Dýchánek

V úterý 20. května konala se v Galerii Smečky v ulici Ve Smečkách v Praze vernisáž výstavy Básnivá koláž. V týž den na vltavském nábřeží u Národního divadla, v galerii Vltavín, končila výstava Slovem i obrazem, která měla téma velmi obdobné. Na výstavě Slovem i obrazem bylo možno shlédnout básníky malující či jinak se zabývající výtvarným uměním a malíře či jiné výtvarníky zabývající se poezií. Na výstavě Básnivá koláž jsou vystaveny koláže básníků.
Výstavu Slovem i obrazem připravili Radim Kopáč a Kateřina Tučková, výstavu Básnivá koláž Olga Stehlíková. Kateřinu Tučkovou neznám, o Radimu Kopáčovi a Olze Stehlíkové ale vím, že umění vlastně nemají rádi. Nicméně rádi se v oblasti umění prosazují, a prosadit se umí.
Výstava Slovem i obrazem byla na skromné prostory galerie Vltavín především přehnaně velká a příliš mnoho maleb, soch, kreseb a básní příliš mnoha autorů vyvolávalo víceméně dojem přeplněného skladiště. Navštívil jsem galerii Vltavín také v poslední den konání výstavy a majitelé a zaměstnanci galerie, kteří už chystali výstavu další, se o dílech v galerii rozmístěných i těch, které zde následně rozmístěny budou, také bavili jako o předmětech, na nichž je zajímavá jejich finační hodnota, pokud tedy nějakou mají. Když jsem byl ve sklepním prostoru galerie, zaslechl jsem: “On si tam snad čte básně!” Tak nejde jen o galerii Vltavín, jde o mnohem širší jev, kdy na svou práci a vše kolem ní shlíží pohrdavě velká část obyvatel České republiky. Což je jistě velmi nedobré.
Výstava Básnivá koláž měla větší možnosti prostorové i finanční. Galerie patří Pražské plynárenské, což je firma, která peníze skutečně má. Všechny koláže byly tedy pěkně zarámované a též pohoštění na vernisáži bylo bohaté. A účast na vernisáži hojná. Náš redakční fotograf se ovšem opět nevyznamenal. Ale tak jak vedení naší redakce, tak celé naší redakci je to jedno, jelikož nikomu ze Čmeláka a světa na fotkách z dýchánků zrovna moc nezáleží. Tentokrát je ale možná škoda, že ta třetí níže uvedená se prostě, jak je u Pískového Úvazního čhd dobrým zvykem, nepovedla, tak jako vždy, když se svým fotoaparátem vyrazí na společenskou akci.

autor.gifChlupáč Štětcový

j3.jpg

Na výstavě koláží byly (a jsou) vystaveny koláže. Tyto od Ladislava Nováka.

j2.jpg

Miroslav Koryčan a Jan Novák.

j1.jpg

Miroslav Koryčan, Anna Kareninová a Bohumila Grögerová.

Fotografoval (špatně): Pískový Úvazní čhd.

Dýchánek

z4.jpg

   Ve středu 7. května konalo se ve sklepení Literární kavárny v Řetězové ulici čtení polského prozaika Darka Fokse, pořádané u příležitosti vydání jeho knihy Svatební pizza v nakladatelství Protimluv. Knížku přeložil Jan Faber.
   Na dýchánku u stolu pro účinkující seděli kromě Darka Fokse ještě nakladatel Jiří Macháček a překladatelka z polštiny, která ale právě tuto knížku nepřeložila, Barbora Gregorová.
   Příliš posluchačů se vpravdě nedostavilo. Příčina? Večer před volným dnem, ba sérií volných dnů. Zvyk příznivců polské kultury chodit výhradně do Polského institutu – tam se sál vpodstatě vždy zaplní, tu více, tu méně. A samozřejmě naprostý nezájem kavárny v Řetězové o jakoukoliv propagaci čtení, která se zde konají. Co neudělají účinkující či organizátoři dýchánku v tomto podniku, to udělají, kavárna sama, na rozdíl od Café Fra, neudělá nic. Obdobně jako kavárna Obratník, ta ale vyvěsí alespoň měsíční program na sklo, v Řetězové nelze očekávat ani to.
   Texty Darka Fokse, které zazněly v autorově podání v polštině a v podání Jiřího Macháčka v češtině, byly na mne příliš postmoderní a nezávazné. Šikovně, profesionálně napsané, to určitě. Ale zaujetí autora pro literaturu samu mi poněkud scházelo. Měl jsem dojem, že jde spíše o výrobek, než o něco, co by autor z vnitřní potřeby "musel říci". Čtení samozřejmě může klamat a z textu jsem četl jen ukázky na internetu – a já z počítače delší text číst neumím.
   Po čtení následoval ještě rozhovor na pódiu mezi Barborou Gregorovou a Darkem Foksem. O současné polské literatuře především.  Pak jsem ještě s Jirkou Macháčkem a Darkem Foksem popil několik piv Bernard a ráno mi z nich hlava třeštila. Přitom na Vysočině, kde je Bernard doma, je to vesměs dobré pivo. No ale co chtít po kavárně v Řetězové. Určitě ne příjemné prostředí pro literární dýchánek.

   autor.gif   Petr Motýl

z2.jpg   z3.jpg

z1.jpg



   Obrázky: Darek Foks, Jiří Macháček a Barbora Gregorová.


Dýchánek

n5.jpg

   Ve čtvrtek 3. dubna odehrál se v kavárně Obratník v Praze na Smíchově dýchánek, který představil antologii překladů současné lužickosrbské poezie nazvanou Jazyk, jímž porozumíš větru. Vydalo ji nakladatelství Protis, tedy Roman Polák, který provozuje i kavárnu Obratník (1 lahvové pivo Plzeň = 36 korun).
   Básně vybíral a překládal Milan Hrabal. A právě on, který se o lužickosrbskou literaturu zajímá (aktivně zajímá) po dlouhá léta, antologii nejen „vymyslel“, ale díky své trpělivosti a vůli také dokázal uskutečnit její vydání.
   Antologii Jazyk, jímž porozumíš větru jsem nečetl, ve čtvrtek 3. dubna jsem ji jen letmo prolistoval, víc ani nebylo možné. Přečtu si ji, až bude k dispozici v pražské Městské knihovně. Mohu tedy psát jen o čtení z antologie. V něm šlo o střední proud, o poklidný průměr, o básně, které neurazí, ale na něž mohu vzápětí zapomenout. A také zapomenu. Nevím, nakolik tento dojem jde na vrub originálu básní, nakolik se o něj zasloužil překlad, nakolik čtení autorů a překladatele v kavárně Obratník, kde navíc není pro literaturu a její četbu nikdy příliš vstřícné prostředí, ta je zde jakoby pouze „trpěna“, což je samozřejmě znát, a to velmi. A je to jaksi dosti absurdní, tedy pro Prahu typické, když rozsáhlou antologii vydá právě provozovatel kavárny Obratník, který pak pro hosty večera vytvoří velmi nepěknou atmosféru. Nebo snad Romanu Polákovi přikládám příliš viny, možná je to místem, které může být negativní už třeba několik set let, a nedá se proti jeho geniu loci nic zmoci.
   Čtení tedy bylo velmi nevýrazné, upjaté, jakoby „funkcionářské a úřední“, knížka ovšem může vypadat jinak, tu hodnotit nechci a nemohu. Že Lužickým Srbům jde doslova „o život“ je jasné. Nebudu kvůli tomuto zřejmému faktu ale měnit svůj názor na dýchánek v Obratníku. Folklórismy, kterými byl večer prodchnut, jsem byl svým způsobem dojat, to jistě, šlo o volání tonoucího, kterému při sebelepší vůli prostě nikdo, ať by sebevíce chtěl, nemůže pomoci. Zároveň ale bylo s tímto voláním tonoucího manipulováno a toto volání o pomoc bylo rovněž pragmaticky využíváno – a to se mi líbit opravdu nemohlo.
   Rozpačitý, velmi rozpačitý dojem jsem měl z dýchánku v Obratníku. Pokud jde o knížku, počkám si, až si ji důkladně přečtu. 

   autor.gif Petr Motýl

n3.jpg   n4.jpg

   Autoři lužickosrbští: Benedikt Dyrlich a Beno Budar.

n2.jpg   n1.jpg

   Autoři čeští: Vladimír Křivánek při úvodním slově a Petr Štengl v publiku.

n7.jpg   n8.jpg

   Jelikož redakční fotograf Pískový Úvazní čhd., z jehož ruky jsou výše uvedené snímky, na literárních dýcháncích jen málokdy dokáže něco vyfotit, bylo třeba vypomoci si i kresbou. Vlevo je typický Roman Polák, majitel nakladatelství, které antologii vydalo. Roman Polák učinil proslov na úvod a poté "vtipně" pohovořil s Milanem Hrabalem, překladatelem a sestavovatel antologie. Milan Hrabal pak, po dalším úvodním slovu Vladimíra Křivánka, večer uváděl. Závěrečné slovo pak měl lužickosrbský autor Benedikt Dyrlich. Uvádění Milana Hrabala bylo natolik žertovné, že jsem se prostě nezasmál, ale není mi prostě dáno bavit se vtípky na úrovni "básníka" Jiřího Žáčka, s nímž byl srovnán lužickosrbský básník Beno Budar, který je na kresbě vpravo. Jeho verše do češtiny přeložené zněly opravdu žáčkovsky. Osobní projev Beno Budara byl však zcela jiný, živý, excentrický, v dané chvíli přesvědčivý, zatímco ve zbytku času vyhlížel jako zasloužilý funkcionář, při přednesu najednou ožil a stal se z něj někdo jiný...
   Dalšími účinkujícími, které nezachytil ani fotoaparát, ani kresba, pak byly dámy Róža Domaščyna, Merana Cušcyna a Beata Nastickec.

 

Dýchánek

nz1.jpg


   Ve středu 2. dubna konalo se čtení básníka Petra Borkovce v pobočce pražské Městské knihovny v Praze na Smíchově, na náměstí 14. října.
   Čtení v knihovně je zajímavé už samotným prostorem, tím smíchovským určitě. Problém je, že čtení a čtenáři vybírající si knížky se trošku navzájem ruší. Mne osobně nejvíce při právě tomto čtení rušily zvuky elektronické, ale například pronikavému pípání elektronických čtenářských průkazů, které se ozve vždy, když se čtenář přihlásí k počítači a chce si pomocí něj vyhledat příslušnou knihu, těžko zabránit. Anebo lehko, opravdu musí být tento zvuk tak hlučný, nebo je to jen svévůlí těch, kteří počítače do knihoven instalovali bez ohledu na to, kam je instalují? Ostatně toto pípání mne vždy rušilo,  když jsem  v knihovně přítomen jako čtenář vybírající si knížky a mnohnásobně, když jsem se zde pokoušíval studovat (ale od toho jsem již upustil, bez klidu to opravdu neumím).
   Čtení v knihovně bylo zajímavé ale nejen prostorem, do kterého evidentně patřilo, ale především texty, které zde zazněly. Velmi se mi líbily, tak jak je Petr Borkovec četl,  především texty úvodní, které zatím nejsou z žádné chystané sbírky, ale z rukopisu. Z rukopisu s odkazy na řadu jiných textů, jak v posledních letech bývá v knížkách Petra Borkovce obvyklé. Tentokrát citáty ale směřovaly především k dílu Antonína Jaroslava Puchmajera, tedy ke kořenům české novodobé poezie, která povstala z Národního obrození. Tento způsob poezie, který vychází z jazyka a z tradic „trpkou láskou milované vlasti“ je mi mnohem bližší než přelety nad Evropou či případně celým světem, které byly v posledních letech pro tvorbu Petra Borkovce typické a ve své podstatě zaměnitelné s mnoha jinými takovými přelétavci, ať už pocházejí z Německa, Španělska či Rumunska. Nemyslím tím, že je nutné vzdávat se evropského rozměru a setrvat pouze v blátivém rybníku současné Země České a teskně hledět na břeh, na nějž se nelze vyškrábat. To určitě ne, evropský rozměr ale rád vidím spojený s něčím zcela svébytným, co nikde jinde ve světě širém, nikde než právě v srdéčku máteře české (a moravské) není a nemůže být. 
   Po četbě z nových rukopisů sáhl Petr Borkovec po textech z knížky, která by měla vyjít letos v nakladatelství Fra. Jde o texty o Berlíně, kde básník rok pobýval jako stipendista. Z toho, co v knihovně na Smíchově zaznělo, bych soudil, že portrét Berlína viděný právě jeho očima se básníkovi dosti vydařil. Místy mně připadaly, ať už básně či prózy, jaksi až příliš odtažité, psané příliš s odstupem, ale to je samozřejmě rozdíl přístupu. Odstup byl však změkčen a zmenšen řadou autorských komentářů, takže pohled na Berlín dostával opět jiný rozměr.
   Nevím, co na knížku o Berlíně budu říkat, až ji budu číst. Přednes Petra Borkovce, který byl velmi příjemný, dodal textům cosi, co bylo pro mne velmi zajímavé. Zvláště se vydařil přednes jedné básně, kterou Petr Borkovec četl na výslovné přání básníka Petra Krále,  přítomného v publiku. Zde se tedy Petr Borkovec opravdu vytáhl a rytmus, ve kterém si byl vždy jistý, pěkně, názorně a působivě předvedl v mluveném slově.
   Čtení  pečlivě připraveným úvodem uvedl organizátor cyklu těchto čtení v knihovně na Smíchově Josef Straka.
   Celý dýchánek byl pro mne velmi příjemným překvapením, v posledních letech mám k poezii Petra Borkovce řadu výhrad, v daném místě a čase ale zcela zmizely.

   nz2.jpg

   Na obrázku výše je zachycen čas těsně před začátkem čtení. A to i na hodinkách Josefa Straky, na které právě pohlíží.
   Další fotografie se příliš nevydařily. Současný redakční fotograf Pískový Úvazní čhd. reportážní fotografie, na kterých mají být přítomny osoby, dokáže vytvořit jen zcela výjimečně (a to spíše náhodou). Nicméně tento Pískový, nic naplat, má v redakci Čmeláka a světa své pevné místo jak u stolu s půllitrem, tak u stolu pracovního a za jiného se jen tak vyměňovat nebude, ač například pan Štěrkový Přívazní mčm. o toto místo stále žádá s poukazem na to, že on osoby na dýcháních fotografovat umí. Žádá však marně.
   Nicméně, škoda, že na fotografiích ze smíchovské knihovny není zachycen například básník Petr Král, mladý literát Jakub Řehák, již starší kulturní činitel Petr Bronos Novák či majitel Čmeláka a světa Petr Motýl. Ani Petr Borkovec, zachycený při čtení, není zachycen právě jistou fotografickou rukou. Tak jaký fotograf, takové fotografie…

nz3.jpg

  


Dýchánek

   Ve čtvrtek 27. března konal se v pražské Řetězové ulici dýchánek antikvariátu zabývajícího se výprodejem starých českých (německy psaných) knih do německy mluvících zemí. To je dobrý kšeft, ale co nám tu ovšem časem zbyde? Ti, kdo fyzickou část české kultury takto vyprodávají, ovšem ve smyslu těchto řádků neuvažují. A působí škody podobné, jaké působila komunistická strana v letech padesátých minulého století, když likvidovala klášterní a zámecké knihovny.
   Takže konkrétně, majitelem antikvariátu, který se nazývá Ztichlá klika a kterému byl dýchánek věnován, je Jan Placák, četl rovněž jeho bratr, majitel časopisu Babylon Petr Placák, a také básník Ivan Wernisch. Ivan Wernisch je úžasný básník a je na druhou stranu záslužné, že je jinak neúprosným podnikatelem Janem Placákem mecenášován. A mecenášování se týká i pana Hájka, dlouholetě ve Ztichlé klice působícího, který na dýchánku seděl v publiku, což opět je třeba ocenit. Samotný večírek byl strašlivý, po hodině, která, kromě čtení jediného krátkého textu Jana Placáka,  spočívala v tom, že se pánové bavili na pódiu, jsem odešel. Dýchánek byl podpořen Nadací Český literární fond. Logicky, protože peníze jdou tam, kde jsou peníze, tedy například k majiteli antikvariátu Ztichlá klika Janu Placákovi nebo k majiteli kavárny v Řetězové Zdeňku Cibulkovi. Za to, co se na večírku propilo (platil jsem si sám, podotýkám), jelikož pití šlo na účet "fondu", jak se vyslovovaly číšnice, by mohla vyjít pěkně upravená knížka básní. No ale, nevyšla, propila se…
   Takže raději pryč od tohoto tématu. A to i následující fotografií, která je úplně odjinud než z kavárny v Řetězové. Jen je, stejně jako dosti trapný dýchánek, rovněž z letošního jara.


  autor.gifPetr Motýl

pv1.jpg

Dýchánek

   Ve středu 5. března konalo se v prostorách Městské knihovny v Praze, v pobočce na Smíchově, na náměstí 14. října, čtení dvou autorů: Josefa Straky a Ladislava Puršla.
   Kousek od knihovny na Smíchově bydlím a pravidelně do této knihovny chodím. Josef Straka je nově jejím zaměstnancem. A přece jsem se o dýchánku dozvěděl až zprostředkovaně, plakátek upozorňující  na čtení byl v knihovně umístěn velmi nenápadně.
   Vlastní dýchánek se konal na jednom ze dvou ochozů knihovny, a ač jsem si předem říkal, že je to místo ke čtení nevhodné, v praxi se ukázalo být naopak místem ke čtení vhodným.

   autor.gifPetr Motýl

n1.jpg

   Čtoucí Josef Straka.  

n2.jpg

   Publikum, v popředí básník Petr Král. Na snímku se již projevila stále více nejistá ruka redakčního fotografa Pískového Úvazního čhd.

n3.jpg   n4.jpg

   A Ladislava Puršla Pískový Úvazní čhd zachytil již jen jako fantóma smíchovské knihovny.

Dýchánek

   V úterý 19. února konalo se v kavárně Fra v Praze na Vinohradech čtení Miloslava Topinky. Publiku měla být představena jeho kniha esejů Hadí kámen, která právě vyšla v nakladatelství Host. A zřejmě i představena byla. Když jsem dorazil na místo konání dýchánku, kavárna byla ale již zcela zaplněna. Takříkajíc již by ani jablko nepropadlo. A jelikož jsem se nechtěl mačkat a tlačit, nechal jsem dveře kavárny zavřeny.

zb1.jpg

   Avšak ze zavřených dveří vyšel sám protagonista večera, aby si ještě těsně před zahájením dýchánku odskočil na cigaretu, jelikož v prostorách kavárny Fra se nekouří. Hmátl jsem tedy do kapsy pro fotoaparát a Miloslava Topinku jsem zachytil v rozhovoru s Annou Kareninovou.

zb2.jpg

   A pak už jsem šel na pivo…

zb3.jpg

   autor.gifPetr Motýl

Vladimír Novotný…

7. 1. 2008 Pondělník Portálu XXV.: Ani ležící, ani spící, zato hospodou se pyšnící

zt2.jpg

Sluší se nový rok započíti a od Nového roku se odpoutati něčím veskrze pozitivním. To znamená nelamentovat třeba nad tím, copak to nazpíval Hutka o Nohavicovi a proč, zkusit se netrápit tím, jaký osud čeká Památník národního písemnictví, zda bědný, nebo bídný, nebo se koneckonců ani nedivit tomu, že nadurděný poeta a divadelní kritik Josef Mlejnek prý odmítl své zastoupení v Antologii české poezie 1986–2006, bude-li tam figurovat taktéž Petr Motýl, básník s pověstí zlostné a závistivé housenky; navíc prý Mlejnek nebyl sám, kdo se takto pohněvaně protimotýlovsky ohrazoval. Raději tudíž vari, vari odtud, nejméně třikrát pryč – dále od toho všeho, dále, ať nás nestihne neštěstí nenadálé.
Proto se obraťme k něčemu dokonalejšímu, čili ke klasickému, kupříkladu k položivým polomrtvým klasikům, kteří, ač vymyšleni, ano, beze zbytku vyfantazírováni, včetně podrobného a poctivého vypsání všech jejich skutků a činů, těší se všestranné a lidem tuze milé legendarizaci. A ta pokračuje a nehodlá se pozastavit ani na chvíli, ač se svého času mj. předpokládalo, že po roce 2000 už bude všechno spjaté s Járou Cimrmanem (my pamětníci píšeme s Járou da Cimrmanem) něčím dávno odumřelým…

(tučně prezentovaná písmena tučně označil Vladimír Novotný)

zt1.jpg

zt3.jpg

Fotografie Petra Palarčíka jsou ilustrační. A vztahují se nejen k výše uvedenému textu Vladimíra Novotného publikovanému na Portálu české literatrury, ale také k níže uvedenému textu o předvánočním dýchánku časopisu Psí víno.

Dýchánek

wz1.jpg

   Nevím, jak pro koho z přítomných, ale pro mne šlo o dýchánek nešťastný. Nechtěl jsem na něj jít, ale pak jsem se nějak nechal přemluvit doslova na poslední chvíli. Nebo vlastně možná ani ne přemluvit, ale to prostě nevysvětlím, vůbec se mi to nechce vysvětlovat, tak jako se mi nechce o tom nešťastném dýchánku psát. Ale jeví se mi být potřebným alespoň stručně se zmínit. Odehrávaly se zde totiž pro současnou českou literaturu příznačné věci. Věci známé po tisíciletí a po tisíciletí příznačné a neměnné. Věci, které se po tisíciletí vždy znovu a znovu někomu jevily (a to nejen v literatuře) jako věci, o nichž je potřebné se zmiňovat.
   O jaký že dýchánek vlastně šlo? O předvánoční besídku časopisu Psí víno. Tradice předvánočních dýchánků... Proč? Ale už je pozdě se ptát. Členové redakcí a jim blízcí autoři se v hospůdce Království nakonec sešli – mělo to být zřejmě překvapení pořadatelů – nejen z Psího vína, ale i z internetové Dobré adresy. Když jsem kolem jedenácté odcházel, mlčení mezi oběma skupinami trvalo, komunikovali spolu pouze šéfredaktoři Petr Štengl a Štefan Švec. Ani jednoho z nich nenapadlo zde přítomné nějakým nenásilným způsobem seznámit. Tedy, možná napadlo, ale nic viditelného, co by následovalo po nápadu vměstnat dva okruhy literátů do jednoho salónku, který musel zcela logicky vzniknout již dávno (nápad, ne salónek), se v žádném případě nerealizovalo.
   Jedním z důvodů bylo jistě to, že atmosféra v salónku byla poněkud stísněná. Už od počátku. Pro dýchánky Psího vína tradiční hoštění z domova donesenými bramboráky či z Moravy přivezeným sádlem, škvarky a též slivovicí, bylo předem zamítnuto (částečně provozovatelem hospůdky, částečně současným šéfredaktorem Psího vína). Tyčinky a oříšky na stolech byly velmi neosobní a nepřívětivé. Takové nějaké podnikové. Četlo se stručně (Milan Kozelka a Michal Šanda), družná zábava se nekonala,  kritici seděli u svého stolu, básníci zase povětšinou u stolů svých. Atmosféra byla silně proniknuta  hmatatelnou vzájemnou neláskou mnohých přítomných. A to i mou – přiznávám, že  ke stolu kritiků jsem opravdu nerad pohlížel.
   Něco před devátou večerní si Milana Kozelka zjednal ticho a pronesl několik trefných vět směřujících ke zde přítomnému kritikovi Vladimíru Novotnému. Jejich smysl byl asi takovýto: „Zatímco mně vyslýchali policajti a seděl jsem v base, protože jsem se postavil proti komunistickému režimu, ty jsi tomu režimu podkuřoval a vycházely ti články ve stranických časopisech, kde jsi psal o sjezdech komunistických stran a jejich vlivu na současnou literaturu. Tak co k tomu řekneš, Vladimíre?“ Vladimír Novotný neřekl naprosto nic. Z jeho „přátel“ kritiků se ho nikdo nezastal. Ani Radim Kopáč, ani Jan Suk. Nezastal se ho ani šéfredaktor současného Psího vína Petr Štengl. Přitom o „skandálu“ musel vědět své -  Vladimíra Novotného se zastal písemně vůči týmž výhradám Milana Kozelky, které jsou vytištěny v posledním čísle Psího vína. V čísle, které se na nešťastném dýchánku slavnostně rozdávalo, čerstvě přineseno z tiskárny.  Vladimíra Novotného se nakonec zastal básník Viki Shock. Zastal jsem se tedy Milana Kozelky. S výhradou, že je poslední adventní týden, a snad nepříliš vhodná doba na zásadní spory. Bývalý šéfredaktor Psího vína Jaroslav Kovanda si dal čtvrthodinku na rozmyšlenou, pak se zastal Vladimíra Novotného a – ač přesvědčený ateista – rovněž se přihlásil k předvánoční době, ve které by snad boje mohly utichnout.
   Milan Kozelka si přivedl ochranku, bývalého profesionálního boxera, svého souseda z domu, nyní trenéra boxerů. Znepokojení bylo tedy projevováno spíše po straně. Za pravdu bylo ovšem obecně dáno Vladimíru Novotnému. Proč? Vlastně každému z přítomných nějak „pomohl“. Ke grantu, k vydání knihy, případně alespoň kladnou recenzí. Což je prý přesvědčivý argument – jak jsem se dozvěděl -  proč zapomenout.  I na minulost i na to, jak vypadá „kritická“ práce Vladimíra Novotného v současnosti.
   Profesionálního boxera jako souseda v domě nemám, a tak po mně po Novém roce Vladimír Novotný zaútočil ve svém textu uveřejněném na internetovém Portálu české literatury jaksi náhražkou a jakoby ne kvůli dýchánku, písemně a zpoza několika rohů, za kterými se cítí být bezpečný a jistý. Statečné to srdce, které v hospůdce Království skromně setrvalo v koutě, zatímco jeho majitel setrvával v mlčení.
    Bylo dobře, že Milan Kozelka řekl, co řekl. Jen to – pro mne osobně – mohlo být řečeno v jiném datu v kalendáři. Skandál se konal, Milan Kozelka byl ve svém živlu. Když jsem si druhý den četl ve Psím vínu  rozhovor, který s Milanem Kozelkou učinil Radim Kopáč, říkal jsem si ale, že to je trošku jako jít s Vítězslavem Rzounkem proti Ladislavu Štollovi nebo s Karlem Sýsem proti Jiřímu Tauferovi.
   Ale je to přeci krásný politik, Radim Kopáč, který s Vladimírem Novotným uváděl pár dní předtím předvánoční dýchánek nakladatelství Fra (na který jsem naštěstí nešel), aby  pak na dýchánku Psího vína svého kolegu z redakční rady nechal topit se a topit,  aby ani prstíček nezdvihl. Hrál svou hru, tak jako i jiní v hospůdce Království. 
   Ne neměl jsem tam chodit. Byl to pro mne nešťastný večer, na který hodně dlouho nezapomenu.

   autor.gifPetr Motýl

wz5.jpg

   Milan Kozelka začíná mluvit směrem k Vladimíru Novotnému, střežen ochrankou. V popředí vlevo básník Jan Novák, vpravo Petr Motýl.

wz3.jpg

   Vladimír Novotný naslouchá.

wz4.jpg

   Jaroslav Kovanda  – v pozadí stojící – se snaží zprostředkovat smíření. Což jaksi příliš nelze, jak vidno z výrazů lidí, kteří současnou českou literaturu "tak nějak dělají". Zcela vpravo ministerský úředník české literatury (a snad i budoucí ministr kultury) Radim Kopáč, za ním odvracející se Vladimír Novotný, vyučující literatury na Západočeské univerzitě v Plzni a člen mnoha literárních porot a komisí, které současné české literatuře udělují granty, dále Jan Suk, kritik, který řídí edici poezie v nakladatelství H a H. Za ním šéfredaktor internetového časopisu Dobrá adresa Štefan Švec. A zcela vlevo redaktor Práva Zdeno Pavelka, který téměř na všechny literární dýchánky přichází až po čtení, což jistě o jeho hlubokém vztahu k současné české literatuře svědčí víc než dost.

wz2.jpg

   "Dali hlavy dohromady…" Zcela v popředí literát Martin Langer, pak zleva doprava Petr Štengl, současný šéfredaktor Psího vína, Jan Suk, Vladimír Novotný a literát Josef Straka.

   Barevné fotografie: Kateřina Bolechová. Černobílé fotografie: Petr Palarčík.
  

 

 


 

Vernisáž

   V úterý 4. prosince se konala vernisáž výtvarníka Václava Sokola v kavárně Lucerna v pražském paláci Lucerna na Václavském náměstí.
   Vernisáž byla navštívena dostatkem návštěvníků, kavárenský provoz nebyl při vernisáži přerušen, reprodukovaná hudba, která zde zní, byla na hodinu přerušena. 
   Kromě kunsthistorického úvodu kunsthistorika zazněla jedna píseň folkového zpěváka Karla Vepřeka. Pár slov řekl i autor zde vystavených pastelů Václav Sokol. Jeho manželka napekla miniaturní pečivo, které se jí velmi povedlo. Stejně tak jako Václavu Sokolovi jeho výstava, která kavárně Lucerna dodala jiný rozměr, než obvykle mívá. Výtvarník, za kterým je takové dílo, jaké je za Václavem Sokolem, by si ovšem zasloužil výstavu v Mánesu nebo ještě lépe v Národní galerii, ve Veletržním paláci. Byl by to pěkný dárek k jeho sedmdesátinám, které oslaví v příštím roce.
   Výstava je otevřena v provozní době kavárny (od 10 – 24 hodin každý den v týdnu) do konce roku.

   autor.gif Petr Motýl

wr2.jpg

wr1.jpg

wr3.jpg       

  Fotografie: Václav Sokol při posledních přípravách před vernisáží, jedna z vystavených prací na pozadí mramoru kavárny a zpěvák Karel Vepřek před jinou z vystavených prací.