Advent

Ivan Blatný

Zimní

Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky
a hvízdá vesele svou píseň. Bude líp.
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.
Ne tebe, litanie stížností.
Vítr a vločky víří nad krajinou.
A mrzne do kosti
Ó koně, kočáry a povětrné koše,
tiše se snášející na plášť listonoše
pod oknem!
Teď právě cloumá zavátými vrátky,
setřásl z větve sníh a vešel do zahrádky,
kde vrány mají sněm.

V mrznoucí zahradě, zamlžené a stmělé,
je slyšet ze schránky cinknutí obálky.
Běžím si po schodech pro dopis od přítele,
který mi často psával za války.
Do křiku dětí na sáňkařské stráni
vyzvání blízká věž
refrén tak mnoha psaní,
refrén tak mnoha psaní:
Přežiju? Přežiješ?
Ó koně, kočáry a povětrné koše,
Tiše se snášející na plášť listonoše,
který je nosíval.
Teď právě cloumá vedle zavátými vrátky,
setřásl z větve sníh a vešel do zahrádky
a dál a dál a dál.

Tu a tam pozdraví a přidá se k poště zvenku
pár usměvavých vět.
A jak se vzdaluje, sněží mu na pláštěnku.
Je ticho, ticho. Ticho celý svět.
Tu dobrou náladu měl s sebou v brašně vždycky
i v dobách zlých.
Z vedlejší ulice jde mistr kominický.
Saze a sníh.
Ó koně, kočáry – a předvánoční záře
se snáší na něho, na krámky, na trakaře
a chumelí.
Teď právě skřípla zavátými vrátky,
setřásla z větve sníh a vchází do zahrádky:
Dožili jsme se, milý příteli.

Slavomír Kudláček O žlutém čmelákovi Vysočiny

vv1.jpg

vv3.jpg


Pošťákův autobus mě pustil do větru.
Daleko Lochinver za tisícem dešťů.
Cam Loch. Loch Fada. Loch na Gainimh.
Řídký vřes. Na plástvích kamene
koberce vod. Povrchy světa studí
v rukách. Jenom osleplý směr
kompasu mě vleče za vlasy dál.
Tam Lochinver. Daleko. Snad.
Země vzadu se svírá, jako bych
zabloudil v mracích při zemi.
Oči zeslábly viděním toho
co nelze přejít. Starý déšť
sílil. Lilo. A bylo vidět
jen na pár metrů cesty
skal, vřesu, rašeliny a vidin.

Zdálo se, že touha nevede k cíli.
Že jsem se mýlil v sobě i oblacích.
V koutcích očí se svět potajmu
stáčí jinam. Krajina odchází.
Slova, vznesená do prostoru
se chvějí. A všechno trne v šedi
protkané vodou a tajemstvím.
V mlze a mlhách, dešti a deštích.
Tam se mi zjevil žlutý čmelák.
Malinká dírka do mlhy.
Jsem ten, kdo vyšel, kdo jde
stržemi kolem vodopádů a skal
šťastný jak písek na cestách
protože země je mnoho a dny
trvají na svém.

Tam mezi hřebeny temných hor
Canisp, Suilven, Cul Mor
které se jako tušení sklánějí
kdesi v mracích, jde zapomenutý
už všemi. Obvykle tudy nechodí.
Jde do Lochinveru, jde do dutin
svíraný průrvami dlouhých jezer
které ve vodopádech a peřejích
vtékají jeden ve druhé. Jde.
Všechno ostatní už zapomněl.
Nic dalšího se nestane.
A daleko je Lochinver.

vv2.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Sound of It

wa2.jpg

wa3.jpg

 Břehy tak příkré, změť
 průchodů, průlezů, jeskyní
 na jejichž dně voda
 pochroupává zvířata světa
 mrazí tu studená síla, klestí
 si cestu jejich kostmi.
 Pád by tu znamenal
 že jsi nebyl. Navždycky
 hlídaný strašnými ozvěnami.
 
 V dírách to škrouná a pláče
 mořské krysy tam v nepokoji
 špitají cosi o potřebě žít
 právě teď, právě tady
 ve všem tom kamení
 a prázdné noci, ve které
 není soucitu ani bliknutí.
 Sem nedolehne hlas
 majáku, bušící do mlhy
 přes průliv Sound of It.  

 wa1.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Lambs on road

wz-lambs-on-road-2.jpg

wz-203.jpg

Svět má vlastnosti propasti
na všechny strany světla.
Loď z Uigu míří přímočaře
proti zvlčelým vlnám. Obzor
zlámaný v modravé kontury
klikatice hor na Harrisu.

Lidé na lodích spíš čtou.
Babičky zejména. Babičky
pořád čtou a jsou usměvavé.
Ženy, babičky po tom všem
jakoby v sobě měly pevnou
něhu ohlazených břidlic.

Prahory oblého kamene
svírají v zátoce Tarbert.
Silnička vyběhne do křížem
krážem prosklené krajiny.
Auto se houpe a vznáší
jako opilý anděl. Slow!
Blind summit!
Beránci
na cestě vaší.  

wz lambs-on-road.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec (horní dvě) a z internetu (dolní jedna).

Slavomír Kudláček O velrybě

vz1.jpg

Tvorové moří v mocném údělu
si rozdělili zemi
neviditelnými hranicemi volnosti
vyvolených. Zírám v úžasu
na větrem povlečenou pláň
na všechno veškeré, co míjí
proplouvá ve vzdáleném tichu
svými dráhami. Lze tu zaslechnout
maják, který mlčí
jen dýchá pochopením.
  
Svět plane světlem zpod mraků.
Co způsobuje vábení
to uhranutí toho, co ještě včera
bylo smysly a dnes je odneseno
mezi ztrácené rozdíly mezi námi?
Takové malé tělo vůči všemu!
Mořská polévka ti bere do úst
duši. Příliv se rozvíjí
a vzdychá. Kdo jsi? Ptá se velryba!

Jako by tady ještě byla.
Čas vzdát se slova pro ni.
Čas mlčet ji, nepohybovat rty.
Vydat se do mořských záhybů
s dalekohledem tápání, bořit se
do modře hluboké tmy průlivu.
Vysvítit všechny svoje dny.
A mít kliku. Uvidět velrybu.
Klesnout v ní.

wz- o-velrybe.jpg    

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček Kilmory Glen

x---muick3---kilmory-glen.jpg


Ticho sviští údolím Kilmory Glen.
To vítr hovoří s mrtvými
ukrytými až na konci
v jámách, které už převrstvil
písek a rašelina. Blesk
sjede z čistého úbočí nebe.
Tak blízko! Věrni zůstaneme!?
Vezmi jednoho z nás
a udobři se s ním.
Nebo úplně zapomenem!
Paměť se ztrácí! V tomto
náporu na nepřipravené.
V průzračně chaotickém
skeletu příčin a následků.
V pořadí moří, domovů a moří.
Na duši se mi usazuje rozhodnutí.
Bude mě to stát všechno, co mám.
Bude mě to stát všechno, co je.
Prožiju krátký a namáhavý svět.                      
Ale Ten, který se mi odevzdal
to chce. Jediný, kterého jsem
dokázal přesvědčit o své lásce.
Vzal ji. Vzal ji na vědomí!
Uznal ji silou, ač nevelkou.
Hnětenou táhlými tvary údolí.
Nesenou udatnými tvory
přes hřeben tmy a jinotaje.
Vázanou chatrnými lany
ke kolíkům na molech mrtvých.
Napjatou od úsvitu k ústům
přes vlny, které se valí 
 a už jí dosahují k břichu.
Přes vlny, které nevědí nic
ale na všechno si sáhnou
jako by vědět chtěly. Ať je
cokoliv z toho příčinou
mého hrozného rozhodnutí
nelze mě podezírat z naivity.
Pustina ve mně restartovala
divoký způsob chápání.
Stalo se, že bylo možné rozumět
řeči samotných stébel a pramínků
a cítit jelena v úžlabině
ještě hodiny po tom, co odešel.
Bylo to silnější, než cokoliv
než vědomí, než kultura, než bezpečí
než klubko hadů svých důvodů.
Ale nebylo to šílené!
Byl to akt prchavého zvířete.
Ticho sviští údolím Kilmory Glen.
Až na konci lze mezi dunami
zahlédnout bílé perly pěny.
 

x - skaly-ve-vlnach kilmory glen.jpg

   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec.

Slavomír Kudláček K Askivalu

x - Loch-Scavaig---K-Askivalu.jpg

Ještě mě pevně drží
sval, provedený v kůži
ještě mě volá Askival
hora bez vrcholu
vede mě lávovými poli
do pekla Vikingů
které je v nebi.

Ještě se zajíkám
horečným přáním vytrvat.
Ještě mě tvůj cár mlh
slízne bez dojetí
jako bych nebyl
a já se trochu bojím
tedy jsem.

V nečasu skalních stěn
zaklínám troly
přemítám
v jakém jsou vztahu
k bohu těch z Iony
a mého dědy.

Nediv se, jsem tu sám
sám na ostrově, sám na vrcholu
sám s bobky horských koz
jediný živý, živly pošetilý
neopouštěj mne prosím
nepouštěj kameny
nechej mne dojít.
 

wa5.jpg


   Slavomír Kudláček, * 1954. Vydal sbírky Hodina amulet (1994), Balada o Lovětínské rokli (1997), Jiná jména (1999), Zapomenutá noc (2001) a Polesí v nebesích  (2004).
   Báseň je z rukopisu pracovně nazvaného Cesta na severozápad neboli Scotia.


   Fotografie: Hlavý jezdec.

Malý citát

sz1.jpg

    Pro lásku milých slov a ve vzpomínce na své předky a venkovany, kteří v nezměrném oceánu větrů pro muže na moři osadili hvězdu, kde nebyla než příbojová území kormoránů a tuleňů: Nad kamenný vchod tohoto obydlí já vepisuji jméno nezdolné věže majáku.

sz2.jpg

   For love of lovely words, and for the sake of these my kinsmen and my countrymen, who early an late in the windy ocean toilet to plant a star for seamen, where was then surfy haunts of seals and cormorants: I on the lintel of this cot, inscribe the name of a strong tower.   

                Robert Louis Stevenson   (nápis v majáku Ardnamurchan Point)

sz3.jpg

   Citát ve Skotsku připravil: Slavomír Kudláček.

Miluji, toužím

Já po ní toužím
tak strašně miluji
ale nikdy ji nezískám
v Anglii těžkou práci mám.

Nemohu do Dunveganu
žádný z člunů mě do Portree
nevezme za Annou
za kupci s hedvábím.

Pozdravy posílám
na Harris dudákům… 

yl3.jpg

   Z textové přílohy k CD Gaelic Songs of Scotland – Women at Work in the Western Isles, která obsahuje rozhlasovou nahrávku folkloristy Alana Lomaxe z roku 1951, přeložil Slavomír Kudláček.

   Fotografie: Hlavý jezdec.


Šla bych za tebou

Šla bych za tebou
mladíku s krásnými vlasy
šla bych za tebou.

Jsem to já
přišla bych
jen bosá bez obutí
na holých nohách
ať by je kámen rozdíral
a byl by třeba mráz
a sněžilo by v bažinách.

Mladíku s hnědou kadeří
co tě tak dávno znám
snad od dětství…

yl4.jpg

   Z textové přílohy k CD Gaelic Songs of Scotland – Women at Work in the Western Isles, která obsahuje rozhlasovou nahrávku folkloristy Alana Lomaxe z roku 1951, přeložil Slavomír Kudláček.

   Fotografie: Hlavý jezdec.