Gepard
V pondělním televizním filmovém klubu na programu ČT 2 byly po několik předchozích týdnů uváděny filmy Luchina Viscontiho (od pondělí 27. 11. následují tři filmy Jean-Luc Godarda). Před televizní obrazovku jsem usedl před tři z filmů italského režiséra, ale u žádného jsem nevydržel více než hodinu. Obecně se na umělecké filmy v televizi dívat neumím, u Visconstiho, z jehož tvorby jsem se pokusil sledovat filmy z jeho pozdního období, kde nejvíce ze všeho záleží na výpravě, na precizním smyslu pro každý detail interiéru i dobového oblečení a ve kterých hrají „hvězdní“ herci, mně to už nešlo vůbec. Soumrak bohů je natočen podle původního scénáře, Smrt v Benátkách se svou literární předlohou hodně věrně souzní, u Geparda pro mne ale bylo zpracování Lampedusova textu velkým rozčarováním. Prostředí, v němž se Gepard, o kterém se chci stručně zmínit, odehrává, je určitě věrné, pozdní Visconti zachycuje téměř výhradně z prostředí, ve kterém vyrostl a jehož součástí po celý život byl, totiž bohatou a mocnou smetánku společnosti, přičemž straní aristokratům – není divu, milánský rod Viscontiů je poprvé písemně doložen v roce 1157, přičemž ve 13. a 14. století byla v rukou tohoto rodu vláda nad městem Milánem. A Lampedusa byl šlechtic ze starobylého rodu z jižní Itálie a jeho nádherná kniha se opírá o příběhy z historie jeho rodiny. Je v ní však mnohem více než v detailní popisnosti Viscontiho, než v jeho pozdním způsobu vyjádření formou „filmové opery bez zpěvu.“ Tato forma výborně odpovídá světu próz Thomase Manna, s jejich intelektuálními diskusemi, vytříbeným stylem dlouhých vět a podrobným líčením prostředí horních vrstev společnosti, jejich vztahů milostných i jiných a jejich obydlí, světu próz, jejichž autor (potomek pouhých bohatých severoněmeckých obchodníků) byl velikým znalcem hudby a také aktivním hudebníkem, který v mládí zcela vážně uvažoval o kariéře dirigenta – všechny předpoklady a schopnosti a rovněž vzdělání pro tuto profesi měl. Svět Lampedusova Geparda ale není světem umně zkonstruovaného, formálně dokonalého představení s perfektně ušitými kostýmy a do detailu upravenou, nádherně působící scénou, v Gepardovi jeho čtenář vidí život sám, a to i s jeho škaredou a bolavou stránkou, se smrtí, po níž ten, kdo je jí zasažen, odchází z tohoto světa a nepřichází se na závěr večera uklonit před oponu, aby se po svlečení kostýmu proměnil v jinou osobu, než je ta, kterou hrál. Alespoň první dvě třetiny knižního Geparda ale zobrazují postavy opravdu hodně z masa a kostí, ne herce, jež ukazuje Visconti.
Jistě, je mojí chybou, že opery nenavštěvuji v opeře, kde jedině mají smysl a kam patří. V jednom nejmenovaném pražském kině totiž právě v říjnu, současně s cyklem televizním, probíhal v říjnu Viscontiho cyklus promítaný na plátno a vztahující se, stejně jako jeho obrazovkový souputník, ke stému výročí narození italského režiséra (2. listopadu 1906). V kině, které se nalézá v sále, v němž na plesech tančíval Josef Kajetán Tyl a Jan Neruda, v sále kde koncertoval Ludwig van Beethoven a Clara Schumanová, v objektu, kde studoval hru na varhany Antonín Dvořák. Do kina jsem na Viscontiho filmy ovšem nedorazil a nedocházím do něj již více než půl roku. Své večery totiž až příliš často trávím s Břevnovským zahradníčkem v okolí Břevnovského kláštera, a na Staré Město ne a ne dorazit. Snad někdy…
Ale i přes zaneprázdnění na Břevnově jsem si citát z Lampedusova románu přece vyhledal. A troufám si tvrdit, že tato poloha textu ve Viscontiho filmu byla zcela opominuta.
„Než si šel don Fabrizio lehnout, zastavil se na chvilku na balkónku oblékárny. Zahrada spala, ponořená dole ve stínu. V nehybném vzduchu stromy vypadaly jako ulité z olova. Z výšin zvonice doléhalo báchorečné houkání sýčků. Nebe bylo vymetené. Mraky, které uvítali večer, odpluly kdovíkam: do méně prohnilých končin, kterým proto boží hněv přisoudil menší trest. Hvězdy vypadaly kalné a jejich paprsky se hmoždily, aby pronikly pokrývkou dusna.
Duše knížete se vrhla k nim, nedotknutelným, nedosažitelným, které uštědřovaly radost, aniž za to žádaly cokoliv výměnou. Snil, jako už tolikrát, že octne v těch mrazivých prostorách, pouhý intelekt, vyzbrojený zápisníkem na výpočty, které však budou vždycky vycházet. „To jsou jediné ryzí, vznešené bytosti,“ pomyslil si ve své světácké řeči. „Koho napadne, aby si lámal hlavu s věnem Plejád, se Síriovou politickou kariérou, s postelovými záležitostmi Vegy?“
Bledavý Perleťovec
P. S. A ještě poznámka. Na stanici Vltava v pořadu vztahujícím se k Viscontiho výročí hovořili o jeho díle dva „znalci“, Pavel Melounek (kritik, scénárista, režisér) a Eva Zaoralová (umělecká ředitelka filmového festivalu v Karlových Varech). Je pravděpodobné, že oba znají leccos z historie filmu, ale to, že oba označili skvost italské literatury dvacátého století, Lampedusova Geparda, za podprůměrný text a dokonce za příběh „vhodný tak ke zpracování v telenovele“ vypovídá o jejich vztahu ke kultuře své.
