číslo 5/2003, ročník čtvrtý
Elmedku Nemednou zaskočilo kafe
Stalo se na rohu dvou ulic. Kafe bylo převlečené za sotva opeřené kuře. Zmátlo a vzápětí vytasilo plné ozbrojení. Zaskočilo. Zašlapalo. Nechalo ležet. A odešlo bez převleku.
Policie se dostavila na místo činu bez upozornění. A co zjistila? Elmedku Nemednou nepochybně zaskočilo kafe. Dopadení pak už bylo záležitostí několika dnů, temných nocí, v nichž reflektory aut brázdily aleje vonících lip, a studených svítání s mlhou líně se převalující pod mosty hrozivě hučící řeky.
(s kriminalisty se znal určitě Brumbár)
Z historie čokolády
Kakaové boby dopravil poprvé ze Střevlíkova na území dnešní Mezihmyzí unie proslulý Plechový Broučínek. Čistě náhodou. Zakryl jimi totiž nakradené zlato v podpalubí svého korábu. A celníci - omámeni nezvyklou vůní - ho nechali proplout i s nevídaným pokladem. A tak po Broučínkovi zůstal nejen proslulý Kremrolový zimohrádek v Brutnáku, ale i nápoj a pokrm specifické chuti, kterou už historičtí kuchaři okamžitě pochopili. Exces osmnáctého století topit čokoládou místo uhlí naštěstí zůstal bez dlouhodobých gastronomických následků, stejně jako nesmyslný zvyk století devatenáctého jíst čokoládu a pít kakao pouze v pondělí, ve středu a v pátek. Začátkem století dvacátého se čokoláda předepisovala jako lék proti rýmě a zápalu plic. S rozvojem farmaceutického průmyslu zmizela i tato marnotratnost, a tak můžeme dnes svobodně upíjet a ukusovat, zajídat brioškami a mít pocit, že naše osobnost je v takovém okamžiku skutečně dostatečná a přiléhavá.
(s vyváženou odbornicí konzultoval Bruton)
Heslo dávno uplynulého měsíce
Kolikrát umíš lyžovat, tolikrát jsi člověkem.
(vzpomněl si Bledavý Perleťovec)
Mirunka Šestitečná
Brzy ráno na louce
Zvonce vyzvonily chroustům
vše, i co nevěděly.
Samé drby o čmelácích,
jak se s pomněnkami poměli.
Ale jak pak včelám řekly
ochotně sličné sedmikrásky,
bylo to prý všechno jenom
ze samé čisté lásky.
Pak tak sladce a omamně
pivoňky zavoněly sladem
jako vůně jablek přezrálých,
když vánek nese ji sadem.
Zato ty kosatce louku kosí
svojí těžkou vůní,
až i lekníny se polekaly
v nedaleké tůni.
I vstavač bystře vyskočil
a nejraděj zdrhl by pryč,
taky by býval fuč už dávno byl,
kdyby Petr nesebral mu klíč.
Také bledule bázlivě pobledly,
že by se v nich nedořezal krve,
a prvosenky se zachvěly
strachem jak napoprvé.
A sněženky s pláčem
pokryly svým sněhem mech,
tam, kde se včera bodlák
utkal s ježkem a měl pech.
Jen odvážný koniklec opustil klec
a pomalu s větrem houpe se směle.
Však nikam nemusí spěchat přec,
vždyť má na to – jitro celé.
Žádná senzace
Jak se humanitně vzdělaná žena jako vy dostane do kachlíkárny?
Tak, že v ní začne pracovat.
Aha.
A nechtěl jste se mne zeptat, jak v kachlíkárně pracuji?
Jak?
Posílám ze svého stolu malé kreativní vichřice. Béžové, pastelově žluté
a pruhované.
A doletí?
Pokaždé. Z čehož mám obrovskou radost. Vlastně jsem chod celé instituce
kachlíkárny dokázala obrátit naruby. Dřív tvůrčí vichřice naopak chytala
na veřejnosti a pak je za svými zdmi tichounce likvidovala.
Ale stejně?
Ano?
V kachlíkárně?
(neporozuměl Brumbár)
Snadná a levná pomoc
BALÍKY můžeme svázat i bez cizí pomoci a obrat je o všechny jejich cennosti,
namíříme-li jim revolver přímo na vypsané místo určení. To nečekají...
( Medák Kedlubenka, Kosatiště)
PLEVEL mezi kamennými dlaždicemi na terase a na chodníčku k ní odstraníme,
polijeme-li ho vařící vodou. Mobilní telefon plevelu odebíráme bezprostředně
před poléváním.
( Pylka Pylanice, Jetelín - Nová Mez)
ROSTLINÁM V KVĚTINÁČI přidáváme před svátky do hlíny droždí rozpuštěné
v cukrové vatě. Květy na nich doslova vykvasí!
( Čmelanka Bezmezná, Hroudačenky)
ŠATY A OBLEKY se v kufru při cestování snadno pomačkají. Proto je ihned
po příjezdu kamkoliv osprchujeme. A promažeme vonnými oleji. Veškeré jejich
záhyby a záhady se tak nenásilně vyrovnají. Dohladka.
( Moudrous Bzumk, Voskov)
( v dopisech radilů se rochnil Bruton)
Kerima Schorková
NOVÝ ROK NA VSI
ANEB
SVĚTU MÍR BŘICHU BEER, TEDA SAKRA ČÍ TO BYL NÁPAD
V novoroční noci jsem se probrala spící v pokoji na zemi u řvoucí televize. A Járu jsem našla schouleného na gaučíku v embryonální poloze. Tak ho překřtili v Klokánii - což je nedaleký mystický kopec, kde je kostelík s hřbitůvkem a zbytky starověkého hradu. Zacvičila jsem si poctivě pozdrav slunci, dala studenou sprchošku. Ovšem tady v Horažďovicích neteče studená voda, ale pokácený skleničky a rozlité červené víno. Kam se na ně epoxydové lepidlo hrabe! Vrhla jsem se do úklidu a umyla Jaye i Mlhoše na doby. Po pozdním obědě pak bylo opravdu vtipné vyrazit na plánovaný výlet na Prácheň. Prácheň má docela atmosférku, a jak jsou teď v zimě opadaný stromy, tak i pěkný výhled na téma umírání, smrti, eutanázie, agónie a další záležitosti pozdního stáří. Opravdu malebný, fakt hezký městečko. Chtěli jsme skáknout ještě do hospůdky, ale někdo tam otiskl svůj obličej do umakartu a pak se oholil. To tady na to ale jdou opravdu zvostra, pomyslela jsem si a už se těšila na Zlatej Žižkoff. Doufám, že se nějak nezkroutil…
(od Kerimy Schorkové písemnou zásilku radostně přebrala redakce)
Neobvyklá příhoda pana Brundlíka Ovesného z Makové Hromnice
Pošťák znenadání přinesl telegram plný vepřového masa.
V jeho první větě pan Brundlík nalezl panenskou pečeni. Potřel ji pastou
z cibule smíchané s rozmarýnem, pepřem, strouhaným muškátovým oříškem
a solí. Podlil a pekl nejprve přiklopené, pak na pekáčku bez pokličky.
V druhé větě telegramu pan Brundlík našel kotletu. Naklepal ji, obalil
v mouce hladké jak nejjemnější samet, rozšlehaném vejci a strouhance.
A pak ji připravil dokonale po vídeňsku.
V třetí větě pan Brundlík nahmátl krkovičku. Potřel ji česnekem, opepřil,
okořenil fenyklem a pak s ní za několik hodin dojel do Bologne. Zde ji
zalil mlékem, dusil do měkka a s tichou vzpomínkou na obrazy Lodovica,
Agostina a Annibala Carracciů podával s těstovinami.
Ve čtvrté větě telegramu pan Brundlík objevil kýtu. Vyudil ji a přeškolil
ji tak na šunku.
V páté větě se pan Brundlík setkal s pleckem. Pohovořili o počasí a pak
je pan Brundlík rozkrájel do guláše. Zpěnil, osolil podusil, podlil, vysmahnul,
zaprášil, zasmahnul, znovu podlil a dodusil. Cibule, kmín, mouka, paprika,
sádlo.
V šesté větě telegramu přišel pan Brundlík na bůček. Vykostil jej a udělal
z něj kapsu. A neptal se, jak mu nyní ve světě plném neřešitelných morálních
rozporů je v podobě kapsy, ale nadil ho nádivkou, do které vmíchal ze
dvou bílků připravený, čisťounký, lehce praskající sníh.
V sedmé větě pan Brundlík spatřil vepřovou hlavu. I opral ji a uvařil
a rozkrájel, přilil procezenou krev a domácí tlačenku z ní učinil. I pojedl
ji a sám sebe pochválil, jak skvěle kořenil, pepřem a solí, jak citlivě
do varného igelitu cpal a motouzem jak vlastní podvědomí pod krkem jej
zavázal.
V osmé větě telegramu pan Brundlík pohlédl na kolínko. A pojednal jeho
tvar na ovar. Křen, hořčice, černý chléb.
V deváté větě pan Brundlík zjistil, že je větou poslední: ledvinkovou.
Tesknou a celou podzimkovou. Pokrájel ji a rozpálil sádlo a pak ji vložil
na železnou pánev. A chuť měla podzimkovou a něhu měla podzimkovou a úzkost
měla podzimkovou. Byla celá podzimková, jako báseň dušičková...
Pan Brundlík Ovesný se zamyslel a připomněl si na jazyku i patře všech
devět snězených umně připravených jídel, která z jednotlivých vět telegramu
připravil. Pak rozluštil jejich smysl a skloubil je v text, pronikl do
šifry, která nebezpečně zatěžovala a hrozila promastit posvátnou pošťáckou
brašnu.
„Toto je jedna z filiálek podsvětí,“ řekl Jungern, „ta, kterou mám pod
dohledem. Přicházejí sem zejména osoby, které byly v životě bojovníky.
Neslyšel jste náhodou o Walhalle?“
„Slyšel,“ odpověděl jsem a pocítil, jak ve mně roste iracionální dětská
touha křečovitě se chytit okraje baronova roucha.
„No takže ji právě vidíte před sebou, bohužel jsou sem posíláni nejenom
udatní bojovníci, ale i všelijaká chátra, která za života hodně střílela.
No a proto tu musím chodit a všechno kontrolovat. Někdy mi dokonce připadá,
že tu dělám něco jako hajného,“ povzdechl si baron.
„Ačkoliv, jak si vzpomínám,“ řekl s lehkou lítostí v hlase, „když jsem
byl malý, chtěl jsem se stát hajným..., víte co, Petře, chyťte se mě teď
pěkně za rukáv. Protože chodit tu - to není jen tak.“
„Pročpak mi asi někdo posílá upravený citát z knihy Viktora Pelevina,
a ani se nepodepíše,“ pomyslel si pan Brundlík a příjemně nasycen odešel
na své sofa na malou chvilenku jen zdřímnout si, jen na malinkou...
(podle známého příběhu zpracoval Bledavý Perleťovec)
Bouda-Pěst
„Boudu“ a „Pěst“ spojuje osm MOSTŮ přes řeku. Jeden z nich je řetězový: postavený z vyřazených řetězů jízdních kol, které jsou už po tisíciletí nejoblíbenějším dopravním prostředkem místního obyvatelstva a které tak byly skvěle recyklovány.
TAXÍKY v Bouda-Pěsti poznáte podle toho, že mají na střeše zelený drn. Zlotřilost jejich obsluhy je na stupni příznačném pro země na východu Mezihmyzí unie: značná až velmi vydatná.
Margamedin OSTROV - mezi pátým a šestým mostem přes řeku - je proslulý tím, že v historií zaznamenané době nesloužil nikdy k ničemu jinému než k odpočinku. Pozor na vaše psí miláčky, během několika minut zde mohou nevratně zlenivět.
Nejmódnějším hudebním KLUBEM v Bouda-Pěsti je Parukářka. Leží na dně hlubokého údolí pod sochou Jara Šišky a (sic!) nikoho v paruce na jeho parketu ani v seslích neuvidíte. Místní dýdžejové mixují sety plné neklidu a voňavek.
Velkou vášní boudapěsťanů jsou šachy. Proto je důležité po celou dobu vašeho pobytu sledovat, zda jste se nestali FIGURKOU v jejich hře. Domů už byste se pak nevrátili...
(na cesty zval Brumbár)
Pavel Řezníček
Isis
Souhvězdí Jižní ryby pochází z dávných dob
Kdy byla v Egyptě uctívána
Bohyně Isis
Té pomohla z nesnází
Malá rybka
A za odměnu se dostala
Na oblohu
Když jsem se r. 1882
Sešel v Ceutě ve Španělském Maroku
S novým hrabětem Monte Christo
Matyášem Šándorfem
Udivilo mne
Jak mu teče z nosu
Bylo to ze žárlivosti
Jeho konkubina Isis se tajně scházela
S Františkem z Assisi
„Pane Řezníček“ řekl mi Matyáš Šándorf
„Už k nám nikdy nechoďte
Nemám vás rád protože
O mně všude rozhlašujete
Že mi uřízli nohu
Zatímco já jsem si
Jenom koupil
Nový baťoh...“
Čmelák a svět.
Vychází nepravidelně. Šéfredaktor: Jirka Prášek, Medov. Vydavatel: Petr
Motýl, Zbuzany 3, 252 25 Jinočany. Duchovní zápora: Pan Autíčko. Loosa
obednil: František. Kresby: Jan Motýl. Rozhovory: Bledavý Perleťovec,
Bruton, Brumbár. Fotografie: Mechůvka. Pozorovatelka na Žižkově: Mirunka
Šestitečná. Jiná ze Žižkova: Kerima Schorková. Drby ze společnosti: Mirek
6 Kroš. Básník s nejkrásnějším knírem: Pavel Řezníček. Náš člověk na Uherskohradišťsku:
Zdeněk Mitáček. Někdo až z Plzně: Golda. A dokonce ze Slezska: Jasoník
Jasoník. Dopisovatel z Parvusic: Hlavý jezdec. Zpravodaj z Reichenbergu:
Týjofoun. Čmeláka na titulní straně sdrátoval a sletoval: Václav Sokol.