Výstava již delší dobu ukončena

   V Praze na Národní třídě je od konce února otevřena nová výstavní síň, v čísle domu 9, v prvním patře. Jedná se o Topičův salón znovuobnovený. První výstava, která zahajovala provoz ve velmi pěkných a především opravdu pěkně – skrze skleněný strop – osvětlených prostorách byla věnována dílu Jiřího Koláře, druhá výstava dílu Karla Valtera, třetí, která bude pro veřejnost otevřena od 27. května, dilu Huga Demartiniho.
  Karel Valter (1909-2006) není příliš doceněn institucemi jako je Národní galerie, ani lidmi, kteří o výtvarném umění píší. Sběratelé ovšem hodnotu obrazů Karla Valtera rozpoznali už dávno.
   Karel Valter byl především krajinář. Velmi osobitý. A těžko k někomu z českých krajinářů přirovnatelný. I když jisté souvislosti tu samozřejmě jsou, a to s některými krajinami Josefa Šímy nebo s některými polohami díla Jiřího Johna, Oldřicha Smutného, Františka Hodonského či z mladších umělců Vladimíra Hanuše. Karel Valter byl ale svůj. A velmi dobrý.
   Následují obrázky obrazů, které na výstavě k vidění nebyly. Barvy reprodukcí v katalogu jsou ale natolik barevně posunuté, že nemá smysl z nich vybírat.

   autor.gifChlupáč Štětcový

 k-krenovy-dvory.jpg

   Křenovy dvory

k-strasak-1989.jpg

   Strašák

k-nebeskylustr-1971.jpg

   Nebeský lustr

k-pavucina.jpg

   Před pavučinou


Pozvánka na výstavu

   V úterý 4. prosince v 18 hodin se bude v kavárně paláce Lucerna v Praze (v 1. patře, u vchodu do kina) konat vernisáž výstavy Václava Sokola. Tímto jsou příznivci výtvarného díla Václava Sokola, kteří přijdou na vernisáž či na výstavu, která potrvá do konce kalendářního roku, srdečně zváni.

zb1.jpg


zb2.jpg

zb3.jpg

zb-Lod-kresby.jpg

Výstava Josefa Lady

   V Obecním domě v Praze je možné shlédnout až do 3. února 2008. Výstava je moc krásná. Snad k ní řeknou více verše Jaroslava Seiferta z knížky Chlapec a hvězdy.

za1.jpg

za2.jpg

za3.jpg

O výstavě Josefa Lady na internetových stránkách Týden.cz

z4.jpg

    Nad texty, které vycházejí v českých denících a týkají se oblasti umění, nemá smysl se nějak vážněji zamýšlet, jsou to především texty, kterými se zaplňují stránky v novinách, jejich autory jsou novináři, nikoliv lidé, kteří se s vážnými úmysly zabývají uměním a kulturou. Nedávno jsem ale narazil na článek, který mne opravdu zarazil. To už na mne opravdu bylo moc. Jistěže hlavně vzhledem k tomu, že mám Josefa Ladu, jehož se text redaktorky Bibiany Beňové týká, velmi, velmi rád a jeho práce si velice vážím. Kresby a obrazy Josefa Lady se samozřejmě nemusí líbit každému, spíš mi jde o sebevědomé plivnutí po Ladově dílu od někoho, za kým není v oblasti umění naprosto nic. A právě z  této nicoty ono plivnutí vychází.
   A jde ještě o něco jiného, totiž o to, že postoj k dílu Josefa Lady naznačený v následujících řádcích, které jsou citovány z textu uveřejněného na stránkách Týden.cz, není ojedinělým názorem jedné sebevědomé novinářky. Velmi podobně se na Josefa Ladu dívá řada lidí, například většina těch, kteří pracují právě v oblasti médií či reklamy. Je to pochopitelné, Josef Lada pro ně představuje, aniž si to většinou uvědomují, cosi jako „špatné svědomí“. Svět Ladových obrázků je světem tradičních hodnot, světem lásky v rodině především. Lada umí velmi kritický a nic si nenamlouvá, přesto je většina jeho díla oslavou čistého světa dětství, oslavou přírody a jejího stále se opakujícího koloběhu, oslavou toho, co je v člověku dobrého, toho, k čemu by člověk měl směřovat. O tom samozřejmě řada lidí velmi nerada slyší.

z3.jpg

   Ladovy idylické krajiny dětských radovánek, ve statisícových verzích reprodukované na pohlednicích či na krabicích s vánočním cukrovím, v běžném povědomí degradovaly na sentimentální klišé. Na druhou stranu se však staly pevnou součástí našeho kulturního povědomí, stěží se najde Čech, který by ladovské výjevy, založené na plošné barevnosti a silné kontuře, neznal.
   Čím to, že Ladovo vnímání světa, odpovídající mentalitě desetiletého venkovského chlapce, se tak uhnízdilo v národním kolektivním nevědomí? Proč se tvůrce do značné míry infantilní, který se v tvorbě posedle vrací k dětství, stal umělcem vskutku národním? Proč se právě jeho výtvarné ztvárnění dobrého vojáka Švejka stalo vizuálním symbolem národní mentality? Jak a v čem se ladovské ikony liší od pop-kulturních ikon jiných národů, třeba amerického kačera Donalda? A co to o nás vypovídá?

z2.jpg

- – -

   Druhá část výstavy předvádí méně známou polohu Ladovy tvorby plnou humoristické nadsázky a výtvarné stylizace oproštěné od rurálního kýče. Vystaveny jsou Ladovy scénické návrhy, reklamní plakáty i karikatury.
- – -
   Badatelské ambice výstava nemá, o zařazení Lady do širšího kontextu usiluje jen povšechně, o jakékoli pobídce k národní sebereflexi nemluvě. Má být spíš zastávkou pro milovníky českého sentimentu na předvánoční nákupní trase mířící z trhů na Staroměstském náměstí k nově otevřenému tržišti v Paladiu. Zcela v duchu oněch v úvodu zmiňovaných pohlednic a plechovek od cukroví.

z1.jpg

   A ještě malá poznámka na závěr. Na stránkách Týden.cz píše redaktorka Bibiana Beňová také o tom, co se jí z výtvarného umění líbí. Je to například nositelka letošní ceny Jindřicha Chalupeckého Eva Koťátková.

   Hravost a tajuplnost jejího přístupu, způsob, jakým pracovala s galerijním prostorem  i odvážnost, s jakou se vyrovnává s obyčejností...

zc1.jpg

   Dílo Evy Koťátkové vypadá například takto.

   autor.gifPetr Motýl


V domě Diamant


   V pražské galerii Diamant nacházející se v prostorách pod úrovní vozovky v kubistickém domě Diamant (stojí na rohu ulic Lazarské a Spálené, vchod do galerie je z uličky Magdalény Rettigové) právě končí, a sice druhého listopadu,  výstava malíře Antonína Kroči (* 1947).
   Pro dílo Antonína Kroči bylo vždy zásadní místo, kde se narodil, kde má ateliér a kde žije, vesnice Dolní Sklenov poblíž hradu Hukvaldy. Tento kraj býval vždy krajem neúrodným, a tedy chudým. Od počátků těžby uhlí na Ostravsku, tedy od poloviny 19. století, odsud začali lidé dojíždět za prací do dolů a hutí,  z chudých strání pod Beskydami do chřtánu průmyslového Molocha. Expresivita obrazů Antonína Kroči má tedy z čeho vycházet, a dá se říci, že malíř je po dlouhá léta jediným českým malířem v duchu exprese skutečně tvořícím.
   Vrcholem výstavy pro mne byla dvě plátna z osmdesátých let, Úzkost z roku 1988 a Tetka honí kury z roku 1983. I současná malba Antonína Kroči je stále živá a držící si svou úroveň, druhá polovina let osmdesátých, tato, s odstupem viděno, velká doba českého výtvarného umění, se projevila i v jeho tvorbě kvalitou výjimečnou.
   Dílo Antonína Kroči znám právě od druhé poloviny osmdesátých let, od výstavy v kulturním domě Vítkovických železáren v Ostravě, tehdy, v roce 1986,  na mne působilo jako zjevení. Z dnešního pohledu v jeho díle více než jeho akty a obrazy s tématem sexu oceňuji jeho hospodské výjevy a obrazy z venkova a také obrazy vztahující se k jeho osobním úzkosti a k úzkosti ze světa, ve kterém žije, ze světa, v němž je vyostření mezilidských vztahů velmi dobře a konkrétně vidět. Je-li tématem Kročových obrazů sex, jsou pak v lecčems blízké určitým polohám tvorby Borise Jirků a Michaela Rittsteina. Tedy expresi nepříliš přesvědčivé, příliš české, a tedy vlastně ne-expresivní. Chybí věcnost a přesnost, prosvítá typicky česká lyrika. Hospoda pod Beskydami, to ale po celé dvacáté století byla exprese sama, zosobněná tvářemi těch, kdo pracovali pod zemí a rvali uhlí z nitra země, aby po šichtě usedli k domovskému půllitru, i tvářemi těch, kteří se nikdy dále než pár kilometrů od své rodné vsi nedostali.
   Expresi se v českých zemích nikdy příliš nedařilo, velké výstavy, které se ji pokoušely přesto reprezentativně představit a historicky potvrdit jako umělecký směr v českém výtvarném umění minulého století výrazně přítomný, jako byla nedávná v pražské Městské knihovně, neuspěly. Antonín Kroča je solitér, nikdy nebyl na výtvarné scéně v popředí zájmu, na druhou stranu vždy se o něm vědělo a vždy o sobě vědět dát uměl, čehož důkazem je i výstava v pražském domě Diamant.
   Dílo Antonína Kroči je ojedinělým projevem autentické moravské exprese, tedy záležitostí  výjimečnou. Malíř robustního a řemeslně zvládnutého gesta má i v roce, kdy oslavil své šedesáté narozeniny, stále co říci.

   autor.gifPetr Motýl 

yz1.jpg

yz2.jpg

   Více obrázků na www.antoninkroca.cz

 


Na náměstí v Hradci

   V Hradci Králové konala se letos po celé léto ve zdejší Galerii moderního umění nacházející na historickém náměstí ve středu města výstava malíře Vladimíra Hanuše (* 1961). Představila především obrazy (a také „modely krajin) z posledních tří let, s výjimkami datovanými dříve, někdy i o jedno desetiletí zpět.  
   Vladimír Hanuš za sebou má obdivuhodné kontinuální dílo. Nikdy nebylo efektní. Vnímání těchto obrazů vyžaduje ponoření se do jejich světa, vyžaduje čas věnovat se jim. Nejde o anekdotu ani o zkratku, nýbrž o snahu uchopit duši času plynoucího nad krajinou jako vítr a otáčejícího se v ní v koloběhu jako voda. Takovéto dílo se obvykle prosazuje dlouho a obtížně. Aplaus publika a kritiky se tedy zatím nedostavil, Vladimír Hanuš, mystik, který se ale umí prakticky postavit k životu, navíc kromě období studií na AVU v Praze vždy žil a žije doposud ve východních Čechách (nyní v domě na stráni nad městečkem Skuhrov nad Bělou) tedy stranou kurátorsko-prezentačních hnízd. Zato nikoliv stranou nesmírně důležitého světla kraje, v němž se narodili František Kupka (v Opočně) a Josef Šíma (v Jaroměři), kteří se ve svých obrazech k tomuto světlu domovskému a mystickému po celý život vraceli jako k nejdůležitějšímu zdroji svého díla.
   Daleko odtud není ani do Holic (ležících na rozdíl od jmenovaných podhorských lokalit už hodně v nížině), které jsou nejen rodištěm, ale i celoživotně důležitým místem pro Karla Malicha, u nějž Vladimír Hanuš na AVU studoval a jehož jediného „pasoval“ na svého „opravdového“ žáka, který navazuje na jeho tvorbu a důstojně pokračuje v onom nesdělitelném sdělení, které je vlastní jeho obrazům a kresbám, v oné štafetě, jejíž počátky jsou kdesi v nezbadatelnu času a s níž ve dvacátém století v Čechách běželi svůj úsek trati zmínění František Kupka a Josef Šíma.
   V tvorbě Vladimíra Hanuše, lze označit dvě základní linie: duchovní abstrakci a krajinomalbu. Obě se často prolínají v jediném obraze, v jiných se osamostatňují, aby v dalším opět splynuly. Učitelem Vladimíra Hanuše na AVU byl kromě Karla Malicha František Hodonský, který je krajinářem především, byť s přibývajícími lety stále více krajinářem duchovní krajiny.
   Jasně rozpoznatelným vzorem obrazů z jednoho tvůrčího období Vladimíra Hanuše – na výstavě v Hradci Králové připomenutého – je tvorba Marka Rothka, jediná výrazná odbočka, pokud jde o malířovu inspiraci, jinak se pevně držící domácí tradice, jejího drsného kamení a měkkého šplouchání vln na rybníce v noci a za svítání, kdy se na něm ze tmy vynoří obrysy labutí.
   Pod světlem, které jakoby v určitých místech východních Čech, kraje „blouznivců našich hor“, ani nebylo z tohoto světa, se rozkládá velmi reálná krajina, podvojnost těchto míst a z ní vycházející podvojnost vnímání světa je velmi zřetelná v díle spisovatelky, která zde prožila své dětství – Boženy Němcové. V její tvorbě kráčely romantická a realistická linie povětšinou vedle sebe, aby se pak spojily v geniální syntéze její Babičky. U Vladimíra Hanuše k takovéto vrcholné syntéze zatím nedošlo, ale evidentně je k ní směřováno.
   V září a v říjnu je možné prohlédnout si obrazy Vladimíra Hanuše v Muzeu a galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou a přesvědčit se o tom, že mimo Prahu, v níž jsou osobně přítomni všichni ze současných výtvarných umělců, kteří něco umí – či uměli – z generace narozené v 50. a 60. letech minulého století (Martin Mainer, Otto Placht, Vladimír Kokolia, František Skála), může vzniknout a vzniká dílo, které se tomu, co bylo vytvořeno a je vytvářeno v centru Čech nejen vyrovná, ale svojí kvalitou jde výše, a pokud setrvá ve směru, jímž se doposud ubírá, má šanci být jednou srovnatelné s tvorbou zde již jmenovaných „držitelů štafety“.


   autor.gifChlupáč Štětcový
 
w1.jpg

   Obálka katalogu

w6.jpg

   Zrcadlení (2003)

w3.jpg

  Jedné noci jsem byl labutí (2006)

w8.jpg

   Poslední v krajině (2006)

w4.jpg

   Ladění modře (2007)

w9.jpg

Stoupání k horizontu (2007) 

 w2.jpg

   Zahrada s mrakem (2007)

w5.jpg

   Triptych jako krajina (2007)

  

Na vltavském nábřeží

v1.jpg  


   Být návštěvníkem vernisáží... Když už můj život plyne v Praze, přímo ve městě, poslední tři uplynulé roky, mělo by tomu tak zřejmě být, přináležet k časopisu, jakým snad Čmelák a svět chce být, k básníkovi jako takovému… Anebo ne? 
   Vernisáž je slovo alespoň slušné, jak se říká v současné České republice uvedení knihy na trh, o tom se ale mohu zmínit jen tak, aniž bych příslušný obecně známý pojem vyslovil. A slušná, nekonfliktní byla i vernisáž velké výstavy Jiřího Sopka v pražském Rudolfinu, vernisáž, která se konala v předvečer zahájení výstavy, ve středu pátého  září, zatímco v Rudolfinu je možno shlédnout barevný soulad obrazů žijícího klasika české malby až do osmnáctého listopadu.  
   V Rudolfinu se nekoná retrospektiva tvorby Jiřího Sopka, tak jako se nekonala v roce   v Jízdárně Pražského Hradu. Ale tam značné prvky retrospektivy existovaly. Tehdy v mnohem menším prostoru, pokud jde o objem sálů, nikoliv pokud jde o objem vystavených obrazů. V Rudolfinu jsou zavěšeny, pokud jde o obrazy, které jsou tím podstatným, či rozmístěny, pokud jde o ostatní práce, díla datovaná zhruba od roku 2000 směrem k současnosti. Řemeslo a barvy jsou naprosto úžasné. Duchovní prostor obrazů se vzhledem k minulosti jejich autora velmi zúžil. Což je jistě na pováženou. Výstava oslňuje. Předvádí k virtuozitě dovedenou jistotu tvarů již dříve nalezených, jistotu spektra barev, které je snadno rozpoznatelným čestným a v boji zaslouženým malířovým erbem. To jistě není málo! To je výsledek života prožitého v umění, života, který takto žije málokdo. Života ale prožitého mnohem méně ve službě umění, alespoň v období, z nějž výstava v Rudolfinu přináší výsledky umělcovy práce.
   Výstava v Rudolfinu je pořádána (byť tento důvod není oficiální a prezentovaný – proč? – je přece nejdůležitější)  k pětašedesátým narozeninám klasika české grotesky, představitele generace, jejíž teoretik Josef Kroutvor tento pojem převelice zdůrazňoval. Přesněji zúžené generace, vydestilovaného ročníku 1942 (jistě není náhoda, že tento letopočet nesla jako svůj program a jméno skupina umělců, která se k danému roku přihlásila, netušíc, že se v právě v něm a v jejím znamení narodí její pokračovatelé). Ročníku, v němž se kromě teoretika Josefa Kroutvora a malíře Jiřího Sopka narodili básníci Ivan Wernisch a Pavel Řezníček. Výjimeční tvůrci pracující v duchu české grotesky na plné obrátky a s vynikajícími výsledky. Stačí přidat dvě jména z jiných uměleckých oborů a s jinými daty narození – filmaře Jana Švankmajera (* 1934) a sochaře Karla Nepraše (* 1932) a na důstojnou reprezentaci české grotesky umělecky všeoborové by to naprosto stačilo. Tyto souvislosti ovšem na výstavě v Rudolfinu připomenuty nejsou. A nemohou být, jde o autorský výběr Jiřího Sopka, nikoliv o výstavu, která zahrnuje obecnější souvislosti.
   Být návštěvníkem vernisáží... Jiří Sopko a v Rudolfinu přítomný Pavel Řezníček, dva tolik výrazní představitelé svého magického uměleckého roku, dva umělci s tolik přízněnou poetikou,  se k sobě navzájem chovali tak, jakoby se nikdy v životě neviděli. V prostorách Rudolfina byly přítomny stovky ve své většině naprosto lhostejných návštěvníků společenské akce. A bohužel i lidí osobně – ve statisticky převažujícím procentu – osobně naprosto nevýrazných.
   Sama výstava jistě bude patřit k tomu lepšímu, co ve výstavních prostorách Rudolfina, skvěle (to říkám upřímně) manažersky využívaných panem Petrem Nedomou, bylo za dlouhá léta existence zdejší galerie k vidění. Ale nebude to – tak jako obvykle – vzhledem k neúprosným požadavkům architektury zdejších sálů – opět trochu málo? Za celá ta léta plně obstáli především Alén Diviš a Josef Váchal a výběr z díla výtvarných umělců přelomu 19. a 20. století  (v době konání této výstava Petr Nedoma, pokud vím, Galerii Rudolfinum ještě nevedl).  Vesměs velká plátna zpřed sta let souzněla s dekórem a duchem místa, Váchal a Diviš jej popírali. Ale vyšlo to. Výstava Jiřího Sopka, na kterou si určitě ještě zajdu, neboť dojmy z vernisáže jsou vždy zavádějící, se mi z prozatímního dojmu jeví jako expozice z řady těch, které mne něčím velmi zaujaly, ale jako celek v prostorách Rudolfina prostě neobstály. Abych byl konkrétní, šlo výstavy ze současné tvorby  (tehdejší) Petra Nikla a Františka Skály, které byly velmi průměrné a v Rudolfinu se ztrácející (tudíž o stupeň lepší, než zdejší výstava ze současné tvorby (tehdejší) Martina Mainera (na Sopkově vernisáži přítomného), která byla jednoduše řečeno strašlivá).
   Jiří Sopko je samozřejmě vysoko nad touto z jeho pohledu výrazně mladší generací výtvarníků. Ve srovnání s tím, jak se vyvíjí pozdní tvorba Sopkova generačního druha Františka Hodonského (* 1945), nebo s tím, co v současnosti vytváří mnohem starší Karel Malich, či s tím, co vytvářel stárnoucí, v loňském roce zesnulý Karel Valter, jde ale Jiří Sopko evidentně nesprávným směrem. Zlatí dokonalé řemeslo, mistrné řemeslo, barevně sladké a barevně ohromující řemeslo. Ale toto zlacení, to už má být má všechno? Opravdu?

   autor.gifPetr Motýl
 

 

 

Na Staroměstském náměstí

   Náš národ miluje vlaštovky jen proto, že se vracejí, ale v duši nenávidí vše, co létá.

xz1.jpg

   V prostorách domu U Kamenného zvonu na staroměstském náměstí v Praze je možné až do devátého září shlédnout rozsáhlou retrospektivu výtvarného díla Jiřího Štyrského (1899 – 1942).
   Zatímco o desetiletí starší Jan Zrzavý (1890 – 1977) šel od mládí až do smrti svou cestou, Jindřich Štyrský se přichyloval k dobovým proudům, aby se na počátku třicátých let minulého století definitivně přiklonil k surrealismu. A takové je i srovnání obou výstav, které je možné po celé léto v Praze navštívit. Ve Valdštejnské jízdárně visí obrazy osobitého, originálního umělce. V domě U Kamenného zvonu je možné spatřit dílo, jež dokumentuje dobové umělecké trendy, nejvýrazněji jeden z nich.
   Umělci Devětsilu, k němuž Jindřich Štyrský patřil, tvorbu Jana Zrzavého upřímně obdivovali, jejich cesta však byla jiná než jeho a v období trvání umělecké skupiny je směroval Karel Teige k vnějšímu programu. Bylo to pro dobu příznačné a tehdy se jevilo, že program avantgardy má svůj velký smysl.
   Jindřich Štyrský věnoval službě programním idejím celý svůj život. Vždy někým veden, Karlem Teigem celoživotně a rovněž tak svou životní a uměleckou partnerkou Toyen – Marií Čermínovou.
   Surrealismus na originalitě a osobitosti jednotlivého člena hnutí nikdy nestavěl, na výstavě v domě U Kamenného zvonu je tedy přítomen  především surrealismus, mnohem méně Jindřich Štyrský. Retrospektiva zachycuje i Štyrského začátky, početně je zastoupen především artificialismus, vlastní umělecký směr Štyrského a Toyen, kterému se věnovali především za svého působení v Paříži v druhé polovině dvacátých let. Opět se jedná především o doklad doby, o záznam tehdejších uměleckých programů, pro řadu umělců tehdy důležitějších než umění samotné, které často stejně rychle vznikaly, jako zanikaly.
   Co z díla Jindřicha Štyrského přetrvalo a rozhodně není jen svědectvím o uplynulém čase, jsou jeho fotografie, jimž je v domě U Kamenného zvonu věnován jeden z výstavních sálků. Pohledy do výkladů, „výstřižky z cirkusů a od kolotočů“. Stále živé, oslovující. A tolik blízké poetice v ryzí současnosti působícího básníka Petra Krále (* 1941),  který ze surrealismu vyšel a který téma osamělého chodce pohlížejícího do výkladů a na lunaparky po celý život rozvíjí.
   Kreseb snů je na výstavě málo, a přitom právě ony patří rovněž k té části díla Jindřicha Štyrského, která má stále co říci. Na rozdíl od koláží, ve své době jistě překvapujících, či šokujících – pokud jde o ty s tematikou sexu.  Dnes se ty i ony staly především dokumentem. Překvapivé a šokující se stalo běžným a umění o sobě v nich těžko nalézám. Kresba ovšem trvá, na té není nic avantgardního ani programového, ta je tu stejně dlouho jako výtvarné umění.
   Výtvarné umění ale nebylo jediným uměleckým projevem Jindřicha Štyrského. Písemné záznamy snů by bylo bývalo určitě možné na výstavě nějakým způsobem představit, věnovat jim jednu z místností v prostorách domu U Kamenného zvonu. Pro autora byly důležité a určitě jsou důležitou součástí jeho tvorby. Jindřich Štyrský se cítil být básníkem, napsal také vynikající životopisnou knihu o Arthuru Rimbaudovi. Citáty z písemného díla Jindřicha Štyrského jsou na výstavě umístěny na zdech kolem točitého schodiště do pater, v nichž se retrospektiva koná. Citáty říkají jasně: Jsem básník! Citáty lze ovšem vybrat různě a použít (či zneužít) je všelijak. Tak, jak vybrány jsou, hovoří především o utrpení tvůrce, který chce vzlétnout, ale z blátivého rybníka Čech se k letu nemůže odrazit. Křídla mu pokryje bahno a v rybníku se nakonec utopí.
   Pětašedesát let po smrti umělce je snadné takto ukázat prstem na tehdejší společnost a byvšího trpícího pozvednout na piedestal.

   Náš národ miluje vlaštovky jen proto, že se vracejí, ale v duši nenávidí vše, co létá.

   Tak zní jeden z citátů na schodišti vypsaných. Proč se Jindřich Štyrský z Paříže vrátil? Jistě měl své důvody. A proč nenávist k tomu, co létá, trvá? Je stálá, a dokud český národ nepřestane existovat, zůstane.


autor.gifChlupáč Štětcový

y1.jpg      y2.jpg

y5.jpg       y6.jpg

y8.jpg      y9.jpg

y3.jpg

y4.jpg

  Obrázky: Fotografie Jindřicha Štyrského. A na závěr alespoň jeden sen, i když kresba to prostě není...

 


Nad Vltavou

   V pražské výstavní síni Mánes je do třicátého června k vidění výstava Martina Mainera (* 1959)  nazvaná Klam tká klam, klid tká klid.
   Titul výstavy je příznačný. Text viděný na poutači před Mánesem vyvolá při letmém a prvním přečtení dojem, že jde o citaci z čínské poezie či z moudrosti Východu. Ale stačí se na ta slova zadívat pozorněji a chvilku o nich přemýšlet. Poté nelze než nedojít k závěru, že jde o „moudrost“ typu věty „kolik třešní, tolik višní“ vyřčené v českém filmu ze sedmdesátých let minulého století Jáchyme, hoď ho do stroje. Většina výstavy je právě taková jako její titul. Při prvním pohledu, se každé ze zde přítomných pláten (či kreseb atd…)  zdá být zajímavým a cosi říkajícím. Při pohledu druhém zbyde jen pachuť zklamání na jazyku, kdy za efektní fasádou se rázem vyjeví něco nepříjemně trapného, jakoby některý z automechaniků ze zmíněného filmu skrz obraz natahoval umaštěnou dlaň připravenou pro přijetí bankovky.
   Jak může někdo vzít tak obrovský talent, kterým byl obdařen, jako kus papíru, zmuchlat ho a zahodit? Jak může být něco takového možné? Jak se to může stát?
   Ve spodním sále Mánesa visí několik obrazů, které prokazují neobyčejné vládnutí štětcem, tedy technické mistrovství, dále zcela své barevné vidění a schopnost dát obrazům duchovní obsah. Jde o díla vzniklá během tří let. 1991 – 1993. Jsou to tak úžasné obrazy, že prostě musím vypsat jejich jména.
Králové ze Chartres (1991)
Čtyři díry do nebe (1991)
Vzpomínka na Bruggy (1991)
Karlínské Tao (1992)
Stavitelé chrámů (1992)
Poklad (1993)
Skála (1993)
   Z výtvarných děl datovaných před rokem 1991 ve srovnání s výše uvedenými obrazy obstojí  v Mánesu pouze cyklus České hrady a zámky (1990), z novějších prací jediný obraz, vracející se ve vzpomínce ke stylu minulé malby, konkrétně k cyklu koberců,  obraz nazvaný Buchara z roku 1997.
   Ve století jedenadvacátém již naprosto nic, co by se mohlo jen z dálky přiblížit k onomu fascinujícímu tvůrčímu výbuchu.
   V dějinách umění, dejme tomu pokud jde o literaturu, existuje řada příkladů autorů jediného románu, byli tu rovněž básníci, kteří vytvořili své dílo – to, které za něco stojí – během dvou, tří let. Stejně tak filmaři, divadelníci.  V malířství ale jde, a to i v hektickém tempu dvacátého století, o jev velmi neobvyklý. Jistě, velmi rychle vytvořil své vrcholné dílo už ve století devatenáctém Vincent van Gogh, jenže vše, co udělal před erupcí bylo dobré. A navíc, stejně jako  obdobně krátce  tvořící Amadeo Modigliani, stvrdil své dílo smrtí, což je velmi, velmi završující a důležité a nedá se nijak obejít.
   V dějinách českého výtvarného umění jsou tragické a rychle ukončené životy jistě také známy (Adolf  Kosárek). A neznámé také není zmarnění talentu. V šedesátých letech minulého století takto náhle zazářil a rychle vyhasl Rufolf Němec a s mnohem větším sršením komety Jiří Načeradský. Jak u Načeradského, tak u Němce ale vidím především zásah vnějších sil, trpký osud, kdy po příjezdu sovětských tanků do Československa přestal existovat svět relativní umělecké svobody šedesátých let a kdy se – mnohem obecněji – zhroutila v Čechách nenadále na pár let vzkříšená důvěra ve svět jako takový a v možnost existence naděje v něm. Martin Mainer něčím takovým zasažen nebyl. Snad se za padesát let ukáže (jestli tedy někdo bude za padesát let, kdy psané slovo vymizí zcela na okraj společnosti, o něčem takovém uvažovat a psát), že v roce 1994 (případně v letech 1994-1995, koneckonců ve zmiňované minulosti se jednalo rovněž o roky 1968 – 1969) došlo v Čechách k podstatnému zvratu ve společnosti, a tedy i v jejím vztahu k umění. Viděno z perspektivy roku 2007 je to již koneckonců jasné, jen to prozatím vidí málokdo, především z důvodu, že takovýmto pohledem do minulosti se málokdo chce zabývat. Evidentně byl tehdy „neviditelnou rukou trhu“, která ve shodě se svým pojmenováním svůj rozvrat ducha společnosti provedla skrytě, tvrdě zasažen i Martin Mainer.
   Co říci závěrem. I přes historické zdůvodnění zopakuji to, co mne děsí:
   Jak může někdo vzít tak obrovský talent, kterým byl obdařen, jako kus papíru, zmuchlat ho a zahodit? Jak může být něco takového možné? Jak se to může stát?

autor.gifChlupáč Štětcový

   Obrázky jsou ukradeny ze stránek www.mainer.cz,  na nichž je možno nalézt spoustu  obrazů (a nejen obrazů) dalších. Na stránkách Martina Mainera jeho artefatky nejsou datovány, nejsou označeny názvy. Vybíral jsem ty, které považuji za vynikající počiny v dějinách českého výtvarného umění. Na obrazovce počítače ovšem nesmírně ztrácejí, což se prostě u některých výtvarných děl stává. Obrazů (a fotografïí umělcem přetvořené hlíny…) je tentokrát pro Čmeláka a svět ukradeno hodně, stojí prostě za to. Na výstavě v Mánesu lze spatřit doopravdy a v jejich celé kráse originály, jejichž kopie jsou zde uvedeny jako dvě  poslední. Kopie se jmenují Čtyři díry do nebe a Králové ze Chartres.

zd1.jpg

zd6.jpg

zd2.jpg

zd91.jpg

zd9.jpg

zd8.jpg

zd5.jpg

zd4.jpg

zd3.jpg

zd7.jpg

  


Ještě k výstavě Jana Zrzavého

   Na výstavě Jana Zrzavého ve Valdštejnské jízdárně v Praze, jak píše níže Chlupáč Štětcový, který ji rovněž navštívil již nikoliv jednou, nachází  se  velmi málo obrazů z Bretaně a z Krucemburku. O Krucemburku a Okrouhlici možná jindy, nyní jsem se zaujal pro obrazy a kresby z Ile de Seine a z dalších míst v nejzápadnějším koutě Francie. Zde jsou některé z nich a rovněž fotografie míst tohoto kraje na internetu nalezené.

autor.gifPetr Motýl

lo1.jpg       lo2.jpg

lo4.jpg

lo5.jpg

lo7.jpg

Jan Zrzavý – ze stati Česká krajina

   Viděl jsem několik krajů Evropy, ale žádný z nich neodpovídal představě, kterou jsem si o nich předem utvořil. Ale když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by krásný a blažený sen se mi náhle uskutečnil. Jaká nádhera, ty malé barevné bárky, pohupující se vesele ve vesnickém přístavu na jasném moři, přípravy a kutění rybářů na palubě a vaření večeře – jako v dětských hrách! A kopce porostlé purpurovým vřesem nebo pastelovými trávníky a drahokamy zářících květin – a šedé a svítící skály porostlé bílými a žlutými lišejníky! A pod nimi moře, průhledné a zelené s bílými pěnami, stále se přibližující, znova a znova objímající zemi. Co jsem v dětství nejvíce miloval, skály a vodu, co bylo náznakem a příslibem budoucnosti, našel jsem zde nádherně uskutečněné v nekonečném bohatství a plnosti. I zde stráně a kamení a voda jako v mé domovině, ale volné, širé, zářící úsměvem.
   Poznal jsem ještě pak i jinou Bretaň, vážnou, monumentální, baladickou, Ile de sein. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti s chudičkou vegetací a obrovitými balvany, ze všech stran hlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat a pohltit. Zde vládne jen příroda, živly, a jen člověk pokorný před nimi smí zde přebývat. Kraj, jehož skoro každý se děsí a z něj prchá, mně je v něm jakoby v úkrytu bezpečnosti…

lo3.jpg

lo6.jpg

li4.jpg

li9.gif