Čmelák a svět, číslo 8/2003




číslo 3/2004, ročník pátý


Ne-aktuálně z redakce

Výjimečně dobré pivo
Po zhruba čtvrtroční nevysvětlitelné pauze zavítal náš zástupce Bledavý Perleťovec do jinonického pohostinského podniku zvaného Kozí chlívek. Zrovna hořela louka u stanice metra a její žár způsobil, že mu značně vyschlo v krku. Hasičské houkačky houkaly, písek a lopaty se chopily příležitosti pro ně jako stvořené. V Kozím chlívku paní Maruška pravila k hostům: „Tak co, chlapci, budeme evakuovat? Máme tu novou žumpu, prázdnou, tak do ní můžete naskákat a nic se vám nestane.“ A vážně, hostům z Kozího chlívku se nic nestalo.

(o sobě zapsal: Bledavý Perleťovec)


Nad Botičem
V polovině února, po návštěvě bufetu v Městské knihovně na Mariánském náměstí, sešli Pavel Řezníček a Petr Motýl směrem dolů od stanice metra Kačerov. A o páté hodině odpolední vstoupili do prostor bývalého statku, který ze sutin proměnily v citlivě rekonstruovanou imitaci jeho bývalé podoby peníze baronky (hraběnky) Sue Ryder. Sama baronka (hraběnka) v loňském roce zemřela. Tak jako mnozí ze stálých či přechodných obyvatel jejího Domova (důchodců) v Michli, potažmo i z těch, kteří sem stacionárně docházejí. Na večer poezie Karla Šebka se od roku 1995 nezvěstný Karel Šebek nedostavil. Jeho poezii četl pan Jeslínek, v prostorách kaple jí naslouchali čtyři diváci. (ano opět: český katolický surrealismus, tak jak ho už sedmdesát let známe, ale ne ve zlém, naopak, neboť veškeré čisté směřování...) Kromě dvou výše zmíněných publikum tvořila jedna z obyvatelek Domova Sue Ryder, dáma, která na židli odložila klobouk se širokou střechou, a poživatel starobního důchodu, který v Sue Ryder pouze obědvá, občan jedenadevadesátiletý. Pan Řezníček mu zkontroloval občanský průkaz. Též pan Motýl do tohoto průkazu nahlédl. Vitální muž, který vypadal na pouhých sedmdesát a o třicet let mladší manželku zanechal doma, prohlásil, že se přišel podívat na produkci současných básníků. On sám začal psát v šedesáti, v řeči vázané.
Pan Jeslínek četl hlasem znělým verše, s nimiž evidentně vnitřně souzněl a kterým dokázal dát odpovídající výraz. V kapli se postupně stmívalo.
Poezie? Jeden z velkých básníků dvacátého století Karel Šebek? Čtení bylo oznámeno v Pražském kulturním přehledu, dále v tiskovině příslušné městské čtvrti a ve věstníku Domova Sue Ryder. Kdo večer navštívil, měl možnost slyšet některé doposud neznámé Šebkovy básně, jejichž rukopisy jsou v opatrovaní pana Jeslínka. Inu...

(Bledavý Perleťovec)


Dvakrát u Lichtenštejna
Na literární večer v paláci na Malostranském náměstí v Praze zavítali hned dva redaktoři Čmeláka a světa. A neshodli se ani ve znění jmen účinkujících.

1.
Moravští básníci Vít Slíva a Martin Stöhr měli vystoupit s Moravským klavírním triem. Jaké však bylo mé zklamání, když jejich verše naprosto bez porozumění četl herec. Měl kožené sáčko, vestičku a jmenoval se Saša Rašilov. Ani v Cyranovi v Národním mu sloky moc nezněly, a to hrál Kristiána. Ale Davidu Prachařovi se ve Zlaté kapličce rýmy a rytmy zadrhávaly podobně a „při poslání tě bodnu už“ říkal jako „nesu vám březnové faktury za polovodiče.“ A představte si, Moravské klavírní trio nemělo vůbec tři klavíry, ale jenom jeden, a na ten hrála klavíristka v červených šatech, které básníky přítomné v publiku zajímaly víc než Haydn, Janáček a celá česká poezie. Anebo spíš nohy a prsa v těch šatech. Ano, prsa klavíristky, která tak jako její strunní kolegové hrála brilantně, ovšem naprosto prázdně. Hudba bez duše. Také u Lichtnštejnů byla básnířka Tereza, ale na svůj salón, který tak ráda pořádá, nikoho ze Čmeláka a světa nepozvala. Stejně bychom nepřišli. Ale vemte si takové pivo U Krále Brabanta...

(Bruton)

2.
Až z dalekého vysokohorského Bodamska přicestoval na mezinárodní literární večer v Lichtensteinském paláci básník Martináč Stör. Martináč je noční motýl spřádající z kokonů hedvábí, jak všichni víme, což je také poetovo jméno po mamince pocházející od nás, ze Čmeláčích Bochánků. Přeložíme-li do naší mateřštiny Störa, najdeme rybu jesetera, z jejíchž jiker je možno spřádat kaviár. Druhým účinkujícím byl Vítovka Slíva pocházející z jednoho ze zapadlých koutů naší vlasti, kde si také doposud medí. A víte, že „vítovka“ tam znamená tmavou třešeň dozrávající v červnu kolem svátku svatého Víta? A že slíva tam nese stejné modravé plody jako v sadech na předpolí Čmeláčího Pupíku? Nevěříte? Kupte si jízdenku na vlak…
Oba veršovci si své vlastnoručně napsané básně přečetli moc pěkně. V přestávkách mezi jejich recitací hrálo hudební těleso, které sestávalo ze tří úžasných hráčů na tři úžasné klavíry. Celé to bylo fenomedální! A také poetka Riedelbauchová, cizinka z města Bemlína! Která tam tančila! Přeložíme-li její jméno do naší krásné řeči, vyjde nám rákosí či bažina v břichu! A právě ona celou naši redakci srdečně pozvala! Už se moc těšíme! Protože třeba do takové špeluňky, jako je U Krále Brabanta, bychom opravdu nikdy nešli...

(Brumbár)

Tak vidíte sami, pokud jste si to přečetli. A našemu šéfredaktorovi je to úplně jedno!

 

 

© Petr Motýl, Ladislav Krajča 2003-2005