Patrik Linhart Měsíční povídky

Číst Sherlocka Holmese

   Všichni bychom měli číst Sherlocka Holmese, protože právě to jednak už bylo a jednak to uklidní. Důvod, proč bychom se měli uklidňovat, je nasnadě: jsou víly a skřítkové, třebaže mrtví. A to není nic příjemného, když jsem mrtvý, navíc nevím, jsem-li víla či skřítek. Ve velikosti snad ten rozdíl nebude. Co se týká pohlaví také, neboť slipy nenosím. Kdybych tak mohl potkat sám sebe v době, kdy je slunce zahvozděné mezi stromy, hned bych si poručil – ještě dnes, ještě dnes se oblékneš do bílé košile s fiží. Což je velice úctyhodné. Potom bych teprve opravdu věděl, proč se lístky topolů tak chvějí a proč se mi v rukou rozpadá ten divný bílý kámen.

zet1.jpg

zet2.jpg

zet3.jpg


Chléb a hry

   Polysexualita je ošidná věc. Především je třeba si ujasnit, oč jde. Snad bychom se měli dříve poučit o analytické anarchii a psychotopografii. Přibližný význam těchto podivuhodných pojmů nám pomůže odhalit Ecova kniha Foucaultovo kyvadlo (1988). Teprve nyní se vše projasňuje. Člověk již není zmítán krutými pochybnostmi, zda to přece jen autoři časopisu nemyslí vážně. V pasáži, kde Belbo a Diotalevi zasvěcují vypravěče do svého tajemství, totiž fakulty srovnávacích bezvýznamností, se odhaluje celý svět revue SEMIOTEXT, respektive byvšího Vokna, stávajícího Živlu. Neboť není snad specialista na sexuální revoluce odborníkem na současnou sumerskou literaturu? Nesouvisí analytická anarchie s institutem inovačních tradic? A konečně není snad polysexualita variací tetrapiloktomie čili uměním čtvrtit chlupy?

zet4.jpg  zet5.jpg

zet6.jpg                        zet7.jpg


Zvedne tě vzdušný vír

Zvedne tě vzdušný vír, řekneš jen sýr a úsměv jak šklebeňour prosvětlí ten okamžik, kdy se zdá, že cesta vede jen zpátky, a fotograf zvěční tu chvíli, která není ani tak věčná, jako nepříjemně nepomíjející.

zet8.jpg

1.37 sobotní noc

Sobota 1.37. Prší už tři a půl hodiny, do pokoje dopadá světlo pouliční lampy, nad barákem láčkovců se nad komínem servaly dva mraky, mezi vampy rozlévám zbytek z petky, na silnici je řízená ochutnávka z louže, leží tam už tři a kapku jim to klouže, sousedovi utekla manželka a vlčák, v gymnasiu ještě svítí tři okna, ředitelka a její dva milenci solitaiři hrají opatrně vabank, zhruba za čtyři hodiny otevře bývalý řezník výčep U svatýho, všichni se tam seřežou jako apoštolové, za šest hodin otevřou krám na rohu, prodají tam dva rohlíky a vyprodáno, během dalších padesáti hodin tu nic dalšího neotevřou, zato na haldách se sejdou místní číra a otevřou si vzájemně svý nitra. To je však hudba budoucnosti, zatím je 2.07, někde v temnotě létají družice a smyslem života je družit se.

zet9.jpg

zet10.jpg

zet11.jpg

Patrik Linhart Měsíční povídky

Z deníku přiblblého

   „Snowboarďáci jsou o svobodě,“ prohlásil marketingový atašé ČT při Stálé radě o ozbrojení.
   „Snowé Vánoce,“ přitakal generál Jasper. Potom si přitáhl misku a vytáhl zázvorovou sušeninu.
   Lady Queenborough vytáhla obočí. „Musítě se cpáť tím sviňstvem?“
   „Pani Millerová,“ osopil se na lady atašé, „mluvte pořádně!“
   Generál Jasper vyvalil oči. „Pani Millerová?!“
   Atašé pohlédl do stropu a pohodlně se uvelebil na křesle. Po nekonečně dlouhé době spustil.
   „Tak poslyště, Lady Queenborough, autorka Okkultní theokracie, nění nikdo jiní než tady naše Edith   Millerová. Informace je ovšem třeba brát s reservou, naše lady jednak straní fašistickému učení a jednak není vždy přesná, ať již záměrně či nevědomě. Domnívám se, že kniha zaujme díky své enervující fantastičnosti a bizzarnosti i dnes.“
   Jasper neřekl ani popel. Pokračoval v konsumaci zázvorových sušenin.
   „Co vy na to generále?“
   „Také máte problémy s jazykem,“ odtušil generál.
   „Jen zkraje, tuším,“ bránil se atašé.
   „Pravda, ale…“ teď se generál nezadržitelně rozesmál. Kousky zázvoru létaly na všechny strany. I do úst jeho přátel.
   „Je to skutečně odporná sušenina,“ poznamenala lady.

el2.gif


Práce pro mistra neklidu

   Konec doby svěcení jara přichází někdy v lednu touhle dobou. Být bohem nebo nulou je mi právě tak blízké jako košile a kabát, ale zatím jsem půlnulou plynoucí půlnocí. Pro všechno na světě, na říši Západních pindíků, na říši Neldoret, na ostrově Essex a jeho království, na talíři, na mikrovlnce, na mě, nevím, co bych dal za pořádnou práci. Skutečnou fachu, třeba navlékání korálků, lepení obálek, něco pro domácí kocourky, abych nikam nemusel, mohl se věnovat kariéře a čchanovým meditacím.

el6.jpg

River Murray

   Vzpomněl si na jistý seriál z Austrálie jménem Co přináší řeka. Běžel někdy v druhé polovině sweet eighties. A to nemluvím o seriálech Ohňová hora, Dva roky prázdnin a Kokosový ostrov nebo o filmech Brain Dead a Bad Taste. Všechno produkcí v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Doprdele, řešení je u Antipodů. Přece život nejsou seriály od protinožců. I když jsou lepší než halucinace, místo speedu prosím jednu vzpomínku na slečnu Adelaide nebo na sůvu Duayera nebo na víru pevnou, i když křehkou a pak jen stačí lusknout prsty a na stole se objeví vybrané pochoutky vzdálené minulosti, které vydají na film o životě i na seriál po životě.

el5.jpg

el4.jpg


Rinn Chathóir

   Obraz světa svítí jako oči vlkodlaka. Teď už můžeme jenom čekat, co se rozbije. Opravit umíme máloco. Taková neschopnost musí mít příčinu. Snad je to trest za to, že jsme příslušníci národa Vznešených, kteří kdysi – v Rinn Chathóir – na hlavu postavili Věk povinnosti a vyřešili otázku piva. Od té doby jsou naše kontakty s lidstvem sporadické. Lidé se za nás stydí. V mobilech nás obvykle mají pod kódovým označením Enemy.    

el1.jpg

Skleněný kámen

   Archeolog Matný Pete se napil se z vytouženého rohu nesmrtelnosti. Kámen, který vzal potom do ruky, se proměnil ve sklovinu a rozpadl se. Střepy rozházel po pláži. To je mi divná nesmrtelnost, pomyslel si a vyhledal nejbližší informační centrum. V Alexandretě mu poradili, aby sedl na vlak a pokud možno na nic nesahal. Prý nechtějí žít ve skle. Matný Pete si vybavil staré přísloví o Měsíci, který spatřený skrze sklo, přináší neštěstí. Ale v dnešní době, pomyslel si, skoro každej vidí Měsíc oknem. To by museli všichni… Pak mu to došlo.

el3.jpg

Obrázky: Ukradeno z internetu.

Patrik Linhart Měsíční povídky

Tabulka horrorů

   Kolem druhé hodiny po půlnoci se mu zdál sen, o tom jak má dopsat své veledílo o okkultismu a horroru. Sen hovořil jasně jako Mengeleho tabulka prvoků. Kapitoly byly právě tak úhledně seřazeny a čekalo se jen na povel shora. Ten nepřišel, probudil se a všechno podstatné zapomněl. Pak se mu vybavilo jakési torso, ale rázem je zamítlo pro přílišnou příbuznost s Bachelardovým psaním o vodě a ohni. Ostatně kolik horrorů je spjato s vodou nebo ohněm. No, není to nemožná cesta. K vodě se vztahují například povídky Diamantová čočka, Horla (mléko), Noční hlas, Veranda, Upír, k ohni povídky Historka šumaře Willieho, Co vyprávěla stará chůva, Strašidelný dům, román Noční země. Arktické téma – voda jako spící led? Upíři – neboť krev jest život (a voda?). Inu, není lehké pracovat rationelně se snovým materiálem. 

lin4.jpg    lin3.jpg

Pravda nebo Tygr?

   Jaro Balvín píše, že píšu jenom o psaní, o svém psaní, o tomto konkrétním psaní, co je teď. O tom vůbec nepíšu. Das ist sehr taktloss! Hned po tom, co ho potkám, surově mu nabančím. Noticky a špílce takového rázu si může dovolit jenom Mister Twister. Nikoho přece nezajímá, co je teď – a já sním jenom o tom, co zajímá každého. A co to je? Muži s duší, sémiotika a Elektronek v umění.   

lin8.jpg 

Otesánek a Neotesánek

   Otesánek a Neotesánek jsou dva kamarádi, kteří jeli na výlet. Jak už to bývá výlet nebyl jen tak. Bylo sněhu jak nasráno, a ty dvě hovada museli táhnout kočárek na zádech. Jak mohli mít dítě? Čistě náhodou. No a potom šli, ba korsovali po silnici, auťáky se jim silou vůle vyhýbaly a oni si to štrádovali z Nového Města v Erzeherzu do Nikolasbergu. Tam pochopili jednu věc, pokud jim to nedošlo dřív – že jsou těžký snowkočárkáři – a po ledový silnici vyšlápli směrem k nadrženýmu nádraží. Proč jim ten vlak neujel, ví jenom Bůh. Každopádně v oseckém finále pochopili, že vlak jim nadělil jen jednou, takže jako správná pometla to valili pěšky – a cesta z Oseka do Duxu má kouzlo. Neotesánek spadl i s kočárkem do potoka. Naštěstí byl kočárek v té době už prázdný a jenom Bůh ví, kde bylo to děcko.

lin2.jpg


Krise středního školství

                                            Na motiv básně Mgr. Engeleina

   V této noci za dne přichází Sabbaoth. Ó ne, Sabbaoth ne, ani sabath ne, ani samot ne, ani Sopot ne – Sabot to je! Jsem sabotován ze všech stran. I dělníci ve mně sabotují mě. Sedím v kabinetu, kouřím před kabinetem, stojím ve třídě, skřípu na tabuli, jedu autobusem, sedím ve vlaku, křičím u tabule, plácám do stolu, ledové kostky místo očí křičí: Dělnice ve mně, sabotuj mě! Střední školství je v krisi – uzavřelo smlouvu s ďáblem na dobu neurčitou.

lin6.jpg


Jívka

   Z komína jde kouř bokem jako tehdy, když jsem poprvé kouřil startku – činžovní dům opuštěný v podkrkonošské krajině, potok s předjarní vzbouřenou vodou a remízy plné zdivočelých dětí, taková to byla scenérie. Zapálil jsem si a kouř mi jako škvor vlezl do ucha. Za nic jsem ho nemohl vyndat. Mám pořád kouř v uchu. 

lin7.jpg

lin5.jpg

Fotografie: Ukradeno z internetu.

Patrik Linhart Měsíční povídky

Good point
   „Podle mě je to natočený v létě,“ pravil Petr Klíč
   „Víš, jak takovejm věcem řikám?“ pokračoval, „věci na točený v létě.“
   „Tys seš geniální!“ zvolal Petr Petrklíč a přičapl na bobek, aby si prohlédl botu, kterou samým vzrušením omočil v louži.  

lin10.jpg

Godzila v botách
   Chodím kolem rypadla, už rozsvěcejí první světla, louka svítí jasnou hnědí, botami se nořím do stínu, na město přichází tma s bičem. V rezavé vodě oprámů odráží se fosforeskující kuňkání žab. Klepání ostřice o stožáry mi připomíná, že musím domů, naposledy roztahuji svoje chapadla a dotloukám opozdilé morgoše. Pozor, odněkud z města se ozývá siréna, čaracháni na mě mají políčíno. Nejméně dva už vyskočili z auta a ženou se ke mně. Výstřel pro výstrahu? Ne, výstřel na výstrahu. Honička jak svině, ale čaracháni byli bez talentu. Vytloukla jsem jim mozek. Teď můžou chodit tak leda čůrat na hrošíka. 

lin7.jpg  lin2.jpg

100 tisíc koulí  
   Americký hvězdář Asaph Hell odstřelil 100 tisíc koulí, které mu bránily v rozhledu, a objevil dosud neznámé kouty vesmíru. Když se ho ptali, proč to, odvětil: Všechno to nebyly koule, některý byly i šišaté! To jsem si, prosím, přečetl v jednom odborném časopisu.

lin9.jpg

Nerozhodný
   I´m undecided, byl-li to sen nebo polosen. Někdy na počátku XIX. století se mi zdálo, že překládám Youngovy Noční myšlenky. K této záslužné práci mě předurčil můj šlechtický původ, dosud si vzpomínám na náš starodávný rezavý erb a především na svůj tenčící se majetek, který se příbuzní mé předurčené ženy snažili zachránit. Budoucí ženu jsem držel na rodinném sídle, respektive té jeho části, v níž kdysi žilo služebnictvo. Byla to dřevěná skřípající barabizna. Moje budoucí žena se tak bála, že se držela jen v jedné cimře. Někdy jsem za ní zašel a díval se na její nahý zadek, když lezla po čtyřech. Přátelé mi říkali, to není žena pro tebe. Teď to vím. Byl to sen.   

lin1.jpg

lin3.jpg

Obvyklá zvířata
   Tento školní výlet se odehrál v zooparku. Většina zvířat se pohybovala docela volně tak, jak byla zvyklá. A skutečně také zvyklá byla, neboť naprostá většina zvířat na tom místě žila ještě před založením parku. Napadne vás nejspíš, že to věru muselo být prazvláštní místo, ale to se nedá říct. Byly to běžné druhy, veverky, kuny, slepice, domácí kozy, zdivočelé kočky, zvlčilí psi a pár vrabčáků. Sympatické a neobvyklé však bylo, že v určitých místech, zejména v oranžovém lese a u vody, jste se stali neviditelnými. Nesmělo se toho zneužívat. Lidé skutečně, od narození neviditelní to neviděli rádi. Takové hračičkáře pak krutě týrali a ukazovali jim své zelené tlející obličeje. Proč měli právě takové obličeje, mi jaksi zapomněli sdělit, ale domnívám se, že v jejich pro nás neviditelném světě (který jsem ovšem tak trochu spatřil), probíhá rozklad mnohem rychleji.  

lin4.jpg 

lin5.jpg

lin6.jpg

Fotografie: Ukradeno z internetu (autorem posledních tří obrázků je Francesco Goya).

Patrik Linhart Měsíční povídky

Cestou z Radejčína
   Před Dubicemi přejedete srnu, běžela ze strání do lesa. Pomstila se vám na plechu, ale to vás tak netrápí, jde o to, co s ní, kdo ji sní. Oba jste vegetariáni. I když vy ještě někdy – inu, co by to bylo za vepřovou a hlavně co by tomu řekla máma. Ivana přežila, ale tohle by na ni bylo moc. Hodíte srnu do kufru a vyrazíte k nejbližší hospodě. Někdejší Jednota v Dubicích křičí do noci. Stočíte se do nejbližší židle a Milan vyrazí do středu dění, vytipuje štamgasty a sonduje situaci. Chlap v růžových oteplovácích vrtí hlavou a spiklenecky ukazuje do temného rohu. Milan mizí ve tmě. Náhle se vynoří, v ruce má velkýho panáka a mává na vás. „Milane, běž a otevři kufr.“ Čekáte u auta. Za chvíli vyjde Milan a pět typosů. Milan se znalecky usmívá a maníci to začnou režírovat – „Tak kde jí máte?“ – „Běžela z lesa do strání nebo ze strání do lesa?“ – „Z lesa,“ zalžete. – „To je dobře,“ pochvalují si. – „Fando, zajeď sem s traktorem a posviť nám!“ – „Uděláme jí tady?“ – „Jasně.“ – „V příkopu?“ – „Jasně“ – „Jarine, skoč pro příbory!“ – „Tak na tři.“ – „A koukám, že vám promáčkla předek.“ – „To nic neni.“ – „Ale nekecej. Edo, skoč pro Kočku.“ – „Kočka je klempíř, machr, von vám to vyklepe!“ – Sedíte v hospodě, zatímco venku si chlapi vzali do práce srnu a vaše auto. Pak se objeví Jarin s igelitkou v ruce. „Nate, výslužka!“ Nasedáte do auta a chlapi se tlemí. „Až zase něco ulovíte, tak víte, kde sedíme!“

til1.jpg

   til5.jpg       til3.jpg          

Chladnou hlavou
   Natáhneš ruce proti slunci a rozhoří se jako červené traktory. Červené traktory, červené lodičky. Ne, špatná cesta, nikdy jsem nechodil s holkou v červenejch lodičkách. A žádná moje holka v nich taky nechodila. Ani červenými rty se na mě nesmály. Rtěnka by se na ně ani nevešla. Měly je příliš úzké, sveřepě sevřené. Když jsem jim nadrbaný šumloval do ucha, na holubičí polibky to stačilo. Ohlédnu-li se za sebe, nevidím to zle, kameny, vlajky a kříže. Přede mnou neposlušné červené traktory. Lákají mě do Jámy X. Mám sto chutí skočit po hlavě dolů do dolů.   

til9.jpg

til11.jpg

Černý vigvam
   Za časů Pána našeho Tvaru, Jana Nejedlého, proběhla anketa o fackování (stejně podnětná jako přednáška Norberta Holuba o Vyžvejklé Bambuli a bítovském blití). Vždy jsem Arnoštu Procházkovi toho facana záviděl. Leč teprve nedávno se ze mě – díky reflexácké rubrice Na tahu – stal pravý dekadent. Můj vřelý příspěvek o teplickém „černém vigvamu“ U Krysy tak vytočil místního pingla, že mě vyhledal v hospodě U Ptáčků (o které jsem rovněž referoval) a bez ohlášek mi jednu vybombil. Zajímalo by mě, jestli ostatní přispěvatelé, najmě Rudiš a Balabán, také dostali po čuni. Bude-li nás víc, mohli bychom založit nadaci, jakou mají ohrožení novináři (tuším, že je tam i Jaromír Slomek) – třeba AVVS (Autoři ve vyhrocených situacích) nebo Aukodeč (Autor kontra dementní čtenář).    

til6.jpg

til7.jpg

Švédské peklo
   Na Vltavě jsem vyslechl reportáž o novém švédském bestselleru. Je potěšitelné, že jeho autorkou je Češka (či podle módní mluvy česká Švédka). Ve Švédsku žije od deseti let a česky stále nezapomněla, byť mluví s roztomile drsným přízvukem. Román je však úplné peklo vystřižené z Pečírkova kalendáře. Z éteru jsem se dozvěděl, že hrdinka vyměnila jednoho alkáče za druhého (což je psycho-logické), ten druhý to rozjel na plné koule a ve finále přihodil i fet. Pravděpodobně ani nevynášel koš a obtěžoval malé švédské holčičky. Konec je dvojznačný, maník se umoudří a v centru pomáhá anonymním alkoholikům, nejstarší syn začne chlastat. Chtělo by se říct plichta, ale pokud jde o sex, spíme přece s manželem, a né se synem, a pokud prvnímu netáhne zu držky režná, je všechno O.K. V úplném závěru postrádám slova „Čus, bus, autobus“. Kdyby je tam dala, nešel bych s gynonymní alkoholičkou Karlou Kunou do hospody, ale dosyta bych se s rodinou nasmál.  

  til13.jpg   

til12.jpg

Obrázky: Ukradeno z internetu.

Patrik Linhart Měsíční povídky

Podzemní princ
   Tady by jste si nekoupila nic. Je to jen pro chlapy veslující na mělčině. Chodila jste sem s manželem, když jste děcku koupili playstation nebo cédéčko s Dádou. Život se tak ohnul proti vám, že dnes sedíte sama, sama na Předmostí – v poctivé čtyřce, žádné vytuningované trojce. Máte v sobě tolik elánu, že máte chuť obejmout dva nejbližší pablby a ukázala jim svoji čáru. Už to mohlo být za vámi, kdyby se nestala tahle věc: pět chlapů v dresu s nápisem PODZEMNÍ STAVBY DĚČÍN komusi neviditelnému spílá do nedovzdělanců, neboť si nikdy nepřečetl ani  Malého prince. Hádka vás vystraší, dopijete, zaplatíte a valíte se na vlak. Před hospodou narazíte na osamělého typa PODZEMNÍ STAVBY DĚČÍN bystře se ohánějícího lopatou. Vykukuje mu jen hlava a z hlavy vyplazený šlašitý jazyk.
„Tys vážně nečet Malýho prince?“ vyjedete na něj a nestihnete vlak.

zul6.jpg         zul7.jpg

Wessexské pláně
   Vstoupil jsem do středu hald. Poznám to místo podle stromu, kterému důvěrně říkám Společník, připomíná mi ten strom z plakátů Spolchemie. Zvažuji, zda se budu cítit jako rytíř z VIII. století nebo jako C. August Dupin ze století XIX. Nakonec jedu kombinaci. Bombr se proměnil v brnění, kapuce v kapuci, cigareta v louč. Jdu po stopách svých myšlenek, abych uhádl, proč se právě teď těším na Poirota a kapitána Hastingse. Vida, mám to! Z úvahy nad traktory, které svážejí vytěženou zeminu, jsem přešel k salamandrům, kteří se objevili v pinkách, pak stačil krůček k drakům a od draků k heptarchii, zjevně přes království Západních Sasů, kteří pouštěli draky v každé bitvě. Tihle králové Wessexu byli správní chlapi, Ine založil opatství Skleněný kámen, kde mám být uložen svatý Grál. Beorhtrica otrávila vlastní žena. Měli jí to za zlé, ale Eadburh byla vzorná dceruška konkurenčního krále Northumbrie. Na to konto musela chudák do Říma, ale ani to neobměkčilo srdce podaných. Od těch časů se žádné ženě saského krále nesmělo říkat Regina, ale Cwen, společnice. God Save the Cwen! Edgar Mírumilovný se stal králem v uhrovatých letech, když jeho bratra Edwyho Krásného, který pigloval dceru i matku, otrávil biskup. Biskupa pak otrávil arcibiskup. Edwyho taky ho neměli rádi. Prý přivedl podivné cizince a sám miloval jejich odporné zvyky. Od těch dob je Anglie ostrov. Jeho synové Edward Mučedník a Ethered II. Nepřipravený nezažili dobré časy. Devadesát čtyři lodí napadlo zemi. Vyplatili je, ale blonďáci se vraceli. Sven Dvouvousáč se dokonce prohlásil králem Anglie. Za půl roku umřel. Odpočívá v Roskilde, někde tam, kde je ten open air festival. Občas se o tom dočtu na krabičkách od sirek. O Svenovi tam není ani slovo. Půl roku králem Anglie taky není žádný majstrštyk. To syn Nepřipraveného se na trůně udržel osm , osm měsíců! Taky mu říkali Železný. Za Vyznavače to byla pohoda. Ale Harold II. neměl to místo brát. V lednu králem, navíc se zfalšovanými papíry, 25. září vyfakoval Nory na Stamfordském mostě, 14. října nakládačka u Hastingsu. Battler Hastings. Chudák Arthur, taková smůla na ženský. Haroldovi byla Labutí šíje věrná až do smrti. Pohřbila ho a nikdo neví kde.

zul9.jpg

zul2.jpg 

Desatero na indexu
   Doneslo se mi, že američtí neokonservativci vulgo neoliberálové vydali index škodlivých knih. Václav Bělohradský v Salónu tyto knihy jmenuje, bohužel se povýtce jedná o knihy angloamerické produkce. Opět se odehrál smutný příběh, kdy ani jedna česká kniha si nezaslouží všeobecné odvrhnutí, byť by ho navrhovala parta nácků jako jsou chytří hoši z USÁma. Navrhuji proto Antikanonické desatero české literatury vydané v pěti jazycích o celkovém nákladu n tisíc ks. Prvních sto s vlastnoručním podpisem Vítězslava Jandáka. Národ český se jistě shodne, co by tam mělo být. Především bych tam vrazil pár Karlů Čapků, Ivanů Klímů, libomudravnu Terezy Brdečkové, pár bestsellerů na téma „sensa fetny on the road“ atd. Jde samozřejmě o knihy škodlivé, nikoli vyloženě neškodné píčovinky typu Monarcha fernet a spol. Tak jako pre-Vontové ve Stínadlech v duchu projektu Vojtěcha Vonta zapalovali v oknech svíčky, měla by v bytě či zahradě každého básníka vzplát hranice, v níž by tyto antikanonické brožurky vzplály. (PS. Právě jsem své přítelkyni zdrsnil ksicht, protože chtěla přihodit Čtyřlístek) 

zul3.jpg

zul1.jpg

Vlajky vlaků
   Nedávno si kdosi postěžoval nad vlakománií vyprovokovanou knížkou Antonína Pavloviče. V podezření dokonce upadly jinak obvykle inertní České dráhy. Prý toho Pavloviče a spol. v psaní podobných knih podporují či dokonce odkupováním projetých jízdenek (podobně jako KB likér ode mne vykupuje nevratné lahve od griotky). Proto vyzdvihuji úsilí Alexandra Nihilovského a Huga Huga, kteří vlakománii nahrazují vlajkománií. Jejich Vexilologický kabinet ukazuje krásu britských koloniálních vlajek a najíždí na zcela novou estetiku. Veřme, že jim tento konvolut Bojar vydá.

zul8.jpg

zw2.jpg  zw1.jpg

Jakub Deml
   Otazníky veliké jako Rudá hvězda nad Kremlem visí nad koncepcí Díla Jakuba Demla. Podle všeho má každý z účastníků tohoto velezajímavého diskursu jasnou představu o jeho podobě. Měl jsem to štěstí, že jsem se spolu s Michalem Šandou dostal na grantový pobyt do Memphisu. Zatímco Šanda pátral v archívech po zapomenutých jazzmanech, já rozmlouval s asketickým milionářem Ezrou Buckleyem. Ten navrhl, že nám (tj. demlovcům) přenechá své prérie zdupané býkem a bizonem, své černochy, nevěstince i dolary, pod jednou podmínkou: že do konce XXI. století se na pultech objeví pět Děl Jakuba Demla podle koncepce Bedřich Fučík – Vladimír Binar, Josef Mlejnek + komentář, J. E. Frič – Čvachtavý lachtan, M. C. Putna – Jarda Neduha a W + V alias Jan Werich – Timotheus Vodička. Tak takhle se v Memphisu, Tennessee, řeší spory.  

zul5.jpg  zul4.jpg

zul11.jpg  zul10.jpg

zul12.jpg

Fotografie: Ukradeno z internetu.

Patrik Linhart Měsíční povídky

Dopolední Nonstop na Kladně
   Teplice, já znám Teplice, tam rozvážím s kámošem knedlíky s těma sladkejma sračkama, alpert, hypernova, špár a tyhle volové, vy tam máte trolejbusy, u nás v Kladně, já ti ani nevim, jestli jezdí takový busy, jo jezdí pražák sem a tam a marně hledá kunčafty, protože tady sou všicky – se na ně podívej, jo já byl v Praze, v pořádnym lokále, a byl sem tam zvanej host, mně řikala, chceš housky se salámem, vem si, chceš housky se sýrem, vem si, vem si, co chceš, jo ta byla, víš co, ale ten autobus do Prahy – mám mu to povídat, nemám na cestu do toho ráje, jako u tý kámošky, jenže sem mu řek, neumíš se chovat, tak mazej – a tak tu sedim a rozvážim knedlíky, a vlastně ani nerozvážim, protože mi vzali papíry, no jo včera, včera a mám po knedlíkách.

Zpívání s plechovkou
   Po Teplicích obchází jistá dáma s plechovkou toluenu v ruce a mezi vykřikovanými komentáři všeobecného charakteru si prozpěvuje. Netuším, jak dlouho to vydrží, ale huba jí jede jako naolejovaná.

zet7.jpg

Dobrý občan
   Zdegenerovaný potomek jisté rodiny se usadil na malém městě. Za pár let z toho bylo velké město. Degenů tam bylo tolik, že byli naprosto neprůstřelní. Nakonec společně obhájili disertační práci na téma Život na malém městě. A to je na takové město tak akorát – samí VŠ.

zet5.jpg  zet4.jpg

Cesta do školy
   „Jestli na tebe budou zlí, tak si jich nevšímej,“ radila matka osmiletému synovi. Taky, že jo – byli na něj zlí, ale ten blbeček dělal jakoby nic, místo, aby si jich nevšímal.

zet1.jpg

Jak na věc
   Kdyby ten kluk na silnici tak věděl, že se mu splnil jeho životní sen – přejela ho blondýna v Pajeru. Ještě na křižovatce za ní obdivně koukal jeden uslintanej kašpar – kočka v Micibuši, povídal, a řezáky mu v otevřené hubě řežavěly v zimním slunci.

zet8.jpg

Zářijový otrok
   A znovu dávná zloba tě obestírá. Jedeš sklízet bavlnu. Je 7.56 a vlak odlétá z hajan. Za půl hodiny řve místně příslušný Buddha Linhárta: „U všech thajských piček tohle město neni zlý!“ – Dívá se na Ústí z té strany vlaku, z něhož není z města vidět více než pár kopců a přítulně zchátralá čtvrť Ostrov s Větruší jako bradavkou. A pobočník jeho, věrný Koukal Tung-Cchan, říká: „Ano, mistře, ale příště víc mlhy.“ Sedíš zmuchlaný v rohu coupé, mneš si svou černou hubu a bojíš se těm světcům pohlédnout do zářících očí.

zet2.jpg

zet3.jpg

Patrik Linhart Měsíční povídky

Otázka pohledu
   Když se o někom řekne, že je to ten s vyloučením veřejnosti, je to urážka nebo ho to naopak ozvláštňuje? To by mě zajímalo. Ne, že bych něco takového už slyšel, ale to neznamená, že by si to lidi nemohli myslet soukromě, potajmu.

abbb12.jpg

U nás se nic neodbývá
   Padesát procent partnerské komunikace je založeno na výčitkách. Všechny události, které se odbývají ve zbývajících padesáti procentech, směřují ať vědomě nebo nevědomě nebo dokonce i proti své vůli k této hlavní náplni vztahu. Velice zajímavé je sledovat zaměnitelnost „ženské“ a „mužské“ role, opravdu se již nejedná o muže a ženy, ale o postavy, které tu či onu bytost právě představují. Jsou zaměnitelné stejně jako jména měst či bohů.

acko3.jpg

Počasí na Marsu
   Co by se stalo, kdyby Američané obsadili Mars? Chvíli nic, tutlalo by se to (možná, že už tam jsou, kde jinde by natáčeli ty výpravné velkofilmy jako Rudá planeta a spol.?) a za pár let by to prasklo. Mezitím by se na Marsu odehrála analogie procesu, při kterém se z anglických osadníků vyvinuli první Američané – jenže v mnohem větším měřítku, k čemuž by nepochybně přispěl typicky marsovský kolorit – jinými slovy Mars + občané USA – monstra s chlupatýma rukama, vyholeným podpaždím a čelistí zvící lžíce u bagru. 

acko4.jpg

Od Prahy na jih
   Co se týče toho voňavého lidu jihočeského, pokaždé tam mám depresi. Až na výjimky, tam – pro mě – žijí cizí, nepřátelští lidé. Pražáci mají tyhle jižní Čechy rádi, pro ně jsou Čechy od Prahy na jih. Je to sice dětinský postoj, ale nedivím se mu. Když projdu trasu od Old Town Plazza k Charles´ Brücke, taky by mě těšil pohled na rozkydlou jihočeskou selanku a lidi, kteří umějí udržet groš. A hlavně ta stálost, jistota – před měsícem jsem prošel Celetnou a bylo tam moc pěkné knihkupectví, skutečná výkrmna ducha. A nedávno jdu kolem a pro všechny ty krásné serepetičky, pravděpodobně původem z Nového Tibetu na ostrově Ukálela, tam nezbylo místo pro jedinou knihu. Myslím, že v takových jihočeských městech jsou věci trvalé. Vsadím se, že obchody Vše za 39,- tam vydrží maximálně do vyprodání zásob. 

acko1.jpg

aao1.jpg  aao2.jpg  aao3.jpg  aao4.jpg

acko2.jpg

Obrázek 2: Fotografie Zdeňka Mitáčka.
Ostatní obrázky: Ukradeno z internetu.

Patrik Linhart Měsíční povídky

Děsivější než piškoty namáčené v čaji
   Nejhorší záchvaty nostalgie se týkají událostí, které se nikdy skutečně nestaly, ale odehrály se v jakémsi zásvětí a z odstupu let vypadají možná skutečnější než život. Aspoň bych chtěl, aby byly skutečnější než život.

z1.jpg

Cesta do Neuvirtova Lukova
   Na kole jsem svým pánem. Nikomu neplatím řídítka, ani sedátko. Moje kola se řítí vstříc své vlastní lásce, snad ji neznám, a to je dobře. Moje kule, černá prdel, nahuštěný mozek troglodyta touží poznat neznámé, hubené kraje plné smrti jiných hlav. A já – a já jedu do Lukova, vy psí hlavy, já jedu tam, kam táhne srdce mé lahvové – tam, kde život neni nic než bazén sešpendlený špendlíky, stroje putující slepě sklepy a pár talířů mozkům, které hrabě nevyhodil ven vesmírem.  

z2.jpg

V košatosti příměrů
   Málokdo se pokouší experimentálně ověřit tvrzení literárních vědců a kritiků. Vědecké studio Stará milenka se do této terra incognita pustilo s vervou hraničící s dětinskostí. Pro experimentální ověření tese Jana Suka: dítě ví, že jeho svět bude brzy zredukován z košatosti příměrů a metafor na fádnost opakovaných, možná i nudných jevů a událostí, klenoucích se mezi dospělostí a smrtí v prostoru jen málo romantickém a snivém, studio zvolilo vzorek 20 dětí význačných literátů, které – jak se říká – mají za ušima. Namátkou vybírám – Kuna, Jr: „Ještě suši, please!“ (otázka ignorována), Doležal, Jr: „Deus le volt!“ (jasné jak facka), Kocábová, Jr: „Časík hraje roli děsivé, krvelačné animality a evokuje hippomorfní konstelace, moje naladění nastavené zmíněnými metaforami se změní, prohlédnu-li si nyktomorfní symboly nad postýlkou, které jsou spojeny s obrázky temných vod, feminních struktur ženy-vampa či jeskyňky smrti.“ (jinými slovy Suk to trefil), Petr Pan, Jr: „To je pro mě morseovka.“

z3.jpg

Bazén to není jen taková věc
   Neříkám tomu ne, jsem rád, že mohu přijet, nikdy jsem nebyl v satelitu, a když tam moje holka má co dělat, třeba skákat do věcí, já taky se podělím o vaší betonovou zahradu. Tak tu sedím na kraji bazénu, jehož pravý kraj zjevně přetéká do okeánu věčnosti, a s úsměvem vítám první pivo, které naštěstí nikam nepřetéká. Hledím na nastavitelný ostrov Vanikoro plovoucí bazénem. Mávám na skupinku slunící se pod palmami. Registruji i první neznámou tvář, která podle ekonomických ukazatelů svým rodičům tuto nemovitost koupila. Do této idyly vstupuje plnokrevný rozhovor: „Nemám to vyluxovat? – Proč? – Já to dělal ráno, ale kvuli těm sinicim, koupaly se tu ženský. – Tak to přejeď!“ Načež maník vytáhne jakýsi podivný stroj a začne luxovat vodní hladinu. Bohužel tím chytil i moji pravou paži a vysál všechny chlupy. Takže, ve finále, to není zase tak špatný chlap, protože ani já se nechystám hrát pralesní ligu.

z5.jpg

Z dějin Číny
   Dějiny Číny od amerického učence Johna F. Fairbanka představují neotřelý pohled na věc z hlediska člověka z Nového světa. Kromě zajímavých postřehů typu moč a fekálie čili v běžné mluvě hovna nebo za takových okolností nezbylo Maovi než zemřít, což také učinil, velice bystře rozpoznává příčiny pádu říše Středu a neúspěšného pokusu Čchingů o restauraci dynastie: Neměli ponětí o ekonomickém růstu či rozvoji v moderním smyslu, ale byli asketicky proti hromadění zisku, nadále opovrhovali obchodem, včetně zahraničního, jako neproduktivním odvětvím. Místo toho se snažili mezi rolnictvem a byrokracií propagovat klasické ideály šetrnosti a nezkaženosti, aby mohli z plodů země účelněji vyžít lid i jeho vláda. Fairbank v duchu nezištného amerického mesianismu vidí jediné řešení čínské otázky v přijetí západní demokracie a odvržení zastaralých a až přehnaně čínských hodnot.
   K úplnosti této strhující historické fresky chybí pouze hlubší sonda do čchanového buddhismu, taoismu a neotaoismu (tzv. Temného učení), i když je pravda, že pro ekonomický rozvoj Číny nemají valný význam a nijak nesouvisí se západními hodnotami. Je však třeba zdůraznit význam čchanu (zenu) a učení o tao pro západní relaxační programy. Tento „nedostatek“ je nicméně vyvážen podtržením významu křesťanství (Fairbank je nepochybně dobrý křesťan) pro Čínu. Fairbank doslova tvrdí: Mnoho čínských reformátorů se na konci XIX. století dalo na křesťanskou víru hlavně proto, že svatá trojice průmysl, křesťanství a demokracie představovala, jak se zdálo, tajemství moci Západu a nejlepší cestu, jak zachránit Čínu. Tato myšlenka přesahuje rámec této knihy a je aplikovatelná na všechny ostatní zastaralé systémy počínaje islámem a konče animisty v Nové Guineji.
  Pokud jde o fotografický doprovod, čtenář jen může litovat (je to patrně vina českého vydavatele), že fotografie nijak nesouvisí s textem a pokud ano, pak jen okrajově. Někdy, jsou to však vzácné a šťastné okamžiky, je komentář pod fotografií naprosto dostačující a výmluvný. Například dvě fotografie čínských mladíků, poprvé v klasickém čínském kroji, podruhé evropsky oděných, komentované slovy: Skupina čínských studentů po příjezdu do USA v roce 1872 a jejich baseballový tým v roce 1878. Jak je patrné, k jejich vzdělání stačilo pouhých šest let.
   Říká se, že po bitvě je každý generál, ale přiznejme se, že kdyby Čína v době, kdy se jí to samo nabízelo, přijala americký styl života + demokracii + na západních universitách připravené odborníky, vypěstovala by komunismus (nebo kapitalismus) jako víno.
   Tančím a stín se motá, řekl by k tomu Li Po.

z4.jpg

z6.jpg

Patrik Linhart Měsíční povídky

Neohrožený spánek
   Po koncertu jsem přespal u přátel. Ráno ty svině záměrně zapnuli bojler, aby se mě zbavili. Moc si nepomohli. Utěšený rachot bojleru splynul s mým snem. Z vděčnosti se mi zdálo o nich. Jakýsi tajuplný guru mi vyprávěl o jejich vztahu. Byl silně načichlý teatrálností středoevropských čajových obřadů a orientální psychoanalysy. Zatímco bojler byl v nejlepším, vypálil na mě mystik: „Nemluvím, poslouchám, jak ševelí jejich srdce.“ Podlaha se se mnou zatočila a já se probudil.

li5.jpg

Vedle toho
   Děcka, dejte bacha, abyste si jako náš kámoš Hůlka nenechali vystřihat na hlavě pavouka a vzápětí – je to nevyhnutelné – neupadli do tenat marihuany… Je velice positivní, že i takový časopis jako Story, který profituje z informací o různých rauších a jiných oslavách, varuje své čtenáře před výstředními účesy. Vedle toho jsou line-up, hair-in i drop-out úplní břídilové.  

li2.jpg

Dobytí planet
   Je to zvláštní, říkám si, mám hlad, ale nechce si mi jíst, protože – ve skutečnosti mi jde o to, abych se dostal do kosmického programu na dobytí Marsu a ten, marná sláva, vyžaduje nejíst – nejíst – za každou cenu nejíst, páč na Marsu, marná sláva, žádný jídlo nekoupíš, a tak je, marná sláva, dost důležitý bejt vycvičenej a žít jako kosmomodelka – dressing & drezůra.

li3.jpg

One Night
   „V Brně se sejde kompletní špička, ale fanoušci tuborga děsně řáděj na chatu.“
   „Zveme čumily techno.cz, ať se podívaj na svuj sajt, protože je děsně dlouhej a všichni se obviňujou ze všeho.“
   „Nenapadlo mě jako z něčeho takhle vyšilovat.“
   „Udělaj tuborgovi prima atmošku, protože si myslej, že je lepší než loutka nebo tráva.“
   „Ty seš úplně vyndaná.“
   „A ty zase nedokážeš udělat cocktail bez krájenýho salámu…“
   A tak všelijak se bavili dva modelové z rádia. Marně jsem čekal na čivavu.

li4.jpg

Neočeši Neočechům
   „Na celej den? A táta pojede s tebou? No a to nemůžete přijet aspoň do šesti? – Do půl šestý, jo? Aspoň něco.“
   „Výlet, jo?“ zeptal jsem se, když zavěsil, „kam jedou? Hypernova nebo Interspar?“
   „Sbírat stromečky.“
   „Akce Jedle?“
   „Jo, ve špáru.“

li1.jpg

li8.jpg

Slzy hněvu
   Celý den stál na dvou pilířích, na dešti a na Albertově řevu. Déšť se dá snést i bez tuňáka se žlutými ploutvemi, ale Albertovi – který, abychom mu nekřivdili, aspoň není ve spojení s mafií – k dokonání zkázy chybělo jenom licitační kladívko a modrožlutá vlajka hvězdnatá. Ale kampak dneska na mě – Moskva slzám nevěří, i když léto s konvojem končí v půli. 

li7.jpg

Fotografie 1, 3 a 4: Vilém Křečan.
Ostatní fotografie: Ukradeno z internetu.