číslo 2/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka: 28. 1. 05
Dnes jsem jel do města vyřizovat nějaké věci. Byl jsem v bance redukovat svůj účet na jenom využívané služby atd. V Tipsportu jsem hloupě prohrál dalších 55 Kč. Byl jsem v Levných knihách, podívat se na muziku, ale i v knížkách byl docela slušný výběr. Studie o Kafkovi za 19 Kč, od Vydavatelství Franze Kafky. Ta knížka se mi docela líbila, ale otevřel jsem ji na stránce, kde se psalo o tom, že Kafkovi vrstevníci běžně chodili z literárních kaváren cestou domů přes pražské bordely a nějak jsem cítil, že jiné přečtené knihy uvnitř mě právě tuto knihu dnes mezi sebe nepustí. Spisy Karla Poláčka po 19 Kč za kus, Bible za 99 Kč kousek od pokladny. Za pokladnou na policích videokazety s pornem. Dívka ke koukání stála pod nimi u poklady jako živá reklama. Knihkupectví na Masarykově, dříve antikvariát, kam jsem během studií chodil pro knížky z oboru psychologie. Je jasné, že tenhle prodej je mnohem úspěšnější, byť je pro mě těžko k pochopení, jaký smysl má všechna ta četba ležící na paletách jako levný dovoz u Lídla. Do jiného knihkupectví jsem vlastně už nějakou chvíli ani nezabrousil, můj život sám jako by také už tak nějak patřil na paletu v Levných knihách.

Bledavý Perleťovec: Na Karlově náměstí
V loňském roce měl v Galerii Kritiků v pražské Adrii velmi zajímavou výstavu malíř Petr Faltus, zamířil jsem proto na Novoměstskou radnici, kde v únoru vystavuje své obrazy s dalšími třemi výtvarníky. Výstava, které je propagována plakáty v pražském metru, je ovšem nemilým překvapením. Podbízivé obrazy a nevkusné sochy a Petr Faltus jako by se chtěl svým kolegům přizpůsobit. Velké zklamání. Obraz, jehož reprodukci zde uvádím, byl jediným, který stál za vidění.

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka (malá poznámka ke třem českým prózám)

Jan Balabán: Možná, že odcházíme
Roman Ludva: Poslední ohňostroj
Jiří Hájíček: Dřevěný nůž

(všechny tři knihy vyšly v loňském roce v nakladatelství Host)

Četl jsem minulý týden tři knížky, z nichž každá vzbudila značnou pozornost čtenářů i literární kritiky. Ač každá jiná, je možno charakterizovat je skutečností, že je napsali spisovatelé – ve smyslu známé Šaldovy triády spisovatel, umělec básník. Budu nyní citovat F. X. Šaldu:
„Spisovatel je zvuk, jméno, titul, stav. Něco, o co se zajímá statistika, policie, noviny, literatura: papír, pero, inkoust, pravidla, chyby, dokonalost, průměr a míra. Spisovatelé píší knihy a píší je hůře nebo lépe, tu dokonaleji a onu méně šťastně, jednou s úspěchem a po druhé s nezdarem – ale všichni píší, a to znamená: popisují předměty a děje.“
Šalda je v dalších řádcích velmi tvrdý a neúprosný, jeho doba se ještě zabývala pojmem „nová krása“ ve smyslu zápasu každé nové generace o zachycení téže nezachytitelné, avšak pro umění jedině podstatné krásy svým způsobem (viz Šaldova esej Nová krása: její genese a charakter). Doba současná se tímto naprosto zásadním pojmem nezabývá, což ovšem neznamená, že by přestal být méně důležitým.
V knížkách, které jsem četl, tento zápas chyběl. Napsali je nepochybně nadaní spisovatelé, kteří – každý po svém – zachycují současnost jaká je, uvažují o ní a nalézají čtenáře, kteří o současnosti chtějí číst. Fantastický a nekonečný, snílkovský ovšem a nepraktický ideál („Krása je jen slovo, obraz a podobenství pro nepojmenovatelnou jednotu života, pro mystickou sílu, která znova a znova obrozuje svět“, píše Šalda) ovšem v prózách Jana Balabána, Romana Ludvy a Jiřího Hájíčka nenajdeme. Jejich knihy jsou knihami praktických, schopných, řemeslně tu více, tu méně zručných spisovatelů, ve svém oboru nepochybně úspěšných.

Bledavý Perleťovec: Rozporuplný literární dýchánek
fotografie: Michal Šanda
V pondělí 14. 2. četl v pražském Unijazzu (Jindřišská 5) básník Jan Novák. Unijazz je příšerný, Jan Novák výborný. Čili hospodský halas a reprodukovaná hudba z místnosti, ve které je provozován výčep, se v prostorách, ve kterých probíhala literatura, střetávaly s tichou, naléhavou dikcí básníka a s obrazy, jež vyvolávala v myslích přítomných posluchačů, převážně s jejími melancholickými strunami souznějícími. Pravda, přední literární kritik Radim Kopáč, který večer pořádal, (schopnosti manažera dozajista má) se upřímně zasmál vždy, když Jan Novák vyřkl jakékoliv „sprosté“ slovo.
Místo, ve kterém se v Unijazzu čte, je strašlivým způsobem vyzdobeno, v policích jsou atrapy knih, ale o tom jsem do Čmeláka a světa už psal.
Ve výčepu tohoto prapodivného klubu vystavuje své malby Otto Placht, bohužel jsou obdobně matné jako jeho lednová výstava v Nové síni, neboli jeden z nejtalentovanějších českých malířů střední generace se ocitl v tvůrčí krizi, z níž se, doufám, dříve či později dostane.
Co říci na závěr? Že je smutné chodit na čtení do Unijazzu, jehož prostředí dává jasně najevo, že skutečnou poezií pohrdá, a že je ještě smutnější, že prostor, který by básním a básníkům přál, v současné Praze prostě není.

Obrázek 1: Básník Jan Novák
Obrázek 2: Publikum. Se stříbrným knírem fotograf Martin Stanovský, s nímž Jan Novák vydal v loňském roce na podzim knížku Žižkovské vertikály, dále vlevo náš nezajímavý a nudný šéfredaktor, paní Nováková, dcera Nováková a další příbuzní Jana Nováka
Obrázek 3: Všestranný umělec a organizátor Milan Kozelka studuje texty Jana Nováka.
(fotografoval Michal Šanda)

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka: Jména
V hlavě mi vězí následující jména a nemohou za to.
Na základní školu ve Véskách jsme v roce 1976 do první třídy začali chodit tři jmenovci. Zdeněk Novotný, přezývaný Plecháč, který stále mizel, na zvláštní školu ve Veselí nad Moravou například. Z hřiště, když se mu silnější smáli. Začal podnikat a jednou zmizel nadobro.
Zdeňkovi Chmelařovi jsem v těch letech říkal Čmelda. V roce 1996 jsem s ním odletěl do Chicaga. Po třech měsících letěl zpátky, ale už v létě 1997 se tam vrátil s přítelkyní Ludmilou a zřejmě napořád.
V letech 1999 až 2001 jsem pracoval v Pedagogicko psychologické poradně v U. Naší sociální pracovnicí a sekretářkou byla o deset let mladší dívka velmi podobná Renée Zelweger. Jmenovala se Drahomíra Libosvárová a měla skutečně takovou povahu nebo se mi to tak alespoň k mé škodě jevilo.
Tam jsem vyšetřoval dítě, které se narodilo zhruba v polovině listopadu 1989 a shodou okolností se jmenovalo stejně jako jeden z našich největších mravokárců. Jeho otec byl ve vězení, za vraždu. Jeho maminka byla už rozvedená a přišla s tím, že její syn ukradl padesát korun na návštěvě u příbuzných. Nepovažoval jsem tehdy něco podobného za důvod k obavám. Dnes nevím, jestli jsem měl pravdu já nebo ona.
Mám doma ve Véskách sedm výtisků románu Spratek a krásná Danuše a už třetím rokem bydlím na podnájmu v Soběšicích v prvním patře domku, kde si vedlejší pokoj pronajímá Daniela Holubová, profesí prodavačka v Tescu. Jednou možná napíšu podrobnou historii Tesca. Ale spíš ne, bohužel.
Dnes bych si přál Drahu L. – vědět alespoň, co dělá - a Čmeldovi hodně dětí, Plecháčovi Danuši, a aby se nezapletl s lidmi, co ho nakonec strčili pod ten vlak.
Snad si nevymýšlím, snad doopravdy žiju a oni to jednou dosvědčí.
(Valentin, 2005)

Renata Bulvová : Hrad Rabí
(Hrad Rábí je momentálně uzavřen. Turistická sezóna zde začíná v dubnu, kdy je otevřeno o víkendech.)
Při pohledu z parkoviště vypadá jako kulisa hradu z filmu Pán prstenů. Je velký, až jímá hrůza. Zblízka jsou to trosky, ovšem s viditelnými základy. Jeho rozloha je enormní. O jeho historii nevím nic, snad jen, že zde Žižka ztratil oko.
Zakoupila jsem si lístek s průvodcem, protože jinak to nešlo, a čekala na něj na pátém nádvoří, kde nějaké studentky oblečené do dobové řízy zaplétaly knot do svíček. „Že si to prej taky můžeme zkusit,“ řekla mi jedna z nich, když jsem se podívala, co to dělají.
Pak se už naši početné skupince lidí objevil náš historický atašé, asi šestnáctileté kůzle s předkusem a ve svěžím oblečku z mořské pláže. Následovali jsme její kozí lýtka a stoupali po dřevěných schodech.
Tu jsme se ocitli v prázdné kamenné místnosti, která nám krom příjemného chladu a tmy poskytla pohled na skleněnou kopuli osvětlenou bílými zářivkami, která působila jako inkubátor, ovšem místo embrya zde ležel model stavby hradu z počátku patnáctého století. Průvodkyně zapíchla ukazovák na první nádvoří a začala vyprávět svůj příběh:
„Tak si představte, že je vedro jako dnes a že máte na sobě gotický šaty u krku a u zápěstí upnutý. Muži mají zase brnění, drátěnou košili a kopí. A přijedete z vycházky, seskočíte z koně a jdete přes první nádvoří, druhý, třetí,“ ukazováček skákal jako koník na čtvrtý, „až se dostanete na pátý, a jestli vás ještě neklepla pepka, začnete stoupat po točitých schodech do nejvyššího patra této věže a až teprve tady si sednete židli.“ Svůj úvod do historie1 hradu ukončila větou: „Chtěli byste být ještě majiteli hradu?“ a z davu směle zabručel basbaryton: „Chtěl.“ Pomněnkové oči se ani nenamáhaly najít viníka, jen její ústa promluvila: „Tak vidíte. Prosím za mnou.“
Druhou místnost, kde pod vitrínou byly nástroje a předměty denního používání, jsme prolétli jako děti, které inspirovány mírně se svažující podlahou po ní vyběhly zase ven, pod schody. Průvodkyně nás vyzvala k výstupu na hradby hradu, a tam nás zanechala napospas žáru slunce a pohledům do šumavských kopců, dokud se nevypovídala s nějakou kámoškou. Když domluvila, zjistila ke svému úleku, že něco přetáhla a snažila se nás donutit k nějakým kaskadérským výkonům zase po schodech dolů. Všechna čest, nikdo se nevyvrkl nohu. Pak nás celou bandu natlačila do nějaké místnůstky, snad abychom si další příběh, který nám zde vyprávěla, zažili na vlastní kůži. „Tak si představte,“ začala znovu, „že jste sklepník pána hradu a máte na starosti víno a jeho nošení na hostinu. Přitom máte početnou rodinu, se kterou bydlíte v této místnosti. Zde je malé okénko, kterým podáváte víno lidem, kterým vás nesmí spatřit, protože jinak by bylo víno vámi znehodnoceno, a museli byste zemřít. A zde jsou schody, po kterých nosíte karafy vína nahoru a dolů. Jednoho dne uklouznete a zlomíte si vaz. Jsou dochovány záznamy, že žádný sklepmistr nevydržel v panských službách déle než rok. Chtěli byste být raději sklepníkem?“ zeptala se opět, a tentokrát se už nikdo neozval.
Vydali jsme se po příkrých schodech dolů, prošli ohromným klenutým sálem, nejspíš skladem vín, až jsme se zastavili ve věži, v jejímž stropě zela díra zastavěná cihlami. Průvodkyně mávla nahoru a oznámila nám, že se nacházíme v hladomorně, a tudy že házeli zločince dolů. „Pokud se hned zabili měli štěstí.“ Soudila: „ Jinak je čekalo pomalé umírání hlady, to když si pádem zlomili jen pár žeber. V lepším případě dopadli na své předchůdce a žili, dokud z nich měli co jíst.“ „Chtěli byste být někdo ještě zločincem?“ Sťala nás pohledem. Ozvala se jedna postarší dáma zasažena vzpomínkou z loňského léta, protože najednou ožila: „A prosím Vás,“ zeptala se nevině, „Tady těmito otvůrky ve zdi prý házeli bohatým zločincům jejich příbuzní jídlo? Je to pravda?“ Průvodkyně oněměla. „Promiňte,“ vyděsila se dáma, že se jí něčím dotkla, aniž by věděla čím a zažalovala jako nějaký fracek z 5. B.: „Prosím, to říkala vaše kolegyně, když jsem tu byla minulé léto.“ Průvodkyně se od nás odvrátila, a vstoupila do poslední místnosti, která hned sousedila s hladomornou. My jsme z místa ale nehýbali, stáli jsme a čekali na její reakci. Nezbylo jí nic jiného než se k nám otočit a skrze zuby prohodit: „ To bych o tom snad něco musela vědět.“
Místnost, která sousedila s hladomornou, neměla dle jejich slov žádný význam. Sloužila k doplnění vzhledu celé věže, aby působila na nepřátele mohutněji. Z této místnosti jsme kupodivu vstoupili na široké zastřešené dřevěné schody, po kterých jsme sestoupili na nádvoří, odkud jsme prohlídku začali. Když jsme se konečně dostali do bezpečí, otočili jsme se na svou průvodkyni stojící nad námi jako posel smrti. Kynula nám, vlasy prozářené odpolední výhní a konečně nám ukázala chrup. Měla na něm dva špičáky s kapkou krve, se kterou se s námi rozloučila tak, že ji plivla na mě.
(fotografie jsou z oficiálních internetových stránek hradu Rábí)

Brumbár: Na stránkách literárního internetového časopisu Obšťastník se objevila pěkná pomluva
Nic zlého netuše prohlížel jsem si na adrese www.volny.cz/obstast docela zajímavý literární časopis mladého charakteru, když tu jsem narazil na fotografii s popiskou Mrtvý čmelák.

Čmelák není mrtvý! To mohu prohlásit zodpovědně. A už vůbec není mrtvý Čmelák a svět!

Čmelák ve starší české literatuře: Kronika tak řečeného Dalimila (počátek 14. století)
Tu udeřili na knížete náhle Sasíci a pobili již mnoho šlechetných pánů. Kníže nahý do niti zde stál jen s hrstkou a hrdinsky se bránil. Již na něj začali Sasíci dorážet kopími. Zderad mezi ně vrazil a odrazil je od knížete. Pobili mnoho Sasů a zbavili se veliké škody i hanby. Po této příhodě si zapamatujte všichni mladí, kteří nedbáte rady starých: starého učí obyčej, zkušenost moudrým činí jej. Dokud zkušenost a zvyk nenaučí, dotud každý jako čmelák bez rozumu hučí.

Se stanoviskem pana tak řečeného Dalimila v naší redakci cele, komplexně a všeobecně nesouhlasíme!

Bledavý Perleťovec: Dvě výstavy, které už zavřely své brány
Galerie Nová síň v pražské Voršilské ulici je zřejmě zakletá, protože i když v ní po dlouhé době vystavuje opravdu dobrý výtvarník, výstava se stejně nepovede. Otto Placht je nepochybně jedním z nejpozoruhodnějších současných českých malířů, do Nové síně si vymyslel projekt „malování naživo“, tedy před návštěvníky galerie. V rozhovoru vedeném s ním na stanici Vltava, pak tvůrce řekl, že před lidmi nakonec malovat nedokázal, tvořil jen, když žádní nepřišli a v noci. Času bylo příliš málo na obrovská plátna pověšená od stropu k podlaze po třech stěnách galerie (v té čtvrté jsou dveře). V poslední den výstavy se na nich rýsovaly pouhé náčrty, jistě zajímavé, ovšem raději než náčrty a malíře, který pod nimi stojí, bych viděl již hotová díla.

Krásný prostor, i když nikoliv původně určený pro obrazy, má výstavní síň Bayer & Bayer v Řetězové ulici, nad kavárnou Montmarte. Pod malovaným dřevěným stropem se v lednu prezentovalo devět výtvarnic. Kvalita jejich děl byla na této výstavě přímo úměrná jejich věku: čím starší, tím lepší. Adriena Šimotová, Jitka Válová, Eva Kmentová... Jistě, těžko se jim někdo z mladé generace může rovnat, ale vystavené práce například Moniky Abbot či Markéty Bartoš jako by chtěly říci, že žádné kvalitní současné výtvarné umění neexistuje, což samozřejmě není pravda.

Ještě jedna fotka z výletu jednoho básníka a jednoho malíře do New Yorku.

Na snímku není ani básník Pavel Rajchman, ani výtvarník Jaroslav Jebavý, kteří vyrazili z Pardubic, aby nám do Čmeláka a světa poslali fotografii děravé krychle, kterou nejdříve vyfotili. Jejich fotografie mostu nad vodou je v rubrice Redakce o něco níže než snímek červenavé krychle.

Michal Šanda: Uvedení knihy Jana Řezáče
Nakladatelství Concordia uvedlo knihu Jana ŘEZÁČE Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti I, ve čtvrtek 3. února od 17 hodin v knihkupectví Academia v Praze na Václavském náměstí.
Jan Řezáč (1921) je bývalý šéfredaktor SNKLHU, respektive Odeonu, s nástupem normalizace vyhozený, taktéž zakladatel revue Světová literatura (1956). Mezi lety 1941- 44 se redakčně, autorsky a překladatelsky podílel na vydávání samizdatových sborníků (Chodci zeleně, Veselý hřbitov, Vycpaný pták, Neplující protějšky, Ochranné prostředky, Záchody a jiné). Roku 1965 vydal knihu Pasáže; k vydání připravil monografii Maurice Henry (1967).

(Václav Řezáč na čtení v Academii, foto Michal Šanda)

Hlavý jezdec: fotografie, která není z jeho chystané publikace Skotsko malé a velké
Snímek ze Skotska nevyfotil přímo Hlavý jezdec, který ovšem na výletě, z nějž obrázek pochází, byl osobně přítomen. Připojená báseň je z knížky Ve znaku bodlák, z výboru současné skotské poezie, kterou vydalo nakladatelství BB art v redakci a překladu Zdeňka Hrona v roce 2001.

Kenneth White

Scotia Deserta
(úryvek)

Stezka na skalách

a vůně mořských chaluh
mezi Fairlie a Largsem

Táhnoucí se dým
lesk podzimních listů

a jezera Loch Lomond

Přízrační racci v šedi
kéja kéja kéja kéja
září v Applecrossu

Tiree
v březnovém rozbřesku
království větru

Sedm ostrovů
v slavnostním slunečním úsvitu:
Islay Jura Scarba Lunga Luing Shuna Seil

Michal Šanda: Děčínský večírek v pražském klubu Rybanaruby
V Praze na Vinohradech v Ryběnaruby v neděli 30.. ledna představili děčínští autoři almanach svých textů nazvaný Město D. Knížku sestavili Radek Fridrich, Tomáš Řezníček a ředitel Městské knihovny Děčín Ladislav Zoubek.

obrázek 1: Ladislav Zoubek a Václav Vokolek
obrázek 2: J. H. Kalif a Radek Fridrich ladí formu před vystoupením.
obrázek 3: Tomáš Řezníček jako iluzionista se sklenicí.

obrázek 4: Pražské diváctvo. Vpředu více vlevo Vít Janota a Václav Kahuda. Vzadu více ve tmě děčínský J. H. Kalif a pražský Josef Straka. Nejvíce vpravo začínající autorka Profeldová. Úplně vpředu nevíme kdo v brýlích.
obrázek 5: V Ryběnaruby před půlnocí. Uprostřed žánrového obrázku Michal Šanda, který je autorem všech zde uvedených snímků kromě tohoto.

Bledavý Perleťovec: A to, Brumbáre, ještě nevíš...
Jak píše můj kolega níže, jistě nesvědčí o ničem dobrém pro tento národ, když je na jevišti Národního divadla svatý Václav představen jako duševně méněcenný a když je herec Javorský, jenž světce ztvárňuje, za svou znevažující kreaci odměněn upřímným smíchem. A to ještě, Brumbáre, nevíš, protože tam nechodíš, že konečně došlo, jak jsem léta předpovídal, na Klementinum, neboli Národní knihovnu. Na Královské cestě, přímo před Karlovým mostem, bylo Klementinum pochopitelně už dlouho trnem v oku prodejcům křišťálu, kteří obsadili domy naproti, respektive těm, kdo stojí za nimi. Řešení se našlo v osobě nového ředitele Národní knihovny pana Ježka, který ve spolupráci s pověstně úplatným náměstkem primátora Bürgermeistrem (jeho nedávným plánem je zbourat Nádraží Střed a vysunout vlakovou dopravu na okraj Prahy – na uvolněné ploše mají vzniknout obchodní centra a parkoviště) plánuje vybudovat novou Národní knihovnu na Letné a Klementinum, ač to jistě neříká naplno, leč úmysl je jasný, chce proměnit v „prostor otevřený veřejnosti“ neboli v turistickou atrakci. Klementinum veřejnosti otevřené je, byť ne celé, ovšem veřejnosti v jaksi jiné podobě, než jakou představují zahraniční turisté. Z hlediska budoucnosti je obdobně problematický například objekt DAMU, který, ač historicky nepříliš pozoruhodný, mohl by být pěkným hotelem, následovat může Univerzita Karlova jak v Celetné, tak na nábřeží, Rudolfinum, UMPRUM, dále HAMU a Matematicko-fyzikální fakulta na Malostranském náměstí – všechno budovy doposud v rukou státu, kterým lze vybudovat jejich nová působiště na jiném místě Prahy.
Koneckonců, co Češi chtěli, to mají. Čmeláčí národní sebevědomí a hrdost jsou pevné jako skály a stálé po staletí. Jen se přijeďte podívat do Čmelákova Pupíku!

(Pohled do chodby Klementina s okny do Křížovnické ulice, tedy směrem ke Karlovu mostu. Má zde už brzy vzniknout galerie. Místa pro křišťál je tu opravdu dost. Fotografie Karla Plicka z knížky Procházky Prahou - ještě z předkřišťálových časů.)

Michal Šanda: Fotografie z křestu knížky Bogdana Trojaka
Náš externí spolupracovník ze zúčastnil i se svým fotoaparátem uvedení nové básnické sbírky Bogdana Trojaka Strýc Kaich se žení, kterou vydalo nakladatelství Petrov, jež se konalo v pátek dvacátého osmého ledna v podniku zvaném U Řehoře Samsy ukrytém v bludišti pasáží mezi Vodičkovou ulicí a Václavským náměstím v Praze.

obrázek 1: herečka Jitka Ježková, režisér Dimitrij Dudík a herec Josef Somr nad texty Bogdana Trojaka před produkcí, foto Michal Šanda
obrázek 2: Bogdan Trojak a jeho žena Lenka zatím před obálkou časopisu Time in, příště už..., foto Michal Šanda

Michal Šanda: Výročí kavárny Obratník
Ve stejný den jako akce, o níž pojednávají výše uvedené fotografie, se konal dýchánek k oslavě třetího výročí vzniku Poetické kavárny Obratník sídlící v ulici Jindřicha Plachty v Praze na Smíchově. Oslavu zdobili četní účinkující.

obrázek 1: Renata Bulvová, dramatická a literární umělkyně a organizátorka mnohých akcí a prozaik Vladimír Pavlovič, kteří na večírku účinkovali, foto Michal Šanda
obrzázek 2: Roman Polák, zakladatel Poetické kavárny Obratník a též nakladatel, foto Michal Šanda

Brumbár: První galerie vlevo, sedadlo tři
28. ledna měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Josefa Kajetána Tyla Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v režii Jiřího Pokorného. Premiéru, ač ne z první řady (prezident Klaus ve své lóži stejně neseděl), zhlédli dvě ač nepíšící, přesto příznivkyně redakce S. B. a I. M. Podle jejich informací pan Pokorný (však jej známe z Divadla Na Zábradlí) pojal svatého Václava jako duševně méněcenného a pohlédl svrchu na křesťanství, aby vyzdvihl pohanské bohy pojaté ve vikingském stylu. Slyšíme-li jméno Jiří Pokorný, víme, že se režisér bude především vysmívat, což publikum mnohdy baví, tentokrát se ale s diváky minul. Já jsem v divadle nebyl, jelikož jsem jinde brumbároval, ovšem výše uvedený umělec je mi jaksi zárukou negativního přístupu ke světu. A nebylo-li tomu tentokrát tak úplně – jak jsem se doslechl – alespoň návštěvníky Zlaté kapličky velice nudil.

Čtení Arnolda Nowického: Pozdě, ale přece, omlouváme se, Michale
V pondělí 10.1. četl v UNIjazzu v Jindřišské Arnold Nowicki. Představil především nové texty, ale došlo i na největší pecky z loni vydaných knih Moltke a Marasmus. Jednoaktovku Poslední večeře nastudoval s pomocí kolegů z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a dvou studentek literární vědy z Olomouce.

(zprávu podal a fotografoval Michal Šanda)

Arnold Nowicki s textem a s křišťálovým soukrulem na stole

Michale, omlouvám se za celou redakci. Tvou reportáž jsem kamsi založil po vydatné konzumaci na výše uvedeném večírku, kam mě poslali místo Bledavého Perleťovce, který tam prý už nikdy nevkročí... Ale nakonec jsem ji našel.
zprávu zašantročil: Bruton

Arnold Nowicki s příznivkyněmi, ochránci a zástupcem redakce Čmeláka a světa

Petr Motýl: Knižní hlídka
Se zpožděním jsem si přečetl knížku Pavla Rajchmana nazvanou neanone, která vyšla začátkem léta. Její autor, tak jako v každé další své knížce, udělal opět krok vpřed. A básně rozhodně stojí za přečtení.

Kruhoběh

V lomu času
nic!
než zase plynutí:

průsvitná loď
kormidlem pták

V kruzích brázdím
nahazuji oči:
slepé návnady

Lovím... zasekávám!
k břehu vleču
část dna.:

strop pekla
kterého jsem se
kdysi dotknul

Slyším!
i břehy putují...

(Na fotografii auttor ilustrací ke knize, Jaroslav Jebavý s autorem knihy Pavlem Rajchmanem na výletě v NEW YORKU. Básník je na snímku na rozdíl od výtvarníka skryt uvnitř mostu.)

Z dopisu Hlavého Jezdce
Vůbec moje asi už nepřekonatelné zážitky literární povahy se staly, když jsem se jako kluk u dědy v Přelouči hrabal v truhlách. Některé byly nacpané ročníky v takových těch tvrdých papírových různobarevně šekatých deskách svázaných časopisů, stratigraficky počínaje Lumíry, Zlatou Prahou, Humoristickými listy, přes Světozory a Letem širým světem po úžasné prvorepublikové geografiky Zeměpisné magazíny. A to si nevzpomenu na všechny názvy. Včetně dětských časopisů Radostí, Mladých čtenářů a Mladých hlasatelů. Ty byly ovšem nejvzácnější, námi zpočátku nazývané podle seriálů o kačerovi Donaldovi Kačeři. To byla pastva a nekonečné tajemné blaho pro smysly. Samozřejmě jsme četli jen málo, stačilo si to prohlížet, vypadalo to jako nevyčerpatelná zásoba. Ale vyčerpala se... dnes nemám z toho ani list... A vůbec nevím, kam všechno přišlo. Nejspíš do sběru. Ztratil jsem to z dohledu, když umřel děda a já „odešel na školy“ a hlavně zasedl do hospody.
Teprve dnes mi dochází, jaký to byl vlastně až sociologický jev obdivuhodného a velkorysého přístupu majetkem spíš podprůměrné a školami pouze obecně vzdělané rodiny truhláře na malém městě k poznávání, vzdělávání a tak. Nejen že se to všechno kupovalo při stálém nedostatku a hypotéce na domek a dílnu, ono se to i četlo a pak se s tím nezatopilo, ale nechalo se to svázat u řemeslníka knihaře, který se tím pádem na malém městě klidně a dobře živil, a odneslo se to na půdu „příští civilizaci“.
Ta se bohužel ukázala „ve většině sledovaných kritérií“ barbarskou a všechno z té a z jiných půd zašantročila. Nakonec i půdy samy a svět pod nimi.
To byla chudá přeloučská půda. A vida, tedˇ si uvědomuju, že na materiálně velmi bohaté půdě strážské, pod níž žila i řádově bohatší mámina kupecká rodina, se kromě škvárů, jakými byly Katolické listy, Katolická žena a podobné z dvacátých let dvacátého století, písemnosti prakticky nenacházely. Ale to by už byla jiná pohádka... O těch dvou domech se mi dost pravidelně dodnes zdává...

(obrázek zemědělské půdy v Hermitage u Pontoise z roku 1879 se na toto místo vloudil omylem...)

Bledavý Perleťovec: Na obrazech sněží...
V Českém muzeu výtvarných umění v Husově ulici v Praze je možné až do dvacátého února 2005 shlédnout výstavu nazvanou Zima, která slovy pořadatelů „ozřejmí návštěvníkům, zejména dětem, fenomén zimy v průběhu minulých 100 let.“ Fenoménem jistě můžeme nazvat cokoliv, v tomto případě jest to ovšem smutné nazývání. A příznačně smutný je i výběr vystavených prací, snad ovlivněný především finančními prostředky galerie, které nedovolují více kvalitních zápůjček. Ale i tak ve výstavní síni lze nalézt několik děl vpravdě klasických (Josef Lada, Jaroslav Panuška, Jakub Schikaneder, Bohuslav Reynek) i velmi kvalitních současných (Milan Moucha, Martin Kuriš). Jako celek však představený soubor nedrží a nemá čím držet pohromadě a je evidentním šlápnutím do prázdna, nad jehož propastí jej ovšem stačí – naštěstí – svou uměleckou silou udržet několik výrazných obrazů, které přes veškerou matnost a průměrnost expozice dokáží o „fenoménu zimy“ přesvědčivě vyprávět. Kdo by ostatně odolal tak důvěrně známému kouzlu Reynkova zasněženého dvora v Petrkově, Ladových Hrusic se sáňkujícími dětmi či Schikanederova sněhem pokrytého pražského zátiší.

(zde uvedený obraz na výstavě neuvidíte, ale najdete ho v monografii o Jakubu Schikanederovi, kterou napsal Tomáš Vlček a vydal Odeon v roce 1986)

V románském sklepení domu současně vystavuje (rovněž do 20. 2. 2005) skleněné šatičky a zrcadélka se skleněnými držátky a roztomilými skleněnými portrétky současná umělkyně z New Yorku Kren La Monte. Románské sklepení je samozřejmě krásné, ale není jeho prostor pro takovéto kreace škoda?

Bruton: Czech Press Photo
(Staroměstská radnice v Praze, Rytířský sál, do 30. 1. 2005)
Jak pregnantně říká naše staré přísloví: „Senzace není kojná!“ Což doslova a do písmene platí právě o této výstavě.

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
Výstava Insiders/Nenápadná generace (Dům pánů z Kunštátu, otevřeno do 31. ledna, Dominikánská 9, denně mimo pondělí po od 10-18 hod, každou středu volný vstup. Autoři: Zbyněk Baladrán, skupina Kamera skura, Krištof Kintera, Lenka Klodová, Pavel Kopřiva, Alena Kotzmanová, Ján Mančuška, Jan Nálevka, Michal Pěchouček, Pavel Ryška, Tomáš Vaněk, kurátor: Pavlína Morganová.

Ve středu jsem se byl podívat na výstavu Insiders pořádanou brněnským Domem umění v Domě pánů z Kunštátu. Kurátorka Pavlína Morganová na ní představila práce několika třicátníků. Insiders definuje: "Jsou to příslušníci určitého uzavřeného klubu, skupiny, profese nebo i širší komunity. Prostě ti, kteří znají pravidla a kontext svého společenství, umí se v něm pohybovat a hlásí se k němu." V tomto pojetí bych se tedy mohl označit za outsidera, kterého nicméně některé práce insiderů docela oslovily.
Hned po vstupu do prvního sálu upoutá pozornost stojan s květináči Zbyňka Baladrána. Motiv umělých květin "jako živých" je tu doveden ad absurdum do domácí výroby kaktusů z nejrůznějších umělých hmot. Práce skupiny Kamera skura jsem přešel bez většího povšimnutí, ve druhém sále byly práce Lenky Klodové, několik kreací na motivy "polidštění" pornografie. Stojánek s časopisy Leo, vedle něj dva obrázky jako do kuchyně, s ženami z fotografií z tohoto časopisu zakrytými látkou jako skutečnými peřinami. Moc umělecké mi to nepřipadalo, stejně jako její Rodičky nebo Loutkové scény, ale je pravda, že si často - a marně - lámu hlavu nad tím, jestli a jak se dá porno vtáhnout do stravitelného "denního" světa. Porno se dělá proto, aby si ho chlápkové koupili a pak nad ním vyšilovali, tudíž jako privátní záležitost, která jako by mimo tento privátní svět neexistovala. Porno je snad nějakou Atlantidou našeho světa, co to ale znamená?
V dalším sále byly obrazy Michala Pěchoučka a objekty plus fotografie Krištofa Kintery. Pěchouček tam měl několik pláten s výšivkami postav, jiné obrazy byly překryté sítí proti hmyzu, skrývaly výšivky nebo malby postav žijících snad celkem běžným životem. Jak se možná opravdu žije tady, ve skrytu, v naší přítomnosti podivuhodně ponořené do bezčasí. Od Kintery byl na výstavě jeden mluvič, loutka uprostřed sálu, která se chvílemi zapínala a chrlila jen obtížně srozumitelné proslovy, potom několik neužitečných spotřebičů a fotografie z akcí.
Čtvrtý sál s díly Aleny Kotzmannové byl zšeřelý, s fotografií dívky spící u okna ve vlaku a s videem s vyhlídkou z toho okna, na březnové sychravé území venkova u trati. Přišlo mi to autentické, ať už to bylo od nás, z Německa nebo odjinud ze střední Evropy.
V posledním sále byl uprostřed domácí žebřík z krabic od Jána Mančušky, plastikové lahvičky od kosmetiky Tomáše Vaňka a malby na zdi - desky Pavla Kopřivy.
Pak jsem se vrátil do úvodního sálu, kde byly kromě Baladrána a Kamery skury ještě čtverce z bodláků od Pavla Ryšky. Jeho kompozice se mi líbí, už jsem je viděl před několika lety na Salonu mladých ve Zlíně. Nicméně těžko říct, jestli se mi líbí jako výtvarná díla nebo pro ty bodláky jako takové. Čtverce z tužek Jana Nálevky mi přišly trochu infantilní, ač hezky barevné. Několik "obrazů" tam měl taky Ján Mančuška, opsal jsem si názvy Na tvrdo, Bolí to, jen když se směju, Sám doma.

(fotografie: Zdeněk Mitáček - více fotek lze nalézt na adrese: www.podeltrati.net/alba/alb2_insiders)