Michal Ajvaz Nepřetržitá města

Italo Calvino

k1.jpg

   Když ti budu vyprávět o Pentesilei, měl bych začít popisem příchodu do města. Ty si jistě představuješ, jak se zvedá z prašné roviny pás hradeb, jak se krok za krokem blížíš k bráně střežené celníky, kteří se podezřívavě dívají na tvé rance. Dokud neprojdeš branou, nejsi stále ve městě; projdeš pod klenutým obloukem a octneš se uvnitř města; obklopí tě jeho kompaktní tloušťka; do kamenů je vryta jeho podoba, která se ti odhalí, budeš-li sledovat její hranaté kontury.
   Pokud si tohle všechno myslíš, mýlíš se: v Pentesilei je to jinak. Jdeš celé hodiny a pořád ti není jasné, jsi-li už uprostřed města nebo ještě venku. Jako jezero s nízkými břehy, které se ztrácí v bažinách, rozkládá se Pentesilea na míle kolem jako rozlitá polévka: vybledlé činžáky, které se k sobě obracejí zády na pichlavých loukách mezi prkennými ohradami a plechovými kůlnami. Občas po stranách silnice zhoustnou stavby s ubohými fasádami, některé vysoké a jiné nízké, takže to vypadá jak vylámaný hřeben, a užuž se zdá, že se o kus dál oka městské sítě stáhnou. Ale když jdeš dál, nacházíš stále jen další neurčitá prostranství, potom zrezivělé předměstí dílen a skladů, hřbitov, pouť s kolotoči, jatky, dostaneš se do uličky s vyhublými krámky, která se ztrácí ve skvrnách opelichaných polí.
   Když někoho potkáš a zeptáš se: – Kde je Pentesilea? – opíše rukou kolem sebe kruh, takže nepochopíš, chce-li říci: "Tady", nebo "Ještě dál", nebo "Všude tady kolem", anebo dokonce "Na opačné straně".
   – Kde je město – naléháš.
   – Chodíme sem každé ráno do práce – odpoví ti někteří, a jiní: – Vracíme se sem vyspat.
   – Ale kde je město, ve kterém se žije? – ptáš se.
   – To musí být tam – řeknou a někteří zvednou ruku šikmo před sebe směrem k temným mnohostěnnům nakupeným na obzoru, zatímco jiní ukazují za tvá záda na jiné špičaté přízraky.
   – Takže jsem je přešel a nevšiml si toho?
    – Ne, zkus jít ještě dál.
    Jdeš tedy dál, procházíš jednou periférií za druhou, až přijde čas, kdy musíš Pentesileu opustit. Ptáš se, jak se dostaneš z města; procházíš znovu řadou předměstí, roztroušených jako pigmentové skvrny; přijde noc; rozsvěcují se okna, někde jinde hustěji.
   Nakonec se vzdáš snahy pochopit, existuje-li – ukrytá v některé prohlubni nebo vrásce tohoto neohraničeného okolí – nějaké Pentesilea, kterou by ten, kdo už v ní byl, mohl poznat a rozpomenout se na ni, anebo je-li Pentesilea jenom svou vlastní periférií a má svůj střed na kterémkoli místě. Otázka, která ti teď začíná hlodat v hlavě, vyvolává větší znepokojení: existuje mimo Pentesileu nějaké mimo? Anebo, ať se vzdaluješ z města, jak daleko chceš, chodíš pouze z jednoho okraje na druhý a nikdy z města nevyjdeš?

pentesilea101.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký.  V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972. 
   Následující řádky jsou poslední ve Čmeláku a světu představenou ukázkou z knihy Michala Ajvaze, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

V.

   V Pentesilei se ukazuje další důsledek ztráty míry: zmizel rozdíl mezi centrem a periferií. Ztratilo se centrum, Pentesilea se stala svou vlastní periferií. Marco Polo se na svých cestách setkal s městy jako Laudomia, s městy, jež toužila udržet svou identitu, a proto chtěla zrušit periferii, tedy prostor, který vždy nějak identitu města narušuje – tato města chtěla být pouze centrem. V Pentesilei se jakákoliv mez rozpadla a spolu s ní zmizela předem daná identita. Proto město nemůže mít žádné centrum, které by bylo vzorem a normou pro jeho periferie. Pentesilea je snad jen jiným jménem pro Trudu. Truda byla městem nekonečného opakování téhož, městem, které nemá žádné okolí, protože nesnese jinakost ani za svými hranicemi; v Pentesilei poznáváme blíže povahu tohoto nekonečného města: je to jedna jediná nekončící periferie.
   Cílem výstavby Pentesiley bylo osvobození od vlády centra, které mělo být osvobozením od služby tradici, od jistot neproblematického řádu i od touhy po vlastnění jistoty; výsledkem je však beztvaré rozlézání, které se nesetkává s žádnou hranicí, je ještě smutnější než vláda přísného řádu a vede k ještě nenarušitelnější identitě. Bylo tedy zrušení starého centra omylem? Zdá se, že ne, stará centra musela zaniknout, starou míru nebylo možné udržet. Musela se zrodit nekonečná města bez center, s dlouhými průhledy geometrických perspektiv a s tanci igelitových sáčků, které vítr honí po širokých prostranstvích. Život v těchto městech je čekáním, snad na nové centrum, snad na obyvatelnou periferii, snad na něco jiného, než je centrum a periferie, na něco, pro co ještě není žádné jméno.
   Zdálo se, že Marco Polo našel nejvíc štěstí v Tecle, ve městě lešení, jehož obyvatelé se vzdali jakékoliv snahy po vlastnění. Ale možná Teclany oklamala jejich moudrost, která jim zabránila, aby je jejich touhy zavedly do slepé uličky vlastnění nebo do slepé uličky čiré funkčnosti. Možná je třeba dlouho žít ve slepé uličce, ve vzdálenosti od pravdivého smyslu a čekat na uzrání nového tvaru. Je třeba prožít doby, ve kterých se smysl skrývá, ale ve kterých se hromadí síly a zrají nové tvary, obrazy a zákony. Odměnou za trpělivost a povzbuzením ve vytrvalosti, které je k čekání zapotřebí, jsou chvíle, kdy i nejpustší betonová pláň zazáří magickou krásou.

 pentesilea102.jpg

   Obrázek 1: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázek 2: George Grosz (1893 – 1959).
   Obrázek 3: Giorgio di Chirico (1888 – 1978).

Michal Ajvaz Nepřetržitá města

IV.

   Každé rozlišení řádu a chaosu, tvaru a beztvarého platí jen v rámci určité zkušenosti a určitého jazyka. Pro pastýře je diferencovatelnou a pojmenovatelnou krajinou příroda, město je místem konfuzního, nerozlišeného chaosu. Pastýř nerozumí jazyku, který vytváří rozdíly mezi částmi města, žije v jazyce, který pojmenovává rozdíly mezi různými pastvinami a mezi různými skalisky, protože tyto rozdíly hrají roli v událostech jeho života a formují očekávání možného.
   Splývají však města do nerozlišitelného chaosu skutečně jen pro oči pastýře, který nezná jejich jazyk? Nestala se nerozlišitelnými pro každého? Nenastala už situace, kdy města nepřipouštějí možnost žádného jazyka, který by je rozlišil a pojmenoval různými jmény? Viděli jsme, jak se nepřetržitá města rodila z pohybu svobody, který rozbíjel meze a který v prostoru, jenž potom zbyl, prosadil to nejfunkčnější uspořádání. A protože vše, co se osvobodilo od dřívějších mezí, muselo být nejlepší a smělo podléhat pouze funkčnosti, dokonalý funkční vzor se mohl jen donekonečna opakovat – a tak všechno bylo nakonec stejné, ztratily se rozdíly, a tím i možnost jazyka. Všichni se začali podobat pastýři, pro kterého všechna města splývají a který v nich beznadějně bloudí. Tvar dokonalé organizace, který se zbavil všeho chaotického, byl odsouzen k nekonečnému opakování, a vytvořil tak prostor, jenž je ve své nerozlišitelnosti čirým chaosem. „Města se smíchala dohromady.“

cecilia91.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k9.jpg

   Vytýkáš mi, že tě každé mé vyprávění přenese přímo doprostřed města a neříkám ti nic o prostoru, který se rozkládá mezi jedním a druhým městem; zda jej pokrývají moře, žitná pole, modřínové lesy nebo bažiny. Odpovím ti jedním příběhem.
   V ulicích slavného města Cecilie jsem jednou potkal pasáka koz, který hnal podle zdí vyzvánějící stádo.
   – Kéž ti nebesa žehnají, člověče – pozdravil a zeptal se: – Můžeš mi říci jméno města, v němž se nacházíme?
   – Kéž tě provázejí bohové! – zvolal jsem. – Jak můžeš nepoznat přeslavné město Cecilii?
   – Slituj se nade mnou – odpověděl – jsem jen kočovný pastýř. Někdy se stane, že já a kozy musíme projít městy, ale nedokážeme je od sebe odlišit. Ptej se mě na názvy pastvin: ty znám všechny, Louku mezi skalami, Zelený svah, Trávu ve stínu. Města pro mne nemají jména: jsou to místa bez zeleného lístečku, která oddělují jednu pastvinu od druhé a kde se kozy plaší na křižovatkách a rozutíkávají se. Já i pes se naběháme, abychom udrželi stádo pohromadě.
   – Na rozdíl od tebe – řekl jsem – já rozeznávám jenom měst a nerozlišuji to, co je kolem nich. Na neobydlených místech je v mých očích každý kámen stejný a každá tráva mi splývá s jinou trávou.
   Od té doby uplynulo mnoho let; poznal jsem ještě mnohá města a procestoval celé kontinenty. Jednoho dne jsem procházel mezi stejnými bloky domů: zabloudil jsem. Zeptal jsem se kolemjdoucího: – Kéž tě nesmrtelní bohové chrání, můžeš mi říci, kde jsme?
   – V Cecilii, kéž by tomu tak nebylo! – odpověděl mi. – Už dlouho já a kozy chodíme jejími ulicemi a nemůžeme se dostat z města…
   Poznal jsem ho, přestože měl dlouhý bílý vous: byl to ten pastýř, kterého jsem tenkrát potkal. Šlo za ním pár olysalých koz, které už ani nepáchly, jak byly jen kost a kůže. Okusovaly papíry v koších na odpadky. -
Není možná! – zvolal jsem. – I já jsem vstoupil do jednoho města, nevím už, jak je to dávno, a od té doby se stále jen proplétám jeho ulicemi. Ale jak jsem se dostal, kam ty říkáš, když jsem byl tehdy v docela jiném městě, hodně daleko od Cecilie, a ještě jsem z něho nevyšel?
   – Města se smíchala dohromady – řekl pasák koz – Cecilia je všude; tady musela jedno ubýt Louka nízkého šalvěje. Mé kozy poznávají tu trávu na dělícím pásu dálnice.

cecilia92.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký.  V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

Obrázek1: Jose Solana (1886 – 1945).
Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
Obrázek 3: Giorgio di Chirico (1888 – 1978).


Michal Ajvaz Nepřetržitá města

III.

   Leonia i Truda byly poznamenány zborcením míry: v Leonii se rozpadla míra jako pravidlo uzrávající z minulosti, v Trudě zmizela míra jako pravidlo vymezující místní řád. Také Procopia je městem, v němž zanikla míra. Stejně jako v Trudě to byla míra, která zabraňuje nekonečnému růstu; tentokrát však nešlo o expanzi navenek, ale o růst dovnitř, o zaplňování prostoru, které ponechává stále méně volného místa k pohybu. Nekonečné množení se stejně jako v Leonii osvobodilo od míry tradice, a toto osvobození od minulosti nakonec i zde vedlo k vládě minulého; rozdíl je jen v tom, že v Leonii vládla minulost v podobě mrtvých odpadků, které se neúčastní utváření přítomného a budoucího, zatímco v Procopii vládne minulost v podobě neměnné matrice, která formuje vše přicházející, a která tak z budoucnosti a přítomnosti dělá pouhý odraz minulého. Opakování téhož a nekonečné množení je nastoleno týmž pohybem, pohybem, který se uvolnil po rozpadu míry; vše, co se objevuje, je minulé, je pořád stejné a množí se tak rychle, že už za chvíli nezbude žádné volné místo vůbec pro nic. „A letos, když zvednu záclonu, vidím, že okno rámuje už jen samé tváře: od jednoho rohu k druhému, ve všech rovinách a ve všech vzdálenostech vidím jen ty kulaté obličeje, nehybné a ploché, na rtech náznak úsměvu, a mezi nimi množství rukou, jež se drží za ramena těch, kteří stojí před nimi. I obloha zmizela.“

procopia82.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervat.

k3.jpg

Italo Calvino

   Každý rok se na svých cestách zastavím v Procopii a ubytuji se ve stejném pokoji téhož hostince. Hned napoprvé jsem si dlouho prohlížel krajinu, která je vidět, když se odhrne záclona na okně: příkop, most, zídka, strom obsypaný jeřabinami, pole kukuřičných klasů, morušový keř, kurník, žlutý hřbet kopce, bílý mrak, lichoběžník modré oblohy. Jsem si jist, že poprvé jsem neviděl ani živou duši; teprve rok poté jsem si všiml, že se něco pohybuje mezi listím, a mohl jsem rozeznat kulatý a plochý obličej, který ohryzával kukuřičný klas. Po dalším roce už seděly na zídce tři postavy, a když jsem se tam opět vrátil, už jich sedělo v řadě šest, ruce na kolenou, na talíři v klíně několik jeřabin. A potom každý další rok, když jsem vešel do pokoje a odhrnul záclonu, jsem napočítal o nějakou tvář navíc: šestnáct včetně těch dole v příkopu; dvacet devět, z nichž osm sedělo na jeřábu; čtyřicet sedm, když nepočítám ty v kurníku. Podobají se jedna druhé, vypadají mile, líce poseté pihami, usmívají se, některé mají umazaná ústa od moruší. Brzy potom byl i most plný chlapíků s kulatým obličejem, seděli na bobku, protože se tam už nemohli ani hnout; jedli kukuřičná zrna a pak okusovali klasy.
   A tak jsme mohl rok za rokem sledovat, jak mizí příkop, strom, keř, jak se překrývá houšť spokojených úsměvů na kulatých obličejích, které se hýbaly při žvýkání listí. Je těžké odhadnout, kolik lidí se vejde na tak omezený prostor, jako je to kukuřičné políčko, zvlášť, když všichni nehybně sedí a rukama objímají kolena. Muselo jich být mnohem víc, než by se zdálo: viděl jsem, jak se hřbet kopce pokrývá stále hustším davem; ale od té doby, co si ti na mostě sedají jeden druhému na ramena, už tak daleko nedohlédnu.
   A letos, když zvednu záclonu, vidím, že okno rámuje už jen samé tváře: od jednoho rohu k druhému, ve všech rovinách a ve všech vzdálenostech vidím jen ty kulaté obličeje, nehybné a ploché, na rtech náznak úsměvu, a mezi nimi množství rukou, jež se drží za ramena těch, kteří stojí před nimi. I obloha zmizela. Raději odejdu od okna.
   Ne že by bylo pro mne snadné se pohnout. V mém pokoji je nás ubytováno dvacet šest: když chci udělat krok, musím obtěžovat ty, co sedí na bobku na zemi, prodírám se mezi koleny těch, co sedí na prádelníku, a mezi lokty těch, kteří se střídavě opírají o postel: naštěstí jsou to všichni milí lidé.

procopia81.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký.  V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Grandma Moses (1940 – 1960).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázek 3: George Hayes (tvořil v letech 1870 – 1885).

Michal Ajvaz Nepřetržitá města

II.

   Marco Polo přiletí do Trudy, a když vyjde z letiště do jejích ulic, zjistí, že už ji zná. Nepřetržité město není fantazií, ale realitou. Nejsou rozdílná města, je jen homogenní síť, kde se jako na monotónním koberci opakuje stále týž vzor. „Svět je pokryt jedinou Trudou.“ Hranice jsou jen iluzí, jen rozdílem mezi starými jmény, která přežívají jako vzpomínky na minulost. Nejsou různé typy městských konstelací, různé způsoby utváření města, je jen jedna forma, která se donekonečna opakuje. S takovým městem není možné se setkat, protože už je vždy známe, není možné na ně vzpomínat, protože vzpomínka se prolíná s jinými vzpomínkami i s přítomným vjemem.
   V Trudě mlčí Lárové, ale mlčí tu i Penáti – obyvatelé jsou osvobozeni od zákonů místa i od jednoty rodu, která přesahuje přítomnou chvíli. Truda bezesporu přináší jakousi svobodu – je to osvobození od místních zvyků a zákonů, které cizinec cítí jako obtížné a nesmyslné omezování, jež se čas od času proměňuje v otevřené násilí. Ale tyto zvyky a zákony svou nezdůvodnitelností a nevyhnutelností tíží i místní vyznavače svobody a rozumu, kteří sní o nejlepším, univerzálním řádu, jenž se povznese nad místní a rodové pověry a zvyky. Právě oni vymysleli dokonalou formu uspořádání, která je platná pro všechny prostory a která nevyžaduje, aby se někdo musel podrobovat tíživým rituálům spjatým s místem. Tato forma se pak rozšířila po celé planetě v nekonečném opakování: je všude jen jedna; protože je nejlepší, může se jen opakovat. Ale opakování téže ideální formy nakonec ničí svobodu stejně jako vláda zvyku, předsudku a nezdůvodněného zákona. Je tomu tak proto, že smysl je bytostně proměnou a opakování jej ničí; svoboda je možná jen jako neustálé setkávání s novým.

truda.gif

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k5.jpg

Italo Calvino

   Když jsem se dotkl země v Trudě a nepřečetl si předtím jméno města, napsané velkými písmeny, byl bych věřil, že jsem přiletěl na stejné letiště, odkud jsem startoval. Předměstí, kterými jsem projížděl, se nelišila od jiných předměstí, byly tam stejné nažloutlé a nazelenalé domy. Podle stejných šipek se objížděly stejné záhony květin na stejných náměstích. Ulice centra vystavovaly na odiv zboží, obaly, nápisy, které se také nijak nelišily. Bylo to poprvé, co jsem přijel do Trudy, ale znal jsem už předem hotel, v němž jsem se ubytoval; předem jsem slyšel a odříkával své dialogy s kupci a prodavači střeliva; mnohé dny předtím končily stejně, pohledem skrz stejné sklenice na stejně se vlnící pupky.
   Proč vlastně jezdit do Trudy, říkal jsem si. A už jsem se chystal na zpáteční cestu.
   – Můžeš odletět, kdy chceš – řekli mi – ale přiletíš do jiné Trudy, která bude do detailu stejná; svět je pokryt jedinou Trudou, která nezačíná a nekončí, jenom na letišti mění jméno.

truda3.jpg   truda2.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek1: M. C. Escher (1898 – 1972).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 - 1872).
   Obrázky 3-4: Mexico City, současnost.

Michal Ajvaz Nepřetržitá města

I.

   Města, jejichž život ovlivňovala otázka po vztahu k nebeskému archetypu, patřila ještě světu minulosti. Vztah k nebeskému archetypu už byl sice ve všech pěti městech nějakým  způsobem zproblematizovaný, ale skutečnost, že otázka po tomto vztahu vůbec byla položena, poutala města k minulosti, k době, pro kterou byl pevný řád ještě alespoň problémem. Nepřetržitá města jsou naproti tomu městy moderního světa, toho světa, který už otázku po vztahu pozemského sídla a nebeského řádu ani neklade. Otázka, která vyvstává v nepřetržitých městech, je jiná, je to otázka po vztahu města a jeho horizontální hranice. Tato otázka nabývá různých podob: objevuje se jako otázka po tom, co leží za hranicí, jaký je status přechodného území, co je okolí a co ještě město, co je kritériem, které rozlišuje domov od ciziny, jako otázka, jestli existuje síla, která je s to se postavit expanzi a stanovit hranici, jakou povahu taková síla má a jestli je blahodárná nebo zhoubná.
   Obyvatelé Leonie neznají pocit vlastnictví, neuctívají stálost a neměnnost jako obyvatelé Bersabey. Milují proměnu, každý den vyhazují tisíce věcí a nahrazují je jinými. Ale čím je Leonia novější a neuchopitelnější, tím je zároveň starší, stálejší a předvídatelnější, protože dostává podobu minulých odpadků, jejichž hromady se vrší za novým městem a tvoří jeho větší – a stále rostoucí – část. Nová Leonia se stává jen zanedbatelným předměstím staré, utvořené z odpadků. Nečekaný triumf minulosti je způsoben právě láskou k novému: obyvatelé Leonie tolik milují to, co je nové, že zapomínají na staré, neobracejí se k němu, nedrží je, nerecyklují, nezasazují jeho části do nových celků, jak to dělali obyvatelé Clarice. Minulost se nepřetváří, nezraje, její prvky nevstupují do nových kombinací; jen hnije, rozpadá se a hrozivě se vrší na okraji přítomného. Obyvatelé Leonie uctívají budoucnost, ale chápou ji – na rozdíl od obyvatel Laudomie, kteří chtěli podřídit budoucnost přítomnosti – jako sféru toho, co je naprosto nové, vytržené z minulého i přítomného času. Taková budoucnost, která neuzrála z minulého, minulost nepotřebuje, vyřazuje ji ze hry proměn; tak dochází k tomu, že nesmyslná, planá, nezpracovaná minulost se tyčí na okrajích přítomného a hrozí je zavalit.
   A na druhé straně budoucnost, která nevyrostla z proměny minulého, je příliš slabá na to, aby mohla takové hrozbě minulého vzdorovat; kult nového v Leonii spočívá v tom, že její obyvatelé se řítí kupředu v panickém a beznadějném útěku před minulostí. Skutečná budoucnost se rodí z nitra minulosti, zrání sil rozestírajících budoucnost je součástí rozkladu tvarů, k němuž dochází při jejich poklesávání do minulosti. Jen takto zrozená budoucnost je natolik silná, aby mohla odolávat nátlaku hotových tvarů. Obyvatelé Leonie to nevědí, a proto jim hrozí, že jejich zcela nové město bude zavaleno zcela temnou, neprojasněnou, cizí, osudovou minulostí.

leonia.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k2.jpg

Italo Calvino

   Město Leonia se každý den obnovuje: každé ráno se obyvatelé probouzejí v čistých prostěradlech, myjí se mýdlem, které právě vybalili z papíru, navlékají župany zářící novotou, vytahují z nejdokonalejších ledniček neotevřené plechovky a poslouchají nejnovější šlágry z posledního modelu přijímače.
   Na chodnících čekají na popelářský vůz zbytky včerejší Leonie, zabalené v čistých igelitových pytlech. Nejsou to jen vymačkané tuby zubní pasty, prasklé žárovky, noviny, krabice a obalový materiál, ale i bojlery, encyklopedie, klavíry, porcelánové servisy: spíš než podle věcí, které se každý den vyrobí, prodají a nakoupí, se bohatství Leonie měří podle věcí, které se každodenně vyhazují, aby uvolnily místo novým. Takže se naskýtá otázka, co je pravou vášní Leonie: těšit se z nových a různých věcí, jak se tvrdí, nebo je odhazovat, odstrkovat, zbavovat se neustále se obnovující nečistoty. Je jisté, že popeláři jsou vítáni jako andělé a jejich úkol odstraňovat zbytky včerejší existence je obestřen mlčenlivým respektem jako rituál, vzbuzující obdiv, anebo možná jen proto, že když jednou někdo něco vyhodí, nechce už na to myslet.
   Nikdo se neptá, kam popeláři každý den odvážejí svůj náklad: ven za město, jistě; ale každý rok se město rozroste a smetiště musí ustoupit; objem odpadu se zvětšuje a jeho hromady se zvedají do výše, překrývají se a roztahují po stále širším obvodu. K tomu je třeba ještě dodat, že čím víc Leonia vyniká uměním vyrábět nové materiály, tím je i odpad kvalitnější, lépe odolává času, nepřízni počasí, hnilobě i spalování. Leonii obklopuje opevnění z nezničitelných zbytků a tyčí se nad ní ze všech stran jako vrcholky hor.
   Výsledek je tento: čím víc věcí Leonie vyhazuje, tím víc jich hromadí; šupiny její minulosti se spékají v krunýř, který nejde sejmout; město se tím, že se denně obnovuje, konzervuje do jediné, definitivní podoby: do podoby včerejších odpadků, které se vrší na odpadky z předvčerejška a ze všech minulých dní, roků a pětiletí.
Smetí z Leonie by postupně zaplavovalo celý svět, kdyby na její pohoří smetišť netlačila z druhé strany posledního hřebenu smetiště jiných měst, která rovněž odhrnují hory odpadků daleko od sebe. Možná že je celý svět za hranicemi Leonie pokryt krátery z odpadků, a každý má uprostřed metropoli, která nepřetržitě chrlí nové výrobky. Hranice mezi cizími a nepřátelskými městy tvoří infikované bašty, kde se odpadky obou měst navzájem podpírají, přerůstají a mísí dohromady.
   Čím víc rostou hory odpadu do výšky, tím hrozivější je nebezpečí sesuvu: stačí, aby se jedna plechovka, stará pneumatika nebo otlučená láhev skutálela po svahu k Leonii, a lavina rozbitých bot, starých kalendářů a suchých květin zasype město jeho vlastní minulostí, kterou se marně snažilo odstrčit, smíšenou s minulostí sousedních měst, která se konečně vyčistí: katastrofa srovná hornatý řetěz špíny, zahladí všechny stopy metropole, která se stále odívala do nového. Sousední města už jsou připravena, aby buldozery srovnala terén, získala pro sebe nové území, rozšířila se a posunula dál nová smetiště.

 leonia23.jpg     leonia22.jpg     leonia21.jpg  

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Geogre Grosz (1893 – 1959).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázky 3- 5: Fotografie z chudinských čtvrtí v brazilských městech. Šedesátá léta 20. století.


Michal Ajvaz Města a nebe

V.

   V Andrii nabývá vztah města a nebe opět nové podoby. Trasy ulic sledují dráhy planet a řád města odráží řád souhvězdí a polohu hvězd. Tato analogie je však tak dokonalá, město se tak podobá vesmíru, že rozdíly mezi nimi zcela mizí, včetně rozdílu mezi tím, co je vzorem a co kopií. A tak nejenom změny na nebi ovlivňují změny ve městě, ale naopak také každá proměna Andrie vyvolá nějaký nový jev ve vesmíru. „Astronomové po každé změně, k níž dojde ve městě, objeví teleskopy výbuch novy nebo změnu barvy nějakého odlehlého bodu nebeské klenby z oranžové ve žlutou, rozpínání nějaké mlhoviny, zakřivení některého závitu Mléčné dráhy.“ Nedá se určit, co je původní a co odvozené, oboje je vpleteno do sítě podobností a vlivů. To, co je zobrazováno metaforou, je samo metaforou své metafory – metaforická síť dostává v Andrii kosmický rozměr.   
   Ta vzájemnost působení je zvláštní, protože o Andrii přece jen bylo jednoznačně řečeno, že byla vytvořena podle řádu kosmu; řád kosmu tedy musel být dříve než plán města. Odkud město vzalo moc působit na svůj vzor a proměňovat jej? Působí tu magické analogie, tajemné předivo signatur? Spíše jde o pohyb v kruhu, který je umožněn napětím, jež je přítomno v každém řádu. Bytí řádu nespočívá v neměnnosti; stejná síla, která řád ustavuje, jej také vede k proměně, v řádu je přítomný věčný neklid, věčná touha po proměně – a odkud odjinud má řád čerpat podněty k proměně než ze svých naplnění? Tato naplnění nejsou nikdy dokonalá, vyskytují se v nich chyby, odchylky, katastrofy i vzpoury proti řádu – a řád využívá této nahodile vzniklé jinakosti k tomu, aby z ní vytvořil nové formy a proměnil se v nich.
   Obyvatelé Andrie jsou při plánování proměn města opatrní, ale jejich opatrnost je jiná než opatrnost obyvatel Bersabey. Není projevem strachu z rizika, vyplývá z toho, že vědí, že změna musí být taková, aby se ujala, aby zapustila kořeny v řádu a proměnila jej. Laciná gesta a efektní vzpoury proti řádu se ztratí, aniž by řád proměnily, a vlastně aniž by se od počátku dokázaly moci řádu skutečně vymknout.

andria51.jpg


Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k11.jpg

Italo Calvino

   Andria byla vybudována tak důmyslně, že trasa každé ulice sleduje dráhu jedné planety a budovy a ostatní místa společenského života odrážejí řád konstelací a polohu nejjasnějších hvězd: Antaresu, Alperatzu, Capelly, Cefeid. Kalendář města je sestaven tak, aby práce, úřední výkony a obřady probíhaly podle plánu, který odpovídá hvězdné obloze příslušného data: a tak se dny na zemi a noci na nebi odrážejí jako v zrcadle.
I když je život města svázán puntičkářskými pravidly, plyne klidně jako nebeská tělesa po svých drahách, s nutností jevů nepodřízených lidskému úsudku. Pochválil jsem přičinlivost a duchaplnost obyvatel Andrie a odhodlal jsem se prohlásit: – Dobře chápu, proč právě vy, cítíce se součástí nezměnitelného nebe, kolečky přesného hodinového stroje, se bráníte i těm nejmenším změnám ve vašem městě a ve vašich zvyklostech. Andria je jediné město, které znám, jemuž vyhovuje zůstat nehybným v čase.
   Zaraženě na sebe pohlédli. – Ale proč? A kdo to řekl? – Zavedli mě, abych si prohlédl nedávno dokončenou visutou ulici nad bambusovým hájem, rozestavěné stínové divadlo na místě obecního psince, nyní přemístěného do pavilónů bývalého lazaretu, který byl zrušen, protože se poslední nemocní morem uzdravili, a nově otevřený říční přístav, skluzavku i právě odhalenou Thaletovu sochu.
   – A neporuší tyto novoty hvězdný rytmus vašeho města? – zeptal jsem se.
   – Vztah mezi naším městem a nebem je tak dokonalý – odpověděli – že každá změna v Andrii vyvolá něco nového mezi hvězdami. – Astronomové po každé změně, k níž dojde ve městě, objeví teleskopy výbuch novy nebo změnu barvy nějakého odlehlého bodu nebeské klenby z oranžové ve žlutou, rozpínání nějaké mlhoviny, zakřivení některého závitu Mléčné dráhy. Každá změna vyvolává v Andrii i mezi hvězdami řetěz dalších změn: město a nebe nezůstávají nikdy stejné.
   Z charakteristických vlastností obyvatel Andrie zaslouží zmínku dvě: to, jak jsou si jisti sami sebou, a jejich opatrnost. Protože jsou přesvědčeni, že každá nová změna ve městě ovlivní řád na nebi, zvažují před každým rozhodnutím rizika a přednosti nejen z hlediska města, ale celého vesmíru.

andria52.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Francouzský rukopis z 16. století.
   Obrázek 2: Thomas Allon (1804 – 1872).
   Obrázek 3: David Roberts (1796 – 1864).

Michal Ajvaz Města a nebe

IV.

   Život Eudossie, Bersabey i Tecly byl spojen s otázkou po vztahu pozemského města a nebeského archetypu. V prvním z těchto měst se zjevovala dvojznačnost takového vztahu, v druhém městě omyl, který proniká do každého nadčasového archetypu, obyvatelé třetího města našli archetyp, který není archetypem, protože neustále ničí sám sebe, nikdy se nedovršuje a nepředpisuje nic kromě proměny – a ani tu ne.
   Ve všech třech městech se tedy objevovaly nejasnosti ohledně vztahu města a nebeského archetypu. Perinzia je městem, které, jak se zdá, vztah k jakémukoliv archetypu a jakémukoliv řádu popírá. V Eudossii byl řád narušován zmatkem, „hýkáním mul, skvrnami od sazí, rybím pachem, (…) domy, které se jeden po druhém sesouvají v mračnech prachu, (…) požáry a výkřiky ve tmě“; v Perinzii už je vše mnohem horší, tady se setkáváme s vousatými ženami a s tříhlavými a šestinohými dětmi. Nabízejí se dvě možná vysvětlení takového stavu, a není jisté, které z nich je horší: buď je ne-řád vládnoucí městu odrazem ne-řádu, který ovládá vesmír, anebo ve vesmíru přece jen vládne řád, avšak tento řád je zcela nedostupný a projevuje se pouze klamem. Je horší žít v kosmu, který nemá žádný řád, který však v možnosti ztotožnění lidského a božského ne-řádu skýtá alespoň nějaký smysl, i když je takový smysl jen parodický, anebo žít v kosmu, jehož řád je navždy nepřístupný a skrytý, v kosmu, v němž se smyslu nikdy nedotkneme, ale alespoň víme, že existuje, a můžeme o něm snít?

perinzia41.gif

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi. Měla by vyjít letos v nakladatelství Pavel Mervart.

k8.jpg

Italo Calvino

   Astronomové, kteří byli povoláni, aby stanovili pravidla pro založení Perinzie, určili podle polohy hvězd místo a den, narýsovali linii hlavní třídy podle dráhy slunce a příčnou ulici podle osy, kolem níž se otáčejí nebesa, sestavili plán podle dvanácti dílů zvěrokruhu tak, aby na každý chrám a každou čtvrť působil příznivý vliv vhodných konstelací, určili body, kde mají být v hradbách zbudovány brány tak, aby každá tvořila rámec zatmění měsíce v příštích tisíci letech. Perinzia – ujišťovali – bude odrážet harmonii nebes; řád přírody a přízeň bohů dají podobu osudům obyvatel.
   Perinzia byla vybudována přesně podle výpočtu astronomů; různé národy ji přišly zalidnit; první generace narozených v Perinzii vyrostla mezi hradbami a dosáhla věku, kdy se mohla ženit a mít děti.
   V ulicích a na náměstích Perinzie dnes potkáš mrzáky, trpaslíky, hrbáče, tlusťochy, vousaté ženy. Ale to nejhorší není vidět; hrdelní výkřiky se ozývají ze sklepů a sýpek, kde rodiny skrývají tříhlavé nebo šestinohé děti.
   Astronomové z Perinzie mají před sebou těžkou volbu: buď připustí, že všechny jejich výpočty byly chybné a jejich číslice nejsou s to popsat nebesa, anebo přiznají, že město zrůd odráží ten pravý božský řád.

perinzia42.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

Obrázek 1: Johannes Kip (1653 – 1722).
Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
Obrázek 3: Jose Solana (1886 – 1945).

Michal Ajvaz Města a nebe

 III.

   Obyvatelé Bersabey chtěli vlastnit, shromažďovat, držet, a jejich touha vytvářela neměnné, a tedy neživé konstelace. To, co je pevné, se však rozpadá, kusy toho, co je vlastněno, se ztrácejí, to, co je podrobeno účelu, se porouchává a přestává fungovat. V Bersabei tak byly rozpad a ztráta jedinými znaky života. Tecla je město z lešení, město, které se stále staví. Vidíme tu lešení, na nichž se budují další lešení, jeřáby, které zvedají jiné jeřáby. Tecla nemusí svůj život zachraňovat rozpadem, protože není a nikdy nebude hotová, nikdy nebude celistvá a funkční, nebude ničím vlastnictvím. Její život je vznikáním, které nikdy nedospěje ke konečnému uspořádání, k hotovému, uzavřenému tvaru a k plnému vlastnictví.
   Obyvatelé tohoto města žijí na lešeních, která podpírají jiná lešení, a jsou s takovým životem zřejmě spokojeni. Nezdá se, že by je trápil problém vztahu řádu a chaosu jako obyvatele Eudossie. Domnívají se, že řád se vytváří v průběhu vznikání a zanikání tvarů, že povstává jako řada dočasných rozvrhů, pracovních plánů pro danou chvíli a zase zaniká, že kromě sledu těchto dočasných plánů žádný jiný řád není. Je koberec Eudossie opravdu věčný a neměnný? Neblednou jeho barvy, neobjevují se v něm díry? Nebyly před ním jiné koberce, není koberec vzpomínkou na předešlé koberce a předjímáním koberců, které jej jednou nahradí?
Město Tecla se zdá neobyvatelné, ale snad právě ono vyjadřuje nejlépe podstatu každého příbytku, snad se dá bydlet jen na lešení, a snad se také vždy na lešení bydlí. Snad se tím město podobá vesmíru, a není třeba se ptát, co napodobuje a co je napodobováno, co je dřívější a co pozdější. Město je součástí vesmíru, obyvatelé možná staví své město podle kosmického vzoru – ale není tento ohled na vzor jen něčím, čeho si všimli až dodatečně, až během stavby, která začala bezcílně, jen z kosmického rytmu působícího v rukou, v očích a v mozku? „Na staveniště se snáší noc. Je to noc plná hvězd. – To je náš projekt – řeknou ti.“

Tecla.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k10.jpg

Italo Calvino

   Kdo přijde do Tecly, uvidí z města málo; je totiž ukryto za prkennými ohradami, závěsy z pytloviny, lešeními, kovovými konstrukcemi, dřevěnými lávkami, které visí na lanech nebo jsou opřeny o kozlíky, za žebříky a plachtami. Na otázku: – Proč výstavba Tecly trvá tak dlouho? – odpovídají obyvatelé: – Aby se nezačala rozpadat – a nepřestávají vytahovat vědra, spouštět lana, pohybovat nahoru a dolů dlouhými štětci. A na otázku, zda se nebojí, že až bude odstraněno lešení, začne město chátrat a rozpadat se na kusy, chvatně dodají polohlasem: – Nejenom město.
   Nejsi-li spokojen s odpovědí a přiložíš oko ke škvíře v ohradě, spatříš jeřáby, které vytahují nahoru další jeřáby, lešení, která pokrývají další lešení, trámy, které podpírají další trámy. – Jaký smysl má vaše výstavba? – ptáš se. – Jaký je cíl výstavby města, když ne město? Kde máte plán, podle kterého se řídíte, projekt?
   – Ukážeme ti ho, až skončí pracovní doba, teď nemůžeme přerušit práci – odpovídají.
   Práce končí se západem slunce. Na staveniště se snáší noc. Je to noc plná hvězd. – To je náš projekt – řeknou ti.

tecla2.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Giorgio di Chirico (1888 – 1978).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázek 3: Francouzský rukopis z 16. století.

Michal Ajvaz Města a nebe

II.

   V Eudossii se ve vztahu skutečnosti a ideálního obrazu objevovala melancholická dvojznačnost, neboť obyvatelé města museli neustále uvažovat o možnosti, že všechny ideální pravdy jsou jen marným pokusem vyjádřit původní změť utvářejících se vztahů; a tak najít neexistující plán labyrintu, jenž by nám umožnil z něho uniknout. Obyvatelé města Bersabea si takové starosti nedělají a melancholií netrpí; žijí spokojeně v omylu – v omylu, který ohrožuje každou idealizaci, každou hodnotovou hierarchii a každý cílový rozvrh. Vzorem života a místem zrodu řádu je pro obyvatele Bersabey nebeské město, které nepodléhá zkáze ani proměně, nemá sklon k excesům a udržuje si stálost archetypu. A obyvatelé Bersabey ctí „vše, co jim připomíná nebeské město, shromažďují ušlechtilé kovy a vzácné kameny, potlačují pomíjivé vášně a pěstují rozvážné a umírněné způsoby“. Jejich vztah k ideálnímu obrazu se projevuje tím, že uctívají a shromažďují, potlačují, co je pomíjivé, krotí, co je excesivní.
   Nejsou však tyto činnosti výrazem lakoty, touhy po majetku, zbabělosti, neschopnosti riskovat, touhy po zotročení jiných i sebe sama? A není každý ideální obraz, který má být uctíván, který má vyslovovat pravdu a sjednocovat, vytvářen takovým shromažďováním, potlačováním, krocením, a tedy lakotou, touhou po majetku a zbabělostí? Není obraz, který obyvatelé Bersabey mají o nebi, ve skutečnosti obrazem pekla, koncentrací všeho zla? A není pak skutečným nebeským archetypem to, co se tomuto obrazu vymyká, to, co si obyvatelé Bersabey – a nejen oni – představují jako to nejtemnější místo světa? Není to prostor neužitečnosti, smetiště či žumpa, kde se nachází všechno to, co, vypadlo ze shromažďování, držení a krocení, všechno to, co hnije a rozkládá se? Takový prostor by byl pravzorem čistoty a svobody a zasloužil by si místo na nebi. „A v zenitu nad Bersabeou krouží nebeské těleso, které odráží všechen blahobyt města, obsažený v pokladu odhozených věcí: planeta vlající bramborovými slupkami, rozbitými deštníky a vyhozenými ponožkami, jiskřící střepy skla, ztracenými knoflíky a obaly od cukrovinek, vydlážděná projetými lístky na tramvaj, odstřižky nehtů a kuřích ok, vaječnými skořápkami.“

bersabea.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

k12.jpg

Italo Calvino

   V Bersabei se traduje tato víra: existuje prý druhá Bersabea, zavěšená na nebi, v níž se vznášejí nejvznešenější ctnosti a city města, a že s ní pozemská Bersbea splyne, bude-li se řídit podle jejího příkladu. Podle rozšířené tradice je nebeská Bersabea město z ryzího zlata, se stříbrnými hřeby a diamantovými hranami, město-klenot, samá intarzie a mozaika z drahokamů, výsledek pracného a pečlivého studia, jak využít těch nejcennějších materiálů. Věrni této víře, ctí obyvatelé Bersabey vše, co jim připomíná nebeské město: shromažďují ušlechtilé kovy a vzácné kameny, potlačují pomíjivé vášně a pěstují rozvážné a umírněné způsoby.
Ti obyvatelé si také myslí, že pod zemí existuje ještě další Bersabea, shromaždiště všeho, čím pohrdají a co jich není hodno, a neustále se starají, aby odstranili jakýkoliv vztah nebo podobnost pozemské Bersabey s podzemním dvojčetem. Představují si, že podzemní Bersabea má místo střech převrácené nádoby na smetí, z nichž se sypou kůrky od sýra, mastné papíry, odřezky, splašky, zbytky makarónů, staré obvazy. Anebo si dokonce myslí, že její podstatou je to tmavé, ohebné a husté jako smola, co padá dolů kanály, které jako by prodlužovaly jeho dráhu lidskými útrobami; padá to z tmavé díry do tmavé díry, až se to rozplácne dole v podzemí, a právě z těch hubených, zakroucených zbytků potravy se tam dole spirálovitě zvedají budovy fekálního města s vinutými věžemi.
   Ve víře Bersabey je kus pravdy i kus omylu. Je pravda, že město provázejí jeho dvě projekce, jedna nebeská a jedna pekelná; ale mylně se posuzuje jejich složení. Peklo, které se uhnízdilo hluboko v podzemí, je město navržené nejváženějšími architekty a vystavěné z nejdražších materiálů, které jsou na trhu, město, kde funguje každý mechanismus, každé soustrojí a ložisko a které je vyzdobeno střapci, třásněmi a volány, pověšenými na všech rourách a ojnicích.
   Ve snaze nahromadit akcie své dokonalosti považuje Bersabea za ctnost tupou posedlost, s níž se snaží naplnit prázdnou nádobu své existence; neví, že jediné okamžiky velkomyslného odevzdání jsou ty, kdy ze sebe něco vylučuje, nechává padat a crčet. A v zenitu nad Bersabeou krouží nebeské těleso, které odráží všechen blahobyt města, obsažený v pokladu odhozených věcí: planeta vlající bramborovými slupkami, rozbitými deštníky a vyhozenými ponožkami, jiskřící střepy skla, ztracenými knoflíky a obaly od cukrovinek, vydlážděná projetými lístky na tramvaj, odstřižky nehtů a kuřích ok, vaječnými skořápkami. Tak vypadá nebeské město a na jeho nebi se prohánějí prostorem komety s dlouhým ocasem, uvedené do pohybu jediným svobodným a šťastným činem, jehož jsou schopni obyvatelé Bersabey, města, které jen když kadí, není lakomé, vypočítavé a zištné.

bersabea2.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Giorgio di Chirico (1888 – 1978).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázek 2: Giovanni Piranesi (1720 – 1778).

Michal Ajvaz Města a nebe

I.

   Eudossia je město-labyrint se spletitými ulicemi. V tomto městě uchovávají koberec, do něhož jsou vetkány přehledné, symetrické vzory. Traduje se, že půdorys města a vzor koberce si odpovídají. Když se obyvatelé ptali věštírny na vztah města a koberce, dostalo se jim odpovědi, že „jeden z předmětů (…) má tvar, který bohové dali hvězdnému nebi a drahám, po nichž obíhají světy, ten druhý je jeho přibližným odrazem“. Slova věštírny jsou dost nejasná. Možná je archetypem vyjadřujícím božský řád uspořádané schéma a labyrintický půdorys města se zrodil projekcí tohoto vzoru do nedokonalé materie skutečnosti. Anebo je archetypem nepředvídatelná spleť ulic a geometrické tvary vznikly až později ze snahy nějakým způsobem tuto spleť zjednodušit. Krystalizuje tvar z původního chaosu, anebo vzniká chaos rozpadáním původního tvaru? Rodí se vzájemně jedno z druhého? Anebo je tu ještě něco třetího, v čem se skrývají zárodky řádu i chaosu, jak naznačovalo vyprávění o Argii? A není tato nejistota o základu podstatou města, nerodí se z ní město jako nikdy nekončící pokus o nemožnou odpověď?

eudossia.jpg

   Ukázka z knihy, která se bude jmenovat Padesát pět měst – Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi.  Měla  by  vyjít letos  v nakladatelství Pavel Mervart.

kublaj.jpg

Italo Calvino

   V Eudosii, městě s křivolakými a slepými uličkami, schodišti a chatrčemi, které se rozpíná do výšky i hloubky, mají koberec, na němž můžeš spatřit skutečnou podobu města. Na první pohled se zdá, že se nic nepodobá Eudosii méně než kresba na koberci, rozčleněná do symetrických obrazců, jejich motivy se opakují v přímkách a kruzích, a protkaná kousky nití, jejichž zářivé barvy střídavě křižují celou osnovu. Ale když se zastavíš a pozorně si jej prohlédneš, přesvědčíš se, že každému místu na koberci odpovídá místo ve městě a že všechny věci, které jsou ve městě, jsou zahrnuty do nákresu a jejich rozmístění odpovídá skutečným vztahům, jež unikají tvému oku, protože jeho pozornost rozptyluje neustálý shon, hemžení a tlačenice. Všechen ten zmatek v Eudosii, hýkání mul, skvrny od sazí, rybí pach, to je vše, co obsáhneš ze své dílčí perspektivy; ale koberec dokazuje, že existuje bod, z něhož město ukáže své pravé rozměry, geometrické schéma, jež zahrnuje každý, i ten sebemenší detail.
   Zabloudit v Eudosii je snadné: ale když se soustředěně zadíváš na koberec, rozpoznáš hledanou ulici v karmínové, indigové nebo nachové niti, která tě dlouhým obloukem dovede do purpurové čtvrti, k tvému skutečnému cíli. Každý obyvatel Eudossie porovnává vlastní obraz města, vlastní úzkost s nehybným řádem koberce a každý může najít mezi arabeskami ukryté řešení svého problému, příběh či osudový zvrat svého života.
   Na tajuplný vztah mezi dvěma tak odlišnými předměty – kobercem a městem – se dotázali věštírny. Jeden z předmětů – zněla odpověď – má tvar, který bohové dali hvězdnému nebi a drahám, po nichž obíhají světy; ten druhý je, jako každé lidské dílo, jeho přibližným obrazem.
   Věštci si byli už dávno jisti, že harmonický náčrt na koberci je božského původu; v tomto smyslu vykládali věštbu a nepřipouštěli spory. Ale stejně dobře můžeš z té věštby vyvodit opačný závěr: že pravou tvář vesmíru znázorňuje Eudossia taková, jaká je ve skutečnosti, beztvará, rozlézající se skvrna s křivolakými ulicemi, s domy, které se jeden po druhém sesouvají v mračnech prachu, s požáry a výkřiky ve tmě.

eudossia2.jpg

   Neviditelná města Itala Calvina vydal Odeon v roce 1986, přeložil Vladimír Hořký. V Itálii vyšlo první vydání této knihy v roce 1972.

   Obrázek 1: Giovanni Piranesi (1720 – 1778).
   Obrázek 2: Thomas Allom (1804 – 1872).
   Obrázek 2: Koberec z  Ázerbajdžánu.