Slavomír Kudláček Hora bez vrcholu

Kyvadlo                                         Takhle se chová život bez života.
                                                     Mdlý způsob zájmové privátní existence.
                                                     Takhle máme svá rána
                                                     v kterých se schyluje k býlí.
                                                     Stesk se stal skálou opodál.
                                                     Útlý je paprsek, vycházející ze tmy
                                                     útlý a zlomený v euforii
                                                     kdy vidíš, že se tobě i k tobě
                                                     vztahují ruce, jak sladce vzniklé omyly…
                                                     Rozhodla-li se však pro mne
                                                     některá tvoje část, já zlomím vlas
                                                     a nepůjdu už dál…
                                                     Daleko nedohodím kyvadlem
                                                     jehož odhození je úkol
                                                     kterému nerozumím, ale od něhož
                                                     nemám na vybranou.

 

jm5.jpg

Vzkaz od domova                           Dost teda. Mraky bolí
                                                     a podobají se velrybám.
                                                     Dne dneska života bez života
                                                     dotkla ses jako cesta, kterou
                                                     zdá se, už nevyplním.
                                                     Odejdu jinam
                                                     kde dálná obrazovka moře zrní
                                                     kmitočtem dlouhých lodních dnů 
                                                     kde vítr vyjevuje dávná zadání
                                                     kde nevystačíš s chůzí
                                                     odkud je třeba se nevrátit.
                                                     Aby se Dálce, roztrhlé v srdci
                                                     dostalo prosby a zadostiučinění
                                                     které si zaslouží
                                                     jako vítězství nad tímto stoletím.
                                                     Odejít. To je vzkaz od domova.

jm1.jpg 

Vzorec návratu                              Jako kluci jsme kdysi
                                                     řešili tento model štěstí:
                                                     Co je nejkrásnější…?
                                                     Být farmářem pastvin
                                                     námořníkem moří
                                                     nebo tulákem bez hranic?
                                                     Byli jsme tehdy dost
                                                     trampové a tak to bylo jasné…
                                                     Prošel jsem od té doby
                                                     veškerým názorem
                                                     a nabyl ani jeden z nich.
                                                     Hospodský povaleč
                                                     s rukama na stole jsem byl
                                                     a podle přísného vzorce návratu 
                                                     už s tím teď neudělám nic.
                                                     Ale tulák se mi zas vrací!
                                                     Jako by obešel svět
                                                     zmírnit trápení chtěl a teď 
                                                     k smrti prašný a unavený
                                                     zvoní a čeká u dveří.
                                                     Pojď ven !

 
jm2.jpg

Dvojosý kompas                             Proto nemůžu zůstat
                                                      a proto nemůže zůstat
                                                      dnešní den. S tebou
                                                      tam na té křižovatce
                                                      jako dvojosý kompas kříž
                                                      musel jsem na nebi roztočit
                                                      obtížen vlastní touhou a časem
                                                      obtížen všemi bývalými sny
                                                      a bez přípravy a rozmyšlení
                                                      bez ještě dalšího slova návratu
                                                      jehož motýlí efekt by mohl změnit Svět
                                                      tě nechat odejít. S chvěním
                                                      v rukách, v hrdle, s přízraky
                                                      v klíně i v kolenou
                                                      uprostřed křižovatky cest
                                                      barevně převlečených aut
                                                      kde můj klukovský slib dálce
                                                      musel být obnoven.
                                                      Musím jít
                                                      k prvoobyčejným obzorům světla
                                                      plout a lézt
                                                      jako trochu už zničený blázen
                                                      s tou, která chodí se mnou
                                                      s tou, s kterou chodím já
                                                      s tou, kterou o mně nevíš
                                                      s tou, co mě vídá a odpovídá
                                                      na mé vidění.
                                                      Jako milostná země na severu
                                                      daleko od hranic
                                                      našeho stádia bezmoci. 



jm6.jpg

 

Delta let                                           Čas není dlouhý, jen příkrý.
                                                       Šplýchá vodou, nebo dokonce
                                                       pohlcuje ostrovy a tyrany.
                                                       Na mne zůstalo místo na tamté skále!
                                                       Hele, jak slunce laškovně svítí
                                                       aby mne provedlo po okolí
                                                       aby se dotklo v libovolné chvíli.
                                                       Ztratil jsem zájem skoro o všechno
                                                       kromě cesty! Jako v mládí. Jít
                                                       nohama po skále, prostupován
                                                       kamenným stářím okolností.
                                                       Krystalizovat, usazovat se a břidličnět
                                                       v nepopsatelném ústí delty let
                                                       a jako skála prokazovat neschopnost odolávat.
                                                       Létat co neviditelný z větru
                                                       do něhož občas dítě
                                                       přihodí bezelstně hrst trávy
                                                       a uvidí tě!
                                                       Čas není příkrý, jen dlouhý.
                                                       Když stoupáš od chvíle ke chvíli
                                                       na tamtu vzdálenou horu bez vrcholu.

jm4.jpg
 

     Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).


    


Slavomír Kudláček Jak vítr z borovic

Náhlé opodstatnění všeho
co se dálo a stalo
náhlé, jak vítr z borovic
když čekáš na autobus z domu.

Černá omítka popraskala
dlouhé dny úpornosti i zoufalství
se zcelují. Zocelen
vynucovaným přežitím vstupuje člověk
do mezí náznaků, které ležely zneuctěny
jako nerozpoznané opory skutečnosti.

Ale na ledacos je pozdě...
Nekonečno se ujalo vrcholu
vláhou dětství a dětinství.
Obzor ozářil
rozsáhlé oblasti pastí
stříbrným kruhem vod.

Nebylo v ničí moci to zjistit.
Vyhnout se stinnému údělu
podobných osudů.

Nekonečno je malé a křehké
v odhadnutelném obsahu lebky
a dovede tě odvést
zadními dveřmi
na poslední autobus.

vu5.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

  Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Žena všech příčin

Nahá jde ulicí.
Zabloudila z tisícihlavého snu.
Jde kolem výloh, kde se zrcadlí
kde kdo by ji rád
obejmul, připomněl
připoutal, připočítal
díval se zblízka !
ale ona jde – bohyně podvečera
jedna za všechny
v obecné nahotě těla

jako by ve tmě vpředu 
a v síti jejích vzdechů
mohlo být něco
co se docela neví
kde ale tráví svět časy
a čím poměřuje činy
co má rozhodný význam
pro natažené větve večera
a všechno, čeho se   
dotkla kdy ruka člověka…
  

lmakintosh-school.jpg


   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

  Fotografie: Hlavý jezdec.


Slavomír Kudláček Starý svět

Temný mrak elektrárny
visí nad světem
kterému uvadá hlava.
Krajiny se mu rozlily.
Tam u kořenů ví své.
Ale hlava mu padá…

vu4.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

  Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Dýchání jarního světa

Být obklopený lehce
krutými zpěvy hlíny
a čarosvitem hvězdných Pomíjení
za noci Úplňku odevzdávat mízu

vydat Knihu svých mrtvých
názorů a definic
příručku opice pro jepice

koupat se v plavebních
komorách hájů
které se za nocí vypouštějí
i s utopenými.

vu3.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

   Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Město mezi městy

vu2.jpg

Kapkami po skle vtéká
do přikovaných očí
cesta Polabím. Udobří málokoho
když do bledého sněhu déšť
a teprv únor ; do jara dál
než do Hradce.

Pohled na Labe černošedé
tě nikdy nemine. Není co
hledat v polích.
Je tu aspoň co ztratit?

Cesta Polabím do Hradce
v únoru roku bez legrace
je obyčejná jako úterý.
Málo z ní zůstane na jazyku
a na srdci jen zvyk
s jeho zbytkovým pálením.

Kuňka, loď příštích moří
přistižená tu třetihorami
shlíží na teplovody, hypermarkety
a mimoúrovňové křižovatky zimy… 
Vrátí se vůbec jaro
do neskladného bloudění?

                                                            (poznámka:  Kuňka – hrad Kunětická Hora)

vu1.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

  Fotografie: Hlavý jezdec.


Slavomír Kudláček Lom na úbočí

Tam v černé vodě lomu
k němuž jsme sestoupili z hory
se pod dohledem skalních tváří
zabělalo tvé obětované tělo.

Většina věcí na dosah.
Daleko vedly hřbety
a smrt se zdála vyvěrat
ze skal, na dotek krutých.

Nazí jsme lezli dolů.
Dál…? Déšť na jevišti.
Život na jedno pouhé žití.

tru1.jpg

tru2.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).

   Obrázky: Ukradeno z internetu.


Slavomír Kudláček Sněhová bouře

Kdybys teď viděla mraky
nad Luží, jak se valí
schoulila by ses ke mně
nikdy by nepřestalo sněžit.

Kdybys teď slyšela vítr
od hor, jak drásá větve
co v létě rodily věrně…
schoulila by ses ke mně.

Obrazy letí
zmačkané, potrhané
hraběnčin pustý hrad
má do tmy vytesanou štolu.

Nedýchat leda, a čekat nečekané.
Na návrat…?  Čeho ?
My jsme tu byli spolu !

tram4.jpg

   Fotografie z Luže: Hlavý jezdec.

Dopis

Ahoj Petře,

objevil jsem na internetu tyhle vrata z ostrova Mull s básničkou:

y-poetry-gate.jpg

Její eventuální překlad by mohl znít:

Ať jsi žena nebo muž
jdeš sem nebo mizíš už
ať jdeš brzo nebo chvátáš
koukej zavřít tahle vrata.

Dobrý, ne? Pak, že poezie k ničemu není.

Ahoj, Slávek.

Slavomír Kudláček Den, kdy jsi nemohla přijít..

Ulomím si kus noci
a sním ho namočený do mrazu
v hodině za oknem, co nahlíží.
Chtěla by domů
ale já nepoznávám ji
a proto bude muset, tak jako jiné
odejít.

Odlétnout k sedmi horám
kde se setkává své se svým
To, co se chtělo stát
s tím, co se nakonec stalo.
Život se smrtí.


rt1.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).


   Obrázek: Ukradeno z internetu.