číslo 7/2004, ročník pátý

Z našeho archivu
Před čtyřmi roky se pro nás uvolil psát známý mladý cestovatel Bzučoun Palučinka. Vybral si od šéfredaktora tučnou zálohu, odcestoval a poslal nám jediný příspěvek, který otiskujeme ve výroční den jeho nepřítomnosti ve Čmeláčích Bocháncích. A proč jsme první díl jeho deníku neotiskli už tenkrát? Víte, vůbec si nevzpomínáme...

Z cestovního deníku Bzučouna Palučinky

26. června
Večer jsem ještě jednou překontroloval pečlivě sbalený batoh, v šest ráno jsem do kapsy saka zastrčil pas a vyrazil. Má velká prázdninová cesta měla začít. Indii jsem procestoval před třemi lety od centrálních pralesů po Himaláje, předloni jsem pěšky prošel Velkou čínskou zeď a mongolské stepi, vloni jsem se vydal Jižní Amerikou od Antilských ostrovů až k Ohňové zemi, ale teprve letos měla přijít opravdová koruna. Dvouměsíční putování po ušmudlaných a upatlaných ordinacích kolem Polyannského zálivu.

Nejdřív letadlo a pak dálkový autobus mě dopravily až k Andělským horám, kde jsem vystoupil na malebném náměstí městečka Vindbord. Mohl jsem sice pokračovat až na pobřeží, k hlavním atrakcím, za kterými sem přijíždějí lidé z celého světa, ale to bych přišel o překrásná a divoká údolí, pohádkové výhledy, horské bystřiny s průzračnou vodou a vodopády a o divoké lesy s nádherným ptactvem. Turisté se v Andělských horách zatím pohybují jen sporadicky, a tak ještě nestačili překazit hnízdění černofialových buřňáků jehličkových, červeně kropenatých kanafasů horských, s charakteristickými lžicovitými zobáky, a dravých harkonů císařských s rozpětím křídel až dva metry a šachovnicovým vzorkem na punčoškách nad pařáty.

A kdyby jen to, v těžko dostupných místech na svazích Andělských hor, v nejskrytějších údolíčcích, ve skalních rozsedlinách i uprostřed houštin smrků, sekvojí a tymiánu už po stovky let sídlí ovšem také desítky ušmudlaných a upatlaných ordinací. Ano, nedosahují dvou či třítisíciletého stáří při nepřetržitém provozu jako ty nejstarší na pobřeží nebo na pahorkatině v jeho blízkosti, nejsou také zdaleka tak prostorné a rozbordelené, ani tak důkladně polité páchnoucím lihem, jódem či peprmintovým likérem, ale mají svůj osobitý a rázovitý půvab, svěží kouzlo a svébytnou horáckou originalitu.

Do městečka Vindbord jsem dorazil vpodvečer, zamířil jsem do penzionu, jehož vizitku mi věnoval šofér autobusu, a směle jsem se ubytoval. V literatuře, kterou jsem před cestou prostudoval, jasně stálo, že vydat se večer na pouť do Andělských hor přináší smůlu, takže jsem zkrotil svou nedočkavost a vyrazil jsem jen na prohlídku města. Vindbord leží bohužel mimo území ušmudlaných a upatlaných ordinací, nicméně nabízí řadu jiných pozoruhodností. Dvě pravoslavné katedrály, spleť uliček, schodišť a průchodů, důvěrné skupinky domků, jež samy o sobě nemají valné historické ceny, jejichž půvab ale spočívá v jejich nakupení na skaliscích prudce vystupujících z planiny, kde na příhodné planince bylo před dávnými časy městečko založeno. A tak jsem příjemně míjel bytelné hospůdky a chladné vinné sklípky, vachrlaté terásky s výčepy kořalky a pouliční prodejce ptáků, zmrzliny, párků v rohlíku i nejrůznějších druhů čepobití. Se zdejšími proslulými krasavicemi je lépe si nic nezačínat, což koneckonců většina návštěvníků pochopí při pohledu na místní mládence i tatíky popíjející svou večerní sklenici piva či litránek vína se dvěma třemi kulovnicemi přehozenými přes ramena, s typickými plaménkovými a spirálovitými dýkami zavěšenými u pasu či s bazukou nebo raketometem nedbale opřenými o viklající se židli. Nicméně i pouhý pohled na zdejší děvčata s velkýma, lehce našikmenýma temnýma očima a s pružnými, ladně se vlnícími postavami je pro cizince obrovským zážitkem. Na pobřeží se prý ženy vyskytují výhradně v podobě každému přístupných vysokých zelenookých blondýn... Ano, tato země, jak jsem předpokládal, už od prvních okamžiků mého pobytu překonala vše, co jsem viděl kdekoliv jinde na světě.

Do dobrodružství se ženami jsem se tedy prozatím nepouštěl, však jsem byl také teprve první den na cestě. Avšak zdejším kulinářským specialitám, tak vřele a všeobecně doporučovaným všemi, kdo sem již „přijeli pobejt“, jsem odolat nemohl. Usedl jsem tedy v jedné poloprázdné, útulné hospůdce s výčepem lihovin a s překrásným výhledem na skvostné panoráma Vindbordu a povečeřel jsem. Bylo to opravdu úžasné. Jako turistovi, lehce rozpoznatelnému díky absenci typické místní výzbroje, mně v upomínku na nezapomenutelný kulinářský zážitek věnovali v angličtině tištěný recept na přípravu jídla, které jsem si objednal. Nemohu odolat a jeho překlad ve svém deníku, který slíbil na pokračování otiskovat Čmelák a svět, uvádím.

Skopová kýta po vindbordsku

Pro 1 osobu: skopová kýta (asi 2 kg), 10 dkg syrového bůčku, 3 větší stroužky česneku, 4 sardelky, 4 olivy, 10 - 15 litrů olivového oleje, 1 litr slunečnicového oleje, 1 kg vindborských frbžů, 10 dkg vepřových kůžiček, telecí nožka, 1 citrón, 1 malá ostrá červená paprička, chmáč, sůl, pepř, muškátový oříšek, hřebíček, lojové svíce, svícny, 7 dl červeného vína, 1 litr anýzové kořalky, bílý chléb.

Česnek nakrájíme po délce na dvanáctiny až šestnáctiny, proužky zakončíme ozdobným vějířem. Olivy nakrájíme na pětiny až šestiny a dáme je na dvě hodiny zateplit nad svícnem. Sardelky nakrájíme na přesně sedm proužků každou, zateplíme nad dalším svícnem, pokud možno s lojovými svícemi. Bůček rozmasakrujeme sekerou na cucky. Kýtu prošpikujeme takto: proužky česneku s vějířem, proužky zateplených oliv, proužky zateplených sardelí, cucky bůčku a tak až do úplného zaplnění, přesně v nezanedbatelném opakujícím se pořadí. Pak kýtu vložíme do vhodné nádoby s olivovým olejem (10 - 15 litrů), pepřem, solí, muškátovým oříškem, papričkou, hřebíčkem, chmáčem a citrónovou šťávou. V této marinádě kýtu v dobře prochlazeném sklepě ponecháme 24 hodin. Během této doby kýtu obracíme po 3, 4, 5, 8, 10, 12, 13, 16, 17, 20, 21 a 23 hodinách. Dobu obracení pečlivě dodržujeme a nikdy přitom nezapomeneme užít skleničku anýzové kořalky, jež užívána v udaných časech je ideálním aperitivem, který dokonale připravuje jak žaludek, tak chuťové buňky na svéráz připravované krajové speciality. Po čtyřiadvaceti hodinách kýtu na rozlehlé pánvi prudce opečeme na slunečnicovém oleji po všech stranách. Dno litinového kastrolu (pozor: černého!) vyložíme kůžičkami vindbordského vepře (za cenu snížení kvality pokrmu možno nahradit kůžičkami obyčejného vepře domácího), na kolečka nakrájenou mrkví, ve slané vodě uvařenými, na plátky pokrájenými vindborskými frbži (možno nahradit hříbky praváky) a samostatně osmahnutou cibulí a přidáme telecí nožku. Vložíme kýtu, podlijeme červeným vínem, zakryjeme poklicí (pozor: zelenou!) a na mírném ohni, nejlépe na domácí peci krmené třešňovým dřevem, dusíme 1,5 hodiny. Kýtu nakrájíme a podáváme se šťávou, ze které jsme sebrali tuk, a s bílým chlebem.

Nikdy bych nevěřil, že dokážu na posezení sníst dvoukilovou skopovou kýtu a přikousnout k ní dvě metr dlouhé veky bílého chleba. Zapíjel jsem ovšem výbornou zdejší kořalkou, pravou vindbordskou smrkovicí, které jsem rovněž proti svému očekávání spořádal sedm sklenic. A pak mi vážně bylo tak příjemně, tak sladce, jako bych se kutálel úplně doma po měkké peřině, prošel jsem klikatými uličkami městečka k penzionu, kde jsem se ubytoval, a v pár minutkách jsem blaženě chrupkal.

(vzpomínku na zmizelého slavného mladého cestovatele Bzučouna Palučinku připravil Brumbár)

Letní příběh

Na pláži na Fórovém Lidu se nenápadně opaloval major ZetEm.

Soukromý pátrač Zlomené očko se na téže pláži opaloval nápadně a soukromě. Když ale čirou náhodou ZetEma spatřil, věděl, že je po klidu a rekreaci. Major totiž pozoroval racky tak soustředěně a jednoznačně, že nemohlo být pochyb o skutečnosti, že v nich chce odhalit těžké zločince.

Z vodní hladiny se na pár vteřin vynořila hlava potápěče. Major ZetEm si jí nepovšiml. Zlomené očko ano. A v hrabičkách, které potápěč držel v ruce, soukromý detektiv rozpoznal hrabičky na shrabování pokladů, které ovšem skutečného pachatele, u poklidné pláže si sebou příliš jistého, okamžitě prozradily.

„Ten poklad je dole na dně,“ přistoupil Zlomené očko k majorovi ZetEmovi, se kterým se znali už spoustu let a spolupracovali spolu na nejednom případu.
„Dobře, tak se tam potopíme,“ řekl důstojník kriminálky. A opravdu, uloupený poklad byl úplně dole na dně.

„Tak je fajn se občas potkat na Fórovém Lidu,“ smál se spokojeně major ZetEm a odjížděl z pláže ve fajnovém bouráku nacpaném pokladem a spoutaným potápěčem.

Zlomené očko dostal pětinu nálezného. Ale stejně litoval, že tak znenáhla bylo po klidu a po rekreaci.

(fotografoval Zdeněk Mitáček a Amy)

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku (v tištěné verzi): Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan

Červencovému vedru ulítly včely

Nejdřív jedna po druhé...

A pak všechny najednou...

(na místě dosvědčil Bruton)

Žáby uhořely v červencovém rybníce

A vedro toho dne bylo opravdu tak vydatné?
Ptáme se na Rybářské baště předsedy M., který je jako vůdčí představitel Základního vodního svazu (ZVS) veřejně zodpovědný za momentálně bývalou vodní plochu.
"Nů... Tak dyť ta žába, chudák, se nemůže chladit nápojem (předseda M. si vydatně přihne). Ani ten kapr né... A vona stačí nevopatrně vodhozená sirka, vajglík, tébéčko... Nů... To máš, kamaráde, horší, tudletu vodu vod nás, jak seno nebo papír nějakej... A hasičí byli tenkrát z toho pařáku taky vouplně vožralí, tak hasili tak nějak pomálu, viď... Ve stříkačce žádnej sníh... A možná ani camrák né..."
Přes nesrozumitelné vývody předsedy M. můžeme ovšem seriózně konstatovat, že na místě bývalého rybníka se v současné době rozprostírá tmavočerné spáleniště.
"Nů... Tmavočerný, to né... Vona voda jako zasej nateče, né... Až bude mít kapánek čas, né jak tydlety kluci hasičský..." dodal ještě předseda M., než jsme sedmou sklenici žitenického ležáku, kterou nám nabízel, odmítli a z Rybářské bašty jsme se vzdálili. A věřte nevěřte, takové půllitry jsme ještě nikdy nikde neviděli.

(Bruton a Brumbár)

Nedělní odpoledne

Do letní zahrady přišel Souček Medouska s čepičkou na hlavě. Objal pohledem zeleň cypřišů a šeříků a spící krásu pískovcového kamení a pak si zapálil krátkou cigaretku.

Čas plynul. Souček Medouska sňal malinkou čepičku z hlavy a z letní zahrady opět vyšel. Úplně nenápadně.

(Brumbár)

Rekreace není legrace

A to platí především pro výše zmíněné hasiče!

(Bruton)

U stolu

Je-li v šálku měděnec,
pozná každý mravenec.
Avšak nastal červenec,
nepoznal B. měděnec,
a přec byl on mravenec.
Asi dostal úžeh...

(zjistil Bruton)

Výstřižky z tisku

Studénka – Velkou radost udělali městští úředníci dětem z převážně romských rodin žijících v místě zvaném Stará kolonie ve Studénce na Novojičínsku. Darovali jim kolotoč. Jeho zprovozněním splnili úředníci města slib daný obyvatelům před pár měsíci. „Vše vzniklo tak, že pracovnice sociálního odboru při pochůzce v kolonii zjistily, že tamní lidé chtějí uklidit okolí svých domů. Za to požadovali od města kolotoč,“ vysvětlil Josef Rychtárik, vedoucí odboru místního hospodářství a údržby majetku.

(z červnového čísla měsíčníku Romanos Hangos vybral Pavel Řezníček)