číslo 1/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Bledavý Perleťovec: Smutný Mánes
Osud dvou výstavních prostor v centru Prahy, které vznikly přímo jako výstavní síně určené pro představování moderního umění -Mánesu a Nové síně –, je smutný. Potvrzením tohoto stavu je například krátce trvající výstava (16. 12. 2004 – 2. 1. 2005) nazvaná Daniel Dvořák - scénograf/sběratel - 50 : 50 (fifty/fifty). Finančně i společensky velmi úspěšný Daniel Dvořák (Opera Mozart, ředitel Státní opery, šéf opery Národního divadla) jako scénograf vychází neomylně vstříc divákovi, jako sběratel neomylně vstříc kýči, nejpočetněji a příznačně byli v části sběratelské zastoupeni Jiří David, Stanislav Diviš a Antonín Střížek. Z šedi a průměru jen opravdu velmi nesměle vykukoval růžek koberce Martina Mainera, jeden z obrazů Jaroslava Róny, objekt Čestmíra Sušky... Kdy naposledy se v Mánesu konala výstava, která by jeho prostory dokázala důstojně zaplnit.

(na obrázku Mánes s Šitkovskou vodárenskou věží v popředí, fotografie je z knížky mimořádného fotografického znalce Prahy Karla Plicky)

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
Při jedné ze svých návštěv Prahy jsem viděl v Rudolfinu výstavu Františka Skály a v Městské knihovně retrospektivu Karla Malicha.
(poznámka redakce: první z jmenovaných výstav skončila 2.1.2004, druhá 9.1.2004)

objekt Karla Malicha

Oba tyto umělce dělí rozdíl jedné generace. Malich vycházel z geometrie tvarů, maximálně oproštěné pro mě byly v jeho úvodní etapě dva reliéfy: čtverec z bíle nalakované vlnité lepenky a čtverec z černě nalakované vlnité lepenky. Na začátku sedmdesátých let začal vytvářet prostorové drátěné objekty. Jako by dílo překonalo svoje dimenze a autor se pokusil naznačit siločáry a energii okolo něho. Opravdu mě více emocionálně zaměstnala právě tato druhá část výstavy, pozdější Malichova díla, včetně kreseb z pozdějších let.

(fotografie z dobového tisku, Karel Malich na zahájení své výstavy v Městské knihovně)

Spojnici od Malicha ke Skálovi bych snad ne moc krkolomně našel v tom, že Malich ve svých kresbách z devadesátých let abstraktně ztvárňoval krajinu, její energii, siločáry dění.
Skála se pak pohybuje v krajině rovnou jako sběrač a nalézač kuriozit, vytvářeč hravých zmenšenin. Oproti Malichovi je zatím hrubě materialistický, hraje si dost často na náhodu...
Petru Motýlovi Skála do Rudolfina nezapadl, je to pravda, mně by zapadl snad do vesnického kulturáku, kde si dovedu představit v koutě o zeď opřenou některou z jeho kytar, v sále zapomenutou planetu s prstencem nebo zaprášený lesní gramofon.
Věci, které v reálu vypadají jako velké - viz modely luxusních aut ze dřeva nebo železných zrezivělých součástek - ve zmenšeném měřítku působí směšně pomíjivým dojmem. Také za naším domem kdysi uvízl při regulování řeky bagr a musel přijet obrněný tranportér a tahat ho z bláta... Nebo to snad bylo tehdy, jak pokládali ten dálkový kabel, o kterém se tvrdilo, že vede z Moskvy do Washingtonu D.C.? Podobný rituál jako u Skály a jeho přátel však u nás nevznikl.

oficiální propagační fotografie k výstavě Františka Skály

Malich pět hvězdiček, Skála tři a monokl pod okem, to když si vzpomenu na jeho Organické koláže, nebo jak se jmenovaly ty tři z fotografií pohlaví sestavené koláže v jedné z místností Rudolfina.

Dopis Hlavého jezdce
Ahoj Petře,
nalezl jsem zajímavý dopis v lahvi v pěnivé špíně na břehu kalného Labe za křiku otrhaných racků a ve vůních Semtína v parách nad hladinou lnoucích... Mohl by tě možná zajímat a něco mí říká, že by snad mohl být dokonce určen tobě, leč proti proudu Vltavy od Mělníka k Smíchovským břehů že stěží zamíří... Tedy, zde jeho text:
„Protože a přestože je mi známo, že vlny Labe jen do města hříchu do Hamburgu plynou, i jakou nezvládnutelnou a divokou potřebu rozvraceti, převraceti a vůbec oponovati v Tobě vyvolávává jakkoliv projevená slabost přiznání obliby, neřku-li nadšení nad něčím, dávám Ti teď tuto možnost opět. A to jen tímto prostým úryvkem, který jsem objevil a který dojmul mé vyprahlé city poezií tak čistou, tak vnímavou, tak prostou, tak dávnou, že hledám druha, který by se o ty dojmy se mnou podělil a sdílel je, a ignoruji při tom a přijímám riziko, že se v tvých očích opět mýlím a dostane se mi namísto pochopení a souznění zase jen poučení..."

(fotografoval Hlavý jezdec)

Ví, kdo sám zkusil
jaký je smutek krutý společník
tomu, kdo pozbyl ve světě přátel.
Mrazivá samota myšlenkám vládne,
ne rudé zlato, bohatství země.
Vzpomíná darů, druhů v síni,
jak ho v mládí k hostině zval
přítel a pán. Pohasly radosti.
To dobře ví, kdo musel dlouho
postrádat rady drahého pána.
Když spánek s hořem vyhnance spoutají
společnou mocí, mysl se vrací
do zašlých časů. Tu se mu zdá,
že svého ochránce objímá a líbá,
do klína pokládá paže i hlavu,
jako když tehdy užíval trůnu.
Pak zase procitne bez přátel poutník.
Před sebou spatří jen sinalé vlny:
Ptáci se koupou, rozpínají křídla,
jíní a sníh skrývají zemi.

Odpověď redakce
Dumali jsme a dumali, neboť jsme měli na mysli autora z našich luhů a hájů a nedomnívali jsme se, že by z široširých prostor a duchovních objemů světa dospěl lahvovou poštou po Labi do Pardubic z krkonošských vrchů text odjinud než ze zemí zdejších až vezdejších.
Bledavý Perleťovec pomýšlel na Otokara Březinu s jeho v Čechách jedinečnou mystikou, ač verš se mu zdál být spíše prodchnut dikcí mistra Jaroslava Vrchlického, který k nám přinášel ovšem všemožnou kulturu světovou, ač z literatury anglické překládal ovšem spíše Josef Václav Sládek.
A jak dále probíhala redakční porada? Brumbár jen dumal a neříkal nic. A Bruton prohlásil, že nám Hlavý Jezdec jistě zaslal doposud neznámou báseň jeho oblíbeného Alexandra Sergejeviče Puškina nalezenou při právě probíhajících vykopávkách ve vsi Michajlovská v Psovské gubernii.
A pak nám Hlavý jezdec prozradil, že jde o text staroanglického básníka zvanou Poutník pocházející z časů Béowulfových. V lahvi připlavala Labem proti proudu, což jsme ovšem neočekávali.

z knihy o Béowulfovi, kterou vydal Torst

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
31. 12
Byl jsem chvíli ve městě kolem oběda. Syrové, nezajímavé město.
Dal jsem si kofolu v jedné prázdné hospodě na Skácelově v Králově Poli, U Hejtmalů. Odpovědný majitel a možná i jediný právě přítomný číšník se jmenoval jako já, všiml jsem si jména „odpovědného vedoucího“ na prosklených dveřích, jak to bývalo zvykem v dobách pozdního socialismu. Kdybych měl hospodu, vypadala by asi takhle. Nevařili by tam, na hosty by za dveřmi štěkal malý knírač, nic by tam neměli, jenom pití, křupky, kofolu, dva stoly na kulečník a zapnutou TV na vysokém soklu (zrovna v ní šel film Vrchní prchni).
Sešel jsem pak ještě kousek dolů najíst se do čínské restaurace Pagoda, nacházející se v budově, kde byl v podzemí dříve sál kina Jadran. Kultury se mění, civilizace se přetlačují. Dal jsem si polévku Peking, rizoto s hovězím a sklenici nealkoholického starobrna. Na Eurosportu jsem shlédl několik z padesáti sportovních příběhů roku. Ale pravou peckou byl až teď večer asi hodinový dokument o skupině Kryštof. Richard Krajčo vypadá jako někdo, kdo se dá poslouchat, kdo umí bavit lidi a tak dál. Takhle asi nějak vypadá člověk, který něco dělá, podniká a podobně.

Bledavý Perleťovec: Pod kostelem svatého Františka
Bohužel až po skončení výstavy se krátce zmiňuji o Cestě kolem světa Tavíka Františka Šimona (1877-1942), která do konce prosince prezentovala především autorovy kresby v Galerii U Křížovníků na Křížovnickém náměstí v Praze. T. F. Šimon měl díky stipendiu mecenáše Hlávky možnost odcestovat do Paříže, aby zde, s výjimkou cest zmiňovaných v titulu výstavy, již setrval. Počtem vystavených děl výstava malá, nicméně velmi působivá. Ač v Paříži byl autor jedním ze stovek a tisíců malířů, kteří sem od konce devatenáctého století mířili z celé Evropy a světa a jejich průměr nepřesahoval, v kontextu českého výtvarného umění je nutné vnímat jej jako autora výjimečného. Výjimečným prostorem je i kaple, ve které se výstava konala, byť se její duch s duchem Šimonových kreseb více křížil, než souzněl.

Brumbár: Nemile jsme našeho vydavatele přistihli!
Takto se nám náš vydavatel zachoval, ač nám všem tvrdil něco úplně jiného. Z jeho chování, jelikož je naším vydavatelem, nemůžeme ovšem vyvodit patřičné důsledky ovšemže z právě uvedeného důvodu. Říkal nám ale, vykutálenec, že s panem Kofroněm nikdy nikde nebyl ani nemluvil, ani s ním z vody nevařil, a dokonce prý ani kdovíjak staré fotografie nikdy nevytahoval z náprsní kapsy nevkusně kostkované košile, která nejenže je nemoderního střihu, ale navíc nese vlevo od třetího - vkusem již zastaralého - knoflíčku shora olejovou skvrnku velikosti a tvaru nezralé hnědavé fazolky.

(pan Kofroň v kožené bundě druhý zleva, první zleva výše zmíněný nemile přistižený fotoaparátem Michala Šandy)

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka
Rád bych upozornil na několik knížek, které vyšly během podzimu.

Vít Slíva vydal v Hostu sbírku Rodný hrob. Autor v ní pokračuje v intencích své poetiky vyznačené knihami, které mu pravidelně vycházejí. Udržuje si svou laťku – standartně vysokou - , kterou ovšem předchozí Bubnování na sudy výrazně překračovalo směrem vzhůru.

Vít Slíva na obálce své knihy

V nakladatelství Weles vyšla druhá sbírka Petra Špangera Dům ani ne k životu. Jelikož ji na jejím přebalu opěvuje Petr Motýl, majitel Čmeláka a světa, nemohu s jeho názorem nesouhlasit.

obálka knížky Petra Špangera

Nedoceňovaný a přitom již velmi klasický a stále v převeliké kvalitě tvořící básník Jan Novák právě vydal spolu s fotografem Martin ´B´ Stanovským knížku Žižkovské vertikály. Fotografie jsou ze Žižkova. A básně rovněž. Nebývale spolu souzní a vytváří opravdu pozoruhodný celek.

obálka knížky Jana Nováka a Martina Stanovského

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
28. 11.2004
Dnes jsem byl nakupovat v Carrefouru v Králově Poli. Nový obchodňák, hned vedle provozu teplárny, nad kterou zapadalo slunce, zastřené a bledé za příkrovem listopadových mraků. Mraky připomínaly řasy a obloha mořské dno. Jedenkrát jsem byl v létě u hřiště tady v Soběšicích, bylo to večer, dal jsem si pivo a poslouchal řeči místních: „…nafta stála jenom 2.50 litr, ale stejně jsem měl takový speciálně udělaný úzký kanystr, co se dal zastrčit do aktovky. Přes rok jsem si z fabriky nanosil naftu na topení na celou zimu…“ Ten den byla obloha šedá, jako ocel, „…v Králově Poli umřel zloděj, co vykrádal kostely. Našli u něho věcí za dva milióny, ale u většiny nedokázali poznat, kam patří. Teď to zdědí jeho céra…“