přečetl několik Štenglových básní. Po několika sklenicích slivovice jsem přestal cokoliv vnímat, a tak jsem se odebral domů spát, v předsíni jsem si sedl na židli a úplně jsem se skrz ni propadnul.

Obrázek 1: Petr Štengl, který přítomné hostil na fotografii zachycenými mohutnými lahvemi vína, a jeho přítelkyně
Obrázek 2: Básník Jan Novák, Zdena Nováková, Petr Motýl, básník Slavomír Kudláček, který dorazil z Pardubic
Obrázek 3: Jaroslav Kovanda, majitel Psího vína, s dvorečkem Týnské kavárny za zády
Obrázek 4: Zleva Jaroslav Kovanda, pravá ruka Petra Krále, brýle a levá ruka Jana Nováka, Zdena Nováková, Petr Motýl, Milan Kozelka, Andrea Lexová, Wanda Heinrichová, Jan Štolba a část brýlí, o kterých nevím, k čí osobnosti přináležejí

(fotografoval Michal Šanda)

Petr Motýl: Ještě ke stému výročí úmrtí Julese Verna
O velkém francouzském spisovateli jsme psali minulý týden, ovšem Bledavý Perleťovec svůj příspěvek odbyl, alespoň podle mého názoru, protože k výročí autora takových románů jako Tajuplný ostrov či Dvacet tisíc mil pod mořem se přece patří publikovat báseň Jaroslava Seiferta, která se jmenuje stejně jako autor Podivuhodných cest.

Jaroslav Seifert

Julius Verne

Jako když člověk z majáku
nad tmavou propast se nahne,
někde tam v hloubce zpívá pták,
sedící na lodním ráhně.

To moře - to je čas, jenž zní,
tón jeho chmurný je, dlouhý,
ten pták - je vlastní mládí tvé,
ta loď - to jsou tvé touhy.

Nic z toho ze všeho nezbývá,
všechno to umřelo v dálce.
Jen jedna knížka omšelá
s balónem na obálce.

Také jsem létal s Roburem
na jeho záhadné lodi,
také jsem spadl v močály,
jimiž se kajmani brodí,

také jsem v noci počítal
v tmách houští uhlíky vlčí -
kde jsou ty šťastné prázdniny,
když lovil jsem v háječku v Krči!

Když navracím se v místa ta,
je všude jen trochu šedě,
člověk se kolem rozhlíží,
nic spatřit nedovede.

Tu knížku, chlapče, schovám ti,
vydej se zas na ty cesty,
když člověku je dvanáct let,
mívá víc v životě štěstí.

Jistě tam opět uvidíš
v houštinách oči hadí -
budeš mít luk a ostrý šíp
a v očích užaslé mládí...

Tak vidíš, Perleťovče, tuto báseň jsi měl uveřejnit! I když máš pravdu ve faktu, že dnešní dvanáctileté kluky Julius Verne téměř vůbec nezajímá. Nudí je především spousta úžasných popisů a poznatků z nejrůznějších vědních oborů, kterými Verne své romány zaplnil. A nepodléhají už dokonce ani tichému kouzlu filmů Karla Zemana, přes něž se převalila hlučná vlna holywoodské produkce neznající slitování.
Já jsem ovšem kulatému výročí neodolal a půjčil jsem si Vernovu knížku Zelený paprsek, kterou jsem nikdy nečetl a která není klasickou Verneovkou. Jedná se v ní především o milostný příběh, na jejích stránkách se nepohybují žádná fantastické vynálezy a jediné výraznější dobrodružství se odehrává ve skutečné Fingalově jeskyni ve Skotsku. Knížku jsem si chtěl přečíst především kvůli skvělému filmu Erica Rohmera, který použil stejného názvu, ve kterém o Verneově knize mluví vitální starý plán na francouzské pláži a na jehož konci, stejně jako na konci podmanivé knihy zelený paprsek zazáří.

Zelený paprsek je možno spatřit při západu slunce do mořské hladiny. "Jakmile někdo zelený paprsek uviděl, nemůže se už nikdy zmýlit ve věcech, které se týkají citů. Jeho objevení ničí všechny iluze a klamy, a ten, kdo jej jednou spatřil, vidí jasně do svého srdce i do srdce druhých lidí."
Na obrázcích je hrdinka filmu Erica Rohmera pár vteřin před tím, než zelený paprsek spatřila a hrdinové románu Julese Verna ve chvíli, kdy se rozzářil.
A ještě poslední poznámka. Před nějakým časem se Honza Nejedlý na stránkách časopisu Tvar zmínil o názvu mé sbírky básní shodném s Verneovým románem Maják na konci světa. Ač to nevyslovil, měl jistě na mysli, že v Čechách svítí spíše Zapomenuté světlo než světlo majáku vysoko na věži. Nicméně říkal jsem si, že by bylo krásné, kdyby svítilo... Na obrázku níže uvedeném je maják v Bretagni - Finistre, který snad Julesa Verna k románu Maják na konci světa inspiroval. Zde také maloval svoji Bretaň Jan Zrzavý, ale to už odbočuji. Anebo je právě taková souvislost důležitá?

Bledavý Perleťovec: Každá globální lokalita stejná jako druhá?
V Novoměstské radnici v Praze na Karlově náměstí je k vidění do pátého dubna výstava sedmi současných finských výtvarníků nazvaná Local?/Global?. Nejvíce finsky znějí jména umělců, například Päivi-Maria Jaatinen či Esa Tuomiranta. Prezentovaná díla by však mohl vytvořit kterýkoliv současný evropský výtvarník, některá z nich, jako fotografie dřevěných finských domů, pravda jen při studijním pobytu ve Finsku. Jako celek však výstava o zemi svého původu nevypovídá naprosto nic, zobrazuje jen dobové trendy, pouze v názvu uvedený Global, který jakoukoliv národní kulturu popírá. Nepochybuji o tom, že ve Finsku skutečně finské umění existuje, příkladem může být v Čechách tolik populární kapela Värttina, která vychází především z finského folklóru, jejž sice přizpůsobuje současným hudebním trendům, ale který je v její tvorbě tím nejpodstatnějším. Výtvarníci, kteří se představili na Novoměstské radnici, tradice své rodné země odmítají či jsou k nim lhostejní. Důležité pro ně je zapojit se do evropského kontextu, tak jako pro mnohé jejich vrstevníky z Čech. Tímto kontextem není ovšem například barokní architektura, která rovněž celou Evropu ve své době spojovala, ale pocitová a umělecká prázdnota.

Obrázek 1: Mapa Finska
Obrázek 2: Värttina
Obrázek 3: Obraz finského globálně lokálního umělce (v kontextu výstavy jedno z lepších děl v prostorách Novoměstské radnice prezentovaných)

Fotografie, která není z připravované knihy Hlavého jezdce Skotsko malé a velké

Walter Scott: Nevěsta z Lamermooru (přeložila Libuše Vokrová, vydal Odeon v roce 1985)
Lehký modrý kouř, který se už začal kroutit vzhůru, mu naznačil, kde mezi hroby stojí chýše, a zvěstoval, že se její obyvatel vrátil domů a už je na nohou. A vskutku, když vešel do malého hřbitova, spatřil starého člověka, jak se lopotí v hrobě zpola vykopaném. Stařec se opřel o lopatu, jakoby přichystán přijmout rozkazy, jakmile se pán přiblíží; ale když nic neříkal, hrobník začal rozmluvu po svém.
„Pán je asi zákazník skrze svatbu, jak tak vidím, urozený pane?“
„Co tě přivádí na tu myšlenku, příteli?“ zeptal se Ravenswood.
„Mám svý živobytí v dvojím řemesle, pane,“ sděloval mu spokojeně staroch. „V houslích, pane, a v rejči, v naplňování světa a ve vyprazdňování světa – a už bych snad moh svý lidi znát: po třiceti letech zkušeností na první pohled vidím, co mají na čele napsáno.“
„Dnes ráno ses však zmýlil,“ řekl mu Ravenswood.
„Že bych se zmejlil?“ nato stařec, ostře naň pohlédnuv. „No, namoutě, může to bejt, máte sice čelo hladký, ale dnes je na něm napsáno něco stejně blízkýho smrti jako ženitbě. Tak, tak! Motyka a rejč čekají na váš rozkaz stejně pohotově jako smyčec a skřipky.“

Renata Bulvová: Na výstavě
Včera jsme byla konečně na výstavě Aléna Diviše v Galerii Rudolfinum. Ještě potrvá do konce dubna.
Říkala mi kamarádka, s kterou jsme výstavu procházely, že když se jí tenkrát zesebevraždil přítel, taky malovala jen černým uhlem. Rychleji ty běsy ze sebe člověk vymaluje. Svět přestala barevně vnímat. Jen černá ji přitahovala. Diviš maloval krásné tragihumorné figury. Olejem, který prý časem tmavne. Pak byl však nevinně uvězněn a několik měsíců strávil na samotce ve vězení Santé. Nikdy se z toho tenhle introvert a plachý člověk nevzpamatoval. Maloval jen uhlem. Kosti, kříže, oběšence. Čekala ho chudoba, v padesátých letech u nás marginalizace, a tím totální zapomnění. Neměl čas se ani ze všeho vymalovat. Zemřel v padesáti sedmi letech. Ročník 1900. Hrozný ročník. Ty dvě nuly na konci. Zacyklený sám do sebe bez schopnosti navázat komunikaci, tak aby mu svět rozuměl.
Ještě že bylo venku sluníčko, krásný jarní den, když jsme z galerie vyšly. Doporučuji všem, kteří nechápou, že násilí páchané na druhých, i kdyby jen to viděné v médiích, může vnímavého člověka "zabít". A kdo je tedy ještě vnímavý? Nebo jsme jen společnost víceméně otrlých? Divišův odkaz v tomto smyslu je jednoznačný.