Knížka

Vydalo nakladatelství Host před Vánocemi 2008.

Ukázka:

BOJ

Přes den panoval mír. A jeden kluk z Paneláku, Kája Ouhrada, dokonce chodil s náma do třídy. Vždycky dělal děsného frajera a měl strejdu v Německu. Všichni z Paneláku dělali děsné frajery, ale všichni strejdy v Německu neměli. A večer začínala válka. Stačilo, aby se začalo stmívat. A v květnu a v červnu nastávaly bojové podmínky i za světla. Prostě po večeři, v osmnáct hodin středoevropského času.
„Pojď, ty chudáčku, pojď, jestli si troufáš,“ ozývalo se přes Lubskou ulici, která tvořila hranici a bojovou frontu. A prásk, už ji skobičkou z praku měl.
My se kryli za keři pámelníku u zastávky autobusu, Paneláci hlavně za hradbou popelnic. A taky za betonovou zídkou, kterou postavili metr před vchodem samoobsluhy U Krňoula, aby vejít dovnitř nebylo jen tak. „Architekti!“ říkal pohrdavě táta a mračil se přitom.
„Aúúú! Ty vole!“ zaječel Jarda Kasíků, který se nikdy nevydržel krýt. Nejdřív vystrčil svoji velkou palici s velkýma očima, pak vylezl celý a parádně to chytnul do stehna, protože na hlavu se pálit nesmělo. My měli velkou výhodu, že nás vedli dva skoro dospěláci, pihovatá dvojčata Galajdovic z Lampasárny. Mirek byl o půl hlavy větší než Štefan. A měli vzduchovku, každý svoji. A kdo schytal trefu diabolkou, pamatoval si ji stokrát víc, než když ji chytil skobičkou, a nepomohly mu ani nejtlustší tepláky.
„Na bodák!“ zaveleli Galajdové většinou až těsně před osmou, kdy skoro všichni z nás museli domů. A vyřítili jsme se s klackama v rukách na nepřítele. Já, Jarda Kasíků, Pavel Vychodil, habán Venda Pešule, Fanda Tulach, Martin Pařízek, i když bydlel až u školy, Jirka Helmer a Michal Šveců z béčka, prostě kdo ten večer na bojovou frontu dorazil. A jak jsme vylítli s Galajdama v čele, Paneláci začali zdrhat, leda že měli s sebou zrovna Mazáče nebo Horynu nebo Šídla, což byli zase jejich skoro dospěláci. Jenže ti se ukazovali jenom málokdy. Většinou vysedávali nahoře na klandru, jak staví modré autobusy, hulili cigára, a když jsme šli kolem, odflusli na chodník a žvejkli: „Tak co, smradi, neumíme pozdravit pána?“ A my rychle mizeli. Mlátit se s malýma klukama bylo sice pod jejich úroveň, jenže někdy neodolali.
Dvojčata Galajdovic by si na válku hráli pořád, ale jejich armáda neměla zdaleka vždycky čas a náladu. A tak Galajdové vyhlásili každý čtvrtek povinnou vojenskou službu. „Jinak už si na hřišti nezakopáš,“ říkali a zhluboka se vám dívali do očí. A jakoby náhodou vás chytli pod krkem za košili, až jste se začali dusit. Však jejich táta byl major. Říkalo se, že je obden řeže řemenem. Někdy jsem se díval z okna dalekohledem, který mi dal děda, do jejich okna v Lampasárně naproti. Aby ani máma ani táta nevěděli. A vážně, řezal je.
„Na ně!“ „Hovada, hovada!“ „Pojď si, Paneláčku, pojď!“ neslo se teplými večery před začátkem prázdnin a skobičky vyletovaly z praků a suše svištěly vzduchem. Modřiny modraly, zelenaly a žloutly. Museli jsme si odsloužit svůj rok vojny, než do služby u Galajdíků dorostou noví kluci.