Vojtěch Kučera 29. 12. 2000
To je ta hodina,
kdy opustils a čekáš...
Ledovka křupe.
Budík jde dál.
Světel
v okolních domech ubývá.
Obrázek namaloval Jerzy Janisch v roce 1939.
Knižní hlídka
V nakladatelství Host vyšla letos na podzim básnická sbírka Vojtěcha Kučery A hudba? Autor je – především v první polovině sbírky – velmi koncentrovaný a velmi přesný a zároveň velmi moravsky lyrický, v rozpětí od idylického parku pod Špilberkem po přízračnou huť v Třinci, byť o Brně se zde píše především. Básně jsou stručné, ale dokáží říci velmi hodně velmi málo slovy. Což je velmi těžké, ale Vojtovi Kučerovi se to ve zmiňované první části knížky opravdu daří. Je třeba tento oddíl vnímat jako celek, pak teprve se jednotlivé básně, zdánlivé útržky z deníku, záznamy všedních událostí, poskládají v příběh osobní ale i v příběh města, kterým kráčí osamělý chodec, postava v české poezii známá a opakující se, která ale stále přitahuje a která má stále co sdělit.
Texty ve sbírce jsou datovány, vznikaly v letech 1999 – 2002. A pak tři roky čekaly na vydání. Vlastně určitě ještě déle, první oddíl sbírky končí datem 29. 12. 2000, a být autorem, tehdy bych jej do nakladatelství poslal. Pokud tomu tak bylo – což je téměř jisté – jde o pět let čekání. Proč knížka nevyšla tehdy? Pro básníka je podstatné, aby se jeho verše dostaly ke čtenářům, k té úzké obci, které poezii čte. Nakladatelství Host v posledních třech letech vydávání poezie velice omezilo a vina není jistě jen na něm. Umění, kterému byla v Čechách v první polovině devadesátých let společnost poměrně příznivě nakloněna, se v následujících deseti letech začalo dostávat opět na její úplný okraj. Což není vzhledem k českým dějinám nic neobvyklého. A z ryze současného hlediska nakladatelství Host je jistě pochopitelné, že vydalo sebrané básnické dílo Petra Hrušky a Bogdana Trojaka a chystá výbor z díla Jiřího Rulfa – tito autoři jsou schopni se prezentovat, a tedy je naděje, že se alespoň něco prodá. Poezie Vojtěcha Kučery je tichá a její autor se na veřejnosti příliš neprosazuje.
„Nejhorší město, jaké jsem kdy poznal,“ říká o Brnu akční umělec a performer Milan Kozelka.
„Tak svítá, nad Svitavou je den,
a Brno Popelka už do střevíčků vklouzla.
Do kapek střevíčku, který byl nalezen,
když ořech obzoru popraskal dechem kouzla.“
Tak píše o Brnu Ivan Blatný.
Chvějící se na této niti mokré ranním deštěm lze spatřit verše Vojty Kučery, pěnkavy a vrabčáky, ne labutě a kormorány, aby se v druhém oddílu sbírky schoulily do tepla bytu a lásky, aby na konci listování knížkou jejich řádky opět rozdrnkaly okapy.
Ta knížka měla vyjít už před pěti lety. Určitě.
Starý Brumlal
Jmenný rejstřík s dodatky
Karel Malich, rodák z Kreditní banky, se bezděčně ohlédl, a to nejsoucí, co předtím bylo před ním, se náhle nacházelo vpravo a všude, a to jsoucí, co bylo za ním, prokazatelně setrvávalo vlevo a nikde. Magické silokřivky posouvaly horu za vnímatelný obvod, rozptýlené epicentrum pohlcovalo to slyšené zrakem, to viděné sluchem se vsáklo do hmatu. V drátěných krajinách vybuchovaly barevné soudní obsílky, stromy rotovaly kolem omlazující osy, ticho diktovalo podmínky pro přežití. Játra jsou centrem vzájemných zvyklostí, za vším je nutné hledat spiknutí. V prašných závějích flirtovala odeznělá křeč, trsy vzpomínek přerůstaly povolený limit. Světelné améby měly polarizující rozkmit, středové osy se zavrtávaly do krůpějí tmy. Jestřábím embryím byly vyšroubovány lidské hlavy, pozitivně lustrované slunce kolabovalo do hovězích bachorů. Zakázané umění bylo, na rozdíl od ilegálního, tvrdě opoziční, kdo se prostituoval s dobou, tomu zlatá rybka neodtajnila stezku k Šedé cihle. Mondénní loutky se proplétaly v komplikovaných vztazích, Malich jim servíroval předžvýkaný semtex. Páteří řízených osudů byl odmítavý postoj, v jednotlivostech se vyžadovalo povinné ručení. Malich měl oko projektanta a srdce mystika, pěsti boxera a hlas nápovědy. Trvalou přízeň vietnamských prodejců si získal odvážným návrhem na laminátové zastřešení Karlova mostu.
Z připravovaného rukopisu Milana Kozelky o českých výtvarných umělcích věnujících se krajinomalbě nebo jiným výtvarným tendencím týkajícím se krajiny či obecněji přírody.
Část plánku Palučinek a okolí
Laskavcové náměstí - “U Pylouse”
"Vždycky jsem byla blondýnka," říká Brumelína Promnutá – Latnatá a pak mlčí až do konce ledna.
Soumračník proskurníkový
Alej s obrazy. Mokrý pes. Zahrada. Kouř z kávy je jako vystřižený z papíru.
-
Když tudy procházelo vojsko, stromy v sadu nepokácelo, ale uřezalo koruny plné narůžovělých květů. Z domu zmizely všechny svícny, ale víc už nic. Ani jediná lžička. V aleji s obrazy ráno v poledne a večer bili vojáci hlavami o zem a štěrkem zasypali všechny kaluže, které se v ní leskly od nepaměti.
-
Kouř z kávy je jako po výstřelu z pušky. Hustý a voňavý. V březovém háji se bělají kříže. O roubení studny se opírá Stašek a v modrých očích mu vesluje loďka, kterou se přes řeku odjíždí už navždycky.
Medoubek Mls
Fotografie: Jakub Beránek
Abstrakce na Valašsku
(abstrakci aparátkem polapil Medák Jehněda)
Knižní hlídka
Czeslaw Milosz je do češtiny často překládaným autorem. Patří k polským autorům, kteří v Polsku zažili druhou světovou válku. A osobně viděli desetitisíce mrtvých, viděli, jak jejich přátele odváželi do transportu, zažili bratrovražedný boj mezi odbojem Zemské armády a prokomunisticky orientovanými partyzány, zažili Němce náhodně chytající a střílející lidi na ulici, viděli do základů zbořená města a spálené vsi. Tvorbu spisovatelů, kteří přežili, tyto zážitky poznamenaly velmi podstatně. Smrti a hrůzy bylo příliš mnoho. Silná gesta a provokace z poezie zmizely, nejsou u Milosze, Różewicze, Bialoszewského, Herberta. Nejsou v prózách Andrzejewského, Borowského a Konwického. Přišla s nimi až následující generace, která válku zažila nanejvýš v útlém dětství. Wojazczek, Bursa, Stachura, Hlasko. Stavět proti sobě tvorbu dvou dějinnými zkušenostmi tak naprosto odlišných tvůrců, jak to ve Welesu číslo 22 činí Norbert Holub s Wojaczkem a Miloszem, je nepřípadné. Spisovatel, kterému se podařilo v Polsku druhou světovou válku přežít, už neměl zapotřebí být rebelem bez příčiny ani beatnikem.
Knížku Miloszova abeceda, jejíž texty vybral a přeložil Václav Buriana a vydalo nakladatelství Paseka v roce 2005 lze jistěže vidět jako příliš univerzitní a chladnou a nedosahující úrovně dřívější Miloszovy tvorby. Koneckonců i poslední v Čechách vydaná Miloszova poezie (To, 2003) je velmi podobná.
Miloszova abeceda je knížkou vzpomínkovou, autor velmi zdůrazňuje své literární úspěchy a svá setkání se slavnými osobnostmi. Jsou zde i úvahy o filozofii, náboženství, dějinách, literatuře, ale osobní vzpomínání převládá. Autor píše kromě známých veličin i o řadě svých přátel z mládí, o zmizelém šlechtickém Polsku, který je tématem jeho rovněž do češtiny přeloženého románu Údolí Issy. Knížka je sestavena z letmých, krátkých črt, kterým ovšem schází přesnost detailu. Charakterizovat osobu na čtyřech, pěti řádcích, aby před čtenářem stála jako živá, je nesmírně těžké, a snad ani nebylo autorovým úmyslem se o to pokoušet. Snad svět amerických a západoevropských univerzit, jemuž je kniha určena, ani nic takového nechce slyšet. A Milosz stál o to uspět u svého publika, což se mu dařilo. Ostatně tisknout na pokračování poznámky autora takovéhoto formátu by pro Čmelák a svět bylo terno, jaké se mu doposud v loterii vyhrát nepoštěstilo. A nejspíš ani nikdy nepoštěstí.
Starý Brumlal
Několik básní z Polska
K výše uvedené poznámce Starého Brumlala si dovoluji doplnit několik básní některých výše zmiňovaných autorů. Tedy poezii vracející se ke druhé světové válce v Polsku.
Bledavý Perleťovec
Czeslaw Mislosz
Ve Varšavě
(úryvek)
Co děláš zde na troskách katedrály
svatého Jana, básníku,
za teplého jarního dne?
Co si myslíš tady, kde vítr
od Visly vanoucí rozvívá do všech stran
rudý prach rumiště?
. . .
Jak mám přebývat v této zemi,
kde nohou lze zavadit o kosti
nejbližších nepohřbených?
Slyším hlasy, vidím úsměvy. Nemohu
nic napsat, vždyť patero rukou
mi chytá pero
a přikazuje vypsat jejich příběhy,
příběhy jejich život a smrti.
Byl jsem snad stvořen proto, abych byl
pohřební plačkou?
Chci zpívat o slavnostech venku v přírodě,
radostných hájích, do kterých
mě vodil Shakespeare. Ponechte
básníkům chvíli radosti,
jinak zhyne náš svět.
Je šílenství žít takto bez úsměvu
a opakovat jen dvě slova,
jež jsou určena, mrtví, vám
vám, jejichž údělem
měla být veselost
činů, myšlenek, těla, písní, hostin.
Dvě zachráněná slova:
pravda a spravedlnost.
Přeložila Vlasta Dvořáčková (Mapa času, Odeon 1990).
Zbigniew Herbert
Pan Cogito přemýšlí o návratu do rodného města
Kdybych se tam vrátil
jistě bych nenašel
ani jediný stín ze svého domova
či stromy dětství
ani kříž se železnou tabulkou
lavičku na které jsem šeptal přísahy
kaštany ani krev
aniž pak žádnou věc která je naše
vše co se zachránilo
je kamenná deska
s křídovým kolem
stojím vprostřed
na jedné noze
okamžik před skokem
nemohu vyrůst
ačkoli míjejí léta
a nade mnou hučí
planety i války
stojím uprostřed
nehybný jako pomník
na jedné noze
před skokem do nezbytí
křídové kolo rudne
tak jako stará krev
kolkolem rostou kopečky
popela
k ramenům
k ústům
Přeložila Vlasta Dvořáčková (Poslání pana Cogito, Československý spisovatel 1991).
Tadeusz Różewicz
Zachráněný
Je mi čtyřiadvacet let
zachránil jsem se
když mě vedli k jatkám
Toto jsou názvy prázdné a jednoznačné:
člověk a zvíře
láska a nenávist
přítel a nepřítel
světlo a tma
Člověka zabíjejí jako zvíře
viděl jsem:
furgony podřezaných lidí
kteří nebudou spaseni
Pojmy jsou jenom pouhá slova:
ctnost a zločin
pravda a lež
krása a šerednost
mužnost a zbabělost
Stejnou váhu mají ctnost a zločin
viděl jsem:
člověka který byl zároveň
i zločinný i ctnostný
Hledám učitele a mistra
ať mi vrátí zrak sluch a řeč
ať ještě jedenkrát označí věci a pojmy jménem
ať oddělí světlo od tmy
Je mi čtyřiadvacet let
zachránil jsem se
když mě vedli k jatkám
Přeložila Vlasta Dvořáčková (Jak světlo pavučinou, Melantrich 1995).
Jaroslav Iwaszkiewicz
Když tak ležím na lůžku
Když tak ležím na lůžku
v nemocnici
každou noc mě budí výstřely na ulici
s dupáním letí po chodbě
cpou se do dveří
tankisté parašutisté
povstalci partyzáni
Co ty jsi za člověka?
Není možná se s tebou domluvit
přicházejí jiní hladí mě
prima říkají prima
přicházejí bijí mě
prima krucifix prima
prima!
A vy co? Táhněte…
My už jsme mrtví
zetlelý prach
na nás mají vyrůst
vysoké hučící stromy
Přeložil Jan Pilař (Hrst vrbových lístků, Československý spisovatel 1981).
Drážďany
Vyprávěl mi Milan Kozelka, že když navštívil proslulou galerii Zwinger v Drážďanech, byl zde jediným skutečně se pohybujícím návštěvníkem. Mimo turistickou sezónu zde byli pouze Němci. A ti nehnutě stáli před obrazy a pozorovali je bez jediného mrknutí oka, bez jediného pohybu paží či prstem. Celý obrovský prostor barokního paláce byl plný nehybně stojících Němců. A mezi nimi pobíhal Milan Kozelka, nadšeně si prohlížel krajinomalby holandských mistrů sedmnáctého století a dlouhé vlasy a vousy mu vlály. Když po několika hodinách Zwinger opouštěl, palác byl stále plný nehybně stojících Němců, kteří se ze svých míst ani o milimetr nepohnuli.
Brumbár