Po městě, jež je mi souzeno

pw1.jpg

   Sborník Po městě, jež je mi souzeno, s podtitulem Brněnská zákoutí v poezii, vydalo nakladatelství Weles v loňském roce a já jsem jej dostal od Petra Motýla letos v únoru. Říká se, darovanému koni na zuby nehleď, nicméně pro tentokrát hodlám udělat výjimku a s publikací se popasovat.
  Brno mám rád, prožil jsem v něm řadu let. Psát v Brně je určitá řehole, ale že se tam psaní dařilo a daří, není snad nutné nikoho příliš přesvědčovat. Literatura má ve městě silné nakladatelské zázemí a celkem početné davy příznivců, není tam nikterak mrtvo, byť by vlastně výstižnější bylo mluvit o houfech, které poctou čtení dosti šetří a plýtvají jí nejraději jen mezi svými.
  Co ta antologie je vlastně zač? Je zde shromážděno čtyřicet autorů poezie a čtyřicet fotografií brněnských zákoutí od pěti fotografů.
   Celek bohužel podle mého názoru nefunguje, jak by měl. K poměrně matnému dojmu ze sborníku přispívají už vybrané fotografie. Odvážím se tvrdit, že nevznikaly přímo pro potřeby publikace. Jejich autoři jakoby necílili přímo na Brno, ale pokoušeli se zachytit specifika reality okolo sebe s obecnějším záměrem. Největší slabinou tedy je, že většinu těchto fotografií by bylo možné pořídit v každém větším českém či moravském městě. Jsou příliš obecné. Mluví k tomu, kdo Brno zná, ale pomyslnému "cizinci" o něm mnoho neřeknou. Nemyslím pochopitelně, že by měl být na každé fotce nějaký významný a obecně známý brněnský symbol. To ne, ale když Petr Hrbáč ve své předmluvě zmiňuje místa jako je Divišova Čtvrť nebo Písečník, tak právě taková zákoutí mi na fotografiích chybí. Vybraní fotografové fotili Brno jako jedno z míst v ČR, aby jejich fotky na výstavách pochopili i lidé z jiných měst, kteří mají podobná zákoutí ve svých městech před očima a běžně si jich nevšimnou. Je to logický umělecký záměr, ale je dost v protikladu se smyslem tohoto almanachu.
   Když přimhouřím oči, tak specificky brněnsky výstižné fotky jsem od Davida Židlického ve sborníku našel dvě, od Miroslava Myšky dvě, od Jiřího Víška dvě, od Evžena Sobka tři a od Vojtěcha V. Slámy v počtu pěti. Ostatní jsou ve sborníku navíc, dvacet šest fotografií se zde míjí se svým posláním a editoři jimi jen zbytečně zaplnili místo.
   Co se týče poezie, pak i zde je mnoho textů nadbytečných, některé jsou tak slabé, že tvoří jakousi obdobu legendární univerzální omáčky značky UHO, kterou jsme znali z dětství ze školních jídelen, následně z bufetů a z kantýn reálného socialismu. Dobrá, abych své výrazivo zmírnil, pak zde zařazené texty v případě Jakuba Kostelníka, Petra Bronose Nováka, Miroslava Holmana, Miroslava Maixnera, Vladimíra Šrámka, Zuzany Gabrišové, Norberta Holuba, Barbory Krejčové, Marka Fencla nebo třeba Miroslava Fišmeistera se vyznačují tím, že mohly vzniknout kdekoli a o Brně podle mého názoru nijak zvlášť nevypovídají ani ho nereflektují. Tímto tyto autory nezatracuji, je možné, že pokud by dostali více prostoru, mohl jejich vztah k Brnu více vyniknout a přinést čtenáři sborníku své ovoce. Byť u většiny z nich nemám potřebu si to v jejich knihách dále ověřovat. Jiní mě třeba nepřesvědčili jen proto, že nedostali místo než na několik řádků... To už je mi milejší text například Pavla Jiráska, který sice moc básnicky nepůsobí, ale přináší přece jen důvěrnější zprávu o Brně, tedy zprávu, o které se dá uvažovat, což u textů výše zmíněných autorů dost dobře nejde.
   Samozřejmě je zde pár opravdu milých a vydařených kousků, například od Ludvíka Kundery, J. A. Pitínského, Věry Rosí, Roberta Fajkuse, Tomáše Mazáče, Zeno Kaprála a některých dalších.
  Abych to shrnul, editoři sborníku Po městě, jež je mi souzeno postupovali čistě mechanicky, sehnali čtyřicet fotek a čtyřicet básníků a spárovali je na dvoustránkách: Jeden text/jedna fotka. Brno ale není loutkou na klíček, kterou by stačilo postavit na stůl, natáhnout a nechat zahrát. Brno je živoucí organismus, Brno není žádný kýč. Takže milí editoři, Petře Čermáčku, Miroslave Chocholatý, Norberte Holube, Ondřeji Slabý, za tuhle knížku ode mě jedničku nedostanete.

 (Po městě, jež je mi souzeno, Brněnská zákoutí v poezii. 104 stran, různí autoři. Vydal Weles, cena v přímém prodeji 249 Kč, jako bonus k předplatnému časopisu Weles i levněji, vydáno v Brně v roce 2007, vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno)

  autor.gifZdeněk Mitáček

 Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

Tři recenze na knihu Petra Hrbáče

   Tato recenze do čísla 5/2008 časopisu Tvar přijata nebyla, ač byla časopisem Tvar objednána. Takříkajíc na poslední chvíli byl vyzván Michal Jareš, aby napsal recenzi o něco níže zde uveřejněnou, která spěšně nahradila prázdné místo nepřijetím bezprostředně zde níže uveřejněné recenze takto v časopise Tvar vzniklé.  

o1.jpg

   Petr Hrbáč doposud vydal tři knížky prozaických textů, v loňském roce vyšla jeho v pořadí čtvrtá knížka z těch, které nesou jeho jméno v titulu a  které jsou označeny nakladatelem (býval to převážně brněnský Petrov, v tomto případě jde o rovněž brněnský Weles) jako sbírky básní. Název této knížky snad má vnuknout jejím čtenářům či rovněž jejím kupcům-nečtenářům, že na ni Čekali. Možné to koneckonců je, poezie se však opět nedočkali.
 Těch, kterým postačí druhořadá či třetiřadá kopie, která vyprázdní obsah předlohy a z jejího tvaru použije jen jeho povrchu (nebo spíš jen efekt světla dobové lampy, který po tomto povrchu sklouzává), bylo vždy dost a dost. Jednoznačným, snadno rozpoznatelným a přiznávaným vzorem pro Petra Hrbáče vždy byl a doposud je Vladimír Holan. Co však zbude, abych použil slov básníka Petra Krále, která byla otištěna v letošním Tvaru číslo 3, když není naplněna „víra v úděl a poslání básníka“? Petr Král říká (v rubrice časopisu Tvar "’Čtenář poezie", ze které cituji a v níž by mělo jít především o bezprostřední reakci na báseň), že mnohé, já říkám (po zralé úvaze), že nic. Naprosto nic.
 Žijeme v době replik a kopií, v časech přemíry levných a laciných výrobků. Trpělivosti a umu řemesla není téměř nikomu zapotřebí. Této skutečnosti ovšem knížka Petra Hrbáče dokonale odpovídá. Z Holanovy váhy a vážnosti zbylo závažíčko, které slouží jako dekorace v bytě. Slovní spojení „...strupatý / jazyk silnice / vyplazený do věčnosti“ („řádky“ nazvané  Sobota)  je typickým příkladem. Zní to pěkně. Ale Věčnost se -  v souvislostech celku knížky – změnila v nápis na tričku nebo na reklamním letáku.
 Digitální fotoaparáty jsou „velmi vstřícné k uživateli“. Neboli může s nimi fotit kde kdo, aby přesto výsledek, při troše snahy, vyhlížel „jako fotografie“. „Řádky“ Petra Hrbáče v knížce Čekali, které – osobně -  za básně nepovažuji, jsou často právě čímsi jako momentkami v digitálním fotoaparátu, „jako fotografiemi“ prázdnoty. Ne nadarmo se poslední číslo knížky, to jež často bývá shrnutím či vyjádřením poselství daného textu, jmenuje Poklad výletníků. Nikoliv cesta, směřování, jak tomu bylo u Vladimíra Holana, pouhý výlet postačuje k nalezení pomyslného pokladu. Tak je to pohodlnější a pohodlí je oproti předchozím Hrbáčovým knížkám „řádků“ v této výrazným tématem (například v „řádcích“  nazvaných Letní ulička v Kutné Hoře nebo Vzpomínka na říjnovou Varšavu – inu výlety…). Snad právě na ně jsme Čekali? Představa miliónů lidí v České republice právě přítomných je taková: Dočkat se pohodlí. Čímž bude smysl života naplněn.
   O něčem, co by smysl lidského života mohlo přesahovat, se Petr Hrbáč vyjadřuje těmito slovy: „Přátelské mlčení v záclonách, / snad svede tolik co Bůh, /  potřebujeme zívnutí stejně / jako Boha.“ („řádky“ nesoucí název V posteli). Petr Hrbáč jistě tímto svým vyjádřením se vyjadřuje to, co si v současné době myslí většina obyvatel této země (použití pojmu vlast by v této souvislosti bylo zcela nepřípadné).  Může se ale opěvování duchovního marasmu a konformního pohodlného způsobu života proměnit v poezii? Je únosné, aby k tomuto opěvování bylo použito střípků poetiky autora, který usiloval o cosi naprosto protikladného? Ne, únosné to není, je to možné, je to existující a přijímané, vyhovující těm čtenářům, kteří ocení lacinou repliku, jež v rámci komfortu (ano, v rámci zmiňovaného a nyní opět zdůrazněného pohodlí) odstranila znepokojující obsah předlohy. Vyhovující rovněž řadě psavců pohybujících se v oblasti literatury, kteří texty Petra Hrbáče legitimovali a dosadili jejich autora do pozice tvůrce, nazvali jej básníkem a prozaikem. Je to pohodlné, je to nenáročné, je to ryze současné. Jak „řádky“ Hrbáčovy, tak psavců vyslovují totéž a shoda je více než dojemná.
 Petr Hrbáč, kterého v tomto směru zázračná síla poezie zrazuje, píše v „řádcích“ nazvaných Prosinec: „Nevím, jestli je prázdnější světlo pouliční lampy / nebo měsíce za míchanicí mračen.“ Poezie sama tak usvědčuje toho, kdo se domnívá, že vydal čtyři sbírky básní, poezie sama tak jasně říká, že je nevydal. Jak by mohl, jestliže jeho světlo bylo a je prázdné, jestliže bělostný měsíc Verlainův zaměnil za právě citované „řádky“.  A Petr Hrbáč, patřící zcela samozřejmě k básnické škole Víta Slívy, kam přináleží i Robert Fajkus, Norbert Holub, Bogdan Trojak, Vojtěch Kučera, Věra Rosí, Ondřej Slabý či z mimobrněnských Petr Maděra, přitom začínal v intencích tohoto slívovsko-holanovského okruhu velmi nadějně, titulem Via Borealis, vydaným jako příloha Tvaru. Tehdy se jevil být autorem, který stojí na počátku putování za poezií, který se opírá o velký vzor, aby si posléze našel svůj vlastní výraz. Nepředpokládal jsem ani náhodou, že první nadějeplný počin Petra Hrbáče v oblasti literatury bude také jeho počinem posledním, že slova literatura další jeho vydané knížky, jak „řádků“, tak prózy, nebudou již hodny.
 Pokud jde o jiné obory Uměn, knížku Petra Hrbáče doprovázejí nevýrazné ilustrace jindy mnohem zajímavěji tvořícího a pro Weles kmenového Františka Hubatky. Tyto ilustrace mají tentokrát  – pro mne osobně – tu zajímavou vlastnost, že na každou z nich zapomínám vteřinu poté, co jsem se s ní na stránkách knihy setkal. Je to snad způsobeno jejich záměrným souzněním s texty, které doprovázejí?  Dále je přiloženo CD s nahrávkami „zvuků“, které nahrál autor „řádků“, jež tvoří knížku Čekali. Jde vpodstatě o „zvuky televizní“, ve škále, která by mohla doprovázet dejme tomu levný televizní přepis populární pohádky Princezna ze mlejna, dokument o strakapoudech a jejich vztahu k feminismu či drsný detektivní příběh o ukradené kostce másla odehrávající se v ponurých slumech u Klánovic. Zkrátka, je to cosi naprosto strašného. I „řádky“ nazvané Čekali by vlastně mohly být takové, tedy mnohem, mnohem horší, než jsou.
 Nicméně a závěrem. Škoda, která byla způsobena tím, že takováto knížka je prezentována jako sbírka poezie a že ji vydalo nakladatelství poezii vydávající, je značná. Tato recenze se škodu již vzniklou snaží alespoň částečně sanovat. 

   autor.gif Petr Motýl

   P.S. Oproti podobě nepřijaté časopisem Tvar byla tato recenze doplněna o dvě formulace v závorkách. Jde o slovní spojení začínající: (v rubrice časopisu…  ),   a:  (po zralé.. ), uvedená v druhém odstavci zde uveřejněného textu.

   Následující dvě recenze vyšly v čísle 5/2008 časopisu Tvar.

o1.jpg

mw1.jpg




mw2.jpg

o1.jpg

mw3.jpg

 mw4.jpg

Furt sa roďá děcka

za1.jpg

   Ačkoli představitelé dneška kolem sebe horlivě šíří svůj předsudek, že život na vesnici se rovná živoření, je venkov těhotný příběhy více než centra moci, kde během minuty stačíte potkat sto lhostejných lidí. Ví to i Dagmar Urbánková, když napsala knížku svých krátkých textů pohybujících se na pomezí anekdoty a básně v próze, nenápadných postřehů ze současné valašské dědiny. Jmenuje se to Fjertoch si vyšiju a vydalo to benešovské nakladatelství Eman v roce 2007. Tenká knížka obsahuje miniportréty lidí, kteří skrývají v sobě celé romány, jen nemají potřebu s nimi vyjít na pospas literární vědě: Slečna Jarmila, Stáza, Chevrolet. A také přesně vystižené útrapy dorůstající venkovské intelektuálky, která vidí, že před tímto světem neunikne, prostě nemá k dispozici jiný: Arnošt, Vepřo, knedlo, zelo. A povzdechy starých lidí, jejichž proviněním je to, že už na nich není nikdo závislý, a trestem za toto provinění je samota. A humor, který nemusejí pracně vyrábět televizní profesionálové, který patří k tomuto prostředí sám od sebe, jako přirozená protiváha dřiny a bolesti. Ovšem ne vždy kouzlo funguje, někdy je zápis banality opravdu jen zapsanou banalitou (Doma je klid, Hoškovi, Ořechy), ale jsou zde i momenty skvělé. Jako povídka Prezident, ukotvující odlidštěné mediální děje pohledem těch, kterých se to zdánlivě netýká: „Za prezidenta se může přihlásit každý. Je to tak?“ „To víte, že jo, pane Hlušička.“ „No jo, já neznám hodnější ženskou, než je paní Soukupová. Ta by se na to hodila. Nebo paní Jana, co prodává v krámě.“ „A co vy? Vy byste se nechtěl přihlásit? Přece jenom by to chtělo spíš mužského.“ Nic si neidealizujme, ze světa za kopcem se sem dere ledacos cizího a žravého, co se o nás nezajímá, ale očekává od nás, že se mu přizpůsobíme: Bojím se, Paměť.
   Knížka potěší i předsádkou, pojednanou na motivy drobně kostkovaného ubrusu nebo kapesníku. Autorčiny ilustrace jsou mile insitní (potěší například kresba knihovničky, obsahující pouze Rady šéfkuchaře a Atlas světa), i když místy až příliš poučené stylem Michala Machata či Pavla Reisenauera. Z doslovu Ivana Vyskočila, jako vždy nenapodobitelně důstojného a jurodivého zároveň, se dozvíme, že autorka, rozená Zuzaňáková z Veselé u Zlína, je dnes v hlavním městě jevištní výtvarnicí, čímž naivistické kouzlo jejího vyprávění trochu bledne. Ale o životopisná data tu skutečně nejde. Vznikla knížka nenápadná, ale rozhodně nezasloužící zapomenutí. Tak o ní píšu aspoň sem, protože nikdo jiný o tom nenapíše, ctižádostivé kritiky zajímá Gottland, a ne paní Kotrbová, co tak pěkně zpívá a peče štrůdl. Ta je možná zajímat začne, teprve až už bude na všechno pozdě.

   autor.gifJakub Grombíř


Kniha snadno a rychle

zzz5.jpg

   Anglický spisovatel Paul Torday (narozen 1946) je náruživý rybář a často cestuje na Střední Východ. Není divu, že ho napadlo tyto záliby spojit a napsal román Lov lososů v Jemenu. Vyšel v roce 2007, takže v něm stačil reagovat i na zajetí britských špionů v Íránu a nástup Gordona Browna do funkce ministerského předsedy. Nakladatelství Jota knihu vydalo česky ještě v tomtéž roce, což je jistě dobře. Kdyby té pohotovosti odpovídala také kvalita textu i redakční práce, bylo by to ovšem ještě lépe.
   Podle záložky to má být „poněkud absurdní, nesmírně originální román,“ který „zaujme každého čtenáře, který touží po vskutku neobvyklé četbě.“ Příběh výstředního naftového šejka, který se rozhodne zavést do své pouštní vlasti chytání lososů na mušku, ale vyčerpá svoji nosnost poměrně záhy. Autor jde vždycky cestou nejmenšího odporu. Jistě, žena, která dává přednost kariéře před rodinou, bývá často odpudivá semetrika a vysoký ministerský úředník bývá často slizký a katastrofálně omezený. Jenže Torday zůstává u jednorozměrné karikatury, vrší další a další důkazy „jak“, ale neptá se už „proč“. Kdy se vlastně vyvinula v demokracii ona sebevědomá a cynická vrstva, neprodyšně izolující občany od správy věcí veřejných? Že v takto zařízené mediokracii lze prosadit sebeabsurdnější projekt, pokud se na něm podaří zainteresovat dost vlivných lidí, známe už z Parkinsonových zákonů nebo seriálu Jistě, pane ministře. Torday sice uštědří pár špílců na adresu konzumní společnosti, ale jinak se zdá být zcela pohlcen jejím systémem hodnot: donekonečna vyjmenovává značky automobilů, šampaňského či názvy luxusních obchodních domů. Je zjevně fascinován lidmi, kteří mohou utrácet miliony za pochybný rozmar, a píše o nich s lokajskou směsí závisti a servility. Já se zas pohybuji většinou mezi lidmi, kteří v životě neslyšeli spojení „powerpointová prezentace“, ale na rozdíl od tohoto románu je proto nepokládám za podřadné. Příběh se odehrává v samém epicentru moci, ale nechce se věřit, že by autor viděl všem politikům až natolik do karet, jak sugeruje. Jeho pohled na sebeklamavé mechanismy euroatlantické společnosti postrádá vtipnost Sue Townsendové i pronikavost Terryho Southerna.
   Když Evelyn Waugh ve svém románu Křehké nádoby (1931) jako první učinil telefonický hovor klíčovým motivem literárního díla, byl na své novátorství právem pyšný. Dnes do svých textů cpe nekonečně nudné přepisy mailů a chatů každý, kdo chce vypadat „in“. Postmoderní módou je také střídání vypravěčů. Jenže i to se musí umět a Torday prostě není Akutagawa. Jednoduchou historku, které by slušel třetinový rozsah, doslovnými přepisy byrokratické korespondence natahuje za hranice snesitelnosti. Tutéž událost popíše z pozice tří nebo čtyř osob, aniž by se však čtenář dozvěděl cokoli nového. Nejčastějším vypravěčem je ichtyolog Fred Jones, racionální gentleman středního věku, který o sobě prohlásí: „Emoce prožívám pouze při četbě knih nebo sledování televize.“ A stejně bezkrevná, přizpůsobená vkusu oné společenské vrstvy, kterou západní sociologové definují jako „sebepečující“, je celá kniha. Torday občas vkládá postavám do úst určité úvahy na aktuální témata jako úpadek zbožnosti či kulturní kolonialismus, ale jejich objevnost je spíš na úrovni fejetonu v okresních novinách než „nesmírně originálního románu“. Muslimové jsou jistě dobří i zlí. Ale šejk je vylíčen jako představitel ušlechtilých tradic arabské kultury, kdežto jeho protihráči z Al-Kajdy jsou chamtiví, zbabělí a krutí. V životě věci nebývají tak černobílé. Osobně se navíc domnívám, že právě tito šejkové, bezuzdně rozhazující nakradený majetek a brutální silou udržující svá nezasloužená privilegia, jsou hlavní příčinou problémů islámského světa (a tedy logicky i našich problémů s islámským světem). Všechno je psáno hygienicky nudným úředním jazykem. Může to být samozřejmě satirický záměr, ale autor nikde nenaznačuje, že by dokázal psát osobitěji: i obrazy jemenské přírody zůstávají na úrovni povrchních turistických dojmů. Nebo co říci na tak brilantní popis: „Byl vysoké postavy, měl podlouhlý obličej, tmavou pleť. Nad hnědýma očima se klenulo černé obočí a jeho tmavé vlasy byly mírně na ústupu.“ Jako byste ho viděli před sebou, že? I když možná Paul Torday skutečně potkává blonďaté černochy na každém kroku…
   Vyjadřovací chudoba knihy ovšem padá částečně na konto překladatele. Radek Daniel připomíná Vasila Bilaka; svoji světovost nedokazuje ani tak osvojením cizího jazyka, jako naprostým zapomenutím mateřštiny. Krkolomné formulace na hranici srozumitelnosti střídají doslova přeložené anglické idiomy (jako název filmu A řeka jím prolétá – v originále And River Runs Through It, v českých kinech Teče tudy řeka). Ohledně reálií je naprosto bezradný: „Britská rada vyslala na turné do Sunni Triangle skupinu tanečníků tančících morrisův tanec.“ Bez komentáře. Zeměpisné názvy otrocky přepisuje v anglické podobě, aniž by tušil, že mají už sto let českou transkripci: např. ve Fallúdži, nikoli „ve Fallujahu“. Šaría, pojem v českých médiích hojně frekventovaný, je v textu psán sharia, ve vysvětlivkách pak shahira (k čemu jsou takové vysvětlivky? Ale slíbil jsem si do nového roku, že nebudu tak sprostý…) „Farsky“ se možná mluví na farách, ale v knize je míněna perština (farsí). Jindy naopak počešťuje zcela nesmyslně: z muezzinů udělá mezíny, časopis Úder je u nás dostatečně známý jako Punch (když už se překládá, tak spíše druhým významem tohoto slova, tedy Kašpárek). Jindy vytváří kompromisní zmetky, které nejsou anglicky ani česky, jako název Coppolova filmu Apocalypsa. Krill (společenstvo drobných mořských organismů) je jméno hromadné, podobně jako třeba hmyz, a nemá tedy množné číslo. Na štíru je překladatel i s počty: vzdálenost mezi Jemenem a Irákem změní z patnácti set na patnáct tisíc mil (to už by byl slušný kus cesty k Měsíci), Mohamedův odchod z Mekky se neudál před půldruhým stoletím, ale půldruhým tisíciletím.
   Jako jazykový redaktor je v tiráži uveden Milan Ohnisko. Buď knihu vůbec nečetl, nebo postrádá základní kvalifikační předpoklad pro tuto práci, což by měla být znalost pravopisu alespoň na úrovni žáka šesté třídy ZŠ. Deset Jemenců s udicemi kráčeli, posluchači „vyseli na rtech“ a jiné nehoráznosti. Čárky jsou v textu rozmístěny bez jakéhokoli ohledu na věty hlavní a vedlejší, spíše systémem: „To by sakra bylo, abych se aspoň jednou netrefil.“ Není schopen odstranit ani zjevné překlepy, jako „jedli“ místo „jestli“. Když přidáme křiklavou a nevkusnou obálku Reného Senka, je dojem celkové nesolidnosti dovršen.
   Tordayova kniha sama o sobě je čestnou prohrou. Pustil se do úkolu, který byl nad možnosti jeho talentu: spojit aktuální politickou satiru s velkým filozofickým románem. To se stává. Ale přístup nakladatelství Jota svědčí o hlubokém úpadku stavovské cti českých literátů a nakladatelů, když dokáží hrdě prezentovat takovou fušeřinu a ještě za ni požadovat 288 Kč (což je mimochodem po zavedení reformy veřejných financí zhruba moje týdenní životní minimum). Zkrátka, lépe si přečíst znova Brautiganovo Chytání pstruhů v Americe, než ztrácet čas Lovem lososů v Jemenu.

   autor.gif Jakub Grombíř

Zdeněk Mitáček K poezii Petra Motýla

   Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat několika momentům z poezie básníka Petra Motýla. Nemám pro to sice nijak mimořádnou kvalifikaci a bude to psaní hodně subjektivní, snad se mi ale aspoň zčásti podaří napsat o tom, co považuji v jeho poezii za podstatné.

   Petr Motýl svoji zatím poslední knihu vydal v letošním roce a jedná se o vydání hned dvou sbírek najednou: Dva ořechy / 10 000 piv. Nevyšly tady ale celé rukopisy sbírek, jsou to výběry a mám pocit, že se jedná o určitý kompromis a ústupek vůči redaktorům nakladatelství Host. Nicméně vydání této knížky je dobrou příležitostí k ohlédnutí po jeho tvorbě.

   Dva ořechy / 10 000 piv je v pořadí již patnáctým titulem, který Petr Motýl vydal. Mezi jeho knihami najdeme převážne poezii. Je zde ale zastoupena také próza, románem Spratek a krásná Danuše a povídkovými cykly Petrolej na obrácené straně měsíce, je zde také divadelní hra Poklad na blatech. Jsem velkým příznivcem Motýlových próz, vyrovnají se podle mě jeho nejlepším sbírkám poezie. Ale o prózách někdy jindy.

   Chtěl bych zde jen krátce připomenout tři ze sbírek Motýlovy poezie, novinku a pak dvě sbírky, které mi připadají pro pochopení jeho tvorby nejpodstatnější.


   Lahve z ubytovny

rz1.jpg

   První z nich je sbírka Lahve z ubytovny (Host, 2000), kde se objevují příběhy, které autor zažil, zaznamenal, vysnil si, během doby, kdy byl zaměstnán jako vrátný na ubytovně podniku Stavby silnic a železnic. Ožívá zde Praha začátku 90. let. Doba v této podobě zatím málo reflektovaná. Jsou zde ozvuky společenských událostí, např. amnestie. Je to v určitém smyslu prozaicky dějová poezie, která je svým pojetím blízká mému vidění světa. 


Člověk z Plzně

místo trvalého pobytu měl v Plzni pohyboval se všude
jak se zdálo dost i po kriminálech
nemohl si vynachválit hotelové kuchyně jejich vůni
jejich jídlo jejich kuchařky jejich peníze
pracovat tam jako umývač nádobí nebo tak něco
hotel ti říkám stokrát lepší než RaJ
hospodu tu ostatně kde máte
označil jsem mu cestu měl ze všech nejlepší hřeben
trčící ze zadní kapsy tesilek
ten hřeben byl něco mezi nejvzácnějším perem Indiána
a Řádem práce na saku
červenou barvou vzdoroval zlostnému plynutí času
hřmícím vlnám vod nad trakařem jím taženým
přicházel dost ožralý vlasy už neučesané
ani posvátný hřeben na tolik piv nestačil
po měsíci se zase odstěhoval
už mám roky už na to nestačím
bolí záda nohy všecko
už měl roky skoro padesát postavu střízlíka
vhodnou spíš k ukládání lejster
zmizel úplně neznámo kam


   Naše doba je posedlá praktickými návody, i v poezii chce mít hlavně návod, jak si užít nejlepší sex, co udělat s penězi, jak vzorně snít, jak si navodit právě ty stavy a pocity, které jsou in. Poezie ale není uživatelská příručka pro život. Poezie je ve své podstatě reflexí života, jaký je, hledá a ve svých vrcholných momentech zakouší naději hlubší existence. Tato naděje se dá prožít jedině při pochopení sebe sama, při obrácení se do sebe. Mohou k tomu nějak napomoci příběhy outsiderů z ubytovny na okraji Prahy?

   Vždyť v Lahvích z ubytovny se odehrávají příběhy, které většina lidí nechce znát, odmítá vidět, neuvažuje nad nimi, životy outsiderů, bezmocných, chudých lidí na hranici bezdomovectví. Málokdo je schopen aspoň zpovzdálí nahlédnout do jejich pekla. Současnost zavedla jakési totální kastovnictví od úspěšných k těm méně úspěšným a od nich k těm ještě méně úspěšným a tak dále. Je zavedena společensky únosná absolutní nevšímavost vůči těmto outsiderům. Jaká je vlastně hodnota jejich života? Tvrdý život na okraji je často paralelou vnitřního života úspěšných lidí, zrcadlí vnitřní úroveň lidí, kteří v honbě za úspěchem redukují svůj duševní život na minimum.

   V tomto smyslu je možné napsat, že Motýlova ubytovna je metaforou duše současného člověka, s jejími ať už uvědomovanými či neuvědomovanými ději.

   Samozřejmě to není jednoduché čtení, Motýl se leckdy vyžívá v dějích dost surových a neodpovídajících konvenční estetice.

   Alkohol, alkoholici, spousta alkoholu. Náhodné vztahy, "na rychlovku", setkání jen letmá, náhodná, vzápětí mizející. Svým způsobem deprimující zákoutí dnešního světa… Pokud je náš svět jen cestou periferií k nákupnímu centru a zpět, pak se Motýl prochází periferií, kde se setkává se svými lidmi a jejich příběhy, zatímco dav zajímá jen svět neonů, pohodlného nakupování, a pak zase pohodlí zařízeného domova. Dav si vybírá ze života jen to pohodlné, snadno dosažitelné, ale literatura jen o pohodlných věcech nikdy nebyla… A vlastně ani život sám… Jsou naše duše tak dokonalé, jako naleštěné výkladní skříně, neodpovídají spíše periferii…?


   Hálec

rz4.jpg

   Druhý pól poezie Petra Motýla představuje sbírka Hálec (Vetus Via, 1999). Zde se jedná o texty poněkud jiné ražby. Lyrika všedního dne. I zde se určitým způsobem objevuje dějovost, avšak je to dějovost, která by mohla být odpovědí na otázku, co se vlastně děje, nyní, právě v tomto okamžiku? Co se vlastně děje aktuálně teď a co si o tom myslet? Co je možné s tím dělat? 

Hráč

bouře zasahuje hráče karet
blesky se ztrácejí v červeném esu
a prudký déšť v žaludské sedmě
hráč nechává výkladu
a staví malý karetní domek
s čoudícím komínem
s vadnou elektroinstalací a smutkem
kořenícím v květináčích
bledý hráč
v širokém černém klobouku


Boj o ostrov

postavit dům smutku
se zelenými girlandami
a spoustou krepového papíru

mozaiku v bazénu
zapomenutém v puškvorcích

cihlovou věž hned za vrátnicí
na vřesovišti
s otisky dávno prošlapaných bot


Poste restante

znova modré zuby roztavené večerním vzduchem
ve kterém se ukládám na polštář času
jako magnetický obojek

příčiny a plavuně
kanálové mřížky

s očekáváním rozlepuji dopis
prsty se mi klepou

v setmělé zahradní restauraci
na vrcholku protější střechy si kos
snaží přetrhnout plíce


   Dění, které se mohlo stát na mnoha místech jedné jediné krajiny v jednom okamžiku zároveň. Představuji si mnoho lidí v území jakéhosi Hálce kdesi v Čechách, kterým se mohlo jednoho podvečera, dejme tomu v 18:39, přihodit to, co se zde popisuje. Čtenář Hálce  má před sebou najednou všechno toto dění a musí si s tím nějak poradit. Jako má před sebou každý den s každou jeho minutou. Považuji tuto sbírku za specifický autorův pokus vyrovnat se s nárokem vědomé existence v celém jejím rozpětí.

   Dva ořechy / 10 000 piv

rz3.jpg

   Letošní Motýlovu novinku vydalo nakladatelství Host. Papírová obálka skrývá dvě sbírky. Textů je zde méně než jsme u Petra Motýla zvyklí, obě sbírky čítají stejný počet, a to 22 básní. Vydání se podařilo doplnit řadou ilustrací, které s texty vzácně souzní.

   Dva ořechy ilustroval Vladimír Hanuš. Poezie podzimní periferie, satelitního příměstí, nasbíraná při procházkách zahrádkářskými koloniemi, při návštěvách periferních hospod. Těžko uchopitelná jako v případě Hálce, zdánlivé okamžiky smíření střídané těžko čitelnými syrovostmi. Snad vhodná ukázka, co píše Petr Motýl v jedné své obecně přijatelné a méně vyhraněné podobě:


Lůza

jen lůza si neumí uhlídat své peníze
a pak tiše pláče v tmách
na březích Labe
rozevřených jako lačná ústa touhy a snu

v Černé za Bory
šustí továrna na koberce a kartáče
a s dvanácti údery půlnoci
si převazuje motýlka pod límcem naškrobené košile

auto vyjíždí z vrat
a vilu zapomíná jako minci na stole
v lukách a v obilí
kde na stránkách nikdy nepřečtených knih
lůza tiše pláče v tmách


   10 000 piv

rz2.jpg

   Jedná se o výbor z pijácké poezie, původní, rozsáhlejší soubor vznikl už v 90. letech, dnes je to vlastně návrat do bohatýrského mládí... I zde jsou velmi dobře vybrány ilustrace Ladislava Krajči.

Jako dovětek, úvodní báseň tohoto cyklu:

Loděnice – okres Beroun

přiložíš-li ruku k Zemi
doprostřed rozorané brázdy
nebo na horkou letní louku
možná ucítíš právě sílu Země
a přiložíš-li ruku k stolu
s rozloženými pivy
s popelem hořících cigaret
možná neucítíš vůbec nic
jenže posedíš-li pak
přejde tě řeč sluch i zrak


   Stručně řečeno, poezie Petra Motýla je poezií rozprostřenou do mnoha stran, zabírající s nonšalancí vládců rozlohy v mnoha různých územích. Zároveň je poezií, která je jakoby nikoho, málokdo se k ní hlásí, čte se jen v ústraní, nikdo o ní nepíše, je zdánlivě bezprizorná, nikam nepatřící, těžko se zařazuje. Přesto tady je. V haldách knih a jiných sbírek nebude možná nikdy objevena. Přesto je tady. Přesto existuje. Je to fascinující situace… Nejsou v ní myšlenky, které by stačilo namemorovat, ochočit a chlubit se jimi při vhodné příležitosti. Je zde naopak obtížně akceptovatelná vrženost postav, okamžiků, záchvěvů syrového světa, který kolem nás existuje, čeká na svoji příležitost, kterou chtě nechtě jednoho dne dostane. Je tento svět opuštěný Bohem, je to svět bez spásy? Na podobné otázky tato poezie neposkytuje přímočaré odpovědi, spíše provokuje a sama se ptá. Autor jakoby pochyboval o svých schopnostech na podobné otázky odpovídat. V tom je poučeným Středoevropanem. Milost existovat, milost psát, milost reflektovat… ty zde nechybí a už to není málo.

rm1.jpg

   Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

Knižní hlídka

uy1.jpg

Petr Maděra (* 1970) vydal v roce 1997 velmi, velmi nadějnou a slibující básnickou sbírku Krevel. Jeho druhá knížka básní, Komorní hůrka, vydaná v roce 2001, příslib nepotvrdila, poté následovala dlouhá odmlka. V roce 2007, tedy v roce letošním, vyšla Petru Maděrovi próza nazvaná Černobílé rty. Napsána byla již v roce 2002, dalších pět let trvala snaha autora ji v některém z nakladatelství prosadit k realizaci. To, že rukopis nakonec vyšel, pro českou literatura určitě žádná výhra nebyla.
Co k této knížce říci? Je na vině vyhasnutí talentu Petra Maděry společnost, nebo on sám? Lze od autora, po takové umělecké prohře, jakou je jeho pokus o prózu, po tak průměrné básnické sbírce, jaká následovala po jeho tolik nadějné prvotině, ještě vůbec někdy něco v oblasti krásné literatury očekávat? Se vší pravděpodobností nikoliv, zázraky se ovšem, jak je známo, dějí. A nikdo z lidí neví, komu a proč se jejich milosti dostane.
Sám autor svůj nakladatelský počin vidí jako fascinující umělecké dílo. Svědčí o tom rozhovor, který byl uveřejněn na internetových stránkách Portálu české literatury. Otázky kladl ministerský úředník Radim Kopáč. Uvedu citáty z odpovědí Petra Maděry. Je jich – a to obvzláště vzhledem k tomu, že rozhovor není dlouhý – poměrně hodně. A opravdu stojí za to.

Jacques Derrida to vystihl následovně: „Krása je něco, co probouzí mou touhu tím, že mi to říká:‚Nebudeš mě konzumovat.‘“

ub2.jpg

Boha chápu spíš jako tao. A tao, „které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao“.

...dostala se ke mně zvláštní shodou okolností taková příručka a tam stálo: „Udělejte z každé věty svého románu událost.“

...jako první verš – ten od Boha, jak píše Mikulášek –, od něhož se náhle všechno začne přirozeně odvíjet.

ub5.jpg

„Ani umřít nejde bez lásky,“ říká Holan. Ani napsat takovou knihu.

Když jsem se přechodně stěhoval do Kladna, Bondyho text Magické noci jsem zahlédl z autobusu na jedné periferní ohradě jako takovou výzvu k brzkému návratu.

Až budu po nocích jezdit na koni na tajná stanoviště jako kdysi Gustav Meyrink, určitě vám o tom povím.

Zajímavý pohled na vnímání města a jeho odraz v literatuře předkládá Daniela Hodrová ve své skvělé esejistické knize Citlivé město. Všechno, nejenom to napsané, pojímá jako text, jako jakási zelená písmenka Matrixu, při jejichž subjektivním čtení teprve vzniká určitá realita. Hodrová mi pomohla zpětně pochopit některé klíčové prvky knihy.

ub3.jpg

Až když jsme dostali ten strašný úkol, naučit se nazpaměť úryvek Máje, stalo se něco zvláštního. Dodnes si pamatuju, jak jsem večer otevřel okno a začal u něj báseň číst nahlas. Najednou se otevřelo něco i ve mně, text už jsem se nemusel učit, a když jsem ho pak ve škole recitoval – já, jindy blekotající trémista – celá třída nezvykle ztichla a profesor jen udiveně kroutil hlavou – kouzlo se přeneslo.

Jistý literát tvrdí, že umění začíná tam, kde začíná autostylizace. Něco na tom bude.

V devatenácti mě okouzlil Hemingwayův Pohyblivý svátek. Od něj jsem se tenkrát o psaní hodně dozvěděl, a po třicítce jako bych našel. Pokud jde o prózu, nejvíc si vážím Rusů. Kromě těch nejznámějších, mezi které v Čechách kupodivu stále ještě nepatří Babel a Bunin, bych chtěl zmínit Andreje Platonova. Třeba jeho skvělou povídku Návrat.

ub1.jpg

Před šesti lety jsem v jednom rozhovoru pro Tvar na prvním místě jmenoval Jana Balabána. Na tom se nic nezměnilo, jenom si toho všimli i ostatní.

Dvě pozoruhodné knihy na pomezí prózy a poezie vydal Josef Straka. Zaujala mě i první knížka Zdeňka Štipla Oči zavřít jsem nemohla, která, jak se mi zdá, neprávem zapadla.

ub4.jpg

V duchu Halasova kréda „hordy malířské s hordami básnickými táhly odjakživa vždy pospolu“ jsem se začal víc přátelit s výtvarníky. Především s Pavlem Piekarem, kterému vděčím za mnohé, včetně těch barevných linorytů, kterými Rty ilustroval. Ten kostel na obálce, to je chrám svatého Víta viděný z okna jedné naší známé.

„Celý život pít a vyspávat do večera, studovat Paní Poezii, žít současníkům pro vztek a nebabrat se s řádky“ – to je prostě směšné. Od nějakého gymnazisty bych to vzal. Takový Kafka nebo Pessoa zřejmě do svých úřadů nedocházeli a místo toho žili ten nádherný bohémský život jurodivých tuláků a kavárenských povalečů.

A třeba Jiří Kolář radil, aby každý využil ve svém umění oboru, ve kterém byl vzdělán. V mých básních byla vždycky krajina přítomná, stromy, vodní toky. Všechno mi tam ale vstupovalo přirozeně, srdcem.

ub7.jpg

...špatný či průměrný kritik se velice snadno naučí (téměř tak snadno jako kazatel či politik), na které lidi může shlížet s pohrdáním, ke kterým lidem má naopak vzhlížet, anebo co přesně má za těch i oněch okolností napsat, aby s tím jeho čtenáři souhlasili, popřípadě aby to obdivovali, ještě než to vůbec napíše. A to všechno dokáže podat patřičně působivým či autoritativním způsobem; dokáže nasadit rozhodný tón, použít velká slova, vznešené, pádné věty, závažné odkazy – ani sedm ran egyptských se nevyrovná všem těm odkazům na Freuda, Junga, Marxe, mýty, existencialismus, neokalvinismus, Aristotela a svatého Tomáše, které občas člověk najde v jednom jediném, obyčejném článku. (“Když zná všechny tyhle věci, jak by se mohl mýlit v něčem tak obyčejném, jako je báseň?” řekne si nejspíš čtenář)

Randall Jarrell – americký literární kritik a básník (1914 -1965)

ub6.jpg

Na obrázcích (shora dolů): Jacques Derrida, Oldřich Mikulášek, Daniela Hodrová, Andrej Platonov, Josef Straka, Petr Maděra, Randall Jarrell.

Slova Randalla Jarrella platí pro rozhovor Radima Kopáče s Petrem Maděrou naprosto přesně.
I z knížky Petra Maděry by bylo možno citovat mnoho vět. Téměř na každé stránce lze nalézt výraznou stylistickou neobratnost či frází vyjádřenou myšlenkovou mělkost. Každá citace z delšího prozaického textu je ovšem zavádějící, koneckonců tak jako každá citace z jakéhokoli uměleckého díla. Vytržení z kontextu vždy mění smysl. Vypsal jsem si nicméně z Černobílých rtů dva krátké citáty, které považuji za esenci nízké literární kvality a myšlenkové prázdnoty této prózy. S živou citací těchto citátů posluchačům jsem ovšem naprosto pohořel. Pravda, nikdo z nich knihu Petra Maděry nečetl, a ani do budoucna to nemínil udělat. Pro mne představují typický způsob písemného vyjadřování se autora, tak jej vidím na základě přečtení celého textu.

„No tak nevím, teď jsem dost vytíženej,“ zahuhlal. Zdálo se, že je opět nachlazen.

„Vidíš tu vodu?“ řekla smutně.
„Ne, vidím tebe, jenom tebe Zuzanko.“
Pohladil jsem ji po vlasech. Stál jsem teď těsně vedle ní, rovněž opřený o zábradlí.

ua2.jpg

A jak bych si představoval citát, který dokládá kvalitu prózy? Například takto:

Elektrické světlo se chvělo v křišťálových květech a sypalo modravý poprašek světla do pokoje, na matové černé stěny, z nichž jako modré oči hleděly čtyři italské akvarely v černých sametových rámech, zavěšené na hedvábných šňůrách.

Jde o řádky, které jsem si vybral z dvoustrany knihy, kterou jsem otevřel víceméně náhodně pokud jde o titul (mám takovýchto próz ve své knihovně několik stovek, všechny se zde ovšem ocitly záměrně) a opravdu náhodně, pokud jde o stranu. Stran má román Wladyslawa Reymonta (1867 – 1925) Zaslíbená země přes šest set.

ua1.jpg

Knížka Petra Maděry Černobílé rty neobsahuje ovšem jen takto zoufalé – výše uvedené – stylistické propady. Její vůdčí linií je něco jiného, vztahujícího se spíše k citátům z rozhovoru s autorem. Totiž vyslovování „mouder“ a bezpečné vědomí o skutečnosti, že středem světa je autor sám, autor, který ví o všem, co se pohybuje kolem tohoto středu, naprosto všechno a pro nějž jsou lidé něčím mnohem zanedbatelnějším než figurky z chlebového těsta.
Postoj autora ke světu ale na některých stránkách knížky – naštěstí – dokáže oslabit hlavní téma textu, jímž je magická Praha.
Reálná magická Praha má stále velkou sílu a neztratila své lákající a vzápětí zrazující kouzlo, jež se už tolik spisovatelů pokoušelo zachytit v řádcích svých próz, tu s velkým zdarem (Neruda, Kafka, Hašek, Hrabal), tu naopak s naprostým nezdarem (o jménech z minulosti ví již jen literární historici, pokud jde o současnost: Martin Komárek, Emil Hakl, Miloš Urban), tu někde na půli cesty mezi oběma krajnostmi (Ignát Herrmann, Jan Křesadlo).
Reálná magická Praha dokázala vrhnout svůj fascinující stín i do neumělých, řemeslně nezvládnutých řádků Petra Maděry, proměnit na několika místech k lepšímu jeho způsob psaní založený především na nabubřelých frázích. Jde ovšem jen o jiskřičky v hluše znějícím sledu pateticky sebestředného řečnění.
Autor má jistě právo vydat i podprůměrný text, který za umělecké dílo ovšem naprosto není možné považovat. A úředníci státu mají jistě právo takovýto text za umění se pouze vydávající, nicméně jejich myšlenkové úrovni blízký, finančně podpořit. Ale to je tak asi vše. Ani díky zaslepené sebestřednosti autora, ani díky fyzickému vydání knihy, ani díky přízni úředníků a pochvalám dobových kritiků se ještě nikdy žádný text, který literaturou není, literaturou nestal.

autor.gifPetr Motýl

Další obrázky: Praha, jak by z oka vypadla próze Petra Maděry, portrét Wladyslawa Reymonta.

Knižní hlídka

zz3.jpg   zz2.jpg

   Z díla rumunského spisovatele Petra Cimpoeşa znám překlad jednoho románu, což je znalost problematická. O kontextu soudobé rumunské prózy netuším naprosto nic, informace o autorovi se poměrně liší, na obálce knížky je vychválen jako hvězda rumunského literatury, na internetu se zase je možné dozvědět, že jeho knihy se zatím v celostátních rumunských nakladatelstvích příliš neprosadily a autor je známý především v rodném Moldavsku (v té jeho části, která leží na území Rumunska), kde žije. Těžko říci, snad to ví romanisté.
   Ke knížce jsem se dostal s odstupem, v knihovně o ni byl zájem, což je dobře. Je to dobrá knížka, takže rychle nejdříve k tomu, co se mi nelíbí, ať to mám za sebou.
   Výhrady mám především k četným pravopisným chybám v textu a k překlepům. Několikrát jsou i zaměněna jména postav (např. na straně 59 Elefterie, zatímco má být Eftimie). Pod jazykovou redakcí knihy je podepsána Magdalena Wagnerová, pod korekturami Michaela Šmejkalová. Svou práci určitě dobře neudělali.
   Také titul mohl snad znít jinak, dejme tomu Simion z výtahu, výraz výtažník vnucuje význam někoho, kdo se vytahuje na jiné, či kdo se vytahuje někam směrem vzhůru, což tato postava rozhodně nečiní. Stejně zavádějící je obálka. Na obálce rumunského vydání je obrázek, který odpovídá charakteru takto nazvané postavy románu. Na obálce české je bezdomovec, který žádnou z důležitých postav románu není. Natož, aby tak mohl vypadat Simion, od jehož jména vede k fotografii na obálce šipka. Stejně nesmyslná je v českém vydání zadní strana obálky, kde sice je uveden seznam jmen, který vyhlíží jako štítky na dveřích, či zvonky nájemníků domu, o nějž v knize jde, ovšem tato jména se jmény postav knihy nesouhlasí.
   A nyní už ke kladům, kdy se připojím k výhradně kladným recenzím, které doposud vyšly. Což samo o sobě, v českých literárně kritických poměrech nemusí naprosto nic znamenat, nicméně tentokrát souhlasím.  
   Román je velmi dobře řemeslně napsaný. Autor umí charakterizovat své postavy, umí napsat přesné dialogy, umí rovněž výstižně vylíčit prostředí, v němž se děj knihy odehrává, tedy převážně v jednom panelovém domě současného Rumunska. Cimpoeşu ale nezůstává u zachycení přítomného okamžiku, vidí velmi dobře historické příčiny současného stavu rumunské společnosti a obecné povahové rysy rumunského národa (i když román vlastně není o Rumunsku, ale o Moldavsku – národnostní spory se nicméně v knize neřeší, Moldavané jsou označováni za Rumuny). Autor dokáže také konkrétní reálie jednoho malého rumunského městečka a jednoho domu v něm vztáhnout jak k principům tržní společnosti aplikovaným na soudobé rumunské poměry, tedy k „neviditelné ruce trhu“, tak k „neviditelné ruce Boží“. Právě Boží poselství způsobí, že Simion, podle nějž je román nazván, který byl po celý život ševcem, změní svůj život, uzavře se ve výtahu v posledním patře paneláku a stane se prorokem. Prorokem, jejž text románu popisuje z několika úhlů pohledu, jako upřímného a náhle osvíceného heretika, který skutečně prozřel a nyní je schopen udělit radu pro každou životní situaci a také konat zázrak, jako člověka, který na poslaní, jež mu bylo uděleno nestačí a jehož proslovy a rady nemají hlavu ani patu, a také jako někoho, kdo byl setkáním s andělem vyvolen jako prostředník pro dítě, které v panelovém domě žije a je předurčeno k poslání, které může změnit svět.
   Vztah k Bohu, vztah ke komunistické diktatuře především v pojetí Nicolae Ceauşesca, vztah k ideám konzumní společnosti, která se začíná v Rumunsku prosazovat, to jsou vztahy, které většina postav románu Simion Výtažník pojímá zároveň. Nikoliv jako odlišné a spojitelné, ale doslova všechny najednou, přičemž je postoj ke všem těmto pro mne velmi odlišným postojům ke světu intenzivní, sakrální a nezpochybnitelný realitou. Petru Cimpoeşu jej dokáže zachytit velmi přesně. Jednání postav v Simionu Výtažníkovi  se s českou realitou, či s českou realitou nedávné minulosti,  v mnohém shoduje, způsob uvažování, který zůstává za jednáním skryt, je však naprosto odlišný. Jako čtenáři se mi jaksi sama mnohokrát nabídla známá otázka, kdeže vlastně tedy ona realita je. Vnějšek světa popisovaný tímto románem se vnějšku světa našeho velmi podobá, ale pod jeho povrchem je něco zcela jiného, jako kdybych viděl obraz v zrcadle, za jehož skleněnou plochou vykonává má ruka stejné pohyby ze zcela jiných důvodů než má ruka vlastní.
   Román Petra Cimpoeşa Simion Výtažník je literaturou té nejlepší střední třídy, která v Čechách chybí už od časů Karla Čapka či Františka Langera. Mám na mysli dobrý průměr jejich díla,  nikoliv jejich texty, které jej překročily. Talent Petra Cimpoeşa je nepochybně velký, takže kniha přesahující rozměr Simiona Výtažníka určitě může ještě vzniknout. Je také možné, že už vznikla, jen do češtiny není přeložena.
   Simion Výtažník je román společenský, jaký má svou tradici především ve Francii, takto zachytit mikrosvět malého města s přesahem k obecnému společenskému dění doby a země uměl například Francois Mauriac, takto citlivě popsat dobové myšlení stojící na hraně své proměny, a to za použití absurdity (zdá se, že běžné součásti života v současném Rumunsku) uměl francouzský romanopisec Vercors.  V české literatuře by analogií mohlo snad být dílo Jaroslava Havlíčka, které ovšem – stejně jako románová kronika Karla Poláčka – hranice malého města nepřekračuje, či dílo Egona Hostovského, kterému ovšem chybí přesná kresba nejrůznějších lidských typů. Hostovský se dívá na svět s nadhledem, shora, Cimpoeşu má pro své postavy velké porozumění, proto z jeho pera vycházejí tak životné.
   Pokud jde o evropské země nucené po čtyři desetiletí žít v mocenském područí bývalého Sovětského Svazu, je pro mne Simion Výtažník nejvýraznější prózou se současným tématem, která byla v posledních letech do češtiny přeložena. Jde o bílou vránu z Rumuska, jistě. Zatímco některé současné polské a maďarské prózy se současným tématem do češtiny přeloženy byly, nevzpomínám si, kdy naposledy vyšel v češtině výrazný prozaický současný text z bývalých socialistických zemí více jižních – Bulharska a právě Rumunska. Proroctvím Simiona Výtažníka může od roku 2006 naslouchat i český čtenář, nejen obyvatelé panelového domu v městečku Bacău, kteří se večer co večer scházejí před zavřenými dveřmi výtahu zablokovaného v posledním patře.  Díky ceně Magnesia Litera na sebe román Petra Cimpoeşa upoutal pozornost, kterou by tento poměrně náročný text pravděpodobně jinak nezískal, což je dobře. Určitě si to zaslouží.

 autor.gif Bledavý Perleťovec

zz1.jpg

   Obrázek: Petru Cimpoeşu.


Knižní hlídka

l2.jpg

O knížce Jakuby Katalpy Je hlína k snědku se v loňském roce a začátkem roku letošního, zhruba do dubna, kdy byly vyhlášeny ceny Magnesia Litera, psalo velmi často.
Názory byly kladné i záporné, pokud jde o „kulturní periodika“. Ohlas měla kniha i v časopisech, kde se o literatuře obvykle nepíše. Tam samozřejmě jen kladný, jak je dáno jejich profilem.
Vybírám několik ohlasů kladných:

Jakuba Katalpa je talentovaná autorka, její jazykové vyjadřování je fascinující, a jde jen o to, jak naloží se svým talentem, který je bezesporu výjimečný.

Eva Kadlecová na stránkách www.svet-literatury.wz.cz

l3.jpg

“Snad nejzajímavější český literární debut roku, fascinující erotická próza mladé pseudonymní Západočešky.”

Vladimír Novotný na www stránkách nakladatelství Paseka

l7.jpg

...ti, kteří posuzují knihu na základě její estetické hodnoty, takové umělecké kvality v debutu Jakuby Katalpy nalézají takříkajíc na první pohled a tuze se podivují nedůvtipným recenzentům, kteří si počínají jako hodně dětinští mládenečkové: skoro uslintaně si vypisují z Katalpy erotické pasáže a zřejmě si je někde doma vylepují. Ti vnímavější zdůrazňují především velký autorčin talent a její schopnost sugestivně podat příběh současné mladé ženy, která chce žít naplno – a to jak svým sny či svými vzpomínkami, tak i svými partnery…

Vladimír Novotný, Reflex

l6.jpg

Kdo se začte do debutu sedmadvacetileté Jakuby Katalpy s názvem Je hlína k snědku? (Paseka, 2006), nebude litovat. Autorka má totiž styl -ví, co chce říct a jak to říct.

Jiří Holub, Reflex

l8.jpg

Jakuba Katalpa (27 let) napsala velice upřímnou, velice zvláštní a velice barevnou prózu – jmenuje se JE HLÍNA K SNĚDKU? Vydala Paseka.

Jana Klusáková, Český rozhlas

l5.jpg

Mohu se samozřejmě objektivně čtenářsky mýlit, nikoliv však subjektivně. Katalpa je jedním z největších talentů za posledních 15 let v téhle kotlince. Ať ji stokrát nařknou ze žvanění, všichni ti mílci opravdovosti, kteří si hrají na Jany Lopatky. Akorát že nekončí šedesátá léta a kytky nevadnou v laufech strojních pušek. Literatura není svědomí národa a nepomáhá mu masírovat zborcenou páteř. Komenského nápady o škole, která je hrou, zní jako zborcené harfy tón. Co se dříve označovalo jako vize, to se dnes nazývá Alzheimerovou chorobou. Nepláčeme u vlajky, nepřísaháme na Masaříka se svatováclavskou orlicí v klopě.
Chci jen říci, že literatura hraje na začátku 21. století úplně jinou roli, než chce těch 20–30 potřeštěných intelektuálů, kteří mají místo gumy v trenkách oprátku, na níž byla napsána reportáž. Ne, že by vzývali Julia Fučíka, dokonce na něj zvysoka po právu serou, ale v té knize jsou pořád jako doma. Líbí se jim to klima, ty emoce, ta energie vzlínající z písmenek. Líbí se jim kniha buben, kniha startér, kniha šém, kniha Kniha, model pro lepšího člověka.
Možná se objektivně mýlím, ale prvotina Jakuby Katalpy je poctivá práce s českým jazykem, propasírovaná přes sítko imaginace. Je svobodná jako drak, který se urve ze špulky a plachtí po obloze.
Těm, co chtějí text louskat jako ořechy, se ani nemůže líbit. Vplouvají do literatury jako by byli sourozenci šeříků z májových dnů. Jenže šeříky nikoho neosvobodily…

Jakub Šofar, Dobrá adresa

l9.jpg

A z textů, které viděly kladné i záporné stránky knihy, vybírám úryvky, které se zaobírají klady knihy (což je samozřejmě zavádějící výběr):

U knihy, která má mimořádně příjemné formální provedení a obsahově v českém prostoru stále ještě nezvyklou inscenaci, lze předpokládat, že vedle jistých důsledných zastánců, nadšenců a obdivovatelů a zásadních, principiálních i mravokárných odpůrců bude možná stát podstatná skupina těch, kteří nedokáží jednoznačně říci, zda se jim kniha líbí nebo nelíbí. Kategorie líbivosti se totiž na tuto knihu aplikuje jen ztěží, proto je lepší ji opustit a nechat dílo proudit jeho vlastní silou.

Milena M. Marešová, Český rozhlas

k2.jpg

Mám z toho všeho takový dojem, že tato kniha přece jenom nějakým způsobem rozčísla tu naši zdánlivě negenderově uhňácanou literární selanku – a to nikoli svou (jak už bylo řečeno, ne zcela zvládnutou) kompozicí, ale charakterem hrdinky, která je prostě pro leckterého chlapa totálně nepřijatelná. Je tak nesnesitelně nezávislá, tak moc si z chlapů nic nedělá, aniž je přestává milovat, nedá se chytit ani na hysterii, ani na ublíženost či cynismus, že pak ani Aloisu Burdovi, který má v jiných situacích pro strach uděláno, nezbývá než sáhnout do arzenálu nedovolených zbraní a promítnout všechny směšné „babské“ nedostatky a komplexy jaksi stínově na její autorku.

Božena Správcová, Tvar

k3.jpg

Na podzim 2007 jako kdyby ale Jakuba Katalpa a její kniha přestaly v české literatuře existovat. Snad až vyjde její další próza, možná také ne. Záleží především na marketingových schopnostech autorky. Jak velký ohlas vzbudila po svém vydání knížka Emila Hakla Konec světa. Dnes jako kdyby její autor zmizel z literatury, snad se do ní vrátí po premiéře filmu, který byl podle jedné z jeho próz natočen. Obdobnou jednorázovou akcí byl ohlas na prvotinu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, další její prózy měly ohlas jen střídmý, ač literárně byly, stejně jako u Emila Hakla, srovnatelné s prvotinou. Literárních podnikatelů, kteří umějí vidět daleko dopředu a soustavně pracují na tom, aby obchod fungoval dlouhodobě, je málo: Michal Viewegh především, Miloš Urban, zřejmě Jaroslav Rudiš, jeho firma ale zatím funguje příliš krátce na to, aby se dalo mluvit o dlouhodobé prosperitě.

k4.jpg

Jednou z recenzí, která viděla knihu Jakuby Katalpy Je hlína k snědku jako literaturu nepříliš kvalitní, byl text Jakuba Grombíře otištěný v časopise Tvar, který následuje. Je opublikován se svolením autora a také se svolením časopisu Tvar.

k1.jpg

Kniha, která neměla vzniknout

Jakuba Katalpa: Je hlína k snědku?, Paseka 2006.

Držte si klobouky, pojedeme z kopce:
„Při porodu jsem ležela s hlavou zvrácenou dozadu a nevnímala nic jiného než to, jak mi její obrovská hlava vychází z pohlaví. Tlačila se ven kousek po kousku jako ohromný výkal a já jsem se utěšovala myšlenkou, že i Abraham Animus určitě zplodil dítě a přinutil pysky své ženy roztáhnout se k neuvěření.“ píše spisovatelka, která si říká Jakuba Katalpa, už na straně 12 své prózy Je hlína k snědku?
Vzpomněl jsem si, jak jsem kdesi četl o tzv. anepigrafických textech. Archeologové objevili nápisy, u kterých se nedal rozluštit žádný smysl. Šlo o výtvory barbarských národů, které se u svých vyspělejších sousedů setkaly s písmem, aniž by pochopily jeho princip a strukturu. Někteří jedinci pak čmárali nazdařbůh klikyháky, aby důvěřivé spoluobčany přesvědčili o své gramotnosti. Také u nás mnozí adepti hérostratovské literární slávy mechanicky napodobují některé postupy úspěšnějších předchůdců, takže vzniká něco, co má vnější znaky literatury, ale vůbec nic to nevypovídá, k ničemu neodkazuje (naposledy jsem měl podobný dojem z Kokosové opice Tomáše Přidala).
Hlavní hrdinka knihy Je hlína k snědku? Nina je svému bohatému manželovi, kterého nazývá „mrtvý mužík“, nevěrná se stařičkým profesorem kreslení Wabneggerem, dubuffetovsky živočišným malířem Mišem i se servírkou Blankou, trpící rakovinou: „Když jsme spolu byli naposled, její nádor vypadal jako třetí prs.“ Příliš přesvědčivě nevyznívá ani závěrečná proměna hrdinky, v reklamním textu tolik zdůrazňovaná. Jistě, Nina se už vyřádila a příště bude opatrnější, ale její žebříček hodnot se příliš nezkultivoval.
Vypravěčka má o sobě evidentně dost vysoké mínění: „Jsem počatá z Ducha svatého, jsem transparentní.“ Navzdory toho se její zájmy redukují výhradně na sex a jídlo: sáhodlouhé výčty různých lahůdek připomínají spíše snobismus „lifestylových“ časopisů. Většina postav v knize jsou umělci, ale nikdo nic netvoří, jenom se buduje jakési elitní milieu. Dojem citové prázdnoty posilují i mimořádně nepoetické popisy sexu, jakoby převzaté z lékařských příruček či prvoplánových omyvatelných magazínů. „Polykám jeho semeno jako čokoládu.“ – co je na této větě tak zásadního, že jí musel být věnován samostatný odstavec?
„Na české poměry neobvyklá próza,“ píše na záložce údajně autorčin vlastní manžel. Samozřejmě nikoliv. Všechno už bylo popsáno dříve a lépe. Patricijská rodina se zálibou v bizarním sexu třeba v Kavárně Slavia Oty Filipa, pohrdavý vztah k mužskému světu v knihách Caroly Biedermannové (ta je ovšem alespoň vtipná), cynická promiskuita současné úspěšné mladé ženy v Noci, noci Kateřiny Rudčenkové, nadějná umělkyně nepochopená okolím u Věry Noskové, kult tělesných pochodů v románech Milana Kundery, záliba v intelektuálně štítivých metaforách u Věry Chase (z jejíž Vášně pro broskve si mimochodem vypůjčila poslední větu), nevázanost coby životní program u Jana Pelce, lesbická láska v próze Svatavy Antošové Nordickou blondýnu jsem ještě nelízala atd.
„Je to příběh o hledání cesty k sobě, vyprávěný s nekompromisní otevřeností,“ tvrdí redakce. Ať to zní jakkoli nemoderně, budu vždy tvrdit, že otevřenost a vulgarita nejsou synonyma: „Myslím jenom na to. Na tvůj ocas, červený, slizký a tvrdý. A nahmatala jsem ho v kalhotách, odhrnula předkožku a nechala si ho vystříknout do dlaně.“ (s ohledem na čtenáře Tvaru jsem vybral jednu z nejméně odpudivých pasáží) Alexandr Solženicyn o tomto chorobném kultu „otevřenosti“ píše: „’Každý má právo vědět’ je lživé heslo lživého století, protože daleko výš stojí jiné, dnes ztracené právo: právo člověka nevědět, nezaneřádit svoji bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi.“
Ovšem ještě horší je, když autorka neodolá pokušení a zafilozofuje si, tehdy se její přízemní horizonty zaskví v plné kráse: „Nikdy jsem nepochopila, jak mohli Zadar srovnat se zemí. Nevěřím, že kdokoli z těch, kteří stříleli do zadarských domů, ochutnal místní sladké rohlíky.“ Nebo se dokonce můžeme dozvědět: „A právě míra pokory je to, co odlišuje umělce od řemeslníka.“ No baže.
„Ježíš taky nikdy nerodil, ale hodně o tom mluvil. Svým povelem, který patřil malomocnému, předešel Komenského i Hitlera.“ Nepátrejte po tom, proč ne třeba Karla Marxe nebo strýčka Jedličku; účelem věty je pouze šokovat a dát najevo, v jakých duchovních výšinách se autorka pohybuje. Jen tím dokazuje, že může-li každý vyslovit všechno, vyjde to skoro nastejno, jako když nikdo nesmí říkat nic.

autor.gifJakub Grombíř

l4.jpg

Proč tolik zájmu o Jakubu Katalpu? V knihovně jsem si knížku půjčil a přečetl ji teprve nyní.
Knížka je to opravdu plytká. Ve srovnání s texty Petry Hůlové, Jaroslava Rudiše a Kateřiny Rudčenkové, tedy prozaiků její generace, vnímám ale text Jakuby Katalpy jako romantický dívčí deníček, především pokud jde o postoj ke světu, který z řádek této knížky vyplývá. Nezdá se mi být důležité, zda jde o deníček velmi autobiografický či deníček, do nějž jsou ukládány představy a sny, což bylo tématem mnoha dohadů v recenzích.
Důležitější se mi jeví být uvažování hlavní postavy textu. Ženy, která chce mít zajištěné dobré postavení ve společnosti, které jí poskytuje manžel a jeho peníze, a která zároveň chce prožívat milostné románky či známosti, v nichž nejde o milostná vzplanutí, ale o sex. To je ale přece tak dávné téma prózy. Boccaccio, Paní Bovaryová, řada Čechovových povídek, uvádím jen namátkou. Mít obojí jmenované najednou, to je základní motiv mnoha a mnoha ženských postav v mnoha a moha románech či povídkách, jistěže vycházejících z velmi reálných předloh reálných žen. Společnost byla k této odvěké snaze mít obojí – dobře postaveného manžela i mnoho milenců – v různých obdobích historie a v různých místech světa někdy velmi tolerantní a někdy velmi netolerantní. Obecně se totéž vždy mnohem více tolerovalo mužům, ba často to patřilo k jejich prestiži. Ale jak známo, ženy jsou v tomto směru mnohem chytřejší než muži, a tak si dokázaly poradit i ve společenských poměrech s požadavky na striktní manželskou věrnost. Trest, který visel ve vzduchu, mohl být ovšem osudový a skončit i smrtí. V současné České republice v tomto směru o nic nejde, čímž je ale také současná česká literatura téměř zbavena možnosti vidět a popsat touhu „mít obojí“ jako problém, natož jako rozpor mezi povinností a touhou, natož jakou situaci hádky duše s tělem, ať už chápanou tragicky či komicky, nicméně s vědomím hodnot, které jsou „shora dány“ – tedy něčím, co stojí nad lidskou bytostí a jejím individuálním osudem.
Domnívám se, že velký ohlas této knížky je způsobem především romantikou tohoto deníčku. Deníčku, ve kterém vidím nikoliv racionální kalkul, ale velmi upřímné vyjádření postoje ke světu, jaký mají i souznějící čtenářky této knížky. Od věků toužící ženské srdce je jen oděno do některých soudobých rekvizit. Motiv toulání se svobodomyslnými cikány po širém světě či moudrého starého malíře, který mladé ženě umožňuje vstup do chrámu umění, ale zase tak úplně soudobými rekvizitami nejsou. Ne, to není cynismus Petry Hůlové ani Kateřiny Rudčenkové, ani negace a chlad Svatavy Antošové. Kdepak, Je hlína k snědku?, to je takový milý plyšák, opravdová Červená knihovna začátku dvacátého prvního století v Čechách, psaná autorkou, která svým čtenářkám rozumí a ví o nich, podle citátu výše uvedeného Jakubem Grombířem, že jim jsou stejně šuma fuk Ježíš, Komenský i Hitler, nikoliv ovšem rovněž výše zmiňované lahůdky a uspokojivý sex, což si ale tak úplně nepřiznávají, přece tolik a tak krásně umí snít…
Že je tato knížka pokládána za uměleckou literaturu, to už je ovšem jiná věc, za to autorka nemůže, nýbrž ti, kdo ji za takovou považují a mají možnost své názory na českou literaturu prosazovat v jejích oficiálních institucích, tedy na Ministerstvu kultury, ve vědeckých ústavech, na univerzitách a v literárních časopisech.

autor.gifPetr Motýl

l1.jpg

Knižní hlídka

x8.jpg

   V nakladatelství Fra vyšla v roce 2007 knížka nazvaná Zápisky z mrtvého ostrova, s podtitulem Kubánská skupina Diáspora(s). Ze španělských originálů texty současných kubánských básníků vybral a přeložil Petr Zavadil.
   Pana Petra Zavadila osobně neznám a neumím ani španělsky, nicméně kámen úrazu vidím právě ve výboru a překladu. Prakticky všichni překladatelé poezie (ze všech světových jazyků), až na několik výjimek, přináležejících především ke starším či ještě starším překladatelským generacím, překládají a vybírají akademicky. Představa literatury pro tento typ překladatelů souvisí s představou univerzity především, oficiálních kulturních institucí obecněji. Výjimek, které zajímá především poezie sama, nikoliv její spojitost s akademickým prostředím, je opravdu velmi, velmi málo.
   Pokud jde o kubánskou skupinu Diáspora(s), věřím tomu, že určitě alespoň někteří z jejích členů píší dobrou poezii. Ale nevěřím tomu, že by mohla být ve své většině studená jako psí čumák, tak jak tomu je v českém překladu a výboru. Diktatura jistě na hravosti a veselosti nikomu nepřidá (ovšemže záleží na tom, jak je tvrdá), nicméně ne tak dávné vlastní zkušenosti s diktaturou (byť se v ní nehladovělo, tak jako po desetiletí na Kubě), říkají, že nejen v české, ale třeba i v polské a ruské poezii útlak ze strany státu vedl v poezii ke všemu jinému než právě k akademismu.
   Diktatura na Kubě není právě laskavým režimem, informace  ve výboru Zápisky z mrtvého ostrova uvedené jsou ovšem matoucí. Doslov teoretika skupiny říká, že se básníci skupiny tvrdě vyhraňují vůči kubánskému režimu, zároveň se ale o některých autorech skupiny v knížce píše, že vydávají v Havaně sbírku za sbírkou. Přiznávám se, že tomu nerozumím. Jde o sbírky samizdatové? Jde o sbírky oficiální? Pokud jde o sbírky oficiální, mohou v nich vycházet jen básně, které projdou cenzurou?
   Tyto otázky doslov ani žádné další informace v knížce ale neřeší, přičemž společenské pozadí je v tomto případě velmi podstatné. Jako kdyby vyšly v překladu do španělštiny Magorovy labutí písně Ivana Jirouse a nikde ve španělském překladu nebylo uvedeno, že jde o sbírku napsanou ve vězení, do kterého se její autor dostal kvůli svým postojům vůči totalitnímu režimu.
   Výbor Zápisky z mrtvého ostrova, ač zřejmě řada jeho básní taková v originále nemusela být, představuje ve svém českém překladu povětšinou poezii euroamerickou univerzitní, byť ne univerzitní plně. Životní podmínky na současné Kubě jsou tvrdé a evidentně dopadají i na autory v antologii uvedené a zprostředkovaně se projevují v jejich verších. O konkrétních osudech kubánských básníků v antologii přítomných se ale český čtenář nedozví téměř nic, kromě informativní zmínky o emigraci poloviny z nich, tedy  tří ze šesti ve  výboru zúčastněných básníků.  Podle doslovu se skupina Diáspora(s) otevřeně hlásí k typu  poezie, který  nechce dále vycházet z ostrovních regionálních tradic a zabývat se „domorodými“ tématy. Má to tedy být oficiální přihlášení se k akademismu? Nebo k čemu vlastně? Těžko říci, známky vzpoury, vzdoru, utrpení, zoufalství, soucítění s trpícími jsou v mnoha textech výboru patrné, jen jsou jaksi – domnívám se, že nepatřičně -  uhlazené. Takto krotce přece tyto verše nemohly v originále vypadat, tomu prostě nevěřím. Jistě se mohu mýlit, ale domnívám se, že jde především o  výběr, který upřednostňuje právě akademismus a papírovou šeď, nikoliv verše zatnutých pěstí a zoufalství či naděje v očích.
   Nejde mi to nějak všechno dohromady a také mi není jasné, jak je možné, že autoři skupiny píší tak navzájem sobě se podobajícím způsobem. Anachronismus? Jistě, v  Praze a v Brně takto navzájem si podobně psali autoři Skupiny 42, obdobně byla spřízněna určitá skupina básníků v šedesátých letech, která neměla společný program, ale byla generační (Wernisch, Hanzlík, Gruša, Kabeš, Pištora, Šrut, Vodička). Poté už šel každý sám se svojí kůží na trh. Jak je  tomu na současné Kubě? Jde skutečně o výraz skupiny jako u Skupiny 42 nebo českých básníků 60. let, nebo je tento obraz jen českým výborem a překladem takto vytvořen?
   Bohužel,  v knížce je velmi málo básní, které jsou opravdu básněmi, ač přitom pod mnohými texty jejich rozměr prosvítá. Kdo ví, třeba překladateli křivdím a chyba je v básnících. Třeba jde jen  o skupinu ambiciózních mužů, kteří se sdružili do skupiny, jako kdyby ji v České republice vytvořili Petr Hruška, Bogdan Trojak a Petr Borkovec, u nichž jde rovněž důraz především na prosazení se a poezie je důležitá až v druhé řadě, zatímco mnohem výraznější básníci z Kuby do češtiny přeloženi nebyli, respektive nejsou členy skupiny Diáspora(s), jejíž tvorbu výbor představuje.
   Nad knížkou Zápisky z mrtvého ostrova zůstávám v rozpacích. Rád bych o jejích autorech či o dalších kubánských básnících věděl víc, zajímaly by mne jiné překlady týchž básní. Zajímal by mne překladatel, který by si dokázal najít autora „svého“, tak jak to uměl Jan Zábrana, autora, který nepíše zaměnitelně a akademicky, ale originálně, autora, který spolu se svým překladatelem přísahá nikoliv na univerzitu, ale na poezii.


autor.gifBledavý Perleťovec



Knižní hlídka

x7.jpg


   Nakladatelství Weles a časopis Weles a okruh jeho autorů tvoří v současné české literatuře jediné „literární uskupení“, které dbá na pomyslný vzor své poetiky a drží se jej,  na vzor, který je jednoduše  a stručně sdělitelný pouhými dvěma slovy: MORAVSKÁ VESNIČKA. Toto spojení již vyjadřuje, že jde o ves idylickou, tedy o vesničku, místo milé a útulné. Vesnička oplývá především prarodiči. Kromě prarodičů je zde dostatek polí a dřeva. Přívlastek moravská obsahuje především víno, směrem na sever slivovici a všemi směry rozšířené rudé šípky na pozadí bílého sněhu (s šohajem, ogarem či chacharem na horizontu). Vesnička má své pokračování v uzavřeném prostoru městského bytu, který je jednak útulnou, ve které se na vesničku vzpomíná, jednak místem, ve kterém se počítá nábytek a zdi.
   Tuto poetiku se Welesu, už více než desetiletí sídlícímu v městě Brně, podařilo aplikovat i na dva plzeňské básníky. Tomáš Kůs (* 1978 ), nyní již přesídlený do Prahy, ve sbírce Příbytky  (vydané ve Welesu v  roce 2005) především počítal nábytek, Jan Sojka  (* 1973) ve sbírce Směr spánku  (vydané ve Welesu v  roce 2006) především obchází pole. Většinu básní sbírky autorovi prostě nevěřím, na rozdíl od veršů sbírky Jiřího Popelínského (* 1982) Amazónští mravenci, která byla vydána ve  Welesu se sbírkou Jana Sojky téměř současně, a v níž jejímu autorovi věřím všechno. I Jan Sojka ale některou báseň napíše tak, že se mne velmi dotkne a velmi se mi líbí:

ÚNOR

stísněn do sebe
procházím vsí

neživá mlha
cesta samý šrám

tu v šerosvitu okno
v něm na okamžik silueta

a ticho

ošidné ticho
prořízlé náhlým zvukem pily


   Tady Jan Sojka jasně říká, jakým je na vsi cizincem, jak je vyčleněn z jejího běžného denního života, tady neidealizuje, ale je přesný.       
   Takových básní je ve sbírce ještě pár, ale z celkového počtu čtyřiceti dvou básní příliš málo na sbírku, která by byla osobitým vyjádřením autora, nikoliv naplněním poetiky Welesu. Nevím, nakolik nakladatelství autorovi do výběru veršů mluvilo, je možné, že velmi, je ale také možné,  že se sešli básník, který takto píše nezávisle na poetice Welesu, a nakladatelství, do jehož poetiky jeho verše velmi pěkně zapadají a naplňují ji.
   Nedávno jsem četl prózu Jana Sojky Podzimní lidé (Votobia, 2007). Recenzoval ji Jakub Grombíř v Psím víně  číslo 40 (vyšlo letos v červnu). K jeho recenzi bych mohl dodat jen maličkosti, ve všem podstatném s Jakubem Grombířem souhlasím. To nejpodstatnější, co bylo v této recenzi řečeno, je, že takovýchto autobiografických próz vyšlo již jaksi příliš a že jejich literární úroveň není valná.
   Jako básník -  soudím jen ze sbírky Směr spánku – se mi Jan Sojka jeví jako mnohem lepší než jako prozaik. Ovšem za deset let se toto jevení se může jevit naopak, prozaici většinou léty dozrávají, u básníků to není zdaleka tak jednoznačné. Největší shodu mezi prózou a poezií Jana Sojky vidím ale právě v jejich malé osobitosti a snadné zaměnitelnosti s díly jiných autorů.  Některé verše ze Směru spánku bych při jejich čtení, aniž bych znal jméno jejich autora, zřejmě považoval za  verše bývalého plzeňského básnického kolegy Jan Sojky Tomáše Kůse, jiné bych zřejmě přisoudil Vojtovi Kučerovi či Bodganu Trojakovi, další ne-welesovskému Slavomíru Kudláčkovi. Naopak by ale takto  přirovnávat nešlo, ten, kdo nemůže najít svůj verš, je právě Jan Sojka. Přičemž básnický talent nepochybně má, jen se zatím nedobral k tomu, jak jej uchopit tak, aby dostal svou vlastní podobu promlouvající svým hlasem, nikoliv hlasem odvozeným (a to, ať už je ono odvození vědomé či ne).  Janu Sojkovi bude pětatřicet, takže má na nalezení vlastního básnického hlasu už nejvyšší čas.

   autor.gifBledavý Perleťovec