Michal Ajvaz Nepřetržitá města
I.
Města, jejichž život ovlivňovala otázka po vztahu k nebeskému archetypu, patřila ještě světu minulosti. Vztah k nebeskému archetypu už byl sice ve všech pěti městech nějakým způsobem zproblematizovaný, ale skutečnost, že otázka po tomto vztahu vůbec byla položena, poutala města k minulosti, k době, pro kterou byl pevný řád ještě alespoň problémem. Nepřetržitá města jsou naproti tomu městy moderního světa, toho světa, který už otázku po vztahu pozemského sídla a nebeského řádu ani neklade. Otázka, která vyvstává v nepřetržitých městech, je jiná, je to otázka po vztahu města a jeho horizontální hranice. Tato otázka nabývá různých podob: objevuje se jako otázka po tom, co leží za hranicí, jaký je status přechodného území, co je okolí a co ještě město, co je kritériem, které rozlišuje domov od ciziny, jako otázka, jestli existuje síla, která je s to se postavit expanzi a stanovit hranici, jakou povahu taková síla má a jestli je blahodárná nebo zhoubná.
Obyvatelé Leonie neznají pocit vlastnictví, neuctívají stálost a neměnnost jako obyvatelé Bersabey. Milují proměnu, každý den vyhazují tisíce věcí a nahrazují je jinými. Ale čím je Leonia novější a neuchopitelnější, tím je zároveň starší, stálejší a předvídatelnější, protože dostává podobu minulých odpadků, jejichž hromady se vrší za novým městem a tvoří jeho větší – a stále rostoucí – část. Nová Leonia se stává jen zanedbatelným předměstím staré, utvořené z odpadků. Nečekaný triumf minulosti je způsoben právě láskou k novému: obyvatelé Leonie tolik milují to, co je nové, že zapomínají na staré, neobracejí se k němu, nedrží je, nerecyklují, nezasazují jeho části do nových celků, jak to dělali obyvatelé Clarice. Minulost se nepřetváří, nezraje, její prvky nevstupují do nových kombinací; jen hnije, rozpadá se a hrozivě se vrší na okraji přítomného. Obyvatelé Leonie uctívají budoucnost, ale chápou ji – na rozdíl od obyvatel Laudomie, kteří chtěli podřídit budoucnost přítomnosti – jako sféru toho, co je naprosto nové, vytržené z minulého i přítomného času. Taková budoucnost, která neuzrála z minulého, minulost nepotřebuje, vyřazuje ji ze hry proměn; tak dochází k tomu, že nesmyslná, planá, nezpracovaná minulost se tyčí na okrajích přítomného a hrozí je zavalit.
A na druhé straně budoucnost, která nevyrostla z proměny minulého, je příliš slabá na to, aby mohla takové hrozbě minulého vzdorovat; kult nového v Leonii spočívá v tom, že její obyvatelé se řítí kupředu v panickém a beznadějném útěku před minulostí. Skutečná budoucnost se rodí z nitra minulosti, zrání sil rozestírajících budoucnost je součástí rozkladu tvarů, k němuž dochází při jejich poklesávání do minulosti. Jen takto zrozená budoucnost je natolik silná, aby mohla odolávat nátlaku hotových tvarů. Obyvatelé Leonie to nevědí, a proto jim hrozí, že jejich zcela nové město bude zavaleno zcela temnou, neprojasněnou, cizí, osudovou minulostí.
Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi. Měla by vyjít letos v nakladatelství Pavel Mervart.
Italo Calvino
Město Leonia se každý den obnovuje: každé ráno se obyvatelé probouzejí v čistých prostěradlech, myjí se mýdlem, které právě vybalili z papíru, navlékají župany zářící novotou, vytahují z nejdokonalejších ledniček neotevřené plechovky a poslouchají nejnovější šlágry z posledního modelu přijímače.
Na chodnících čekají na popelářský vůz zbytky včerejší Leonie, zabalené v čistých igelitových pytlech. Nejsou to jen vymačkané tuby zubní pasty, prasklé žárovky, noviny, krabice a obalový materiál, ale i bojlery, encyklopedie, klavíry, porcelánové servisy: spíš než podle věcí, které se každý den vyrobí, prodají a nakoupí, se bohatství Leonie měří podle věcí, které se každodenně vyhazují, aby uvolnily místo novým. Takže se naskýtá otázka, co je pravou vášní Leonie: těšit se z nových a různých věcí, jak se tvrdí, nebo je odhazovat, odstrkovat, zbavovat se neustále se obnovující nečistoty. Je jisté, že popeláři jsou vítáni jako andělé a jejich úkol odstraňovat zbytky včerejší existence je obestřen mlčenlivým respektem jako rituál, vzbuzující obdiv, anebo možná jen proto, že když jednou někdo něco vyhodí, nechce už na to myslet.
Nikdo se neptá, kam popeláři každý den odvážejí svůj náklad: ven za město, jistě; ale každý rok se město rozroste a smetiště musí ustoupit; objem odpadu se zvětšuje a jeho hromady se zvedají do výše, překrývají se a roztahují po stále širším obvodu. K tomu je třeba ještě dodat, že čím víc Leonia vyniká uměním vyrábět nové materiály, tím je i odpad kvalitnější, lépe odolává času, nepřízni počasí, hnilobě i spalování. Leonii obklopuje opevnění z nezničitelných zbytků a tyčí se nad ní ze všech stran jako vrcholky hor.
Výsledek je tento: čím víc věcí Leonie vyhazuje, tím víc jich hromadí; šupiny její minulosti se spékají v krunýř, který nejde sejmout; město se tím, že se denně obnovuje, konzervuje do jediné, definitivní podoby: do podoby včerejších odpadků, které se vrší na odpadky z předvčerejška a ze všech minulých dní, roků a pětiletí.
Smetí z Leonie by postupně zaplavovalo celý svět, kdyby na její pohoří smetišť netlačila z druhé strany posledního hřebenu smetiště jiných měst, která rovněž odhrnují hory odpadků daleko od sebe. Možná že je celý svět za hranicemi Leonie pokryt krátery z odpadků, a každý má uprostřed metropoli, která nepřetržitě chrlí nové výrobky. Hranice mezi cizími a nepřátelskými městy tvoří infikované bašty, kde se odpadky obou měst navzájem podpírají, přerůstají a mísí dohromady.
Čím víc rostou hory odpadu do výšky, tím hrozivější je nebezpečí sesuvu: stačí, aby se jedna plechovka, stará pneumatika nebo otlučená láhev skutálela po svahu k Leonii, a lavina rozbitých bot, starých kalendářů a suchých květin zasype město jeho vlastní minulostí, kterou se marně snažilo odstrčit, smíšenou s minulostí sousedních měst, která se konečně vyčistí: katastrofa srovná hornatý řetěz špíny, zahladí všechny stopy metropole, která se stále odívala do nového. Sousední města už jsou připravena, aby buldozery srovnala terén, získala pro sebe nové území, rozšířila se a posunula dál nová smetiště.
Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.
Obrázek 1: Geogre Grosz (1893 – 1959).
Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
Obrázky 3- 5: Fotografie z chudinských čtvrtí v brazilských městech. Šedesátá léta 20. století.