Román 1

Jelikož žádné nakladatelství nemá zájem vydat následující text – o což se pokouším od roku 1997, kdy jsem se dopracoval k definitivní verzi této prózy – zpřístupňuji jej případným zájemcům o jeho četbu alespoň touto cestou.

PETR MOTÝL

ODJET DO ZÁPADNÍCH ČECH A CHCÍPNOUT TAM

1.
Rozklížená paměť zimy. A vzadu, v mezerách mezi zmrzlými laťkami, mezi zelenými prkny pokrytými zmrazky, prosvítá suchá žlutá tráva plná prachu, tráva na vyprahlé mezi podél okresní silnice, u ní plot, plaňky natřené dehtem, dotkneš se, a šmouhy kdovíjak dlouho nesmyješ. Léto v západních Čechách, tolikáté, že si nevzpomenu, ani kdybych sebevíc chtěl, možná se jednou dvakrát stalo, že jsem v červenci nebo v srpnu do západních Čech neodjel a překvapil sám sebe, jako když černý Citroen s Fantomasem na zadním sedadle znenadání překříží filmové plátno jako já zledovatělý asfalt na cestičce v klatovských městských sadech, možná, neurony se přesýpají jako písek skrz síto na stavbě dálnice do Plzně a Západočeský kraj, ta pevná hráz socialismu a míru z tenkrát, se ujímá vlády nad časem, křepelka vyvolá svých pět peněz u lesa na školním výletě pod Komošínem, bíle omítnutý barokní kostel se ztrácí v polích očím v jedoucím vlaku jak kocour Mikeš z Hrusic, když rozbil krajáč s mlékem a frčel do světa jen proto, aby se po letech vrátil do vsi a umřel v koutku za pecí.
Lahvové pivo, pro které rychle zaběhnu z čekajícího osobáku v Rokycanech na nádraží, je na uvítanou a vzpomenu si, jak jsme takhle na nástupišti kupovali lahváče do vlaku s bráchou, při jedné z cest opačným směrem, ze západních Čech pryč, od babičky z Klatov, a už hluboko v Čechách středních jsme zaskočili k okénku v budově nádraží ve Zdicích, kde osobák čekal patnáct minut na přípoj, zaplatit a zacinkat lahvemi a ještě ve stojícím vlaku je nedočkavě otevřít a okusit prvních pár loků, zrovna jako teď s Láďou v Rokycanech, tenkrát s bráchou, kdy jsme cestou přes Chrást, Holoubkov a Zbiroh dorazili kelímky ze stánku na plzeňském nádraží a ve Zdicích už jsme neměli co pít, osobák, šedozelená sedadla a špína na okně a ze západních Čech s bráchou do Prahy, do zlaté Prahy a večer dopadl zvláštně, dopadl jako obvykle, otevřené a netknuté pivo stálo ráno na chodbě na ubytovně na hnědavém linoleu, uvnitř na pokoji, na stole s šedou umakartovou deskou ještě pár plných flašek se staropramenem. Tenkrát s bráchou od babičky z Klatov a ze západních Čech, ale dneska s Láďou do jejich oslnivé a zázračné a vždy otevřené náruče a Rokycany, to už je bývalý Vindlův kraj, jak se mu říkalo podle místodržícího, který se do gubernátorského křesla posadil v jedenasedmdesátém a zůstal v něm rozvalený až do osmaosmdesátého, kdy umřel, a byl tak ušetřen zmatků doby, která se převracela jako květovaný povlak na peřině, Vindlův kraj, kraj poutačů s hvězdou nerozborného sovětského přátelství jako dneska česko-bavorské družby, Vindlovo posmrtné žluté oko z obrovské fízlácké budovy v Plzni nad řekou, žluté oko samá červená žilka, na víčku hnis, a píše se rok tisíc devět set devadesát jedna a beru dva lahváče do vlaku na pár kilometrů z Rokycan do Plzně, gambrinus a zima, zima, teplé pivo, divná chuť na jazyku, na patře, teplé pivo a zima, lezavá zima. Prochlastané dny a gambrinus v mrtvé hubě neměl žádnou chuť, Klabava, šedé vrstvy kamene, jen šedé a šedé, haldy porostlé nízkými šedozelenými smrčky, smrčky v barvě sedadel osobního vlaku, vždycky je to osobní vlak, kdy je čas vystoupit, u mříží okénka ve stěně nádraží si poručit lahvové a vrátit prázdné flašky, které zmizely v krvi cestou z Prahy, staroprameny z firemní prodejny v zažloutlé budově na Smíchově, v budově při pohledu z ulice stejně ponuré jako Vindlovo oko.
Stánek na nástupišti nebo okénko s pivem, tatrankami, limonádou a párkem na tácek a zoufalství, kdy hlavou šumí jed a únava a nenávist k čemukoli, moc dlouho se chlastalo, moc, nesnáším Ládíčka a on nesnáší mě, ta chvíle je lavina jehel sypajících se z obličeje do obličeje, do pórů vyschlé dehydrované kůže a únor začíná pomalu končit na ubleptaném stolku pod oknem sotva se šinoucího vlaku, na stolku pokrytém stejným umakartem jako stůl na ubytovně v Praze, kde jsem ještě docela nedávno bydlel, jenže pro tentokrát s výhledem do dozadu ujíždějící krajiny orámované lesklou obdélníkovou obroučkou se zakulacenými rohy, která se třpytí kočičím stříbrem nejlacinějšího z prstenů.
Únor, a jako kdyby už odpoledne visel na nebi zakrytém nízkými mraky ponurý a přízračný zimní měsíc v úplňku, a vyvlékáme se s Láďou ven z nádraží kdysi Gottwaldova, teď Plzeň hlavní, a když stojíte zády k němu, většina lidí, co vystoupila z vlaků přijíždějících ze všech směrů a koutů západních Čech, odbočí vpravo pod ocelový viadukt a pak do centra, na tramvaj a na trolej, já s Ládíčkem to ale máme nalajnované vlevo a od centra, a vzpomenu si na dávnou zprávu z novin, kdy si v noci na schodech ještě Gottwaldova nádraží zařádili Sparťani, a hned byl mrtvý chlap, mladý kluk, co náhodou někam cestoval, a mrtvola jak vyšitá krvavila podlahu haly pod vysokým stropem a mramorem na stěnách, a jako kdyby právě z mramoru na zdech ještě dneska vylézal zelený průhledný ksicht, klepy, klepy, klep, jako kloub smrti klape cedule s odjezdy a příjezdy, čísla se otáčejí a naskakují jména Klatovy a Horažďovice a Cheb a Plasy, jako kloub smrti s bledými rty, s bílou tváří a v teniskách na vyzáblých nohou, s jizvou na spánku, a odbočíme vlevo pod viadukt, od centra, ocel, prach, hluk a smrad, výfuky aut zaražených na červené, trolej a průhled na železniční most, na lávku pro pěší pod ním. Jen kousek vedle, jak směrem k řece stojí pod hřbitovem bývalý klášter, ještě pořád cítím heřmánek, sběrnu, výkup bylin, sedm let že by mě bylo nebo možná pět, kde to zmizelé číslo nahmatat, čuchám jenom pronikavou vůni heřmánku na poli za lubskou drůbežárnou, u Vejhorky, tam, jak bývala střelnice na asfaltové holuby a pole pšenice plné rozstřílených úlomků, heřmánek, výkup bylin, kam jsme šli s babičkou, tajemný barák a znovu a ještě pronikavější vůně všech léčivých rostlin, na které bych si dokázal vzpomenout, naskládaných na hromadách a babička se svým kvalitním zbožím v květované nákupní tašce, se šedivými vlasy.
Hospoda s dvanáctkou na pravé straně přes ulici, ale tam ne, tam s Ládíčkem v únoru devadesát jedna nezajdem, to v září devadestát tři večer, ano, to jsem si tam jedno na stojáka dal, prazdroj jako malovaný, a ještě předtím, dávno, kolikrát, ale dneska s Ládíčkem ne, zamíříme do bufetu, co se dívá proskleným výkladem na náměstí, které na rozdíl od mapy moc jako náměstí nevypadá, jen park a lavičky a škola, park, který kdo přeleze křížem, vynoří se rovnou před vchodem hospody U Křelovců, kde desítka chutná fakt dost dobře, ale ani tam nejdem, zahneme do bufetu, jenom tak na jídlo, postavit se do fronty a sledovat saláty, salámy, chlebíčky, sýry, emblém Západočeských mlékáren a prodavačky v bílých pláštích, sklo, umělou hmotu, stoly s ocelovými nohami a stříbrnými plechovými
deskami nahoře, vzpomenu si na jiný bufet z jiné zimy, přímo na nádraží v Plzni, kde se dá stát u stolů, které jako by těmhle rovnou z oka vypadly, a dá se tam taky sednout na umělohmotné židle u rozviklaných bělavých stolečků, ale tenkrát jsem stál a v černé bundě ze stejně kvalitní umělé hmoty jako barevné židle, na které jsem koukal, třepal jsem se a zima mnou procházela strašně, strašně. Klepal jsem se, to už jsem jel do Prahy, klepal jsem se a dojedu? Co bych nedojel, dojedu, ale klepu se celou cestu, a to jedu ještě do Ostravy, klepu se, něčí hnusná otevřená čelist se mi hrabe v týle, škube mi páteří, žaludkem, nervy. Ale teď jenom jídlo v bufetu na náměstí, co je park, najednou vejde Pavka Stolka: “Tak co, dáme jedno?”
A jedeme s Láďou za Pavkou Stolaříkem a za Barborou Stolaříkovou, co jsou zrovna manželé, a najednou a nečekaně do proskleného bufetu vejde Pavka a s Ládíčkem se navzájem nenávidíme, dáme jedno, ono to poleví, trochu to poleví, s Pavkou Stolkou určitě. Jako jednou s bráchou U Křelovců, a vzpomínám si, jak právě v téhle hospodě tenkrát otevírali už ráno, a při přestupu, v pauzičce mezi vlakama na cestě do Klatov, se daly dvě tři piva utrhnout, ale jednou tu brácha po ránu a při přestupu, sotva otevřeli, takhle jako schůdky nahoru, seděl úplně sám a něco si psal do sešitku, a kdo ví, co si poznamenával, pamatuju si akorát, že v zahradní restauraci ve Veřovicích si ve strašně parném letním odpoledni načmáral: “Miluju Svobodnou Evropu!” a myslel tím rozhlasovou stanici a U Křelovců se jen ticho válelo nad židlemi jako šedavá mlha, jako mraky nasáklé deštěm nad ulicemi činžáků Petrohradu, ale to není ruský Petrohrad, to je čtvrť v Plzni, právě ta, kde do bufetu vešel Pavka Stolka a řekl: “Dáme jedno,” je to stará dělnická čtvrť, ale ne zas jako moc stará, stará jen tak akorát a brácha U Křelovců do sešitku v tom tichu, a hele, ti tři ostatní taky něco čmárají, ticho potahuje sál jako zelený lak karosérii vétřiesky, až hospodský jen zakroutí hlavou, dohladka oholený a s dvěma zlatými zuby, s bytelnou bradou: “Tady není žádná knihovna, ani písárna,” jen tak zakroutí hlavou na masivním krku, všichni mu píšou na stolech do sešitků, a píšou dál, ať si říká, co chce, jo, tenkrát za Gustava Husáka a Miloše Jakeše, pamatuju si na verše Ivana Diviše, které jsem pak někde četl, o pár let později, ale stejně si je nepamatuju přesně, jak na zhasnutém černém Hradě v Praze potmě mrdá Husák, nějak se mi právě k tomuhle úryvku z Divišovy básně a zrovna teď v bufetu na náměstí kousek za plzeňským nádražím, na náměstí, které vypadá jako park a na jehož opačném konci, než stojí bufet, ve kterém dáváme s Pavkou Stolkou jedno, stoupá pár schůdků ke vstupním dveřím U Křelovců, přilepuje a připasovává písnička, jak se na louce pásly krávy a zpěvačka na ně koukala a žvýkala, mělo to melodii, která se vetne do hlavy a už tam zůstane, tedy alespoň mně, Husák na Hradě a hospoda U Křelovců a krávy na louce, jo, od té doby stejně skoro všechny státní statky zkrachovaly, nebo žvýkačky Pedro, co stály jednu korunu a Lipo dvacetník, brácha psal po ránu do sešitku kousek za nádražím u půllitru a v úplném tichu, a kolik bylo tenkrát ve zlaté husté desítce v Plzni bublinek, právě tak akorát, a ne jako dneska až moc, za dvě padesát bublinek tak akorát.
S Ládíčkem se zrovna nenávidíme, furt jsem do něj hučel, a on mlčel, blbec, ještě k tomu měl na sobě modrý mantl, a to mi dodalo, protože mi připomínal armádu, přitom já na vojně nebyl, kdežto on si odkroutil náhradní vojenskou službu v Ústavu pro mentálně postiženou mládež v Zašové, no to si vybral, dělat vychovatele zrovna doma na Valašsku, to jak jsem do něj hučel, to by nasralo kohokoliv, ústav v Zašové pro mentálně postižené a filozofy odlehlých ústraní, no ale proč Láďa pořád mlčí, no proč mlčí, já pak musím hustit, a je to v prdeli pro oba. “Hele, tady jsem chodil do školy,” ukazuje Pavka Stolka přes velikánské sklo, přes výklad bufetu na budovu ve školském slohu s šedivou omítkou. Škola tam stojí, dělá jako že nic. “No to jsem se moc daleko nedostal,” přemítá Pavka Stolka nad lahváčem, tak jako mávne rukou a obejme svět, bydlí o pár domů dál, na Jäcklově ulici, činžáky a jejich omítka jako splývající těžký závoj zakrývá oči, lahváč nic moc studený a rohlíky a gothajský salám, Pavka Stolka vlasy stažené do ohonu modrou gumičkou: “Koupil jsem si pohorky, nové,” podotkne a pousměje se a koupil si je v bazaru, hned za viaduktem, když se jde vlevo od nádraží kdysi Gottwaldova, opačným směrem než do centra, bazar tam pak byl ještě v září devadesát tři, za výlohou už jsem ale žádné pohorky ani tenisky neviděl, akorát rádia, kazeťáky, videa a tak, v září devadesát tři znova v západních Čechách a znova za ocelovým a kamenem podpíraným viaduktem, právě před bazarem se dá po žulových dlažebních kostkách odbočit dolů k řece, k té znova se vynořující vůni heřmánku, k dávno zrušenému Výkupu léčivých rostlin, dávná léta dětství, zelená a červenobíle pruhovaná zábradlí, kino s obrovským sálem dvě minuty od baráku, světle hnědé ošoupané dřevo vyklápěcích sedadel a žvýkačky nalepené pod opěradly a strašně malé promítací plátno. Bazar na rohu a ulička odbočující k řece, železniční most a ve dvou třetinách jeho výšky lávka pro pěší, výhled z okna bytu na Jäcklově ulici v Plzni na kolejiště, rychlíky od Chebu a posunované soupravy, Pavka Stolka tak jako mávne rukou a obejme náměstí, park a školu, celý Petrohrad, celý život a vesmír, dlouze si lokne z hnědé láhve.
Za dva roky potom jsem Pavku Stolku potkal v Praze, v létě a pro změnu na Smíchovském nádraží, bavili jsme se pět minut, než jsme každý vlezli do jiného vlaku, pořád jsem se někam štrachal a přitom jsem vlastně nerad kamkoli jezdil, a zase jindy na nádraží v Plzni lahváč hned po ránu, z nějakého důvodu čepované právě neměli, jestli bylo brzo nebo sudy zrovna nikdo neprovozoval, s Markétou Zálešákovou a s bráchou, proč jsem tenkrát do Chudenic jel, když jsem tušil, když jsem téměř naprosto najisto věděl, a taky že jo, vždycky v nejlepším se muselo jít z hospody pryč, ještě k tomu od gambrinusu deset a sloupu v sále uprostřed a přesunout se pod červený rybíz u chalupy, co kdysi patřila vzornému učiteli Šnajberovi, než umřel, Markéta Zálešáková, za svobodna Rezková, brýle a useknutě střižené vlasy, tak ani dlouhé, ani krátké, tak akorát, jak jednou říkal opilý přítel Marek Michej, a myslel to vážně, nikdy nevěděla, co vlastně se sebou, jenže kdo to kromě Pavky Stolky věděl, a možná ani on ne, pak se pod keři rybízu chytrosti ze Zálešáků jen sypaly, vytékaly jako šťáva z přezrálých červených plodů, komáři a jako kdyby zpuchřelé strašně se zpomalující světlo, léto na nástupišti v Plzni, léto, co stálo za hovno, jako každé léto, a zase v jiném srpnu jsem potkal Pavku Stolku v Radotíně v restauraci U Mařenek, copak v létě, jenže tenkrát v zimě měl nové pohorky z bazaru za viaduktem rovnou na nohou.
“Musel jsem je vyzkoušet, jak se v nich chodí,” říkal Pavka Stolka, a jenom jeho chůze byla vždycky lepidlo na ženské, jenom chůze, a co všechno ostatní, zkoušel pohorky cestou do bufetu, jestli chtěl koupit kilo rýže nebo co, protože to tady fungovalo napůl jako krám, nebo jestli šel na jedno spontánně, když jsem mu den předtím volali z budky ze sídliště Jihozápadní město, tak nebyl nadšen, že s Láďou chcem přijet do Plzně, vůbec ne, ale teď se usmíval. “Kolik takové pohorky stojí?” ptal jsem se. “Nějaké stovky,” říkal Pavka a vypadal spokojeně, co bude, bude, co bylo, ale není zrovna pryč, uvnitř jsem se třepal, připadal jsem si jako odpolední hromada kostí, olezlých a nazelenalých, jen do ní kopnout, kocovina po včerejším chlastu stála fakt za to, v žilách místo krve odírající a natahovací žlutá guma, a teďka byt v Jäcklově ulici, poslední patro, ty schody, koberec a křesla, co z nich uděláš postele, samé děti, ale jenom dvě, ne, bylo jich strašně, ještě od Atiny, asi sedmdesát dětí v bytě, kde je jenom kuchyň a pokoj, toho člověka, co tam byl s dětma, jsem znal, moc nepil, ale vesele do sebe lámal prášky, koupil si sedlo na koně, když bičík a jezdecké boty už dávno měl a taky koně už dávno měl, no jo, ženskou a koně, barák u lesa, před pár lety tenhle člověk, jmenuje se Vítek, zašel do kina na film Bounty, a než se spokojený vrátil, byl jsem už úplně ožralý, a zase jednou jeden na šrot opilý člověk ze Zbuzan z okresu Praha Západ, zase ve svém baráku, ale jiném, Otík Blažků, říkal, že Vítka varovali, nejezdi, hele, ještě nejezdi, a člověk s dětma a koněm a sedlem stejně jel a doma nachytal ženu s mysliveckým mládencem, sedm kilometrů od Prahy si na sračku zpití lidé ve vilkách běžně představují, že v okresech rozprostřených po Čechách jako papírové ubrousky na stole vykukuje a pomrkává za každým druhým rohem myslivecký mládenec, štětku za kloboukem a tak, a kdo ví, co si představují ještě, Pavka Stolka jednu dobu s člověkem s koněm a barákem u lesa dělal u firmy, co opravovala výtahy, nevydrželo jim to dlouho, ale nějakou dobu přece, když jsem viděl těch šestapadesát dětí v jediném malém bytě, vzpomněl jsem si, jak mně vždycky bývalo blbě na kolotoči.
No právě, že i na dětském, ale nejen na malém řetízkovém, ale i na ještě menším s koníčky, kačenkami a autíčky, okamžitě rajská omáčka kolem hlavy jako šála, kyselá pachuť na jazyku a žaludek si bublá nahoru, a to vůbec nemluvím o velkém řetízkáči, ne že bych se na něm přímo poblil, ale kolena si mi zlomila navždycky, a víc než jedinkrát jsem na něj v životě nesedl, ještě dneska, když jdu náhodou kolem, výskání ze sedaček mi leze do uší, jako kdyby mi tam strkali trojhranný pilník, to už se nedá nic dělat, v pozdním odpoledni plném osmdesáti čtyř dětí, hurá, hurá, jedeme na Výrov, na Výrov, řvou Stolaříkovic synátoři, větší radost než rozfláknout křišťálovou vázu a dívat se, jak se střepy rozprsknou na linoleu, děti od Atiny jedou domů, tak se ani moc neradují, ale Stolaříkovic na Výrov, hurá, velikánský kůň, je tam strašně velikánský kůň, kůň větší než tenhle byt v posledním patře, nebo tenkrát, jak mě Zálešákovi tahali v Chudenicích z hospody dávno před zavíračkou, ještě bych si jich pár vypil, a oni nesmyslně s bandaskou, do prdele, proč jsem jim podlehnul, proč jsem tam nezůstal sám, ale šel jako ovce a v hlavě jedinou myšlenku, jak je všechny nenávidím, restaurace, co stála přímo na návsi, před rokem, dvěma vyhořela a i když ji hnedka zrekonstruovali, kdo projde po chodníku těsně vedle ní, pořád ještě smrad spáleniště cítí, rybníček naproti a za kostelem chudenické muzeum, kde kdysi na úplně starém zámku seděl hrabě Černín a nechal si vyvařovat v černé kuchyni, v posledním patře bytu v činžáku na Jäcklově ulici je kuchyně jen půl a pak gramofon a křesla, co se dají rozložit na gauče a lampička a polička a podobně, v ještě pozdějším odpoledni, kdy Pavka se všema dětma a vůbec se všema zmizel na Výrov a zůstala jenom Bára, kdy ve vzduchu jako kdyby praskalo zrcadlo, jak se vynořovaly odlesky vzpomínek, vyřčených a nikdy nevyslovených vět, Ládíček si nechal pustit kapelu, která používala elektroniku s citem a vkusem, a to hluboko v osmdesátých letech, kdo by to řekl, Pavka s lidma se nafrkali do auta, a kdo bydlí na Výrově míň než osm let, nemůže dělat starostu, zchátralý zámeček a noc nad Sudety, temná, mokrá a stříbrná, Pavka si šel před odjezdem dát ještě rychle pivo na cestu, rychle jedno čepované, ať se mu líp řídí, ať se mu řídí skvěle, ale auto, než ho nabourá, mu stejně nikdy nevydrží moc dlouho.
Ládíček si nechá pustit pomalu a volně se linoucí hudbu, a já se trápím s po včerejšku prázdnou a pustou hlavou, Pavka odjel s Vítkem s prořídlými vlasy a s Atinou, která je napůl odněkud z Íránu, Íráku, nebo tam odněkud, s cizokrajnýma očima, pletí a západočesky přitažlivými prsy, no jo, kus ženské, která září na kilometr na nejrušnější obchodní ulici Plzně jako vybroušený křišťál třpytící se v rozdrobené strusce, a Vítek si koupil sedlo, jako si houslař kupuje dřevo a má to jasné, krásnou ženskou a koně, ale pražská milenka od Pavky Stolky dostala Bářiny jezdecké boty, a ještě před odjezdem na Výrov se problém vynořil jako kapr na háčku zapasovaném v hubě a vlny vzteku se přelily po Bářině tváři: “Co ty máš co rozdávat jezdecké boty svým milenkám!” jenže Pavka na to sere a stejně jezdecké boty rozdává, rozpaky a já s Ládíčkem nevíme co by, a Pavkovo milenky, které jsem mu vždycky záviděl, nebo možná ne vždycky, prostě jenom někdy, jako ve chvílích, kdy se cítím zevnitř úplně vykotlaný a mrtvý a prázdný, a vůbec nejhorší jsou stráně a kopanice na Jižní Moravě, neohoblovaná prkna, na která si sednu, a mám hned třísek plnou prdel.
Jo, na Jižní Moravě, kde si dávají litr vína před snídaní jako Pavka Stolka pivo, než sedne do auta, aby se mu líp řídilo, druhý den už jsem si v Chudenicích pod rybíz sednout nešel, setrval jsem sám v dolní hospodě u gambrinusu a sloupu uprostřed sálu a poslouchal neoholené Slováky, co tu byli na brigádě na polomech v lesích a skutečnou hodnotu zlatistého desetistupňového piva nechápali ani náhodou a míchali ho s vodkou a borovičkou, Pavka Stolka zmizel s dětmi a s Atinou a s Vítkem na Výrov a Bára telefonuje z bytu v posledním patře na Jäcklově ulici do Prahy, že se tam zítra ukáže u Sančéze pod Nuselským mostem, pak odejde z půlkuchyně jako Taťána Lárina ze vsi ztracené daleko v gubernii a perly světla se přestanou třpytit, ještě že v magneťáku zůstala kazet s Pixies, tak to je muzika, která se mi děsně líbí, že bych snad obživnul, to ne, ale málem, a musím uznat, že tak těžké jako prezident Kennedy provrtaný skrz naskrz kulkami to nemám, vzpomenu si, že Ondra Langr shromáždil o atentátu na amerického prezidenta plné složky výstřižků, a to není v Praze jediný, no jo, v Praze, jenže kolik lidí se o Taťánu Lárinu může zajímat v západních Čechách a kolik z nich jsou Plzeňáci, pak v hlavním městě republiky dvacátého března devadesát čtyři děkuje dýdžej neznámého jména telefonující Ráchel, že mohl zahrát Breeders, co v nich hraje Kim Deal z rozpadlých Pixies, jinak by je v archivu nenašel, ani nehledal, protože ho Breeders nezajímají, ale teď moc děkuje, no ono velmi těžko říct, s chudenickým červeným rybízem a posezením pod ním to taky nebylo zrovna jednoduché, tak jako to nemá jednoduché Bára se dvěma dětma a Pavkou, na kterého se zrovna to odpoledne párkrát jako na třetí dítě po straně podívala, třicítku na krku, tmavě zelenou kalhotovou kombinézu a první vrásky v koutcích očí, ve kterých už se usazuje jemný písek rezignace a únavy, copak asi Atina na Výrově, s Pavkou Stolkou a s Vítkem a s novým sedlem, dneska se na svůj kšeftík vykašle, jinak vyrábí polštáře obohacené zevnitř snítkou heřmánku, nebo mateřídouškou, nebo zrovna tak vylepšené látkové postavičky, jdou na odbyt docela dost, jenže mořit se s nimi každý den, no jo, každý má své pracovní pauzy a životní problémy a tragédie, třeba jednou z mých největších životních proher bylo, že jsem se nechal odvést z dolní restaurace v Chudenicích na zahradu pod červený rybíz skoro úplně bez mšic, já vím, jaro čeká za dveřmi, probudí se i Zálešákovi, a koho potkají, toho budou tahat z hospody po třech vypitých pivech, národ čekají moc pěkné perspektivy, a oni ani cizince šetřit nebudou, basová linka Kim Deal leze z reproduktorů v půlkuchyni, jenže to vypadá, že mnohem víc věčně živý než Pixies zůstane stejně Mao-ce-tung, zázraky se ale dějí pořád, třeba když se Bára vrátí z pokoje do půlkuchyně a sedne si rovnou k telefonu.
A tak jako Pavka Stolka v proskleném bufetu mávne rukou a obejme náměstí, park a školu, celý Petrohrad, celý život a vesmír a dlouze si lokne z lahve s desetistupňovým pivem, mávne rukou i Bára, jenom drobnou dlaní, jediným prstem a promění se v krásnou osmnáctiletou holku, nanejvýš dvaadvacetiletou, s dokonale napjatou kůží v obličeji, očima zářícíma jako hvězdy za novu, vyzývavými a pevnými prsy pod černým přiléhavým svetříkem, tmavě červenou minisukní a skvostnýma nohama v černých punčochách, sedne si do křesílka, překříží je a vytáčí číslo, proč mi jen hlava tak strašně třeští a nemůžu se soustředit, právě teď se nemůžu do Báry zamilovat, což jsem vlastně nemohl nikdy, i když to kolikrát bylo na krajíčku, ten strašný pocit v palici, jako kdyby se do tří vteřin měl zhroutit celý svět a černá díra v hlavě mě vysává tak, že nemůžu myslet konkrétní ženskou, nikdy jsem si neuměl dát dohromady ideální nadpozemskou lásku šlehající bílým plamenem až daleko za nebem a smyslný pozemský sex, jenže jsem se nikdy nemiloval s tak krásnou a zároveň chytrou ženskou, se kterou by se ten svět až za světem dal s tím obvyklým spojit, aspoň na pár vteřin, když už nic jiného, jenomže jasně, zase by mně jenom těch pár vteřin bylo málo, ale přece jsem se zázračnou Barbořinou proměnou trochu ožil, soustředit se na lásku prostě všeobjímající, dívám se na Ládíčka a vidím, že ožívá taky, ožívá možná mnohem víc než já, ale já mu do hlavy nevidím, jenom si představuju, že do Báry už zamilovaný je, tak jako spousta lidí, co jí kdy znalo, spousta chlapů, a ani to nemuseli být opravdoví chlapi, to nerozhodovalo, taky ji někteří hned na první pohled nesnášeli, jako třeba Zdenda Dokoupil, jo, i to se stávalo víc než často, ale obecně to vypadalo, že by Bára byla jednoznačná hvězda mezi spolkem filozofů a diplomatů stejně jako u pásu v Plzni ve Škodovce, ten tón hlasu, očí, pohyb lícních kostí, no kdovíjak by to pak s celou Škodovkou dopadlo, to gesto ruky, které obejme svět, však se taky s Pavkou Stolkou hledali, až se našli, jo, to dokonalé a všechno pohlcující, prostor a čas stírající gesto ruky.
Bára vytočí číslo a začne mluvit s milencem z Prahy, o kterém jsem už před nějakým tím rokem slyšel, Sančéz, než se přestěhoval pod Nuselský most, bydlel v Olomouci, a jezdívala za ním z Ostravy i krásná Martina, byl to vyhlášený olomoucký borec, někdy v osmdesátém devátém roce v Opavě, v bytě Ludi Brožka, člověka, kterého jsem vždycky vyloženě nesnášel, divná chůze, za kterou nemohl, a knír a brýle a potměšilé oči, za které evidentně mohl, možná jenom některé jeho kresby nebyly špatné, zrovna Luďa Brožek, který se tak dlouho armádě vyhýbal, byl nakonec na vojně na dva roky a v Plzni, docházel za Bárou na Jäcklovu ulici a v půlkuchyni předčítal z románů, na ženské byl vždycky děsně, a v jeho bytě v Opavě, když byl Luďa na vojně v Plzni, vyprávěla Bára o lidech, co padají před Sančézovým oknem z Nuselského mostu, uvnitř se člověk roztrhá, ale kůže drží tvar osoby, což je dost zvláštní, takový telefon s milencem v Praze ale i ožívajícího Ládíčka vrátí k rezignaci a pasivitě, tak jako nakonec odjede vždycky od všeho zpátky na Valašsko, vykašle se na zbytek světa, vyžení barák a každý rok na jaře pokosí trávu, má svůj klid, a nač se trápit Barbořiným telefonem do Prahy a jejím dráždivým hlasem, jasně že mnohem dráždivějším, když mluví s milencem, co naděláš, krásná ženská prostě musí dost chlapů, tak to má být, jako by se v secesní kredenci mělo povalovat dost příborů, na jabloni oslňovat dost květů a jako by měl u rozžhavených kamínek na chajdě vysoko v zasněžených Jeseníkách stát plechový uhlák nacpaný briketama, zase se ve mně zdvihne ta známá křeč, proč to nedokážu uznat, proč v tom sám nejedu, na co vlastně mám, a jestli jsem ten pravý, kdo problém může posoudit, Bára usazená v pološeru v křesle ještě zavolá někomu do Plzně, vlastně až někdy za rok mi došlo, že Šípkovi, s kterým pak v létě devadesát čtyři žila a se kterým jsme ještě ten zimní večer seděli v hospodě, kam byl telefonem přivolán, u stolu s chlapíkem s dost mohutným knírem a postupující pleší, jenže na jeho přezdívku si ne a ne vzpomenout, tak třeba Kubr, ne Kubr ne, třeba Čestr, to sedne i k džínové bundě a zelenému mantlu, co měl na sobě, jenže tak daleko jsme se ještě z půlkuchyně v posledním patře činžáku na Jäcklově ulici nedostali.
Odpoledne už se přešouplo k večeru jako ohmataná kovová páčka na termostatu a tma padá na kolejiště plzeňského nádraží, ostré bílé světlo halogenů na sloupech nad posunujícími se hnědočervenavými nákladními vagóny s uhlím ze Sokolova a se dřevem ze Šumavy a mlžné žluté světlo zářivek se pomalu a líně rozlévá po nástupištích a hutná červená září ze spousty semaforů, vosková chuť kelímkového piva se mi přelije po jazyku a patře, vážně už by to chtělo vyrazit do hospody, ve které si Barbora domluvila sraz s Šípkem, a tma zvenku se valí skrz sklo v chuchvalcích do místnosti v posledním patře činžáku a převaluje se vzduchem jako kouř z Bářiny cigarety pod jedinou rozsvícenou malou lampičkou, ze které vytéká světlo barvy a vůně rozteklého másla, zelená světýlka na magnetofonu blikají a vysoký strop se ztrácí někde v příšerné, neskutečné dálce, chlad vesmíru pokrývá jinovatkou kuchyňskou linku, vklouznu do zelené zimní bundy, zatáhnu zip, klíče zachrastí, když jimi drobná ženská ruka otočí v zámku, sbíháme dolů po zhasnutých schodech a klapot kroků jako cvakání osobáku od Plzně v tunelu mezi Smíchovem a Prahou hlavním nádražím, Jäcklova ulice se mi houpe pod černýma botama z partiovky, nad zelenavým svitem pouličních lamp probleskne mezi našedlou clonou mraků pár hvězd, scházíme dolů směrem k řece, Bára se mi směje, jak chodím v záklonu.
Vážně chodím v záklonu, ramena prohnutá, hlavu nakloněnou ke straně, takhle bych se nemohl stát hrdinou jedné z Knih odvahy a dobrodružství, svazek číslo 187 se jmenuje Sioux a tři černé proužky na obálce znamenají noc, samotu a beznaděj, teď, když vím, že už co nevidět zasedneme v hospodě u půllitrů, začínám Ládíčka docela snášet, dokonce ho začínám mít rád, jít si tak večerní Plzní na pivo v záklonu, v zelené bundě a navlhlé tmě a pod nebem zacloněným našedlými mraky, mezi kterými občas probleskne pár hvězd, to už je docela fajn pocit, už celý týden jsem byl kolem čtvrté, páté odpolední úplně na hadry, není špatné jít dneska do hospody až večer, jo kdyby mě tak nějaký vlak mohl z chlastu odvézt, bleděmodrý a vláčný a plný míru, klidu a porozumění, ale úplně jiný a se zle zelenavými sedadly mě zavezl s Ládíčkem do Plzně, do Jäcklovy ulice, která se zahoupala pod botama z partiovky, světla a hluk z rohu, kde čepují výbornou desítku Na Tvrzi, ulicí ponurou jako Vindlovo oko, omítka teče z průčelí činžáků jako tající sníh, hmyz zaparkovaných zacákaných auťáků, šinu si to v záklonu a narovnat se nemůžu, dolů z kopečka, napravo trať a most přes řeku, nalevo pod perutěmi tmy skryté, těžko určitelné, keři porostlé plochy a prostory, už jsme z Petrohradu venku.
No právě, dolů a k lávce pod železničním mostem a vlevo, ještě před porosty a křovisky v záplavovém pásu u vody, se objeví bývalý výkup bylin, přízračně nasvětlený, zděná brána s obloukem a po stranách šedavé sochy na podstavcích, obrys rozmláceného kostelíka, který stával kus za hradbami historické Plzně, a ještě za řekou, ve které už se spojil proud Úhlavy s hladinami Radbůzy a Úslavy, ale ještě ne s proudem Mže, trošku nevýhodná poloha, třeba když přijel Žižka z Trocnova s plísní na noze obléhat katolické město nebo takové špinavé holínky v třicetileté válce a zasychající krev na dýce, která někomu chybně uschovanému v kostelíku na předměstí rozřízla břicho nebo krk, však tu měli i statek, ze kterého určitě všechno jídlo a majetek za hradby nestačili včas odvézt, až v osmdesátých letech dvacátého století postavili za bránu s obloukem a sochami svatých panelový skládek a přímo k vjezdu bělavou unimo buňku, a do ní posadili vrátného v našedlé a modré uniformě, který žádného do objektu nepustí, i kdyby měl na nohou plísně, kolik chtěl, kampak na milicionáře, to chce vyčíhnout chvíli, kdy je tam ten druhej, za pár stovek vám cement ještě pomůže do auta naložit, jo, to se to kradlo ještě ze státního, a nikdo tenkrát netušil, že časy na drobné krádeže nebudou už v polovině devadesátých let zdaleka tak zlaté, jenže právě že nejdem krást, ale na lávku přes řeku, pod viadukt, už rampa k lávce je přízračná a úplně opuštěná a ženská, co tudy jde večer, co tudy kráčí po čepeli noci, úplně sama, a najednou ji přepadne zvrhlík s nožejkem, to už se ale nevrátí nikdy nikam a najdou ji až ráno učni při hodině tělocviku, když tudy mažou s tělocvikářem, pětatřicetiletým chlapem s knírkem a zlatým řetízkem na krku, všichni v teplákách a trénují běh na delší tratě, najednou za šípkovým keřem mrtvola, a že podzim už pokročil, je po ránu už fest tma, která pobodanou zabitou ženskou skryla před dělníky, co u lávky před šestou sjednotili část svých jinak různých cest z všelijakých bytů do všelijakých prací, v tašce housku se salámem, a zase jiný chlap místo housky akorát padesátikorunu a dvacku s Žižkovou hlavou a kantýnu jistou, na jazyku ještě chuť horkého čaje nebo kafete, co kdo pije, lampa s nazelenalou žárovkou, jo sedmdesátá a osmdesátá léta, a stejně takhle ty šípky na podzim, fakt krása, teprve až se rozední a naběhne parta v teplácích, je na mrtvolu konečně vidět, pro mládež je to zážitek a pořád píšou v novinách, ať tudy osamělé ženy v noci radši nechodí, jenže ony si nedají říct, jako třeba tahle s roztrženou modravou blůzkou za šípkovým keřem, v obličeji úplně bílá a plno krve kolem, co se takových příběhů napovídalo jenom na základce v Klatovech, U Městských sadů, jak je nahoře na budově věžička a na ní hodiny, sakra, takové velkoměsto jako Plzeň, copak, když se zvrhlík jenom obnažuje, vytáhne péro, honí si ho a pokřikuje něco o kundě, ale co když fakt vraždí, vcházím v záklonu na lávku přes řeku a lávka se pod černou zimní botou z partiovky houpe stejně jako před chvílí oprýskaná a šedá Jäcklova ulice plná ponuře zírajících činžáků.
Prkna v ocelové konstrukci se houpou. Šrouby jako hrom. Nahoře rachotí vlak. Světla lokomotivy. Světla v oknech, jak rychlík zpomalil před nádražím, pěkně jedno za druhým. Dole šplouchající řeka. Na tmavé hladině se odráží světla přilehlé Plzně a světla rychlíku zrovna tak. A v jídelňáku někdo porcuje kuře, ani neví, že je v Plzni, když je Švýcar a cestuje mezinárodně. Houpající se prkna pod nohama. A houpající se vlnky v proudící vodě. Topoly zapíchané do břehů jako párátka do zubů. Černá párátka v pozvolném zákrutu řeky, chybí tu jen mrtvolně bílé světlo měsíce. Někde za vrstvou mraků se dá měsíc tušit, podle barvy noci to vypadá, že by mrtvolně svítil ostošest. Škoda, jak pěkně by to vypadalo, nahoře vlak z Paříže, na lávce tváře jako pomazané vápnem, dole světélkující řeka. Jsme na druhém břehu.
Málo platné, pořád mám pocit, že mi asfalt ujíždí pod nohama, když si navíc představím, jak právě touhle ulicí chodíval Jura Daněk z kasáren s románem pod paží a s postavou slámou nacpaného panáka, s trčícím knírem ze slámy a s vlasy ze slámy jako z filmu Čaroděj ze země Oz, kde hrál slaměného panáka Michael Jackson, a Luďovi Brožkovi moc podobný nebyl, což o to, Luďa zas prý jednou vymrdal Anetu v lednu na sněhu v křoví v Porubě mezi paneláky, což byl husarský kousek, na který ani Michael Jackson neměl, černovlasou Anetu s tmavou pletí, věčně namalovanými rty a výrazně zvýšeným sebevědomím, s nějak moc velkými zuby, které se jí jakoby nechtěly vejít do úst a ještě zdůrazňovaly její malou, ale fest sexy postavu, jo někdo to má prostě vrozené, a někomu jsou božské dary a pokrmy odepřeny, a nezbývá mu než procházet všudypřítomnou branou pochybností a marnosti, a Broněk Jánský říkal zase jindy o Anetě: “Mrdal jsem jí, a ona, nech ho tam, víš, já mám strašně silnou vůli. No, neodolal jsem a nechal jsem ho tam, jo, ta má tak silnou vůli, až jí z antikoncepce padají vlasy,” fakt je, že vlasy jí vážně nějak podezřele řídly, copak Broněk Jánský, ten svoje špatné obrazy prodával vždycky dobře a za fůru prachů.
Jsme za lávkou, a s asfaltem to pořád není v pořádku a podezřele se vlní pod nohama, jenže při očekávaném štěstí blížících se světel a lesknoucí se pípy hospody jeho pohupování už zas tolik nevadí, Ládíček zabliká očima pod brýlemi jako neónovými rybkami v akváriu a Bára si vykračuje v černém kabátě bez rukávů, nosila takový, co pamatuju, dávno v Ostravě, v roce devatenáct set osmdesát tři, však v kabátě bez rukávů se každý může o moc líp schovat do šuplíků noci, jak je takový kaboš praktický pro pošťáka, i když opravdickou služební pelerinu na ostravské poště vůbec nevedli, Ládíček pobíhal a motal se s dopisy a důchody a složenkami po Ostravě celý rok, po doručovacím obvodě číslo čtyři, já vydržel jen polovinu, tohle místo vzal Ládíček, až když já jsem na poště skončil, a do kotelny jsem zase nastoupil já až dávno potom, co Ládíček kotelničení definitivně pověsil na hřebík, Bára dělala pošťačku někde po vesnicích a samotách, někdy dobách, kdy bydlela na Výrově a kdy tam Hospodář na statku, z kterého po válce vyhnali Němce, vedl nějakou komunitu mániček, nebo jak to přesně bylo, při popojíždění pošťáckým autem od samoty k samotě kousek od Plané u Mariánských Lázní jsou výhody peleriny celkem zanedbatelné, říkám, že se mnou ujíždí asfalt, Bára se usměje krátkým úsměvem, který jako by ani nebyl, ale strašně dlouho zůstává viset ve vzduchu, úsměvem, při kterém jdou rty jen maličko, nepatrně nahoru a pak hrdelní, bublající hlas, jako ochraptělý, na který chytí, koho jen ji napadne, stejně jako Pavka Stolka má lákadel a lepidel na ženské plné kapsy u pečlivě vybraných, jen nenápadně elegantních džín, tak to u ideálního páru má být, a tak se lze vznášet ke hvězdám, které prosvítají těžkou clonou mraků nad železničním mostem za plzeňským nádražím. “Už jsem myslela, že jsem fakt cvok do pakárny,” říká Bára, “že už z toho pití mám dost,” zarazí se a další krátký úsměv zůstane přilepený k tělu zimní noci. “No, nejenom z pití,” dodá a ještě se pousměje.
Nevím proč, ale já nikdy na jiné drogy než na chlast nikdy nebyl, koukám a Ládíčkova modrá bunda je ve tmě černá, přeludné lampy veřejného osvětlení v ulici daleko od sebe, napravo svah trati, ale už bez hustých keřů bezů, šípků, mladých javorů a kdovíčeho ještě, jen tráva jakoby ve flecích, ve skvrnách, ostrůvky drobného štěrku. “Kolik kluků je v Kladně zavřených za pitomý perník,” říkal mi pak o tři roky později Petr Streit v kotelně na Zličíně, na hrudním koši vytetovanou pavučinu a pavouka uprostřed, na stole lahváče, ale do práce se nějak moc nehrnul. “Jo v Kladně, a v Praze si dělají, co chtějí,” povídal Petr Streit, ale Bára problémy s chlastem, ani s drogama takové jako Petr Streit, co jsem s ním pár měsíců dělal v kotelně na Zličíně, nikdy neměla. “Už jsem myslela, co se děje, viděla jsem blbosti,” pokračuje Bára a po pravé ruce se pořád zdvihá násep trati, “pak doktor zjistil, že potřebuju brýle, že špatně vidím,” mávne rukou v mlžné a vlhké tmě a její pohyb zanechá ve vzduchu čáru jako kondenzační páry za stíhačkou, jako stuha ohňostroje, který protnul zeměkouli skrz, aby se jí vrátil do dlaně “Špatně vidím,” vrátí ruku pod pelerinu, “a bylo, ale fakt jsem se vystrašila, a tohle.”
Nejsem si tak jistý, že se Bára vystrašila tak strašně, tak jako obvykle si nejsem jistý téměř ničím, Bára se rozesměje, ale teď už jinak, jako když se sypou a zároveň o sebe drhnou perly, hladké a jemné, ale trhající kůži, povídání s červeně orámovanou poštovní nálepkou “ta příhoda s očním”, na levé straně ulice se objeví nízké baráčky, přízemní a jedno, nanejvýš dvoupatrové, za oknama světlo jen sem tam, žluklé bludičky za roletou samý flek, za našedlým sklem bez rolet i bez záclon, za květovaným závěsem propáleným cigaretou a držícím jen tak na špagátě, napravo pokračuje svah trati a tráva chycená lezavou kostlivou rukou zimy, mlžný opar, uličky kolmo odbočující vlevo, kterými se dá dohlédnout pár desítek metrů, koule korun stromů visí nad chodníky jako temné a zlověstné právě dohořelé lampiony, splývavá přízemní mlha a oprýskaný lak na dveřích a zažloutlé cedulky na zvoncích ve vchodech, občas slepé, vytřískané okno, jen aby se neřeklo zatlučené dvěma prkny, lešení se zrezlými trubkami a vypadanými podlážkami, nezbytná opadaná omítka a zpod ní vyhřezající zoubkování cihel, které už mě tolik let neodbytně provází, ve dne mi pokládá ruku na ramena a v noci se proklubává do snů zednickou lžící, čtvrť, na kterou od konce války zapomněli a zapomínali pořád dál, až se teď zdá, že existuje napůl jako skutečnost a napůl jako přelud a nemůžeš odhadnout, které z jejích dvou přelévajících se podob se dotkneš.
Ládíček jenom kroutí hlavou, “Tak to je ta Plzeň...,” “No jo, to víš, to je město,” přikyvuje Bára a alej jeřabin v další uličce kolmo odbočující vlevo, neurčitě, ale přece se rýsující vilky, ale jak by tu mohly stát a kde by se tu vzaly, jak by mohly plout na ostrově oploceném zimostrázem a zapleteném v psím vínu a břečťanu uprostřed fabriček se zašlými nápisy na slepých zdech a plechovým vraty, kam zajíždí okrová dvanáctsetrojka s ukradenými instalatérskými trubkami a pytli cementu, s usmolenou modrou čepicí s nápisem Škoda Plzeň na sedadle spolujezdce, sklad s výdejnou s vykrojeným sklem, garáž se zasouvacími dveřmi natřenými našedo, s nápisem Neparkovat vjezd vyvedeným vzájemně se podpírajícími písmeny tlustou štětkou namočenou v červené barvě, tak jako je hned vedle na kotelně, před kterou se vrší v hromadách diamanty koksu, načmáráno přes vchod Letní kino Ilusion – Hotel Havaj, maličká, ta nejmenší provozovna, brusírna a skrytá truhlárna, plot vyzděný na cihlu a znova na slepém štítu prosvítající písmena s nečitelným nápisem z dob tatíčka Masaryka, jako kdyby se právě teď z omítky odlupoval jeho prvotřídní ručně zhotovený širák z jakostní plsti, jak jsem to všechno mohl vidět ve tmě a v mlze, to nevím, ale viděl se to dalo, a možná vůbec nejlíp za zavřenýma očima, kolikrát už jsem se v nějaké takové čtvrti potloukal jen s textilním stojem upletenou čepkou na palici jako zrovna teď, ani Ládíček na tom není líp, akorát že má svého z fabriky vyflusnutého kulicha zrovna v kapse modrého kabátu, nebo kde, a kudrny se mu navinují do noci jako koudel na závity trubek, které před chvílí přivezla ta okrová dvanáctsetrojka do skladu s šedými zasouvacími vraty, ale pamatuju, že míval čepici i šálu upletenou ručně a z lásky, aby mu ráno jako pošťákovi ve studených ranních ulicích Ostravy bylo vřeleji u srdce a sladčeji u krku, Irča, strašně se milovali, jak to jen jde s někým, s kým vůbec nespíš, tam kde každé slovo a gesto má právě jen ten smysl, který je skrytý pod ním, oči se setkají a sklopí a zorničky se přetáhnou jakoby skleněnou, průsvitnou blankou a každý okamžik tolik bolí.
Právě tam, odkud je nejlíp vidět plechové dveře kotelny ve dvoře, kde šedé, hnědé a bílé šmouhy popela značkují rozpraskaný beton, tam daleko za přítomným časem ulice na plzeňském předměstí vidím Irču naposled, jdu s Láďou po příkrých schodech pedagogické fakulty na Reální v Ostravě a stoupáme kdovíkam od katedry ke katedře, vzpomenu si, jak Ládíček ze šály a čepice vypárával vlnku po vlnce symboliku Československé státní pošty, dopisních obálek a důvěrně doručených zpráv: “Nebudu s tím chodit jako blbec, ne,” a v té cihlové budově se dodnes fakulta rýpe v ničem a láska jí prolétne po chodbách jako stužka svázaná z páry a větru před deštěm, jako vlnící se závoj z vlasů královny Titanie hluboko v Ardenském lese a pořád dál, až po oslí uši Honzy Klubka, tenkrát, když jsem Irču naposledy potkal na mezipatře na Reální ulici, na dřevěném vyklápěcím sedadle jako z kina, kterých se od stěny ke stěně vešlo na mezipatro možná šest, s ohromným břichem, čtrnáct dní před porodem přijela udělat poslední zkoušku posledního semestru a manžel a barák někde v Jeseníkách, světle hnědá vyklápěcí sedadla pod oknem na mezipatře a nástěnky na bočních stěnách, ale ne láska, ale marnost, lež a beznaděj bylo to, co na chodbách a po místnostech fakulty mělo své domovské právo a každý den nový kartáček na zuby, ten pocit, jako kdyby se právě teď najednou zvedly a chtěly zakrýt svět, tak jako když se vyplašení hnízdící racci najednou a prudce zvednou nad třpytící se, našedlou a perleťovou hladinou rybníka Amerika za Františkovými Lázněmi a spustí do uší se drásavě zadírající křik, jako kdybych přímo cítil, jak Ládíček ztěžka polkl, než se rozproudila řeč, která chvatnými pohyby zakrývala něco, co stejně nikdy nedokázala vyslovit, ale co se zřetelně chvělo ve vzduchu jako pocit náhlé závrati, vědomí zachvívajícího se paprsku nad propastí, která už navždy zůstane.
“Tak vy dva jste balili holky,” smála se Irča a ret se jí zdvihnul v tváři vyseknuté do trojúhelníku, ve tváři se zelenou na víčkách a černou na řasách, se slabounkou oranžovou na lícních kostech, a něco na tom bylo, na tom smíchu i na té větě, něco bylo i na tom, že z určitého úhlu pohledu podle nás dvou mohli jako podle předlohy vyřezávat Hloupého Honzu do loutkového divadla a pak ho prodávat v Praze na Karlově mostě, něco bylo i na tom, že zase z jiného úhlu pohledu z nás mohli jako ze dvou různých polovin obličeje složit ideálního představitele d’Artagnana i s pérováním v kolenou a nártech, něco bylo i na tom balení holek, jen Ládíček zapomněl dodat, že se odehrávalo v restauraci Na Plivanci, a už samo to jméno podstatu svůdcovství značně zpochybňovalo, Irča se nahlas smála na mezipatře v cihlové budově na Reální ulici v Ostravě a svět se rozplýval a studená propast zůstávala zaklesnutá v čase, obraz Irčy se prolnul do ulice na plzeňské periférii, po pravé straně se násep trati začínal snižovat a po levé straně se baráky nezvyšovaly a ulice stoupala, jako kdyby ty pořád stejné staré krámy jen čekaly, až je někdo sebere a odveze na smeťák, zarámované zimou jako v oblastní galerii, příšerně lezavou zimou, která se drala pod kůži, a koleje, která vyvěraly z plzeňského hlavního nádraží jak karlovarská minerálka ze zřídla, se srovnaly s výškou ulice a pak se přes chodník a rozdrbanou vozovku se stokrát vyspravovaným a přelepovaným asfaltem přehrnul viadukt, jak se z rychlíkové trati na Cheb a Norimberk odpojila odbočka pro osobáky na Přeštice, Klatovy a Železnou Rudu, a hlavní trať začala klesat a zařezávat se do terénu, pořád stejné chuchvalce mlhy a fleky trávy a pásy štěrku a svah padal dolů ke kolejnicím a tmu v tyčích prozařovaly reflektory aut na mostě, který se dal tušit někde blízko, ale který ještě pořád nebyl vidět, zacinkala a zadrhla tramvaj: “Za chvíli tam jsme, už je to hned,” říkala Bára, míhala se v černé pláštěnce, ve které se dá do noci vejít jako do špajzky plné sklenic jahodových zavařenin, naložených okurek a třešňových kompotů, do špajzky v rohu a koutu cizího bytu, s tiše se otevírajícími bílými dveřmi a s tikajícím plynoměrem nad ještě nerozbalenou bonboniérou.
“Za chvíli jsme tam,” říká Bára, “U Dvou krejčích, to je nová hospoda,” nechá pauzičkou tak na půl sirky, “ale fajná,” dořekne po ostravsku, když už jsme jakoby z Ostravy přijeli, když už se odtamtud známe. “Vzali si to dva bráši, dva Krejčí,” takže vlastně U dvou Krejčích, napadne mě, ale neříkám nic, obrys mostu se dá už rozeznat a spojí mě s tím, co bylo, jak to už mosty mají ve zvyku a popisu práce, spojí mě jaksi navíc a zcela zdarma i s tím, co nikdy nebude a nemůže být, s místy, kam vedou obrysy prosvítající mlhou a ztrácející se v ní.
Baráky se zvednou a narostou do pater, jako se prudce zvedne celá ulice aby se vyplazila do výšky mostu, který nabyl na rozměrech skutečnosti a železobetonovou konstrukcí přelézá trať, směrem nahoru výpadovka na Klatovy a směrem dolů k divadlu, kdysi jsme zrovna kolem tohohle mostu poletovali s Ládíčkem a Jardou Zvonkem a s Postlerkou a s Pavlínkou, dost brzo jsem usnul na stole, nebo možná ne na stole, ale až v bytě ve Škroupovce, a ještě jindy jsem tu byl s Přesličkou a s dost divným plešatým inženýrem, on to v pravém slova smyslu nebyl ani inženýr, ale student české literatury na fakultě na Palachově náměstí v Praze, ve studeném, šedém a ponurém baráku na nábřeží, který si nezadá s cihlami na Reální v Ostravě, všechny fakulty jsou stejné, alespoň v mých očích, student Martin Kreisler, brýle a vyčihovácké oči za nimi a doma ženu ještě mnohem blíž k porodu, než byla tenkrát Irča, v Holandsku měl ještě Holanďanku, která občas přijela do Prahy juknout, tak jako on do Amstru, nějak se mi čtvrti Plzně začnou zaplétat, ale pak si přece vzpomenu, že u Martina Kreislerů jsme spali na Doubravce a že teď jsme na Jižním předměstí, domy se zvedly na třípatrové a víc a atmosféra periférie si dala pauzu a odporoučela se do pozadí jako herec za kulisu s namalovanou vraždou, výklady a neóny na hlavní třídě září, ale stejně není poznat, jestli má Bára vlasy lehce narezlé, nebo čiště kaštanové, auta se hrnou nahoru k Borům, a my šup přes koleje tramvaje a dál nad tratí, hned pod náma po pravé ruce blikají světla nádraží Plzeň-Jižní předměstí a pouliční osvětlení waty ani volty nešetří, takže je jasně vidět, že už jsme ušli celou jednu vlakovou zastávku, a říkám nádraží, protože to je barák z cihel jako hrom a plný rakousko-uherské stylotvornosti, dost mě sere, že jsem odtud nikdy nikam nejel, vždycky jen šmouha za oknem rozjíždějícího se rychlíku na Cheb, z každého nádraží bych nejradši někam odjížděl, a nikdy se nevracel, ne samo cestování, ale pocit všech těch možností, tratí a stanic, a jen kolik jich je v Plzni, Jižní předměstí, Doubravka, Valcha, Doudlevce, Plzeň-zastávka, jasně, že na prvním místě Gottwaldovo Hlavní Nádraží s rudou hvězdou na průčelí, už v dětství tu nade všechno jasně vystupovala nervní atmosféra celé mé rodiny.
Nervózní rodiče. Nervózní máma. Nervózní táta. Nervózní babička klatovská. Nervózní cestování přes Plzeň k babičce do Ludgeřovic, která jediná nikdy nervózní nebyla. Jo, tenkrát, bundu z umělé hmoty a syčela pára z lokomotivy s o něco menší rudou hvězdou na čele, než jakou nosilo Gottwaldovo nádraží, husté bílé chuchvalce, které polykaly nástupiště i s cestujícími. Strašně se mi to líbilo, i věčná nervozita rodiny se na chvíli sklonila před autoritou fascinujícího černě natřeného stroje. Pamatuju, jak jsme tenkrát přelezli přes koleje, což se tam dá dodnes a legálně, dřevem vyložený přechod a u něj nádražák s praporkem, pamatuju, jak tenkrát nejdřív jiný nádražák rozpojil vlak, zasyčelo to a zachřestilo, pak část soupravy uvolnila průchod pro pěší a chlap s praporkem dozíral, jiný nádražák stál u stánku a popíjel pivo, jo kdepak v Plzni, tam se sice do hlavní nádražní haly dá sejít z nástupiště podchodem, jenže nad hlavní halou je ještě jedna menší jako pěna na pivu, a do té se přijde rovnou od nástupišť, a pak se teprve sleze do velké po celé šíři mohutného schodiště, bylo by škoda nevidět čtyřmetrové sochy hutníka a slévače v dolní hale a obrazy rozvoje průmyslové Plzně, která si tímhle razítkem svůj význam potvrdila, když mi bylo čtrnáct, cestoval jsem sám a u stánku zase nádražák pil pivo, oranžové ještěrky s balíky kmitaly a jednu z nich řídila ženská v zeleném s širokými krátkými rukávy a bez podprsenky, při bočním pohledu na ni na zrovna stojící ještěrce byl v průhledu krásně vidět jeden její prs, visící a plochý, fascinovalo mě to, nevím jestli stejně jako o osm let dřív parní lokomotiva, ale i po letech si to dovedu přesně vybavit, kolik jí mohlo být, třicet jako dneska mně, kdo ví, to už si vybavit nedovedu, kdepak Plzeň s tradiční katedrálou dovršené průmyslové revoluce na nádraží s extrémně dobrým pivem do kelímku, kde jsem býval tak dlouho při přestupování děsně nervózní.
To až když jsem začal jezdit do maringotky, skoro každý pátek už k vlastní rodině do Zbuzan a v neděli večer nebo v pondělí ráno do práce, to už jsem se při přestupu v Plzni trochu uklidnil, vyrovnal se a zvážněl, nebo možná taky jen zhloupnul a rezignoval, jednou jsem i v dvaadevadesátém úplně bez nervozity přestoupil v Ostravě – Vítkovicích z vlaku, který pokračoval na Frýdek, do vlaku na Těšín, to byla možná první vlaštovka, pak už jsem kolikrát zcela klidně přestoupil i v Plzni, neříkám, že se to povedlo vždycky, a neříkám také, že přestup v Ostravě – Vítkovicích nějak vyjadřuje atmosféru západních Čech a plzeňského nádraží především, to se mi jen tak snívá a přeskupuje čas a prolíná se do něj Bára, která se v Ostravě narodila, stařičtí Američani v baseballových čepkách, osvoboditelé Plzně, kteří se jako velká voda přihrnuli na oslavy osvobození města v devadesátém a překvapeně koukali, jak se činžáky v Plzni vůbec, ale vůbec nezměnily, i ta omítka, která se tenkrát sesypala při bombardování Škodovky zůstala úplně stejně sesunutá, jenom děti, co tu tenkrát nadělali, nějak odrostli, nebo co, ale každé druhé z nich jezdí alespoň v americkém džípu, v některém z těch, který se po pětačtyřicátém nevrátil domů za Velkou louži, lezavá zima se mi dere pod bundu a po pravé ruce pořád koleje, co vedou z plzeňského nádraží, kde teprve po tolika letech dokážu přestoupit bez nervozity probublávající hlavou jako limonáda z bufetu v horní hale, kde jsou taky záchody a už taková léta i prodejna knih v rohu a spousta umělého světla a únavy a zklamaného očekávání, lezavá zima pod bundu a na svahu dolů ke trati jako kdyby za zimním holým keřem bezu postávala smrtka v černém gumovém plášti, se špatně naklepanou kosou samý zub, jak s ní smýkala po štěrku zespoda od kolejnic a pražců.
“Tady,” říká Bára a ukazuje na rozsvícený vchod hospody, na světlo nad ním, na ceduli s nápisem U dvou Krejčích, nevím, co to se mnou je, zrovna teď, když bych měl ožít a radovat se, těšit se na pověstný gambrinus deset se skutečně původní plzeňskou pěnou, najednou se cítím studený, dutý a prázdný, pod žebry místo jako po zatlučené a zase vytažené zrezivělé železné tyči s vruby a přivařeným účkem na konci, po tyči, na kterých visí někde na stavbě vedené pečlivým stavbyvedoucím kabel a prověšuje se v obloucích od jedné ke druhé, a vím určitě, že právě teď se kohout bývalého vládce kraje, Vindlův ohnivý kohout se stejně zhnisanýma očima, jakými se pyšní jeho už pár let mrtvý pán, rozběhl plzeňskými ulicemi, s rozžhavenými měděnými pery, s doběla rozpáleným ocelovým zobákem, žene se jako šílený, a ani kousek neuhne.
Pár schůdků dolů ke Krejčím, ne že bych si na hospody ve sklepě zrovna potrpěl, že bych je k sobě láskyplně přivinul, že by mi rozbušilo prázdné místo v hrudi, co zůstalo po vytažené zrezlé tyči, sotva bych se v některé z nich dotkl chladného skla prvního půllitru, navíc je U Krejčích plno až moc, a tak se rozesadíme na dlouhé lavici u zdi, Bára mezi mnou a Láďou a chlapíkem domluveným telefonem z Jäcklovy ulice, co už ke sklenici zasedl o pár minut dřív, a Barbora se baví s nakrátko ostříhaným maníkem, až po roce nebo ještě později mi došlo, že to byl Šípek, co s ním pak Bára žila a měla třetí dítě, tenkrát mi nějak nepřipadlo, že by to mohl být zrovna on, až daleko za hranicemi Plzně vyhlášený krasavec, možná ten kouř z cigaret a nejasné světlo v hospodě pod povrchem ulice, ale ještě pořád pár metrů nad střechou nádraží Plzeň – Jižní předměstí, s Šípkem připlešlý vlasáč, který tak dlouho mlčí, až se zdá, že nepatří vůbec k nikomu, tak strašlivě dlouho mu trvá, než vyjde najevo, že tu vůbec není náhodou, a že je to navíc skutečný plzeňský Plzeňák, který ve městě, kde se narodil, zůstal, a nikdy se nikam nestěhoval, a tak se ani nemusel kdoví odkud vracet a naplnil ideál být přímo odněkud, s chutí si lokne piva a otře si plavý, lehce a téměř nepozorovatelně do světlounké hnědé přecházející knír ve hladce vyholené tváři a pod stejně plzeňskými na ramena splývajícími kadeřemi, kolem fůra jiných cizích lidí, co polykají pivo se stejnou chutí, a spousta z nich se možná taky v Plzni narodila, jenže jak poznat, který ano a který ne, kterou z plzeňských ulic se právě žene rozžhavený kovový Vindlův kohout a nesmazatelnou rýhou nabroušených pařátů se vrývá do noci, do tenkých průsvitných stěn lidských duší.
Vzpomenout si, kdo tenkrát U dvou Krejčích seděl, jistý jsem si jen mužem v šedavém obleku, který si své půllitry vypíjel na stojáka a něčím silně připomínal tehdejšího ruského předáka Gorbačova, dál nevím, sedíme rozházeně kolem stolu jako náhodně rozdané karty z několika různých sad, obrátíš je, a prsty po nich sklouznou, zvedneš je, a chvějí se v ruce a figury a čísla na nich víří jako popel z dávného trampského táboráku až někde v Sulovských skalách, o kterých plkáme s Ládíčkem, a jde nám to jak psovi pastva, pak se ze Sulovských skal Láďa vrací do paneláku ve Valašském Meziříčí, kde se čtvrť, co už je za Bečvou, jmenuje Krásno, a odkud se vydal své štěstí a osud hledat do širého světa Ovčáček Jiří, který možná právě teď umývá nádobí v hospodě v Norimberku, Láďův kamarád už od školky, kdo mohl vědět, že se v Německu málem dopracuje k vlastní stavební firmě, ale právě že jenom málem, kdo mohl tušit, že ještě později bude v Praze prodávat vany s vířivkou a bydlet na Jižáku s manželkou z Kroměříže, nebo takový inženýr Marek Michej z Havířova, kterému jsme vždycky říkali Šiva a který v rámci experimentu hrál blues ne na dvanáct, ale na třináct, a co Fanda Jiříček, který se poslední dobou krapet zbláznil, ani ne tak proto, že začal hrát na basu u Petry Janů, jako proto, že chce, aby lidi brali, že je to u Petry Janů fajn a její věci jsou skvělé, o Fandovi Jiříčkovi se nikdy nevědělo, a asi nikdy vědět nebude, jestli má právě v tu chvíli, kdy ho někde pomlouvám, tváře zarostlé vousem, nebo hladce oholené, pořád to střídá, a nemůže se rozhodnout a od doby, co se oženil, úplně nechal holek, a už o nich ani nevypráví, to Bářina manžela Pavku manželství takhle nezměnilo, taky byl vždycky na holky ještě mnohem víc než Fanda Jiříček a teď už nejspíš upíjí domácího vínka na Výrově kousek od Plané u Mariánských Lázní, s Atinou a Vítkem, a kdo ví, pro jakou ženskou se stavil po cestě, když si dřív, než nasedl do auta, vypil jednu točenou desítku, aby se mu líp řídilo, Bára nám občas přihodí větičku a vypadá to, že jí připadá lepší být donašečem u Stb, což se provalilo na Zbyška Zaglobu, než hrát u Petry Janů, vzpomenu si, jak pro Zbyška měla Bára léta slabost, a těžko říct, jak to všechno je, Zbyšek Zagloba, oblíbená postavička od Rady, z Bzenecké a ze Spolku, všechno znal a všechno věděl a všude byl, nebo to uměl aspoň tak podat. “Stejně ho mám ráda,” říká Bára, jenže jak tohle řešit, jak to je, co moje státnice z marxismu a všechny ty roky ve škole, kdy jsem přikyvoval na něco, čemu jsem nikdy nevěřil, jak si nastavit úhel pohledu a jakou optiku použít, najednou mi hraní s Petrou Janů nepřipadá vůbec zlé, a jaký další zákrut doby, ve kterém se neudržím tam, kde bych chtěl stát, na mě třeba už zítra čeká, kde se mi podlomí nohy a kde zabloudím v pohyblivých píscích, okénka U Krejčích až nahoře pod stropem, a i za ně může být host v restauraci zapuštěné ve sklepě ještě moc rád, okénka zadělaná tlustými žlutými neprůhlednými sklíčky, která se tváří jako zalitá v olovu, i když jsme už kus za historickými hradbami Plzně, iluzi středověku se dva Ševci pokusili vytvořit a objednali ke sklům jako v olovu tlusté okenní rámy a možná sami povyřezávali opěradla, sedadla a nohy židlí, pokroutili nohy u stolů pod lesknoucími se tmavými plochami, na kterých přistává pivo za pivem, to není jen tak nechat si vytisknout tácky s emblémem vlastního podniku, to chce citový vztah a bouři osobního nasazení, pokroucené nohy stolů pod hladkými dubovými deskami, ale co charaktery, co můj rozhovor s Ládíčkem, nesouvislý a přeskakující, zadrhávající se jako páska v rozbitém, ale tak důvěrně známém magnetofonu, na kterém jsem si ještě v Ostravě v nouzovém cihlovém domku na Revoluční pouštěl své první Pink Floyd a Beatles, rozhovor, který chrčí, jako kdyby měl každou vteřinu dochcípat, jenže co všechno je za ním a co všechno ho léta drží, i když zpřetrhaný na pokračování, pivo se lije, pěna si jemně popraskává a vypadá to, že si s Ládíčkem dneska už nezačnem lézt na nervy, navíc tam, kde je Bára, jako kdyby ve vzduchu stála dešťová oblaka plná lásky, jako kdyby první kapka měla v příští vteřině sklouznout večerem a spustit prchavý zlatý proud překrývající svět vláčnou fólií, splývající vrstvičkou, matoucí, třpytící se a měňavou.
Spousta cigaret dýmá a hospoda tone v kouři jako Ostrava při pohledu ze Slezské, opíráme se s Ládíčkem o prkno šikovně upevněné na zdi a dřepíme na lavici s výhledem na celé sklepení, konečně si vzpomínám, že kromě nepravého Gorbačova, co pil u pultu na stojáka, seděli zrovna proti nám dva chlápci kolem padesáti a taky v oblecích a kravatách, podnikatelé v žárovkách, podnáměstci ze Škodovky, odborníci na mezinárodní právo se specializací na Spolkovou republiku Německo, nebo tak něco, kované struktury s hrdly a hltany přizpůsobenými maximálnímu průtoku piva, a ty nablyštěné polobotky, když se mihnou směrem k záchodům jako stvrzenky neutuchající prosperity, Bára se usmívá, směje se, baví se, jak taky jinak s Šípkem, občas po nás hodí slovíčkem, větičkou, když už se vidíme jednou za dva, tři roky, občas se jí vyhrne krátká červená sukně, černá punčocha končí v půli překrásného stehna, pak černá spona a stuha černé úzké gumy, která míří nahoru, k podvazkovému pásu, Bára připravená na milování s Šípkem, na noc zářící horkou kůží a blýskajícíma očima a hlasem z hlubin krve, stokrát hrdelnějším a chraplavějším, než jsem já od ní kdy slyšel, zmámená těla sršící a vybuchující za oknem plzeňského paneláku, zatímco Vindlův kohout se zhnisanýma očima dochcípává za pozdního zimního svítání v modravých rozmáčených prstech lezavé ranní mlhy.
Mistři v oblecích vypadnou, a my se sesednem a s Ládíčkem si vyslechnem, jak plzeňský Plzeňák pomlouvá Badyse, ze závisti, protože miluje jeho ženu, kdysi jsem s Badysem někde v okolí Jäcklovy ulice vypil jedno pivo, jen si vzpomenout, kde to bylo, ale jeho ženu jsem nikdy neviděl, jen mi už tekrát bylo jasné, že Badysovo mistrovství v kulečníku je v celých západních Čechách nepřekonatelné, člověk s plavým, ale lehce dohněda zabarveným knírem a vlasy na ramena se snaží říct o Badysovi jen nejhorší, vybrat nejtemnější a nejúděsnější příběhy z už tak příšerné knížky s nenápadným názvem Pohádky bratří Grimmů, až Západočeský kraj splyne s Bavorskem, jak má dávno v plánu, bude tu nová povinná školní četba, “a to prase Badys, co žere shnilé brambory a sedlou krev,” se bude mile usmívat na celoněmeckém mistrovství za zelenými stoly v Mnichově, Frankfurtu a Berlíně a elegantně přebírat křišťálové poháry a obálky s šeky na ručním papíru, jak se o tom plzeňském Plzeňákovi v hospodě U dvou Krejčích ani nezdálo.
Večer se táhne, večer se prodlužuje, pořád U dvou Krejčích, a vůbec nic se neděje, v hospodě jako pod průhledným, ale neprostupným potápěčským zvonem, a svět venku si vede svou a nezaváhá ani na půl vteřiny, a výčepu a sklepení nasáklého kouřem z cigaret jako kdyby se to netýkalo, a Báře ještě pořád nezačíná noc naplněná láskou jako veliká a stříbrná rozžhavená kamna uhlím, jen naštípat třísky, připravit polínka, zmačkat včerejší noviny a škrtnout, plameny vyšlehnou a v pravý čas přiložit a rozvlní se hladiny prostěradel a oheň se rozhučí a rozbouří vlny krve a jako tříšť na jejich vrcholcích se zalesknou sliny na zubech, které o sebe škrtají a zakusují se do rtů a do ramen, ještě ne, jen Barboře U dvou Krejčích věk s přibývajícími půllitry klesá na jedenadvacet, devatenáct, osmnáct, sedmnáct a šestnáct, vzpomenu si na fotku, co mi kdysi ukazovala v Ostravě v oprýskaném činžáku na Stodolní ulici: “Kolik myslíš, že mi je?”, věděl jsem, že nějak míň, než jaké cvaknutím spouště zastavený čas budil zdání, říkám: “Sedmnáct,” Bára v plavkách na černobílém obrázku lomí lahváč a kolem parta mániček, písčitá pláž u Balatonu, na Liptovské Maře, nebo na Mazurech, Bára se ptá a očima jí probleskují vzdálená neskutečná jezera, vlnící se daleko za vodou na fotografii, jako vždycky, když chce, aby se jí zorničkami a duhovkami mihotala, na okna domu v šedé ulici plné cikánů se věší mastné kapky smogu jako teplý letní déšť. “Sedmnáct? Čtrnáct,” řekne Bára a směje se, co se jí zas povedlo, tak jako se směje v hospodě v ulici nad nádražím Plzeň-Jižní předměstí, kde jsme do ní víc a víc zamilovaní všichni u stolu, i maník s blond vlasy lehce dohněda a na ramena zapomíná na Badysovu ženu a opouští ji jako námořník v Amsterodamu, nebo v Londýně loď po dlouhé a únavné skončené plavbě.
Večer se protahuje a smítka vteřin s pokračující konzumací narůstají do velikosti zrn štěrku a zřetelně viditelné drhnou hospodou, útržky rozhovorů, rozházené papírky, roztrhaná písmena, a pak se U dvou Krejčích přece končí a jeden ze dvou bratrů, kterým hospoda patří, oznamuje poslední piva a obratem je přináší, spočte a podtrhne účet kovovou průpiskou a nechává si zaplatit, a pořád mi vrtá hlavou, že v domě, ve kterém bydlí moje babička v Klatovech, za kterou zítra pojedu, se usídlil v přízemí také Krejčí a v prvním patře jeho syn, Krejčí junior, neustále vytírá schody, vždycky je vytíral, ještě když jsem jako školák a pak na gymplu jezdíval k babičce na prázdniny, pamatuju ho, jak neustále vytírá schody, nejspíš ho pracovat s kýblem, hadrem a smetákem fascinovalo jako jiného zabíjet na jatkách prasata a dalšího podřezávat si žíly v zápěstí, o Krejčím z Klatov říkávala babička, že byl u estébáků důstojníkem, a fakt měl jako oficiální zaměstnání nějakou divně neidentifikovatelnou funkci na městě, nebo na okrese, rozhodně v baráku, kde seděla i pošta, ze které si pamatuju ještě kalamáře a pera s násadkou ve stolcích z tmavého dřeva a s našikmenou psací plochou a strašně těžké a obrovské vstupní dveře, šero pod vysokánským stropem v hale pro korespondující a účty platící veřejnost, a tak se zítra vydám od Krejčích ke Krejčím, do klatovské ulice Pod olšemi z hospody zaklesnuté pod úrovní chodníku a plné Plzeňáků v pruhovaných i šedavých ponožkách s dírou na palci i bez ní, s klíčema v bundě s kožešinovým límcem, nebo v kapse černého kabátu a s úspěšně vyoperovaným slepým střevem, nebo krčními mandlemi, zrovna jsme se Ládíčkem dostali trochu do fofru a do nálady, a bác ho, zavíračka, nasíračka. Ten důvěrně známý stihomam, že spolu s hospodou se uzavře celý svět, že právě ty poslední a nejvzácnější minuty nahradí všechno, co bylo předtím, všechno, co se mělo a mohlo stát. Přes pípu už hozená utěrka jako ručník do ringu, právě když se zdálo, že žízeň nabrala pravou a správnou dravost, že se žene místností jako stříbrný vlk ledovou plání, jako šedomodrý žralok Tichým oceánem, a kdyby šlo jen o nás, vždyť v praskajících bublinách pivní pěny mohla pulsovat dosud neznámá a nepoznaná, neprozkoumaná civilizace, vesmír a svět vysoce inteligentních mikroskopických bytostí, kterému věda prozatím odmítla věnovat dostatečnou pozornost, celý vesmír a svět s jeho olsnivými vzestupy, zářnými vrcholy a prudkými pády, s všepohlcujícími katastrofami a obdobími temna a prázdnoty, která přináší zavírací hodina.
Jsem skleslý a smutný, jako po zavíračce už tolikrát, plzeňský Plzeňák mizí v uličkách, v zeleném mantlu, s vlasy na ramena a plavým knírem se ztrácí ve tmě, Šípek odchází k zastávce tramvaje na ulici samý neón a rozsvícený výklad, na ulici, která se za vězením Na Borech promění ve výpadovku na Klatovy a borský pavouk jí zamává na cestu, tak jako nám znenadání zamává Bára: “Hoďte je ráno do schránky,” podává mi klíče. “A strčte je do nějaké obálky, nebo aspoň do papíru, ať je někdo nevytáhne,” dodá ještě a já si mechanicky strčím klíče do kapsy, kam mi natéká mléčná zima a tma, stojíme na samém kraji mostu a dole se blyští lesklé pruty kolejnic pod nádražními lampami a na náspu, kde se před pár hodinami procházela smrtka v gumáku a s kosou zubatou od práce na štěrku se jakoby slabounce zableskne, stejně jako v jednom z nízko visících mraků posunujících se nad budovou stanice Plzeň – Jižní předměstí a dva slabounké, modravé oblouky se spojí a uprostřed mostu přes trať v tu ránu stojí zinkový anděl, matně se lesknoucí, nepopsatelný, nehybný a mlčící, setrvá pár vteřin a zmizí. Koukám udiveně a zblednu, dnešní noc přízraky přímo oplývá, celý rok nic a byl jsem rád, že celý rok nic, a za jediný večer Vindlův kohout se zhnisanýma očima, kterého jsem sice přímo neviděl, ale věděl jsem o něm, smrtka v gumáku a nakonec zinkový anděl, neskutečně, nadpozemsky krásný, možná už nic takového v životě neuvidím.
Koukám udiveně, jenže to není kvůli tomu, že mi Bára najednou strčila do ruky klíče, jenže jak jí to vysvětlit, jak mluvit o něčem, co vlastně není, Bára vidí jen naše překvapení, zdá se jí, že by nás měla trochu uklidnit, zmírnit zklamání z náhlého poznání, že už nebudeme pít víno v posledním patře na Jäcklově ulici a těšit se z pohledu na Báru nasvícenou v křesle z profilu malinkatou lampičkou, ze které vytéká světlo barvy a vůně rozteklého másla, stojíme na kraji šedavého mostu a Bářin pobavený shovívavý pohled, světlo mlhy a krystalů sněhu jí sklouzne po pleti a usměje se jinak, tohle je všechno, co vám teď můžu dát, oči ve kterých se utápí moře a světlo na lících, to je pro vás a v téhle vteřině vám dávám všechnu svojí lásku, ale musím jinam, pryč, jinde je srdce, které to tolik táhne, tohle je všechno, co vám teď můžu dát a co si budete pamatovat už napořád. A Bára jako kdyby do sebe vstřebala nadpozemské světlo zinkového anděla, jako kdyby se v něj na jedinou vteřinu proměnila, noc zázraků, která se už nikdy nebude opakovat, teď už vím, že nikdy.
Ne tohle se už vážně nikdy neopakovalo, dívám se zpátky do potoka uplynulého času a nechám si zdát o tom, jak v létě znova pojedu do západních Čech, na okna maringotky dopadají mokré vločky jarního sněhu a vzápětí se rozpouštějí na skle, v trávě a na kamení, na betonové cestě stáčející se k můstku, rozpouštějí se a mizí, a za nimi oči, ve kterých se utápí moře. Tenkrát, na kraji mostu přes železniční trať na Stříbro a Cheb, znovu se vrátí pobavený a shovívavý úsměv a znovu se promění, trochu zrozpačití a znejistí. A gesto, které jako kdyby nad vším mává rukou, i když uvnitř neklid drnká po žebrech. “No jo, Barbora,” řekne Bára. Nepatrně pokrčí rameny. Zmizí směrem nahoru na tramvaj. Za Šípkem.
Jo tenkrát, Bára byla do Šípka strašně zamilovaná. I tohle si pamatuju, běží za ním, běží, běží, běží, vlasy jí vlají, po dechu lapá, v boku jí píchá, běží za ním, běží, běží, běží, oči jí září, prodírá se závějí a tmou daleko na zasněženou pláň, klíče se otočí v zámku bytu ve třetím poschodí paneláku.
A klíče od baráku na Jäcklově ulici a od bytu v posledním patře mi v kapse ani nezacinkají, když z Ládíčkem jdem otřískanou a ponurou noční Plzní od Dvou Krejčích, klesáme od mostu dolů, tak jako klesají činžáky po naší pravé ruce a promění se v nízké baráčky chvějící se zimou a samotou, podlahy a stropy a krovy praskají a vržou v nesrozumitelném, pohřbeném jazyce, v řeči, která už nikoho nezajímá, o kterou se nikdo nestará, a pak vlny řeky pod železnou lávkou pod železničním mostem, pod nadehtovanými prkny, černé vlny v černé řece, vlny spánku, vlny řeky, vlny spánku.

2.
Ráno se proberu v manželské posteli v posledním patře na Jäcklově ulici, Ládíček na zemi, na hnědém koberci ve spacáku a oknem na něj padá kalné světlo, co ho pamatuju, všude sebou tahá spacák, pořád stejný, tmavě modrý, něco strašně divného se mi mihne před očima, jako by mi přímo před obličejem přeběhla živá chcíplá myš a v ústech po ní zůstala pachuť měkkých šedých chlupů a těla, které se už začalo rozkládat, nic pozoruhodného po tolika dnech pití, nic zvláštního, ale také o nic méně strašného, za pár hodin se mé a Ládíčkovy cesty mají rozdělit na nádraží v Klatovech, ještě se na chvíli ponořím do těžkého mrákotného spánku s obrazem Sfingy zalitým v trhavě se pohybující čokoládě, v barevném cukajícím se želé.
Želé v čokoládě, v dětství v Klatovech, kdy mě ještě nestrašilo hlavou po několika prochlastaných dnech, kdy zůstávalo na svých původních pozicích s lipem, šumákem a gumovými barevnými bonbóny, které měli strašně málokdy, a když, tak vždycky v potravinách obtáčejících jeden ze spodních rohů klatovského náměstí, s fascinujícími dvěma vchody, jedním z náměstí a druhým z ulice dolů k sokolovně a k poště, lipo stálo dvacetník a všechno tenkrát vypadalo tak krásně a nepropadal jsem se někde v cizím bytě do propastí, ze kterých pak zoufalým škubnutím uniknu, když se mi zdá, že se probouzím, jenže to se mi právě jen zdá, a doopravdy se probudit nemůžu a znova propast a znova sebou škubnu a zase se probudím jen ve zlém snu, jako tenkrát u Zálešáků v Chudenicích po večeru stráveném pod rybízem, tak špatný den v okolí nepřekonatelného Bolfánku, který se nad Chudenicemi rozhlíží po kopcích Doubravy a Bělče a po kostelíku v Poleni, jak se to vůbec mohlo stát, na chudenickém koupališti a pod červeným rybízem u Zálešáků, věčná nervozita, kterou jsme měli v rodině a která pokračovala napořád a navždycky, nikdy jsem nedokázal být u někoho na návštěvě víc než dva, tři dny, pak jsem se sesypal a musel pryč, nevyjdu s lidma, ani sám se sebou, v hlavě mi šíbuje špinavý vlak zaflákaný olejem a cementovým prachem, špinavý osobák na zastrčené koleji až na konci klatovského nádraží, a neví vůbec, kam pojede, neví ani, jestli vůbec pojede, rozesraný a zrezivělý, celý já.
Možná špinavý a rozhrkaný vlak ze zlého snu uvidím tam, kde má stát a čekat, na klatovském nákladovém nádraží až za vagóny se dřívím ze Šumavy a s utajovaným nákladem pro kasárna v Janovicích, jak čouhá a čumí na mě, ale teď se konečně probudím doopravdy v posledním patře bytu na Jäcklově ulici a rychle se posadím v manželské posteli, to, co se mi dělo v hlavě před pár vteřinami, bych si nerad zopakoval, a vím, že mě čeká cesta přece jen míň strašidelným osobákem, s Ládíčkem, když už sebe zase máme plné zuby, oči, uši a nosy, s Ládíčkem do Klatov, a tam si odmávnem sbohem, já zmizím k babičce a Vaškovi Altmanovi, co s ní žije, a Ládíček odklape po spojích kolejnic nahoru do Železné Rudy za Lenkou Postlerovou a pak s ní a s pasem v kapse zamíří stínem smrkových lesů na výlet do Německa, za dva dny se máme s Láďou znova uvidět a pokračovat ve všeobecné spolupráci a harmonii, zalézt si do sklepa pod krasobruslařským stadionem ve Vršovicích, kde zrovna pracuje Marek Michej přezdívaný Šiva, a pustit se všichni tři do jedné z našich životních nahrávek, ve kterých světlo světa vzplane a zahoří přejasným plamenem, zatím jsme vstali v posledním patře bytu na Jäcklově ulici, Ládíček se vymotal ze spacáku a já zpod deky v manželské posteli, zkoušíme gramofon, ale Jim Čert, který nám první padne pod ruku, vyvolá představu skutečného ďábla, který sotva luskne prsty, už mozky praskají a vyletují z hlav, a vidím i na Láďovi, že tohle se musí okamžitě vypnout, a dál to neriskujem, dojídáme zbytky, co najdeme v ranním sluncem ozářené půlkuchyni, pět lžic zeleninové polévky s fazolkami a mrkví a v pekáči fialové zelí zapečené s čímsi neurčitelným a dvakrát do něj rýpnem, a víc do sebe ve vzácné shodě nedostanem, koukáme z okna na šíbující lokomotivy a na odstavené vagóny, ale kdy jede vlak na Klatovy, takhle nepoznáme, vypadnem a klíče zabalené do papíru zasunem dole do jedné z oprýskaných schránek v chodbě se zflekatělou malbou, projdem kolem půloblouku hospody Na Tvrzi a po ulici ještě z dlažebních kostek dolů k semaforům, zahnem pod viadukt a dáme si pivo u stánku nahoře mezi východní a západní částí nádraží, pivo v bílém voskovaném kelímku s červenavým a zeleným vzorem.
Pivo v kelímku a odevšad voní hořčicí, sekanou, kečupem, vlašským salátem, langošem, něco bych si dal, ale vůbec nevím co, a vlastně nemám hlad a v žaludku vůbec ne jak v pokojíčku, ale jako v kůlně plné zplesnivělých králičích kožek, opečené párky a párky v rohlíku a hamburgry a chlebíčky a housky se salámem a vaječné smaženky, ptám se Ládíčka, a je na tom stejně jako já, chuť na všechno, a vlastně na nic, žaludek se pomalu uklidňuje prvním kelímkovým pivem u plechového stánku, u lesknoucí se desky kovového stolu, který stojí před ním, se šprušlemi na odložení zavazadla a vysoký akorát na opření lokte, druhým kelímkovým pivem se se světem začíná usmiřovat i zoufající si srdce a třetí kelímek je do vlaku, který jako nenápadná motorová loď z přístavu v Radotíně odráží z plzeňského nádraží a začíná zrychlovat na viaduktu, na ocelovém mostu přes řeku, pod kterým jsme včera prošli po úzké lávce tam a zpátky, a mihnou se nízké baráčky a ulice, která vede až ke Dvoum Krejčím, a osobák na Klatovy mine uličku s dílničkami, plechovými zasouvacími vraty garáží a zažloutlými zvonky ve vchodech a odpojí se z rychlíkové trati na Cheb a zahne doleva a začíná cesta mého dětství, Chlumčany, Dobřany, Přeštice, Červené Poříčí, Švihov a Ládíčkovi nepřipomínám, jak se před nějakým rokem chtěl zrovna do blázince v Dobřanech schovat před vojnou, zdálky a dlouho viditelná silueta ústavu v parku s holými větvemi vysokých stromů a s vodárenskou věží se žlutavou válcovou nádrží nahoře, která ještě nad korunami trčí do kraje, barokní kruhový červený a bílý kostel v městečku, ze zelených sedadel v osobáku bolí oči a Ládíček místo do blázince nakonec na jaře v devadesátém nastoupil na vojnu do kasáren v Podbořanech a po měsíci a půl se z nich zase vytratil a odešel na civilku, tenkrát to šlo, zrovna na jaře v devadesátém se z vojny chodilo jako z krámu s textilem a s galanterií na klatovském náměstí a Láďu povolali na civilku do ústavu pro mentálně postižené v Zašové na Valašsku jako vychovatele, když už vychodil pedagogickou fakultu, měl to z Valmezu kousek a jako vychovatel zůstal v ústavu v Zašové ještě dalších pět let po civilce u depresivních osudů chovanců a u sestřiček a vychovatelek v krajkových kalhotkách a podprsenkách, kdo to mohl vědět a kdo mohl tušit, že za dva roky budu stát s maringotkou před keramičkou v Chlumčanech a měřit zdroj pitné vody, že maringotka zaboří kola před zámkem v Dolní Lukavici, před průčelím, které shlíží na kašnu a park, a na nákup a na pivo si budu vykračovat po silnici do Přeštic a pak už vodní hrad Švihov s nepřekonatelnými věžemi v opevnění, kdysi tu táta dojížděl denně, ráno Klatovy – Plzeň a večer Plzeň – Klatovy, když dělal v Plzni v novinách, a jestli byl ve vlaku nervózní, nevím, dneska by mi to neřekl nebo by lhal, a že bych si to pamatoval z dětství, kdepak, byl jsem moc malý, zdálo se, že tátu bavilo vysedávat ve Večerní Plzni jako žádné zaměstnání předtím a žádné potom, a nejenom zelená sedadla ve vlaku, celá trať bolí do očí a nejde uniknout vzpomínkám, které jako vlnící se bílé, stěží průhledné záclony zakrývají skutečnou krajinu za šedavým oknem osobáku, nadzdvihávají se a znenadání ostře odhalují průhledy na věci, barvy a časy, o kterých jsem si myslel, že jsem na ně dávno zapomněl, a které se teď vynořují jako kružítko z modrého umělohmotného penálu a fest se zapichují do krepového papíru pod žebry.
Mohlo mi být šest, když jsem s tátou vystupoval na klatovském nádraží z osobáku z Plzně, mrazivý večer a hustý sypající se sníh, protržená peřina Klostermannovy báby ze šumavských Plání, sníh, sladký hustý sníh, sedím tátovi na ramenou a je mi strašně dobře, strašně pěkně, vím, že teď se mi nemůže nic stát, nese mě můj strašně silný táta, a kdo by nás přepadl, do toho táta strčí, až se každý svalí, je mi tak krásně, bezpečně a tiše, a tak tiše padá sníh, jen boty vržou v bílé po ještě neprošlapaném chodníku, vločky se sypou a dělají na domech tu známou smetanovou polevu a zdá se mi, že všechno už tak bude napořád, že se splní, co si jen budu přát, jako kdybych si nasadil kouzelnou čapku, čapku vojáka z pohádky, kterou jsme s tátou viděli, všechno se mi splní a táta bude pořád se mnou a před vším mě ochrání, tak tiše padá sníh a velké hvězdy vloček se otáčejí a poletují v našedlé noci nad městem, nahoře vysokánská Černá věž se zlatými rafičkami, se zlatými číslicemi, nasvícená nazelenalým kuželem světla z reflektoru na náměstí, a tak hustě a pomalu se sype sníh, tak pomalu, jako kdyby vločky ve vzduchu stály, a tátovy kroky vržou v bílé peřině, vysokánská Černá věž zapíchnutá do našedlé oblohy a bílé polštáře sněhu na bílých věžích kostela, který teď má i bílou střechu, tak tiše padá sníh, sedím tátovi na ramenou a vím, že se nemůže nic špatného stát.
Takhle mi snad už nikdy v životě nebylo. Možná jednou, dvakrát v noci u rozžhaveného kotle ve strojírnách na Zličíně, za mrazivé zimní noci, kdy teploměr spadl na patnáct pod nulou, kdy jsem naházel čtyři vozíky za sebou a naplnil násypky až nahoru, měl jsem hodinu čas, než znovu vylezu s lopatou ven před kotelnu, a kotle žhavily naplno, rošty se pomalu posunovaly s vrstvou uhlí rozpáleného doběla a oheň hučel tak důvěrně a blízko, byl tak přátelský a tolik uklidňoval, za oknem hvězdy na úplně jasném nebi, vysoké a jako porcelánové, v celé továrně jenom spící vrátný a já. Možná tam. Ale nebylo to ono. Už nikdy ne.
V Klatovech vysednu a nechám Ládíčka, ať pokračuje do Železné Rudy, a věřím, že se mu ulevilo a že ho cesta se mnou přestala tížit jako pytel cementu na ramenou a škrábat jako kočičí drápy prořezávající kůži na předloktí, ty jeho póry ve tváři plné vousů, tvář jen ze samých pórů a ta má z vyhnilých zasmrádlých vajec a černé chlupy, co mi trčí z nosu i s kusy zelenavých soplů, ještě že se v Klatovech rozloučíme a výpravčí odmávne zelenou plácačkou, jen jestli Ruda patří dooopravdy k západním Čechám, copak pro mě určitě, jenže kdyby tam před pětačtyřicátým rokem chodil někdo v poledne s petrolejkou v ruce, kolik by českých starousedlíků našel?
Představuju si vlak, který co nevidět začne stoupat do kopců, vlak, který si sebou odnáší všechny stanice mezi Klatovama a Plzní, jako kdyby byly postavené z dětských stavebnic, které skončily na půdě v papírové krabici od ledničky, nebo pračky a pozvolna se pokrývaly vrstvou prachu, až nenávratně zmizely a rozplynuly se v čase jako led v pomerančovém džusu z Mléčné jídelny na klatovském náměstí a nezůstala po nich ani jediná dřevěná kostka, ani malinkatý šroubek, ani červeně natřená stříška, představuju si vlak, který v pár minutách doklape do Bezděkova, kde Vašek Altman, co už skoro čtyřicet let žije s babičkou, dělal posledních dvacet let před důchodem ve velkoskladu Domácích potřeb, děda umřel brzo po válce, stejně jako děda z Ludgeřovic, který ve wehrmachtu u Kurska přišel o ruku, ten klatovský byl říšský Němec a ve válce seděl v kanceláři se jmenovkou jako soudní úředník, stejně jako před ní, toho ludgeřovického prohlásili za Němce nižší kategorie, a nikdo se ho neptal, jak si to s národnostmi za řekou Opavicí představuje on, narukoval hned.
Copak v Železné Rudě, bílý kostel s cibulovu bání pokrytou šindeli a jeho barevné fotky na pohlednicích, tmavá umrlčí prkna s kříži na samotách a skládací turistické mapy zastrkané v průhledných igelitových pouzdrech, zatímco já procházím pod vysokánským stropem klatovské nádražní haly a chci se podívat na obrovské hodiny a ohromné alegorické obrazy s Prací, Svobodou, Lidstvem, zrním a ozubeným kolem, všechno v odstínech hnědé barvy, když jsem jel dva roky předtím, než Ládíček zamířil vlakem do Rudy, zrovna odtamtud, od stejné Lenky Postlerové, za kterou se Láďa na svou šumavskou pouť právě vydal, před pátou ráno mi právě v klatovské nádražní hale začala crčet krev z nosu, a ne a ne se zastavit, studená voda na vykachlíkovaných záchodech nechtěla pomáhat, nezabíralo ani, když jsem se položil na jednu z dlouhých dřevěných lavic v hale, co tohle mělo znamenat a jakým bylo znamením, že jsem s nosem ucpaným prudce zčervenalým hajzlpapírem odjížděl směrem na Plzeň, a až v Přešticích krvácení konečně přestalo, abych si na nádraží krajského města mohl koupit a vypít první chladné lahvové toho dne, kam jsem se to vlastně dostal od zimních zasněžených Klatov, od pohádky, kterou jsme s tátou viděli v plzeňském divadle, Tři veteráni a samé zlato a samet a lustry a svícny na lóžích, nikdy od té doby jsem v plzeňském divadle nebyl, jen jsem koukal zvenku na jeho budovu, která se octla přímo u výpadovky na Klatovy a u lesknoucích se tramvajových kolejí, které směrem do kopce překročí železniční trať u stanice Plzeň – Jižní Předměstí a které pak vystoupají až k Borům obehnaným rezivějícím ostnatým drátem, kam jsem se to vlastně dostal a kam se to vracím, jako kdybych rukou nesahal na těžké prosklené lítací dveře východu z haly klatovského nádraží, ale do zelenavého prázdna, které se za tenkou vrstvou skutečnosti chystá pohltit svět jako rozvodněná řeka louky u klatovských Městských lázní, zaváhám a vyjdu ven a zapomenu na lesknoucí se výčep v nádražním bufetu a na ubrusy a příbory a vysoký strop v nádražní restauraci, minu zastávku městského autobusu a vrstvy plakátů na stěně za ní, hned vedle plánu města, plakátů, které zvou na taneční zábavy v sálech, sokolovnách, kulturácích a vesnických hospodách v okolí, Ládíček na zeleném sedadle osobáku, kde barvy bolí do očí a do hlavy, už nejspíš projel Janovicemi a s modrým spacákem v modrém batohu pokračuje dál na Rudu, dál a dál, jako maškarního reje král.
Klatovské hospody, které jsem měl vždycky rád a ve kterých jsem se nikdy nemohl napít v klidu tak, jak bych chtěl, vždycky u babičky a s jejím dozorem a poučnými řečmi v zádech a s rodinnou nervozitou a nejistotou, která i mně klokotala v žaludku a v palici a cloumala se mnou jako Úhlava s ulomenou bukovou větví pod splavem, hospody, které pro mne vždycky začínaly tou na klatovském nádraží, před rokem mně v ní načepovali nepříjemně teplý půllitr, a i v celých Klatovech v devadesátých letech pivo znepokojivě zteplalo, což mě moc mrzelo, jen kousek za vlakovým nádražím, za parčíkem, ve kterém pod smrčky reprezentuje tradici železnice náprava parní lokomotivy natřená červeně a bíle, je autobusové nádraží, kostka z betonu a skla ze sedmdesátých let a uvnitř bufet s lahvovým a olezlými chlebíčky a hned vedle, v ulici, jejíž jednu stranu tvoří násep trati na Sušici a Horažďovice předměstí, příjemná restaurace s desítkou Gambrinusem, o které jsem nikdy nevěděl, jak se jmenuje, i když jsem se na název stokrát ptal, stokrát jsem ho zapomněl. Projdu pod tratí, pamatuju, jak jsem jako dítě tehdy fungl nový betonový podchod proražený v náspu obdivoval, kolem potoka, kterému se říká Drňák, a za ním průmyslovka a soud, most a rozhodnout se, jestli přes něj a kolem hotelu Centrál, s hospodou s vysokým stropem, oprýskanou malbou, kde se hovor roztéká a točí a odráží od stěn, nebo rovně na Husovo náměstí čili Husák s Grandem, který tu stojí už od Rakouska s pořád stejně temným sálem s těžkým vzduchem, od Centrálu pak přes střed města kolem Střelnice ke Slavii na rohu náměstí, nebo z Grandu kolem pošty a z Centrálu kolem Nábytku nahoru k Rychtě a Klatovanu a vyjít na druhém spodním rohu náměstí, který obtáčí obchod s potravinami, ve kterém jediném kdysi mívali barevné gumové bonbóny a do kterého se dalo jedním vchodem vejít a jiným odejít, hned vedle radnice Hotel Bílá růže s plzeňskou dvanáctkou a z náměstí kolem kina a dolů k Huse, kde denně večer zasedá na své židli Vašek Altman, co žije čtyřicet let s babičkou, cucá pomalu pivo a hraje bulku, nebo z nádraží úplně jinudy, ale to jedině odpoledne, přes Hůrku nejdřív sídlištěm a pak vilovou čtvrtí a kolem místa, kde než ho rozebrali, stával černý monumentální plynojem, pod ním v dlouhém přízemním baráku se stopami secese v průčelí a variací na lidovou architekturu ve střeše se čepuje desítka v restauraci Vila, která otevírá až po čtvrté, jak neúprosný kapitalismus postupoval, a v Klatovech hodně rychle, z hospod v centru si původní podobu zachovala jediná Rychta, uvnitř s ručně štětcem naflákaným obrazem města na stěně, v ostrých tónech vyvedené bašty a Bílá a Černá věž a kostely, ale zapomněl jsem na Bouchalku a hotel Beránek, na další trasu, která mine Centrál i Grand, protáhne se rovně kolem soudu a zahne doprava u nemocnice ke hřbitovu.
Bouchalka, která se oficiálně jmenuje Pod Koníčky, tak jako sídliště mezi nemocnicí a hřbitovem, kterému ale nikdo neřekne jinak než Modrá nudle, podle pruhů na šedých krabicích paneláků, jejich stěny vypadají trochu jako finské vlajky a uprostřed sídliště nechali zázračnou studánku Klatovku a vrbu nad ní, kdo by to řekl, Bouchalka, ve které tři dni po otevření bouchnul plyn, ale pořádně, prásk ho, prásk ho, a ještě jednou prásk ho, plameny, hukot a vybouraná zeď, naštěstí už bylo po zavíračce a hasiči ze stanice u Drňáku, naproti dolním kasárnům, jak jsou vykotlané mohutné vrby a teď hned vedle i stánek plzeňského pivovaru s levnějším lahvovým, odkud si lidi odnáší osmičku po bednách, hasiči vyrazili a už frčeli kolem pošty a přes Rybníčky a už byli v akci a za pár týdnů se začalo znova čepovat, a trvá to dodnes, o Bouchalce jako proslulém středisku klatovských mániček mi několikrát vyprávěla Bára, která po včerejší noci s Džanym možná už sedí na zeleném sedadle rychlíku do Prahy, a za oknem kupé se mihl Chrást a Zbiroh, alespoň si to tak včera z bytu v posledním patře na Jäcklově ulici domlouvala telefonem s milencem, kterého má v matičce měst, říkala, že když poprvé viděla, jak legendární Bouchalka vypadá, musela své poznání zapít deseti pivy a vykouřit třicet startek, možná si trochu přidala, a možná taky ubrala, věděla, že počtu gramů hašiše, nebo LSD bych neporozuměl, ale že deset piv si procítím až ke slinivce a k morku kostí, míhala řasami, víčka se jí sklápěla jako korba náklaďáku, jako rokenrolové sny.
A jak Bouchalka vypadá? Hrozně! Beton, sklo, beton, sklo a znova beton, sklo, podivné těžké stoly, podivné těžké židle, podivná obrovská okna, velikánská, vysoká a rozlehlá předsíň, ohromný prostor záchodů, širokánské betonové schodiště zvenku, a jen o něco užší uvnitř nahoru k salónkům. Ve stejném stylu, jen o něco větší, postavili v Klatovech okresní výbor KSČ, mezi arciděkanským kostelem s Bílou věží a dominikánským kostelem se zbytky kláštera, říkalo se, “aby je Pánbůh chránil”, a kvůli výboru padl kus historického centra i s rodným domkem buditele Krameria, na Bouchalce mívali alespoň dobré pivo, i když od začátku devadesátých let dvanáctku, hustou a studenou, první hospoda u silnice, když přijíždíte autem od Plzně, hned vpravo za semafory, jako nefalšovaný uvítací výbor.
Hned naproti Bouchalce bydlel Zdeněk Jílků, významná klatovská postava, kterou jsem nikdy v životě neviděl. A to jsem u jeho baráčku pod nemocnicí zvonil, sháněl jsem místo v maringotce a Zdeněk Jílků měl být k tomu místu klíč, v ulici Ke spravedlnosti, nebo U spravedlnosti, nebo tak nějak, což se týkalo nedaleké reprezentativní budovy soudu s vazebními celami, odsouzeného pak převezli na Bory, neměl to daleko, výpadovka na Plzeň začínala u Bouchalky a borského pavouka bylo vidět už pár kilometrů před Plzní, hnědého a s kopulí uprostřed, jak trůní nad přehradou. “To bude syn doktora Jílka,” říkala mi babička a vypadalo logicky, že vilky pod nemocnicí patřily doktorským generacím a dynastiím, jediný barák v ulici se mohl pochlubit zahradou zarostlou kopřivami, hlohy, bezy, merlíky, mladými javory a lebedou, začátkem září jsem vešel odemčenou zrezlou brankou s ozdobným mřížovím, na sloupku panáček s panenkou v domku na počasí, na cedulce vedle zvonku prázdné místo po jménu, které dávno smyl déšť a vygumoval sníh, ve dvorku samorost, na dveřích velká cedulka Desetiletí duchovní obnovy, věděl jsem, že jsem správně, zazvonil jsem, ozvalo se crrrr, a nikdo ven nevylezl, a tak se ve mně žádná duchovní obnova neodehrála a syna doktora, kterého babička považovala za kapacitu, jsem nepoznal, vzpomenu si na to, když jdu přes Klatovy z nádraží, na kterém jsem si odmával nashledanou s Ládíčkem, když přecházím Drňák, míjím kostel Sboru doktora Farského, soud, Bouchalku a hotel Beránek v místě, kde se říká Na rybníčkách, rybníky tu nepamatuju, ale čtvrť příjemných baráčků z první republiky a Rakouska, kterou v sedmdesátých letech zbořili, a kde na pláni srovnané buldozerem postavili sídliště, čtyřproudový průtah městem a panelovou kostku hotelu Beránek, to ano, kolem restaurace Střelnice a vzorové prodejny Kozaku s výklady plnými kožených tašek, kufříků a galanterie až k náměstí, až k bance Slavia, kde se mrknu, jestli na svém místě zůstala vitrína místního sdružení fotografů, a když vidím, že zůstala, nejsem o nic méně nervózní, náměstím kolem knihovny a Supraphonu, pak dolů ke kinu, kolem rohu, ze kterého zmizela lékárna, a pár metrů před hospodou U Husy po schodech ještě víc dolů do ulice Pod olšemi, minu starou budovu Šumavanu a krámek s plastovými okny a žaluziemi bývalého předsedy uliční organizace KSČ Mužíka a obchod na rohu s potřebami pro zahrádkáře a s travními a užitkovými semeny, který patří kamarádu z dětství Mirkovi Němcovi, vždycky v tom domě bydlel, překonám průtah městem, ke kterému jsem se u Bouchalky přivinul, abych ho Na rybníčkách opustil a pak se k němu Pod olšemi pokorně vrátil, zazvoním u čísla 321 naproti autodružstvu uzavřenému pro majetkové spory, pustému a tichému, na spodním zvonku stojí Krejčí, na prostředním zvonku stojí Krejčí a na horním zvonku stojí Kolbergerová, Altman, a ten jsem právě stisknul.
Zazvonil jsem a jako většinou jsem přijel neohlášeně a neposlal jsem předem ani dopis, ani lístek, ani telegram, poodstoupil jsem od hnědě natřených dveří vchodu s mosaznou koulí nad zámkem, zprostředka uličky jsem koukal do prosklené chodby dvoupatrového domu, kterých tu pět stojí v řadě, věděl jsem, že skrz sklo uvidím, jak babička, nebo strejda Altman vyjdou z bytu a po schodech sejdou na odpočívadlo v mezipatře, s muškáty a alojí a kliviemi v hnědavých a cihlově červených květináčích v proutěném stojanu a s ohromným fíkusem v rohu, otevřou okno a hodí mi klíče v koženkovém pouzdru, mrknu ještě doprava, jestli Drňák a lávka přes něj zůstaly na svém místě, a fakt že jo, díry v chodníku a záplaty asfaltu a obrubník z kvádrů žuly metr na délku z lomu u Cvrčovce, všechno vypadá stejně jako před třiceti lety, i když si zpřed třiceti let nic nepamatuju, ale vím, že to vypadalo stejně, to by vám v Klatovech každý potvrdil, třeba holič Titlbach z domu hned vedle, kdyby před dvěma roky neumřel, přece jsem tu tenkrát drandil v košatince kočárku k vojenské svobodárně a ke koupališti Na plivátku, a babička už se štrachá, už otvírá okno, jedno z mnoha polí ve skládačce se stále stejně zeleně natřenými rámy, před kterou už dávno nejsou napnuté dráty elektrického vedení, jak to pamatuju v dětství, tak přece se něco změnilo, vzpomínám si, jak mě babička strašívala: “Jenom se dotkneš a umřeš, na to si dávej moc velký pozor, takových případů už bylo, a to je z neopatrnosti, pak už ti nic nepomůže!” Dráty zakopali pod zem, smrt zůstala, babička vystřižená za oknem v chodbě, v obdélníku rámovaném spoustou květin, babička s obrysy rozmytými dvojitými skly, s našedlým nádechem jako nepatřičný, ale dojemný host, který se vloudil k andělům mezi liliemi.
Babička spráskne ruce: “Petříčku, Petříčku,” objímá mě, když vystoupám po pečlivě vytřených schodech až k ní a minu byt starého Krejčího v přízemí a mladého Krejčího v prvním patře, přivítání pod obrazy s loveckými motivy, které co pamatuju, lemovaly schodiště od odpočívadla s květinami, tmavý bažant visící za nohy v tmavém interiéru a tmavě zarámovaný a stejně temná scéna na honu u černého lesa, Vašek Altman je starý nimrod a rybář, vítám se s babičkou v domě, kde jsem až do pěti let sral do plenek, kde ve mně babička vyvolávala představu smrtelného nebezpečí, které číhá na každém kroku.
Bíle natřená skříň před vchodem do bytu a v předsíni napřahuje ruku Václav Altman, strejda Vašek, jak jsem mu vždycky říkal, v zamčené skříňce, co zbyla po gramofonu a sadě desek firmy Ultraphon, opatroval plechovou krabici s prořízlým víkem, do které střádal celá sedmdesátá a osmdesátá léta pětikoruny, a škatuli od patron ještě obtočil pruhy náplasti, aby mu babička náhodou nějakou minci neukradla, nebo já s bráchou, když jsme přijeli na prázdniny a když nám strejda Altman vyprávěl, jak v padesátých letech pronásledoval tupadského diverzanta, který měl centrálu v tupadských skalách, ale najít ji nemohli, no jo, i v průvodci po západních Čechách je vážně možné najít tupadelské skály, jak se píší oficiálně, ale jak jim v Klatovech nikdy nikdo neřekne, stometrový kamenný hřeben v lese, nejvíc osm metrů do výšky, buližníky oceňované horolezci a diverzant, který se v okolí pohyboval na motorce a v černém nepromokavém plášti, a strejda Altman s odjištěnou puškou na něj číhal v obilí, tohle jsme s bráchou hltali, ani jsme nedutali, netušil jsem, že o dvacet let později mi bude elektrikář Slávek v hnědém kulichu povídat před maringotkou něco hodně podobného, připojuje různobarevné dráty k rozvaděči a smutně konstatuje: “Víš, jak je klášter v Teplé, ne, byly tam ještě tři patra pod zemí, tam měli základnu werwolfové, a v noci šli a vraždili Čechy, a schovávali je faráři, jen si to vezmi, faráři, a dneska slyšíš pořád jenom, jak se církvi ubližovalo,” zaklapne stříbrně se lesknoucí kryt a čerpadla se můžou roztočit, elektrikář Slávek, hodný člověk, alespoň jsem si to myslel během dvou let, kdy jsme se potkávali, kdy jsem usínal a probouzel se v hliníkovým plechem obložené maringotce, která patřila JZD Trstěnice, je to hned u Mariánek, u silnice na Stříbro a Plzeň, a Slávek tam má barák, a nikdy jinde nebydlel a nikdy jinde než v družstvu nepracoval, hodný člověk, který se smutným úsměvem rád vyprávěl o nespravedlnosti světa, na přechodu pro chodce v Mariánských Lázních mu místní podnikatel přejel a zabil manželku, stalo se to dva roky předtím, než jsem Slávka poznal, a ani za dva další roky soud s chlápkem, co seděl za volantem, nezačal, nedivil jsem se, že Slávek svět moc optimisticky neviděl, v očích mu zajiskřilo, jedině když si v maringotce sedl k rozpáleným elektrickým kamínkům a dal si první lok z velkého porcelánového hrnku naplněného až po okraj silnou kávou, kdepak werwolfové pod Klášterem Teplá a diverzant v Tupadlech, západní Čechy měly vždycky své a matným světlem zářily v jinak neproniknutelných tmách jako petrolejová lampa v nočním smrkovém lese.
Václav Altman, břicho a vlasy sčesané dozadu, rádiovka a kožená bunda, v padesátých letech, ještě předtím, než začal honit ve zlatých lánech pšenice tupadského diverzanta, dělal bachaře na Borech, v hnědém pavouku, který hlídá vstup do Plzně u silnice od Klatov, na Borech, kde za ostnatým drátem, mřížemi a ocelovými dveřmi seděl děda Kolberger, německý soudní úředník, a tak se s Vaškem Altmanem babička seznámila, a byla to velká láska, mládí je mládí a děda, když ho z basy pustili, za rok umřel, puklo mu srdce a babička už je se strejdou Altmanem čtyřicet let a doba slávy klatovského soudu je dávno pryč, už jen dohrkává, povrzává a přehrabuje se ve věcičkách, jako když začátkem sedmdesátých let babička klatovská podala žalobu na mého tátu, zdálo se jí, že mě a bráchu týrá tak, že to na nějaký rok v base vydá, jenže soud už na to prostě neměl, duby v parčíku před ním mu přerůstaly střechu a keře pámelníku zarůstaly cestičky a trávníky nechávali pokosit jenom jednou za rok, tátovi nedali ani podmínku, ale ne že by si nezatýral, z celého dětsví si pamatuju dva tři světlé momenty, které by se nějak vztahovaly k tátovi, nebo možná jen jeden, ve kterém padaly sněhové vločky na zimní Klatovy, a já se nesl tátovi na zádech, závěje vrzaly pod botama, jinak nic, naprosto nic, na co bych si vzpomněl rád, daleko víc mi utkvěl strejda Altman a jeho plechová krabice s pětikorunami převázaná náplastí a puška, dokud mu ji nesebrali, a ulovené ondatry a pruty na ryby a vysedávání u Úhlavy, šedá pára nad řekou, vrby a topoly a kapr mrskající se v podběráku a vůně Altmanovy kožené bundy, o kterou jsem si opřel tvář na zadním sedadle žlutého a modrého motocyklu Pionýr, krajina ubíhala kolem a my se vraceli s cejnem v igelitce jako s konečně nalezeným pokladem lidské duše.
“Tak ty jsi přijel, Petříčku, to jsi nás ale překvapil, to jsi nás překvapil,” říká s dojetím v hlase babička a zdá se, že by mi nejradši rozvázala tkaničky na černých zimních botách, dívám se na její nahnědo obarvené vlasy a šatovou zástěru s květinovým vzorem a divím se, že po letech domácí nervozity v Klatovech a v Ostravě si tkaničky na zimních botách nakonec svedu rozvázat sám, z minulosti se pořád a znovu neodbytně vracející pocit, že nikdy nic takového dokázat přece nemůžu. “Tak pojď dál, Petříčku, vem si pantofle, tyhle modré, ale já tě vůbec nečekala, co ti teď dám k jídlu, sedni si, odpočni si, po takové cestě jsi určitě unavený, anebo necheš se na chvilku natáhnou na gauč, v kolik jsi musel ráno jet, dáš si vajíčka, domácí?” Nevím, co říct, a jen se tak pousmívám, což je přesně to, co babičku neuspokojuje, jak jí sdělit, že pokud jde o cestu, mám za sebou akorát hodinku a půl z Plzně, kde jsem na nádraží s Ládíčkem vypil dvě kelímkové u stánku se stříbrným pultem akorát na opření lokte a třetí jsme si vzali do vlaku, sedím na gauči a babička chodí po kuchyni sem a tam a dělá spoustu pohybů navíc, vždycky to tak bylo, nad hlavou mi hodiny s lesknoucím se kyvadlem odměřují čas, v kamnech žhne uhlí, v papírové krabici za nimi se vyhřívá kočka Micka a za oknem kouká nad červené střechy Černá věž, vím, že už odpoledne se mi bude chtít jet pryč, ale že pojedu až další den po obědě, cvak, tik, ozývá se ze zelených a žlutavých hodin na stěně, kyvadlo se pohupuje za okénkem, a tak jako teď vlastně vždycky a všude mi připadalo, že čas plyne zbytečně, když se nemůžu dotknout absolutna, něčeho, po čem jsem vždycky toužil, a co možná vůbec neexistovalo, ta touha mě spalovala a ničila a zastiňovala mně skutečný svět, věděl jsem to, ale nedalo se s tím nic dělat, babička postavila na plynový sporák modrý rendlík a ukrojila patnáct deka másla, rozklepla čtyři domácí vajíčka a přidala pažitku z květináče na okně: “Mám je od jedné paní z Tajanova,” říkala kromě spousty dalších slov, která zaplňovala kuchyň a zůstávala viset pod bíle natřeným stropem a nad zeleným linoleem, na stolku u televize leželo Nové Klatovsko, vajíčka se smažila a voněla, jenže na touhu po absolutnu se nedalo tak snadno zapomenout.
Domácí vajíčka z Tajanova, z vesnice hned za lázněmi, jak se v Klatovech, co pamatuju, vždycky říkalo koupališti, líp to znělo, několikametrová skluzavka se tyčila nad prostředním ze tří bazénů, který měl dno a stěny natřené na světle modro, a korytem z oranžové umělé hmoty se po skluzavce řítily postavičky a hladina se rozvlnila a kapky se rozstříkly a daleko odletovaly, z Tajanova, odkud pocházel a kde bydlel slavný klatovský přespolní běžec Glaswinkler, co objel kdejaké mezinárodní přebory v modrém triku, bílých trenýrkách a se lvíčkem a s číslem na prsou, když jel na mistrovství světa do Anglie, jako vždycky si vezl vlastní zásoby potravin, věděl, co mu k výkonům nejvíc pomáhá, v Klatovech byla mlékárna a masokombinát a drůbežárna pod Vejhorkou, nebyl první, kdo anglické stravě nevěřil, a nebyl ani první, komu se špatně uložené maso zkazilo, nakonec k závodu o titul mistra světa ani nenastoupil, válel se v malém anglickém městě v nemocnici a držel se za břicho, a když se přestal držet, stejně musel anglické jídlo polknout, aby při tak dlouhodobé hospitalizaci nechcípnul hlady, aby mu žíly nerozpíchali do podoby cedníku jehlami infúzí, za měsíc už zase klepal tretrami po protějším břehu Úhlavy, než na kterém se pyšnily bazény lázní a betonová krychle restaurace U Panyka, zahýbal od Tajanova a mířil ke Kalu kolem klubovny vodáků a branek zavěšených nad hladinou, modré triko a boule svalů na lýtkách, jeho brácha byl předsedou MNV a pak po převratu bohatl pořád dál a znova dál, věděl, jak se dá trhnout na státu, a věděl také, jak to samé zkoušet na Němcích. “K obědu by sis dal kuře, Petříčku, co?” říká babička a já kývu, ve stříbrně natřených kamnech v rohu kuchyně hučí, strejda Altman přikládá další brikety z plechového kyblíku.
Nevím proč, ale když už jsem byl v dětství věčně nervózní a nikdy jsem nevěděl, co moje rodiče napadne, byl jsem alespoň hrdý na klatovskou mlékárnu, na lubskou drůbežárnu, na Kozak a Šumavan a na nový masokombinát u železniční trati na Plzeň, směrem k Boru, kde se před lety jezdil, a pak už zase nejezdil autokros, až jako dospělý jsem zjistil, že v masokombinátu dělal vrátného pan Pilich, fotr Ály Pilichové, máminy kamarádky ze studií, ženské, co pedagogickou fakultu nedokončila, ale šla se učit na zubařku a ve třiceti odpromovala, před jméno si napsala MUDr., a zůstala mi pořád nepochopitelnou a strašně nepříjemnou, její návštěvy v naší rodině a naše ve vilce jejích rodičů pod Hůrkou v Klatovech jsem upřímně nenáviděl a ještě dneska, když si vzpomenu, otřesu se jako kdybych se probudil v posteli a v peřinách ze samého syrového masa, z fláků vepřových kotlet a kýt, kterými upláceli řezníci, závozníci a šoféři vrátného pana Pilicha, aby mohli jiné fláky pronášet a půlky prasat a krav provážet v autech přes bránu a do širého okresu, a tak se pan Pilich ani v důchodu neměl špatně, nechci ani myslet na to, co dělal, než mu důchod dali a než začal v šedé uniformě dřepět na vrátnici masokombinátu, na který jsem byl jako dítě tak naivně pyšný, rozkošný blonďáček jsem tenkrát býval, ne jako dneska, k Ále Pilichové se vázala jedna divná historie za druhou, jako s jejím prvním manželem, který jí před svatbou neřekl, že je už třikrát rozvedený, netušila, že sotva jí udělá dceru, rozvede se počtvrté, s dalším chlapem, kterého si měla brát, jeli autem z Klatov na Horažďovice a v proslulém stoupáním za Mochtínem, sotva deset kilometrů od Klatov, v kopci známém jako Bukovák, kousek od Číháně, kde tátův kamarád z práce u Povodí Úhlavy, Pepík Šlehofr, měl ve dvoře venkovské chalupy perfektně šlapající a naleštěný černý Tatraplán s ploutví na zádi, který jsem obdivoval stejně jako klatovský masokombinát, Kozak a mlékárny, a v Bukováku, v nebezpečném stoupání a klesání označeném dopravní značkou, do škodovky s Álou Pilichovou, její dcerou a chlapem, kterého si měla brát, napral kamión a zubařka Ála Pilichová s dcerou vyvázly s pár škrábnutími, řidič kamiónu zrovna tak, jen chlap za volantem škodovky byl na místě mrtvý, pamatuju si, v mlžných obrysech, ale přece, že na mě působil jako hodný člověk, že jsem nechápal, kde se vedle Ály Pilichové vzal, nedivil jsem se, že zrovna on havárii nepřežil, pamatuju si své rodiče v černém, jak mu jdou na pohřeb na klatovský hřbitov, brána s plechovými vraty a nahoře s tepanou mříží, velká hrobka hned vlevo za vchodem a proti očím vstupujícího v průhledu kostelík s původní gotickou klenbou, urnový háj vzadu a cypřiše a jalovce, pumpy a zvadlé květiny a věnce na hromadách za nízkou betonovou zídkou.
Hrdost na košile ušité v Šumavanu mě časem přešla, ale šumavský uzený sýr jsem měl pořád rád a pořád mě dojímala značka klatovské mlékárny červeně otištěná na jeho hnědavém voskovaném obalu, jak jsem stárnul, vstoupil jsem ale do období sentimentálního vztahu ke klatovským hospodám a veličiny jako Kozak a drůbežárna pod Vejhorkou vybledly v zlatavém světle jejich půllitrů a zmatněly viděny skrz bělostnou pěnu na desítce gambrinus, dvanáctku tenkrát mívali v jediné Bílé Růži na náměstí, nádherně rozkvétající hned vedle radnice a Černé věže, sedím u babičky v ulici Pod olšemi v kuchyni na gauči a k obědu si pochutnávám na porci klatovského kuřátka, ve kterém se rozpustila celá kostka másla, a odpoledne nevydržím a jdu se projít po Klatovech a dát si někde jedno, dvě piva, okouzleně projdu náměstím kolem jezuitského kostela, bílého a zářícího, a zastavím se na první půllitr Na Rychtě, pod ručně vymalovaným obrazem města, vzpomenu si na to, co jsem o téhle hospodě ne tak dávno napsal:
pod obrazem Klatov
pod obraz být
sladko
Svratko
ne Úhlavo
hravo má hlavo
žejdlík fajn
žejdlík fajn
žejdlík bim bam
počet dává součet
ty má Klatovo rodná
tvé obrazo
vratko hlavo
fajn Vondro bim bam
Ale dneska na tom ještě zdaleka nejsem tak, abych po žejdlíku udělal bim bam jako zvon Vondra na Černé věži zavěšený na těžkých dubových trámech, dokonce ani vratko ani hravo mi není, abych si pletl Svratku s Úhlavou, spíš smutno, tesklivo, jako kdyby mi čas už potolikáté zbytečně a neuchopitelně utíkal mezi prsty, a nemůžu ho zastavit, tak jako se nedá do dlaně polapit šedavý kouř z cigaret hostů Na Rychtě, číšník s mohutným břichem a knírkem pod nosem přede mě postaví půllitr, hned platím a pak hledím střídavě na obraz se střechami klatovských kostelů a špičkami věží a bašt a na rozplývající se pěnu a bublinky vzlínající v gambrinusu, dopiju a uličkami sejdu až dolů Na rybníčky, vím, že mě to táhne k Bouchalce pod hřbitovem, kam pohřbili chlapa, co řídil auto s máminou kamarádkou Álou Pilichovou a zabil ho kamión ve stoupání na Bukováku, pod hřbitovem, kde leží kousek za kostelíkem i můj děda, kterého stesk a zoufalství sklátily do hrobu dávno před tím, než se já narodil naproti v nemocnici, ale zatím jsem dorazil jenom na Rybníčky k hotelu Beránek, vzpomínám si, jak mě v dětství fascinovala jako skvělá a nevídaná novostavba bíle se lesknoucí panelem, tenkrát, kdy jsem ještě býval rozkošný blonďáček, ne jako dneska, nakouknu do formanky a potěší mě, že se tu pořád udržela, i když hosté se pořád víc a víc podobají Němcům, už za poledne tu kolikrát někdo chrápal, hlavu na stole, ale dneska nic, jen nakouknu a jdu dál podél výpadovky na Plzeň směrem k Bouchalce, auta frčí do Bavorska a z Bavorska, Audi a BMW, Opel a Volkswagen.
Pod hřbitovem přejdu na křižovatce na semaforech a pak před Bouchalkou stojím a vzpomínám na to, co říkala Barbora v posledním patře baráku na Jäcklově ulici v Plzni, jak když byla na Bouchalce poprvé, musela si dát deset piv a třicet startek, aby se smířila s poznáním, jak ctí a slávou ověnčené místo doopravdy vypadá, možná si dala i něco trávy, nebo hašiše a vzpamatovala se, veliká skleněná okna Bouchalky se matně lesknou, našedlé zimní mraky se posunují nízko nad městem, ale jak se já mám vyrovnat s tím, že je jen svět, jaký je, a ten, který se skrývá za ním, možná vůbec neexistuje, na to je i každé další pivo na Bouchalce krátké, ale dám si ho, usednu na těžkou tmavou židli u stolu s mohutnýma nohama a žlutým ubrusem, s čtvercovým skleněným popelníkem uprostřed, panel se přimyká k panelu, důvěrně a něžně, železobeton a alkoholici z Klatov, kolik stovek a tisíc slov jsem slyšel o místech tajemných a legendárních jako Bouchalka, slov vycpaných nadšením a nadějemi, že snad právě tudy jako oslnivý paprsek rozstřiženou oblohou prochází osvícení, poznání a spasení, všechno najednou nad rozzářenými stoly, na které odpadává všechno zbytečné a nemající smysl v podobě šedého popela, a fakt, stoly na Bouchalce jsou zaflákané dost, dívám se kolem a zase hned první pivo platím, tak jako Na Rychtě. “Tam, Na Bouchalce, jsem poprvé viděla Juráška,” říkala Bára v půlkuchyni na Jäcklově ulici v Plzni a míhala víčky, no jasně, Juráška, desítky vlasatých, vousatých a plešatých hlav se skláněly nad pivem pod panelovými stěnami a oči se jim zavrtávaly do stolů, jen Jurášek plul jako koráb z korkového dubu s napnutými hedvábnými plachtami, jeho otec mě učil na základní škole tělocvik, blbec samá šlacha, věčně s píšťalkou na krku, kterou vydával pokyny zrovna, když neřval, v modré teplákovce a po vyučování ještě cvičně docházel do armády, střílel ze sapíků, šoféroval tanky a šlapal v kanadách vojenským jetelem, prolézal opičí dráhou a pak nastavoval slunci dávno opálený vytlemený ksicht.
“A podruhé jsem viděla Juráška tady, v pokoji,” mávla Bára rukou v posledním patře bytu na Jäcklově, a v pokoji spaly děti, tenkrát byly ještě jenom dvě, seděl jsem v půlkuchyni v křesle, které se dalo rozložit na postel, a pil jedno lahvové za druhým, stavil jsem se na jedno, ale nějak se to protáhlo, a na vlak do Prahy ne a ne dojít, halogeny z nádraží prorážely tmu za oknem kužely a sloupy namodralého a bílého světla. “Nějak se tu chlastalo,” pokračovala Bára, no jasně, co taky až nahoře pod půdou, nad spoustou vyšlapaných schodů, dveří se zástrčkami a fůrou nájemníků s vlastními starostmi, se psy cvakajícími drápy o linoleum v předsíních a až nahoře pod střechou se v půlkuchyni se při světýlku chlastá o sto šest, “byla jsem nějaká utahaná, tak jsem šla spát,” říkala Bára, “fakt děsně utahaná,” a spánek a nezapamatovatelné, ale přesto existující sny, “a najednou ke mně vleze do postele někdo vlasatý a vousatý a hned na mě začne najíždět, já jsem se vylekala,” říkala Bára, “vyděsila jsem se,” pokračovala, zamrkala řasama a černá asfaltová noc se přelila místností, natékala do krve a do srdce, “no dobře, tak přeháním,” usmála se Bára, “nevylekala jsem se,” a shrnula si vlasy za levé ucho, “tak tohle byl Jurášek.”
Vypíjel jsem v půlkuchyni lahváč za lahváčem a strašně si pamatuju Barbořiny padající řasy, hnědé flašky s desítkou gambrinusem, pamatuju si i spánek, mrazivý a těžký, který nepřidá, ale sebere, studené jakoby za tlustým sklem zamrzlého akvária se přesýpající sny a v nich samé těžké věci, co se urvaly z kalendáře, věci těžké jako jíl na pracovních botách, jako první ranní autobus na směnu, studený, v prázdné, napůl zbourané ulici na předměstí, večer na Jäcklově ulici v posledním patře, padající řasy a nažloutlé světlo v půlkuchyni, světlo stékající po Barbořiných vlasech, po tváři jako vyřezané ze živého měkkého dřeva.
Tak Jurášek vznášející se jako loď na vlnách vletěl k Báře do postele s kloboukem na hlavě a hned na ní začal tvrdě najíždět, vybavil jsem si celou situaci jako živou s veškerými polštáři i s prostěradlem, nad pivem, které jsem upíjel pod panelem na Bouchalce v Klatovech, v místnosti zšeřelé nízkými zimními a šedými mraky nad městem, s vysokým stropem a s bytelnými stoly a židlemi, nějak dlouho jsem se nepoblil, napadlo mě ještě, a přišlo mi to moc divné, něco, co vůbec nebylo v pořádku, jako kdyby nad sídlištěm Modrá nudle, co stojí mezi Bouchalkou, klatovskou nemocnicí a zaprášenou výpadovkou na Plzeň, přelétal tmavě hnědý pterodaktyl a sotva jednou za půlhodiny by mávl kožovitými křídly, a ani Zdeněk Jílků povalující se v plátěném lehátku před vilkou, v zahradě zarostlé lebedou a bezy, ani jeho otec, i u mé babičky pověstný doktor Jílek pohlížející v bělostném plášti z okna své ordinace v nemocnici, by si ho nevšímali a nebyli by překvapeni ani v nejmenším, představa pterodaktyla nad sídlištěm se mi pořád vracela, kvádry domů, načervenalý a fialový soumrak a šedé světlo na pošlapané, žlutavé trávě, vážně jsem se nějak dlouho nepoblil, přitom jsme si kdysi dávno s bráchou říkali bratři tyčkaři a hozená kosa k návštěvám hospod patřila neodmyslitelně, tak jako se mi později začal vedle večerního srpku měsíce nad paneláky zjevovat plachtící ještěr s dlouhými a tmavými trojúhelníkovými křídly, všechno souviselo se vším, jenže jak a v čem přesně, znovu jsem upil z dvanáctky s klesající pěnou pod vysokým stropem na Bouchalce, vzpomněl jsem si, jak jednou, večer v červnu, vedro se převalovalo nad chodníkem a ve vzduchu stál prach, v Konviktské ulici v Praze před americko-českým klubem Asylum z asfaltu najednou vypučel Pavka Stolka, vypučel jako azbestový květ a najednou povídá: “Jurášek Koucký, ne, z Klatov, našli mu rakovinu jater, a už se s tím nedá nic dělat.” A pak se ještě chvilku usmívá a řekne, že už jde pozdě na sraz v Rotundě, co rozprostírá desítku staropramen v tmavých a stísněných prostorách hned za rohem a zmizí, a tak tam stojím a hlava mi jde kolem, ale já jsem se přeci Pavky na Juráška neptal, na Juráška, kterého jsem dodnes nepotkal, nepoznal, nikdy jsem ho neviděl, ale tolikrát jsem si od té doby vzpomněl, jak pomaloučku umírá, dochází do klatovské nemocnice hned naproti Bouchalce a do plzeňské u borského pavouka, taková větička položená jako olověná cihla do nitra světlého a teplého letního večera v Konviktské ulici samý prach a pořád se vracející vědomí, jak může být najednou blízká a kratičká pěšina ke smrti, jak maličko stačí, a někdo, kdo se veselil a zářil a plul a rozdával se, už má tak strašně málo času a všechno nadobro a navždy spočítané.
A tak už v paměti napořád visí vedro a prach z večerní červnové Konviktské ulice v Praze a Pavka Stolka, kterého jsem tenkrát poprvé viděl s vyraženým předním zubem a popelavého v obličeji a větička, kterou tenkrát řekl, než zmizel do Rotundy, a představa, kterou vyvolala a která se nedá tak snadno smazat, a Jurášek Koucký, jak vpadá s kloboukem na hlavě ke spící Barboře v bytě na Jäcklově ulici v Plzni a s vrozeným šarmem v posteli smeká a říká: “Čau Báro, půjč mi zamrdat,” takhle to asi nebylo, takhle asi ne, ale tak to vidím celé roky, každý záhyb na žlutavém povlečení, ale největší věc, jakou jsem kdy zažil někoho provést s kloboukem, který má každý vlasáč a vousáč někde ve skříni nebo v polici, v krabici v předsíni nebo v kufru ve sklepě, mi ve zmizelém a nenávratně odplynulém čase nevrací západní Čechy, ale restauraci Haná v Přerově, sídlištní hospodu v přízemí, hned za lítacími dveřmi, které vedly z chodby do sálu s výčepem, se stříbřitě leskl věšák, dole háčky, nahoře vedle sebe vyrovnané trubky, těžko říct jestli hliníkové nebo ocelové, vražené po straně do umělohmotné lišty, dá se na ně odložit aktovka, deštník v pouzdře nebo klobouk, jako to udělal Redží, který mě a Ládíčka do Přerova pozval na svůj předsvatební sud piva, seděli jsme u rozlehlého stolu samý flek, já a Ládíček, Šiva a Tomík a Celer a Džany a leckdo, na koho už jsem zapomněl, a Redží, když z restaurace Haná odcházel zařizovat další podrobnosti večerního sudu, udělal nezapomenutelný samozřejmý pohyb, u věšáku ani na desetinu vteřiny nezpomalil, nezadrhnul se, pravou rukou strčil do lítaček a levou, ani se nepodíval, letmo sáhnul po klobouku, napíčil si ho na hlavu a vypadnul. Jako kdyby to léta cvičil. Byla to ta nejlepší věc s kloboukem, co jsem kdy v životě viděl.
Věšák jako v restauraci Haná v Přerově ale na Bouchalce nemají, dopiju sklenici, kterou jsem předem zaplatil odpočítanými drobnými, a zvednu se, projdu dvojími dveřmi se skleněnou výplní v těžkých kovových rámech a sestoupím po velkolepých betonových schodech na úroveň ulice, zahnu doleva a ještě doleva a pak kolem několika šedavých pater hotelu Centrál, kde už se nezastavím, kouskem sídliště Pod Rybníčky a přes zábradlíčko u průtahu městem, když se mně nechce do podchodu a kolem Nábytku nahoru k divadlu a kolem bývalé jezuitské koleje, kde o něco později seděli dragouni a pak další a další armády, pod Černou věží dolů kolem veřejných záchodků a městských hradeb po hrbolatých schůdkách a parčíkem kolem pomníku padlým z první a druhé války, starý a nový Šumavan a ještě novější autobazar, pak na rohu krám Mirka Němce se zahrádkářskými potřebami a semeny trav a zeleniny a pusté autodružstvo se zaprášenými okny naproti, ulice Pod olšemi a číslo 321, přitom babička klatovská vlastně vůbec nepochází z Klatov, ale z Tonkovce, ze statku na samotě ztraceného mezi rybníky, lukami a lesy na česko-rakouském pomezí u Nových Hradů, v Klatovech bydlí teprve nějakých pětapadesát, šedesát let, kolem Třeboně a Nových Hradů není špatně, ale západní Čechy to nejsou, málo platné, jenom škoda, že v Klatovech v žádné hospodě nemám denní docházku, nikde ji nemám, a možná právě v tom spočívá samotná podstata mých komplikovaných vztahů s reálným světem, ještě než otočím klíčem v zámku od vchodu do baráku, kde babička bydlí, ohlédnu se a jako živé spatřím duhové barvy špon od soustruhů, které se válely v olejových skvrnách na asfaltu v dobách, kdy autodružstvo dunělo a hučelo v záři autogenu, v benzínových oblacích své největší slávy.
Vystoupám po schodech až k mezipatru s fíkusem, alojí, muškáty a kliviemi, projdu pod zčernalými obrazy s loveckými motivy a zacinkám mechanickým otáčecím zvonkem s tepaným držátkem, klíče od bytu mi babička nesvěří, co kdyby něco, jen ona sama ví co, akorát se otočím v šeru předsíně, před komodou s velkým oválným zrcadlem, pod šedou koženou bundou a hnědou rádiovkou Václava Altmana a babiččinými zelenavými a béžovými kabáty na věšácích, minu velkou vypnutou ledničku v rohu, vezmu látkovou nákupní tašku a dostanu podrobné a několikrát opakované pokyny, co mám nakoupit, seběhnu dolů a dotýkám se oblýskaného dřeva zábradlí se žlábkem na boku, s profilem ve tvaru zvonu na klatovské Černé věži a s ozdobnými litinovými pruty uzavřenými v obloucích, z ulice Pod olšemi zahnu doprava kolem Šenkyříkových a u dvojdomku, kde bydlí osmdesátiletá babiččina přítelkyně paní Červenková, přejdu přes silnici, po které se ženou auta do Rudy a dál do Německa a do Horažďovic přes pověstný Bukovák, kam jednou za pár měsíců neúprosně a pravidelně sáhne zelenavou prackou smrt, a co asi Ládíček v Rudě, kam už dávno dorazil, sedí U Princů, nebo se ještě s Lenkou nevrátili z výletu přes čáru do Bavorska, platí v markách za jägermeistera, nebo dvojku vína v baru s oslnivě naleštěnými sklenkami a červenými žárovičkami nad pultem, přejdu přes ulici a jsem před vchodem samoobsluhy U Jelínka, říká se jí tak dodnes, i když vedoucí Jednoty, který tu léta šéfoval, nezprivatizoval, ale najmul si sámošku jinde, tenhle podnik Jednota pronajala Němcům, škoda, že Jelínek nezůstal, škoda, že jsem se na Jelínka nešel podívat Na rybníčky, říkala babička, a se stálým obdivem, že tam pořád poletuje v pořád stejném plášti a ve stejných brýlích, ještě před dvěma roky jsem ho viděl v jeho domovském obchodě a vypadal zrovna tak, a tak jsem si ho i pamatoval ze svých pěti let a ze sedmi, z jedenácti a ze sedmnácti, celý život jsem si myslel, že právě včera musel slavit padesátiny, hlavu holou jako koleno a tužtičku v kapse nad srdcem, výdrž měl neuvěřitelnou a pořád v pohybu, kmital mezi dlouhými regály a nezastavil se ani na vteřinku a nic mu neušlo, Jelínkova samoobsluha a výkup lahví zvenku, po třech schůdcích na verandičku podpíranou kovovými tyčemi a zdobenou dřevěnými truhlíky s květinami, k pultu pod vyleštěným velkým oknem, za kterým stávaly vyložené bedničky se zeleninou, pamatuju si, jak jsem tu jako kluk stával ve frontě a čekal, až do károvaných a květovaných nákupních tašek vklouznou dvě kila brambor, kilo cibule, svazek petržele a hlávka zelí, abych mohl vrátit lahve a dostat široké ohmatané lístky z tvrdého papíru s vytištěným číslem, chodíval jsem jenom pro pivo, Jelínek byl chytrák a prodavačky si vedly taky, ještě dneska slyším: “Vlasto, Vlasto! Pojď na ten cukr!”, a kdybych si tenkrát nechal nakrájet dvacet deka šunkového, ošidili by mě, jak by to jen šlo, rohlíky bych přinesl gumové a paštiku v plechu s datem měsíc po záruce, chodil jsem akorát pro pivo, s modrou plátěnou taškou s průhledným plastem vyztuženými uchy jsem cinkal zpátky podél výpadovky na Rudu a Horažďovice, “A dávej pozor přes ulici,”, aut tenkrát byla možná desetina, co dneska, možná ještě míň, netušil jsem, co taková troška pěti piv, která jsem vláčel kolem přízemního domku Šenkyříkových na rohu, než jsem zahnul do ulice Pod olšemi a skončil u čísla 321, dokáže s dospělým člověkem udělat.
Vystoupám tři schůdky ke vchodu samoobsluhy, které se pořád říká U Jelínka, a zasouvací prosklené dveře se samy otevřou, prodejní plocha se rozšířila o bývalý sklad a dlouhé regály se pod zbožím prohýbají, i pivo desítka má v sobě víc alkoholu, než mívala, když jsem ji ještě nepil, když jsem ještě netušil, jak může pár lahví bez papírové etikety s člověkem zacvičit, jak jsem se tenkrát ožralého táty lekl, když s příšerným obličejem takzvaně citoval z bible, to nebyl obličej, ale ksicht, žlutavý a šedý a ztrácející pevné tvary a vychraptělý prokouřený hlas jako sama temnota a strašidlo pod postelí a maso opadávalo z lidských kostí, tohle táta nahlas vyřvával, “maso opadávalo z lidských kostí”, strašně jsem se bál a strašně dlouho potom, až o nějakých patnáct let později jsem pochopil, že táta bibli skoro vůbec neznal, jenom pár vět, které mu uvízly v hlavě z dětství, kdy chodil do náboženství a s babičkou z Ludgeřovic do kostela, pak už ho evangelia ani proroci nikdy nezajímali natolik, aby text otevřel, ale bavilo ho vyprávět o tom, tak jako se většina lidí radši pochlubí, než že by něco doopravdy znali, tenkrát jsem to ještě netušil, no hlavně, že maso opadávalo, že klatovské mlékárny, kde táta pár let seděl v kanclu jako šéf a jediný zaměstnanec propagace, se skvěly jako první v republice a na světě a syrovátkou a čerstvým máslem se dotýkaly hvězd, stejně jsem v samoobsluze U Jelínka neodolal a u pultu jsem požádal o kus proslulého klatovského uzeného sýra, nechal jsem si odkrojit z tyče tvaru salámu, s hnědým voskovým obalem, na kterém mi oslňoval oči emblém klatovské mlékárny, nesmírné a tajemné, zářící trubkami a stříbrnými válci, takovými menšími a lesklejšími plynojemy za vlnitým plechem plotu, mlékárny rozprostírající se od dolních kasáren až k vlakové stanici Klatovy-zastávka, od šedavého paneláčku, kde bydlel spolužák ze základky Karel Čapík, až k přejezdu se světly před cvičákem.
S plnou taškou, plátěnou a zelenou a tentokrát s dřevěnými držadly, se courám od Jelínka a mléko z klatovské mlékárny v ní nechybí a vzpomínám, jak mě před pětadvaceti lety táta vzal k jejímu řediteli do vilky pod Vodojemem, jak se říkalo kopci, který se zdvihal za městským muzeem, gymnáziem, zemědělkou a třemi základními školami, kopci, který pod trávníky a keři pámelníku a zimolezu a lavičkami a vyasfaltovanými cestičkami skrýval mohutná potrubí a nádrže s pitnou vodou a na jehož stráních se jako přepychový perský koberec už za Rakouska rozprostřela vilová čtvrť, jen kousíček od vilky, ve které sídlil za do půlky výšky vyzděným a od půlky nahoru drátěným plotem ředitel mlékárny, plešatý ještě víc než samotný Jelínek a navíc s plnovousem, stála školka známá jako Singrovka, kterou od židovského podnikatele převzalo gestapo, po válce komunisti a ještě po nich děti, strávil jsem tam rok, a na návštěvě u vousatého a plešatého ředitele mlékárny sotva dvě hodinky, na stěně visely otrávené australské šípy a sugestivní hlas říkal: “Stačí se dotknout a umřeš,” a mohl jsem si šáhnout na proutím vyplétaný štít a chlap s prošedivělými vousy vyprávěl a naléval to tmavě hnědých sklenek whisky a jmenoval se Prouza, pod jeho dirigentskou paží klatovské mlékárny jako první v republice zavedly mléko v umělohmotném sáčku a pak se zase jako první vrátili k lahvím, a když už se vážně málem dotýkaly třpytu hvězd, být první v krabicích nestihly, a Prouza už neřediteloval, a bylo houby platné, že se rozšířily až za trať na Sušici a Horažďovice, kde začaly pohlcovat cvičák dolních kasáren, co býval hned za kolejemi, a s vojáky v Klatovech to začínalo jít od desíti k pěti, Vindlovo oko s krvavými žilkami v bělmu bdělo nad krajem a otvíralo a zavíralo víčko plné žlutavého hnisu, copak asi vilky pod Vodojemem, Singrovka a Prouza, vzpomínám, a jak dlouho jsem se tam nahoru nedostal, vilková čtvrť trpěla naprostým nedostatkem výčepů, a s plnou taškou, plátěnou a zelenou, se courám od Jelínka, přecházím na rohu u Šenkyříkových a auta se hrnou do Rudy a do Německa a do Horažďovic a opačným směrem na Plzeň, před kterou nad hladinou přehrady, na vrcholku kopce trpělivě vyčkává Borský pavouk a sleduje jedovatýma očima silnici, zdi, dráty a bytovky pro dozorce a šedá plechová vrata, přejedu očima po šedavé omítce pustého a tichého autodružstva, po zaprášených oknech, za kterými ztichly vrtačky, frézy a soustruhy, otočím klíčem v zámku hnědě natřených dveří ve vchodu do domu, kde v druhém patře bydlí babička s Václavem Altmanem, Pod olšemi, číslo 321.
A znova po schodech nahoru, po schodišti denně vytíraném mladým Krejčím, který obsadil první patro s přivdanou mladou Krejčovou, a s šíleným leskem v očích pracuje se saponátem a teplou vodou a kámen se blyští a plechový kýbl cinká, z hadru crčí voda a smeták se opírá o zeď, projdu znova kolem fíkusu, alojí, muškátů a klivií a pod zčernalými obrazy s loveckými motivy a otočím mechanickým zvonkem a babička klatovská, která se narodila v Tonkovci u Nových Hradů, mi otevře, prababičce se ale říkalo byňovská, protože se do Tonkovce, stejně jako mladá Krejčová do čísla 321, jenom přivdala a umřela, když mi byly tři, a prababička byňovská vařila tak, jak to babička klatovská nikdy neuměla, alespoň to prohlašovali mí rodiče, ale kdoví, jestli to nebylo stejně důvěryhodné jako maso, které opadávalo opilému tátovi z lidských kostí, já můžu jenom potvrdit, že máma nikdy neuměla vařit tak, jako babička klatovská, která když udělala houbovou omáčku, tak v talíři lžíce stála, tolik v ní bylo hub a smetany, nebo hnědavá nasládlá svíčková, kterou jsem si dvakrát přidával, maso se přímo rozsypávalo a domácí kynutý knedlík se rozplýval na jazyku, babička klatovská nepomýšlela na experiment ani na avantgardu, ale přiváděla k dokonalosti soubor jídel, která sama považovala za obzvlášť dobrá, jako vídeňský šnycl, který v omastku na pánvi plaval, tenoučký a přes celý talíř, se zářícím bramborem a s okurkovým salátem se smetanou, vepřovou pečeni se zelím, koprovou omáčku s vejcem natvrdo, králíka, kuře, kachnu a roštěnku, u stolu v kuchyni s plynovým sporákem a nástěnnými hodinami s kyvadlem a s výhledem na Černou věž nikdo nemyslel na to, že v Indii někdo zrovna umírá hlady pod palmičkou, pod sluncem rozpálenou a rozdrolenou cementovou zdí, přitom babička byla na zprávy v televizi expert: “Německý kancléř, ten Kohl, takový chytrý člověk, a má tak velký uši, posloucháš mě, Petře, je to divný, viď.”
Bylo to divný, a nevím, proč jsem si na větu o německém kancléři vzpomněl v šeru předsíně, kam jsem dorazil s nákupem od Jelínka, a hned za dveřmi mně babička připomněla, ať si vezmu pantofle, ty modré, co kdybych na ně cestou k Jelínkovi, nebo na naleštěných schodech zapomněl, může se stát leccos, mrknu do oválného zrcadla v komodě, v tmavohnědém leštěném rámu, a nic mi to nepomůže, jen se mi vynoří obraz, jak jsem právě tady předsíni a s pohledem do stejného zrcadla vypil na ex lahvové, které jsem si přelil do vysoké sklenice z tenkého skla, a rozsvítil jsem si, žárovka pod bílou našroubovávací koulí a žlutavé světlo z ní, přišel jsem před půlnocí z letního kina z Postřižin, celý film herci z Prahy pili pivo a hospody v Klatovech tenkrát zavírali o desáté, jen o jedenácté jedinečná Růže s plzeňskou dvanáctkou a ve tři prosklená kavárna Slavie na spodním rohu náměstí, kde se platilo vstupné, a kde je teď zpátky banka, tenkrát jsem si se svým obrazem v zrcadle a se studeným lahvovým liboval, ale dneska mně připadá, že se můj obrys odražený ve skle musí v příští vteřině roztéct a zmizet daleko v nezbadatelných hlubinách, zároveň třpytících se a mlžných, aby si s sebou odnesl i celý můj jen zdánlivě skutečný život, promítaný kýmsi neznámým na potrhané, deštěm nasáklé plátno.
Letní kino měli ale v Klatovech skvělé, jak jinak, když i odhozený kelímek z voskového papíru rozšlápnutý na klatovském chodníku svou nezpochybnitelnou krásou a odleskem nekonečna hladce překoná křišťálovou korunu ze sklárny v Novém Boru i lesk drahokamů v kapli ve svatém Vítu v Praze na Hradě, alespoň to tak bývalo, dokud se z Klatov nezačalo jezdit na práci do Německa, a kouzlo přestávalo působit a zavíračka v hospodách se protáhla daleko za půlnoc a hned vedle kina otevřeli jednu z nich a pojmenovali ji Modrý Abbé a kino naštěstí ponechali, alespoň prozatím, uprostřed dvou pásů dochovaných historických hradeb se složitě poskládaným kamením a šikovně zacementovanými spárami v něm, kino se zeleným reflektorem nasvětlenou půlkulatou baštou, s komáry a dřevěnými sklápěcími sedadly s oprýskávajícím lakem marně vzdorujícím rozmarům počasí, s dýmem z cigaret a se světluškami v namodralém kuželu, který přes hlavy diváků dopadal na plátno obroubené jalovci a cypřiši a obrovské sklenice piva se zdvihaly v rukou a stoupaly ke rtům, a protože jsem na film o Nymburce šel potřetí, věděl jsem už předem, jakou budu mít po promítání žízeň, stejně jako jsem dobře znal zavíračku klatovských hospod, Rychty a Klatovanu a Husy a Beránku a Grandu a ostatních, a žízeň doopravdy přišla, stál jsem před velkým oválným zrcadlem u babičky v předsíni a pivo klouzalo do krku a studilo v žaludku v horké letní noci, stvrzovalo českou cestu vepřového, svíčkové a piva, tak skvěle zosobněnou Václavem Altmanem, co žil s babičkou, který, když se v mládí vybouřil jako bachař v Borském pavouku a jako fízl při pronásledování tupadského diverzanta v polích se zlátnoucí pšenicí, v klidu usedl do skladu Domácích potřeb a denně do Husy a svátečně na Kolonádu a trávil dlouhé večery ve stínu cigaretového kouře u karet, jeho hra byla bulka, nikdy mariáš, a nikdy také nepochopil, že já a brácha, jeho nepraví vnuci, karty nehrajeme vůbec, jen jsme maličko odrostli, a Altmanova plechová krabice od patron plná pětikorun a převázaná pruhy náplasti nás přestala fascinovat a naše vztahy se začínaly napínat, ale když jsme se neshodli na kartách, smířili jsme se alespoň u knedlíků, do kterých strejda Vašek s osobním zaujetím a svébytným přínosem vkládal nakrájené housky, nastrouhané brambory, vajíčka a mouku, fakt je uměl, na celé nedělní dopoledne, kdy se nad jejich přípravou točil po kuchyni s plynovým sporákem a žlutavými hodinami s kyvadlem v okénku, dokázal vrátit časy, kdy jsme s ním s bráchou chodili na houby za Cvrčovec a k Dolanům, kdy jsem s ním vysedával u Úhlavy a v ranním tichu pára stoupala nad vodu a lehounký vítr pročesával rákosí.
Pod půlkulatou baštou se v letním kinu v Klatovech promítaly sny a pára stoupala nad Úhlavu a nad šumavské lesy, všechno se vracelo, a přece se vrátit nemohlo, mraky se pokládaly na vrcholek Velkého Javoru, už na německé straně. “Měli jsme na něj výhled přímo z chaty, no na Hojsovce,” říkala mi Postlerka, za kterou Ládíček odjel do Železné Rudy, jestlipak už sedí na pivu U Princů, nebyla sama, koho tak blízký a tak nedostupný Velký Javor od dětství fascinoval, černé smrkové lesy jako na dosah a přece v dálce, stejně jako Jezerní stěna na dotek za Černým jezerem, ještě česká, ale komplet zadrátovaná a v jezeře děsně černá a děsně tajemná voda ze školního výletu, mlha, pára v lesích, kořeny a obrovské balvany porostlé mechem, chlebníky se svačinou, a tam nahoře jsou pohraničníci se sapíkama, kdo ze spolužáků tenkrát o samopalu nesnil, a na dno jezera Němci potopili kolik beden a dodnes se všechno nenašlo, bájné Černé jezero a vrcholek Velkého Javoru v mracích.
A hned, jak se hranice otevřely, už se Postlerka na Velký Javor drápala a plnila si letitý sen, když ještě předtím stihla symbolicky přestříhat dráty hned za Železnou Rudou, z Prahy na to přijel mercedesem ministr a děti, co Postlerka učila na základce kousek nad kostelíkem s cibulovou bání, měly akci povinnou, rozestavily se kolem a jásaly a tleskaly a křičely a postupně vojáci srolovali kilometry ostnatého drátu v kopcích a vytrhali tyčky, co dráty držely, zrušili strážní budky a pak vyklidili i kasárna, dávno potom, co se Lenka z vrcholku Velkého Javoru podívala zpátky do Čech na Hojsovku a Špičák a Pancíř, v průseku, který se táhl před hraniční čárou mezi dvěma ploty, aby na narušitele hranic bylo dobře vidět už z dálky, se ohromně dařilo borůvkám, bylo fakt zajímavé to vidět, a tak jsem byl rád, že mě tam jednou Lenka vytáhla a že jsem celé odpoledne a večer neproseděl U Princů, vzácné návštěvy Železné Rudy a ještě vzácnější hlubokých lesů a tmavého světla pod smrky, tajemných kamenných moří a proplétajících se kořenů, bájné Černé jezero viděné shora, pochmurná černá voda zakletá v lesích, dívám se s Postlerkou dolů s Jezerní stěny.
Ládíček v Železné Rudě, a já v Klatovech na gauči v kuchyni u babičky, telka už běží a na telce položené poslední číslo Nového Klatovska a strejda Vašek Altman už se naučil prvních pár německých vět, pár marek může vynést, jenom když poradíš cestu na křižovatce u sadů, upíjím lahvovou desítku, a najednou zřetelně slyším vrzání prken v podlaze restaurace Vila, v horkém letním odpoledni, s pomalým číšníkem v bílé košili s našedlým límečkem a manžetami, vrzající ošoupaná prkna v šeru restaurace Vila, vedro, oblýskané židle a matně se lesknoucí sklenice v policích za výčepem, ale tenhle zimní výlet do Klatov a do Plzně se nějak divně rozplývá pod rukama, vlak do Rudy si sebou odnesl všechny hračkářské stanice a zastávky, stanice, které jakoby najednou přestaly existovat, tak jako se mi vždycky zdálo, že vlak jedoucí od Klatov se ztratí v prázdnu kousek za Plzní, v nicotě a neprostupné mlze, že za plzeňským nádražím, kde u stříbrného stolku venku před bufetem stojí nádražák s koženou brašnou přes rameno, s lesklými knoflíky na modré uniformě a s kelímkem v ruce, už končí svět, posmutnělý zimní výlet, Bouchalka a Modrá nudle, studánka Klatovka a Rychta a ze starých zahrad plných ovocných stromů naproti letnímu kinu, z vilek s tajemně zprohýbanými střechami utopenými v zeleni jen matný obraz vzpomínky a okna paneláků se satelity, čas se kutálí jako fotbalový míč ze svahů Šumavy a Jelínkovi je pořád padesát, Černá věž a bílý kostel, masokombinát, Drňák a Kozak, škola u Sadů a sokolovna, vrzající prkna ve Vile, vlak ztrácející se v prázdnu a železný pedál u hajzlu v tom vlaku, železný, špinavýma botama ošlapaný pedál.
Neprostupná mlha, smutno a teskno, lezavá zima, která lne ke kostem a ke slovům, kdepak v létě, kdy v jedné z plzeňských hospod roznášela pivo herečka z plzeňského divadla, co taky o divadelních prázdninách, a když diváci nechodí tleskat do hlediště a neposílají kytky do šatny, proč nemít ctitele jinde, motáky v džískách a v placatých sandálech, frajery v černém, s vyholenou hlavou a s tetováním na ramenou, Pavku Stolku s neskutečným úsměvem, byl to zrovna on, kdo v Plzni do hospody s herečkou přivedl Ládíčka, a Ládíček se během hodinky dokonale ožral dvanáctkovým pivem, ještě s Radimem Loučkou v převleku za sportovce a s knírkem pod nosem, a Ládíček začal šilhat přes brýle s černou obroučkou a herečka byla fakt strašně krásná, to můžu potvrdit, i když jsem tam s nimi nebyl a nikdy jsem ji neviděl, vážně moc krásná, a Ládíček zčervenal v obličeji a už špatně artikuloval a špulil rty a pořád opakoval jedinou větu, že ji miluje a ještě pořád a znova ji miluje, a Stolka měl z Ládíčka srandu a číšnice Ládíčka odbývala jako žebráka, co chodí po domech, co by pro lásku šel světa kraj a bosý, a Ládíček by šel, jenže herečka neměla zájem, utápěla se ve svých starostech a schraňovala svoje ctitele a netušila, že Ládíček by pro ni šel světa kraj i tak, bez konkrétních nároků na její tělo a přednosti jemné pleti, a za další hodinku už Ládíček neartikuloval vůbec, a jen pořvával: “Huaaa, aaaaa, aaaa, šulíni,” ale konzumoval dál o sto šest, a možná ještě víc, a o konzumaci šlo především, v plzeňské hospodě s herečkou z plzeňského divadla o divadelních prázdninách se stříbrným tácem plným dvanáctkových piv a s úžasným poprsím, a když zavřeli, Ráďa Loučka v převleku za sportovce, v černých upnutých cyklistických kraťasech, v modré šusťákové bundičce s dvěma pruhy na rukávech a v červeném tričku s pumou v klidu poblil Smetanovy sady, co se táhnou od muzea ke knihovně a k hotelu Slovan a málem až k divadlu, ale tak daleko, že by poblil sochu Augustina Smetany, významného západočeského buditele, po kterém se sady jmenují, a vůbec ne po skladateli z Litomyšle, tak daleko Radim Loučka v převleku za sportovce a s knírkem pod nosem nešel, nebo jindy, když ožralý Godárd zastavil automobilový provoz pod viaduktem u plzeňského nádraží, když se v noci potácel z Velkýho a Malýho Jádra a postavil se doprostřed ulice, rozepjal ruce a v úzkém průjezdu auta neměla šanci a Pavka Stolka, který šel s ním, ho nemohl od povrchu vozovky odtrhnout ani náhodou, Godárd ztěžkl a vážil v tu chvíli tolik jako ohromný kvádr vyrvaný z lomu za Cvrčovcem, několik tun bytelného kamení, a šoféři vystupovali, ale ani oni nemohli Godárda od vozovky odtrhnout, ani mu dát přes hubu, protože pěstí se do solidního šutru dost blbě mlátí, to už chce fakt povahu, až teprve když přijeli policajti, nadzdvihli Godárda heverama a naložili ho na náklaďák, ba ne, prostě Godárda popadli a hotovo, zaplatil pokutu a šel domů jako beránek, nebo spíš na podnájem ve Škroupovce, kde v Plzni bydlel, a samozřejmě v létě a bez svetru, jenom v černém tričku, džínách a sandálech naboso, kdepak v létě v Plzni a u plzeňského nádraží.
No ale možná i někdy v zimě, kdy se dal pod zašmodrchanými klubky a bavlnkami zbytečně plynoucího času alespoň kousek absolutna nahmatat jako rychle tající sníh pod pletenou rukavicí, dopolední přestup na pořád se opakujícím plzeňském nádraží, kde jsem s bráchou přestupoval na vlak do Klatov, hodina a deset minut času, Plzeň ponořená do smogu, do našedlého a nažloutlého světla, chuchvalce mraků sklouzávaly až do ulic a lepkavá lezavá zima zalézala pod bundu, zrovna jako letos, jen naděje jako kdyby tehdy bylo nějak víc, studený vzduch mezi činžáky plzeňského předměstí Petrohrad a brady zachumlané v límcích a v šálách, rozplývavé, rozostřené postavy chodců, ale U Křelovců krásně zatopeno ve stříbřitých rozžhavených kamnech a lopatka zarachotila v uhláku a číšník přinášel sklenice desítky v poloprázdné hospodě, stihli jsme tři a na nástupišti jsme si koupili kelímkové do vlaku, tenkrát se zdálo, že zrovna tahle cesta má fakt nějaký smysl, i když zatím nepoznaný a skrytý a neznámý, ale jako kdyby se jeho kontury měly už už vyjevit za stanicí Plzeň-Valcha, a když ne tam, tak v Doudlevcích, nebo v Přešticích určitě, dneska tak akorát tiše a sám usednout v Plzni za nádražím v hospodě U Jäckla v zšeřelé zadní místnosti, úplně potichoučku a teskně vypít pět piv, zaplatit a zase jít, pomalinku a zasněně, šedou a oprýskanou ulicí a pod viadukt, na nádraží a odjet, jenže kam a proč vlastně.
Odjíždět a vracet se nikam, pořád stejně nikam a zázrak nepřichází, to si můžu opakovat po tisící prvé na gauči u babičky v kuchyni, kousek od kamen rozžhavených stejně jako ty před pár lety U Křelovců, kočka Minda se hřeje hned za nimi v papírové krabici, telka běží a babička každou chvíli spráskne ruce nad zprávou, kterou v němčině podává hladce oholený a nesmírně seriózní hlasatel se vzorovou kravatou. “Němci ty zprávy mají přeci jenom lepší, to víš,” říká babička a pak se na mě obrátí přímo: “A víš to, Petříčku, že chodíme třicet centimetrů nad zemí, že lidi chodí třicet centimetrů nad zemí, ale neví o tom, říkali to na Němcích,” a otočí hlavu a dál sleduje seriózního týpka ze Spolkové republiky za vyglancovaným pultíkem, ještě daleko radši má babička pořady, kde radí lékař, v nažehleném bílém plášti a s lesknoucí se ordinací a s názorným grafem v pozadí, lehce prošedivělý a v brýlích se stříbrnou obroučkou, telka běží a po zprávách reklamy na prací prášky, coca-colu a brambůrky, no jo, i můj táta v polovině šedesátých let dělal v propagaci klatovské mlekárny jako její šéf a jediný zaměstnanec a vymyslel název sýru Olympic a taky přišel s nápadem na nálepku, na které běžel sportovec v bílém tílku a s olympijskou fakulí ve vztyčené paži, jestlipak si tenkrát někdy, když mu zbýval čas do odjezdu vlaku na Klatovy, zašel ke Křelovcům, kousek doleva od plzeňského nádraží, za viaduktem, jestlipak tenkrát tušil, že lidstvo chodí třicet centimetrů nad zemí, ani o tom neví.
Olympic byl fajn sýr, stejně jako celá nezapomenutelná klatovská mlékárna, ale ještě lepší sýr býval Javor, podobný rozplývající se taveňák, ale s javorovým listem na nálepce, modrým a žlutým, “Kanada, vole, Kanada,” zašklebit se a přimhouřit víčko, cestou ze základky od Sadů, s Mirkem Němcem, Kájou Shánělem, Honzou Strobachem, Jirkou Maršíkem, “Kanada, vole,” a šumák se žral přímo z dlaně, Velký Javor se nedostupný, černý a tajemný tyčil za německou hranicí, vesnička Javor se krčila kousek od hradu Klenová a houbařilo se kolem ní o sto péro a na samotný javorový strom nikdo nemyslel, tak strašně plíživá a všudypřítomná v těch časech bývala kontrarevoluce, škoda, že název Javor můj táta nevymyslel, ani mléko v modře potištěném igelitovém sáčku ke školním svačinám u Sadů, “Kanada, vole,” a všechno se nějak sralo, černá loď na černých vlnách nočního moře, a ještě černé skály všude okolo jako někde v Norsku, místo v úplném srdci západních Čech, Vindlovo oko s krvavými žilkami v bělmu bdělo nad krajem a občas přivřelo a občas otevřelo víčko plné žlutavého hnisu, a kdysi tak živé stříbro nadějí spalo a spalo a spalo jako svatojánští broučci zapomenutí v hlubokých smrkových lesích pod Železnou Rudou.
Všudypřítomné Vindlovo oko, a v zimě obzvlášť výrazné a nechutné, a tak nezbývalo než doufat, že příště, až vlak před Plzní překročí hranice nicoty a zapluje do jediné pravé skutečnosti Západočeského kraje, bude všechno zlaté a zářící jako rafičky hodin a větrná korouhvička na klatovské věži, pořád se mi tomu chce věřit, vysoké stropy na nádražích a osobák do Železné Rudy, kam odjel Ládíček za Lenkou Postlerovou, kdysi o ní měl sen a zdálo se mu, že seděl v hospodě U Rady v Ostravě a Postlerka taky seděla v hospodě U Rady v Ostravě a najednou sešlápla pedál, z linolea v podlaze prostě trčel pedál jako v autě, sešlápla pedál a celá hospoda se začala točit, roztáčela se jako kolotoč, hosté na dřevěných židlích jako na dřevěných konících, i s pivy a s kořalkou, a Postlerka přikládá fernet jako uhlí, sešlápne pedál a místnost se točí a točí, pořád rychleji, až se Ládíček probudí. Jako kdyby se ten sen zdál mně. I o linoleu na podlaze ve snu vím, že bylo zelené. Pedál zablácený. A Postlerka v hnědém svetru. Jak můžu znát takové podrobnosti, že když Postlerka přikládala fernet, házela ho do uhláku, místo do kamen? Jak můžu ještě teď slyšet rachocení železné lopatky? No vážně, jako kdyby se ten sen zdál mně.

3.
Světelné laťky léta, vedro, srpen devadesát čtyři a sedím na půllitrem staropramenu U Mařenek v Radotíně, najednou ne Radim Loučka, ale Pavka Stolařík maskovaný za sportovce vletí do výčepu, šusťáková bunda bez pruhů, džíny a tenisky a vlasy nakrátko, zjevit se zničehonic, to bylo vždycky jeho, jako před rokem v prachu a horku v Konviktské ulici jako náhle z asfaltu vypučelý azbestový květ, jako v proskleném bufetu kousek za plzeňským nádražím a Pavka se v Radotíně U Mařenek s okouzlujícím úsměvem, ve kterém ještě pořád chybí přední zub, na něco vyptává kníratého výčepního, a mě za stolem vůbec neregistruje, hrozně zhubnul a zmenšil se o tři centimetry, když vidím, že si neobjednává, rychle se zvednu, abych ho zachytil, a zaslechnu, jak se ptá, kde je tady poblíž podnik TOMOS, a pak se pozdravíme a zaplatím pět piv a TOMOS je hned vedle a má zavřeno, žádný div, když je osm hodin večer a Pavka Stolka si vybral zrovna tuhle hodinu, že bude odečítat vodoměry, za plotem štěká vlčák s mohutnou černou hřívou, který na počkání prokousne krční tepnu jako karbanátek, no jo, Vodovody a kanalizace, taky jsem u nich dělal, ale vrátného, s těmahle kartičkama jsem vídal chodit po Praze Marka Micheje, a jasně, že taky zaměstnance, když jsem seděl na vrátnici ve Stodolní ulici v Ostravě, tenkrát tam vodoměry odečítaly akorát ženské, co se jim říkalo vodoměrky, v Praze zas odečítali jenom chlapi, to jsem věděl od Marka, který bloumal po ulicích pražských předměstí s papíry popsanými údaji o vodě proteklé potrubím s depresivním a kalným pohledem, kdepak, na tuhle práci se hodil Pavka Stolka s lehkomyslným a houpavým krokem a neodolatelným úsměvem a na asfaltu jako na tanečním parketu.
Jenže teďka má Pavka před hospodou U Mařenek rozdrbanou služební dodávku volkswagen s emblémem Pražských vodovodů a kanalizací, dodávku, co na první pohled vypadá jako bílá oprýskaná dvanáctsettrojka, uvnitř holka, mladá, a ještě k tomu blondýna z Klatov, auta sviští dvojitou zatáčkou zpod viaduktu a horem po trati se hrne rychlík na Plzeň, oslnivě rozsvícený a křišťálový, Pavka Stolka se zamyslí, najde správnou vodovodní kartu a problém vyřeší: “Napíšu: nenašel,” směje se bezelstně a s plnou důvěrou v budoucnost a osud a dobrá nálada z něj odstřikuje jako voda z kropicích hadic na záhony se zeleninou, co se roztáhly kolem skleníků jen kousek odtud u Berounky, ale málo platné, i Pavka zestárnul, i když možná jen pro tenhle rok, jestli s ním tak zamával ten perník nebo že by vážně strýček čas, kdo ví, každopádně si potřebuje zavolat, takže musíme popojet k budce až k Portlandu, a až tam si dáme na stojáka studené pivo u tmavého dřevěného pultíku přidělaného ke stěně výčepu, šířka akorát na popelník, na pivo a na loket, u pultíku samý flek, samý kulatý otisk a mladá holka z Klatov, co s odstupem let chodila do stejné základní školy jako já, jasně, U Městských sadů, s hodinami na čtverhranné šedavé věžičce a s plotem se sloupky z bílých cihel a s kamennou podezdívkou, s pletivem v rámech ze zohýbaných, zeleně natřených trubek a za plotem pámelník se záplavou bílých kuliček na podzim a za hustým křovím pámelníku hřiště s hrbolatou škvárovou atletickou dráhou, s brankami na fotbal a s doskočištěm se žlutého hladkého písku a pod svahem s kamením a bleskovými zelenými ještěrkami hřišťátko na volejbal a pak už zadní vchod do šaten, když jsme jako žáčci velikými reprezentativními vraty chodit nesměli, škola s psaníčkovými sgrafity a za její budovou směrem k benzínce záhony zrajících rajčat a hlávky zelí a hodiny pozemků a někde v pozadí šílený tělocvikář Koucký, co řve, až mu svaly v obličeji tuhnou, stříbrná píšťalka se mu klinká na krku.
Pivo U Portlandu a letní Radotín, tichnoucí večerní Radotín pod příklopem srpnového vedra, které se odpařuje z asfaltu a otevřenými zašprajcovanými dveřmi hospody natéká do výčepu, vedro, které stoupá z chodníků a baráků a padá z hvězdné oblohy přesvícené halogeny z radotínského nádraží a ze skladů u trati, vůně srpnového večera, světla nad kolejištěm a posunující se vagóny s kontejnery, tmavé obrysy kaštanů u zastávky autobusu, uličky a vilky a paneláky z padesátých a chatky a zahrádky a prudce se zdvihající, černé obrysy kopců s tušenou cementárnou hned za nimi a tmavý proud Berounky a pontonový most a přístaviště až u soutoku s Vltavou a Na starém a na Novém a U Mařenek a U Portlandu, horký srpnový večer zaplňuje každou skulinku času, lepí se na kůži, vniká do plic a šumí hlavou, Pavka Stolařík s mladou holkou z Klatov se zasune do otřískané dodávky a zmizí směrem na Smíchov a Prahu, počkám pár minut na poslední autobus, který mě přes Zmrzlík a Kopaninu a Ořech zaveze spát.
Že Radotín k západním Čechám nepatří ani náhodou, je jasná věc, jenže co okres Cheb, co statek mezi Skalnou a Soosem, kde bydlí Bareš, jdu kolem na nákup a on zrovna krémovým žigulíkem vyráží do Skalné a vysadí mě před sámoškou, bývalý německý statek, kterému se teď říká Na zeleném, ve zpustlé zahradě monstrum na pálení kořalky a u Chebu je dodnes podzemní letiště z druhé války, zaplavené vodou, to bylo řečí, že Němci Cheb nedají, a pak se vzdali Američanům bez boje, a jak byli rádi, že nepřišli Rusáci, jenom letiště ještě stačili zatopit, ale patří okres Cheb a lázeňský trojúhelník a zakouřený Sokolov opravdu do západních Čech, nebo je to jen takový výmysl, jako že Němci budou bránit Cheb do posledního muže a dechu, každopádně Bareš je fajn i hospoda Liďák ve Skalné s chebskou jedenáctkou a zahrádkou s napůl rozebraným wartburgem, pak přes pole a lesem k maringotce po jílové cestě zářící do noci v měsíčním světle až skoro k Soosu, kde se čas motá po kolena ve bažinách mezi kosatci, odstěhovat se ze západních Čech, to dá člověku úplně nový pohled na svět, jenže tenkrát to pro mě byla rána ohromná jako by mi přímo na hlavu dopadl žulový balvan z odstřelu v lomu u silnice, co míří kolem klatovského soudu a kolem Kozaku a nového masokombinátu podél Úhlavy směrem na Cvrčovec a Dolany.
O třicet let později, než vypakovali Němce ze statku Na zeleném, jak dneska bydlí Bareš s krémovým žigulíkem, jsem odcházel z trvalého pobytu v Klatovech já, v sedmdesátém pátém a s partou stěhováků, co vypadali fest nedůvěryhodně a přijeli v červeně a žlutě natřeném skříňovém náklaďáku, bylo to stejně hrozné, jako když mě někdo rve od piva z útulného lokálu, a stejně jako po deseti dvanáctkách jsem se motal po schodech domu v ulici Pod olšemi, číslo 321, no jak všechno tohle opustit i s autodružstvem a jeho barevnými šponami a se zlatou korouhvičkou na Černé věži, s nemocnicí v kopci hned u hřbitova, kde jsem přišel na svět já i máma i brácha, přesně si pamatuju žlutě rozsvícená okna v porodnici a sníh, když se brácha narodil a když jsem ho poprvé uviděl zabaleného v peřince v máminých natažených rukách za sklem, už v listopadu sníh, zaváté oči v klatovských sadech, jak se říkalo parku, kde sjíždím na sáňkách ze svahu pod rybníkem s ostrůvkem a v létě s labutěmi za drátěným plotem, a bruslení na Čedíku a na Šparglu, trojí kasárna, výstavy karafiátů a městské muzeum s obrázky dragounů v holínkách a červených kalhotách, vlčák u domu učitelky Strejcové, lávka přes Drňák a roura plynového potrubí pod ním, hliněné bunkry Na Plivátku a dřevěný barák Pionýráku a transparenty s pevnou hrází socialismu a míru, všechno má zmizet, a to už přestává sranda, Vindlovo oko visí nad městem s hnisem na víčku, krvavé žilky v bělmu, a pro příště už akorát na návštěvu.
A vracet se, a vlastně se nevracet nikam, toulat se po klatovských ulicích a číšník s mohutným břichem mi na Rychtě přináší hudbu znovuoživenou a vzpomenu si, jak ve školce v Singrovce vraždili ve sklepech Židy, a nejenom je, přišel nějaký chlápek, a teďka to nám, dětem ze školky ukazoval, tady pálili cigaretama do kůže, tady strhávali nehty, tady museli stát nazí v zimě a po kotníky ve vodě a sklepy vypadaly přesně podle chlapíkova vyprávění, ponuré, kamenné a temné a nad nimi jsem si hrál s obrázkovýma kostkama a plyšákama a obědval bramborovou kaši, ale na ponuré sklepy jsem nemohl zapomenout, stejně jako na modře potištěné igelitové sáčky s mlékem k svačině jen o pár desítek metrů dál v základce U Městských sadů, horší bylo, že do jídelny jsme museli chodit na Novou školu, k těm sráčům, co neměli budovu z cihel, ale z tvárnic a omítnutou brizolitem, stěhovat se z Klatov byla fest rána, pořád cítím ve vzduchu vůni těch ulic a domů, zahrad a obchodů, kvetoucích kaštanů a kaštanů vyloupnutých z ježatých slupek, pak začaly hodiny na věžičce školy i rafičky na Černé věži odměřovat cizí čas, a ne můj, platím na Rychtě a zrníčka prachu se třepetají ve zlatých tyčích slunce mřížujících vnitřek jezuitského kostela na náměstí, jsem tu, ale zároveň nejsem, pořád se vracím do prázdna.
Ale kde v maringotce u Chebu nebo v hospodě v Radotíně sehnat k snídani rohlíky a kakao a sýr Olympic, tak jako u babičky v Klatovech, v kuchyni pod hodinami se stříbrným kyvadlem za okénkem v hodinách na zdi, sýr Olympic s dávno jinou nálepkou a jinou chutí, kolik to je let, co se mi v ulici Pod olšemi, v bytě, kde se dneska roztahuje mladý Krejčí, rozsypal krasohled, kousky barevného skla se vysypaly z nazelenalé trubičky z umělé hmoty a vydaly se na pouť do světa, to bylo pláče, to bylo strachu, že střípek mohl být v oku, co chybělo, kolikrát jsem takhle po ránu místo rohlíku s kakaem usrkl teplého vyvětralého piva od včerejška, a už jsem letěl blít, a když už jsem nebydlel v Klatovech, proč ne aspoň v Radotíně s živým stříbrem Berounky na dosah a s osobákem od Plzně, který dokáže za pár minut přistát na Smíchovském nádraží, u babičky pod hodinami jsem snídal rohlíky a kakao a myslel jsem na baroko v západních Čechách, Santini v Kladrubech a Plasích a Auguston v Plzni a kolem Plzně rozprostřený jako bílou nití prošívaný hustý hnědý koberec, co ho jednou Barbora na Jäcklově ulici v posledním patře zapálila převrženou svíčkou, až začaly šlehat metrové plameny, Báru bavilo nechat se osvětlovat svíčkama, tak jako spoustu ženských, hebká tma a bílý vosk, zapálený knot a číšník ve vestičce a nablýskaných elegantních černých botkách přináší ražničí na špejli a červené víno v karafě, jo tohle je fakt život, a co teprve nasvětlovat se hořícím kobercem prošívaným Augustonovou bílou nití, a ještě hořícím stohem a hořící Plzní v pozadí navrch, a ještě se u toho nechat fotit, představy a Barbořino zasněně a mlžně rozložené tělo v křesle, lampička v půlkuchyni a esovité křivky z černých barokních obrazů, její tvář odplouvající k blikačkám hvězd, oči noci houpající se nad dechem blat, malba tmavá a zahalená ve stínech.
Báru bavilo nechat se osvětlovat světlem svic, já se zase vždycky rád zabýval šklebem v rozteklých zrcadlech, zajímalo mě, co je za nimi, ale znova a znova jsem nacházel jen další a další škleby donekonečna se opakující v dalších a dalších roztékajících se odrazech, dokázaly se v nich utopit a rozmazat celé západní Čechy i s přidruženým srpnovým večerním Radotínem a se všemi černými perlami Šumavy už na německé straně. A jak mi na jaře v devadesátém bylo po ránu zle v Želené Rudě, prázdné dopoledne, Postlerka v práci ve škole a zatažené rolety v bytě v přízemí třípatrového paneláku, prázdný čas do prvního piva u Princů, do výletu na Jezerní stěnu a k nezapomenutelnému výhledu na temnou a tajemnou hladinu Černého jezera, myslel jsem si, že jsem se večer předtím moc neopil, ale stačilo to, včera večer v Rudě se sněhovými jazyky vypláznutými mezi baráky a u silnice, se zmrzlým jehličím na šátrajících větvích smrků a studenou tmou zkratkou přes kus lesa ke zhasnuté pusté chatě, k rekreačnímu středisku s obrovskými betonovými garážemi, jako bunkr zapomenutý z války, rozsvěcující se a zhasínající světlo nad vchodem, a jinak nikde nic, zavřeno, zataženo a zamčeno, tak zpátky dolů z kopce do vinárny v alpském stavení pod širokou rozpláclou střechou klesající po stranách baráku až skoro k zemi a vchází se průčelím, studená těžká obloha položená na Železné Rudě jako mokrá plesnivá dusící deka nasáklá olověně šedivou vodou, pár skomírajících světel chat a hotelů a zotavoven utopených v noci a v kopcích jako světélkující prsty mrtvoly klesající a propadající se do lesů jako do močálu, nazelenalé a nažloutlé fosforeskující mrtvé prsty.
Víno v alpském stavení pod trámy krovu a číšník něco přes dvacet, vyfiknutý v zelené, černé a bílé, a kdo by neznal paní učitelku Postlerovou, co tu chlastá, i když žádná paní není, a mládí se žene z kopce jako dřevěné sáňky ze svahu pod rybníkem v Klatovech v parku, rozhovor zpřetrhaný vynechanými roky se zadrhává a protáčí, aby nakonec přece jen vyplul jako lodička na láhvi rumu, alpské stavení a samý proutěný košík, proutěný stojan, vázička se slaměnkami a malovaný porcelán, pak těžkou studenou nocí zpátky do bytu v přízemí paneláku a Lenčinou rukou namalovaný obraz pohybující se na zdi, a další večer po návratu z Jezerní stěny u Princů, s desítkou gambrinus a školníkem ze Železné Rudy, který je rodák z Klatov a kamarádí s Ríšou Krampem, co se mnou chodil do třídy ve škole U Městských sadů, a školník pije o sto šest a říká: “To budu muset snad zahrát na zvonek hymnu, aby mě dneska žena pustila domů,” školník, co taky kamarádil s Kájou Shánělem, co se mnou chodil do třídy na základce zrovna tak jako Ríša Krampe, ještě nás mám schované na společné fotce, co se dělala venku na hřišťátku, kde jsem se tolikrát vymáznul na kole, až jednou starému Shánělovi ruplo v hlavě a vzal si sekeru a pobil celou rodinu, s kudrnatým Kájou Shánělem ještě učitelku Shánělovou a ještě dceru, krve plno, a večer ho policajti měli. “Ten den jsme byli domluvení s Kájou a Ríšou hned od vlaku z Plzně na pivo,” říká školník z Rudy. “Ale Kája nějak nedorazil, vidíš, kdyby s náma šel chlastat, mohl bejt pořád tady. Ten fotr musel chytnout v záchvatu děsnou sílu, Kájovi bylo osmnáct, tak normálně by se musel ubránit, no jo,” a školník dorazí půllitr a o pár let později, když už Postlerka dávno učí na gymplu v Blovicích, se v jejím bytě v přízemí paneláku oběsí kluk, kterému byt pronajala, a trvá týden, než ho tam najdou, studená noc v Železné Rudě se válí před hospodou U Princů a prská sněhovou pěnu, studená noc s bílou a šklebící se, před doteky uhýbající, roztékající se tváří.
A vracet se, a vlastně se nevracet nikam, a když už někam, tak nejdál k Mařenkám do Radotína, a co třeba takový pan Hanč, kterému patřil úplně poslední, úzký, ale dvoupatrový barák v ulici Pod olšemi v Klatovech, pak už jen rozdrbaná silnička a Drňák a lávka přes něj, pan Hanč, co byl jako železničář někdy od čtyřiceti, už od první republiky nebo od Němců, v penzi, jak si to zařídil za komunistů, to nevím, ale v okolí byl svým dlouhodobým důchodem proslulý, seděl si na zahrádce pod švestkami a občas nakrmil králíky, a když mu Hančová umřela, babička klatovská mu nosila obědy, vůbec samaritánství, dokud to zvládala, bylo dost jejím koníčkem, pan Hanč, pak ho našli v jedenadevadesáti dosažených letech věku oběšeného na koženém pásku na půdě, zanechal milostný dopis věnovaný babičce klatovské, jinak nic a oběsil se, a jeho děti a vnuci na krmení králíků srali a na místě králíkárny postavili garáž, kdopak do toho baráku asi chodí odečítat vodoměry, kdo k babičce, kdo do třípatrového paneláku v Železné Rudě a kdo do baráčku v Bolešinách, kde starý Sháněl pobil sekerou celou rodinu, další a další roztékající se odrazy a škleby, ve kterých se ztrácí úplně celé západní Čechy.

4.
“Ve vlasech, jo, tam mám mužské semeno,” říkala mladá pošťačka na hlavní poště v Ostravě, kde jsme jednu dobu s Ládíčkem dělali doručovatele, a ostatní pošťačky koukaly jako vrány do flašky na její nový přeliv, za měsíc se vdala, a jiná pošťačka, tmavovlasá, zase měla nohu v sádře, takže vůbec nemohla doručovat, a vysedávala za skleněnou stěnou v kanclu s kafem u ruky hned u vařiče, nevím proč jsme si na to s Ládíčkem vzpomněli v horkém létě a poledním žáru na silnici z Újezda do Radnic, ale ani v nejmenším jsme nepomysleli a nevybavili si mistrovské violoncellového smyčce a notové pultíky ani v černi utopené obrazy českého baroka, zkrátka nic závažného, nanejvýš mužské semeno v novém přelivu pošťačky a obvyklý, k západním Čechám jak šišky ke koruně smrku přináležející gambrinus deset, ale pěkně popořadě, nejdřív musí vyjet vlak z letní Prahy hučící turisty, přímo z Hlavního nádraží, kde sotva před dvěma roky přítel Marek Michej prodával v jednom z bufetů v nové hale u pultu z naleštěné oceli hamburgery a colu a znal různé somráky a kurvy, co na nádraží přespávaly, a s Ládíčkem jasně že si na Marka jako úžasného prodejce hamburgerů musíme vzpomenout a koupíme si levnější pivo naproti přes ulici, stojíme u okna na chodbičce v rychlíku a vlak narvaný v pátek jako obvykle, kupé našťouchaná kvedlačkou a bramborová kaše cestující veřejnosti, hlavně že máme lahváč v ruce, hlavně, že tisknem v prstech nálepky staropramenu se secesním vzorem, mineme cementárnu a železárny mezi Berounem a Královým Dvorem a těsně před Zbirohem projedem oponou letním vedrem obarvenou načerveno, oponou rudě se vlnící a sametovou, těžkou a mockrát zašívanou, divadelní oponou na hranici západních Čech, kterou začíná nebo končí skutečný svět, záleží na tom, z které přijíždíte strany.
A rychlík dorazí do Rokycan přesně načas, přesně jak má podle jízdního řádu, jako legendární poštovní panáček s trubkou a s truhličkou a v nejparádnější uniformě, jsou to tři roky a něco, kdy jsem tu v zimě vyběhl z osobáku na nástupiště pro lahváče a vrátil se do vagónu na zelená sedadla, která bolela do očí, když jsme v zimě jeli s Ládíčkem do Plzně a Bára ještě žila s Pavkou Stolkou a Pavka nechodil pohublý a ostříhaný a s vyraženým předním zubem, s Láďou jsem zažil leccos, ale že by byl úplně u všeho, to zase ne, třeba jak jsem na pionýrském táboře na Suchém kameni v šumavských kopcích nad Nýrskem tvrdil, že by se na moři udržela i loď z kamene, kdyby byla patřičně sestrojená, že se na vodě udrží železný parník, to přece nikoho neudiví, na pionýrském táboře se mi ale vůbec nelíbilo, chytl jsem tam hnisavou angínu a z ní zas revmatickou horečku a půl roku jsem si poležel v nemocnici, ne u toho Láďa nebyl, ale u koupě lahvového v Rokycanech ano a taky v hospodě v Újezdci, tři kilometry od Újezda, kde hospodský měl fajfku jako Gottwald, a jak se tak nakláněl s půllitry, fakt i nablízko jako samotný Kléma vypadal, ten rok, kdy Pavka Stolka koupil červený volkswagen brouk a kdy se kousek od Újezda, do Ostrovce, kvůli Barboře přestěhoval i vousatý Vláďa Stárek, co se mu říkalo Fernet, “To je extra pes, takoví jsou jenom čtyři u nás, a pár jich je ještě v Anglii, jinak nikde,” tak se Fernet sám dost přesně charakterizoval, když představoval svoje psisko, a jezdil v modrém sporťáku, ve fakt dost pěkné lancii z autobazaru, ale v létě, kdy jsme s Láďou dorazili do Rokycan rychlíkem přesně načas, usadil se už Fernet v rodinném domku v Ostravě-Radvanicích a říkal, že se těší na vnoučata, a ještě nevěděl, že půjde sedět do Ostravy-Heřmanic, do věznice hned v sousední čtvrti, to jsem mu fakt nepřál, ale co se dalo dělat, Rokycany se držely svého dávného fleku jako přiletované, a nic s nimi nehlo, s Ládíčkem jsme si dali jedno rychlé pivo v nádražní restauraci s obvykle vysokým stropem a hned na autobus, nahoře na nebi už viselo Vindlovo oko s hnisem na víčku, oko bývalého vládce kraje, které hlídalo a zaznamenávalo každý pohyb, slovo, zachvění žaludku, každé sebemenší hnutí mysli.
Z mrákotínského obelisku, když ho dopravovali z Mrákotína na Hrad do zpustlé Prahy, samou hrůzou z toho, že má stát v matičce měst, kus po cestě upadl, a tak má země jako symbol kus ulomeného šutru, kam se hrabe na západní Čechy, které se nezlomily nikdy a nemají vůbec žádný symbol, jen všudypřítomné Vindlovo oko nad sebou, které se tu otevře, tu se zavře, ale vždycky všechno sleduje a bude nad krajem už viset navěky, v nažloutlém bělmu popraskané žilky a na víčku hnis, a sedíme s Láďou v modrém a bílém autobuse ČSAD chrčícím z Rokycan na náměstí do Radnic, ještě včera děsně lilo, ale nevím, proč sebou tahám deštník, když se vyloupl den nacpaný vedrem, dlouhý deštník se stříbrnými dráty a černou látkou s tenkými hnědými křížícími se linkami, hnědou tašku ze světlé kůže přes rameno a v ní narvaný spacák, Ládíček stejný modrý batoh, se kterým ho pamatuju vždycky, a určitě stejný modrý spacák v něm, proč mám deštník, který se proti slunci snad ani použít nedá, tak jako ho používal v devatenáctém století v Radnicích hrabě Šternberk, buď chodil s deštníkem proti slunci nebo si pařil nohy v heřmánku, což písemně doložila Židovka, co ho šla prosit o povolení k svatbě, někdo přímo v Radnicích na náměstí umřel a měl tlustou nohu, druhý šmajdal jen se třemi prsty až do Chrástu a Rokycan, a žil dál, projíždíme Stupnem, kde se má příští týden konat slavnost piva, jak hlásají plakáty čitelné i z autobusu, zatímco já s Láďou ty své soukromé zahájíme už dneska a na náměstí v Radnicích pod barokním kostelem konečná a místní autobusové nádraží.
Teplý srpnový večer, zvolna se snášející peří stmívání se chvěje ve vzduchu, jednopatrové domy s ostrými obrysy proti nízké šednoucí obloze, věž kostela strmě vzhůru ve žluté a červené a zelená kopule kopce nad ním, pocit zastaveného povětří, kdy se nepohne ani lístek v korunách stromů u zastávky autobusů a u kostela, tělo klouže vzduchem jako vlažnou vodou rybníka, stmívá se a svažující se náměstí téměř opuštěné a tiché a teskné, páteční večer, ospalý a vláčný, šourající se, pomalé kroky a léto visí nad asfaltem a nad střechami, pocit, že se může stát všechno, ale nic, co by mohlo ublížit, chvíle, kdy hlavou prolétají černobílé fotografie všech dávno uplynulých školních prázdnin, všech očekávání před páteční taneční zábavou pod širým nebem, na hřišti nebo v mysliveckém areálu v lese, šplouchání vody nočních koupališť přelézaných přes plot, chuť kelímkového piva u stánku, letní kino, hlavou bleskurychle prolétají černobílé fotografie, a ani jednu si nestačím dopodrobna prohlédnout, jen cítím jejich vůni nad chodníkem ospalého a tichého náměstí v Radnicích, jen jejich dech právě teď splývá s mým, něco, co je navždycky pryč, a co tu pořád je, v zatmívání plátna soumraku a v pomaličku se rozsvěcující hvězdné plachtě noci, průchod mezi tím, co zmizelo, a tím, co se právě vynořuje před očima, hranice světla a tmy, průnik budoucího a minulého, kudy se na pár okamžiků jako dírou v oprýskané zdi dá prolézat časem jako mezi stonky břečťanu, kterými se proplétá z těla odplouvající vědomí.
Stačí vlézt do hospody, a všechno je pryč a vlezem do té položené nejvýš na pozvolném svahu náměstí, v bývalém zámečku, kde si hrabě Šternberk pařil nohy v ohromných smaltovaných lavorech heřmánku, a zázračné vlahé vlny letního stmívání necháme venku za okny, lehounké a měkké a plné hebkého prachu, číšník ani nečeká na vydaný pokyn, a podle hesla nové víno do nových měchů čepuje nové pivo do nových půllitrů, číšník ve vestičce a bílé košili, číšník, co i přes své mládí umí bouřit na hracích automatech jako na mnohametrových varhanech a obrovských zvonkohrách, vlasatí kluci v džískách ťukají do koulí kulečníku a rachot hovoru stoupá prudce přímo ke stropu, odráží se a padá zpátky na hlavy, stereo řve z černých dunících repráků a víme, že si dáme jenom jedno, a že je po cestě žízeň, jsme s ním rychle hotoví, sál se potí ve zdech a kouř z cigaret stojí ve vzduchu jako šedavé krajkové krápníky, na náměstí v Radnicích není naštěstí jenom jedna hospoda.
Ne že by v bývalém zámku hraběte Šternberka bylo špatně, ale ještě lepší je cestou vidět výčepů co nejvíc, a nejen vidět, ale i v nich vypít půllitr, nebo půllitrů víc, pomaličku klesáme pár desítek metrů dolů po svažujícím se náměstí vstříc měkké a zelené linii kopce, který jakoby vyrůstal ze střech domů pod kostelem, a nabíráme směr na Újezd a vstup do Hotelu je vstupem pro nás, usadíme se v naprosto tiché a téměř prázdné jídelně, kam náhodného návštěvníka jaksi samozřejmě směrují dveře hlavního vchodu, když místní jsou uschováni v cizinci utajeném výčepu vzadu a bez ubrusů, v některých hospodách na malých městečkách to tak prostě bývá, kdepak někde na vesnici, tam se spíš stane, že celá hospoda je dobře ukrytá mezi chalupami dva kilometry za návsí, a hledej ji, odložíme zavazadla na koberec a ruce na bělostný ubrus, u zdi se lesknou dřevotřískové skříňky se spoustou zásuvek s naleštěnými kovovými držadly a přehledně uspořádané dekorativní předměty na policích nad nimi, číšník s tmavou mušketýrskou bradkou přináší pivo ve vysokých sklenicích a jídelní lístek a všude kolem je úžasný klid a prostor, v dnešní době by se hrabě Šternberk usadil spíš sem než do hospody nahoře, pokud by mu konečně vrátili jeho miliónové smaltované lavory na paření nohou v heřmánku, sem do klidu a ticha, kde je utajený výčep odhalen už při první cestě na záchod, a vzpomenu si, že vzadu býval vždycky, kdykoliv jsem tu pivo popíjel, ale nemůžu si pamatovat všechno a napořád, plánky vsí a polí a vršků nad nimi a podrobnou topografii hospod v obcích po celých západních Čechách, doporučuji Láďovi moravského vrabce, a on nějak neví, o co se jedná. “No bramborový knedlík a špenát a samá mastnota, a vepřové na kostičky, co vyberou z nedojedených gulášů, pak máš odřezky z minutek, a kdejaký Němec sní masa jenom půl, protože se bojí, že dostane rakovinu, tak to smíchají a máš vrabce,” jak takovému doporučení odolat.
A žvaníme a přinesený moravský vrabec je vynikající a pivo je rovněž vynikající a Ládíček zručně hmátne do modrého batohu a vytáhne fotky z pracoviště, z ústavu pro mentálně postižené v Zašové, chovanci na výletě v Praze v jedné řadě s Hradní stráží pod sochami Zápasících gigantů, a dokonce jeden Milan Barták, co má zálibu pro stejnokroje, vyblýsknutý doma na Valašsku v komplet policejní uniformě, sestry a vychovatelky mají za manžele i policajty a seženou kalhoty, košili, kravatu, sako s výložkama, čepici s odznáčkem, jenom obušek, pouta a pistole jsou dětské hračky, pravá klepeta zacvakneš, ani nevíš jak, a že je Míša z lepších pacientů, který má vycházky po Zašové, byl by kdekdo nečekaně zatčen, i tak když turista, co vyrazil do Beskyd, vidí policistu, zeptá se na cestu, a policista Milan Barták vyplázne jazyk a rozkmitá jeho špičku a turista z Ameriky je v šoku, však pro Američany postavili u skanzenu v Rožnově letiště, na kterém každou chvíli přistává boeing s výpravou, a jestli nepostavili, tak ranveje a řídící věže plánují, v jedné hospodě v Rožnově už beztak celá léta visel nad výčepem dřevěný model letadla, než vyhořela a než na jejím fleku postavili novou, panelovou, které se stejně říká Eroplán, a to je jasný příznak, že letiště fakt bude a že se rekreanti z USA co nevidět rozlezou po kraji i s hvězdami a pruhy na čapkách, jak jsem rád, že v jídelně Hotelu v Radnicích ještě pořád spousta volného prostoru zbyla, bravo, Milane Bartáku, jen vyplazuj jazyk furt pryč s ještě větší procítěností a vervou, pomyslím si a dál si prohlížím fotografie chovanců a poslouchám příběhy o jejich životních osudech, které jsou tak strašně zajímavé a které jsem všechny dokonale zapomněl, a mladé vychovatelky a sestřičky, které se na fotkách sem tam mihnou, třeba na maškarním plese, kdy nelze odlišit, kdo je chovanec a kdo zaměstnanec ožralý vodkou a rumem.
Desítka gambrinus stoupá do hlavy jako požárník rychle šplhající po žebříku a fotky z ústavu pro mentálně postižené v Zašové, zcela reálné fotky, které si lze dopodrobna prohlížet, ne jako ty, co mi prolétaly hlavou na tichém a prázdném náměstí v Radnicích, na které se pokládal horký srpnový soumrak, a chovanci ze Zašové na výletě ne v západních Čechách, ale v Praze vejdou do hospody, a tam sedí známý instalatér a filmový a televizní herec Srstka s holou lebkou a nezapomenutelným nosem, chovanci si okamžitě jdou pro autogram a Srstka rozdává a hoši ze Zašové jsou nadšení a během deseti minut všichni do jednoho vyžádaný podpis Mistra ztratí, a to je co říct, protože kam takový autogram v hospodě rychle a navždy zahodit, a chovanec cikán, v teplákách, sto dvacet kilo a s nepříčetným pohledem, Ládíček mi ukazuje jeho sólový portrét, si objedná pivo, a když do tří vteřin není na stole, cikán do stolu bouchne, a pivo je hned, a já s Láďou platíme v Hotelu v Radnicích a postupujeme o pár desítek metrů dál, stále správným směrem dolů po svažujícím se náměstí a malý kousek za něj, pod žlutě a červeně vybarvený kostel a kupu zeleného listí na kopci, který jako kdyby vyrůstal z lomících se střech, stále směrem na Újezd a v každém domku se chladí v ledničce lahvové, a když ne v lednici, chladí se ve sklepě nebo na schodech a je ho celá umělohmotná basa, a ani by se do ledničky nevešla, oslnivý štít hostince Trucovna, baráčky v uličce, většinou patrové nebo přízemní a s dvorky a s vraty a s otočnou mapou rozsvěcující se noční oblohy nad sebou, třpytky hvězd na nebesbáni a udice stříbrného světla se odvíjejí a háčky s dvojitými ostny se zachytí a napnou pružící vlasec, až si slinivka se žlučníkem zatančí valčík na setmělém parketu a pod žebry zabolí, neboť váš poklad je vaše srdce, zabočíme s Láďou z noci do Trucovny.
A volné místo jen v boxu, na těžkých lavicích přilípnutých ke zdi Trucovny, v boxu, který ani nevypadá jako opravdický box, domácí pohoda vyšoupaná místními prdelemi a manželská dvojice za kniplem provozu a výčepu, starý dobrý posel smrti B-52 prská půllitr za půllitrem do vyprahlých hrdel a v pátek večer je žízeň vždycky, a co teprve v horkém srpnovém večeru, který přechází v noc, a týden v práci se spláchne kýblem a cisternou a rybníkem, zavést si trubky přímo do žaludku, a Ládíček a já nezůstáváme pozadu, i když jsme se v týdnu zrovna nepředřeli, a pivo natéká do hlavy a nastavuje svou příjemnou tvář se zvoucím úsměvem, s rozšířenýma očima plnýma lásky a porozumění a lehounce posunuje skutečnost, jen jako ťuknutím do barevného balónku naplněného vodíkem, úplně nepatrným ťuknutím a nehlučný, laskavý, všeobjímající proud začíná polehounku protékat hlavou, neznatelně rozpojuje a přesouvá čas, který přestává existovat v běžných souřadnicích a v hebkých kouřových spirálách stoupá a obrací se nad stoly Trucovny, sedíme s Ládíčkem proti sobě na lavicích ošoupaných radnickým tesilem a džínovinou a montérkami a pivo do nás futrujou jak seno do senovazu.
Tušení hvězd nad střechou Trucovny, třpyt stékající po okapech jako napůl zapomenutá melodie, hlas rozechvívající duše ztracené ve tmě, postříbřený asfalt a černobílé fotografie všech dávno uplynulých prázdnin, fotografie znovu vytahované z nikdy neexistující, a přece zcela skutečné papírové krabice, rozházené fotografie a před očima se mi roztočí jedna z nich, zavíří a na jediný okamžik se zastaví, osvětlí chodbu na hajzlíky v Trucovně a rozžehne zářivku, jedu na kole po postříbřené silnici teplou letní nocí se spolužákem ze školy U Městských sadů Mirkem Němcem a za chvíli mi bude osmnáct, špice klatovské Černé věže za zády a teplý srpnový páteční večer a kola zašoupneme skoro kilometr před vsí do křoví na kraji lesa a zamkneme je, Mírovu esku a mého favorita prokvetlého rzí, bigbítová basa duní daleko přes pole a očekávání sakra napíná strunu, už pěšky potmě po úzké silničce k mysliveckému areálu v koutě lesa za Tupadly, kde se zábava koná, jen pár set metrů od skalek, ve kterých se skrýval diverzant s motorkou a v koženém kabátě, a Vašek Altman, co už čtyřicet let žije s babičkou klatovskou, ho tenkrát se samopalem v ruce a v policajtské uniformě ne a ne najít, bigbít už duní docela blízko, ale Míra Němec jako znalec místních poměrů říká, že zkusíme jít přes les a zadarmo, a prodíráme se maliním a ostružiním, a pořadatelé v tu hodinu už stejně radši vypíjejí pivo, než aby někoho chytali u křovíček, s páskou na ruce a s dvěma promilemi v palici.
Prolezeme lesem a sednem si ke stolu k Mirkovým kámošům, které už za léto toho roku docela znám, ale že by to byli fakt moji kamarádi, to se přece jenom říct nedá, pivo se roztáčí do voskových kelímků výčepní pistolí, čtyřicet, padesát rychle doplňovaných hladinek, které chtivé ruce nedočkavě odebírají, a mládí mává fangličkama jako ve Šternberkově hospodě na náměstí v Radnicích, s klukama na dlouhé dřevěné lavici u dlouhého dřevěného stolu na zábavě v Tupadlech, a jako každý stůl i ten náš staví z vypitých a pivem se rychle rozmáčejících kelímků komín, aby se vidělo, jak hrozně moc se vypilo a který stůl je nejlepší, jenže k půlnoci málokdo odolá chuti kelímkový komín zapálit, a tak těžko říct, kdo doopravdy vyhrál, jak mě tenkrát pití piva okouzlovalo, jaký to byl nový a radostný zážitek a další podobný při ploužáku na betonovém parketu s prodavačkou obuvi z obchodu na sídlišti pod Hůrkou, s černými vlasy a v černém svetru, ale kelímky s pivem byly samozřejmě přednější, postavy už se povalovaly na zemi, pohozené tam, kde je pivo dostalo a něžně uložilo k spánku, hlavy klesaly na stoly a červené, žluté a modré žárovky na drátech nad parketem zářily, kouř z cigaret stoupal a hnědé můrky poletovaly v nazelenalém světle stabilních lamp areálu, komíny kelímků rostly a rostly, teplaly a měkly a vosk se roztékal a smrky kolem stály úplně nepohnutě, vysoké a černé, reflektory na pódiu se rozsvítily a Body pokolikáté vylezly za nástroje a obestavěly se pivem, z repráků se vyvalil hutný zvuk kytary a tiskl se k žaludku a kytarista poulil oči jako žába, jak se snažil vypadat jako démon, a kdepak trouby andělské, v největším hitu, co měly Body na repertoáru, se v refrénu zpívalo: “Já mám boty z umělý hmoty, já mám boty z barexu!” na melodii od Kissáků a všechny ruce na parketu šly nahoru a třepaly se jak větve ve vichřici, druhý největší hit, co vyřvávali úplně všichni, měl refrén: “Tři kurvy dou, tři kurvy dou,” ale ten se zpěvák zpívat neodvážil, nechával ho radostně šílícímu davu a jako všem, co na páteční zábavu přišli, mu v tu chvíli bylo úžasně a skvěle.
Dva hity, a ještě převzaté, na víc Body neměly, ale i tak bylo fajn ožrat se na Bodech, když hrály někde blízko Klatov a nikam dál se nechtělo, na Odysseu se jezdilo na zábavy i sto, sto padesát kilometrů a západočeský rocker pro Odysseu hořel a planul a čmoudil, a ještě přihodil kus síry a navlíkl si džíny a džísku a válel se v poledne na sračku ožralý v Klatovech na náměstí u kašny se lvími chrliči a mincemi na dně a somroval na pivo, jako můj spolužák ze základky U Městských sadů Tomáš Malina, než se vyřádil a stal se vzorným otcem, na základce měl nejtěžší kolo ve třídě, Esku celou oblepenou různobarevnou izolepou a kroužky z umělé hmoty z Prefy Přeštice osadil na štangle a barevné drátky namotal do špicí a bužírku na řidítka a přimontoval čtyři odrazky a zrcátko a dva zvonky, Malinovo kolo vážilo možná dvacet kilo, možná i metrák, a každý, kdo ho viděl jet po Klatovech, čuměl, na zábavě u Tupadel pokračovaly Body v sérii ploužákem a šli jsme s Mírou Němcem pro dvě holky, co seděly nějak samy, jen nejasný spící stín se rýsoval vedle nich na lavičce a na stole stála vypitá láhev fernetu a ze všech táhl chlast a z holek táhl chlast a ze mě a z Míry táhl chlast a přitlumené světlo reflektorů dopadalo na kapelu, ze které taky táhl chlast, jen si čuchnout blíž, a setmělý parket s dřevěným ohlazeným zábradlím, ploužák a holka v dlouhém šedém pleteném svetru z hrubé vlny, ochlazovalo se, ale já to nepozoroval a tisknul jsem se k ní, k dlouhým hnědým vlasům učesaným na máničku a k měkkým velkým prsům a k měkkému břichu, no možná byla trochu tlustá, ale mně se to líbilo, holka se tiskla a já se tiskl, komáři se míhali pod žárovkama, co visely z drátů nad parketem, a stín lesa a chtěl jsem něco říct, ale ani první větu jsem nezvládl, ani první slovo, místo doufám ze mě vypadlo dfle a pak drfle a dufle, nechal jsem toho, neměl jsem na to, líbačka mi šla přece jenom líp, její vlhké rty s chutí fernetu a její hrozně široké černé oči, daleko od sebe a černě podmalované a já s ní mezi ostatními páry slepenými v tanci a tklivá melodie povlávala nocí a zůstávala viset v ochlazujícím se, ale ještě pořád teplém vzduchu, i když ploužák skončil a když jsme doprovázeli s Mirkem Němcem holky k jejich stolu, najednou se mi jen tak zlehka podlomily nohy a ve sloupech teplého vzduchu jsem se maličko propadl v kolenou a pootočil jsem se a kosa ze mě vyjela a přistála na prázdném krátkém stole s opuštěným, napůl shořelým komínem z voskovaných kelímků, a kdokoli kolem stolu prošel, mohl si to, co jsem nablil, prohlédnout pěkně zblízka a dopodrobna.
“Jo, to jsi udělal dobře,” řekl najednou Kamil Förstr, který, kde se vzal tu se vzal, opíral se s kelímkem v ruce o tyč lampy hned vedle mě. “Ale ještě líp bys udělal, kdybys to stihl do lesa.” Tak jsem došel na kraj lesa a vyblil jsem se ještě jednou do ostružiní a holku v šedém, doma pleteném svetru jsem už nikdy v životě nepotkal, ani Kamila Förstra, jen jsem po deseti letech viděl jeho jméno vyvedené na lesknoucí se zlaté cedulce zapasované v okrové omítce nové a drahé restaurace hned za klatovským náměstím, dole směrem ke Klatovanu, jak býval holič Titlbach, vrátil jsem ke stolu kluků, a netušil jsem, že zábava u Tupadel je pro mě poslední toho léta a poslední v západních Čechách, za rok už jsem k babičce do Klatov na prázdniny nejel, a ani nevím, jestli se v tu chvíli všudypřítomné Vindlovo oko s hnisem na víčku a rozpraskanými žilkami v bělmu a sedící až za oblohou otevřelo, nebo naopak na chvilku zavřelo, a už se šlo z Tupadel domů, kluci vyšťárali z různých skrýší kola, někdo z křoví, někdo ze zahrádky domku, kam si ho chytře uložil bez vědomí majitele, jen ho přehoupl přes plot a teď si ho bral zpátky, a někdo kolo vůbec neměl a vezl se na štangli a pletl se do řízení a oba se vysekali, ve chvíli, kdy páteční zábava už mlela z posledního, zamřelá, pousínalá a uvadlá, ale ta radost na hvězdami a měsícem postříbřeném asfaltu odvíjejícím se pod předoucími koly bicyklů a kolikrát se někdo sbíral z příkopu a smál se, a nikdy se nikomu nic nestalo a nadšení a naděje stoupaly až k závratně vysoké obloze, Úhlava se třpytila u Tajanova a druhý den ráno jsem se probouzel s pocitem, že jsem našel zářící křišťál, který ve mně už navždycky zůstane, vězící v srdci a v očích, jak je to dávno, světla pátečních a sobotních zábav zmizelá a pozhasínaná, a když sereš někoho v Ostravě na huti, může ti taky přihrát na nohu kus žhavého drátu, nehoda, ne, a nic se nevyšetří a do smrti kulháš, jenže jak je to s někým, kdo umí v člověku zlomit něco uvnitř, co už se zrovna tak nikdy nespraví, pak si leda úplně sám sednout do hospody u Jäckla kousek za plzeňským nádražím a úplně tiše vypít pět piv ve zšeřelé zadní místnosti, oškubaný zelenavý tácek na kdysi bílém, zapraném ubrusu.
Pozhasínaná světla zábav v západních Čechách a sedíme s Ládíčkem v Trucovně, hned za radnickým náměstím, přímo u silnice na Újezd a svět se vznáší jako lehounké barevné peří a je bezpečný a laskavý, plujeme na hladkých houpajících se vlnách, ve kterých pivo sladce natéká do hlavy, a půllitr za půllitrem do nás padá a překvapeni sami sebou náhle platíme, i když ještě nezavírají, veliké doufání, že cestou narazíme v některé ze vsí na hospodu otevřenou stejně jako Trucovna přes páteční noc až k sobotnímu ránu, a ještě s bíle omítnutým štítem, a přímo při placení hospodská povídá: “Že vy jdete do Újezda za Barborou.” Obyvatelstvo malých městeček bývalo vždy velice pozorné a nesmírně citlivé na detaily, takhle pochytali i špióny, co se v roce 1943 vloudili z Německa do Anglie, ale nebyli dostatečně britští a hospodská se rozsvítí a vypadá celá nadšená, ne z nás, že jdeme v noci ožralí do Újezda, ale z Báry, divné, copak že se hospodskému líbí ženská, není divu, když do lokálu nevejde zrovna stará Fajxlovka, šedesátiletá a s vředem na tváři, se špínou za nehty dávno nemytých rukou, bez předních zubů, s vaky pod očima, se splasklými vytahanými prsy a už po ránu z ní táhne, jak, aby se vůbec probudila, vytáhla ještě v posteli půl flašky vodky, ale proč měla krásnou Barboru ráda hospodská z Trucovny a proč se my ocitli v záři její přízně zcela nezaslouženě, tak jako černý sprinter Ben Johnson, který vyhrával jen díky dopingu a pak ceny s hanbou vracel, kdepak obyvatelstvo malých městeček citlivé na detaily, když jsme přece s Láďou jen pili a nerušili a nikoho jsme neoslovovali a nevykřikovali jsme a netančili jsme na stolech, ani jsme nebudili dojem, že se chceme umístit na žulový podstavec, který stojí v Radnicích na náměstí, a my na něm budem odlití do bronzu trčet před žlutým a červeným kostelem rovni hraběti Šternberkovi s růžovýma nohama v lavoru heřmánku, ne, takhle jsme na sebe přece vůbec neupozorňovali, a přece nás hospodská odhalila, a hned že musíme Barboře telefonovat a ona pro nás přijede, a my, že ne, že to dojdem, a tak jsme netelefonovali.
A vypadli jsme z Trucovny na ulici plnou patrových a přízemních domků, ve kterých se v nablýskaných ledničkách a tmavých sklípcích chladilo lahvové, a namířili jsme si to na Újezd, že cestou ještě hospodu potkáme, a bíle omítnutou a útulnou, kde se desítkou gambrinusem s úžasnou pěnou dorazíme, a vychrápeme se někde kousek za vsí pod lesíkem nebo na mezi v polích, vypadli jsme z Trucovny a za chvíli jsme se motali za Radnicemi, po asfaltu silnice, ze kterého sálalo za celý den nastřádané vedro, v srpnové noci s kopulí plnou rozblikaných hvězd a s Vegou v Lyře a s oslnivými křídly Labutě nad hlavou, stoupání do kopce a okraj lesa a kmeny břízek jako vybělené kosti, v zatáčce proti nám zahrčí traktor a troubí, pak zastavuje a Barbora volá: “Tak stůjte!” Jak jsme rozjaření, spletli jsme si modrého stejšna s velikými kulatými světly s mohutnou stříbrolesklou obroučkou s jen o maličko větším, do tmy drnčícím traktorem, to se stává, modrého stejšna staršího, než jakého míval táta od Mirka Němce, kamaráda ze základky v Klatovech, co bydlel naproti přes ulici, a stejšnem pořád něco vozili, nejspíš semena, když starý Němec byl vedoucí semenářství Na rybníčkách, s Láďou jsme si nevšimli, že od volantu traktoru, který pomalu sjíždí zatáčku nad Radnicemi a obrovskými kužely světel ohmatává noc, někdo mává, a brali jsme to okrajem silnice pořád dál, a trvalo, než jsme se zarazili a do ohromného stejšnu nasedli. “Volali z Trucovny a vzal to Šípek, tak mě vzbudil, říkala jsem si, že vy jste schopní spát někde na poli.” Jo, přesně tak jsme měli ubytování naplánované.
V zatáčce u lesa a v kopci nasedáme do obrovského modrého auta a za chvíli sedíme zpátky v Trucovně, jen v jiném boxu, když tam, kde jsme seděli před chvílí, najednou figurek jak z člověče nezlob se, jak šedých a bílých racků na rozkládající se mršině týdne, a páteční noc se žene pořád dál, její hučící vír se zdvihá a roztáčí až k nekonečnu, daleko za řasy světa a za řasy Barbořiny, která natahuje nohy v šedé teplákovce na lavici hospody, kterou poctila návštěvou, a hospodský a hospodská se můžou strhnout, Bára vytáhne cigarety a škrtne sirkou a hned se mi vybaví, jak v Ostravě říkal Míťa: “Baro, kuřiš cigaro jak drak.” Míťa, klavírista po obrně a blonďák, co tak rád a směle s Karlem Gottem ze Spolku hrával Kávu si osladím, a Karel Gott ze Spolku tenkrát v zimě spal v mrazech mínus patnáct v unimo buňce bez topení zavrtaný v hromadě hadrů na podlaze, a jak byl rád, jak si polepšil proti rokům v kriminálech a ústavech, jenže teď pijeme v Trucovně jedno výtečné pivo za druhým a Bářiny vysedlé lícní kosti a hospodské nažloutlé světlo nasáklé šedavým kouřem jí stéká po hebké pleti jako roztavené zlato a magnetické pohyby rukou vibrují nad stolem, krátký, náhle ustřižený úsměv se převrhne a naškrábne podpis láska, podívejte se na mě, kolik jí v sobě mám, kolik jí všem můžu dát a koho všeho bych mohla udělat šťastným, tělo se protáhne na lavici a zazáří zevnitř a vzduch taje a v hnědých očích pomalé a tolik naléhavé plameny jako na hořících hladinách asfaltových jezer rozprostřených v měkkých lukách snu, jen se podívejte, je to fakt fešanda.
A pijem s Láďou a s Bárou v Trucovně pivo za pivem a propadám se, úplně se propadám, hospodská s hospodským tancují kolem Barbory a: “Nechceš polívku na cestu, pro děti, pro Šípka, výborná držková, počkej, dáme ti hrnec, ať si to můžeš odvézt, a přijď zas, nás tu vždycky najdeš, nás tu najdeš pořád.” A zaplatíme podruhé, když kolem druhé v noci Trucovna zavírá, když se držková polévka zadarmo rozdává bytostem tolik krásným a přátelským, koruny stromů u silnice proti nebi, v kuželech světla velikých kulatých reflektorů obrovského modrého stejšna, fara a spánek a spánek, páteční večer, jaký jsem už tak dlouho nezažil, s ohňostrojem se všemi oranžovými, rudými a stříbrnými rachejtelmi, ohnivými vlasy a plnými hrstmi zářících bílých perel.
Strašné ráno, to se dalo čekat, zpřelámaný spánek a na nehybné hladině včera se čarokrásně vlnícího moře jen zmáčklé barely, okousané plastikové krabice, roztrhané igelitové sáčky, rozbité flašky od vína a zelenavé chrle a nažloutlé sliny a vůbec neurčitelná rozflákaná změť, zašlé bludice pouť a mrtvé labutě zpěv a v pronajatém baráku fary v Újezdě do sebe nezvládnu k snídani dostat ani jedinou lžíci držkové, která si to včera v noci přidrandila na zadním sedadle modrého stejšnu až z Trucovny, a v hlavě mi hučí a Bářina dcera si hoví v postýlce a dva Bářini kluci pobíhají po baráku a po dvoře a zahradě a chtějí házet lanem na zeď a vylézt nahoru, jako šplhá ve filmu Fantomas se zelenou a modrou hlavou, a pak se znenadání objeví tam, kde ho nikdo nečeká, tak jako jsem já byl jednou, dvakrát v životě sám sebou strašně překvapený, když jsem se za celý rok ani na jediný den nedostal do západních Čech, a Šípek ohýbá v dílně tyč na šplhací hák, a vypadá dost jinak než před třemi roky ve studené zimní Plzni na zastávce tramvaje nahoru na Bory a v hospodě U dvou Krejčích, tenkrát, kdy lezavá mlha natékala pod bundu, omítka oprýskávala z nízkých baráčků u trati a prkna se houpala pod nohama na lávce nad řekou, jenže po včerejšku je to na tři dny střízlivění, a v kuchyni na pronajaté faře v Újezdě zatím řečí plná Mášina mísa, ďjó rodina, a Bára je teď strašně spokojená, jen pro Pavku Stolku nenajde jediné dobré slovo.
No jasně, Pavka Stolka náhle zosobněný, Pavka vznášející se v srpnovém večeru nad chodníkem před hospodou U Mařenek v Radotíně a v lezavé únorové zimě nad kostrbatým dlážděním za plzeňským nádražím, Pavka náhle vykreslený od tančící paty až k začínající plešce a všelijaké vzpomínky a Tomáš Knop v černém kabátě s ostře červenou podšívkou a se sklenicí piva odloženou na pařezovém stolku před hospodou v Jinočanech, začátkem podzimu, hnědé listí napadané na hladině rybníka na návsi, a na pití venku už docela zima, Tomáš Knop si lokne a pak mi vypráví, jak před pár lety Pavka Stolka sebral Báře všechny prachy a zmizel do Anglie a vrátil se za tři měsíce bez koruny, ale s neodolatelným úsměvem a novou koženou bundou, jenže kdo ví, jak to vlastně bylo a je a co přinese uplývající čas, já do sebe nemůžu po ránu na faře v Újezdě dostat fest kořeněnou držkovou z Trucovny, a Pavka Stolka si dávno nechal spravit přední zub, co mu ho vyrazili v časech, kdy přestal poletovat nad chodníkem, a má v pronájmu dvě čajovny v centru Prahy, jednu naproti Blatničce v Michalské a druhou kousek od Mánesa, a nikdy jsem se na jejich hrnky a podšálky nezašel podívat, a Tomáš Knop je po smrti, oběsil se pár dnů před Vánocemi na studeném a bíle vymalovaném záchodě v nemocnici v Opavě, kde se ho pokoušeli dostat z pervitinu, a Ládíček se v kuchyni v Újezdě pustí do talíře rudočervené polívky, ve které plavou šedavé a bílé rozřezané kravské žaludky, a splivne ji jediným dlouhým tahem jako veškerý smutek života, z Mášiny mísy na stole v kuchyni pronajaté fary v Újezdě se už vysypalo milion a jedno slovo, a přece je pořád plná, a zrovna Tomáš Knop, kdo by to řekl, vždycky se s každým znal a dral se dopředu a seděl ve Slávii v bílých kalhotách, a najednou se nadšení a sny a touhy zvrtly a vyprchaly a rozsypaly na popel a Tomáš si na nemocničním hajzlíku zadrhl špagát kolem krku, a než si někdo stačil všimnout, dodýchal.
Jenže kdo ví, jak to vlastně všechno bylo a je, a hlavně co dneska a co třeba s manželstvím, rozvést se a hledat pořád někoho nového, nebo se doma trápit tolik let den co den a každé ráno se probouzet bez jediné špetky naděje a vzdávat se všeho, co člověk kdy chtěl, a nahmatávat čas, přilnavý a lepkavý, který ztratil jakýkoliv smysl, vzpomínám si, jak Bára říkala, že když měla mít první dítě, jela autem kolem Rokycan, nohu na plynu a pořád myslela na to, napálit do baráku, do stromu nebo do mostu, jako kdyby všechno, co bylo a co moc dobře znala, mělo skončit a zmizet a rozplynout se, život převrácený jako rukavice, a už nikdy žádné dvoje kalhotky do kožené kabelky a stopem kolem republiky a pak za roh do Bulharska, dneska tak holky jezdí kolem celého světa, a nemají ani ty dvoje kalhotky v tašce, pro začátek Amstr a Paříž a koncem září Peru a Himaláje, jako bych ale pořád ani za zmenšeným světem neviděl ani zlomek světa podstatného, nemůžu si pomoct, není tam, a pořád tápu a sahám vedle, tak jako když před lety měli Bára s Pavkou na faře v Újezdě irského vlkodava, kousek za Trucovnou v Radnicích dva na dvorku domku poštěkávají dodnes, a šli s ním do lesa na houby, a on strašně nadšeně pobíhal a skákal a poštěkával, a všechny hříbky, bedly i muchomůrky, co uviděl, místo aby je přinášel v zubech a jemně pokládal do proutěného košíku, rozšlapával na kaši a na padrť a marnost vystrkovala prsty z mechu a kapradí tak jako dneska ze zdí kuchyně pronajaté fary.
Kdo se s někým vyspí, a je úplně ožralý nebo zkouřený a neví o sobě, tak to se vůbec nepočítá, tvrdí Bára, když ve velké kuchyni na faře v Újezdě se pořád v Mášině míse položené na stole vrší a vrší rodinné problémy, a jejich počátku se nelze dobrat a na jejich konec nelze dohlédnout, jenže já si myslím, že se počítá všechno, každá vteřina, i když mi není moc jasné, jak konkrétně a kde se bude sestavovat účet, jen se mi tak zdá, že se sepisovat bude, a možná bílou reklamní průpiskou z Trucovny, tak jako se mi po ránu připadá, že velkou kuchyní na faře občas prolétne hladká modrá ryba, zavlní se ve vzduchu pod skleněnou koulí lustru a mrskne sebou u zdi a propluje oknem k silnici směrem na (...), strašně modrá ryba, a odlesky jejích vlhkých šupin pořád vrací Barbořin rozchod s Pavkou Stolkou, rozchod, který rozezněl kolejnice a zvony a všechna instalatérská potrubí v Plzni a okolí, a Pavka Stolka, co vždycky skutečně kráčel třicet centimetrů nad zemí, jak říkala má babička z Klatov, že tak chodíme všichni, že to slyšela v televizi, všichni, akorát o tom nevíme, a Pavka, krasavec k pohledání a k ocumlání nejbližšími dívčími ústy, když nakonec od Báry doopravdy vymizel, se začal provlékat a prosoukávat časy, kdy nejenže začal tahat nohy na úrovni chodníku, ale dokonce se sotva ploužil pár čísel pod jeho zkrouceným a rozdrbaným asfaltem, zhubnul, vypadaly mu vlasy, zmenšil se, a dva roky nešel k zubaři s vylomeným předním zubem, vláčel shrbená záda některou z pražských ulic.
Barbora nás láká, ať počkáme na oběd, brambory a zelenina, kadeřavá a zelená, úžasná a strašně zdravá brokolice s reprodukovanou hudbou Boba Marleyho a Lou Reeda a po obědě se jít cachtat k rybníku, a já s Ládíčkem, že se najíst zajdem do hospody, že už to bez točeného a bez uklidňujícího lesku pípy nemůžeme vydržet, jinak chcípnem, jasně, tak do Vejvanova, říká Bára, tam jo, a bílý štít venkovské hospody, který jsme si s Láďou představovali včera v noci, v mysli znovu ožívá, a odlepíme se z farské kuchyně a prohodíme venku osm vět se Šípkem, který kotvu na šplhání po zdi pro kluky už dodělal a spravuje bicykl v dílně ve stodole, kde kdysi parkoval strašně ostře červený a nepojízdný volkswagen brouk a taky červená šestsettrojka koupená na kšeft, Bára ještě s Pavkou ji jeli hned v devadesátém roce prodat do Paříže a Francouzi fakt čuměli, takové auto ještě pod oslnivými zářivkami a neóny Champs Ellysé neviděli, dokonce ani na třpytícím se oblouku mostu nad černými vlnami Seiny, jenže šestsettrojka se v nějaké nevydařené a zastrčené a zšeřelé pařížské uličce rozsypala, a marně pod ní Pavka dva dny ležel a snažil se ji dát dohromady, a Francouzi čuměli ještě víc, nikdo z nich dávno auto spravovat neuměl, projdem s Láďou vraty ze dvora fary a vedro do nás pere, mlátí nás po hlavě pádlem a tyčkou z rozklíženého nadehtovaného plotu a Foibos po nebi ohnivým vozem svým, a pořád nemůžeme vystřízlivět a všechna pole žhavým vzduchem zavátá a hospoda ve Vejvanově zavřená, a co je nám platná její výstavní bílá zeď, když dveře zamčené a smyslu života pořád ani, co by chlápek v bílém kápl pipetou na lékárnické vážky, jako když si někdo s porouchanými ledvinami odměřuje doma jídlo po gramech, ale kdo si vaří pervitin, odhadne gramy prostě okem, a z vedra ve Vejvanově do vedra v Chomli a pot štípe a vzduch se vlní a komáři bzučí a horko neúprosně válcem přes krajinu a jako fata morgána se mi nad asfaltem a poli s ještě pořád nesklizeným obilím promítají blyštící se kovové kolejnice trati mířící pryč ze západních Čech, zastávka nejbližší lokálky úplně na konci Radnic.
A po rozpálené srpnové silnici se s Láďou pomalu blížíme k Radnicím a poslední vsí na trase je Chomle, jenže v Chomli ještě zdaleka nejsme, rozpálené lesy a pole a oči, které horkem nejdou zaostřit, teplotní kužel nad každým jedoucím autem, a konečně baráčky a už z dálky jasně postřehnutelné otevřené dveře hospody a vejdeme a spatříme podlouhlý sál a mladý obsluhující chlap v džínách a triku říká: “Včera všechno snědli.” A z černé cedule popsané křídou hned vedle výčepu nezůstal jediný růžový utopenec, vyluhovaný párek, octem nasáklý zavináč ani plátek tlačenky se zřetelně rozpoznatelným, špatně rozemletým kusem prasečího ucha, ještě, že nevypili všechny sudy, a chlad prvního doušku prolomí vedro bzučící jako obrovský sršeň nad stoly, v osmnácti jsem ani v tak neúprosně horkém srpnu pivo před polednem nepotřeboval a plácal jsem u splavu na Úhlavě hned za lázněmi, jak se říkalo městskému koupališti v Klatovech, když šla menší voda, bylo parádní vlézt přímo pod jez, kde se udělala vzduchová komora, a proud šel přes a hučel fest, jak se hrnula větší voda, bylo to o hubu a proud duněl přes stavidlo spodem i horem, ale kluci z vodáku, co měli klubovnu sto metrů odtud a branky a kajaky a pádla a lahve s rumem, věděli, jak proplavat a čemu se vyhnout a kam jo a kam ne, ale jeden inženýr, nebylo mu ani třicet, chtěl zafrajeřit před holkou, skočil mezi bublající víry a bylo po něm, dostal se pod buben vody a ten s ním fláknul o kameny na dně a ještě ho přidusil, tělo vyplavalo a vypadalo divně a kluci z vodáku ho hned tahali ven a zkoušeli dávat první pomoc, jenže už bylo pozdě, a když se z klatovské nemocnice, jak stojí hned naproti hospodě Na Bouchalce a vedle sídliště Modrá nudle, přiřítila dvanáctsettrojka záchranka, doktor už jenom konstatoval smrt, chlap ležel a nehýbal se a pleš měl do půlky hlavy, holka, co tam s ní byl, úplně hotová a slzy a křik a za dva dny jela na chatu na Hnačov s jiným a s partou, jak mi říkal jeden gymplák, talent na matematiku Roman, co nejvíckrát spadl z kola, když jsme jeli z letní tancovačky v Tupadlech po teplém nočním asfaltu a srpnové nebe se třpytilo tisíci hvězd.
A s Láďou zaplatíme v hospodě v Chomli, v hospodě s podlouhlým sálem, který sleduje směr silnice na Radnice, a po dvou pivech jsme rozhodně nijak nevystřízlivěli, vedro se převaluje nad asfaltem a předjíždí nás rozvrzaný hrčící zetor celý pokrytý hnědavým prachem vzpomenu si, že tak jako včera Bářin stejšn s ohromnými předními světly vypadal přesně jako on, tak v noci a zdálky vypadá plechový kravín rozsvícený do tmy úplně stejně jako vlak z Plzně do Klatov stojící v zastávce, okénko za okénkem, a když se nerozjede, je to fakt kravín, nejlépe s modrou senážní věží s emblémem Vítkovic hned vedle, nebo to tak bylo dřív, když dneska krachuje jeden státní statek a družstvo za druhým a prázdná černá okna jejich budov splývají s tmou za vesnicemi, jednou jsem někde u Krumlova viděl Američanku s dcerou, co ji měla s někým z Japonska, z Islandu, z Číny nebo tam odněkud, prostě s jogurtožroutem, co o západních Čechách v životě neslyšel, jak si plechový kravín strašně nadšeně fotí, přepychového béžového opla z půjčovny postaveného na odbočce k družstvu, mávaly rukama a vykřikovaly, strašně mě sraly, jak jinak napoprvé, pak jsem si na hlučné a povykující Američany a všelijaké další fotografy zdejších kuriozit zvykl, a na rozdíl od kravínů, co zůstaly opuštěné stát v polích a u vlakových zastávek, osobáky ani rychlíky do západních Čech zatím nezrušili, a tak jsem v nich jezdil dál a objednával jsem si po výčepech a restauracích sklenici za sklenicí, jako s Láďou v Hotelu na náměstí v Radnicích, kam už stačilo z podlouhlého sálu hospody v Chomli udělat jenom pár kroků, kolem nás stejná spousta prostoru jako včera, jen žaludek sloužil míň a přišlo mu mdlo, když jsme platili sekaný řízek s bramborem a každý dva půllitry číšníkovi v zelené vestičce a s mušketýrským knírkem a bradkou, a platili jsme ten den už podruhé a v druhém lokále, a přitom jsme na dědictví v podobě smaltovaných lavorů, ve kterých si hrabě Šternberk pařil nohy v heřmánku, neměli šanci ani náhodou, Strousberg – král železnic, co se jmenoval čirou náhodou podobně jako hrabě a stejně jako on působil všude po okolí, postavil na dluh železárny u Zbiroha, a než aby zaplatil, radši se zastřelil, ale kdepak já s Ládíčkem, my v sobotu odpoledne na svažujícím se náměstí v Radnicích vytáhneme peněženku a s číšníkem se do haléře porovnáme.
A kam jinam z Hotelu, než do Trucovny, kousek popojít po sklonu svahu a nechat červený a žlutý kostel po levici, za dvě hodinky jede autobus přímo do Újezda, tak proč na něj nepočkat, a když nás z něj šofér vyhodí dřív, než nám prodá lístky, můžeme zpátky zase pěšky, přes Chomli a přes Vejvanov, kde v sobotu večer bude v domě s úžasně bílou zdí otevřeno určitě a cesta se tak stane nesmírnou a epochální, a zase lavice v Trucovně ohlazené zadky v džínách, tesilkách a montérkách a hospodská nosí pivo za pivem a ptá se po Barboře a Šípkovi a na mě a na Láďu v jejích očích ještě pořád dopadá matný odlesk oslnivé Bářiny záře ze včerejška: “Tak co, polívka chutnala?” A Ládíček říká, že skvěle, ale mně se všechno mlží, a místnost jako kdyby přestávala existovat, nejdřív slepené, rozházené nitěné smotky řeči, smotky válící se v přeskupujících se a rozpadajících se prchavých klubcích a chuchvalcích a pak z místnosti odpadávající kusy, díry ve zdech a mizející stoly, šedá suť sypající se ze stropu, rozvlněná, přeskakující podlaha, držím se sklenice jako záchranného pásu a jediného jistého bodu, poslední přeludné naděje tonoucího, žaludek se rozbolí a ze zdí se vyvalí cáry a šedavý kouř, všudypřítomný šedavý kouř, žaludek se rozbolí mnohem víc a chce vyflusnout špunt a vyvrhnout sekaný řízek i s několika vypitými desítkami gambrinus, tak to by na stůl, jako tenkrát na zábavě v Tupadlech, v Trucovně vážně nešlo, takže rychle na záchodky přes sál a ještě rychleji zahnout do chodbičky k nim a trefit se nohama do posledních zbývajících trsů podlahy, chůze jako po rašeliništi, z ostrůvku žlutavé trávy na ostrůvek, chybný krok a hnědé a černé bahno vcucne botu a za botou celou postavu, a na záchodky přece jen dojdu, otevřu vlnící se dveře a bliju a trochu se mi uleví, a vlastně se mi neuleví vůbec, nemůžu se zorientovat a najít cestu zpátky, i když se obrysy vrací a nabývají konkrétních kontur, jen nějak jiných, na podlaze zeleně natřená vrzající prkna a v chodbě plot zelený stejně tak, z širokých dřevěných planěk a podél plotu dál, pod nohama cesta plná šedavého prachu, jak se pozvolna usadil všudypřítomný a všepronikající šedavý kouř, jako v Trucovně to tu ale moc nevypadá a chybí stropy a chybí i nebe a nahoře, ať koukám, jak koukám, není prostě vůbec nic a zkouším jít podél plotu dál, už není zeleně natřený a z rovně uřezaných prken, ale křivý a natřený černým dehtem, stačí se dotknout a šmouha, kterou kdo ví jak dlouho nesmyješ.
Sunu se dál podle plotu, a je mi jasné, že do Trucovny se takhle jen tak nevrátím, ale co mám dělat, sunu se po polní cestě samý prach, na jedné straně donekonečna se táhnoucí plot natřený dehtem, napravo šedá jen nepatrně zvlněná pláň a nahoře něco, co není úplně obloha, ale dík i za tohle špinavé prostěradlo, šedé a nízké, hlavně že je pryč neúprosný a smrtící všudypřítomný šedavý kouř odvíjející se v pruzích a cárech, a šinu se dál a dál a plaňky v plotu začínají řídnout, sloupky se kroutí a nahýbají se a padají, a támhle se už plot úplně ztrácí, končí a mizí a zůstává jenom nedohledná, od obzoru k obzoru se táhnoucí, šedá zaprášená pláň.

5.
Šedá, do nekonečna se táhnoucí, zaprášená pláň, a škoda plaňkového plotu, co z ní úplně vymizel a ztratil se, alespoň se bylo čeho držet, i když ještě o moc lepší by bylo nazeleno natřené pletivo, které oddělovalo zahrádku babičky v Klatovech od zahrádky řezníka Labského, co řádíval se sekáčkem a nabroušenými noži nahoře skoro u náměstí, ale od babičky bylo k řezníkovi blíž do Jednoty naproti Bosákům, jak jim patřil statek, kam jsem ještě jako děcko chodil s bandaskou pro mlíko, statek se zděným obloukem vrat, se třema krávama a s fůrou králíkáren a husama a slepicema ve dvoře, co si směle hnojem a močůvkou smrděl na předměstí, dneska je tam sídliště a ojetiny z Německa zaparkované všude kolem prosklených vchodů se stovkami umělohmotných zvonků, a z Jednoty naproti Bosákům scházeli zákazníci s masem nacpaným v barevných plátěných taškách dolů po sešlapaných schůdkách kolem bývalého pionýráku s promítacím sálem, kam jsme v první, druhé třídě chodili na Práče a Trnkovy loutkové filmy a na školní maškarní a kde pak bydlívali cikáni, prádlo rozvěšné na dvoře, a po nich už vůbec nikdo a střecha se propadávala a stěny se sesouvaly, jen zákazníci dál sestupovali kolem, dolů po schůdkách k prvnímu klatovskému paneláku, co se hned za sámoškou U Jelínka zdvihl strašně vysoko do pater, jen přemrknu, a že jsem pomyslel na řezníka Labského, co bydlel v Klatovech v ulici Pod olšemi, na šedé a pusté a zaprášené pláni pláni se znenadání vynoří obrovská socha přeštických prasat, která jinak mnohem menší a skromnější stojí u silnice v Přešticích nahoře za kostelem, před betonovou kostkou s kancelářemi JZD, v Přešticích si totiž vypěstovali svůj vlastní druh prasete, jediný opravdu původně vyšlechtěný v celých západních Čechách a v celé republice, tak proč mu nepostavit pomník, tady na šedavé nekonečné pláni je ale zvětšený tak dvacetkrát, možná víc, protože je vyšší než přeštický barokní kostel, kde farář v polovině osmdesátých let nestíhal objíždět fary a kostely v okolí rozhrkanou škodovkou stodvacítkou, i než vůbec první opravdový klatovský panelák hned za Jelínkovou sámoškou, kolem těchhle ohromně zvětšených prasat se ale nedá nevšímavě projít jako kolem jejich původního vzoru v Přešticích a zahnout do hospody naproti s fotkami dechovky přeštických důchodců po stěnách, zvlášť, když v nesmírné betonové prasečí pacce hluboko zabořené do šedého povrchu pláně lákají pootevřené plechové dveře, zaprášené a s naprasklou klikou, chybí už jim jen nápis Kotelna – nepovolaným vstup zakázán, abych se cítil jako doma, jako v milované práci ve fabrice na Zličíně, a do prasečí nohy se fakt nedá nevejít a panty zavrzají a zaskřípou, uvnitř maličká komůrka, v ní naprázdno hořící plynový sporák v černobílé kombinaci a kus žluté kuchyňské linky a další stejně zaprášené plechové dveře vzadu, plaménky plápolají fialově a červeně, a nikde nikdo, otevřu druhé plechové dveře, otočím vypínačem a holá žárovka se rozsvítí nad strmě stoupajícím železným schodištěm, lezu nahoru po schůdkách s mřížkami ve stupních a se zábradlím s narychlo posvařovaných trubek a na jejich vrcholu, na plošince z vroubkované oceli se rozhlédnu a vidím obrovský, špatně osvětlený sál a chvíli mi trvá, než mi dojde, že se dívám do dutého břicha ohromně zvětšené sochy přeštického prasete a těžký mdlý smrad a dotknu se stěny a je teplá a vlhká, je jako živá, je celá z prasečího masa.
A sejdu po schůdkách s mřížkami ve stupních a s chladným kovovým zábradlím zase dolů, plamínky na plynovém sporáku syčí a září modře a fialově a červeně a kus žluté kuchyňské linky u betonové zdi, a nikde nikdo a vyjdu ven, šedé plechové dveře s naprasklou klikou zavrzají a zaskřípou a zůstanou pootevřené a lákající a vypadnu od ohromné hnědé a šedavé prasečí nohy hluboko zabořené v prachu a šinu se dál po nekonečné jen nepatrně se vlnící šedavé pláni pod oblohou, která není, a jestli něco připomíná, tak jakoby jen pár metrů nad hlavou visící prostěradlo, které zastupuje oblohu, kdepak je a kam zmizela procházka od keramičky kousek za Chlumčanama, kde jsem čtrnáct dnů usínal a probouzel se v maringotce postavené na oploceném pozemku vodárny, když firma dělala čerpací zkoušku, jak keramička chtěla jít s těžbou kaolinu hloub, tak se měřilo a pitná voda v vodárenských vrtů si to srala na plné kule hasičskou hadicí a zasakovala se na louce o sto metrů dál dolů po svahu, kdepak je večerní procházka od keramičky po úzké silničce k blázinci v Dobřanech a podél jeho chmurné zdi, nad kterou vyčnívají holé koruny vysokánských stromů, napravo smetiště, pak už první hospoda a na náměstí další a na cestě k nádraží ještě jedna, přesmyknout se přes trať Plzeň – Klatovy a nahoru do Chlumčan ke kapličce na vršku, růžové a bílé, z kopečka dolů a jedno pivo v kulturáku a ještě se zastavit v hospodě u rybníka, pak teprve ze vsi, znova přejít trať, odemknout maringotku a ještě si dát lahvové, ale kdepak tady, pořád jen nekonečná šedavá pláň, kdyby alespoň přízračné Vindlovo oko, ale ani to ne, nejhorší ze všeho je tak náhle a nečekaně opustit západní Čechy, že si člověk ani nepovšimne sametové opony, která je odděluje od ostatního světa kousek za Zbirohem a ještě leckde jinde, ale za záchodky v Trucovně ani její nepatrný náznak, ani jediný ústřižek, který by pohladil tvář a pustá a nekonečná pláň se jen nepatrně vlní, prázdná a opuštěná a sunu se po ní a marně se rozhlížím, ba ne, přece jenom něco, jako by se v dálce ve vzduchu otáčel sloup prachu, šedavý vír a začínal se blížit ke mně.
Ano, vzduchem vířící prach, jako dvě nožky párku ženoucí se po hořčici u stánku venku mezi východní a západní částí plzeňského nádraží, ne jeden, jak to vypadlo zdálky, ale dva vibrující skelné víry s rozplizlými, téměř průhlednými obrysy, a namísto vůně teplého letního deště tříštícího se o střechy nad nástupišti, kde čekají osobáky do Klatov a Domažlic, jen kyselý protivný smrad, puch jako svině, a najednou tak blízko, na dotek ruky, kapky víří v kruzích a elipsách, vřeteno a kužel, tekutinka se mele ve vzduchu jak kapr v ostřici na břehu Úhlavy, jen huba chybí a mokré šupiny, přelévající se obrys a slyšitelné bublání, co se motá kolem mě, ale nešáhne po mně, a nešáhnu si ani já, dva skleněné vzdušné víry, které určitě nepochází ze západních Čech, a jak bych si nevzpomněl na laboratoř Vysoké školy chemicko-technologické na v Praze Dejvicích, ano, jako kdybych vstoupil do veliké šedé budovy VŠCHT a vystoupal po mohutných studených schodištích a prošel dlouhými prázdnými chodbami s vysokými stropy a zahnul do úzké chodbičky samá plechová skříňka na šaty, vypadá to, jako kdybych odbočil přímo do podzemí ostravské Hlavní pošty, hned u Hlavního nádraží, jenže tak vysoké a bělavé dveře tam nikdy neměli, pohlédnu na cedulku ing. Michal Hraše a vezmu za kliku a zamčeno a nikde nikdo, zas jindy na stole aparát napojený na počítač, a v umně sestaveném přístroji samá růžová a průsvitná hadička a lesknoucí se křivule bručí přímo uprostřed důmyslně zabudovaný fén na vlasy a vysouší a Michalovi se vlní kučery a jeho skoro dvoumetrová postava ladí s vysokým stropem místnosti, jestli architekt počítal s tím, že se tak míň chemiků otráví, jak se odpařené jedy rozprostřou do většího prostoru, jo, Michal by se mi teď moc hodil, když mně po levé i pravé ruce bublají ve vzduchu rozplizlé, skelné víry nasávající prach, tu metr, tu pár centimetrů nad šedavou plání, víry, které se zdvihají a poletují jako vlaštovky před deštěm v Klatovech nad hladinou Drňáku, nad travnatými břehy hned za lávkou ke kasárnům a dál k vojenské svobodárně a k Plivátku, dva brblající a houpající se sudy bez dřeva a obručí, ve kterých brumlá a cachtá, jo, zrovna jako hlas, kloktavý pošklebující se hlas s propálenými samohláskami, kyselina a louh a promáčený bodavý smích. Tak nevím, bavit se s kyselinou a louhem, ale nebavím se, navíc to nemilé tušení, že jsou z Prahy Dejvic, a ne ze západních Čech, kdepak vlak odjíždějící z Plzně kolem půlnoci směrem na Cheb, s tím se dalo pohovořit, důvěrně a mile a dlouho, než do cílové stanice doklapal, ale takhle fakt nevím, nevím, nic mě nenapadá.
A přelévající se skelné těleso po mé levé ruce se snese až k zemi samý prach a ve vteřince, jako když já si smrknu do špinavého kapesníku, vyryje dva metry hlubokou, na délku možná desetimetrovou brázdu, příkop, jako kdyby sem měli zítra položit potrubí na plyn ke sporáku vytrvale syčícímu v komůrce zasunuté v betonové pacce obrovské sochy přeštického prasete a vedle potrubí s plynem by ještě zbylo spousta místa pro kabel s elektřinou, drát na telefon a rouru kanalizace a trubky s pitnou vodou. Jako kdyby nic a hlava se mi zatočí, a Míša Hraše v bílém plášti a s tužtičkou v kapse na srdci nevykráčí z chodeb dejvické VŠCHT a neobjeví se a nepomůže a hlava se točí dál a je mi zle a kyselina se zazelená a zaleskne a louh hází namodralý třpyt jako v hedvábí a krajce upnutá baletka z plzeňského divadla, poloprůsvitné víry, co jsou chvíli válec, chvíli kužel a chvíli vřeteno, jen zírám na přízraky brázdící vzduch v měňavém tekoucím a zářivém tvaru, ne že bych zapomínal na chůzi, opatrnou jako na jehlách, jako v neznámém a opuštěném domě úplně na konci slepé ulice a listopadové noci, jen si tak na leccos pomyslím a vzpomenu, ale neříkám nic, sunu se krok za krokem, a neříkám vůbec nic, mrknu na oblohu, která oblohou není, nízká a šedavá, stejně jako prach na sotva znatelně se vlnící pláni táhnoucí se do nedohledna.
Chvilička, jako když maličko mě nevidíš, a jen mžikneš a vidíš mě ožralého úplně na šrot, a stejně znenadání se objeví těžko zpochybnitelné údolí, které by na okraji zaprášené nekonečné pláně nikdo nečekal, a já už vůbec ne, stejně jako nikdo neměl ani tušáka, že Marek Michej navlečený v doma uštrikovaném odrbaném svetru přivede pohublou Sýkorku a s vyzývavýma černě podmalovanýma očima do restaurace U Jána ve Skalné, do uličky kousek pod kostelem, a přeci, když si objednala colu a fernet, číšník, kterému tetování vylézalo zpod manžety bílé košile, požadavku neprodleně vyhověl a dál točil pivo a rozléval kořalku a tvářil se, jako by se nechumelilo, a tak ani mě, zoceleného obrovským sousoším přeštických prasat s veškerým syrovým masem uvnitř, údolí, které se v koutku do nedohledna se táhnoucí šedavé pláně zjevilo jako lusknutím umatlaných prstů, nepřekvapí tolik, jak by doopravdy mělo, mrtvé a zaprášené, ale přece jen s trsy žlutavé a neživě zelené trávy, a ještě dál, ale zatraceně na dohled, ostrý a pečlivě prokreslený do detailů, obrys zasněžených nočních Klatov s bílou zimní peřinou na jezuitském kostele a sníh padá na město a u srdce mě bodne, kouzelná čepička Tří veteránů a tenkrát tátovi na ramenou v cukrových křupajících závějích, maličko mě nevidíš, a vločky sněhu, které poletují kolem špicí Černé věže a klobouků na baštách, se promění v jiskřičky a jiskry a plameny se zažehnou a začnou pošlehávat ve střechách a pak chytnou krovy a už baráky plápolají o sto šest a lidi se škvaří v nich, vůbec nestačí vyběhnout, jen zoufalý křik se prodere hukotem a syčením ohně a pach spáleného masa se provlékne oblaky hustého černého kouře a dorazí až ke mně nahoru na šedavou zaprášenou pláň a přerazí chemický smrad vířící kyseliny a louhu, kteří mě pořád ne a ne opustit, hořící sníh, krvavý hořící sníh a silueta Klatov se začne rozpadat a domy se s rachotem a praskotem hroutí a sloupy jisker vytrysknou a zasrší a černý hustý dým se vyvalí vysoko nahoru v chomáčích a chuchvalcích a pak všechno překryje vrstva do běla rozžhaveného uhlí, které se vysype z roštů nehybné, šedé, donekonečna se táhnoucí nepravé oblohy, a bezpečně poznávám, že právě tohle uhlí jsem dva roky přikládal do kotlů ve strojírnách na Zličíně, kolik jsem tam zažil krásných zimních nocí, skoro tak nádherných, jako byla ta jediná s tátou tenkrát v zasněžených Klatovech, a z posuvných nebeských roštů se dál sype zkáza a smrtící žhavou vrstvou překrývá místo, kde se před pár minutami třpytily vločky padajícího sněhu a fest prokreslený obrys zimního města, ve kterém jsem se narodil v nemocnici hned naproti Bouchalce a hřbitovu, a z roštů oblohy, která oblohou není, se hrne víc a víc do běla rozpáleného uhlí a v několika vteřinách se na místě siluety Klatov navrší obrovská žhnoucí halda, a kdo kouká přímo do ní, za pár minut by měl oslepnout, jenže kdepak, to na mě teď neplatí, a čumím a čumím a jediný jasný bílý plamen náhle prudce šlehne vzhůru a od obzoru k obzoru a z rozžhavené hromady uhlí zůstane jen tenká vrstva, nizoučká hranička popela, kterou lehounký, sotva znatelný vítr začíná roznášet po zaprášeném údolí mezi trsy žlutavé a mrtvolně zelené trávy, popela, který v několika okamžicích splyne se všudypřítomným jemným šedým prachem pokrývajícím do nekonečna se táhnoucí šedavou pláň.
Ale ještě než plamen šlehne, půl vteřinky před tím, než se hořící zimní Klatovy promění v šedivoučký popel, vyběhne z rozžhavené hromady navršené nad městem človíček, svalnaté nohy v bílých botaskách se mu míhají o sto šest, bílé trenky a modré tričko s krátkým rukávem, a oheň mu ani trochu neublíží, vyběhne a mizí přes pláň někam do nezbadatelných dálek a pořád v tempu, dlouhý a lehký krok, a jak bych mohl nepoznat přespolního běžce Glaswinklera, jak bych si mohl nevzpomenout, jak v klatovských městských lázních zabočil kolem betonové budky s pokladnou a profrčel žlutě natřenou brankou a pak se ztratil v zatáčce k Tajanovu, dívám se za jeho mizejícími kroky a popel shořelých zimních Klatov splývá s prachem nekonečné šedé pláně, a zdá se mi, že nastala správná chvíle vkročit přímo do třpytícího se a přelévajícího sloupu louhu nebo kyseliny, a vybral jsem si louh, jenže neměl jsem to tempo a jistotu jako Glaswinkler, neměl jsem roky denního tréninku vypěstovaný elegantní dlouhý krok, a louh uhnul dřív, než jsem stačil mžiknout okem a o pár metrů dál se začal smát, stejně jako se začala řezat kyselina, ale byl to strašlivý smích, bublavý a hrozně nízko posazený, a o moc horší, než když se mi louh a kyselina pošklebovaly v piruetách podél sotva znatelné cesty v moři prachu na nekonečné pláni, smích pronikající rovnou do žaludku a do ledvin jako zabodnutý pletací drát drhnoucí v suchém vzduchu, naštěstí to netrvalo dlouho a bublavý smích slábnul a slábnul, jak se kloktavé a houpavé šklebící se sudy bez obručí leskly pořád ve větší a větší dálce, odplývaly a zmenšovaly se a bylo znát, že ví, kam směřují, jenže já vůbec netušil kudy kam.
Netušil jsem, ale než čumět nahoře na pláni, ať alespoň cítím, jak mi při chůzi víří vzduch kolem hlavy, když se lehounký vítr, který rozfoukal popel ze shořelých Klatov, utišil stejně náhle, jako se zvedl, a pustím se dolů z kopce do údolí, pořád lepší než pláň, která se táhne donekonečna, a není se na ní čeho chytit, celý se zpotím, i když se šinu, jen co noha nohu mine, taky kam spěchat, jenže stejně se potím jako přeštické prase, to skutečné, chrochtající v dlouhatánském chátrajícím vepříně kousek od silnice na Plzeň, a uvnitř se mnou začne lomcovat zimnice, stará přítelkyně známá z dopolední a nocí po několikadenním chlastu, tady v údolí zaplněném šedým prachem a nažloutlými a zelenavými mrtvě trčícími trsy trávy se ale obzvlášť vybarvila, a nejen že řádí ve mně, ale poletuje kolem jako živé a názorné obrazy, plachtící červený rejnok se špičatými ploutvemi a ostny na ocase, sotva se vyjeví, promění se v rotující klubko červené pletací vlny a klubko se rozpadne v hemžící se mrak červených špendlíků a špendlíky se rozplynou do smotků dusivé červené mlhy a z mlhy se zase vynoří červený placatý rejnok a zbytek mlhy vycucne a přejede mi po tváři drsnou a mokrou kůží jako kovovým struhadlem právě vytaženým z dřezu ve žlutě vymalované kuchyni, strašně pomaličku jdu dál, pořád dál z kopce dolů a všechno kolem se točí a chvěje a všechno je červené a horké a studené a po páteři mi stéká pot a ruce mi mrznou, červená mlha se mi jako důvěrný šál obtáčí kolem hlavy jako kdysi dávno na velkém řetízkáči na klatovské pouti a škrtí mě kolem krku a vířící červené špendlíky se seřadí do řetězu a provléknou se mi skrz patu a prostupují holeněmi a výš až nahoru do ramen, odkud vyklouznou, jen aby se vrátily zpátky, a dostanu se až úplně na dno údolí a sám se tomu divím, zázrak uvěřit vlastní chůzi, a ze shořelých Klatov nenajdu ani jediné zrnko popela nebo za stéblem se maskující sazi, jen stále stejný, nepostižitelný šedý prach, trsy trávy, které vypadají jako své vlastní posmrtné masky, no konečně, jediný, zato azbestový květ, bílý a studený, dotknu se ho a horečka ze mě spadne jako mokrý kabát odložený v předsíni, zmizí, odleze a vypadne, a i když už se nemusím třepat, stejně se třepu dál, držím se studeného a bílého, tak neskutečně krásného azbestového květu, nelze ho popsat slovy, nelze se o to dokonce ani pokusit.
Ale ne, že by sám azbestový květ nedovedl vyprávět, to dokáže lehce, v barvách, tónech a příbězích hladce se odvíjejících za očima, kde hrdina s tragickým výrazem ve tváři kráčí přímo po čáře obzoru jako po lince načrtnuté tužkou na zmuchlaném papíře, šine si to k osamělé a ještě napůl uschlé lípě, přes záda zažloutlý ovčí kožich a na pravém rameni symbolickou, ale živou holubici, bělavou až sivou, v ruce bytelný provaz, věnec lučního kvítí s převahou pampelišek ve vlasech, jistě, sám nezlomný duch českého národa, kdo by řekl, že azbestový květ podá i komentář sladkým a sametovým hlasem, o kterém jasně, že těžko říct, jestli je to ještě vůbec hlas: “Nezlomný a neporazitelný duch českého národa se jde zas oběsit, možná už po tisící, ale nikdy se mu to nepodaří.” A personifikovaný chlap blýská tragickýma očima, zuřivým prudkým pohybem přetrhne koženou šňůrku, na které mu na krku visí stříbrná mince s českým dvouocasým lvem na rubu i na líci, peníz spadne do prachu a zároveň s tímto gestem vzdoru a zoufalství se hrdinovy oči začnou blýskat ještě mnohem víc, pak chlap rychle a obratně vyšplhá po mohutném kmeni lípy, dostane se k větvím, jednu si vybere, přiváže k ní bytelný provaz a na jeho konci uváže smyčku, přetáhne si ji přes hlavu zdobenou věncem lučního kvítí a dotáhne ji u krku, skočí a oči se mu vypoulí a v krku už dírka jen malá a začne chroptět a škube tělem ve smrtelných křečích a bělavá až sivá holubice mu usedne na rameno, které při výstupu na lípu opustila, věnec z lučního kvítí začne neuvěřitelně rychle vadnout a v prachu se ostře zablyští mince s lvíčkem, nahoře na obloze se otevře a zavře obrovské žluté Vindlovo oko s popraskanými červenými žilkami a hnisem na víčku, otevře se a zavře a zmizí a hrdina s holubicí na rameni chroptí, chroptí a chroptí.
“Nemůže umřít, víš, nemůže, i když by tolik chtěl,” povídá zase azbestový květ a dál už mlčky rozvíjí myšlenku, jak hrdinovi strašné přišly zprávy a poslové běželi ze všech vesnic, ze všech měst, a koně nešetřili, na lovecké trubky zatroubili, ale kromě hrdiny bylo k mání z celého Západočeského kraje jenom dvacet tři lidí, kteří Čechám věrni zůstat chtěli a k českému národu se hlásili, no, nebylo to zrovna moc, ale v západních Čechách nežilo ani milion obyvatel, takže dvacet tři lidí, kteří se rozhodli zůstat Čechy a ohradili se proti dobrovolnému a nenásilnému připojení kraje k Bavorsku, to na druhou stranu nebylo ani málo, hrdina chrčel na lipové větvi, a umřít nemohl, i když by tolik chtěl, a nad čárou obzoru se rozléhal hlas zalykajícího se zvonu a pod jeho kovovým tepem jsem nahlížel do krajiny, kterou jsem měl tolik rád, Tupadské skály se strejdou Altmanem, vodní hrad Švihov a Chudenice s Bolfánkem, kde si v zámeckém parku hrabě Černín píchal heroin nemytou jehlou, a Doubrava, Tajanov a Hůrka s rozhlednou, areálem zdraví a kostelíkem, a byl jsem tak šťastný, že se Vindlovo oko vrátilo na oblohu, jenže nezbývalo než azbestový květ zase opustit, koneckonců sám si to přál a dokázal být tak fascinující a přesvědčivý jak doposud nikdo, koho jsem v životě potkal.
Motal jsem se dál rozšiřujícím se údolím, ve kterém tráva v čím dál početnějších, hustších a živěji vypadajících trsech prorážela nánosy šedivého prachu, a jak jsem se posunoval po hladkých a jemně se vlnících zaprášených liniích, jako pozvolna se rozjasňující přelud se v dálce znovu začaly rýsovat obrysy věžiček, komínů a střech, ale vůbec ne těch shořelých klatovských, a fakt, po pár hodinách jsem doputoval k úplně neznámému městu, a jak se mi, až v žilách usedalo, na nekonečné prázdné pláni a v pustém zaprášeném údolí stýskalo po ulicích a chodnících a zdech, a vstoupil jsem, a ani trochu mi nevadilo, že obvyklá perspektiva se vymknula z kloubů a utrhla ze řetězů tradic a některé ulice mně visely nad hlavou a stejně nahoře, ale víc vpravo, šplouchalo moře s bárkami vhodnými pro akvarel, jenže stěžně a plachty plavidel, stejně jako hlavy zadumaných rybářů v placatých čepicích a vlněných kazajkách se rýsovaly zase dole, naprosto obyčejně a obvykle dole, v klasicky orientovaných rovinách, zatímco vzdálené obzory se prolínaly se zídkami na dosah ruky, a ne že bych se divil nějak moc, co už se dalo dělat, průchod k plaňkovému plotu z hajzlíků Trucovny a do nedohledna se táhnoucí šedavá pláň a ohromná betonová přeštická prasata a krvavý hořící sníh, a stejně, než jsem se po městě s rozvrácenou perspektivou stačil pořádně porozhlédnout, vyhledaly si mě tři hodně obskurní a vypečené figury a mohly se přetrhnout, jak jedna přes druhou vyvolávaly: “Vítáme vás, dobrý den, vítáme vás, skvělé, že jste přišel, upřímné blahopřání jménem pozdravného výboru!”
Tak srdečný a vřelý tón jsem od tak oficiálních, i když tak zvláštně vypadajících figur už po celá dlouhá léta neslyšel a nebyl mi dopřán, přitom jsem byl špinavý, neoholený a ještě v sešlapaných semiškách, a ohlédl jsem se zpátky k pláni zanesené šedavým prachem a šedé nebe nad ní, které vlastně nebem nebylo, najednou zakrylo obrovské žluté Vindlovo oko s červenými popraskanými žilkami a hnisem na víčku a jako kdyby dosahovalo až do pokřivených ulic a falešných perspektiv neznámého města a dotýkalo se mých vlasů a řas a tváře, a cosi konečného a definitivního chtělo sdělit, ale pak zničehonic prasklo a roztříštilo se na milión olejnatých kapek a nažloutle zabarvená tekutina zalila pláň marných cest a marných nadějí, minulosti, která se nemohla nevrátit ani do města, jehož zdi mi po pár krocích uzavřely výhled na donekonečna se táhnoucí pláň mého zbytečného putování samotou a prázdnem. A tři figury mě poplácávaly po zádech a ukazovaly mi cestu a někam mě vláčely, a nemohl jsem si je prohlédnout dopodrobna, ale jen přibližně a také se mi představily.
“Já jsem Spytihněv,” řekl Spytihněv z kresleného seriálu Čtyřlístek, aby mi zdůraznil, že od toho, co bylo, se nikdy nemůžu odtrhnout a ztratit se a uniknout, bílý chlupatý kozel chodící po zadních stejně zručně jako Velkopovický a navíc opásaný staroburgundsko-novoskotskou suknicí. “Tady mám varlata i pyj,” poznamenal Spytihněv a ukázal si pod suknici s pestrým kostkovaným vzorem předním kopytem, které suplovalo dlaň a prsty stejně překvapivě jako učitel výtvarné výchovy chemii, a pak kopytem znova mávnul, aby poukázal na krásy místní lokality. “Stejně jsem bisexuál,” dodal, ale já se ho nechtěl na nic ptát, nechtěl jsem nic vědět, nechal jsem se vláčet jako kožená myslivecká brašna mokrým, studeným a tmavým Slavkovským lesem.
“Rudý Šrouboroh,” podala mi ruku druhá figura a cpala mi k ústům červený nápoj, podle velikosti a tvaru skleničky a důvěrně známé vůně evidentně výrobek na bázi lihové, a zdálo se mi zbytečné bádat, kde a odkud se kořalka tak najednou objevila v červené, ale jinak obvykle lidské pracce, stačil zběžný pohled, aby i pozorovatel nedbalý a přezíravý pochopil, že červená je, stejně jako pro docela nedávno vzduchem plujícího placatého rejnoka, i pro Šrouboroha barvou oblíbenou a milovanou, i když rohy a šrouby, které předpokládá druhá část jeho jména, na rozdíl od spousty rudé barvy jaksi postrádá, no nevadí, chuť kořalky je tradiční a silná a jejímu dárci pokrývá husté a solidně a nepromokavě vyhlížející rudé peří paže a hruď a záda a končí na krku, kde z červené brady v červené tváři vyrůstají krátké bílé a pečlivě zastřižené vousy a ve stejné bílé raší nad červenýma očima obočí a z červené kůže lebky vlas, a od pasu dolů, aby kreace symbolizovala jak oheň, tak vodu, je tělo pokryto kulatými červenými šupinami o průměru čtyř až pět centimetrů, směrem k dlažbě pak model nevtíravě zakončují červené celokožené boty s výraznou špičkou a vysokým podpatkem dosahující do půli lýtek, kolem pasu se vine stejně vkusný červený opasek a místo spony a zipu poklopce trčí vpřed mohutná červená kapří hlava jako originální suspenzor pro dostatečnou ochranu pohlavních orgánů před náhodným poškozením. “Já pohlavní orgány nemám,” řekne Šrouboroh, když zaregistruje můj pohled, a kapří huba zakoulí očima a červená kořalka je opravdu vynikající.
“A já jsem Švýcar, který cestuje mezinárodně,” představí se třetí z pozdravného výboru, chlapík v precizním a nekonfekčním obleku a bílé košili a kravatě a ostatních extra seriózních náležitostech až po oslnivě nablýskané polobotky. “Sex je pro mne stejnou zdravotní nutností, jako pravidelný přísun stopových prvků a vitamínů,” doplní, i když nemohl zaregistrovat žádný můj pohled. A nabídne mi multivitaminovou tabletu, já odmítnu, vezme si tedy dvě a polkne je. Studené modré oči jako by mu účinkem tablet o nepatrný odstín zesvětlely, nic víc.
A tři figury mě zatáhnou do jednoho z křivících se domů a já jdu s nimi jako ovce na porážku a na zdi u vchodu zaregistruji nepřehlédnutelnou ceduli se zlatě vyvedeným nápisem Uvítací výbor, doplněným menšími a méně vyzlacenými písmenky dodávajícími: Odvšivení, akademické tituly, seznamka.
“Vy jste mě čekali?” zeptám se, sám nevím proč.
“Nééé,” mečí Spytihněv. “Čekáme kohokoliv.”
“Jsme Uvítací výbor,” dodává Švýcar, a momentálně nikam necestuje. “Náš sortiment oděvů a obuvi je nepřeberný,” dodá, ale nedívá se na mne.
“Nechal bych si svoje šaty,” říkám a oni se mohou úslužností přetrhnout.
“Vypereme, zašijeme, vyžehlíme,” sděluje mi nejaktivnější Spytihněv, zatímco Rudý Šrouboroh se projevuje jako nemluvný, ale o to důvěrnější a manuálně zručnější společník, každopádně otevírání dveří je pouze jeho práce. Jedněmi z nich vcházíme do koupelny.
“Thajská masáž bohužel až od osmnácté hodiny,” oznamuje seriózně Švýcar, který právě není na cestách, a nikdy by mě nenapadlo, že se bez jakýchkoliv zábran a ve vší tichosti svleču donaha před třemi fantaskními figurami, vlezu do vany a nechám se od nich umýt červenými žínkami a zelenými mýdly.
A jsem umyt a vysušen Šrouborohem, který postrádá veškeré pohlavní orgány, a říkám, že s dovolením, obleču se sám, když Švýcar ve vyglancované kravatě přináší mé džíny, semišky, tričko a sako, vyprané a bez jediné stopy po zašívání, dokonalá technika je dokonalá technika, a pouhým šťouráním se prstem v nose ji těžko dohonit a předhonit.
“Veškerý pobyt hostů je bohatě hrazen, opravdu bohatě,” předchází Švýcar otázku, kterou jsem si ještě nestačil ani uvědomit, a přeochotný Spytihněv mi podává vychlazenou plzeň, bohužel lahvovou, ale neodmítnu, proč bych si neloknul, i když plzeň z flašky nikdy není jako točená. “A jak jste dokázali tohle?” významně si poklepu na džíny, které ještě před dvaceti minutami byly samá rozpáranina a trčící nit, jsem kdovíproč zvědavý na užitý vědecký pokrok na zdejším území, i když jsem si zrovna před chvílí říkal, že ho dohánět nebudu, stačí pár doušků s chutí z milovaných západních Čech, a už mi to nedá.
“Naše thajské zaměstnankyně jsou velmi pilné,” vysvětluje Spytihněv a Švýcar, který se právě nevznáší nad kontinenty, dodává: “Ano, velmi pilné,” a vševědoucně a vstřícně se usmívá, no proč ne, když pilné, tak pilné, ale to už můžou být třeba norské nebo zakavkazské, a do kraje sledovaného Vindlovým okem mi stejně ani trochu nepasují, ne, nezapomínám, že se rozprsklo, ale jak by se mohla rozpadnout jeho podstata, kterou nezdolala ani skutečnost, že až na dvacet tři lidí se veškeré obyvatelstvo kraje osobně přihlásilo k Bavorsku, včetně dětí v právně platném zastoupení rodičů. “A mohl bych je vidět, jako jak to štrikujou?” zeptám se.
Nevím, jak se to mohlo vůbec podařit, ale mile bezprostřední srdečností a atmosférou více než mírného optimismu jako by na zlomek vteřiny probleskla zřetelná a pouze neobyčejně bystrým pozorovacím talentem zachytitelná rozpačitost a nejistota, a mně na pár minut lahvový plzeňský prazdroj vysoce ostrý pozorovací talent laskavě propůjčil, až bodrý Spytihněv opásaný staroburgundsko-novoskotskou suknicí srdečně špitne: “Právě obědvají.”
“Tím líp,” řeknu já, “tím líp.” A ne že by se někdo odvážil nevyhovět jakémukoliv mému přání, ne že by mi někdo byť jen naznačil jakýkoliv nesouhlas, jo, takhle jsem si občas po dvanáctém pivu představoval, nebo spíš to naskočilo samo, aniž bych nějak moc chtěl, jak jako jen zlehka připitý boháč vejdu do bordelu, červené Porsche nechám venku a kurvy se seběhnou a popotahují si mrdací punčochy, jo, nelze nevyhovět, ale než bych napočítal do čtrnácti a půl, vypadneme s povedenou, a tak rychle profláknutou trojkou tvořenou Spytihněvem, Rudým Šrouborohem a Švýcarem, který cestuje mezinárodně, vypálíme z koupelny samý mramor, vodovzdorný koberec a zlatý email na klikách, kohoutcích a kryptonitových žárovkách, je to jen pár kroků, prakticky za třemi až sedmi zdmi, tovární hala jako blázen, šicí stroje a velká okna a holky jako vypadlé z klatovského Šumavanu, tak z roku 1979, možná 1973, hala velká fest, ale pro sto padesát šiček, co se do Klatova sjížděly z Týnce, Strážova, Chlístova a podobně, ne zas tak moc velká, to vydržely jenom ženské z venkova, a hned jsem si pomyslel, že pro ně Čechy z let sedmdesátých nejsou zrovna ten správný a fest pohodlný model, zvlášť když je tady děsně ponuro a šedo, i přes spoustu velkých oken jako napůl zatemněno a sto padesát ženských z bývalého Šumavanu sto padesát hliníkových ešusů v ruce a zkřivenýma lžícema nabírají suché brambory. “Je to jejich národní jídlo,” říká hned předvídavý Švýcar.
“Thajkám to fakt chutná,” přizvukuje Spytihněv. A Rudý Šrouboroh jen souhlasně mlčí, mlčí přímo nepochybně, nezviklatelně a nesmírně intimně.
“Víte, hodně jsem cestoval mezinárodně, a tak dobře znám jejich tradice, vycházíme jim všemožně vstříc,” dodává ještě Švýcar, a ženské z Týnce, Strážova a Chlístova nevypadají, že by trpěly opravdu efektně a procítěně, prostě dlabou, nylonové punčochy, bavlněné pracovní pláště, kdepak Angelika markýza andělů nebo šedohnědý kníže Myškin, jak čí srdce a smysly žádají, ale kdepak tady, takže zase jdeme.
“Trošku bych se porozhlédnul po městě sám,” říkám pak třem vykukům. “Já jsem vlastně nejradši úplně sám.” A možná je to tak, těžko říct, těžko se v sobě vyznat, natož ve vnitřním světě, který pulsuje pod rudým peřím a šupinami Rudého Šrouboroha, ještě pořád mě zaplňuje pocit zcela nadprůměrnými miliardami vyvatovaného pracháče, co přichází hned po snídani v modře žilkované vestě do salónu plného dobře vybavených kurev. “Ale potřeboval bych nějakou hotovost,” oznámím, ano, tohle přání bude splněno a také je a neprodleně, jako se začne odvinovat špona z odlitku, když se do něj zaboří nůž soustruhu, přesune se mi rychle do kapes saka několik set tisíc v českých bankovkách. Něco mi říká, že jinak než česky se tady stejně nemluví, ale proč se neoptat. “Ano, česky,” odpoví seriózně Švýcar, který se právě nepřesunuje mezi kontinenty. “Co takhle poslat každé z těch Thajek z Týnce, Strážova a Chlístova oběd ve výši jejího měsíčního platu?” napadne mě, i když vím, že je to naprostá pitomost, a zdá se mi, že mě nic rozumného stejně v životě nenapadlo, pořád se mi něco zdá, i když zdánlivě klidným pohledem sleduji pravou klopu Švýcarova reprezentativního obleku, který vynikne na obou polokoulích a v jakémkoliv časovém pásmu. “Ano, já na vše osobně dohlédnu,” prohlásí Rudý Šrouboroh zcela bez pohlavních orgánů, a nikdo ze mě není nadšen, a šičky z klatovského Šumavanu úplně nejmíň ze všech, a už vypadnu, jestli se některé představy o tom, jak nejlépe je být sám, nepromítly přímo do mého života tak, že jejich obrysy míhající se na nekonečném promítacím plátnu nocí a dnů nelze nenásledovat, tak sladce a dlouze přiklonit se k nim a propadat se kamsi daleko, ale přece nikam, zavřu dveře Uvítacího výboru doplněného o funkce: Odvšivení, akademické tituly, seznamka a vytratím se do ulic.
A neznámé a neidentifikovatelné město rozprostřené v náhle se zalamujících a křížících se rovinách nebylo vůbec špatné a chlastal v něm kde kdo a leccos se v něm dalo uvidět a leckoho bylo možné potkat v jeho křivolakých uličkách a v pochroumané a roztříštěné, nebo možná jen v naprosto jiné perspektivě, než v jaké jsem byl doposud zvyklý našlapovat v žlutavých semiškách a ve které přibližovat se mohlo znamenat se vzdalovat a kde baráky visely jak ušatí netopýři z oblohy a blankytná obloha prosvítala skrz žulové kostky dláždění pod nohama, jo, jo, a všude všelijakých páprdů a jeden z nich i vyzáblý kostnatý Žid z květovaného šátku, starý známý z rozflákaného švihovského hřbitova, proč ale musel chlastat zrovna ruskou vodku s naloženými papričkami a proč se musel Josef II. v premovaném kabátě procházet zrovna s otlučenou olejovou lampičkou, jako kdyby před pětačtyřicátým rokem hledal českého starousedlíka v Železné Rudě, ono velmi těžko říct, a ještě mnohem hůř vědět, obtloustlý vinař od Hodonína v modré silonové bundě seděl pod kaštany na lavičce v parku, vedle zkrabacené polobotky kytkovanou nákupní tašku s obroubenými okraji, u levé ruky litr, v pravé ruce zavírák a ukrajoval zelený točený salám a úplně bez pečiva žral a žral, a pak ta show doktora Stojka Palečka nebo chlápků z Kambodžy a kdo ví odkud, kýbly krve a dost divných dětí, vedle plave po kalné vodě vyloupnuté oko a lidská játra se ještě třepou, a už si je někdo smaží na litinové pánvičce, z toho by se jednomu snad udělalo zle, ale druhému vůbec ne, účast diváků byla značná a potlesk frenetický a setrvalý, ale mně nepomohlo ani, že ve vůbec nejlepší hospodě s jasně západočeským stoly a ubrusy a zdmi a desítkou gambrinus na čepu byl u každé židle zapasovaný kovový pedál, stačilo sešlápnout, a židle se v klidu roztočila, a v rohu zarachotil uhlák, do kterého se přikládal fernet přesně jako v Ládíčkově snu o Postlerce, jenže právě že Ládíček a Postlerka zatraceně chyběli, scházeli přímo kolosálně a jedinečně a dveří s cedulkou MUDr. Psychiatr bylo naštěstí ve městě plno, proč se u některých nezastavit, třeba tady stojí vyžraný doktor s pokleslými svaly ve tváři přímo před vchodem, vizitku přišpendlenou na plášti a hranatou torbu s lékárničkou a sadou skalpelů přes rameno, červený kříž se leskne, až se blyští, proč nevejít a nevstřebat důvěrně míněnou radu a profesní výpomoc podepřenou diplomem, když ani neobyčejně dobré pivo v hospodě s kovovými pedály zapasovanými vedle židlí nepomáhá a něco nevysloveného a nevyslovitelného pořád tolik schází a srdce bolí, teskně a dlouze bolí, a marně se ptá, jak vlastně vůbec žít, jak se porovnat se smyslem uplývajícího času, jak si povídat na psychiatrickém lehátku s víc než metrákovým felčarem.
“Tak na psychiatrickém lehátku to nepůjde, zkusíme se postavit a dívat se nahoru,” povídá tlustý muž s jedním diplomem v zásuvce bílého, kovového a skleněného psacího stolu a s druhým umělecky zarámovaným na zdi, školním ukazovátkem mi vyvrací hlavu tak, abych se musel dívat do stropu, proč zrovna školním ukazovátkem, sakra, ordinace je nejmíň přes tři patra na výšku jako některé záchodky příliš blízko nádražní haly, bíle vymalovaná a těsně pod stropem ve stěně napravo zeje malé okénko, které přitahuje oči jako magnet kovové piliny. “Ták, díváme se nahoru, pane Motýle,” pokračuje psychiatr, ale torbu s lékárničkou a sadou skalpelů už přes rameno nemá, “na vás je vidět, že potřebujete první psychiatrickou pomoc jako sůl,” pokračuje, no jistě, jako sůl a pepř do otevřených ran, “vy jste na tom psychiatricky špatně tak, jako málokdo,” a s tím ukazovátkem si nedá pokoj, ne, že bych zrovna toužil koukat se na jeho odulý obličej. “Vaše problémy z vás přímo vyzařují, a nebojím se je pojmenovat, jsou to především problémy se sexem, vážený pane, vy totiž nejen, že nesouložíte s normě odpovídajícím počtem sexuálních partnerů, ve vašem případně tedy převážně žen, vy dokonce nejste plnohodnotné a normě odpovídající soulože vůbec schopen, ruku na srdce, vy si ani to, že nejste plnohodnotné soulože schopen, nedokážete dokonce ani přiznat. Vaše nitro, pane Motýle, to je jediné veliké a všemi směry, ano, všemi směry zamotané a zavrtané trauma. Ano, a protože si svou situaci nechcete ani uvědomit, natož se pokusit ji řešit, předstíráte, a to především sám před sebou, vážený pane, že žádný problém, a už vůbec ne v oblasti sexuální, u vás neexistuje, dokonce věc dovádíte do extrému, kdy povyšujete na skutečnost představu, že sex jako takový vůbec neexistuje, ó, jaká čistá duše, pane Motýle, při té vaší sbírce pornografií, podívejme se problému na zoubek, a okamžitě uvidíme, že vy se prostě nejen od mládí, ale přímo od útlého dětství prostě bojíte žen, že ano, máte z nich přímo chorobnou a permanentní hrůzu, kterou se ovšem snažíte všemožnými způsoby skrýt, a to jak před okolím, tak především sám před sebou. Pokud se svěříte do mých rukou, vážený pane, můžeme ale okamžitě začít s léčbou, a to s velikou nadějí na úspěch, na léčbu, pane Motýle, není nikdy pozdě a prostředky, kterých na základě současných poznatků a výzkumů používám, jsou dostatečně účinné na to, abyste se po skončení terapie přestal zabývat planým a traumatizujícím sněním, ale právě naopak začal souložit s normě odpovídajícím počtem sexuálních partnerů, které plně uspokojíte, a váš dlouholetý a vás zcela pohlcující problém zmizí jako kostka cukru rozpuštěná v několika litrech vroucí kávy.”
Psychiatr, do jehož odulé tváře jsem neviděl, mně přestal ukazovátkem pošťuchovat bradu, takže jsem přestal sledovat bíle vymalovaný strop a okénko vpravo vysoko ve stěně a jeho tlustý ksicht jsem najednou spatřil, nebyl to moc veselý pohled, mnohem lepší by bylo u zírání do stropu zůstat, i kdyby mě sebevíc bolelo za krkem, jenže nepříjemný tlusťoch si nasadil brýle s hranatými zlatými obroučkami, sáhl do šuplete kovového a skleněného stolu s trubkovou konstrukcí a vytáhl posranou plenku. “Podívejte se, prosím,” opět se rozhovořil, “tohle je jedna ze zásadních příčin vašich sexuálních problémů, ne-li příčina vůbec primární, vážený pane, jedna ze západočeských plenek, do kterých jste sral až do svých pěti let. Ano, do pěti let, pane Motýle, a to nemohlo zůstat bez následků, to určitě ne.” Vyžraný chlap si mě zadumaně prohlížel. A přitom já nijak zvlášť tlustý nebyl, vůbec ne, a věřil jsem mu, že sraní do plenek až do pěti let nemohlo zůstat bez následků, no bodejť, ještě horší bylo, že mě začala brát strašná žízeň, cítil jsem, jak mi studený pot začíná stékat po zádech, a je mi úplně jedno, jak je to s mými sexuálními problémy, když se nutně potřebuju napít alkoholu ve formě piva, ukončení seance vstoje a dohoda na příštím termínu proběhly v poměrně husté mlze, nicméně stručně, korektně a cituplně, bistro naštěstí otevíralo své pohostinné dveře hned naproti ordinaci.
A točená desítka gambrinus nebyla špatná, a druhá a další sklenice už vůbec ne, prosklená přední stěna bistra se leskla a z pípy vytékal zlatavý proud a šlehal pěnu na půllitrech a k dokonalému štěstí a spokojenosti chyběl snad už jen hrabě Šternberk pařící si nohy v heřmánkovém odvaru, pak se mi ale v hlavě nějak strašně rychle setmělo a dál si pamatuju zatraceně málo, vím jen, že jsem lezl po rozviklaných a napůl ztrouchnivělých dřevěných schodech na bachratou cihlovou věž, a asi v půlce její výšky jsem mrknul ven čtverhranným okénkem v její boční stěně, a fakt, dívalo se do ordinace s vysokánským stropem a odulý doktor s jedním diplomem v zásuvce proskleného stolu a druhým zarámovaným na stěně si na psychiatrickém lehátku plnohodnotně souložil s kostrou, s vybělenou, a jak pohrkávající lidskou kostrou, a ještě mi nahoru vesele kynul tlusťoučkou dlaní a pak jsem vnitřkem ošoupané cihlové věže stoupal ještě výš, ale dřív, než jsem se dokázal vyškrábat nahoru na ochoz a porozhlédnout se po okolí, propadl jsem se skrz prohnilá prkna schodů a strašlivě jsem padal, strašlivě, a ještě než mi dřevěné zábradlí stačilo rozervat vnitřnosti, ještě než jsem se stačil roztřískat napadrť o kamennou podlahu dole, rozhrnulo oponu obvyklé divadélko, špony od soustruhu, co vletí přímo do oka a provrtají se hlavou napříč, a světélkující mech, do kterého se zanořím a dusím se, a tak dál a dokola a přelétal jsem sám nad sebou jako zavěšený na rogalu a dokonale jsem registroval každou sebemenší podrobnost, každou šupinku odprýsklého laku na ubohém dřevěném skládacím stole, za kterým jsem seděl s dlouhými mastnými ulepenými vlasy a čmáral do linkovaného sešitu o sto šest, což samo o sobě nebylo nic moc nového, vidět se takhle, ale ta bílá průpiska za sedm padesát, co se kmitala jako hadí jazýček a ta podezřelá a příliš známá napsaná slova, která zůstávala na řádcích jako právě vyorané namodralé brambory: rozklížená paměť zimy a vzadu, v mezerách mezi zmrzlými laťkami, mezi zelenými prkny pokrytými zmrazky, prosvítá suchá žlutá tráva plná prachu, tráva na vyprahlé mezi podél okresní silnice, u ní plot, plaňky natřené dehtem, dotkneš se… Tak tenhle text jsem si škrábal, když jsem sám nad sebou poletoval venku z těla a vnímal každý sebemenší detail, čmáral jsem a čmáral, a když jsem si dal pauzu tak akorát na půl kafe, písmena jak právě vyorané brambory se s ničím nepárala, a rovnou obživla, proměnila se v hovna různých odstínů hnědi a černi, to když polkla patřičnou dávku živočišného uhlí, šup a hop a koukám, už jsou pod stolem, rozmáznou se, a už nevstanou, takže od kolen dolů mě není vidět, jak jsem ponořený ve sračkách, kterých pořád přibývá, pouhým pohledem tak nelze určit, jestli jsem obutý v semiškách, modře kostkovaných teplých bačkorách s kovovou sponou nebo v zimních polovysokých botkách s kožešinkou, těžko odhadnout jestli mám ponožky zelené vojenské nebo černé vlněné s prosvítajícími žlutavými nitkami, zato lze docela dobře rozeznat, že od kolen až nahoru k pupku, do výšky přesně pět cenťáků pod desku ubohého skládacího stolu hniju zaživa, rozkládám se a smrdím, a není to pěkný pohled, stejně jako nebylo pěkné pohlédnout do tváře odulého doktora duší v ordinaci s příliš vysokým stropem, vůbec ne, jenže mé ruce svírající bílou průpisku za sedm padesát koupenou v papírnictví na náměstí v Přešticích to ani v nejmenším nevadí, jede a jede a kmitá v pomuchlaném linkovaném sešitě jako smyslů zbavená, jako splašená a šílená. Jo, snad tohle bylo trochu zajímavější, ale jinak nic moc, jinak jako obvykle, jak už jsem říkal, špona v oku a světélkující mech a nakonec to se mnou smýklo jako kdyby do nitra sopky, do rozžhavené rudé tekoucí horniny, kterou jsem prostupoval jako duch a stín, ale nezdálo se, že bych hořel, jen jsem přišel o tělo, o oči i o slinivku a jizvu pod kolenem, dokonce i o žlutavé semišky a překrásné manžestrové sako.
Ne, nebylo to špatné, stejně jako předtím desítka gambrinus v bistru s prosklenou přední stěnou, a vnímání zůstalo zachováno, což je možné si potvrdit ve spoustě běžně dostupných příruček, existence sama o sobě, a na těle nezávislá, nic zvláštního, jak vám řekne každý duchovní vůdce, ať už v bílém zřaseném hábitu nebo v kacabajce ověšené přepestrými korálky, a jestli ne, tak není autentický ani podstatný, a nemá cenu platit mu víc než stovku za hodinu, však jaká práce, taková výplata, a rozpálené žhnoucí magma, které snad vyjadřovalo samu podstatu Země a kterým jsem prostupoval jako duch, se bleskurychle přesmyklo a vyvrbila se z něj dlouhá studená chodba jakoby vyvrtaná ve třpytícím se ledu, zdánlivě bez konce a začátku a na průřezu ve tvaru ideálně načrtnutého kruhu o poloměru dva metry dvacet, nebylo mi moc jasné, jak jsem kruh dokázal tak rychle změřit, a kde jsem zároveň se ztrátou těla získal schopnosti, které daleko překračovaly možnosti posuvného měřítka a rýsovací soupravičky, a bílá studená chodba nepatrně, ale přece kamsi pozvolna zahýbala, jenže kam, jsem nevěděl a nedohlédl jsem tam, vnímal jsem jen strašně nádherný zpěv a poznal jsem hned, že tady se nejedná o pozemskou hudbu, ne, nebyla srovnatelná s ničím, co jsem kdy slyšel, a naplňovala mou fyzickou neexistenci něčím nevýslovným, neuchopitelným a fascinujícím, zpěv neznáma, jehož matnou ozvěnu jsem tak důvěrně znal a tak dlouho jsem toužil poznat, co je za ní, za pouhým ozvukem a ohlasem, aniž bych se k samotné podstatě dokázal sebeméně přiblížit.
Nádherný, neskutečný zpěv, jenže než jsem do něj stačil zaposlouchat a ponořit, ozvalo se protivné a pronikavé klapyty klap, klapyty klap, přesně v rytmu, který jsem slýchal celá léta a který doplňovala slova Vincka už nesou na márách, slova, která se mi už tolik roků znova a znova vracela v nocích beze spánku a v těžkých, přízračných snech, a nevěděl jsem proč, opakovala se napořád a za jasných dnů zastiňovala sluneční svit a za dlouhých večerů splývala s úplňkem a nedala pokoje a strašila v hlavě, klapyty klap, klapyty klap, které se přibližovalo chodbou mistrně vykrouženou v třpytícím se ledu a rozdíralo, trhalo a tříštilo na střepy nadpozemský, strašně krásný zpěv a drhlo a skřípalo v mozku, i když jsem jeho plen a záhybů už navždycky pozbyl, klapyty klap, klapyty klap a k mému neexistujícímu tělu docválala oslnivě krásná bytost, celá stříbrná a zářící, kentaur s bílým rohem jednorožce na čele a s blýskavými křídly na bocích, a nádherný bájný tvor vstoupil do mého vědomí stejně samozřejmě jako zákazník do samoobsluhy U Jelínka v Klatovech, v dávno shořelých a na jemný popílek proměněných Klatovech, tak jako ještě méně než šedavý popel zůstalo ze mě, a stačilo maličko, abych pochopil, kdeže andělé, tak krásně dokáže zpívat jenom smrt, jenom ona jediná.
A to, co ze mě po smrti zbylo, následuje cval a plavné pohyby zázračné bytosti a třpytící se, hladce vykroužená chodba v ledu náhle skončí a dívám se do obrovské pronikavě bílé prostory, do vnitřku jako kdyby ohromného pár dnů před Velikonocemi vyfouklého vejce, do obrovské dutiny dokonale vysoustružené v ledovém masivu, do které ústí tisíce úplně stejných chodeb, jako ta, kterou mě přivedl bájný tvor, tisíce a tisíce a ještě tisíckrát víc a marně se snažíš dopočítat a uprostřed se v prázdnu vznáší a pomaličku pulzuje, zvětšuje se a smršťuje bělostná ledová koule, a stojíme u samého jemně vyhlazeného ústí ledové chodby na okraji hrozivé a hluboké propasti a stříbrný kentaur s rohem jednorožce a zářícími křídly se podívá jasnýma průzračnýma očima a najednou pochopím, že pulzující ledová koule představuje samotné srdce světa, vesmíru a možná úplně všeho, co kdy vůbec existovalo a existovat mohlo, studené a mrazivé, a bílé víčko bájné bytosti se přivře, vidíš, už do tebe proniká, už mizíš a mrzneš, už dávno jsi mrtvý a jen přelud, jsi už za zpěvem smrti, a tohle je ledové srdce světa a je mu lhostejná tvá smrt, je mu lhostejný život a jeho zrození a láska a nenávist a dobro a zlo, tak škrtni naději vkládanou do dětských očí, tohle je ledové srdce světa a je mu lhostejné, cokoli existuje, je mu lhostejné, jestli vůbec existuje ono samo, zatím tu ještě je a drží svůj rytmus, ale na ničem mu nezáleží, a nikdy nezáleželo, naprosto na ničem.
A stříbrná bájná bytost s oslnivými křídly a bílým rohem na čele skočí do prázdna, do dutiny, kde pulzuje ledové srdce světa, mávne nádhernými křídly a rozplyne se, jako kdyby nikdy nebyla. A chlad a mráz prostupuje do zbytků mého přeludu víc a víc, to je jediné, co si ještě uvědomuji, ledové srdce světa se zvětšuje a smršťuje se, a na ničem mu nezáleží a je mu lhostejné, cokoli kdy existovalo a existovat bude, a je mu lhostejné jestli vůbec existuje ono samo, ledové krystaly na jeho povrchu oslnivě září, nemůže to být jinak.