Milan Kozelka Od do

sw1.jpg
                    
   9.00 – Je sobota, Malostranská kavárna stojí na svém obvyklém místě.         
   10.00 – Básník Quído Machulka vstupuje do kavárny, rozhlíží se a sedá si k volnému stolu u okna. Je každodenním hostem, objednává si tureckou kávu s minerálkou.
   10.25 – Básník Nikolaj Stankovič vstupuje do kavárny, rozhlíží se a sedá si ke stolu u okna, u kterého od  10.00 sedí básník Quído Machulka. Je každodenním hostem, také on si objednává tureckou kávu s minerálkou.
   10.26 – “Čau,” zdraví Stankovič Machulku.
   10.26 – “Čau,” zdraví Machulka Stankoviče.
   10.28 – Machulka si zapaluje jointa a kouří. 
   10.30 – Stankovič se dívá z okna na Malostranské náměstí, usmívá se.
   10.35 – Stankovič si zapaluje jointa a kouří.
   10.37 – Machulka se dívá z okna na Malostranské náměstí, mračí se.
   10.40 – Stankovič s Machulkou pijí šálky vlažné kávy na ex.

sv2.jpg

   10.47 – Machulka se dívá z okna na Malostranské náměstí, usmívá se.
   10.49 – Malostranské náměstí se dívá do okna na Machulku, mračí se.
   10.52 – Machulka dokuřuje jointa. 
   10.54 – Stankovič se dívá z okna na Malostranské náměstí, nemračí se.
   10.56 – Malostranské náměstí se dívá oknem na Stankoviče, usmívá se.
   10.58 – “Čau,” zvedá se Machulka, platí a odchází.
   10.58 – “Čau,” zdraví Stankovič a zůstává sedět, dokuřuje jointa.
   10.58 – “Čau,” zdraví netknutá Machulkova minerálka.
   11.00 – Stankovič se dívá z okna na Malostranské náměstí, neusmívá se.
   11.15 – Stankovič se dívá z okna na Malostranské náměstí, mračí se.
   11.30 – Stankovič se dívá z okna na Malostranské náměstí, usmívá se.

sv1.jpg


   11.35 – Malostranské náměstí vstupuje do kavárny, rozhlíží se a sedá si ke stolu u okna, u kterého od 10.25 sedí básník Nikolaj Stankovič a od kterého v 10.58 odešel básník Quído Machulka. Objednává si tureckou kávu s minerálkou.
   11.36 – “Čau,” zdraví Malostranské náměstí Stankoviče.
   11.36 – “Čau,” zdraví Stankovič Malostranské náměstí.
   11.40 – Malostranské náměstí si zapaluje jointa a kouří.

sw3.jpg

   11.42 – Stankovič se dívá z okna na filmové studio Barrandov, usmívá se.
   11.44 – Malostranské náměstí pije šálek vlažné kávy na ex.
   11.45 – Stankovič si zapaluje jointa a kouří.
   11.47 – Malostranské máměstí se dívá z okna na Pinkasovu synagógu, mračí se.
   11.48 – Filmové studio Barrandov se dívá oknem na Malostranské náměstí, usmívá se.
   11.50 – “Čau,” zvedá se Stankovič, platí a s rozkouřeným jointem odchází.
   11.50 – “Čau,” zdraví Malostranské náměstí a zůstává sedět.
   11.50 – “Čau,” zdraví netknutá Stankovičova minerálka.
   11.52 – Malostranské náměstí dokuřuje jointa.
   11.53 – Do kavárny vstupuje policejní hlídka a jménem zákona žádá Malostranské náměstí, aby se okamžitě vrátilo na své místo. 
   11.54 – “Never more!” odmítá Malostranské náměstí.
   12.00 – Policejní hlídka zneškodňuje Malostranské náměstí bleskovým chvatem, nasazuje mu pouta a odváží ho do ruzyňské vazební věznice.
   12.03 – Servírka odnáší tři netknuté minerálky.
   12.30 – Pasáž Černá růže se jmenuje Estéban Pavlovič Jeep.
   13.45 – SVOBODU MALOSTRANSKÉMU NÁMĚSTÍ! žádá ve svém prohlášení Charta 77.
   13.50 – “Máme rády Beatles,” vzkazují štamgasti nočního T-klubu. 
   14.45 – U sochy Sv. Václava na Václavském náměstí se srocují davy lidí, Václav Havel je zatčen a deportován do ruzyňské vazební věznice. Po nezbytných vstupních formalitách se ocitá ve společné cele s Malostranským náměstím.
   15.00 – SVOBODU VÁCLAVU HAVLOVI! žádá ve svém prohlášení Pinkasova synagóga.
   15.15 – “To bychom měli…” spokojeně si mne ruce filmové studio Barrandov.
   15.20 – Servírka přináší tři netknuté minerálky zpět.
   15.23 – Filmové studio. Gott mit uns. 
   15.25 – Malostranské náměstí se dívá do špinavé zdi, mračí se.
   15.25 – Špinavá zeď se dívá na Václava Havla, usmívá se.
   15.37 – Barrandov. Kunst mit Gott. 
   16.00 – Malostranská kavárna stojí na svém obvyklém místě, je sobota.

sw2.jpg

   Text je z rukopisu Milana Kozelky nazvaného Život na Kdysissippi.

   Milan Kozelka, * 1948. Performer, jeden z prvních, který se na území současné České republiky tímto oborem zabýval. Vydal také dvě knihy básní: Koně se zapřahají do hracích automatů (1999) a Gumové projektily (2000).  A dvě knihy próz: Ponorka (2001) a Celebrity (2004).  Připravil, sestavil a k vydání prosadil tři literární antologie ze tří míst:  Ostravska, severních Čech a Olomoucka.



Milan Kozelka Johne utíkej

           Drnčí zvonek.
          „Johne, padej!“ špitne manželka Jitka.
          John Bok se vymrští ze židle, probíhá pravoúhlou chodbou, vbíhá do obýváku, bleskově otevírá okno, přehupuje se přes parapet a římsu, skáče na sešikmenou plechovou střehu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou chodbou a domovními dveřmi a ocitá se na chodníku.
          Zvonek stále zvoní.
          „Už du!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
          Ve dveřích stojí sousedka a prosí: „Paní Boková, neměla byste trochu majoránky? Mně došla a nechce se mi ven do toho pekelnýho vedra.“
          „Mám,“ směje se Jitka a odsypává jí majoránku.
          „Děkuju vám. Jak se má manžel?“ ptá se sousedka.
          „Furt někde lítá…“ gestikuluje Jitka a zavírá a zamyká dveře.
          John Bok se rozhlíží, přechází ulici a hbitě zahýbá za roh. Obchází domovní blok a opatrně se vrací. Přechází na protilehlý chodník a sonduje situaci. Přes okenní rantl ve vyvýšeném přízemí je přehozené žluté tričko s černým havranem, smluvené znamení.
          „Čistej vzduch,“ říká si John a jde k domu, ze kterého před několika minutami kvapem mizel. Stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
          „Kdo to byl?“ ptá se manželky.
          „Sousedka odnaproti. Chtěla pučit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
          „Píča stará! Málem sem si uhnal infarkt,“ ulevuje si John.
          „Hlavně, že to nebyl někdo jinej,“ křižuje se Jitka.
          John staví na sporák konvici s vodou a do hrnků porcuje kafe.
          Drnčí zvonek.
          „Johne, padej!“ špitne Jitka.
          John Bok zháší plamen, bleskově rozráží okno, přeskakuje parapet a římsu, dopadá na sešikmenou plechovou střechu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se rychle spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou chodbou a domovními dveřmi a ocitá se na chodníku. Rozhlíží se, zabočuje vpravo a svižným krokem pokračuje na hlavní ulici.
          „Trafika nebo tramvaj?“ klade si otázku.
          Zvonek stále zvoní.
          „Moment!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
          Ve dveřích stojí sousedka. „Potřebovala sem eště brambory, tak sem pro ně šla do krámu a tady vracím tu majoránku,“ říká.
          „To ste nemusela,“ směje se Jitka a zavírá a zamyká dveře.
          Letní Karlín je plný slunce a pronikavého vřískotu cikánských dětí. John vstupuje do trafiky a zdlouhavě si vybírá časopis. Pokradmu pozoruje okno jejich bytu ve vyvýšeném přízemí. Po několika minutách se na římse objevuje žluté tričko s černým havranem.
          „Čistej vzduch,“ říká si John. Bezděčně kupuje Myslivost a vychází ven. Za chvíli stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
          „Kdo to byl?“ ptá se manželky.
          „Sousedka odnaproti. Přišla vrátit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
          „Rozkopu ji prdel, krávě!“ řve John.
          Jde do kuchyně a škrtá sirkou pod vlažnou konvicí. Horkou vodou zalévá kávu a plné hrnky staví na velký kuchyňský stůl.
          „To je pohoda,“ září spokojeně.
          „Je,“ vrní Jitka.
          V hospodě přes ulici je poloprázdno, od železničního náspu doléhá rytmický klapot kol.
          Ve vedlejší místnosti zvoní telefon. „Nezvedej to!“ varuje John.
          Pomalu pijí kafe a mlčí, vychutnávají si chvíli pohody a klidu.
          „Večer si někam vyrazíme,“ navrhuje John.
          „Sem pro,“ souhlasí Jitka.
          Drnčí zvonek.
          „To bude zase ta bréca…“ zívá Jitka.
          „Kašli na ni,“ radí John.
          Zvonek stále zvoní.
          „Du se tam mrknout,“ vstává John a jde ke dveřím. Špehýrkou vidí sousedku odnaproti. Odemyká a otevírá dveře.
          „Pane Bok, tyhle pánové se po vás shánějí,“ oznamuje sousedka a ukazuje na dva podmračené chlápky v dlouhých modrošedých baloňácích.
          „Bezpečnost,“ ukazují odznaky. „Pane Boku, půjdete s námi,“ nařizují.
          „Johne, kdo je to?“ ptá se Jitka z kuchyně.
          „Sousedka…“ vrčí John. Tiše za sebou zaklapává dveře a v doprovodu mužů sestupuje po schodech, vychází na ulici a usedá na zadní sedadlo služební volhy. Auto se rozjíždí, vyjevená sousedka se vyklání z okna. Před hospodou kňučí přivázaný pes.
          Žluté tričko s černým havranem je stále přehozené přes okenní římsu.
          „Johne, zavři a poď si dopít kafe,“ volá Jitka.

th1.jpg

   Johna Boka fotografovala Andrea Lexová.

   Text je z rukopisu Milana Kozelky nazvaného Život na Kdysissippi.

   Milan Kozelka, * 1948. Performer, jeden z prvních, který se na území současné České republiky tímto oborem zabýval. Vydal také dvě knihy básní: Koně se zapřahají do hracích automatů (1999) a Gumové projektily (2000).  A dvě knihy próz: Ponorka (2001) a Celebrity (2004).  Připravil, sestavil a k vydání prosadil tři literární antologie ze tří míst:  Ostravska, severních Čech a Olomoucka.


Milan Kozelka Podvratné mýty

lh1.jpg

lh2.jpg

lh3.jpg

Milan Kozelka Podvratné mýty

lp1.jpg

lp2.jpg

lp3.jpg

Milan Kozelka Podvratné mýty

ztu4.jpg

Milan Kozelka Podvratné mýty

rw2.jpg

Milan Kozelka Podvratné mýty

lo1.jpg

lo2.jpg

Dramata

   Asi před dvěma lety mi Radim Kopáč (nevím už,  při jaký příležitosti) řekl, že mi životní dramata znemožnila plně se soustředit na tvorbu.
 
   Milan Kozelka
 
krt1.jpg

krt2.jpg

   Na obrázku více nahoře je věznice v Plzni-Borech, kde byl – mimo jiné - vězněn pro svůj postoj k socialistickému režimu Milan Kozelka, který je zachycen fotoaparátem na obrázku více dole.

Milan Kozelka Podvratné mýty

b91.jpg

Milan Kozelka Podvratné mýty

stew1.jpg