Dýchánek

V úterý 20. května konala se v Galerii Smečky v ulici Ve Smečkách v Praze vernisáž výstavy Básnivá koláž. V týž den na vltavském nábřeží u Národního divadla, v galerii Vltavín, končila výstava Slovem i obrazem, která měla téma velmi obdobné. Na výstavě Slovem i obrazem bylo možno shlédnout básníky malující či jinak se zabývající výtvarným uměním a malíře či jiné výtvarníky zabývající se poezií. Na výstavě Básnivá koláž jsou vystaveny koláže básníků.
Výstavu Slovem i obrazem připravili Radim Kopáč a Kateřina Tučková, výstavu Básnivá koláž Olga Stehlíková. Kateřinu Tučkovou neznám, o Radimu Kopáčovi a Olze Stehlíkové ale vím, že umění vlastně nemají rádi. Nicméně rádi se v oblasti umění prosazují, a prosadit se umí.
Výstava Slovem i obrazem byla na skromné prostory galerie Vltavín především přehnaně velká a příliš mnoho maleb, soch, kreseb a básní příliš mnoha autorů vyvolávalo víceméně dojem přeplněného skladiště. Navštívil jsem galerii Vltavín také v poslední den konání výstavy a majitelé a zaměstnanci galerie, kteří už chystali výstavu další, se o dílech v galerii rozmístěných i těch, které zde následně rozmístěny budou, také bavili jako o předmětech, na nichž je zajímavá jejich finační hodnota, pokud tedy nějakou mají. Když jsem byl ve sklepním prostoru galerie, zaslechl jsem: “On si tam snad čte básně!” Tak nejde jen o galerii Vltavín, jde o mnohem širší jev, kdy na svou práci a vše kolem ní shlíží pohrdavě velká část obyvatel České republiky. Což je jistě velmi nedobré.
Výstava Básnivá koláž měla větší možnosti prostorové i finanční. Galerie patří Pražské plynárenské, což je firma, která peníze skutečně má. Všechny koláže byly tedy pěkně zarámované a též pohoštění na vernisáži bylo bohaté. A účast na vernisáži hojná. Náš redakční fotograf se ovšem opět nevyznamenal. Ale tak jak vedení naší redakce, tak celé naší redakci je to jedno, jelikož nikomu ze Čmeláka a světa na fotkách z dýchánků zrovna moc nezáleží. Tentokrát je ale možná škoda, že ta třetí níže uvedená se prostě, jak je u Pískového Úvazního čhd dobrým zvykem, nepovedla, tak jako vždy, když se svým fotoaparátem vyrazí na společenskou akci.

autor.gifChlupáč Štětcový

j3.jpg

Na výstavě koláží byly (a jsou) vystaveny koláže. Tyto od Ladislava Nováka.

j2.jpg

Miroslav Koryčan a Jan Novák.

j1.jpg

Miroslav Koryčan, Anna Kareninová a Bohumila Grögerová.

Fotografoval (špatně): Pískový Úvazní čhd.

Dmitrij Grigorjev V pracovním procesu

g2.jpg

na stole tranzistorák
na zdi vyhlášky

civilní obrany

plynové masky se vydávají na Moučné ulici 3          
kód 264

kryt je na adrese
Admiralitní 10

evakuace vlakem číslo 22-24
z Moskevského nádraží
do obce Pikalevo
Boksitogorský okres

v případě požáru volejte 01
(velkým červeným, dále menším
modrým)

při ČS volat
FSB
3161736
RUVD
9219025
MČS
2514266
3169498
požární úsek
č.1 117
(opraveno na 0102)
Jakubovičova 16

(zase červeně a zeleně)
při požáru volat 01
udat přesnou adresu
obvod
ulici, číslo popisné
organizaci

volání zopakovat
vyčkat příjezdu požárního vozu

kdybych chtěl volat Pána Boha
nenašel jsem číslo ani adresu
ani v těchto instrukcích
ani v telefonním seznamu

g1.jpg

   Dmitrij Grigorjev, *1960. Žije v Petrohradu, kde pracuje jako kotelník a redaktor odborného časopisu Topeniště, člen někdejšího samizdatového Klubu 89, vydal sbírky veršů Když se zastavují vlaky, Věž z višňového listí a Zápisky z krajnice, romány Pan Větrovský a Co říká nebe.

   Přeložil: Jakub Grombíř.

   Obrázky:  Autorem výtvarného materiálu je Vitalij Pušnický (* 1967). Žije v St. Petersburgu čili Petrohradě. Více na www.pushnitsky.ru

Dmitrij Grigorjev * * *

Řeka, spoutaná nábřežími, vzlyká,
chce se říct: vezmi si šátek, utři slzy,
podívej, jak tě miluje nebe,
když na tebe roní své hvězdy,
zdobí tvé tělo usměvavým měsícem,

drobí do tebe dlouhou mléčnou dráhu,
a všechny ty žulové stěny jsou jen sen,
který lehko poruší obyčejná voda
a okovy se stanou ploutvemi, když
v tobě plave věčnost jako velká ryba.

i1.jpg

   Dmitrij Grigorjev, *1960. Žije v Petrohradu, kde pracuje jako kotelník a redaktor odborného časopisu Topeniště, člen někdejšího samizdatového Klubu 89, vydal sbírky veršů Když se zastavují vlaky, Věž z višňového listí a Zápisky z krajnice, romány Pan Větrovský a Co říká nebe

   Přeložil: Jakub Grombíř.

   Obrázek: Petr Ševtsov. Více informací o současném ruském výtvarníkovi tentokrát není k dispozici.

Tři recenze na knihu Petra Hrbáče

   Tato recenze do čísla 5/2008 časopisu Tvar přijata nebyla, ač byla časopisem Tvar objednána. Takříkajíc na poslední chvíli byl vyzván Michal Jareš, aby napsal recenzi o něco níže zde uveřejněnou, která spěšně nahradila prázdné místo nepřijetím bezprostředně zde níže uveřejněné recenze takto v časopise Tvar vzniklé.  

o1.jpg

   Petr Hrbáč doposud vydal tři knížky prozaických textů, v loňském roce vyšla jeho v pořadí čtvrtá knížka z těch, které nesou jeho jméno v titulu a  které jsou označeny nakladatelem (býval to převážně brněnský Petrov, v tomto případě jde o rovněž brněnský Weles) jako sbírky básní. Název této knížky snad má vnuknout jejím čtenářům či rovněž jejím kupcům-nečtenářům, že na ni Čekali. Možné to koneckonců je, poezie se však opět nedočkali.
 Těch, kterým postačí druhořadá či třetiřadá kopie, která vyprázdní obsah předlohy a z jejího tvaru použije jen jeho povrchu (nebo spíš jen efekt světla dobové lampy, který po tomto povrchu sklouzává), bylo vždy dost a dost. Jednoznačným, snadno rozpoznatelným a přiznávaným vzorem pro Petra Hrbáče vždy byl a doposud je Vladimír Holan. Co však zbude, abych použil slov básníka Petra Krále, která byla otištěna v letošním Tvaru číslo 3, když není naplněna „víra v úděl a poslání básníka“? Petr Král říká (v rubrice časopisu Tvar "’Čtenář poezie", ze které cituji a v níž by mělo jít především o bezprostřední reakci na báseň), že mnohé, já říkám (po zralé úvaze), že nic. Naprosto nic.
 Žijeme v době replik a kopií, v časech přemíry levných a laciných výrobků. Trpělivosti a umu řemesla není téměř nikomu zapotřebí. Této skutečnosti ovšem knížka Petra Hrbáče dokonale odpovídá. Z Holanovy váhy a vážnosti zbylo závažíčko, které slouží jako dekorace v bytě. Slovní spojení „...strupatý / jazyk silnice / vyplazený do věčnosti“ („řádky“ nazvané  Sobota)  je typickým příkladem. Zní to pěkně. Ale Věčnost se -  v souvislostech celku knížky – změnila v nápis na tričku nebo na reklamním letáku.
 Digitální fotoaparáty jsou „velmi vstřícné k uživateli“. Neboli může s nimi fotit kde kdo, aby přesto výsledek, při troše snahy, vyhlížel „jako fotografie“. „Řádky“ Petra Hrbáče v knížce Čekali, které – osobně -  za básně nepovažuji, jsou často právě čímsi jako momentkami v digitálním fotoaparátu, „jako fotografiemi“ prázdnoty. Ne nadarmo se poslední číslo knížky, to jež často bývá shrnutím či vyjádřením poselství daného textu, jmenuje Poklad výletníků. Nikoliv cesta, směřování, jak tomu bylo u Vladimíra Holana, pouhý výlet postačuje k nalezení pomyslného pokladu. Tak je to pohodlnější a pohodlí je oproti předchozím Hrbáčovým knížkám „řádků“ v této výrazným tématem (například v „řádcích“  nazvaných Letní ulička v Kutné Hoře nebo Vzpomínka na říjnovou Varšavu – inu výlety…). Snad právě na ně jsme Čekali? Představa miliónů lidí v České republice právě přítomných je taková: Dočkat se pohodlí. Čímž bude smysl života naplněn.
   O něčem, co by smysl lidského života mohlo přesahovat, se Petr Hrbáč vyjadřuje těmito slovy: „Přátelské mlčení v záclonách, / snad svede tolik co Bůh, /  potřebujeme zívnutí stejně / jako Boha.“ („řádky“ nesoucí název V posteli). Petr Hrbáč jistě tímto svým vyjádřením se vyjadřuje to, co si v současné době myslí většina obyvatel této země (použití pojmu vlast by v této souvislosti bylo zcela nepřípadné).  Může se ale opěvování duchovního marasmu a konformního pohodlného způsobu života proměnit v poezii? Je únosné, aby k tomuto opěvování bylo použito střípků poetiky autora, který usiloval o cosi naprosto protikladného? Ne, únosné to není, je to možné, je to existující a přijímané, vyhovující těm čtenářům, kteří ocení lacinou repliku, jež v rámci komfortu (ano, v rámci zmiňovaného a nyní opět zdůrazněného pohodlí) odstranila znepokojující obsah předlohy. Vyhovující rovněž řadě psavců pohybujících se v oblasti literatury, kteří texty Petra Hrbáče legitimovali a dosadili jejich autora do pozice tvůrce, nazvali jej básníkem a prozaikem. Je to pohodlné, je to nenáročné, je to ryze současné. Jak „řádky“ Hrbáčovy, tak psavců vyslovují totéž a shoda je více než dojemná.
 Petr Hrbáč, kterého v tomto směru zázračná síla poezie zrazuje, píše v „řádcích“ nazvaných Prosinec: „Nevím, jestli je prázdnější světlo pouliční lampy / nebo měsíce za míchanicí mračen.“ Poezie sama tak usvědčuje toho, kdo se domnívá, že vydal čtyři sbírky básní, poezie sama tak jasně říká, že je nevydal. Jak by mohl, jestliže jeho světlo bylo a je prázdné, jestliže bělostný měsíc Verlainův zaměnil za právě citované „řádky“.  A Petr Hrbáč, patřící zcela samozřejmě k básnické škole Víta Slívy, kam přináleží i Robert Fajkus, Norbert Holub, Bogdan Trojak, Vojtěch Kučera, Věra Rosí, Ondřej Slabý či z mimobrněnských Petr Maděra, přitom začínal v intencích tohoto slívovsko-holanovského okruhu velmi nadějně, titulem Via Borealis, vydaným jako příloha Tvaru. Tehdy se jevil být autorem, který stojí na počátku putování za poezií, který se opírá o velký vzor, aby si posléze našel svůj vlastní výraz. Nepředpokládal jsem ani náhodou, že první nadějeplný počin Petra Hrbáče v oblasti literatury bude také jeho počinem posledním, že slova literatura další jeho vydané knížky, jak „řádků“, tak prózy, nebudou již hodny.
 Pokud jde o jiné obory Uměn, knížku Petra Hrbáče doprovázejí nevýrazné ilustrace jindy mnohem zajímavěji tvořícího a pro Weles kmenového Františka Hubatky. Tyto ilustrace mají tentokrát  – pro mne osobně – tu zajímavou vlastnost, že na každou z nich zapomínám vteřinu poté, co jsem se s ní na stránkách knihy setkal. Je to snad způsobeno jejich záměrným souzněním s texty, které doprovázejí?  Dále je přiloženo CD s nahrávkami „zvuků“, které nahrál autor „řádků“, jež tvoří knížku Čekali. Jde vpodstatě o „zvuky televizní“, ve škále, která by mohla doprovázet dejme tomu levný televizní přepis populární pohádky Princezna ze mlejna, dokument o strakapoudech a jejich vztahu k feminismu či drsný detektivní příběh o ukradené kostce másla odehrávající se v ponurých slumech u Klánovic. Zkrátka, je to cosi naprosto strašného. I „řádky“ nazvané Čekali by vlastně mohly být takové, tedy mnohem, mnohem horší, než jsou.
 Nicméně a závěrem. Škoda, která byla způsobena tím, že takováto knížka je prezentována jako sbírka poezie a že ji vydalo nakladatelství poezii vydávající, je značná. Tato recenze se škodu již vzniklou snaží alespoň částečně sanovat. 

   autor.gif Petr Motýl

   P.S. Oproti podobě nepřijaté časopisem Tvar byla tato recenze doplněna o dvě formulace v závorkách. Jde o slovní spojení začínající: (v rubrice časopisu…  ),   a:  (po zralé.. ), uvedená v druhém odstavci zde uveřejněného textu.

   Následující dvě recenze vyšly v čísle 5/2008 časopisu Tvar.

o1.jpg

mw1.jpg




mw2.jpg

o1.jpg

mw3.jpg

 mw4.jpg

Valerij Zemskich * * *

Tři hvězdičky
místo názvu

Dva hřebíky
místo rámečku
Víno z lopuchů

tu3.gif

   Valerij Zemskich, * 1947. Narodil se a žije v Petrohradu, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, pracuje jako programátor topných zařízení. Jeden z nejvýznamnějších představitelů volného verše v Rusku, napsal sbírky Mlčenlivý zpěv sépií, Chybný úhel, Co bude po knihách, Zlehka, malinko, jak kdy.

   Přeložil: Jakub Grombíř

   Obrázek: Igor Lebeděv, * 1966. Žije v Petrohradu.

Valerij Zemskich * * *

Prázdný pokoj zaplněný stohy papíru
Lidmi
Oblečením

Zbytky od večeře
Špinavé nádobí

Hřebík ve stropě

Papírová krabice
Se špulkami bez nití

Na komodě
Karafa s vodou

Dvě kladívka
Šroubovák

Nohama šoupají
Podupávají
Potloukají se
Mezi stěnami

Prázdný pohár na stolku
Stažené rolety

Slunce se snaží
Proniknout škvírami
Ale prázdný
Prázdný je pokoj

tu2.gif

   Valerij Zemskich, * 1947. Narodil se a žije v Petrohradu, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, pracuje jako programátor topných zařízení. Jeden z nejvýznamnějších představitelů volného verše v Rusku, napsal sbírky Mlčenlivý zpěv sépií, Chybný úhel, Co bude po knihách, Zlehka, malinko, jak kdy.

   Přeložil: Jakub Grombíř

   Obrázek: Igor Lebeděv, * 1966. Žije v Petrohradu.

Valerij Zemskich * * *

Rozbitá láhev v metru
se podobá holubovi
přimrzlému k ledu

tu1.gif

   Valerij Zemskich, * 1947. Narodil se a žije v Petrohradu, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, pracuje jako programátor topných zařízení. Jeden z nejvýznamnějších představitelů volného verše v Rusku, napsal sbírky Mlčenlivý zpěv sépií, Chybný úhel, Co bude po knihách, Zlehka, malinko, jak kdy.

   Přeložil: Jakub Grombíř

   Obrázek: Igor Lebeděv, * 1966. Žije v Petrohradu.

Furt sa roďá děcka

za1.jpg

   Ačkoli představitelé dneška kolem sebe horlivě šíří svůj předsudek, že život na vesnici se rovná živoření, je venkov těhotný příběhy více než centra moci, kde během minuty stačíte potkat sto lhostejných lidí. Ví to i Dagmar Urbánková, když napsala knížku svých krátkých textů pohybujících se na pomezí anekdoty a básně v próze, nenápadných postřehů ze současné valašské dědiny. Jmenuje se to Fjertoch si vyšiju a vydalo to benešovské nakladatelství Eman v roce 2007. Tenká knížka obsahuje miniportréty lidí, kteří skrývají v sobě celé romány, jen nemají potřebu s nimi vyjít na pospas literární vědě: Slečna Jarmila, Stáza, Chevrolet. A také přesně vystižené útrapy dorůstající venkovské intelektuálky, která vidí, že před tímto světem neunikne, prostě nemá k dispozici jiný: Arnošt, Vepřo, knedlo, zelo. A povzdechy starých lidí, jejichž proviněním je to, že už na nich není nikdo závislý, a trestem za toto provinění je samota. A humor, který nemusejí pracně vyrábět televizní profesionálové, který patří k tomuto prostředí sám od sebe, jako přirozená protiváha dřiny a bolesti. Ovšem ne vždy kouzlo funguje, někdy je zápis banality opravdu jen zapsanou banalitou (Doma je klid, Hoškovi, Ořechy), ale jsou zde i momenty skvělé. Jako povídka Prezident, ukotvující odlidštěné mediální děje pohledem těch, kterých se to zdánlivě netýká: „Za prezidenta se může přihlásit každý. Je to tak?“ „To víte, že jo, pane Hlušička.“ „No jo, já neznám hodnější ženskou, než je paní Soukupová. Ta by se na to hodila. Nebo paní Jana, co prodává v krámě.“ „A co vy? Vy byste se nechtěl přihlásit? Přece jenom by to chtělo spíš mužského.“ Nic si neidealizujme, ze světa za kopcem se sem dere ledacos cizího a žravého, co se o nás nezajímá, ale očekává od nás, že se mu přizpůsobíme: Bojím se, Paměť.
   Knížka potěší i předsádkou, pojednanou na motivy drobně kostkovaného ubrusu nebo kapesníku. Autorčiny ilustrace jsou mile insitní (potěší například kresba knihovničky, obsahující pouze Rady šéfkuchaře a Atlas světa), i když místy až příliš poučené stylem Michala Machata či Pavla Reisenauera. Z doslovu Ivana Vyskočila, jako vždy nenapodobitelně důstojného a jurodivého zároveň, se dozvíme, že autorka, rozená Zuzaňáková z Veselé u Zlína, je dnes v hlavním městě jevištní výtvarnicí, čímž naivistické kouzlo jejího vyprávění trochu bledne. Ale o životopisná data tu skutečně nejde. Vznikla knížka nenápadná, ale rozhodně nezasloužící zapomenutí. Tak o ní píšu aspoň sem, protože nikdo jiný o tom nenapíše, ctižádostivé kritiky zajímá Gottland, a ne paní Kotrbová, co tak pěkně zpívá a peče štrůdl. Ta je možná zajímat začne, teprve až už bude na všechno pozdě.

   autor.gifJakub Grombíř


Michail Baru

léto končí...
nitka divokých husí
na hedvábném čínském obraze
rozplývá se ve vzdálených horách
v pravém horním rohu


s6.jpg

    Michail Baru, * 1958, významný představitel ruského minimalismu v poezii, žije v Moskvě.

    Přeložil: Jakub Grombíř.

   Obrázky:  Autorem výtvarného materiálu je Vitalij Pušnický (* 1967). Žije v St. Petersburgu čili Petrohradě. Více na www.pushnitsky.ru

Michail Baru

oslava Nového roku
vedle umělohmotného stromku
tvářím se, že jsem šťastný

s5.jpg

    Michail Baru, * 1958, významný představitel ruského minimalismu v poezii, žije v Moskvě.

    Přeložil: Jakub Grombíř.

   Obrázky:  Autorem výtvarného materiálu je Vitalij Pušnický (* 1967). Žije v St. Petersburgu čili Petrohradě. Více na www.pushnitsky.ru