Čmelák a svět, číslo 8/2003




číslo 12/2004, ročník pátý


Ne-aktuálně z redakce

Brumbár: Různé
Obnovená premiéra představení Rodinné příběhy srbské autorky Biljany Srbljanovič se konala v pátek 10. prosince v Divadle Rokoko, přičemž její původní premiéra se datuje k 6. březnu 2001 v prostorách divadla studentů DAMU v Disku. Herečky v něm nevystupují, prosím pěkně, takto oblečeny:
Přítelkyně redakce I. a S., které se obnovené premiéry v Rokoku zúčastnily, bohužel v písemné formě nemohou sdělit nic bližšího o kvalitě představení neb na formu takovéhoto vyjádření zcela upřímně vyjadřují apatii symptomatickou až běda, ač obě divadlo milují. Z divadelního kousku, potažmo z kvality a množství zde i poblíže do organismů absorbovaného vína však vyzískaly obě konkrétně nejmenované dojmů přehršle.
Převelice je nám líto, že vzhledem k pátečnímu večeru se jediný náš nealkoholizovaný redaktor rozhodl pro návštěvu filmu Jeana Renoira Velká iluze a Divadlo Rokoko zcela opominul...


Bledavý Perleťovec: Ale! Ale!

Ten film je obrovský! Zbožňuje-li kdo, tak jako já, Hledání ztraceného času Marcela Prousta, jak by si mohl nezajít nepodívat se na zánik aristokracie smetené bouří první světové války v podání Pierra Fresnaye a Ericha von Stroheima, jejichž svět rozbíjí barbar Jean Gabin. Žid Marcela Dalia je ovšem věčný a jeho představitel jaksi mimochodem do filmu přidává mistrovský divadelní výkon ve scéně vězeňského kabaretu. Ale ano, i v českých divadlech, Karel Roden by tu scénu zahrál... No tak jsem šel do kina...






(zleva Stroheim, Gabin, Fresnay)


Malá redakční polemička s kinem
Brumbár: Tak já jsem seděl u Medového Ježka a přinášeli mi sklenici za sklenicí. Ale psali v programu, který jsi mi dal, Perleťovče, že o tom filmu řekl Joseph Goebbels, že: „Velká iluze je náš úhlavní filmový nepřítel“ a F. D. Roosevelt, že: „Všichni demokraté by měli tento film vidět.“
Perleťovec: Film jsi neviděl, ale z místa dokážeš vrhat povrchní efekty, jak přináleží k profesi novináře současnosti. Ale o filmu neříkáš naprosto nic. Ale já vím, že nejsi tak hloupý, Brumbáre, jen moc chlastáš.
Brumbár: Hm... Tak já se stydím, Perleťovče...
Protože Jean Gabin, když za mého mládí
ukápnul jiskru doutníku na podlahu rozvrzaného kina, ve kterém jsem seděl...




(Jean Renoir, jeden z podivuhodných kouzelníků francouzského filmu)

Perleťovec: Ten film natočený v roce 1937 končí záběrem na sněhovou pláň, kde v závějích padají, ale jdou kupředu, dva uprchlíci z první světové války. A režisér dobře ví a v tomto záběru vyjadřuje, že se co nevidět stane něco ještě něco mnohem strašnějšího. Ale nad sněhem, když se dobře díváš, můžeš vidět také hvězdu. Tu z Betléma.


Brumbár: Pylná redakční práce
Pan vydavatel probírá pyl utkvělý na stránkách našeho časopisu, aby posléze porovnal ryzost třpytu jeho zrnek s barvou paprsků slunce procházejících korunou jeho oblíbeného javoru v Jinonicích a dopadajících na jeho nataženou dlaň ve studených odpoledních předcházejících zimnímu slunovratu. Tato pylná redakční práce je v současné době jeho jedinou redakční prací.



(fázi redakční práce vyfotografoval Michal Šanda)


Bledavý Perleťovec: Z četby
S velikou radostí jsem konstatoval, že o čmelákovi, tedy o předzjednaném duchovním principu našeho časopisu, píše i sám nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Czeslaw Milosz

VIDĚT NEMOTORNÉHO ČMELÁKA
A ČERNÉHO BROUKA,
KTERÝ SPĚCHÁ PROPLETENCEM LODYH.




(na obrázku je můj bratranec Perleťovec Stříbropásek, který mne na Miloszovy verše upozornil, úryvek je vyjmut z básně U pramene ze sbírky To, kterou přeložil Josef Mlejnek a vydalo nakladatelství Paseka v roce 2003)


Petr Motýl: Výstava v Jízdárně Pražského Hradu

Těžko se kriticky píše o člověku, který se aktivně zúčastnil odboje za první světové války a za účast v odboji za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře, aby svůj skončil v roce 1944 v Dachau. Kolik odvážných mužů, kteří dosáhli společenského postavení srovnatelného s Preissigovým, bylo ochotno riskovat vše?
Co říci o někom, kdo se po úspěšné kariéře v USA vrátil na počátku třicátých let do vlasti, aby jí stál ku pomoci v těžkých časech? O umělci, který citlivě vnímal nejsoučasnější evropské avantgardní trendy, aby v jejich duchu vytvářel pozoruhodná díla, o umělci, který za vlastním svébytným výrazem ale nikdy nedokázal a snad ani nechtěl jít. O pragmatikovi a idealistovi zároveň, o tvůrci, kterého vždy sváděla sladká líbivost, jenž byl ovšem také skvělým ilustrátorem a geniálním návrhářem vzorů tapet a předsádek knih, které vytvářel na počátku 20. století, kdy ornamentu doposud nebylo upíráno místo, jež mu přísluší.
Desítek Vojtěchů Preissigů by bylo českému národu zapotřebí v době, v níž žil, a ovšemže i v současnosti. Žel, není jich a scházejí nám, velice nám scházejí.


Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka: K ceně Jindřicha Chalupeckého
(14. 11. 2004)
Kandidáti na Cenu Jindřicha Chalupeckého měli, až na jednu výjimku, společnou práci se slovem. Kurátor František Kowolowski dostal k dispozici pro pět výtvarníků čtyři sály druhého patra Domu umění.

V prvním byla kreace Isabely Grosserové, která spočívala v nápisu vysekávaném po písmenech do omítky. Tvorba byla včera několik písmen před dokončením. Nápis jsem si nezapamatoval ani neopsal, vysekaný ale byl zajímavě, až na cihly a kabely pod omítkou. Také na něm podle štítku s názvem díla dělala rovnou celá pracovní skupina. U stěny sálu byl stolek s anketními otázkami na brněnská témata: Co si myslíte o přestavbě nádraží v Brně? Mělo by být sídliště Lesná památkově chráněno? Byly lepší dřívější stavební postupy nebo dnešní montované stavby. A další. Sál mi evokoval atmosféru zbořenišť, přestavovaných objektů, chyběla jen hromádka cihel a zárubeň odněkud vybouraných dveří.

V následujícím sále Ján Mančuška promítal fotografie ze stálé expozice Moravské galerie. Několik obrazů tam zakryl chromovaným rámem s plechem proděravělým písmeny, která vytvářela nějaký nápis nebo citát. K čemuž autor vydal prohlášení na téma dočasnosti uměleckého díla. Začal jsem si připadat jako v nějakém perverzním intelektuálním komiksu, kde ve vzduchu visí bubliny s nápisy a postavy si zrovna daly přestávku.

V dalším sále vystavovala skupina Rafani. Na portálu nad vchodem byl nápis ve slepeckém písmu, proti divákovi byla přímo na zdi několik metrů vysoká malba na téma galerie, s bustou na vysokém soklu, vyvedená posměšně, s pitvorně zvednutým nosem, jaké jsou občas k vidění v počítačových animacích, které si posílají sekretářky, když se nudí v kanceláři. U busty byly namalovány tři děti, podobně se pitvořící. Dole pak u štítku s názvem díla byla abeceda slepeckého písma - zřejmě návod, aby divák zkusil rozluštit nápis nad portálem. Nepustil jsem se do toho. */
Ve stejné sále ještě visela fotografie Jiřího Skály, který podnikl akci u jedné z prodejen Hypernovy v Praze, když tam na billboard vylepil plakát s fotografií Domu odborů. Ve svém vyjádření psal, že má těch plakátů doma ještě 300, a nabízel, že je pošle divákům, kteří mu nechají svoji adresu. Řada lidí si o fotografii napsala.

V dalším sále byla díla Jany Kalinové, umělý stromeček nazvaný Live a pod stropem panel, na který autorka instalovala živý trávník, tak aby byl vidět zespodu. Paní, která tam hlídala, mi sdělila, že autorka chodí každý den kousek trávníku pod strop doinstalovávat. Dříve nainstalované čtverce s trávníkem byly už skoro suché, jelikož trávník visící u stropu není možné nijak zalévat.

V závěrečném sále Zbyněk Baladrán pouštěl devítiminutový film poskládaný z instruktážních a dokumentárních filmů, které se natáčely za socialismu. Svůj sestřih opatřil nápisy komentujícími jeho pracovní metodu i názory na plynutí času.
Nevím, jestli jsem si odnesl z výstavy tolik, kolik jsem mohl, nechtělo se mi, přiznám se, luštit intelektuální poselství, jenom jsem se díval. Nejvíc na mě nakonec zapůsobil film Zbyňka Baladrána a pak úvodní sál Isabely Grosserové.
Překvapila mě potřeba mladých výtvarníků sdělovat své názory slovy. To je jako kdyby spisovatel napsal nějakou větu a k jejímu představení veřejnosti si vypůjčil pětinu galerie...
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

*/ Krom toho, že sem nehodlám žádný z těch nápisů přepisovat, protože to udělali všichni recenzenti výstavy a mně připadá, že tím vlastně jenom prokázali svoji symbiózu s výtvarníky.


Bledavý Perleťovec: Divadelní kritik v Obratníku
Ve čtvrtek 2. prosince se konal v Praze na Smíchově v kavárně Obratník křest knížky divadelního kritika Richarda Ermla, kterou vydalo nakladatelství Petrov. Text se nazývá Bez lítosti a ze čtených ukázek lze soudit na „vzpomínky na rozvod“.

Jana Janěková mladší a Richard Erml

Obratník byl plný k prasknutí, což u čtení literátů nebývá zvykem, byl plný divadelníků a lidí kolem divadla se pohybujících.
Křtil Milan Uhde a Lucie Bělohradská, s autorem četla Jana Janěková mladší, přítomen byl hluboký alternativec Vladimír Hulec, nakladatelka Madla-Concordia, redaktoři z Petrova i „přední literární kritik“ Radim Kopáč, který se jako obvykle zajímal především o problém urousaného šosu.
Po produkci jsem zamířil do blízké pivnice Jamajka, kam nikdo jiný z Obratníku nezamířil. A tak – bohužel, vážení čtenáři – o dalším průběhu večera a večírku nevím vůbec nic.

Richard Erml, Milan Uhde, barman v pozadí, Jan Dvořák

( fotografoval Michal Šanda)


Petr Motýl: Adventní koncert
V rámci cyklu koncertů pořádaných před Vánocemi v Lobkovickém paláci na Pražském Hradě vystoupil ve středu 1. prosince Michael Pospíšil se svým Ritornellem. Ze stabilní sestavy hrál a zpíval kromě vedoucího souboru jen Tomáš Najbrt, houslemi a zpěvem tuto dvojici doplňovala mně neznámá dívka.
Michael Pospíšil je ve svém oboru klasik, a tak samozřejmě nezklamal. Koncert představil hudbu, která zaznívala rok co rok jako roráty, jež se ovšem z našich životů jaksi vytratily. Světský koncert byl úžasný, sál ve šlechtickém paláci mu ale nesvědčil, tyto noty patří do kostela.

Rogier van der Weyden: Zvěstování

Publika se sešlo pramálo, takže přikládám pro případné zájemce termíny dalších koncertů, které se konají vždy v 17 hodin v Lobkovickém paláci:
15. prosince ve středu Zpěvy o Zvěstování Páně a Navštívení Panny Marie, soubor Ludus musicus
13. prosince v pondělí S písní a tancem k betlému (tance 16. – 18. století)
19. prosince v neděli Zpívání o Adamovi a Evě (Jana Lewitová a Vladimír Merta)

A pak ještě další a další koncerty směrem k Vánocům, které vypíšu pro Čmeláka a svět později. Na všechny koncerty je vstupné 100 korun, pro děti poloviční.


Z deníkových zápisků našeho dopisovatele Zdeňka Mitáčka
(5.10. 2004)
Na kole jsem sjížděl k Rakovci a pak kolem Mokré hory. Ta cesta byla v létě pokryta příkrovem prachu, jak po ní vozily náklaďáky kámen na zábrany vytvářející na místním potůčku několik jezírek se stojatou vodou, experiment místní lesnické univerzity. S podzimem se cesta pokryla vrstvou uježděné hlíny, která je nádherně měkká a pružná. Připadal jsem si stylově a rád to napíšu, protože si rád připadám stylově ve svých textech. Na kole Author se stříbrným rámem a červenými doplňky, v šedé mikině Reebook, se znakem týmu Tampa Bay Buccaneers na prsou. Tím je rudá pirátská vlajka s lebkou nad zkříženými šavlemi, mezi kterými je položen fotbalový míč. Ten americký, šišatý. Připadal jsem si jako v Chicagu, kdysi, domácí mi říkala, že její soused přirovnává Soběšice k Beverly Hills. Možná tak nějak Beverly Hills vypadalo v roce 1890 a lidé tam byli šťastní, protože nevěděli nic o prosperitě, která je čekala. Přál bych si nic nevědět o prosperitě, která čeká tato místa, až tady my nebudeme.


Bledavý Perleťovec: Státní cena za původní českou literaturu, zač vlastně?
(a následný redakční pohovor s autorem článku)
Na řečnickou otázku, kterou jsem si v titulku položil, odpovím si samozřejmě sám. Za kontakty, především. A za konformismus.
V časopisech jsem se dočetl, a sice od Martina Stöhra a Pavla Kotrly, že je dobře, že je Státní cena za literatura udělována za konkrétní současný text. Nikoliv! Jsou i jiné literární ceny, pokud tedy existuje cena oficiální státní, jistě by měla být především potvrzením životního díla. Autorů, kteří ji nezískali a za kterými takovéto dílo je, žije díky čerstvému datu, od něhož je udělována (1995), dostatek. Egon Bondy, Pavel Řezníček, Ivan Wernisch, Josef Hanzlík, například.
Porota si ovšem letos vybrala jako kandidáty tři autory věkem kolem čtyřicítky, za ani jedním z nichž kontinuita dobrého díla není. Božena Správcová vydala jednu podstatnou básnickou sbírku (Výmluva, 1995), ale autorů jedné výborné básnické sbírky je jistě řada. Pavel Brycz a Jan Balabán za sebou nemají ani tu jednu dobrou knihu. Nicméně všichni tři nominovaní jsou v rovnocenně důvěrném vztahu s těmi, kteří o ceně rozhodují. Na budování vztahů pracují především, zatímco na vlastní tvorbě tehdy, když na ni zbyde čas. Ale tak tomu bývalo vždy a všude, jistěže, ovšem velmi často (ne vždy) bylo takovéto konání i terčem kritiky, ať už vedené z jakýchkoliv (často ryze pragmatických) pozic.
Román Pavla Brycze Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl pro udělení ceny vybrán, má z navržených prací nejvíce stran. A to je jistě působivé. Jeho text je snůškou novinářských frází, obrázkem o vnímání současnosti i minulosti skrze stránky denního tisku či skrze televizní obrazovku. Autor nepodává obraz jistě velmi těžko pochopitelné historie dvacátého století, vybírá si z ní senzace vhodné jako titulky novinových článků, z nichž serióznost bohužel zcela vymizela, což jistě není autorovou vinou, on se jen veze na této vlně a je stejně jako ony články vlídně přijímán. Takováto - řečeno současným termínem - pop-literatura se samozřejmě psala vždy. A velmi často byla oceňována jako něco, čím nikdy nebyla a být nemohla, totiž jako umění. V tomto směru porota ze tří navržených vybrala jistou rukou.

Pavel Brycz a náš šéfredaktor

Redakční pohovor
Bruton: No tak Perleťovče, to jsi ale trochu přehnal, ne? Tak podívej se, ti chlapi z poroty by třeba mohli prodávat auta nebo sedět v představenstvu banky nebo tak, ale oni za pár korun čtou knížky, ne?
Perleťovec: Já myslím, že je nečtou.
Brumbár: Ale to si jenom myslíš. Ale dokázat to nemůžeš.
Perleťovec: No to nemůžu.
Bruton: Vidíš a já jsem zrovna včera zdědil pivovar. Po pratetě. Za posledních deset let už třetí. A mohl bych si psát, co bych chtěl, ale já se třeba o literaturu vůbec nezajímám, to víš, ne?
Perleťovec: Jistě.
Bruton: Já nechápu, proč ty pivovary odkazují z celé rodiny vždycky zrovna mně...
Brumbár: A víš, proč ti Bruton dává takový příklad?
Perleťovec: Vím.
Brumbár: Ale naši čtenáři to nevědí. Totiž proto, že jsi tak chudý, že si vaříš sám na sporáku brambory s bůčkem a zapíjíš je obyčejným desetistupňovým pivem. A přitom bys, kdyby ses pěkně zapojil, mohl mít za ty svoje básničky a takový klidně stipendia a příjmy, že by sis mohl dávat denně svíčkovou nebo pečenou kachničku naproti U Lemovaného sosáku.
Perleťovec: Hm.
Bruton: Ale abys neřekl, tak já tě tam teď na pivo a na kachničku zvu. A Brumbára taky. Když jsem včera dědil...
Brumbár: Víš, ne že my bysme ti chtěli mluvit do duše. Prostě nám řekl šéfredaktor, protože jemu se nechtělo se zvedat ze židle, ať ti řeknem, že takové články sice psát můžeš, ale pak vždycky dostaneš pohovor.
Perleťovec: Hm.
Brumbár: Ale my ti ten pohovor stejně už příště nevyřídíme.
Perleťovec: Dík.
Bruton: Tak jdeme?


Popel a slast
V pátek 26.11. pokřtila v kavárně Velryba novou knihu básní Popel a slast známá nejen pražská perzóna Kateřina Rudčenková. Na fotografii je více vlevo. Více vpravo vidíme hybatele imperiálního nakladatelství Klokočí Jana Drdy z Příbrami, které sbírku vydalo, pana Marka Staška.

(foto Michal Šanda)


Autorská čtení Michala Ajvaze a Martina Fahrnera

V poetické kavárně Obratník se ve čtvrtek 25. listopadu uskutečnila autorská čtení Michala Ajvaze a Martina Fahrnera. Michal Ajvaz četl z románové novinky Prázdné ulice, Martin Fahrner z rukopisu připravované knihy Pošetilost doktora vinnetouologie.

   

(fotografie Michala Šandy jsou kupodivu právě z večera v Obratníku)


Petr Motýl: Malá poznámka k velké výstavě

Retrospektivu jednoho z největších českých žijících malířů Karla Malicha je možno spatřit v Městské knihovně v Praze do 9.1.2005. Záměrně říkám malířů, ač k vidění jsou v zde – v prostorách s vystavovanými díly souznějícími – i známé Malichovy drátěné konstrukce a řada dalších (a starších) objektů. To podstatné vzniklo ovšem po tvůrcově duchovním probuzení, jehož zázrak se odehrál v roce 1977, tedy v malířových dvaapadesáti letech.
„Duch vane, kudy chce.“ A závan jeho dechu posunul Karla Malicha, umělce před tímto osudovým zásahem jistě zajímavého, usilujícího a vzdělaného, ale bez vzácného daru pohlédnout do vyšších sfér, právě do jejich výšin a závratného světla. Stěna zaplněná kresbami, které dychtivě a bezprostředně zachycují toto oslovení, je tím nejpodstatnějším na výstavě, odtud vychází barvy Malichových obrazů – a malířem je především – i tvary jeho drátěných konstrukcí najednou tak odlišných od těch, které byly neseny racionalistickým směřováním jeho předchozí tvorby.
Prohlédnutí. Báseň. Rimbaud tak mladý a Rubens tak starý. A trpělivá práce konstruujícího rozumu se světlem u Vermeera. Racionalita a duch. A každé vteřině, ve které vidíme světlo a slyšíme hudbu, kterou zapisoval Bach po celý život a Janáček na konci svého dlouhého a Mozart na konci svého krátkého přiděleného času, můžeme jen vzdávat dík, že prodlela právě na naší osobě.


Slavomír Kudláček: Výstava obrazů Jiřího Laciny a fotografií Jiřího Tomana v domě U Jonáše v Pardubicích, říjen – listopad 2004

S Jiřím Lacinou jsem se přes dvacet let znal, několik z nich jsem bydlel dokonce od něj za rohem v bloku domů - však ale přes pár tlustých středověkých stěn. Viděl jsem řadu jeho výstav a přiznám se, že jsem je vnímal dopolopita, těžce a špatně. Budiž to moje zabedněnost nebo sobectví nebo cokoli, neoslovovaly mě příliš. Ale jak se říká: Ať si kdo chce co chce říká…
Jiří Lacina na jaře tohoto roku zemřel.A bylo by trapné, banální a opovážlivé přisuzovat změnu hloubky malířova pohledu blízkosti smrti v době, kdy vznikaly některé obrazy z jmenované výstavy, odklonu od experimentu a příklonu k daru vidění. Ať je to jakkoliv, míra mého oslovení byla teď zásadně větší, přiznávám. Obecně jsou mi v abstrakci bližší bio a všelijak křivo morfní struktury než ty geometrické. Těch prvních přibylo a vyjevila se v nich i očekávání mně srozumitelná a blízká.
Líp se mi ale přece jen píše o Tomanových fotkách.
Jsou uhrančivou dokumentací času, který prožíváme a nevíme, neb námi prochází na rozdíl od nás nedotčený. Širokost převážně (ale nejen) pardubických panoramatů městských a příměstských záběrů z doby před 30 – 40 lety, tedy skutečnosti, kterou už jsem vnímal a nějak si ji i pamatuji, má silnou schopnost vyjádření plynutí času a mizení věcí. Dláždění ulic, dnes už neexistující stavby, chodci opření, stojící, spící – např. u vody, opřené bicykly a stará auta… Voda, co odtekla nejen přes dnes už neexistující elektrárenský jez na Chrudimce.
Nad tím nebe v kosmickém kontextu a výrazu prázdna, široce rozpjaté téměř barokním stylem nade vším a vše ignorující (nebo zrcadlící!?). Mohutné, impozantní, a přesto v životě malém a lidském, v duši zapomínající, v člověku příliš rychlém s očními čočkami navlhlými.
Náměty minulosti, dalo by se říct, ale každá minulost sama o sobě tak neevokuje ono plynutí a pomíjivost. Širokost záběrů, jejich ne-lidský horizont, na nějž se vedle sebe poskládá dům, auto, postava a „něco“ na plochém reliéfu obzoru, obsahuje dokumentačně přímočarý a pocitově jímavý efekt míjení času a proměny našeho zdánlivě stabilního prostředí. Jaká to ovšem iluze! Byl zde zastaven čas, který neprochází krajinou jako vítr, ale který je v ní, ve věcech a lidech, čas tikající?
A ti…lidé…, jak oni na tom s tím časem jsou, jak oni si stojí…!?
V prvé řadě to nevědí a nevěděli. V prvé řadě žijí. Ale my, diváci ztuhlého filmu v prvé řadě to vidíme a víme, třeba to jistě nebylo, snad ani nemohlo být záměrem autora. Víme a vidíme, že stáli, chodili, byli, bydleli, hráli si…jako to děláme my.
Je to až příliš. Až příliš rychlé, příliš najednou, až bolestivé. Byli v tom, a nemohli s tím nic udělat a nemohli to ani vědět. My teď, díky oněm dlouhým a hlubokým fotografiím, to vidět na chvíli můžeme.
Ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.


Petr Motýl: Kousek od Brokoffovy sochy Jana Křtitele
Jedno z posledních čtení pořádaných u příležitosti výstavy devadesáti devíti autografů současných českých básníků v domě U Zelené žáby se konalo v úterý 23. listopadu v Nostické jízdárně. Vystoupili Antonín Přidal a Tomáš Přidal, otec a syn.
Antonín Přidal četl velmi kultivovaně a profesionálně, nesen tradicí, ve které kultura ještě byla kulturou, nikoliv zábavou. A bylo příjemné vidět, že někdo takový vůbec fyzicky existuje.
Tomáš Přidal se vybavil rovněž sakem, ale evidentně se v něm necítil jako doma, jeho texty byly hravé a poetické a Čmeláku a světu jako kdyby z oka vypadly (respektive jako kdyby jeho oko kdysi dávno probudily ze spánku, že Tomáši).
Autobusy do Brna odjížděly neúprosně, a tak se účinkující žádných sezení nad sklenicemi nezúčastnili. A tak jsem šel hned taky domů.



(foto Lenka Kocánová)


Bledavý Perleťovec: Pavel Řezníček v Unijazzu
22. listopadu se konalo čtení známého českého spisovatele, ba jednoho z vůbec nejpřednějších, Pavla Řezníčka v pražském klubu Unijazz v Jindřišské ulici číslo 5. Tento podnik jsem navštívil poprvé. Nachází se v posledním patře činžovního domu a vypadá strašlivě. U zdí se krčí police s knihami, ale středobodem dění jsou zde alkohol a další opojné látky.
V agresivně vymalované místnosti četl Pavel Řezníček pro pár svých známých, zatímco zbytek přítomných, o kterých se mylně domníval, že si přišli vyslechnout jeho verše, popíjel vedle v baru. Pavel Řezníček číst umí, obzvláště působivá byla ukázka z jeho nového – zatím nedokončeného – románu. A pak ovšem etuda, kterou autor započal slovy: „Zavoskovali pivo!“ Z ní přinášíme malou obrazovou reportáž.


Petr Motýl: Nobelova cena za nenávist?
Jak už psal do Čmeláka a světa Jakub Grombíř, letošní Nobelovu cenu za literaturu obdržela autorka, která celý svůj život pomlouvala a ponižovala národ, do nějž jí bylo dáno se narodit. Respektive Elfriede Jelinek pomlouvala a ponižovala vždy vše kromě své sebestřednosti. A navíc v chatrné umělecké kvalitě.
Nobelovy ceny – naštěstí – nejsou a nikdy nebyly výrazem a oceněním kvality literárního díla, nýbrž především záležitostí společenskou a dobovou, ovlivňovanou vztahováním se k všedním záležitostem doby - ponejvíce politickým - a k tíži přítomného času, nikoliv myšlenkou postihnout nepostihnutelnou, nicméně skrze sdělení konkrétního uměleckého textu vnímatelnou věčnost.
Nobelova cena se globalizovala tak jako svět, těžko dokáži odhadnout, jaký význam v kontextu svých literatur mají například asijští autoři. Z evropských za posledních deset let získal cenu jen jediný významný spisovatel – Günter Grass. Ale tak tomu bylo i v minulosti, kdo dnes do velké literatury počítá jména jako Paul Heyse (1910), Karl Gjellerup (1917) či Carl Spitteler (1919). Vybírám z prvních dvou desítek let, ve kterých byla cena udělována, a tyto dnes víceméně zapomenuté autory nijak nepodceňuji. Jejich dílo ale zůstalo dobovým, na rozdíl od tvorby například Henryka Sienkiewicze (1905) či Selmy Lagerlöfové (1909). Jen ten posun ve vnímání – geniální švédská spisovatelka, která stála vždy na straně pravdy, lásky a humanismu, a rakouská autorka, která na tyto hodnoty s gustem plive svými neumělými větami.
Selma Lagerlöfová

 

 

© Petr Motýl, Ladislav Krajča 2003-2005