Dva přetištěné materiály
V zatím posledním vydaném čísle časopisu Psí víno byla otištěna také následující recenze Jakuba Grombíře, která je zde uveřejněna se svolením jejího autora:
Tento způsob podzimu…
Jan Sojka: Podzimní lidé. Votobia, Olomouc 2006
Motto:
MILUJU TĚ MOJE ALTER EGO (nápis na ohradě Západomoravských strojíren v Třebíči)
Svým způsobem je to zázrak, že si člověk vlastně přečte určitou knížku. To, že čtenář i autor vůbec přišli na svět, že se inkarnovali zrovna do člověka, že jsou gramotní, že si z nepřeberného množství zájmů vybrali zrovna literaturu, že v životě leccos zažili a zároveň přežili…Za to všechno bychom měli být vděční. Ale jaksi to nedokážu, když čtu typickou současnou českou prózu. Jsem už příliš unaven z její zaměnitelnosti, předvídatelnosti, nedostatku ambicí (uměleckých, pochopitelně).
Přitom autor Podzimních lidí Jan Sojka je chlapík nepochybně sympatický, posedět s ním u piva by jistě nebyla ztráta času. Na literaturu to však zatím nestačí. Recenzovaná knížka je autorovou (narozen 1973) první prózou, dosud publikoval pouze básně. Vypráví o partě kamarádů, kteří si hrají na bohému a pak jsou okolnostmi donuceni tuto hru ukončit. Hlavní hrdina váhá mezi dvěma ženami, ani pořádně neví, jestli některou z nich miluje. Anežka jeho zřejmě ano, ale je příliš ovlivněna ideologií ženských časopisů, nutících k permanentnímu hledání ideálního partnera ve stylu dědečka, co měnil, až vyměnil.
Sojka dokáže přesně a s humorem vystihnout obecně známé jevy: stereotyp hospodských plků, agresivní primitivy na vesnických zábavách, rázovité promluvy emeritního myslivce, přitroublou studentku věřící v přízemně účelovou mystiku, slizkého yuppieho na srazu abiturientů. Škoda, že to rozředí jalovými, dětinskými a sebelítostnými „úvahami“. Tento problém s pitváním nitra se však s určitým typem české prózy táhne už od Škvoreckého Zbabělců…
Zděšení z tohoto světa a neschopnost přizpůsobit se jeho hodnotám jsou normální zdravou reakcí, nikoli znakem výjimečné osobnosti či dokonce geniálního umělce. Jak autor sám píše na jednom místě své knihy: „Naše postřehy nebraly konce.“ Leccos je zoufale začátečnické: „V hrudi mi začala tlouct kovadlina.“ Jednak je to nepřesné (kovadlina sama netluče, ale tluče se na ni) a navíc je tato metafora tak otřelá, že se to člověku ani nechce věřit. Spisovatel v Kristových letech by už mohl mít v určitých věcech jasno, a nechlubit se tak silácky, že už spává se ženami a chodí do hospod. Odpustit si pubertální hlášky typu: „Zajímalo by mě, jaký to bude, až budeme dědci a potkáme babiznu, kterou jsme kdysi píchali.“
Sojkovo psaní je ovšem spontánní a přístupné, neobvykle čisté, nesnaží se na rozdíl od jiných debutantů oslnit tím, kolik západních postmodernistů zplagoval. Místy se ale potřebuje pochlubit, že taky něco přečetl, a pak vznikají trapné (tj. zdlouhavé, nefunkční a neobjevné) výklady o Keltech nebo Hieronymu Boschovi. Také občasné pasáže ve třetí osobě nemají jiné opodstatnění, než že střídání vypravěčských pozic bývá pokládáno za znak literární zručnosti; nedozvíme se z nich nic, co by na sebe Štěpán sám neřekl. Vadí tu utahaná lyrika („Tam uvnitř, kde je srdce, nosil sibiřskou zimu.“) i moudrosti za pět padesát („Zbyl tu popel z člověka, jenž zasel zrno a nesklidil ani plevel.“). Když někdo chce psát jako Bukowski, měl by se podobných ornamentů vyvarovat. Také motta kapitol převzatá od Jana Zábrany nebo obsedantně opakovaný leitmotiv podzimu působí, jako by si to spíš než příběh samotný vynutila snaha vyhovět kánonu a být pochválen akademickou kritikou.
V Salingerově novele Franny a Zooey říká hlavní hrdinka: „Já netvrdím, že ho nemám ráda. Jenomže mi už lezou krkem lidi, který mám jenom ráda. A modlím se, abych už jednou poznala někoho, koho bych si vážila.“ Ta pasáž mě napadla, protože Sojkovo psaní se Salingerovi dost podobá: tatáž mladistvá naštvanost, ironicky pozorující všední život a poměřující ho transcendentnem. Ale text Podzimních lidí postrádá kvality, které by ho povznesly nad obyčejnost popisovaného. Napadnou nás i Remarquovi Tři kamarádi, bujaře popíjející, bonmotící a milující, ale také schopni díky vzájemné solidaritě čelit ranám osudu. Ale právě tam, kde se Sojka snaží filozofovat, ukazují se limity jeho psaní. Je to spíše generační výpověď ve stylu Petra Šabacha či Martina Fahrnera, trpící přílišnou doslovností a zůstávající na povrchu jevů. Nabízí se i próza mosteckého autora Pavla Růžka Obyčejný ráj, dosti kuriózní, i když nikoli nečtivý pokus popsat undergroundové prostředí tak, aby to prošlo normalizační cenzurou.
Autor nedokáže své alter ego Štěpána vidět z odstupu, i když je jeho počínání občas dost pochybené (nestuduje ani nepracuje, přesto si může dovolit samostatný byt v centru velkoměsta a přitom pít první ligu – díky podpoře od rodičů, kterou bere až příliš samozřejmě). Závěr knihy je ovšem výborný, zralý. Vypravěč naznačuje, že by ze svých proher mohl do budoucna něco vytěžit. Tady by byl člověk dokonce v pokušení označit Sojkovu knížku za román.
Vlastně tahle recenze není ani tak proti Sojkovi, ale proti té záplavě autobiografických knih, které se díky svižným dialogům a hovorovému jazyku dobře čtou, ale ještě lépe zapomínají (naposledy třeba Daniel Petr). Už je nějak moc těch knížek, jejichž hrdinové vesměs malují obrazy nebo píší básně; jako by problémy této společenské vrstvy byly ze všeho nejzajímavější. Ovšem Sojka je spíše obětí – obětí podivné psychózy, jejímž projevem byla tvarovská polemika mezi Tomášem Kůsem a Vladimírem Novotným, totiž že kvalita spisovatele se počítá podle počtu ISBN. Proto vydal knihu, kde je celá řada nedotažených motivů (např. jaké jsou šance postavy Malíře na resocializaci) a naopak nevyškrtáno to, co je nadbytečné a šustí papírem. Prostinkému příběhu by pak slušel poloviční rozsah. Přes všechny nedostatky ovšem Jan Sojka ukazuje, že má na to, aby časem napsal dobrou knihu, pokud bude nadále tak vtipný i upřímný a zbaví se školácké snaživosti; a hlavně, pokud se donutí psát více o době a méně o sobě.
Jakub Grombíř
Bez svolení jejich autora jsou uveřejněny následující řádky:
24. 9. 2007 Pondělník Portálu české literatury: Kritik co slepý mládenec?
V literárním čtvrtletníku Psí víno (40/2007) napsal moravský kritik Jakub Grombíř recenzi na prozaickou prvotinu Jana Sojky Podzimní lidé – a knížka jeho generačního vrstevníka ho zaujala (míní, že autor „je chlapík nepochybně sympatický“ a „posedět s ním u piva by jistě nebyla ztráta času“) i zklamala; rovněž se netají pokušením „označit Sojkovu knížku za román“. O tom se není zapotřebí přít, každý má svůj názor. Kritik Jakub Grombíř je ostatně též chlapík nepochybně sympatický a posedět s ním u vínka by určitě nebyla ztráta času, leč prohřešuje se právě tím, co vyčítá Sojkovi: nevyškrtává to, co má ve svých kritikách nadbytečné – a co u něho šustí žurnalistikou spíchnutou narychlo do počítače. O autorově knize utrousí rádoby hlubokomyslný povzdech: Na literaturu to nestačí. A co stačí? Co je u něho ta Literatura s velkým L? Vždyť i Škvoreckého Zbabělce vnímá Grombíř jako „problém s pitváním nitra“ – a tuze mu vadí „obyčejnost popisovaného“.
Kritik dozajista ví, že i „obyčejnost popisovaného“ může být základem dobré literatury a kolikrát to bohatě postačí. Nyní si však povšimněme jiné věci, a to prachobyčejného čtení toho, co se v knize popisuje. Grombíř totiž Sojkovi podsouvá, že jeho hrdina „nestuduje ani nepracuje“, a přesto si „může dovolit samostatný byt v centru velkoměsta“, rozuměj v Plzni. A k tomu popíjí „první ligu“! To ale vychyluje prózu do úplně jiného světla – a slušelo by se, aby si Grombíř přečetl Podzimní lidi ještě jednou. Ano, Sojka nikde nemelduje, jak se jeho vypravěč živí, ale na několika místech mluví o jeho studiu – a že ho na rok přerušil, mj. aby dopsal svou knihu. A jak přišel Grombíř na to, že si Sojkův hrdina může platit byt v centru? Vždyť ten přebývá a přespává, kde to jde, celé léto před inkriminovaným časem podzimu například pobývá v bytě přítelkyně, spoustu času tráví na chalupě u kamaráda. Sám autor momentálně obývá prostor na jedné školní půdě, kde by ho mohl náš kritik navštívit – a odtud vyvěrají i reálie prózy. A první liga? Nuže, každý má jinou pijáckou zkušenost.
Kritik dále vyčítá autorovi, že „zůstává na povrchu jevů“. To je samo o sobě klišé jak hrom, v daném případě by však bylo dobré, kdyby si Grombíř víc všímal aspoň „povrchu jevů“. A pokud se ošklibuje nad tím, že problémy lidí, kteří malují obrazy nebo píší básně, věru nejsou ze všeho nejzajímavější (což to Sojka nebo jiní tvrdí?), tak ať rozumuje nad tím, co mu připadá mnohem zajímavější, ne nad tím, na co se podle něho tak dobře zapomíná. Kritik tady promlouvá v pozici slepého mládence: knihy ho nebaví, pronáší o nich proroctví, že všechno už tu bylo, čte však nedbale – a pak klábosí v bludném kruhu. Zbývá první liga.
Vladimír Novotný
Osobně mohu dodat tolik, že s recenzí Jakuba Grombíře na knihu Jana Sojky plně souhlasím. Kromě jediného maličkého detailu, jímž je "problém s pitváním nitra", který se "s určitým typem české prózy táhne už od Škvoreckého Zbabělců". Ale i tady má Jakub Grombíř vlastně pravdu. Jenže mně se ono pitvání se v nitru u Dannyho Smiřického prostě líbí.
Jaký si může udělat závěr o knize Jana Sojky ten, kdo ji nečetl, ze dvou výše uvedených textů, to je ale těžko říci… Pokud jde o závěr, který je možné si učinit o osobních vlastnostech a literárně-kritických schopnostech autorů výše uvedených textů z výše uvedených textů, to už tak těžké říci není... Tento závěr jistěže může být různý podle toho, komu je co blízké, nicméně že jde o dva rozdílné postoje k životu a k literární kritice je velmi zřetelné...
Petr Motýl
Fotografie: Jakub Grombíř ve vinném sklepě, Vladimír Novotný s nakladatelem Romanem Polákem v jeho kavárně Obratník.