Na vinici Václava Sokola

O výtvarném umění s láskou…

Honoré Daumier

Takhle nějak kdysi advokáti obhajovali a získávali si tím slávu a bohatství. Bylo to asi na něčí úkor, před sto padesáti lety byla těžká doba a lidem se, až na výjimky, vedlo zle. Rozevlátá kresba suverénně popisuje gestikulaci osoby, která se zcela rozpustila ve svém projevu. Neznáme souvislosti a vyjádření dotyčného advokáta není k dispozici. Oproti tomu Honoré Daumier zanechal rozsáhlé a významné dílo, objevitelské ve všech aktivitách: malířství, sochařství, kresbě i politické karikatuře. Ve svědectví současníků (Charles Baudelaire, Camille Corot) vystupuje Daumier skromně i přesvědčivě, a také tím nám dovoluje důvěřovat kresbám, které jsou památkami umění, ale hlavně otiskem života.

Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

O výtvarném umění s láskou…

Lyonel Feininger

Nezdá se, že by nastával věk katedrál. Tyto obrázky se tedy obracejí zpátky, osobou malíře i námětem dřevorytů.
Lyonel Feininger, významný německý malíř a grafik, působící s Kleem a Kandinským na dessavském Bauhausu, musel po Hitlerově nástupu opustit Německo, aby zbytek života prožil v Americe. Ve vlasti bylo jeho dílo prohlášeno za zvrhlé.

Dávno je pryč doba, kdy „společenská objednávka“ vyžadovala veliká shromaždiště uprostřed lidských sídel. Katedrály ve městech, kostely v městečkách, kostelíky ve vesnicích. Mnoho se změnilo. Masová shromáždění se sice občas konají, ale spíš jako velké poutě, kam buď putuje papež nebo věřící nebo se sejdou příznivci nějakého hnutí. Výstavnická architektura, která občas tyto akce provází, pomíjí, dnes je, zítra do pece vhozena bývá. Hodnoty se přesouvají jinam, ale jejich hledání si jistě najde pravdivý výraz.

Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

O výtvarném umění s láskou…

František Bílek

Stovky pomníků Mistra Jana Husa vyrostly v českých zemích v první čtvrtině dvacátého století. Šlo o vyjádření různých postojů: etických, národních i náboženských, které souvisely se vznikem Československé církve, kam (“Pryč od Říma!”) přešlo i mnoho katolíků. “Strom bleskem zasažený věčně hoří” – to je název výjimečné kamenné plastiky, kterou pro kolínské hlavní náměstí vysekal František Bílek. Nacistům byl desetimetrový pomník nepřijatelný, rozebraný přečkal v předmětské ohradě, po válce znovupostaven na odlehlejším a menším náměstíčku blízko evangelického kostela. Překvapuje tam stále svým monumentálním patosem.

Křesťanská zvěst vyzařuje do různých stran. Odpověď Bílkova díla je tak naléhavá a přesvědčivá, že vybízí k ekumenické vstřícnosti.

Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

O výtvarném umění s láskou…

Alena Kučerová

Teplé letní dny připomene tato grafika Aleny Kučerové. Ale pisateli těchto řádek, který neumí plavat, připomene také chvíle rozhodnutí, se kterými má i on své zkušenosti: jakoby ten nevratný okamžik dobrého rozhodnutí (v případě skoku do vody podmíněný uměním plavat) byl tím jediným, krátkým okamžikem čisté Boží blízkosti. Při křtu za nás rozhodovali rodiče, potom my sami při biřmování, při svatbě, ale i každá zpověď to připomene, ten nový začátek, to vykročení, kterým se dá nakouknout do nebe. Podobně je to i s Uměním: živé je jen tam, kde začíná.

Potom, v boji s realitou, je všechno složitější. Pachtíme se a prohráváme, občas se nadechneme pod hladinou, voda cáká a srdce divoce buší, ztrácíme dech i orientaci až do chvíle, kdy poznáme, že správné plavecké tempo umožní nadechnout se a pohyb vpřed je zase novým začátkem. A tak je naše plavecké úsilí rámováno dobrým rozhodnutím a unaveným, ale klidným spočinutím, Bohu díky.

Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

O výtvarném umění s láskou…

Sochy z Burkina Faso a náhrobky puritánů z Nové Anglie

Objekty kmene Nyonyosi národa Kurumba na severu státu Burkina Faso ve střední Africe jsou známé teprve od nedávna. Čtvrtmetrové až metrové kameny byly dole zapichovány do země a měly pomoci ženám ve šťastném těhotenství. Po řadu století „fungovala“ tato krásná forma prosby (nejstarší objekty jsou ze čtrnáctého století), věrně provázející život afrického kmene. Snad je přínosem globalizace, že i my Evropané těmto sochám rozumíme a neodhazujeme je s pohrdáním k „pohanským bůžkům“.

Jeden z náhrobků puritánů, kteří se na cestě za náboženskou svobodou stěhovali do Ameriky a přenesli do Nové Anglie kus té staré. Bylo to v osmnáctém století a zdánlivě naivní prosba dávných zemřelých je pořád čitelná: „Kéž po životě plném odříkání letíme rovnou do nebe“.

Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

   O výtvarném umění s láskou…

   Claude Mellan


q2.jpg

   Veraikon, pravý obraz Kristovy tváře, se umělci snažili vytvořit od nepaměti. Zejména ve středověku téma patřilo k nejoblíbenějším. Otisk na roušce svaté Veroniky předstíral věrohodnost, která fascinovala – vzpomeňme na Turínské plátno, o jehož autentičnosti se vedou vědecké boje, v něčem podobné našim Rukopisným. V různých staletích do té Tváře lidé promítali svou představu Boha a ideál člověka.
   Mědirytina je dílem Clauda Mellana, francouzského rytce sedmnáctého století. Rytectví se tehdy těšilo velké úctě a v dílnách se řemeslo předávalo z generace na generaci. Snad jen tato okolnost umožňuje pochopit dokonalost rytiny. Zdá se, že umělec svou spirálu vrypu začal na špičce nosu a pak už „jenom“ kroužil. Ve vyleštěném ušlechtilém materiálu přidával nebo ubíral tlak na rydlo, a tak vymodeloval vše potřebné. I vlhkost oka dokázal vyjádřit a zachovat výraz tváře: bolestný, soustředěný, svrchovaný. Spirála, blízká soustředným kruhům, dílo přibližuje k abstrakci – kruh je jedním z nejzákladnějších symbolů celistvosti i nekonečnosti.

q1.jpg


   Text Václava Sokola je převzat z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

   O výtvarném umění s láskou…

m1.jpg

  MATKA A DÍTĚ   stojí uprostřed všeho stvoření. Chesterton napsal, že odjakživa platila trojice: otec, matka, dítě – a křesťanství „jenom“ obrátilo pořadí. Umění citlivě reagovalo a madony po mnoho staletí získaly výsadní postavení. Vyvýšeny na oltářích poutních kostelů, staly se obrazem prostřednictví mezi Bohem a lidmi. Malíři si moc nevymýšleli a do tváří madon promítali podoby svých matek, manželek i milenek, do tváře Ježíška obraz svých milovaných dětí. Měli úplně pravdu, vždyť stvoření světa pořád není ukončeno a zásadními aktéry stále zůstávají: MATKA A DÍTĚ.

m2.jpg

m3.jpg

   Text Václava Sokola je převzat z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

   O výtvarném umění s láskou…

   Konstantin Brancusi a hlava z Pobřeží slonoviny


tz2.jpg

 
   Hlava z Pobřeží slonoviny vznikla v podmínkách a z pohnutek velmi odlišných, než jsou naše evropské. Je ale příkladem toho, jak různá východiska mohou nakonec vést ke stejnému cíli. Je-li cílem vyjádřit úžas nad nádherou i tragikou lidského bytí, není rozdíl v kvalitě mezi maskou černošského řezbáře a mramorovou hlavou bílé Spící Venuše.     
   Dílo rumunského sochaře Konstantina Brancusiho bude brzo už sto let staré, u černé masky se věk neuvádí: není důležitý, velké umění stojí nad časem.

tz1.jpg

   Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

   O výtvarném umění s láskou…

   Vincent van Gogh

psz1.gif

   Na malém kousku papíru, perem a tuší, a jaké bohatství života: hvězdy, záliv, zrcadlení světel, město, lodě, hromady písku i kráčející dvojice, krásný, širý svět. Mimoděk, v dopisu bratrovi, ho nakreslil Vincent van Gogh, a aby to dovedl, musel se až k zbláznění oddat svému umění, jsa „spjat se zemí pouty více než pozemskými“, jak v jiném dopise bratrovi napsal.


   Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.

Na vinici Václava Sokola

   O výtvarném umění s láskou…

   Jaroslav Bárta

v2.jpg

   Ve znamení kříže začíná postní doba. „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“ – říká kněz při udílení popelce. Je to tvrdá řeč zejména pro rozmařilou současnost, v níž se často potkáváme s líbeznou podbízivostí reklamy. A přece je kříž všude kolem nás i v nás, a to nejenom v kostele na hřbitově. I ateisté používají křižovatek a já beru důchod díky překročeným šesti křížkům.
   Tento kříž nevznikl kontemplací zbožného umělce, byla by to zvláštní náhoda, kdyby takový pracoval na stavbě mostu u Teplic. Neznámý pracovník Staveb silnic a železnic izoloval dehtovými záplatami spoje těžkých panelů a fotograf Jaroslav Bárta vyfotografoval deset různých křížů. Udělal z nich metrové zvětšeniny a někdy koncem sedmdesátých let z nich uspořádal výstavu v Lomnici nad Popelkou. Ty kříže byly drsně krásné, jejich opravdovost zahnala jakékoliv estétství. Na vernisáž se sjelo plno lidí, Jim Čert hrál na harmoniku, zpíval svoje krákoravé písně a místní policie měla pohotovost. To už je hodně dávno, od té doby vznikly další miliardy křížů ve smyslu fyzickém i duchovním. Je závratné, že všechny ukazují ke kříži Kristovu.

   Převzato z věstníku farnosti u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava v Praze Vršovicích Svatováclavská vinice.