číslo 3/2004, ročník pátý

Zapálený slimejš hrál troják!

A sice v klubu Na Medné. A všichni fakt čuměli!

(taky čuměl: Bruton)

Malá procházka

Také vás někdy v březnu napadlo, že je březen? Ještě zima? Předjaří? Jaro jako z lískové škatulky? Všude po stráních plno vody z tajícího sněhu a z dešťů, které měšce plné stříbrných kapek marnotratně rozsypávají den co den. A také vás někdy napadlo, co na březen říkají bledule a sněženky? Že nám posílají naléhavý vzkaz, ať je necháme na pokoji? Půjdeme tedy dále a v bukovině u potoka potkáme právě probuzeného medvěda. I vypijeme s ním po stakanu vodky a pokračujeme podél zurčícího proudu, který ještě kolébá spánek orsejí a sasanek, dolů do údolí. V každé druhé medové zahrádce někdo opravuje laťkový plot, starosta vyšel na zápraží a s faječkou v ruce se dívá přes kopec na sluníčko, které už začíná sakulentsky hřát. „Baže,“ řekne pak ten dobrý muž a zase ze zápraží odjede. Také vás někdy napadlo pousmát se v březnu v mladém, červenavém vrbovém proutí na hrázi rybníka?

(Bledavý Perleťovec)

Drink se spisovatelem

Sešli jsme se u příležitosti vydání tvé nové knihy, ale víc než ta kniha nás zajímá, jestli jsi pořád stejný frajírek?
Tak to snad čtenáři ocení na fotkách. Které mě osobně taky zajímají víc než ta knížka. Třeba minout na ulici zrcadlo... Je to několik hodin denně... Ulice... Pak se divím, kdy ty knížky vlastně stihnu napsat.

Vlastně ti tedy nevadí, že lidi nečtou?
Ne, nevadí mi dokonce ani to, že nečtou moje knížky. Hlavně když je kupují. A vůbec, teď v nakladatelství, kterému momentálně šéfuju, vydáváme knížky autorů, kteří nejen že neumí číst, ale neumí dokonce ani psát, takže ty blafy, co namluví do diktafonu a co pak někdo přepíše, jim pak zas musíme znova namluvit a přehrát... Hm, teoreticky, ještě nikdo z nich to po sobě nechtěl slyšet, abych mluvil výjimečně pravdu...

Lžeš pořád tak rád?

Jo, vedle těch zrcadel to je teda koníček! Páni! Já jsem tolerantní, ale že někoho zajímá sex, drogy a rokenrol, to jsem nikdy nepochopil a tyhle lidi, nic ve zlém, všechny, co je to baví, bych nechal zabásnout a do pracovních lágrů s nima. Ale zpátky k těm autorům, teď máme jednoho úžasného, který nejenom že neumí číst, ale ani neumí artikulovaně mluvit, jenom se tak jako dáví a v noci strašně chrápe, no a právě to chrápání my nahráváme. A bude to bestčmelér, děsně napínavý a hrůzostrašný, to si piš.

Jo, já to ještě fakt umím, tak si to píšu.
A víš, co mám moc rád? Jet někam do zahraničí na konferenci o literatuře a tam se těm tamějším škrabákům smát, že neznám žádnou knížku z jejich země. No vem si, když nečtu ani autory z Čmeláčích Bochánků... Víš, nikdy jsem je nečet, pitomce. A oni jsou z toho úplně posraní. Blbci.

Jseš fakt machr, spisovateli. A otázka na závěr, dřív jsi šůroval. Co teď, šůruješ?
Příležitostně.

Díky za rozhovor.

(ptal se Bruton)

Návrat Štípkovy bandy

Detektiv Zlomené očko seděl zadumaně v křesle v rohu své kanceláře a upíjel žitnou whisky. Křeslo mělo květovaný, flekatý a potrhaný potah. Na zelenavém koberci pod ním se černaly popáleniny od cigaret jako hvězdy, kterým někdo obrátil barvy a rozházel je po podzimní louce. Na chodbě zaskřípaly staré známé pošťákovy polobotky. Schránka na dveřích s nápisem Zlomené očko, soukromý detektiv, suše cvakla. Slavný pátrač se líně zvedl, reklamní letáky s úšklebkem vyhodil do kalikového koše a roztrhl dopisní obálku s razítkem Čmeláčího Pupíku (z pošty číslo osmnáct) s psacím strojem nadepsanou adresou. Uvnitř byla fotografie.

Na jejím rubu stálo: Když je dostaneš, máš u mě 8 000 medounů jako fík. Neznámý.
Zlomené očko se ušklíbnul ještě jednou. Podíval se do zašedlého zrcadla na stěně a napadlo ho, že kdyby své úšklebky prodával, přišel by si na pěkný balík. A ne na mizerných 8 000 medounů. Ale co, stejně nebylo do čeho píchnout. Tu fotografii znal, jen bez nejasných obrysů v jejím pozadí. Včera zdobila první stránky jak bulvárních plátků, tak těch novin, které se pokládaly za vzor serióznosti. Vyjímala se tam jako basebalová čepice na hlavě chlápka, co právě diriguje Meedowenovu Devátou ve vyprodané Smetanové síni. Nebylo na ní totiž, stejně jako na té, kterou mu pošťák právě vhodil do schránky, skoro nic vidět. Jakási historická hrobka s kostmi… Jenže ta nezřetelná lebka nepatřila dávnému králi z rodu Pyloslovců, ale milované hvězdě televizních obrazovek a otřepanými vtipy hýřících estrád v celých Bocháncích, Peldovi Nomednému. „Chm!“ odfrkl si Zlomené očko, dopil zbytek žitné whisky v hranaté sklenici a během minuty se jeho zrezavělý Mlsan Čmeráno odlepil od chodníku před činžákem, kde měl pronajatou místnost na detektivovnu.
Jeho přítel, major Zahrádka, se kterým si chtěl promluvit, měl zrovna jednání.

Ale major Zahrádka vbrzku dojednal. „Co říkáš na tohle?“ zeptal se Zlomené očko a ukázal starému policejnímu kozákovi fotku. „Štípkova banda,“ řekl Zahrádka bez mrknutí oka. „Dostali jsme to dneska ráno taky. Jenom nám neslibovali osm litrů,“ pousmál se kriminalista. „Jenže já musím platit nájem,“ ukázal soukromý pátrač loktem k velkolepé budově Centrálního kriminalistického úřadu, od které ti dva kráčeli směrem k bistru U Ovocňáka. Tam si oba objednali velkou žitnou whisky. „Není to fotomontáž,“ prozradil pak Očkovi Zahrádka. „A navíc víme, že před týdnem se Štípek i s bandou vrátil z emigrace s komplet novými plastickými ksichty. Jenže náš informátor na ně jejich současnou podobu propíchnul, sotva stačili přelézt hranice. Druhý den ho našli zastřeleného pod Černým lesem. Můžou si ještě pořád myslet, že nevíme, jak vypadají.“
„Co Niklárna?“ zeptal se Zlomené očko na starý úkryt nechvalně známé bandy.
„Hlídáme ji,“ řekl major Zahrádka.
„Já bych se tam přece jenom mrknul. Jestli nemáš nic proti?“
„Ne,“ řekl policista.
A pak si oba objednali ještě jednu žitnou whisky.
Dopili ji.
A proslulý detektiv odjel otřískaným Mlsanem Čmeráno k Niklárně.

Moc jako niklárna nevypadala. Spíš jako šachta. Jenže podzemní patra, která ke každé šachtě neodmyslitelně patří, jí chyběla. Nikl už se tu dávno neodléval a neobráběl, haly a dílny zely prázdnotou a celý objekt hlídal jediný strážný důchodového věku s olysalým vlčákem. Zlomené očko mu mlčky vtiskl do ruky stomedounovou bankovku. Pamatoval si dobře, že přesně takhle to před pěti lety, kdy tu měli své hlavní sídlo, dělali členové Štípkovy bandy. Jen sám Štípek tehdy nedával vrátnému nic. Nikdy nedával nikomu nic, jen si bral, jako kdyby celý svět byl jeho otevřenou peněženkou. Soukromý pátrač kráčel dlouhou a ponurou chodbou, jejíž zdi prokvétaly plísní jako březnový sníh sněženkami. Pak vstoupil do místnosti, ze které před pěti lety vedl tajný vchod do pelechu gangsterů. Přivítaly ho holé stěny a strašlivě ponurý a studený radiátor ústředního topení.

Zlomené očko použil tajného vchodu. Pořád ještě fungoval. V polstrovaném pelechu bez oken spala celá Štípkova banda ve své současné podobě. Vypadala docela nevinně, jen ji neznat

Zlomené očko zvedl mobil a zavolal majoru Zahrádkovi. Ten celou Štípkovu bandu vzápětí zabásnul. „Asi jsme Niklárnu hlídali špatně,“ řekl pak soukromě známému pátrači. „Asi,“ řekl Zlomené očko. Tento případ byl tak snadný, že snad stál i za těch 8 000 medounů, na které mu hned další den přišel šek splatný účtem v Komedční bance. A Zlomené očko zaplatil nájemné, které už za pronájem své kanceláře v otlučeném činžáku dlužil půl roku.

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku (v tištěné verzi): Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan

Obsah tištěné verze Čmeláka

V tištěné podobě březnového čísla Čmeláka a světa, z níž není na internetu k nahlédnutí naprosto nic, ani jediný článek, ani jediný obrázek, můžete kromě kreseb Jana Motýla najít následující příspěvky:

- V přírodě (úvodník s Indiánem travním a Zajícem Hiawathou)
- Smítko se ztratilo v tělocvičně (tesklivý příběh o někom, kdo se vlastně nechtěl vrátit)
- Realita? (ilustrované verše z prostředí válečné nemocnice)
- Dotaz čtenáře (na téma kolbíka)
- Vzpomínka (na les u Choustníkova Hradiště)
- Čepice obsadila volný byt (krutý příběh ze současnosti)
- Když líná líná srst (prostý fakt z předjaří)
- Prkno na pozdním sněhu (malá škola s primitivní hudbou)
- Otázky (které se pozvracely)
- Příběh chaloupky na příbřeží (fatálně historická reminiscence)
- Vzduchem padaly praskliny (z šuplat a truhel meteorologie)
- Některá moudra profesora Broudy (úžasná!)
- Neklamný borec (rozhovor s někým, kdo se nejmenuje Koutník)
- Stručně (z poznatků moderní vědy)
- Zaskočená tradice (nebezpečí, jež trvale ohrozilo dvůr)