Čtení na pozdní léto
Některé z textů, které obsahuje tento sborník, by v běžném čísle Čmeláka a světa dozajista nevyzněly tak, jako na stránkách, které právě držíte v ruce. Nuže prosím, račte dál do barev pozdního léta.
- - -
Max
Bez názvu
Smutek se roztekl
jak žloutek po pánvičce
Stříbrňák studeného slunce
se skrývá za mraky
řeka voní rybami a listím
Kočičí oči ve tmě mlčí
a měkké tlapky tiše našlapují
na červené střeše garáže
Únava doléhá na víčka
ta těžknou
co tomu asi řeknou
chlípní andělé?
- - -
Pavel Řezníček
Mala suerte
Když jsem zastřelil KARLA SRPA
(seděl jsem v sále Jazzové sekce v šesté řadě číslo sedadla 17)
nasedl jsem pak na bicykl opřený o zeď metra stanice Malostranská
a odjel do Nizzy
kde jsem spokojeně dožil za 28 Kč
které mi dal jistý Blejžek na provedení akce
V tu chvíli jsem si vzpomněl na nešťastného Bismarcka
který říká po bitvě u Sadové:
„Ich brauche den Unterhaltungsblatt
für die feine Damenwelt!“
(nevím proč)
a jenž roku 1866 chytil gonorrheu od Červeného prince
s nímž se pomiloval
v tu chvíli jsem si vzpomněl na býka Nandina
který nosíval Rámu do bitev
(taky nevím proč)
nic proti němu nemám a velmi se mi líbí
když jsem ujížděl na kole
zachytil jsem nešťastný pohled JUDr. Mašity
který si v duchu říkal:
proč jsem jen toho Řezníčka pustil do Jazzové sekce
Bouře písku na poušti rozpačité západy slunce
zhýralost briliantu
nic nevysvětlí taedium vitae Ezechiela
nad slaměným leopardem
který fosforeskuje
- - -
Helena Šmídová
Bez názvu
Přes noc se stromy napily a teď stojí bez hnutí jako koně v tiché stáji, kterým se ve vnitřnostech posunují kýble ovsa a hluboké, velmi otevřené oči neopouští odřený kout.
Těžko říct, čím se to stalo; najednou se ten tvarohový knedlík začal krabatit, červenat a uprskávat, měkká ramena se natřásala a oči se změnily v rudá jezera. Tváře mu ještě více natekly a ústa s koutky od přírody dolů se křivila a škubala sebou. Jako když pláče všechna mroží nemohoucnost. Svatá a čistá, blízka vysvobození na břehu moře odpočinku. Snad to bylo tím velkým, opravdu dojemným červeným grapefruitem, který u nás musel zanechat?
Tak už žádné snění o tom: Cesta loukou, v pravou chvíli odbočit, hledat - a tlukot srdce, šílený řev pochybnosti - na konci ty jako hospodář, průvodce a milenec krajiny. Žádné šaty a žádné usmívání, žádný nový pach a stísněnost, žádné vžívání se do nových očí. Žádné sundané boty. Krajina, krajina. Žádné nádraží.
- - -
Petr Motýl
Prosperita českomoravských lesů
statisíce houbařů
a miliardy hub v jejich košících
každá teď stojí jednu korunu
- - -
Aleš Doubek
Sputnikům
Kam spolužáky, kam jdete,
když na „z proutí“ navlékám korálky,
jako žíly Sputnikům?
Ony smívají říct:
„...a rozkašlat se nad sdělností“.
Bleděmodrá minulost
jako přistávací nebe proslulých radostí
zkrývá stužky světla.
A i světlo se chce líbit...
- - -
Vít Slíva
Svatý obrázek
Třešňovou alejí, stranou okresních cest,
chrchlá staromládenecky
pérák, rok výroby čtyřicet šest,
a klikovkou mele pecky.
Mladý kaplan, modernista, není pokrokář:
z kopečka ubere - dn dn - dn -
a zase ve válci rozpálí svatozář:
Tři čtvrtě na sedm!
Andělskou rychlostí uštknut jak zmijí,
šumí si vzduchem na služby Boží.
Užuž se vydýchá v sakristii,
jen ještě párkrát stroj v zatáčce složí.
Děrné - dn dn. Hřebec úlekem ucukne z klisny
a opilec s motorkou škytne - a smekne.
Velebný pán, ač moderní, je ještě přísný:
brzdí a brblá: No to je pěkné!
- - -
Slavomír Kudláček
Čarování
Čarovali kouzelníci
všechny věci pod čepici.
Sčarovali mámu, kluka,
nezbyla z nich noha, ruka.
Sčarovali dům i střechu,
po ničem už ani slechu.
Sčarovali vzduch i vodu,
potom vyšli bez východu!
Koukali se na to ptáci,
měli rázem po legraci.
Jestlipak nám někdo svět
přičaruje celý zpět?
Přišel Matěj,
ptáky sněd.
- - -
Zdeněk Mitáček
Panelák na protějším břehu
Žít na okraji. Na okraji vesnice jsem prožil první léta svého života,
na okraji jiné vesnice jsem žil až donedávna. Teď bydlím ve městě - na
jeho okraji, v Novém Pískovci.
Z okna ve třetím patře vidím právě tak štěrkem posypanou plochou střechu
nedávno postaveného dvoupatrového domu naproti. Je to pohled na japonskou
zahradu na konci města. Na japonskou zahradu, na které navíc nikdo nikdy
nebyl, protože to u nás není zvykem. Střecha je zamčená, klíče nejsou
k nalezení ani na domovní správě. Nikdo tam zcela jistě nebyl, nikdo tam
nechodí. Nikdo tam nebyl, nechodil, neseděl, neslunil se, nesmál se a
nehovořil.
Přes štěrkovou střechu zděného domu vidím na travnaté prostranství přeťaté
několika prošlapanými cestičkami - dříve by mi vadily a požadoval bych
nápravu, nyní však na mě působí velmi přirozeně, až uklidňujícím dojmem.
Vydat se po nich - a ne po chodníku podél silnice k obchodu, škole nebo
zastávce trolejbusů. Ne, to ne, vydat se po lehce prošlapané pěšince načrtnuté
v nezdolném trávníku města, pomalým krokem navštívit někoho chorobně osamělého
v některém z panelových domů na okraji Nového Pískovce, dostavit se -
nepozván - na tajné shromáždění nočních chodců, podělit se s nimi o mlčení
nastřádané za desítky uplynulých let.
Uprostřed travnatého prostranství stojí dvě fotbalové branky bez záchranných
sítí, okolo jedné z nich kopou do míče dva malí chlapci, jejich míč na
dálku vypadá jako špendlíková hlavička. Z osmého patra tohoto domu nebo
z jeho střechy by pak možná vypadal jako tečka za větou, jako zrnko prachu,
jako plamínek svíčky pozorovaný kosmickou nocí na vzdálenost několika
set kilometrů.
Okna bytů postavených na sebe jsou obrácené dalekohledy, zmenšují lidské
věci a ty se jeví malé, auta na silnici jako chmýří na dlani.
Navíc, když je naproti - za hřištěm, za chlapci a jejich míčem - další
vysoký dům, stejný panelák se stejnými okny, dveřmi a balkóny. A vedle
něj jiný a za nimi - další...
Jako panelová karavana, co neuhne před ničím, flotila z betonu, která
nechala plachty někde v Karpatech.
Zavři oči a představ si, že pluješ na první palubě.
Zkus zapomenout, že chlapík, kterého jsi včera kolem oběda viděl spát
v podchodu u nádraží, je poslední z rodové linie kormidelníků.
- - -
Mirek 6 Kroš
Příslovím vpřed neboli „Jak on jí to jmenoval?“
(Wolfgangu Hildesheimerovi)
Nesl jsem sovy do Athén,
ony mi cestou frnkly.
Kdybyste je někde viděli,
prosím, abyste mi brnkli.
Táhl jsem dřevo do lesa,
někdo mi ho cestou vzal.
To je drzost - nebesa!
S chutí bych ho nakopal.
Házel jsem hrách na stěnu,
znělo to libě značně.
Pak jsem ho měl k obědu
a udělalo se mi špatně.
Mluvil jsem v lese do dubu,
on v odpověď zarytě mi mlčel.
Jen hajný mi dal přes hubu,
když mě pod ním našel.
Zaplatil jsem mrtvýmu
pěknej teplej zimník,
že však prý netrpí na rýmu,
a tak se z něj vyvlík.
Přilíval jsem olejíček do ohně,
nebylo to tak úplně marný.
Průběh toho požáru,
byl pak vcelku zdárný.
Vyhazuju z okna prachy,
koukám, jak si letěj pryč.
Asi za nima vypadnu taky,
nejspíš někam do Prčic.
Točí se s námi Svět,
pořád a furt dokola
jaro, léto, podzim
a pak zase zima.
Počkejte jen,
jak von jí to jmenoval?
Už ví, říkal:
„Á, to je jiná!“
- - -
O autorech:
Max – Otakar Pohůnek (*1975), básník, lze ho potkat v klubu Batalion v Praze, kde také pořádá pravidelné literární večery.
Pavel Řezníček (*1942), básník a prozaik, vyšla mu spousta knih. Bývá viděn v Praze nejen U Vejvodů, U Kocoura či U Jelínků.
Helena Šmídová (*1965), věnuje se výtvarnému umění. Je možno ji spatřit v Praze Holešovicích v Ouky Douky a U Antoníčka.
Petr Motýl (*1964), spisovatel a vydavatel Čmeláka a světa. Pije ve Zbuzanech Pod Míčem a U Mirešáku, v Praze například v Damůze.
Aleš Doubek (*????), mladý básník doporučený Maxem. Lokalizace jeho lokálů je Čmeláku a světu neznáma.
Golda (*1963), basák známé plzeňské kapely Znouzectnost. Zda v některém konkrétním místě Plzně pravidelně holduje plzeňskému pivu, nevíme. Nicméně domníváme se, že spíše ne než ano.
Vít Slíva (*1951), básník, publikoval řadu sbírek. Dříve sedával pravidelně U Hloušků v Brně, nyní bydlí v Opavě a do ulic za alkoholem údajně skoro nevychází.
Slavomír Kudláček (*1954), básník, vyšlo mu několik knížek. V pátek nebo v sobotu večer bývá vídán v některé z restaurací v centru Pardubic.
Jan Motýl (*1982), studuje na waldorfské škole v Praze Jinonicích. Ve společnosti Petra Motýla se objevuje Pod Míčem a U Mirešáku.
Zdeněk Mitáček (*1970), prozaik a vydavatel časopisu Jihovýchodní pošta. Téměř nepije, a dokonce i v brněnských kavárnách na něj natrefíte jen zřídkakdy.
Mirek 6 Kroš (*1962), básník a autor stovek stran textů, které se zabývají aktuálními postřehy z všelijaké společnosti. Často se vyskytuje v Praze na Žižkově, na Parukářce, U Kurelů a především U Sadu.
Čtení na pozdní léto. Vychází jako mimořádná příloha časopisu Čmelák a svět. Časopis Čmelák a svět vychází nepravidelně. Šéfredaktor: Jirka Prášek, Medov Vydavatel: Petr Motýl, Zbuzany 3, 252 25 Jinočany