Zdeněk Mitáček: K polemice o státních dotacích na podporu literatury

   V literárních časopisech Revolver Revue a Tvar došlo začátkem roku k polemice na téma státních příspěvků na vydávání knih a literárních časopisů. Téma je to celkem zajímavé, dá se k němu ledacos poznamenat.
   Na polemiku jsem narazil, když jsem si na vlakovém nádraží v Plzni v kiosku Relay náhodou otevřel druhé letošní číslo časopisu Tvar. Mají tam před tím kioskem vitrínku, ve které bývá právě Tvar, týdeník A2 a občas někdy Literární noviny.
   Píšu o tom takhle zeširoka, protože jsem následně absolvoval komplikovanou anabázi se sháněním časopisu Revolver Revue číslo 69, kde je otištěna stať Roberta Krumphanzla nazvaná Kvalitní česká literatura a státní dotace. Než jsem Revolverku sehnal, stačil vyjít Tvar číslo 4 s druhým a zřejmě závěrečným kolem polemiky.

oz1.jpg

   Šetrnost versus rozmařilost 

   Revolver Revue patří stejně jako Tvar k časopisům, které by se bez pomoci státu neobešly. Podle mého názoru je to kvalitní časopis. Zřejmě se však jako čtvrtletník v distribuci nemůže tolik "točit". Obešel jsem v centru Plzně několik knihkupectví a městskou knihovnu, ale nikde Revolver Revue nevedli. Až vlídný knihkupec na Americké třídě projevil znalost tohoto časopisu a sdělil mi, že jej pro asi čtyři zájemce objednává a pokud mám zájem, objedná ho taky pro mě. Já jsem ale potřeboval už vydané číslo. Nakonec jsem si RR pořídil v knihkupectví Kanzesberger na Václavském náměstí v Praze. Proč jenom je tahle Plzeň tak zaostalá? Například v takovém Zlíně bych hned věděl, kam pro časopis jít. Stejně by mě zajímalo, kolik výtisků Tvaru se v tom stánku prodá a kolik se vrací neprodaných jako remitenda.
   Domnívám se totiž, že například remitenda a obecněji šetrnost, s jakou redakce těchto časopisů hospodaří, by mohly být jedním z kritérií, jak mezi ně státní dotace rozdělovat. Svého času jsem časopisy jako je Host, Tvar nebo A2 docela sledoval. Přece jenom asi patřím k náročnějším čtenářům, a tak mi dost značná část jejich obsahu nějak neseděla. Pořád jsem čekal, že se časem zlepší, například v oblasti recenzí a kritiky… trvalo to dlouho… dost dlouho… až jsem získal dojem, že redaktorům těchto časopisů je kvalita obsahu celkem lhostejná, jinými slovy, že berou skoro všechno, že existují ne proto, aby se zlepšovali, ale z jiných příčin, že existují nějak tak sami pro sebe.

oz2.jpg

   V čem je vlastně problém?

   Robert Krumphanzl v Revolver Revue číslo 69 celkem podrobně popsal, jaké částky ze státního rozpočtu na literaturu připadají. V letech 2002 až 2007 mělo jít o částku sto milionů korun. Není to zas tak málo, byť časopisy samotné z toho každoročně dostanou jen zlomek. Ale je určitě dobré, když se záležitosti okolo těchto dotací osvětlí. Polemiku v Tvaru vyvolala Krumphanzlova zjištění o tom, jak jsou obsazovány komise, které o dotacích rozhodují. Z jeho textu vyplývá, že se o místa v nich většinou dělí postavy z bývalé šedé zóny, lidé, kteří se v osmdesátých letech pohybovali v univerzitním prostředí a dokázali se díky svým vzájemným vztahům potichu prosadit na rozhodující místa v komisích.
   Na tento text v Tvaru dost uraženě reagovala Božena Správcová s otázkou, zda podobné složení komisí vede k nějakým výrazným nespravedlivostem. Správcová soudí, že je všechno v pořádku. Co se časopisů týká, největší dotace dostávají dlouhodobě Tvar, Host, A2 a právě Revolver Revue a to 16,7 %, 15,1 %, 14,3 % a 9,5 % časopisům rozdělované částky. Další projekty berou řádově o polovinu méně.
   Já se ovšem domnívám, že to v pořádku není, i když část dotací dostane opravdu každý literární časopis, který o dotaci požádá. Myslím si totiž, že pokud je výběr lidí do komisí takto jednostranný, pak je narušen princip fair-play. Ze systému, kde jsou rozhodčími tito "kamarádi kamarádů", se poněkud vytrácí potřebný apel na kvalitu redakční práce.

   Co se dá dělat…?

oz3.jpg

   Nechtěl bych, aby moje uvažování vyznělo ve smyslu, že by se někomu mělo přidat, jinému ubrat, dalšímu nedat nic. Nějaká přiměřená částka by určitě měla do podpory méně komerční literatury jít i nadále. Jen mi vadí, že neexistuje vlastně žádné kritérium, které by fungovalo jako záruka, že se dotované časopisy budou svoji práci snažit dělat tím nejlepším možným způsobem. A to mi nepřipadá správné. Ale přiznám se, že můj pohled je ovlivněn tím, že se mi texty publikované ve většině dotovaných časopisů a přístup jejich redaktorů ke čtenářům a k publikujícím autorům zrovna moc nelíbí.
   Jsem hlavně rád, že vychází i zajímavé tituly, vedle těch méně zajímavých. Z peripetií kolem shánění výtisku Revolver Revue je zřejmé, že literární projekty, které jsou vůči sobě náročnější, jedou takříkajíc  nadoraz a nemají v podstatě žádné prostředky na marketing, reklamu a podobně. Systém by měl fungovat tak, aby se z knižního trhu nevytratila potřebná pestrost a kvalita, která je výrobně a režijně přece jen o dost náročnější, než běžné knižní a časopisecké "zboží".

 autor.gifZdeněk Mitáček

 Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

Po městě, jež je mi souzeno

pw1.jpg

   Sborník Po městě, jež je mi souzeno, s podtitulem Brněnská zákoutí v poezii, vydalo nakladatelství Weles v loňském roce a já jsem jej dostal od Petra Motýla letos v únoru. Říká se, darovanému koni na zuby nehleď, nicméně pro tentokrát hodlám udělat výjimku a s publikací se popasovat.
  Brno mám rád, prožil jsem v něm řadu let. Psát v Brně je určitá řehole, ale že se tam psaní dařilo a daří, není snad nutné nikoho příliš přesvědčovat. Literatura má ve městě silné nakladatelské zázemí a celkem početné davy příznivců, není tam nikterak mrtvo, byť by vlastně výstižnější bylo mluvit o houfech, které poctou čtení dosti šetří a plýtvají jí nejraději jen mezi svými.
  Co ta antologie je vlastně zač? Je zde shromážděno čtyřicet autorů poezie a čtyřicet fotografií brněnských zákoutí od pěti fotografů.
   Celek bohužel podle mého názoru nefunguje, jak by měl. K poměrně matnému dojmu ze sborníku přispívají už vybrané fotografie. Odvážím se tvrdit, že nevznikaly přímo pro potřeby publikace. Jejich autoři jakoby necílili přímo na Brno, ale pokoušeli se zachytit specifika reality okolo sebe s obecnějším záměrem. Největší slabinou tedy je, že většinu těchto fotografií by bylo možné pořídit v každém větším českém či moravském městě. Jsou příliš obecné. Mluví k tomu, kdo Brno zná, ale pomyslnému "cizinci" o něm mnoho neřeknou. Nemyslím pochopitelně, že by měl být na každé fotce nějaký významný a obecně známý brněnský symbol. To ne, ale když Petr Hrbáč ve své předmluvě zmiňuje místa jako je Divišova Čtvrť nebo Písečník, tak právě taková zákoutí mi na fotografiích chybí. Vybraní fotografové fotili Brno jako jedno z míst v ČR, aby jejich fotky na výstavách pochopili i lidé z jiných měst, kteří mají podobná zákoutí ve svých městech před očima a běžně si jich nevšimnou. Je to logický umělecký záměr, ale je dost v protikladu se smyslem tohoto almanachu.
   Když přimhouřím oči, tak specificky brněnsky výstižné fotky jsem od Davida Židlického ve sborníku našel dvě, od Miroslava Myšky dvě, od Jiřího Víška dvě, od Evžena Sobka tři a od Vojtěcha V. Slámy v počtu pěti. Ostatní jsou ve sborníku navíc, dvacet šest fotografií se zde míjí se svým posláním a editoři jimi jen zbytečně zaplnili místo.
   Co se týče poezie, pak i zde je mnoho textů nadbytečných, některé jsou tak slabé, že tvoří jakousi obdobu legendární univerzální omáčky značky UHO, kterou jsme znali z dětství ze školních jídelen, následně z bufetů a z kantýn reálného socialismu. Dobrá, abych své výrazivo zmírnil, pak zde zařazené texty v případě Jakuba Kostelníka, Petra Bronose Nováka, Miroslava Holmana, Miroslava Maixnera, Vladimíra Šrámka, Zuzany Gabrišové, Norberta Holuba, Barbory Krejčové, Marka Fencla nebo třeba Miroslava Fišmeistera se vyznačují tím, že mohly vzniknout kdekoli a o Brně podle mého názoru nijak zvlášť nevypovídají ani ho nereflektují. Tímto tyto autory nezatracuji, je možné, že pokud by dostali více prostoru, mohl jejich vztah k Brnu více vyniknout a přinést čtenáři sborníku své ovoce. Byť u většiny z nich nemám potřebu si to v jejich knihách dále ověřovat. Jiní mě třeba nepřesvědčili jen proto, že nedostali místo než na několik řádků... To už je mi milejší text například Pavla Jiráska, který sice moc básnicky nepůsobí, ale přináší přece jen důvěrnější zprávu o Brně, tedy zprávu, o které se dá uvažovat, což u textů výše zmíněných autorů dost dobře nejde.
   Samozřejmě je zde pár opravdu milých a vydařených kousků, například od Ludvíka Kundery, J. A. Pitínského, Věry Rosí, Roberta Fajkuse, Tomáše Mazáče, Zeno Kaprála a některých dalších.
  Abych to shrnul, editoři sborníku Po městě, jež je mi souzeno postupovali čistě mechanicky, sehnali čtyřicet fotek a čtyřicet básníků a spárovali je na dvoustránkách: Jeden text/jedna fotka. Brno ale není loutkou na klíček, kterou by stačilo postavit na stůl, natáhnout a nechat zahrát. Brno je živoucí organismus, Brno není žádný kýč. Takže milí editoři, Petře Čermáčku, Miroslave Chocholatý, Norberte Holube, Ondřeji Slabý, za tuhle knížku ode mě jedničku nedostanete.

 (Po městě, jež je mi souzeno, Brněnská zákoutí v poezii. 104 stran, různí autoři. Vydal Weles, cena v přímém prodeji 249 Kč, jako bonus k předplatnému časopisu Weles i levněji, vydáno v Brně v roce 2007, vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno)

  autor.gifZdeněk Mitáček

 Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

Zdeněk Mitáček K poezii Petra Motýla

   Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat několika momentům z poezie básníka Petra Motýla. Nemám pro to sice nijak mimořádnou kvalifikaci a bude to psaní hodně subjektivní, snad se mi ale aspoň zčásti podaří napsat o tom, co považuji v jeho poezii za podstatné.

   Petr Motýl svoji zatím poslední knihu vydal v letošním roce a jedná se o vydání hned dvou sbírek najednou: Dva ořechy / 10 000 piv. Nevyšly tady ale celé rukopisy sbírek, jsou to výběry a mám pocit, že se jedná o určitý kompromis a ústupek vůči redaktorům nakladatelství Host. Nicméně vydání této knížky je dobrou příležitostí k ohlédnutí po jeho tvorbě.

   Dva ořechy / 10 000 piv je v pořadí již patnáctým titulem, který Petr Motýl vydal. Mezi jeho knihami najdeme převážne poezii. Je zde ale zastoupena také próza, románem Spratek a krásná Danuše a povídkovými cykly Petrolej na obrácené straně měsíce, je zde také divadelní hra Poklad na blatech. Jsem velkým příznivcem Motýlových próz, vyrovnají se podle mě jeho nejlepším sbírkám poezie. Ale o prózách někdy jindy.

   Chtěl bych zde jen krátce připomenout tři ze sbírek Motýlovy poezie, novinku a pak dvě sbírky, které mi připadají pro pochopení jeho tvorby nejpodstatnější.


   Lahve z ubytovny

rz1.jpg

   První z nich je sbírka Lahve z ubytovny (Host, 2000), kde se objevují příběhy, které autor zažil, zaznamenal, vysnil si, během doby, kdy byl zaměstnán jako vrátný na ubytovně podniku Stavby silnic a železnic. Ožívá zde Praha začátku 90. let. Doba v této podobě zatím málo reflektovaná. Jsou zde ozvuky společenských událostí, např. amnestie. Je to v určitém smyslu prozaicky dějová poezie, která je svým pojetím blízká mému vidění světa. 


Člověk z Plzně

místo trvalého pobytu měl v Plzni pohyboval se všude
jak se zdálo dost i po kriminálech
nemohl si vynachválit hotelové kuchyně jejich vůni
jejich jídlo jejich kuchařky jejich peníze
pracovat tam jako umývač nádobí nebo tak něco
hotel ti říkám stokrát lepší než RaJ
hospodu tu ostatně kde máte
označil jsem mu cestu měl ze všech nejlepší hřeben
trčící ze zadní kapsy tesilek
ten hřeben byl něco mezi nejvzácnějším perem Indiána
a Řádem práce na saku
červenou barvou vzdoroval zlostnému plynutí času
hřmícím vlnám vod nad trakařem jím taženým
přicházel dost ožralý vlasy už neučesané
ani posvátný hřeben na tolik piv nestačil
po měsíci se zase odstěhoval
už mám roky už na to nestačím
bolí záda nohy všecko
už měl roky skoro padesát postavu střízlíka
vhodnou spíš k ukládání lejster
zmizel úplně neznámo kam


   Naše doba je posedlá praktickými návody, i v poezii chce mít hlavně návod, jak si užít nejlepší sex, co udělat s penězi, jak vzorně snít, jak si navodit právě ty stavy a pocity, které jsou in. Poezie ale není uživatelská příručka pro život. Poezie je ve své podstatě reflexí života, jaký je, hledá a ve svých vrcholných momentech zakouší naději hlubší existence. Tato naděje se dá prožít jedině při pochopení sebe sama, při obrácení se do sebe. Mohou k tomu nějak napomoci příběhy outsiderů z ubytovny na okraji Prahy?

   Vždyť v Lahvích z ubytovny se odehrávají příběhy, které většina lidí nechce znát, odmítá vidět, neuvažuje nad nimi, životy outsiderů, bezmocných, chudých lidí na hranici bezdomovectví. Málokdo je schopen aspoň zpovzdálí nahlédnout do jejich pekla. Současnost zavedla jakési totální kastovnictví od úspěšných k těm méně úspěšným a od nich k těm ještě méně úspěšným a tak dále. Je zavedena společensky únosná absolutní nevšímavost vůči těmto outsiderům. Jaká je vlastně hodnota jejich života? Tvrdý život na okraji je často paralelou vnitřního života úspěšných lidí, zrcadlí vnitřní úroveň lidí, kteří v honbě za úspěchem redukují svůj duševní život na minimum.

   V tomto smyslu je možné napsat, že Motýlova ubytovna je metaforou duše současného člověka, s jejími ať už uvědomovanými či neuvědomovanými ději.

   Samozřejmě to není jednoduché čtení, Motýl se leckdy vyžívá v dějích dost surových a neodpovídajících konvenční estetice.

   Alkohol, alkoholici, spousta alkoholu. Náhodné vztahy, "na rychlovku", setkání jen letmá, náhodná, vzápětí mizející. Svým způsobem deprimující zákoutí dnešního světa… Pokud je náš svět jen cestou periferií k nákupnímu centru a zpět, pak se Motýl prochází periferií, kde se setkává se svými lidmi a jejich příběhy, zatímco dav zajímá jen svět neonů, pohodlného nakupování, a pak zase pohodlí zařízeného domova. Dav si vybírá ze života jen to pohodlné, snadno dosažitelné, ale literatura jen o pohodlných věcech nikdy nebyla… A vlastně ani život sám… Jsou naše duše tak dokonalé, jako naleštěné výkladní skříně, neodpovídají spíše periferii…?


   Hálec

rz4.jpg

   Druhý pól poezie Petra Motýla představuje sbírka Hálec (Vetus Via, 1999). Zde se jedná o texty poněkud jiné ražby. Lyrika všedního dne. I zde se určitým způsobem objevuje dějovost, avšak je to dějovost, která by mohla být odpovědí na otázku, co se vlastně děje, nyní, právě v tomto okamžiku? Co se vlastně děje aktuálně teď a co si o tom myslet? Co je možné s tím dělat? 

Hráč

bouře zasahuje hráče karet
blesky se ztrácejí v červeném esu
a prudký déšť v žaludské sedmě
hráč nechává výkladu
a staví malý karetní domek
s čoudícím komínem
s vadnou elektroinstalací a smutkem
kořenícím v květináčích
bledý hráč
v širokém černém klobouku


Boj o ostrov

postavit dům smutku
se zelenými girlandami
a spoustou krepového papíru

mozaiku v bazénu
zapomenutém v puškvorcích

cihlovou věž hned za vrátnicí
na vřesovišti
s otisky dávno prošlapaných bot


Poste restante

znova modré zuby roztavené večerním vzduchem
ve kterém se ukládám na polštář času
jako magnetický obojek

příčiny a plavuně
kanálové mřížky

s očekáváním rozlepuji dopis
prsty se mi klepou

v setmělé zahradní restauraci
na vrcholku protější střechy si kos
snaží přetrhnout plíce


   Dění, které se mohlo stát na mnoha místech jedné jediné krajiny v jednom okamžiku zároveň. Představuji si mnoho lidí v území jakéhosi Hálce kdesi v Čechách, kterým se mohlo jednoho podvečera, dejme tomu v 18:39, přihodit to, co se zde popisuje. Čtenář Hálce  má před sebou najednou všechno toto dění a musí si s tím nějak poradit. Jako má před sebou každý den s každou jeho minutou. Považuji tuto sbírku za specifický autorův pokus vyrovnat se s nárokem vědomé existence v celém jejím rozpětí.

   Dva ořechy / 10 000 piv

rz3.jpg

   Letošní Motýlovu novinku vydalo nakladatelství Host. Papírová obálka skrývá dvě sbírky. Textů je zde méně než jsme u Petra Motýla zvyklí, obě sbírky čítají stejný počet, a to 22 básní. Vydání se podařilo doplnit řadou ilustrací, které s texty vzácně souzní.

   Dva ořechy ilustroval Vladimír Hanuš. Poezie podzimní periferie, satelitního příměstí, nasbíraná při procházkách zahrádkářskými koloniemi, při návštěvách periferních hospod. Těžko uchopitelná jako v případě Hálce, zdánlivé okamžiky smíření střídané těžko čitelnými syrovostmi. Snad vhodná ukázka, co píše Petr Motýl v jedné své obecně přijatelné a méně vyhraněné podobě:


Lůza

jen lůza si neumí uhlídat své peníze
a pak tiše pláče v tmách
na březích Labe
rozevřených jako lačná ústa touhy a snu

v Černé za Bory
šustí továrna na koberce a kartáče
a s dvanácti údery půlnoci
si převazuje motýlka pod límcem naškrobené košile

auto vyjíždí z vrat
a vilu zapomíná jako minci na stole
v lukách a v obilí
kde na stránkách nikdy nepřečtených knih
lůza tiše pláče v tmách


   10 000 piv

rz2.jpg

   Jedná se o výbor z pijácké poezie, původní, rozsáhlejší soubor vznikl už v 90. letech, dnes je to vlastně návrat do bohatýrského mládí... I zde jsou velmi dobře vybrány ilustrace Ladislava Krajči.

Jako dovětek, úvodní báseň tohoto cyklu:

Loděnice – okres Beroun

přiložíš-li ruku k Zemi
doprostřed rozorané brázdy
nebo na horkou letní louku
možná ucítíš právě sílu Země
a přiložíš-li ruku k stolu
s rozloženými pivy
s popelem hořících cigaret
možná neucítíš vůbec nic
jenže posedíš-li pak
přejde tě řeč sluch i zrak


   Stručně řečeno, poezie Petra Motýla je poezií rozprostřenou do mnoha stran, zabírající s nonšalancí vládců rozlohy v mnoha různých územích. Zároveň je poezií, která je jakoby nikoho, málokdo se k ní hlásí, čte se jen v ústraní, nikdo o ní nepíše, je zdánlivě bezprizorná, nikam nepatřící, těžko se zařazuje. Přesto tady je. V haldách knih a jiných sbírek nebude možná nikdy objevena. Přesto je tady. Přesto existuje. Je to fascinující situace… Nejsou v ní myšlenky, které by stačilo namemorovat, ochočit a chlubit se jimi při vhodné příležitosti. Je zde naopak obtížně akceptovatelná vrženost postav, okamžiků, záchvěvů syrového světa, který kolem nás existuje, čeká na svoji příležitost, kterou chtě nechtě jednoho dne dostane. Je tento svět opuštěný Bohem, je to svět bez spásy? Na podobné otázky tato poezie neposkytuje přímočaré odpovědi, spíše provokuje a sama se ptá. Autor jakoby pochyboval o svých schopnostech na podobné otázky odpovídat. V tom je poučeným Středoevropanem. Milost existovat, milost psát, milost reflektovat… ty zde nechybí a už to není málo.

rm1.jpg

   Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

Zdeněk Mitáček 6. 10. 2007

Zmizet rychlému příběhu
Zamávat pointám anekdot

Odmítnout roli
Přeslechnout nápovědu

Tichý a smutný
před diváky
před herci

Rozhodnutí bloudí
na hliněných nohách
ledem, močálem, pouští

Rozhodnutí padá
daleko odsud

Hluší, slepí, němí
Nitka labyrintem

zv1.jpg

   Fotografie: Zdeněk Mitáček.

Zdeněk Mitáček 14. 7. 2007

y5.jpg


Spolužáci obsazují
místa ve večerních zprávách

Důležité je mazat spam
děkuji za radu
poněkud nadbytečnou

Příjemnost vítězí nad kritikou
hledat význam zdržuje
myslím si však, že život má smysl
jenom pro ty co hledají

Bude mi sedmatřicet
žiju v ústraní
pomalu nabírám zatěž

Neúspěšně tvořím
koncept úspěšného vztahu

Píšu vzdálené dívce
je jako tygr
lapený betonovou klecí

y4.jpg

   Zdeněk Mitáček, * 1970. Publikuje časopisecky. Vydával časopisy Arkáda a Jihovýchodní pošta. Většinu života prožil ve Véskách u Uherského Hradiště a v Brně,  v letošním roce pobývá v Plzni.    

   Fotografie: Zdeněk Mitáček.

Zdeněk Mitáček Plzeň, Tibet, Kozelka

   Poslední den v květnu jsem si v Plzni prohlédl výstavu fotografií nazvanou Vzpomínky na Tibet, fotografie pořídili Josef Vaniš a Vladimír Sís v letech 1954 až 1955. Výstava je instalována ve Velké synagoze až do 31.10 2007. Desítky převážně černobílých fotografií, které jsou zde vystaveny, mají zejména dokumentární hodnotu. Znám tu zemi velmi zpovzdálí, ale byl jsem jednou poblíž, na Altaji, a četl knížku Poláka Ossendowského Zemí zvířat, lidí a bohů, která o těch končinách pojednává. Civilizace, jejíž vpád do prostor východní Asie Ossendowski mimoděk zachytil při popisu své návštěvy u tehdejšího Mongolského duchovního vůdce odehrávající se v polovině dvacátých letech minulého století, do  odlehlejšího Tibetu jakoby nedorazila ani o třicet let později. Dnes je však všechno jinak, a to je námět k úvaze, co všechno se může za půlstoletí změnit. Nabízí se také úvaha nad tím, zda a jak se právě tato země mohla ubránit čínské expanzi. Kdo bude mluvit o Tibetu, když nad Pekingem zavlaje olympijský prapor? Západ oslavuje průmyslový rozmach v Číně, na kterém sám vydělává, a nárůdek živořící pod čínskou okupací ponechává svému osudu. Míra Bosák to při sportovních přenosech komentovat asi nebude.

uz5.jpg   uz6.jpg

   Je škoda, že Ossendowski je u nás celkem neznámý. K tomu dodávám, že jeho knížka je dosud dostupná např. v internetovém knihkupectví Vltava.cz. Není jen popisem autorova útěku před bolševiky. Přesahuje do dnešní doby svědectvím o svobodě a cestě za ní. Bohužel se stalo módou  mladých „perspektivních“ redaktorů vycházet s bývalými bolševiky „na vyšších místech“ po dobrém a zásadně nereflektovat škodlivý vliv jejich ideologie na potírání lidských práv a svobod.

uz3.jpg

   Stejný den se v Plzni konalo zahájení festivalu akčního umění Anymous 2007. Byl jsem tam jenom chvíli, přišel omylem o hodinu dříve, takže jsem si podrobněji prohlédl výstavu Zlínský okruh, ke které se ještě vrátím. Druhým omylem se stalo, že jsem performance ze zahajovacího dne už osmého ročníku této akce (viz http://www.anymous.com/2007.html)  považoval za festival celý. Snad je omluvou, že v Plzni jsem teprve krátce a nikoho tu neznám.
   Ze čtyř akcí, které jsem toho večera shlédl, mě nejvíc zaujala ta Kozelkova. Nechal promítat své koláže, většinou mně již známé ze stránky Čmeláka a svět. S kolegou v barevné paruce, kterého jsem neidentifikoval, postříkali prostor ve dvoře Západočeské galerie, kde se vystoupení konalo, parfémem ve spreji a pak se během promítání pohlavkovali stojíce na státní vlajce, za zvuků státní hymny.

uz2.jpg

    Vyznělo to jako spor disidenta s "člověkem současnosti". Je právě tenhle Kozelkův anti-hrdina, tím, s kým se dnes máme bít? Nebo bije on nás?
   Zápasy Don Quijota, Hamleta, Cyrana nepozorovaně vytlačily vzájemné souboje značek Nike a Adidas, Mastercard versus Visa, Coly proti Pepsi.

uz1.jpg

   O pozornost si říkají reklamní spoty. Dav je jimi zpracováván a odváděn od skutečných problémů. Kozelka jako by se strefoval právě do tohoto dění. Zpochybňuje většinové názory. Probuzený dav se rozpadá na samostatně uvažující jedince. Což je přesně opačný výsledek, než po jakém touží mocná reklama. Směr, kudy se dav ubírá, si čas od času zaslouží podobnou facku. Tradiční umění tvořící dopravní značky typu Zákaz vjezdu zpitomělý dav dneška respektovat může, ale nemusí. Provokace jakoby naschvál vyrývající brázdy napříč jeho bludné cestě jsou dnes ojedinělé, a o to cennější.

uz4.jpg 

   Obrázky: Nejvíce nahoře jsou umístěny fotografie hraběte Ossendowského, o něco níže je vyfotografován sám hrabě. Další fotosnímky jsou ilustrační.


Zdeněk Mitáček 29. 5. 2007

Babylon – Čerchov – Trhanov

   Předminulou sobotu jsem vyrazil na výlet po rodinných stopách, podmračné počasí, po osmé hodině jsem nastupoval do vlaku na plzeňském Jižním, kdysi Říšském předměstí, zastávka byla postavena v roce 1904, aby to měli dělníci do Škodovky blíž do práce. Vlak se pomalu plíží k horám, s výlukou mezi Stodem a Holýšovem. V Domažlicích padesát minut na přestup, k občerstvení tam slouží automaty nebo klasický nádražní bufet, na čepu Gambrinus nebo jedenáctka Chodovar z Chodové Plané, stoly s ubrusy Chodovaru, v jeho znaku je bílý pes v rudém poli. Tři opilí chalupáři už v půl jedenácté srkají polévku, štamprle a půllitry, domlouvají se na příštích fuškách, jednoho z nich druzí přesvědčují, aby snad už šel, cestuje rychlíkem do Prahy. Matka s dcerou s igelitkami se u limonády dohadují a píší SMS. Srkám Chodovar, pak v automatu dokupuju dvě láhve minerálky.
   Vagónkem lokálky na Furth im Wald, s výstupem v Babylonu. Na zastávce visí plakát, na Čerchově je otevřeno už teď v květnu, právě přes víkendy, v sezóně pak každý den. Zapínám přehrávač v mobilu, nikde se nezastavuju, ztrácím značku cestou přes chatovou část Babylonu, po pravé straně pařezy nedávno pokáceného stromořadí, zřejmě z důvodu sbíhajících se slin na další chatkovou výstavbu. U penzionu Bohman doleva, lesem, po zemi obaly od potravin, nezbytná plechovka od Coca Coly. Smetí pomalu mizí, stezka vede lesem vedle silnice, jehličí, Chodovar, stále čistší kyslík a hudba ve sluchátkách vytváří výbušnou směs, silnice odbočuje po šesti stech metrech vpravo, jdu stezkou k Sokolově vyhlídce, je to křemenná skalka s pomníčkem geologu Rudolfu Sokolovi (1873-1927), ale bez výhledu, okolo jsou vzrostlé stromy. Fotím hůl přes cestu položenou, stromy se značkami, s bačkorami z měchu, lesní bránu, chvojí v podobě zapomenutého ještěra, zem pod vyvráceným stromem, sůl u krmelce.   

po2.jpg

po1.jpg

   Na Vrbatově stezce mě míjí modrá Felicie vedená lesním dělníkem. Lávka přes Teplou Bystřici. Přestávka na vodu a dva banány na křižovatce lesních cest a vojenské Horizontálky. Mám ještě kus vánočky, a to je všechno, co jsem na cestu na ubytovně našel. Odbočuji do kopce na zelenou značku, ještě asi dva a půl kilometru lesem, nahoře, už na Čerchově, se značka ztrácí v mlází a keřích.
   Stezka končí u otevřené brány do zpřístupněného vojenského prostoru Čerchov. Vlevo od ní je jednoduchý kovový kříž s českým a německým nápisem. Kde je láska, tam je mír. Kříž je tu potřeba.

po3.jpg

   Není to moc velký pozemek. Místo, kde před třiceti lety prožil rok vojny můj otec čas pozorováním Západu a odposlechem radiové komunikace vojsk NATO. Povídal mi spoustu historek a jiné si nechal pro sebe. Hráli na celém kopci, padesát hektarů, na honičku, bylo jich tam málo, tak se neviděli a mohli se najít jen podle stop ve sněhu, než jim pohraničníci tu zábavu zakázali.
   Je to vlastně docela malý oplocený pozemek s několika baráky a dvěma věžemi, jednou dosud zavřenou vojenskou, druhou rekonstruovanou turistickou Kurzovou věží, z roku 1905, o výšce 24,45 m, se 129 schody. Jen několik baráků a dvě věže, a to vše oploceno rezavým pletivem a ostnatým drátem. Výspa Východu, nepotřebná rezavějící ocelová pěst, vojenské baráky obložené opadávajícími kusy eternitu jako šupinatou hadí kůží, v podmračeném dni nahlédnutí přes brány Mordoru.

po4.jpg

   Vítr, mraky letí bez proclení, jdu k vyhlídce, kde se otevře dlouho odpíraný horizont s výhledem na Německo. Rozhledna má nahoře pamětní místnost se zprávami o rekonstrukci, o historii rozhledny a taky článek o vojenské posádce, která se v roce 1968 vzdala až po dlouhém přesvědčování. Otec byl tehdy už rok doma. S hlavou u rádia ze změti ruchů lovil zprávy zahraničních demokratických stanic…
   Vichr na rozhledně, dole v bývalé jídelně čaj a grilovaná klobása s chlebem. Čas na zpáteční cestu. Na Klenčí, nejprve po panelové cestě a pak po vojenské asfaltce, která má na mapě název Stadiónka a končí na křižovatce se silnící do Waldmünchenu v obci zvané Capartice, kde je parkoviště, noční klub a pár chalup. Lesem k pomníku J. Š. Baara v místě zvaném Výhledy. Z ochozu je vidět Chodov, bílá věž na Domažlickém náměstí.

po5.jpg

   Jenom už nemůžu do Klenčí, musím na vlak, na zastávku Trhanov, tímto směrem jde více výletníků, je to navštěvovanější a pohodlnější směr k Čerchovu. K zastávce to jsou asi tři kilometry, za chvíli jdu Chodovem kolem obchodu, školy, hospody U Makové panenky, kolem fotbalového hřiště až k pile u zastávky Trhanov.

po6.jpg

   Vede tam jenom jedna kolej, jako doopravdy někde v horách.


Zdeněk Mitáček Kráska a network

yz3.jpg

   Před několika dny se ke mně dostala sbírka Kráska a network od Jakuba Grombíře. Knížka vyšla v březnu 2006 v edici Stůl časopisu Psí víno, redigované zlínským všeumělem Jaroslavem Kovandou, jako 4. svazek této edice.

   Knížka obsahuje 72 básniček, stojí 66 korun a Jakub Grombíř se narodil v roce 1974. Těch básniček „po koruně“ je na jednu stránku málo, protože jsou většinou přesné a „utrefené“, na druhou stránku celkem hodně, aby se nad nimi dalo přemýšlet, a taky když to člověk srovná s tím, co četl u jeho vrstevníků. Jakub Grombíř žije a tvoří v Bzenci, pěstuje víno ve Vracově, vystudoval a nějakou dobu i vyučoval filmovou vědu na univerzitě v Olomouci.

   Proč vlastně číst současnou poezii?

   Proč číst současnou poezii, když je mnoho zajímavějších věcí na práci? Právě k této otázce může četba knížky Jakuba Grombíře ledacos napovědět. A to tím spíše, že je to poezie čtivá, autor nepodniká výlety do archivů nepoužívaných slov, neláme výrazivo přes koleno, nesnaží se zbavit odpovědnosti za sdělení za slovy, a skoro bych řekl, že nejenom hovoří řečí, ve které ano znamená ano a ne znamená ne, ale že se tak orientuje i ve svém vlastním životě.
   Je dnes život pojmem k přemýšlení? Kdo vlastně naposled slyšel o vesnicích, jako jsou Kostelany, Snovídky, Těmice, Topolná? A přece existují. Je to záhada, ale i v nich se žije životem této doby. Grombíř se odlišuje od svých básnících vrstevníků ponejvíce tím, že netahá poetično až z paty, není sporadickým návštěvníkem venkova, ale žije zde, což mu dovoluje psát s přehledem o událostech, které se zde dějí. Je to poezie „na dvorku?“ Ano i ne, po přečtení Krásky a network si myslím, že tyto události jsou v určitém smyslu většinou všední i výjimečné najednou, všední tím, že se vejdou do několika řádků, výjimečné, že odkazují k něčemu, co těch několik řádků přesahuje.
   Samozřejmě, že se Grombíř musí potýkat se sentimentem a nostalgií, která je nám jaksi dána, několik básniček to ve sbírce poněkud zatěžuje, většina textů je však na jinou notu. Grombíř je pozdní beatnik, je sociálně z pohledu současnosti neúspěšný, až nepřizpůsobivý.
   Ve sbírce je v protikladu nadčasový klid existence generací obyvatel jednoho vesnického kraje, s nimiž je Grombíř v intimním spojení, a na druhé straně ruch změn, které představují svět jako „globální vesnici“. Mezi oběma těmito póly panuje neskrývané napětí. Autorův bzenecký lán je jiný, než byl v minulosti. Obsahuje cosi specifického, co se pokouší pojmenovat. Automobil typu Mitsubishi, časopis Cosmopolitan a jiné příznaky „globální vesnice“ ho v tom ruší, a proto je vykazuje na periferii. V uvedeném napětí a v autorově snaze o nestrannost je pro mě jedno pozitivum této sbírky. „…když se doba točí/je rozumnější vyčkat času…“ nabádají autora jeho předci a on to zapisuje v jednom z nejlepších textů Na pouti. To není alibizmus, to je dobrý vkus a rozvaha, hodnoty, ke kterým právě na vesnici, kde většina dnes touží žít poměstsku, není tak snadné dospět. Navíc se takto dovede vymanit ze sevření zasíťovaného světa, kde jakoby všechno souviselo se vším a každodenní zprávy nás zbavovaly důvěry ve smysl dění i vlastní existence.
   Člověk by mohl snadno vysledovat, co všechno Grombíře láká, aby se stal mazalem poetického zapomnění, je to lákadlo nostalgie, deziluze, že věci v životě nejdou tak, jak by bylo záhodno. Je sympatické, že tomu vcelku odolává a drží hlavu nad hladinou. Obdobně například v knížce po slabších, to je  jen načrtnutých básních Nedakonice, Bylo nebylo, Botostroj následuje přesnější Der Liebesbrief. Celkově se vyhýbá politice, nahlíží svět přes zorné pole existence, která má minulost i budoucnost, doba ho zajímá, ale neupadá do jejích léček. Má sympatický, totiž nepozérský soucit se starými i mladými lidmi „bojového pole“ své poezie.
   Známkou síly autorovy osobnosti je, že se dokázal vymanit z myšlenkově omezeného prostředí olomoucké univerzity a jít vlastní cestou. Podstatně mu to zkomplikovalo existenci, ale myslím, že po tvůrčí stránce to bylo nepochybně ku prospěchu. Jeho texty ve mně budí naději, že může existovat člověk, který -  přes několikaletý provinční brainwashing při putování k doktorátu – , nahlédne, že smyslem vzdělání není jen dosažení titulu jako popostrkovadla kariéry a společenské berličky. Je to vzácné, protože na výše uvedené cestě rezignovali opravdu mnozí.
   Rovněž pocházím z jižní Moravy, ač jsem studoval v Brně a  ne v Olomouci a jsem o pár let starší, rozumím autorovým nevyřčeným otázkám, kde jsou ty ženy, které by nás chápaly (Pro jednu slečnu ze Ždánic)… jeho uvažování v krajině poválečné industrie (Hodonín)…  – nestačilo by vlastně říkat „poválečný“ místo „postmoderní“ ? Smyslu pro humor na druhou v dovysvětlených aforismech:

Z galerie elity národa

Kdo chce s vlky býti
musí s nimi výti
(taky někdy píti)
Tož co dělat
Vyj aj pij -
- bude z tebe V.I.P.

   Zásadnější výtkou vůči autorovi by bylo, že se zatím nedostal k hlubší psychologické či filozofické reflexi. Snad to ani nebylo úmyslem, navíc je sbírka jeho prvotinou a k těmto věcem se dozrává psaním, diskusí a další publikací. Doufám, že se Jakub Grombíř posune tímto směrem, protože jsem na jeho další myšlenky a postřehy zvědavý.
   A tím snad odpovídám na úvodní otázku, proč číst… protože když je to dobrá poesie, tak napomáhá naší vlastní reflexi, zachraňuje nás ze spárů pop-cornových médií a jejich krátkodechých senzací. Člověk potřebuje zvažovat a hledat hodnotu místa, kde žije. Je to dobré pro posílení takzvané duchovní obranyschopností organismu. Tu když člověk postrádá, tak ho skolí cokoliv a vítr ho zanese kamkoliv.  
   Ačkoliv je Grombířova sbírka Kráska a network velmi dobrá a byla pro mě příznivým čtenářským zážitkem, příliš se o ní neví, v knihkupectvích ji najdete asi jen ztěžka a ani práce tohoto autora nejsou běžně v literárních časopisech publikovány. Grombířovi se daří nechtěně naplňovat myšlenku jednoho ze svých textů:


V zimě

Sobota dopoledne
Havrani zakrouží
Okolo vodojemu
Srdce se sevře
Jako pryžový kroužek
Na posilování prstů
Sobota odpoledne
Prohlížím atlas až
Po Záznam o použití
Marně hledám zemi
Odkud by nepřicházely zprávy
Na kterou by se
tudíž dalo myslet
Kdyby bylo nejhůř

yz4.jpg

   Text převzat se svolením autora ze stránky mitacek.blog.respekt.cz.

   Na fotografii více výše je čtoucí Jakub Grombíř, na fotografii více níže jedna ze zemí, odkud zprávy přicházejí.    

Zdeněk Mitáček Brněnské poznámky

30. 8. 2006

   Dříve byl život chápán jako něco, o čem stojí za to uvažovat, a prostředkem takového uvažování byla kniha, hudba, divadlo etc. Dnes však starosti, co si počít s životem, byly odvrhnuty, dav byl přesvědčen o tom, že je o něj dobře postaráno. Proto se naprostá většina populace přestala obsahu svého mozku a duše věnovat. Život v Evropě začíná připomínat němou a hodně černou grotesku. Pokud se jí však smějeme, pak už to není Chaplin, kdo vyvolává náš smích, ale my sami.

 aa sever-8.jpg

   Fotografie: Zdeněk Mitáček.

Zdeněk Mitáček Brněnské poznámky

19. 8. 2006

   Pár dní jsem nepsal a myslím si, že kdybych byl schopen zaznamenávat všechno podstatné, co se děje, tak by to bylo určitě zajímavé, vznikl by „zajímavý materiál“. Důležité jsou teď možná maily, co píšu. Ale v setkáních mám trému. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl ztrémovaný, když jsem šel s L. a M. na seminář burzovní společnosti Fio, a jak jsem se rozklepal, když jsem po skončení semináře s nimi zkoušel konverzovat nad talířkem s občerstvením. Osvojit si schopnost konverzace ve společnosti by mi dalo zabrat více, než vystudovat ještě jednu vysokou školu. Vždycky jsem se cítil lépe v dialogu, než ve společnosti.

aa sever-7 a.jpg

   Připadá mi, že u většiny vysokoškolaček přebíjí stres a vypětí z jejich zaměstnání přirozenou ženskou schopnost radovat se ze života. Je to patrné zejména u těch, které čekají se založením rodiny až dokončí svá studia. Ale já právě tu schopnost radosti ze života u žen hledám. Tím nechci říct, že jsem proti tomu, aby ženy byly vzdělané. Ale bohužel každý vzdělaný člověk, který se pokouší o uplatnění a kariéru, to má v této chudé společnosti těžké. Čím vyšší vzdělání a čím chudší společnost, tím více se od člověka čeká, že bude cosi jako podnikatel, svůj vlastní manažer. A to je bohužel stresující a vyčerpávající. Nestačí, že jste dobří, musí se o vás vědět. Musíte se prosadit, rodina je dnes už pasé. Sexy trendy, větší lež však neexistuje. Je jaksi z přirozené tradice věcí vyplývající, že daleko lépe fungují vztahy, kde se v zápasnickém, sebeprosazujícím se rauši nachází jen jeden z partnerů. Muži si dosud nezvykli na to, submisivně čekat na kořist, kterou jim jejich žena přinese domů. Ani se mi nezdá, že by ženy o takové muže stály a dlouhodobě to s nimi vydržely, byť by byly sebemodernější. Pokud o kořist bojují oba partneři, tak jim na společný život a na radost z něho třeba dlouhé roky vůbec nezbývá čas. Jedná se navíc o kvalitu, která nepovzbuzována mizí. O něčem podobném byly některé z dokumentů cyklu Manželské etudy.

aa sever-7-b.jpg

   Od pátku je hezky. Před polednem jsem vyrazil na oběd do restaurace U supa. Je to kromobyčejně stylová hospoda s kuchyní dobré pověsti, ale nesmírně pomalou obsluhou. Byl jsem tam naposledy někdy před rokem a rozčílilo mě, že jsem se nemohl dočkat číšníka. Beze slova jsem odešel a dal si závazek, že tam už nikdy nevkročím, což jsem až do dneška dodržoval. Dnes jsem si řekl, že zajít tam na oběd je to nejvýhodnější, co mohu udělat. Posadil jsem se na zahrádku, objednal si levný oběd, sodovku a začetl se do týdeníku Ekonom. Zahrádka byla slušně zaplněna, ale nezdálo se mi, že by tam bylo příliš lidí. Čekal jsem 30 minut, ale bylo hezky, nespěchal jsem a musel jsem si uvědomit, že takový je už život v této zemi, tak neužitečně uplývající, což je v hezkých dnech jen mírně bolestné. Číšník byl snad ten, kterému jsem před rokem z hospody odešel. Už nad přineseným obědem jsem zaslechl stížnosti dvojice u protějšího stolu.
- Čekáte přesně dvacet pět minut. Oponoval jim číšník. Představil jsem si, že někde na chodbě do kuchyně jsou stopky, které měří, jak dlouho kdo čeká.
- Nosím jídla postupně. Což už byla zřejmá lež, protože jsem přišel až po nich. Nic nepomohlo, odešli.
   Zdá se mi, že meziročně číšníci nijak nezrychlili, ani se nezvýšil jejich zájem o hosty. A to přes růst HDP u nás bratru o 6,8 %.

aa sever-7-c.jpg

   Čtu Čechova. Jinak čtu hlavně banální noviny Rovnost a MF Dnes. Moje psaní by mělo svým způsobem odrážet styl těchto novin. A být o tom, co v novinách není, protože tím si pak připadám v kontextu své četby nový.

aa sever7-d.jpg

   Fotografie: Zdeněk Mitáček.