číslo 4/2004, ročník pátý

Ne-aktuálně z redakce

Úvodník
Protože naše redakce byla v březnu úplně zalezlá, a pokud vůbec někam vycházela, tak jen na pivo do přilehlého Kozího chlívku, přilehlejšího bufetu Městské knihovny či příležitostně do zcela nepřilehlé Damúzy, její zprávy ze společnosti v podobě drbohlavových drbů jsou prakticky nulové. Požádali jsme tedy o pomoc některé ne-redaktory, kteří drbohlavové příspěvky přislíbili. Snad se na těchto stránkách během dubna objeví…

A opravdu! Od Mirunky Šestitečné!
A od Zdeňka Mitáčka až z Bruma!

100. kniha Větrných mlýnů
V úterý jsem psal Petru Minaříkovi o tom, že bych v našem kapitalistickém časopise mohl uvést článek na téma Měsíc autorského čtení a on mě na oplátku pozval na akci pojmenovanou Vydání sté knihy Větrnými mlýny.
Do Kabinetu múz jsem se dostal s půlhodinovým zpožděním kolem osmé večer. Průvodní program skončil a společnost již hodovala ve foayeru. Vlastně jsem se ještě cestou stavil na burek u Arabů na Kobližné, vůbec mě nenapadlo, že by Minařík s Řehoříkem nějaké občerstvení připravili - ačkoliv ano, uznávám, bylo to na pozvánce.
Ve foaeyru Kabinetu múz jsem zamířil ke stolu Leoše Slaniny a Zeno Kaprála, kde bylo volné místo. Probrali jsme pár novinek z literárního dění a jako obvykle moji situaci v redakci kapitalistického časopisu.
Petr Minařík mi věnoval knihu Můj život od Marcela Reicha-Ranického, 90. knihu Větrných mlýnů, což mě potěšilo, a na oplátku jsem půjčil Slaninovi padesát korun. Slanina mi věnoval svoji sbírku vydanou ve Větrných mlýnech jako publikaci č. 10. Kaprál mi věnoval sbírku prozaických miniatur Tomáše Přidala vydanou ve Větrných mlýnech jako knihu č. 76 s tím, že ji má dvakrát. Chvíli před tím ji totiž vyhrál v tombole, kterou tam náhodně organizoval otec nějakého dítěte, řekl bych z didaktických důvodů, aby dítěti vysvětlil, na co jsou ty malé očíslované zelené lístky od šatny, které se tam povalovaly na jednom stole. Vlastně to ani tombola nebyla, jenom něco jako „tombolový rozstřel“
mezi námi třemi u stolu.
Větrné mlýny potom ještě servírovaly guláš, přišel jsem na to, že kostnatý muž s existenciálním výrazem u vařiče snad možná ani nakonec nebude žádným autorem, kterého bych měl znát. Mluvil jsem krátce s Mirkem Balaštíkem a věnoval mu nové číslo kapitalistického časopisu. Potom jsem se vydal směrem k podnájmu, bylo asi čtvrt na devět. Chvíli jsem venku počkal na Zeno Kaprála a pak jsme víceméně mlčky došli až na Českou, Zeno směřoval domů na Úvoz a já vyčkal na tramvaj č. 11.

(Zdeněk Mitáček)

Deset řádeg? o prezidentovi?
U nejvyšídlího Úlovního soudu se rozhodla protestovat redaktorka zpráv „Ze společesna“ Mirunka Šestitečná proti tomu, že ve zpravodajství Veřejnoplástvé televize byl v reportáži o Pražském půlmaratomedonu jen čtvrt vteřinový záběr na usilovně špidlícího premiéra Mydlu, kdežto na pouze přihlížejícího a na žihadle trubnícího prezidenta KlaÚla bylo v reportáži pohlíženo předlouhých šest vosích bodnutí. Což se hluboce dotklo cti všech nás aktivně sportovně bzučících. A pokládáme to za hrubé zneužití Veřejnoplástvé televize v předmedovní kampani rodné stráně prezidenta KlaÚla. Pokud Úlovní soud nesjedná nápravu a nepřiměje Veřejnoplástvou televizi řádně se všem usilovně aktivně sportovně bzučícím hmyzákům omluvit, hodlá Mirunka Šestitečná na protest proti této skutečnosti šest hodin výhrůžně bzučet a mávat kopretinovými transparenty v Jabloňové ulici na Zahradním městě. Případní nespokojení spolubzučníci jsou vítáni!!!! S pozdravem Světu pyl!

(Mirunka Šestitečná)

28.3. 2004
Z prefabrikovaného oblaku padaly prefabrikované noty!

Na zem dopadala už mrtvá hudba. Publikum a hudební kritici ji společně pohřbili. Pod oranžové kříže. Protože i když mrtvá, přece byla naše! Čmeláčí!

(Bruton)

V kulturním středisku s pikolíky kamenných tváří
Ale přece jsme navštívili alespoň festiválek pražských amatérských divadel Stodůlecký píseček, který kdysi dal jméno (svou protiplytkostí, především) i našemu Písečku Čmeláčímu.
Přesněji řečeno, náš redaktor Bledavý Perleťovec zde strávil tři dny, a jen kvůli jiným pracovním povinnostem některá představení vynechal.

„Perleťovče?“
„Hanba porotě, která vítězství přiřkla jedinému divadlu téměř profesionálnímu, grantovému, polokamennému a prahoměstskému jménem Teatro Tempesto.“
„Italové, Perleťovče?“
„Ne, jen tanečníci. Na festivalu činoherních divadel jediní tanečníci.“
„Porota tančí, Perleťovče?“
„Snad opojena nocí... Ale teď si dáme malou reportáž.“

Rychlokurs žonglování, bez záruky:

„A to jsi skutečně viděl, Perleťovče?“
„Ano, ale to byl jediný skvělý výstup daného divadla. Jinak se mi nejvíc líbilo úplně jiné. Jak je důležité míti Filipa do Oscara Wilda v podání studentů gymnázia Jaroslava Seiferta ze Žižkova. A napiš tam, že příští rok se chystám zas. Na Mlejn, který Píseček kupodivu nikdy nezadře.“
„A ty kamenné tváře, Perleťovče?“
„Jo napiš, že to jen tak někde, kam chodívám... Ale říkal i Golda, že to ještě nikdy neviděl... Ale to tam nepiš!“

(A tak jsem to napsal: Brumbár)

Kousek od Konipasů
Jednou si Bledavý Perleťovec vyrazil na čtení básní kandidáta na cenu Magnesia Litera Petra Špangera. Kterýžto měl i s jinými, nejmenovanými, prezentovat svou osobitost (kterou my ve Čmeláku a světu doopravdy hodně ceníme - viz naše starší čísla) v obchodním domě s knihami pana K. dole na Václavském náměstí v matičce Praze. Zdálo se, že moc diváků nedorazilo. A tak před zahájením vystoupení odešel i Bledavý Perleťovec, jelikož už stejně hodinu před začátkem čtení měl okopávat jarní brambory na rodinném statku, což je ostatně byznys, kterým si vydělá za měsíc šesttisíckrát tolik než ve Čmeláku a světu. Ale stejně se mu to zdá málo.
Ne... Počkat... Že by to vlastně bylo naopak... Šesttisíckrát ve Čmelákovi... Šestsettisíckrát... Ale ano, samozřejmě... Jenže jak vypadalo čtení v kavárně pana K. se už stejně nikdy nedozvíme!

( zapsal Brumbár)