číslo 11/2003, ročník čtvrtý

Ne-aktuálně z redakce

Pavel Řezníček
Zubescu, bos domestica a tuica

„V případě vašeho náhlého úmrtí je převoz vašich ostatků do vlasti zaručen,“ čtu si rychle, než zapadne slunce, v knížečce, kterou jsem dostal doma v Praze od pojišťovny. Řidič mikrobusu, unášejícího nás z města Oradea na rumunských hranicích do Sighetu v podhůří Karpat, šlape na plyn. Těch 270 km chce překonat v co nejkratší době a já zavírám oči. Je to skvělý řidič, ale já jsem vděčen za narkotikum, které mi nalévá jeho přítel sedící mezi mnou a jím: Cuika! Rumunská slivovice působí blahodárně, mé čivy začínají otupovat a převoz mých ostatků do vlasti mizí v zapomnění. A do toho ještě diabolická hudba rumunských houslistů z kazeťáku – Rumunsko mě začíná dostávat do jakýchsi příjemných pekel. Ale kdepak peklo nebo pekla – v těchto končinách se Luciferovi dařit nebude: v každé vesnici, kterou projíždíme, se tyčí k nebesům mocné jehly věží křesťanských kostelů tak nezvykle vysokých, že připomínají minarety. Co vesnice, to obrovská jehla zabodnutá téměř do mraků – takové věže české kostelíky nemají. Je to snad výzva a odpověď islámu, který tu kdysi za tureckých invazí hrozil?
Šeří se. Pod okny vesnických domků se pasou bílí koně a nahlížejí do kuchyní. Mají svobodu a procházejí se sami po vesnici jako na špacíru. Bílý kůň na zeleném trávníku proti temné obloze – jak vděčný námět pro malíře nebo básníka. A básníků je mikrobus (téměř) plný. Míří totiž do Sighetu na mezinárodní festival poezie, jehož třicátý ročník vypukne zítra. Časem snad z prvních dojmů nějaká báseň vznikne, teď pozor: řidič šlape na brzdu. Před námi obrovské černé pozadí švihající ocasem… není to snad ďábel? Dadaista rumunského původu Tristan Tzara má báseň nazvanou „Ďáblův ocas je bicykl“. Ne, to není ocas bicyklisty, kteří tu jezdí v noci zásadně bez osvětlení, je to černý buvol zvaný „bos domestica“, jak mě poučí básník za mnou (může si to dovolit, procestoval svět od Bornea po Island). V Rumunsku povozy tahají koně i černí buvolové a tento náš „bos“ (nikoliv boss mafie) se pravděpodobně vrací do chléva z pastvy, zcela sám a bez dohledu, jako s p r á v n ý m u ž s k ý z hospody.
A jsme v Sighetu. Rodné město Elie Wiesela, nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1986, se utápí ve tmě. Večeře v hotelu Tisa a už si beru klíče od pokoje číslo „o sute doua zeči“ (sto dvacet). Studená noc, studené ráno: v noci se v hotelu do půl šesté ráno vypíná voda. Je třeba napravit si hodinky, mají zde o hodinu víc než u nás.
Dopoledne stojíme před rodným domem Elie Wiesela, nyní pietně upraveným. Slavný spisovatel a myslitel se tu narodil v roce 1928 v rodině rumunsko-židovského obchodníka. Prožil si peklo Osvětimi, po válce se stal ve Francii a USA novinářem, beletristou i dramatikem. Napsal mnoho knih – i u nás přeložených - jako třeba „Ďábel ze Sighetu“ nebo „Všechny řeky spějí do moře“. Pročetl jsem si poctivě 507 stran těchto jeho pamětí: celou četbu mne provázel úžas nad jeho hladem po poznání. V šestnácti letech se vyznal dokonale v židovské mystice. Společnými duchovními cvičeními se spolužáky se snažili uspíšit příchod Mesiáše. Přátelil se s Francoisem Mauriacem, Saulem Bellowem, mystikem Shoushanim i Josefem Givonem, dá se říci jakýmsi hrabětem Cagliostrem XX. Století. Přednášel na univerzitě v Bostonu. Vyvíjel mírové aktivity v Jihoafrické republice, Bangladéši a Vietnamu. Ale co mě nejvíce zaujalo, v rodném domě nositele Nobelovy ceny byl b u d í k značky Tam-Tam, který nachlup stejný jsme měli před 55 lety doma v mém rodném Blansku. B u d í k všude bratra má!
Ale v Sighetu jsou i jiné příbytky jako třeba „Dům hrůzy“ v ulici Corneliu Coposu. Mohutné vězení, kde za Ceaucesca trpěly stovky Rumunů, kteří nesdíleli jeho světový názor. V roce 1976 postihly Sighet obrovské záplavy (stékají se tu tři řeky: Tisa, Isa a Maru). Ředitel věznice a dozorci uprchli. Nechali vězně ve svých celách a 600 jich tehdy zahynulo – nechali je utopit se. Dnes je z tohoto „Domu hrůzy“ Památník Sighet zřízený pod záštitou Evropské rady a postavený institutem Evropské paměti na roveň Památníku Osvětim nebo Památníku míru v Normandii.
V bývalém loveckém zámečku rumunských králů Astra, nyní Paláci kultury, pak přichází den, kdy se na scéně objevují rumunští a čeští básníci. Festival poezie, který se zde každý rok koná, se honosí řadou zvučných jmen rumunského básnictví. Letos sice nepřijede Ana Blandiana, nositelka mezinárodní ceny ze slovinské Lipice a iniciátorka myšlenky Památníku Sighet v ulici Corneliu Coposu, onoho bývalého „Domu hrůzy“, ale je tu Vasile Muste, který pak zazáří na festivalu v Olomouci, nositelé různých cen jako Paul Vinicius, Gellu Dorian, Ion Bogdan, Sorin Garjan a Ion Prelipčan. Na večeru v hotelu Tisa oslnila nejen svými mahagonovými vlasy básnířka Martha Isaac. Její básně připomínají přidušené erotické výkřiky v hlubinách noci. Má české předky: její prastrýc jménem Turnovský navrhoval v Praze jeden most a údajně se tento pont má jmenovat Most Turnovského. Musel jsem ji zklamat, nikdo u nás takový most nezná. Tato vynikající básnířka je mezi svými kolegy zvána „Volpe“ – česky „Liška“. Rumuni měli vždy excelentní umělce známé v celém světě: jmenuji namátkou Eugena Ionesca, Tristana Tzaru, Constantina Brankušiho a Maxe Blechera.
Čeští básníci, i když někteří zde přítomní vydali knihy ve Francii, nejsou sice Ionescové nebo Tzarové, ale potlesku rumunských spisovatelů se dočkali. V překladech a přednesu Lidie Našincové zazněly v zámečku Astra básně Václava Jamka, Vladimíra Janovice, Jiřího Hroníka a Pavla Řezníčka. Jednomu přítomnému českému básníkovi bylo ihned nabídnuto vydání knihy v Rumunsku. O české literatuře promluvil dr. Našinec a student rumunistiky Milan Skála. Opouštíme lovecký zámeček a za námi se nese hromový zpěv básníka jménem Zubescu. Své básně přednáší po způsobu církevních chorálů a táhle je litanicky burácí. Jeho recitály trvají někdy tři až pět hodin. Říkám mu básník Chrupescu. Nyní míříme k mostu přes Tisu, abychom zahlédli bývalou Československou republiku. Za řekou jsou vidět střechy vesnic Ukrajiny, pro nás kdysi Podkarpatské Rusi. Básník Ion Bogdan mi tvrdí, že 15 km od Sighetu se nachází střed Evropy. Zajímavé to město!
Když druhý den vyrážíme do obce Desešti, uvědomujeme si, že teď jsme ve skutečném Rumunsku. Provincie Muramareš, kterou jsme projeli od Oradey do Sighetu, aspoň ve svých počátcích působí maďarsky, protože jeden čas náležela Uhrám. Ale za Sighetem už projíždíme vesnicemi s dřevěnými domy, umělecky vyřezávanými vraty a nádhernými kostelíky. Na dohled od nás se tyčí Karpaty. V obci Desešti míříme všichni do dřevěného pravoslavného kostelíku z roku 1740. Přichází pop v černém fezu a černém hábitu. Na ten mu obléká kostelník stříbrný ornát. Přinášejí obraz, ze kterého na nás hledí zesnulý básník Nikita Stanescu (1933-1983). V českém překladu mu u nás vyšla sbírka „Jedenáct elegií“. A zde v jeho rodné vesničce se každým rokem scházejí rumunští básníci, aby jeho obraz dali popem blahořečit a ovinout kouřem z kadidelnice. Zpěvy a společné hlasité modlitby básníků za zesnulého poetu se u nás asi neuvidí. A pak všichni i s obrazem i popem, třicet básníků rumunských, čtyři básníci čeští a tři rumunisté, vcházíme do dvora statku, kde na verandě rodného domu Nikity Stanescu je udělena literární cena v hodnotě PĚTI MILIÓNŮ lei (ano, slyšeli jste dobře), tedy pěti miliónů lei básníku Ionu Prelipčanovi. Básník za své dílo milionářem??? Jev ve světě nevídaný a neslýchaný!!! Naše nadšení opadá, když se dovídáme, že pět miliónů rumunských lei odpovídá našim pěti tisícům korun. A už jsme doma! Do předávání básnické ceny chrochtají vepři z blízkého chléva, mečí koza a táhle hučí černý buvol (bos domestica). Sympatický pop v černém fezu sedí pod stromem a čte si sbírku básní. Jíme gogoš (koblihy) a pijeme skvělou cuiku, která způsobuje, že někteří básníci umírají na cirrhosu jater v padesáti letech. Básník Ion Bogdan si přisedá ke mně a francouzsky vyjadřuje své potěšení nad tím, že jsem se narodil v Blansku na Moravě. Moravané podle něj jsou všichni Valaši, a ti přece k nám přišli z Rumunska, jak dobře ví Boleslav Polívka. Jen to, že Blansko je na Valašsku, to jsem bohužel nevěděl… a jistě to dodnes nevědí jeho občané.
V sobotu odjíždíme do vlasti. Hostitelé nám předávají balíček s potravinami na cestu a jako milá pozornost je každému přibalena láhev sensacionelní rumunské Cuiky. Ta se tam pije jako Dobrá voda nebo Aquila již od rána. Elie Wiesel vzpomíná, že jako malý hoch chodil v Sighetu do houslí: odměna pro jeho učitele, bývalého četnického strážmistra, byla láhev Cuiky. Strážmistr pil, budoucí nositel Nobelovy ceny hrál. Když byla láhev vypita, mohl jít malý Elie domů.
A už zase diabolická jízda mikrobusem do Oradey, poté směr Budapešť a po jedenadvaceti hodinách jízdy spočíváme v náruči matičky Prahy. Ó tajuplná Romania, zdalipak tě zase někdy uvidím?