Čmelák a svět, číslo 5/2005, ročník šestý

V květnu se vytáhlo café
Inu, sami vidíte.

A navíc se ještě tak potáhlo cukrem, že když se jako obvykle prostřední pátek v měsíci setkalo pod Moudrovým pomníkem na Meruzalkovém náměstí se svým nejlepším přítelem z dětství, onen přítel je vůbec nepoznal. A kvetl šeřík a smutek usedal na víčka a na řasy jako popel z ohňů, které už před dávnými a dávnými věky doplály v černočerných tmách.

(dopil Brumbár)

Melichor Čmel se podhodil u ohně
Ano, bylo tomu skutečně tak, za teplého květnového večera v Tuplákově.

Sám hrdina - čmelák, který se podhodil - ještě téže noci svůj nepředvídaný výkon komentoval takto:

"Kdo vous máš smělý,
jenž já oholil,
kdo šípem střely
zasahuješ cíl,
mé podhození
pochopíš, není
na něm zvláštního
nic a všechno. Ho-
ní se ti hlavou
mou, že chceš drahou
jít? Zkus a sebe podhodíš!"

Málo platné, nevyzpytatelné cesty osudu čas od času zavítají i do Tuplákova...

(na místě ověřil Bledavý Perleťovec)

Čelenky, které nedřepí přímo na hlavách, podlehly neočekávanému zdražení

A sice?
Tak podlehly mu 6:0, pokud jde o skóre osobního vkusu a pocitů, a 2:1, pokud jde o hlasování o zákonu o zdanění na hlavách nedřepících čelenek v parlamentě.
A v parlačmentě?
Tam se ani nehlasovalo. V poklidném přátelství jsme tam prohráli kontumačně.
A tragédie "čelenek o sobě" domovského přístavu čmeláčích Indiánů?
Jedinečná!

(zaplakal Brumbár)

Kapka osudu
Opravdu nedobře "být nuceno" do krabičky zápalek označené nezřetelným písmenem K! A ještě ke všemu zohlé!

A promítá-li se nám při ulehnutí do nucené křivky celý náš život?
"Nuceno..." Chm... Když jsem se jako úplně malý harant narodil ve dvoře se žlutým kouřem. A když jsem jako mladý frajírek vyskakoval z okna na černé brýle hrabětě Rocheforta. A když jsem ještě později kráčel po pobřeží lemovaném impresionistickými jilmy s Annou Karinovu?
A spát?
Spát...

(s "být nuceno" zaplakal Bledavý Perleťovec)

Otrlí chuligáni si nelegálně připalovali vajgly o svíčky rozkvetlých kaštanů
A sice konkrétně na Křoviskáčovém pahorku za Pyskovem, v severovýchodní části Čmelákova Pupíku, kde si mysleli, že jsou úplně sami.
Lokalita sama pak vypadala takto:
Napravo ostřice a pronikavé barvy pampelišek.
Nalevo záhony tulipánů.
Kolem záhonů tulipánů tři vyasfaltované cestičky.
Kolem ostřice a pampelišek žádné cestičky.
Vepředu pískovcový svah řídce zarostlý habrovou bučinou.
Vzadu zvlhlý mech.
Přesně uprostřed plechový koš na odpadky plný vajglů, které přes den na Křoviskáčovém pahorku odhodí měšťáci a úklidová služba je sice zamete, ale po předchozí dohodě s chuligány nevyveze do oblastního kontejneru, ale napěchuje je, kam nepatří.
A úplně naposled jsme se dozvěděli, že otrlé chuligány z Křoviskáčového pahorku už od oné osudné noci, kdy si svícemi kaštanů připalovali, nikdy nikdo neviděl ani tam, ani nikde jinde...

(na pahorek se vyšplhal jako domů Brumbár)

Major ZetEm opět v akci

Telefon neodbytným zvoněním oznámil svou přítomnost v kanceláři soukromého pátrače Zlomeného očka.
„Tady ministr vnitra Brumka,“ ozvalo se ve sluchátku.
„Zlomené očko,“ představil se detektiv.
„Přijel k nám major až z Ameriky a říká, že vás zná,“ pokračoval ministr.
„ZetEm?“ odtušil Zlomené očko.
„Ano, ten,“ potvrdil ministr. „Přiletěl i se svým ministrem vnitra. A byli bychom rádi, kdybychom k vám mohli poslat služební vůz, ve kterém byste se s námi jel podívat na místo činu.“
„Tak pošlete, co mám dělat,“ souhlasil detektiv neochotně. I když dělat by mohl ledacos. Ale na druhou stranu, proč někdy nevyhovět.
Služební vůz vzápětí zastavil před domem a Zlomené očko výjimečně nevyjel k případu svým rezavým Mlsanem Čmeráno.

„Ztratili se dvě plechovky velkopopovického kozla,“ prohlásil ministr Brumka, když se ministři a major ZetEm se Zlomeným očkem pozdravili.
„Plné vládních tajemství?“ nadzdvihl obočí proslulý detektiv.
Představitelé vnitřní ochrany soudobé společnosti na sebe rozpačitě pohlédli.
„Tak nic. Jedeme na místo činu?“ přešel jejich rozpaky Zlomené očko jako chasník rybník po ledě.
Zastavili u vilky na předměstí. Za plotem z olezlého pletiva prosvítal mramorový bazén a skákací věž z ryzího zlata.

„Velmi nenápadné,“ poznamenal soukromý pátrač.
„Ano, naši profesionálové odvádějí stoprocentní práci,“ potěšeně a hrdě přikývnul americký ministr.
Vešli do chodby místa činu.
„Aha, převržený květináč!“ povšiml si bystře Zlomené očko. „Škoda, že to není bazalka,“ poznamenal ještě.
„Cože, bazalka?“ podivil se major ZetEm.
„Bazalka,“ přikývl Zlomené očko.

„Zde je místnost činu,“ ukázal pak ministerskou rukou Brumka.
Viděli počítač a židli v neobvykle skromné cimře velkolepě-nenápadně vyhlížejícího stavení.

„A zde je stůl činu,“ pokynul ministerským ukazováčkem Brumka na druhý stůl v místnosti.

„Pěkný bordel,“ brouknul Zlomené očko.
„Jen počkejte,“ prohlásil čistou američtinou zahraniční potentát. A major ZetEm zvážněl.
A opravdu. Pracovní deska s všelijakým herberkem se po chvíli proměnila v krajinu, která směřovala kolmo dolů vzhledem k směru podlahy místnosti a rozprostírala se až k vzdálenému obzoru.

„Úžasné,“ pochválil Zlomené očko tam, kde byla pochvala očekávána stejně samozřejmě jako moře na břehu mořském. „Mohu si vzít vzorek?“ zeptal se pak.
„Jestliže se nebojíte...“ prohlásil chmurně představitel globální mocnosti, která povoláním soukromého detektiva ovšem fatálně vyjevila svou bezmocnost právě v tomto konkrétním případu.
„Myslíte o ruku?“ pousmál se Zlomené očko. „Nebo že bych se snad celý ztratil?“ pousmál se ještě více. „Jenže já se jen tak neztratím,“ vysvětlil ministrům a majorovi a ponořil ruku do krajiny skrývající se ve stole. Pak si vzorek, který vytáhl, rozložil na bílý ubrus, který mu Brumka úslužně podal, do pravidelného geometrického obrazce.

„Plechovky s velkopopovickým kozlem jsou na louce pod Makovníkovou skálou v Česnáčkovém podhůří. A klíčky od tohohle stolu v nich zůstaly, nemějte strach.“
„Ale proč tedy...“ nadechl se major ZetEm. Ale jeho ministr ho rázně přerušil: „To už je naše věc.“ A vzápětí požádal našeho ministra Brumku o pomoc vrtulníkem. A on mu ji poskytl.
Na louce pod Makovníkovou skálou skutečně stály dvě zlatavé plechovky s podobou kozla od Velkých Popovic.

A major ZetEm, ač vypadal nešťasten, byl neskonale šťasten, že svému ministrovi dohodil tak fenomenálního pátrače, který za hodinku poté, co byl k případu přizván, našel jeho řešení i oba ztracené velkopopovické kozly. Pak i se svým ministrem a se všemi jeho tajemstvími rychle odletěl domů.

A Zlomené očko? Byl rád, že už má tak prekérní případ za sebou.

(fotografie Zdeněk Mitáček a Hlavý jezdec)

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku: Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan