číslo 12/2004, ročník pátý

Na prosincovém konci světa

Horní Lhůta na Prunéřově obvykle už začátkem prosince, a to každý rok, zapadne sněhem tak dokonale, že příští osobní kontakt s civilizací nastane až při březnovém tání. A tak i letos. Už druhého prosince bílá záplava zasypala nejprve příjezdovou komunikaci od Borovicové Lomné, pak vzrostlý smrkový les směrem na Foukálkovy Palučiny a nakonec i ceduli s názvem horské vsi. V tomto okamžiku i ten nejzabedněnější Horní Lhůťák ví – a zcela nepochybně – že je na několik dlouhých měsíců odkázán jen na společnost svých spoluprunéřovských rodáků.
Co od tohoto izolovaného bělavého úseku času lze očekávat? Jednou za šest set let geniální umělecké dílo. Jednou za tisíc dvě stě let převratný vynález na úrovni vrutového šroubu. Neboť průměrné IQ vesničanů je fantastické. Nic, ani IQ však nemůže zabránit tomu, aby se v horské vsi jednou za tři zimy neobjevil případu smrtelně končícího záchvatu zcela ojedinělého druhu šílenství. A aby se rok co rok směrem k březnu neposilovala vzájemná nenávist a nemizela vzájemná láska mezi příbuzenskými vztahy pečlivě provázanými obyvateli, aby domácí i veřejné násilí poznenáhlu nenabývalo na intenzitě a aby zoufalství a samota nezakalily oči, srdce a mysli až ke stupni na milimetry se blížícímu záhubě či sebezáhubě individua. Naštěstí obvykle začne tát včas.
Jako doklad geniálního uměleckého díla uvádíme reprodukci obrazu pana Bouchálka Mručivého, jehož originál byl kdysi zavlečen do Holandrů, aby zde mocně zapůsobil na vznik zdejšího chvalně známého zimního krajinářství. Pan Mručivý tak maloval ovšem už padesát let před Holandry.
Reprodukci vrutového šroubu neuvádíme.

(včas stačil odjet Brumbár)

Nepřehlasovali

Nároky kovbojů, jejichž rodové pozůstatky doposud působí především v Horní Průrvě, v Sebraném a v Podfazolovém Okolíku, jsou značné. Za plnoprávně etnografickou rezervaci jsou již po desítky let prohlášeny výše zmíněné tři vsi, kde kovbojské etnikum tvoří většinu obyvatelstva. Kovbojské menšiny jsou však rozšířeny v celém Zaprášeném okrese a jako celek kovbojové vznášejí značné požadavky. Zatímco jejich kmenově příbuzným spolubratrům z Dolního Broukaldova na opačném konci hranic naší země postačí vyřádit se pistolkami a tradičními slavnostmi (psali jsme o nich v červencovém čísle Čmeláka a světa), zdejším původně hraničářům a pastevcům stád, nyní plnoprávným občanům zapadlé krajiny, pistolky zdaleka nestačí. Naopak, integrovali do většinové společnosti a způsobují místním úřadům značné problémy už jen tím, že v důsledku volitelnosti a následného zvolení svých zástupců do státoprávně-demokratických institucí zahřívají koženými kalhotami židle až v samotných předsednictvech rad, ba i ve zplnomocněnstvech nad radami, které představují samotnou jablečnou dřeň našeho právního systému a ústavy. Kovbojové by například chtěli v celém Zaprášeném okrese prosadit povinné ocvočkování oděvů i klobouků všech zde trvale bydlících spoluobčanů. A jelikož přehlasovat nekovbojskou většinu v příslušných okresních úřadech a sborech se jim nedaří, alespoň strašlivě skřípají botami. Jak se podařilo zjistit našemu redaktorovi, jejich původní ocvočkovávací optimismus ale letos na podzim vzala voda, a to konkrétně říčky Mumlavice, jejíž koryto pak začátkem prosince zamrzlo.

(podařilo se zjistit Brumbárovi)

Komedianti

Promrzavé divadlo pana Pylohracha začalo začátkem zimy vyjíždět na své tradiční turné začínající v Borových Ladech a končící v Malé dvoraně Národního divadla ve Čmelákově Pupíku den před Štědrým dnem. Na programu jsou jako již tradičně jen samé pěkné kousky, do nichž se nelze nezamilovat.

(Bledavý Perleťovec)

Méně obtížný případ

Někdy vzal Zlomené očko i případ, který už od začátku zaváněl jednoduchostí. Nebyl jako jeho předchůdce Sherlock Holmes, jehož geniální mozek nekomplikovaně řešitelné zločiny nikdy nezajímaly a jenž před jejich prostoduchými taji dával přednost injekci morfia.
A tak jednou po ránu volá Zlomenému očku postižený až z Brna.
„Někdo mi vypil lahvičku!“
„Jedu tam!“ odpoví rozvážně fenomenální detektiv, napije se ovesné whisky a sedne do svého rezavého Mlsanu Čmeráno. Za tři hodinky zaparkuje před domem s adresou, kterou mu postižený zapomněl říci. Ale co to je za problém pro Zlomeného očka.
„Už vás čekám!“ křičí člověk, kterému někdo vypil lahvičku, z třetího patra, když pozná světově proslulý rezavý automobil a jeho majitele. „Už vám jdu naproti!“
Proslulý pátrač neříká nic. A po chvíli oba stojí u krajně podezřelé kliky bytu.

„To je krajně podezřelá klika,“ poznamená detektiv.
„Myslíte?“ podiví se muž v pruhovaném svetru.
„Hm,“ potvrdí Zlomené očko.
A po chvíli oba stojí u hrozně podezřelého zeleného závěsu.

„To je hrozně podezřelý závěs,“ poznamená muž, který je zde doma.
„Myslíte?“ broukne Zlomené očko.
„Je zelený,“ vážně přikývne ten, který sem detektiva pozval až ze Čmelákova Pupíku. A pak závěs poodhrne.

„To je ta lahvička,“ řekne důrazně muž, který je zde domácím pánem s modrými a červenými pruhy na svetru.
A Zlomené očko si pomaličku zavdá ovesné whisky, kterou si ve vlastní nádobě donesl až sem. Do třetího patra, před polici obsazenou především kartáči.
„Nebyl u vás včera na návštěvě váš bratr?“ zeptá se Zlomené očko majitele bytu v Brně.
„Jak jste to poznal?“
„Nechal tu lísteček,“ podává detektiv překvapenému muži s licousy lísteček, který zřejmě zpod lahvičky upadl pod polici.
„Ahoj bratře, vypil jsem ti lahvičku,“ čte muž, jehož hruď i záda zdobí blankytné a šarlatové vlněné pruhy. „A víc nic!“ rozčílí se muž. Jmenuje se Antonín Jančárek-Svojský.
„Není to on?“ ukáže z okna Zlomené očko.

„To je on!“ zakřičí majitel bytu ve třetím patře.
„Dostihnete ho na nádraží v Králově Poli,“ řekne s nesmírnou jistotou v hlase Zlomené očko .

A muž v dvoubarevném svetru vyběhne a na nádraží v Králově Poli svého bratra Josefa Jančárka-Svojského dostihne.

„Krev není voda,“ broukne si Zlomené očko, pak zatáhne zelený závěs, paklíčem zamkne zámek pod krajně podezřelou klikou a jde se projít po městě, kde
není řeka Rýn, jen Svratka, Svitava,
a přece také v nich se utopila asi
nějaká Loreley... voda si pohrává
pod skalou v údolí se slunečními vlasy.
„A někteří bratři pro lahvičku dokáží i zabít,“ broukne si nad řekou podruhé Zlomené očko. A jako kdyby nahlížel, jako už tolikrát, skrz vodu ve Svratce a skrz právě vyřešený případ do temného dílu duše světa. Však s večerem
od řeky vane chlad a zdá se růžověti.
Pletivo kolejí, pár hrajících si dětí,
poslední rybáři na jejím okraji.
Čas nasednout do rezavého a proslulého auta.

(foto Zdeněk Mitáček, verše Ivan Blatný – Melancholické procházky)

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku: Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan