číslo 6/2004, ročník pátý

Rané třešně napadl červnový bourec

Mladistvé, jasně červené odrůdy se však jen tak nedaly, v důsledku čehož souboj zpočátku pěstní rychle dospěl k záludným kopům a posléze až na nože. Jak se na místě zjistilo, všechny nože při rvačkách použité nesly značku Pylousek, Dolní Řežná. Tato nechvalně proslulá firma si nevraživostí, kterou pokoutně přidávala do snídaní jak dozrávajícím raným třešním, tak tradičně siláckým červnovým bourcům, chtěla zajistit odbyt svých nekvalitních výrobků. A skutečně: ze sta v boji použitých čepelí jich v průměru prasklo třicet šest. Raných třešní přes uměle vyprovokované rozbroje dozrálo dostatek na to, aby stačily doruda a dosladka zaplavit trh.

(dosvědčil Brumbár)

Modré plavky

Kluci koupáci si letos pořídili niklové hlavy. Když skáčou do řeky a rozrážejí lebkou stříbrnou hladinu, po celou zimu a jaro skokem zvnějšku a velikosti koupáka neporušenou, dosahují tak mnohem vytříbenějšího a estetizovanějšího efektu, než kdyby skákali s hlavou obyčejnou. Odborníci hovoří dokonce o grisaillové kresbě, jež pomíjivě, avšak nezapomenutelně pokryje po skoku inovovaného koupáka uplývající proud teplé letní řeky.

( Bledavý Perleťovec)

Pozdní třešně se kompotovaly už na stromech

Ale to se podívejme!

Sklo na sklenice z ranní rosy.
Víčka na ně z plastů rozsypaných darebáky po sadech.
Voda z deště.
Zavařovací teplota z žáru poledního slunce.
Cukr ze sladkých slibů lásky a ze sladkosti těl, která pod stromy splývají.
Dobrou chuť!

(ochutnal Bledavý Perleťovec)

Na vlastní nebezpečí

I letos proběhly tradiční Slavnosti dozrálých melounů v odlehlém koutě naší krásné země, Dolním Broukaldově. V pravé poledne 8. června zaskřípěly šerifovy ostruhy na liduprázdné hlavní street této zapadlé díry.

Pak za šerifem zapadly lítací dveře saloonu. A vzápětí první ze zvědavých turistů vykoukl ze vchodu hotelu Chlupatá deka. Škoda ho… Meloun vržený jistou rukou z jedné ze střech ho zasáhl přímo do kebule.

Nikdo přece turistům netvrdil, že rok co rok se opakující souboje na melouny, se jich nebudou týkat. Ale oni stejně neuvěřili… Anebo sem snad jezdili právě proto?
A závěrečná bilance? Dvacet tři melouny zabitých, z toho jedenáct turistů. Místní pohřební ústav cizáky umístil do klimatizovaných rakví a rozeslal je po naší nádherné vlasti, dva dokonce za její hranice. Domácí mrtví se usadili na hřbitově za městečkem.

Tak příští rok v červnu? Co říkáte?

(raději až po slavnostech okouknul Bruton)

Případ se zlým Viktorem

Famózní detektiv Zlomené očko si vyšel na podletní procházku až za poslední severní předměstí Čmelákova Pupíku. Ve studených kopcích tu žilo pár starousedlíků a tisíce roztroušených středostavovských přistěhovalců, kterým by teploučké pozemky na jih od města zruinovaly sosáky. A tak sbírali pyl a pili pivo tady, pod zlostnými vichřicemi ošlehanými smrky a borovicemi.
„Intuice!“ promluvilo znenadání a hlasitě cosi uvnitř Zlomeného očka. A detektiv se dlouze zahleděl na zaparkované žluté auto s třemi bicykly na střeše a pupíkovskou poznávací značkou. Pak z domu vyběhlo dvanáctileté děvče a vrhlo se proslulému pátrači, kterého vůbec neznalo, do náruče se slovy: „Pomozte mi, prosím vás!“

Zlomené očko zoufalé děvče odvedl do blízkého sousedství. K Medlousovým, kterým kdysi pomohl s případem kulhavého dědictví. Na nic se holky neptal, nechtěl ji rozrušovat. A ona sama neříkala nic, jen tiše plakala. „Já se o ni postarám,“ řekla hodná paní Medlousová. A detektiv se tiše vzdálil, aby vzápětí stanul před domem, o kterém dostal od své intuice nápovědu. Vešel dovnitř, nebylo zamčeno. Za ponurou předsíňkou nebylo zamčeno ani do kuchyně. A v ní seděla strašně smutná žena.

„Mlčíme?“ zeptal se smutné ženy Zlomené očko. Neznámá přikývla. Detektiv opatrně otevřel další dveře. Ve studeném a vlhkém pokoji ležela tři těla. Zlomené očko jim rychle ohmatal tep a dech. Jejich studený povrch však svědčil sám o sobě o neklamné smrti, o poslední návštěvě, které pohlédneme do tváře, než se naplní náš čas na tomto světě. Zlomené očko sáhl do kapsy pro mobil a zavolal nejbližší okrsek policie v Půlkulatém váčku. Pak se vrátil do kuchyně. „Já se vám přiznám,“ promluvila neznámá, doposud mlčící žena, když se na ni pátrač podíval svýma nebesky čistýma modrýma očima.

„Nachytali jsme v naší zahradě tři cizí děti, které tam byly na hruškách. A tak jsme si je pozvali do kuchyně na kobereček.“
Zlomené očko se neptal, jací my. Nechal ženu mluvit. „A pak jim Květa rychle uvařila otrávenou polévku.“

„A my jsme dětem přestali vyhrožovat a najednou jsme se tvářili jako hodní strýčkové a tety. A zpívali jsme jim písničky a Viktor metal kozelce a dělal kašpárka, až se rozesmály. A pak jsme je pohostili otrávenou polévkou. Ta první maličká ji tak nadšeně snědla...“ zachvěl se ženě hlas. „Ale ta druhá jíst nechtěla, že je prý vegetariánka. Ale nakonec jedla.“

„Ale ta třetí, že ne a ne, že drží dietu a večeří jen přesně v šest dvě zrnka slunečnicového semínka. Tak jsme ji zatím nechali. A pak ty dvě zbledly a pak zmodraly a skácely se na zem mrtvé. Trvalo to jen pár vteřin. A tu třetí jsme svázali a Viktor řekl: Počkáme do půlnoci. To vám bylo tak strašné. Ale tak silné! Ten Viktor je takový chlap!“ pokračovala neznámá, která se právě přiznala ke spolupráci na dvojnásobné chladnokrevné vraždě. Zlomené očko, už celá léta posmutnělý, ještě více posmutněl. „Pak jsem já s Viktorem odnesla ty dvě vedle do pokoje, a když jsme se vrátili, viděli jsme, jak Květa hltá otrávenou polévku z naběračky. Za tu chvilku stihla spolykat celý hrnec. Za chvilku bylo po ní. Tak jsme ji s Viktorem položili do pokoje vedle těch holek. A Viktor pak odešel do hospůdky, on chodí vždycky v půl sedmé, za kamarády. Kytára, mariáš, znáte to, ne...“ Zlomené očko to znal. „A já jsem tu třetí holku pustila... Já nevím... To měla být jenom taková hra, to vymyslel Viktor... Dívali jsme se na něco takového včera v televizi... Ta holka nás určitě udá policajtům, viďte?“

A policie z Půlkulatého váčku právě zastavila před domkem. Ze zadního sedadla jejího vozu se vyhrabal sám major Zahrádka „Byl jsem tady náhodou na procházce,“ řekl Zlomenému očkovi. „Inu...“ řekl Zlomené očko smutně. Pak si ještě došli do hospůdky pro Viktora.

„Víš, příteli, co když nám říká bolest pravdu o srdci světa?“ zeptal se Zlomené očko majora Zahrádky, když se loučili. Ale nečekal odpověď.

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku (v tištěné verzi): Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan

Obsah tištěné verze Čmeláka

- konec měsíčného (informace o prozatímním ukončení vydávání písemné verze Čmeláka a světa v měsíčním intervalu, pro příští sezónu - od září 2004 do srpna 2005 - jsou plánována čtyři písemná čísla: podzim, zima, jaro, léto)
- poděkování spolupracovníkům
- poděkování předplatitelům

- jak psát paměti, když nechcete vzpomínat? (fiktivní vzpomínky Pylatky Medruba vzniklé na základě rytin na poštovních známkách)
- báseň Pavla Řezníčka Zima másla
- koláž Petra Motýla