číslo 1/2004, ročník pátý

Žádní mameluci

Z tradiční metropole světové módy, Lanýže v Babočkách, nám naše hlídka hlásí klobouky. A nejen klobouky, dává šeptem zprávu o elegantně nafouklých hlavách, které se k ní v nejbližší sezóně budou nosit.

„Nemějte obavy, budou zcela inteligence prosté,“ tichounce a tajemně dodává naše hebká zpravodajka našemu redaktorovi. „Ve svých pelíšcích mi to sdělili všichni nejpřednější módní tvůrci, a to i ti, kteří už dávno tvůrčí nejsou. Alespoň ne v módě,“ doplňuje naše slídička ještě mnohem tajemněji. „Taková sezónní hlava ovšem musí modrozlatě klít, plivat červené barvivo a být na temeni skrytém pod kloboukem tetovaná značkou vlhké palmové haluze – to je nesmírně sexy,“ upřesňuje naše vyzvědačka tak tajuplně, že už z ní najednou neslyšíme nic. Posíláme proto expresně Brumbára do Lanýže. A nic. Významy mlhou obestřené módní špiónky už jsou tak skryté, že ani její dlouholetý přítel a příležitostný milenec ji mezi stíny nedokáže rozpoznat, vybrat ten její, zaplatit mu honorář, a tak jej chytit drápkem, za nějž tažena by se ona nyní už jen tušená osoba mohla vrátit do pouhým okem viditelné společnosti. „Asi už ani nechtěla,“ poznamenal po návratu smutně náš přední redaktor.

(o módě nedohovořil několikrát výše jmenovaný škrabák)

Překvapení v Kropáčově Vrutici

(překvapení vypozoroval Bruton)

Tančím tak rychle, jak dokážu

Ano, toto heslo známe již dlouho. Možná celé věky. Avšak taneční mistr Mehadlo Puškvorec zahajuje od ledna kurzy v sále Jetelového domu ve Čmelákově Pupíku. A jakou myšlenku dal svým kurzům do emblému? TANČÍM TAK RYCHLE, JAK NEDOKÁŽU. A přidal portrét tančícího.

Myslel to ale vážně?
Nahlédli jsme tajně do jeho doposud nezveřejněného tanečního pořádku.

57.
16. února
skupina z Proutěného Hedvábku

1. tančím jako Já
2. tančím jako Ne-Já
3. tančím jako odosobněné Ne („Ne o sobě“)
4. a pak už to nedokážu

89.
21. února
skupina z Troubivky

1. tančím tak rychle, jak dokážu (předpoklad)
2. zdvojnásobím předpoklad
3. impulsivní nahradím pochopeným
4. pochopené nahradím prožitým
5. tančím tak rychle, jak nedokážu

Takových zápisků (návodů, přípravků) bylo v předem připraveném tanečním pořádku pana Mehadla Puškvorce přesně 1426 (při školném – tanečném pět medounů za jeden večerní kurs). Právě, když si náš redaktor digitálně fotil zápisek (návod, přípravek) s pořadovým číslem 721, objevil se sám taneční mistr a začal investigativce ohrožovat příštipkářským nožejkem. Inu na svůj soukromý… Útěk tedy!

(reportáž nedokončil Bledavý Perleťovec)

Stručně

V hostinci u Medoura o Vánocích znenadání ztichlo pivo.
A od té doby nepromluvilo?
Ne. A dokonce si ani nepřehodilo ruku přes nohu.

(na místě ověřil Brumbár)

Případ s hranicí dřeva

Do kanceláře Zlomeného očka vběhla žena s výkřikem. Proslulý detektiv přimhouřil pravé oko, odložil výkřik do police a upil žitné whisky z hranaté sklenici položené na poškrábané stolní desce z falešného mahagonu.
„Pod naším okénečkem!“ zvolala už klidněji starší blondýna v lidovém kroji z Pyloudova. „Podívejte!“ a podávala pátrači fotografii.

„Ale to je jen okénečko,“ prohlásil bystře Zlomené očko, když si prohlédl působením světla zachycený záznam skutečnosti.
„Ale pod ním je přece vražda!“ podivila se starší blondýna s copánky. „Ukažte!“ vytrhla rezolutně detektivovi fotku. „Ale tohle!“ reagovala pak rozčileně. „Ještě před chvílí tam byla.“
To soukromého kriminalistu zaujalo. „Pojedeme?“ řekl, aniž se zeptal na honorář. Bleskově dopil žitnou, nasadil si plstěný klobouk, rychle zalepil do obálky výkřik z police a už si to v otřískaném Mlsanu Čmeráno frčeli do pyloudovských kopců.
„Tady,“ řekla žena, nyní již Očkova zákaznice, na místě.
„Ale to je jen okénečko,“ prohlásil detektiv a podíval se dopodrobna.

„Úplně stejné,“ dodal ještě pátrač. „A nikde nic.“
„Nic,“ přikývla zoufalá blondýna.
Oba pohlédli na břízolitem omítnutou zeď a na pruh holé umrzlé hlíny pod ní. Zlomené očko sáhl do kapsy vlněného kabátu, vytáhl ocelovou nádobu se žitnou whisky a napil se. „Něco tu nehraje,“ řekl nahlas. Ale dobře si povšiml amatérovi nerozpoznatelných kapek krve a nepatrných, kýmsi pečlivě odstraněných stop po tažení těžkého předmětu. „Proč jste se ostatně už dávno neobrátila na policii?“ zeptal se detektiv.
„Už jsem se dávno obrátila na policii,“ odpověděla starší blondýna v lidovém kroji z místa činu. „Před několika měsíci,“ upřesnila
„Aha,“ pokývnul bradou Zlomené očko. „Ale nač tedy ten výkřik?“
„Chtěla jsem vás opravdu zaujmout,“ přiznala žena a zarděla se.
„A ji jste trápila, viďte?“ podotkl překvapivě detektiv.
„Koho?“ podivila se starší blondýna.
„Svou sestru,“ řekl Zlomené očko. „Nutila jste ji řezat dřevo a skládat ho do hranic kolem domu,“ ukázal rukou Očko.

„Ale dřevo promluvilo,“ prohlásil pak slavný kriminalista. „Víte přece, že promlouvá v lidové písni právě z vašeho kraje. A já jsem mu naslouchal, když jste mi byla uvnitř v domě připravit kávu,“ pokračoval a hrnek s lógrem odložil na zápraží. „A na té fotografii nikdy žádná vražda nebyla, že ne?“
„Nebyla,“ přiznala starší blondýna.
„Trápila jste ji. A teď se trápíte vy. A možná, že bych vás měl nechat se trápit, ale mým úkolem není vážit vinu, ale odhalovat fakta. Dopis na rozloučenou schovala tak, aby jste ho objevila až na konci zimy, v hranici dřeva, kterou se mělo topit až jako poslední. Ano, s pečlivostí, která ji přiváděla až k šílenství, jste každou hranici předem opatřila daty, ve kterých má být spálena. Předpokládám, že bez ohledu na počasí?“
„Ano, naprosto bez ohledu,“ přikývla žena.
„Musela se tu cítit jako ve vězení. To jste se jí mstila za jejího otce, kterého jste milovala a kterému jste byla naprosto lhostejná, který se vám vysmál, když jste mu oznámila, že s ním čekáte dítě?“
“Ale to v jejím dopise přece není!“ padaly starší blondýně slzy na kus papíru, který Zlomené očko našel v hranici dřeva.
„Není,“ řekl detektiv. Ale píše o tom na své stránce na intermedu. Víte, příjmení, jaké je vaše, jsou statisíce. Není u nás běžnější jméno než Med. Ale Vrouska Pixavon Medová, jak se vaše dcera podepsala, bude nejspíš jen jedna. Nedávno zahájila kariéru v Lous Anděles, právě tam, kam podle dopisu chtěla odjet. Užívat si. Čistě náhodou jsem ji za jednoho dlouhého zimního večera i já uviděl na poblikávající obrazovce svého starého počítače. Možná si své skutečné jméno a skutečný příběh ponechala, aby…“

„Honorář si počítat nebudu,“ řekl Zlomené očko. „Tady je váš zoufalý výkřik,“ podal ženě zalepenou obálku. „Zkuste ho někdy zakopat v sadu spolu se svou zlobou a nenávistí.“ Nevěřil, že se jeho radou bude řídit. Zapálil si cigaretu a nasedl do auta. Reflektory vykrajovaly šedé přízraky stromů z noci temné a studené jako srdce světa.

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku (v tištěné verzi): Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan

A další...

V tištěné podobě lednového čísla Čmeláka a světa, z níž není na internetu k dispozici naprosto nic, lze nalézt následující příspěvky:

- Kudy se vzala vzpomínka? (úvodník podél plotu)
- Rozhovor s blíže neurčeným orčmedou (o pachu a jeho vysavači)
- Urči podle zvuku populární dvojice (testíček se suchým stereem)
- Z pohraničí (smutný příběh pašeráka)
- Babička volala přesně (malé nezamyšlení o prckovi)
- Tři králové na zamrzlé řece (zimní barvy)
- Jedna pyšná otázka Vosy Heleny (a to ji ještě neznáte)
- Rampouchy (byznys opravdu chladný)
- Dotaz čtenáře (stručný)
- Rodinný příběh (dva bratři v Zádumčivých lesích)
- Silácké historky z Mrzákova (povídačky z Houserova Martina)
- Báseň Pavla Řezníčka Bedna a světlo